(Dazul) Tradici jarních oldskautských vandrů s vlastními dětmi založil před lety Pad, který v předvečer akce rozeslal zprávu: „Ahoj kamarádi, letos se bohužel brněnská skupina oldskautského vandru nezúčastní, kluci jsou celý týden nemocní a já sám bez nich nepojedu. Mrzí mě to. Užijte si to budu na vás myslet! Pad“ Díky tomu, že si zprávu čtu až při odjezdu, nemají Myšák s Nikem, kteří na Kubu a Frantu těšili, manipulační prostor z akce vycouvat. Ale čtyři nabité vysílačky, připravené Myšákem na jakousi hru, vezeme s sebou.
Pada, Kuby a Franty je nám líto, myslíme na ně, ale stavujeme se na Vsetíně pro Jardu, který vyráží sám bez Štěpy, a jedeme do Velkých Karlovic pod Horal, kde čekáme na ostatní. Než dorazí, jdu Jardovi ukázat pro vsetínské skauty legendární tábořiště Dynčák, nedaleko odsud.
Když se vracíme na parkoviště, už tam na nás čeká Pajtáš, Owain, Pecka, Hana, Róza, Fabian a Lulu. Na letošní vandr tedy vyrazíme v jedenácti.
Pajtáš nás vede kolem Dynčáku a skoro o každém metru jeho okolí má výklad, zpravidla spojený s nějakou historkou, protože na tomhle místě tábořil s TROJKOU prvně v roce 1970.
Golfový trávník kolem Dynčáku je vzorně upravený a dnes už si tu tábor podle našich představ ani neumím představit i když uvnitř „srubu“ táborová kamna pořád stojí.
Studánka do které se chodilo pro vodu je přejmenovaná na Milanovu – údajně podle manžela majitelky společnosti, které kolem rezort a všechny pozemky patří.
Owain s Peckou s sebou mimo svých dětí mají i jejich psa Berryho, který je stylově oděn do žlutého skautského šátku :- )
Celá rodina se střídá v tom, kdo má k pasu připnuté dlouhé vodítko s Berrym a dohlíží na to, aby nikde neutekl. V Česku sice obecně neplatí plošný zákon, že pes musí být v lese automaticky na vodítku. Musí ale být pod kontrolou majitele a nesmí volně pobíhat mimo jeho vliv, plašit zvěř nebo ohrožovat ostatní.
Kráčíme proti proudu potoka zařízlého mezi svahy. Měl by nás dovést až na hřeben, na česko-slovenskou státní hranici. V roce 1993, po rozdělení Československa, byl zde pohyb mimo oficiální přechody zakázaný. Na hranici fungovaly pravidelné pěší a automobilové hlídky, kontrolovaly se méně frekventované cesty a lesních průchody, ale naštěstí nešlo o uzavřený režim. I tak to bylo nepříjemné a omezující.
Dnes tu naštěstí místo příslušníka pohraniční policie potkáme mloka skvrnitého. Tenhle obojživelník vyhledává čisté, chladné a stinné potoky s dostatkem úkrytů v kamení a kořenech. Jeho přítomnost je dobrým ukazatelem zachovalého přírodního prostředí, protože je citlivý na znečištění i zásahy do krajiny.
Na hřeben vystupujeme pár set metrů za Oselnou a asi kilák před vrcholem Lemešné. Chvíli hledáme hřebenovou červenou značku a při tom míjíme myslivce, kteří zde instalují elektronické dávkování krmiva pro spárkatou zvěř – zásobník na krmivo (granule, kukuřice, obilí, směsi), programovatelný řídicí modul, který v nastavený moment spustí motor (šneka nebo rotační mechanismus), vypustí přesně nastavenou dávku krmiva. Pár metrů od sudu s krmivem je umístěna fotopast, takže se při průchodu kolem ní všichni usmíváme : -)
Počasí je slunečné a trochu větrné, pro náš vandr přímo ideální. Jdeme zvolna (stíhám) a přestávky děláme podle děcek. Rozdíl mezi nejmladším (Lulu) a nejstarším (Pajtáš) účastníkem naší dnešní výpravy je cca 65 let. Oba to zvládají bez pleny a cizí pomoci :- )
Jak už to tak bývá, ti nejmladší jsou k neutahání a mají energie na rozdávání. Ale Lulu při loňském vandru po Brdech vše zvládala, takže dnes mne svým výkonem rozhodně nepřekvapuje :- )
Překvapuje mne ale kolik pozůstatků ulomených stromů míjíme. Podprahově připomínají sílu horského počasí i drsné podmínky beskydské přírody. Silný vítr, těžký sníh a časté bouře tu zanechávají nepřehlédnutelné stopy v podobě rozštípaných kmenů a vyvrácených smrků. Tohle je ta nespoutaná síla.
Nik si nenechal vymluvit, že s sebou potáhne airsoftovou maketu jakéhosi moderního typu AK. I když se mu snažím vysvětlit, že ponese na zádech bágl a to „ákáčko“ bude naprosto zbytečné břímě navíc, nenechá se přesvědčit. A tak nese většinu cesty zbraň jeho starší brácha Myšák :- ( Ten alespoň navazuje na „ákáčko“ provaz, namísto chybějícího popruhu.
Větším zážitkem než nesení airsoftové zbraně pro Myšáka i Nika je, když mohou mít karabinu Berryho vodítka zacvaknutou u svého pasu. Možná je to tím, že je Berry trošku táhne.
V sedle pod Lemešnou máme další z nesčetných přestávek a přijímáme Pajtášův návrh, abychom si trošku zašli a noc strávili na Kosárni, tábořišti a srubu, který postavili hoši z bývalé DVOJKY – 2. chlapeckého oddílu Vsetín.
Ze sedla Lemešná si užívám klidný, ale velmi široký výhled na slovenskou stranu Javorníků. Hřeben se tu mírně vlní a střídají se zalesněné svahy s otevřenými pasážemi, takže jsou dobře vidět protější kopce i hlubší údolí na Slovensku. Krajina působí hodně vrstevnatě – v popředí husté smrkové lesy, dál měkčí oblé hřebeny a v dálce už jen modravé obrysy pohoří. Tohle místo má typickou „hraniční“ atmosféru Beskyd, kde je cítit klid a relativní odstup od civilizace.
Pohraniční kameny rozdělující krajinu na českou a slovenskou připomínají někdejší přesné vymezení hranic a zároveň jsou součástí hřebenové cesty, která tudy prochází. Ale během 2. světové války měla oblast sedla Lemešná poměrně citlivou roli, protože tudy procházela hranice mezi Protektorátem Čechy a Morava a tehdejším Slovenským štátem. Hraniční hřeben v Javornících byl přirozeně hlídaný a pohyb lidí i zboží byl pod kontrolou – na straně Protektorátu šlo hlavně o německou pohraniční a celní stráž (Zollgrenzschutz), na slovenské straně hranici hlídala zřejmě Hlinkova garda a slovenská finanční stráž (celní a pohraniční služba).
Je úžasné, že tu můžeme opět volně a beztrestně překračovat státní hranici, nikdo nás tu nekontroluje a nebuzeruje. Kéž by tenhle stav vydržel co nejdéle.
Ze Sedla pod Lemešnou to máme ke Kosárni skoro přesný kilometr. Pajtáš a Jarda se ale vydávají vlastní cestou, aby po deseti minutách zoufale volali, že zabloudili a žadonili o pomoc. Protože jsem od přírody dobrák a velmi hodný člověk, naprosto nezištně jim radím super zkratku s tím, že jak tam dorazíme i my, už jim bude vřít voda na čaj. Má nezištná snaha jim pomoc se ale u Pajtáša nesetkává s pozitivním přijetím. Arogantně se vrací zpátky do Sedla pod Lemešnou, aby pokračoval stejnou cestou jako my. Vodu na čaj si ale stejně bude muset uvařit sám.
17:30 jsme už na Kosárni – děcka si připravují spaní, nafukují karimatky, natahují hamaky, celty, prozkoumávají okolí. Já ale začínám připravovat večeři. Otevřený oheň ale nerozděláváme, protože mnoho lesních požárů, které v posledních dnech po republice vzplály je varující. Proto krájím slaninu a opékám ji v ešusu na plynovém vařiči.
Myšák si už připravil hamaku i stříšku z celty a ve svém ešusu a na druhém vařiči připravuje kuskus. Je to osvědčená dobrota a ešusech nezůstává ani sousto.
Když jdu nahrubo umýt ešus k potoku, upozorňuje mne Pecka na výstavního mloka, který se vystavuje na kameni pár metrů nad lávkou. Netuším kolikátý mlok, kterého dneska vidím, to je, ale fakt jsem jich tolik během jednoho dne snad nikdy neviděl.
A kameni o dva metry vedle mloka odpočívá velký střevlík, užitečný dravý brouk, který loví slimáky, housenky i další drobné bezobratlé. Většina střevlíků je aktivní hlavně v noci a tak mne tenhle výstavní kus s typický tmavým lesklým vzhledem a robustním tělem, pro střevlíky tak charakteristickým, překvapuje.
Děcka mizí pozorovat nádherný západ slunka nahoru na louku za potokem. Nik mi pak ukazuje sérii svých povedených fotek, které poskládal do jakési mobilní aplikace ve svém mobilu.
Se stmíváním pozvolna zalézají účastníci tohoto vandru do spacáků. My dospěláci ale ještě další hodinu klábosíme a posloucháme Pajtášovy černobílé vzpomínky pod přístřeškem – táborovou kuchyní před Kosárnou.
Noci pod širákem mají své jedinečné kouzlo. Ticho bývá skoro hmatatelné, a celkové klidnění léčebné pro duši. Mám s sebou ještě zimní péřák, ve kterém mi bylo hezky teplo i při letošním nocování ve sněhu, takže usínám v úžasném tepelném komfortu.
Sobota přichází pomalu a nenápadně. Nejprve se les rozjasňuje šedým světlem, potom začínají zpívat ptáci a z trávy na louce se zvedá jemná pára. Probouzet se pod mohutnými smrky, zabalený ve spacáku, je jiné než doma — syrovější, ale klidnější.
Když se po delším převalování soukám ze spacáku ven, skoro všichni v tom svém ještě leží. Pajtáša, to extra ranní ptáče, nevidím, protože si ustlal pod vrchním stanovým dílem a není vidět, zda se taky povaluje nebo už se potuluje po okolí, jak bývá jeho zvykem.
Zdá se, že ještě nějaký čas uplyne, než ze svých pelíšků vylezou všichni. Doma to prý v posteli vydrží mnozí až do desáté hodiny. Dnes ale budeme v ten čas určitě už na cestě zpátky na hřeben Javorníků.
Dávám do ešusu vodu na ranní nudlovou polévku s masem a než se voda uvede do varu, přenáším spacák, žďárák a karimatku vyvětrat a oschnout na slunce. Celtu balím a dávám naspod báglu.
Než si svou polévku uvaří Myšák a Nik, já jsem už po snídani a mám umytý ešus. Musím využít toho, že tu je potok a netřeba vodou zbytečně šetřit, takže jsem jej zbavil mastnoty asi trojím mytím v ohřáté vodě.
Než vstanou, nasnídají se a sbalí ostatní, jdu se projít nahoru po polní cestě ke státní hranici. Naposledy jsem v těchto místech byl v době, kdy jsem dodávkou převážel shrabaný štěrk na betonování základu Kosárny ze slovenské strany. Nepamatuji si, zda tam už před těmi desítkami let byla závora, ale pokud byla, musela být zvednutá, jinak bych tu hraniční čáru „ilegálně“ nepřejel.
Dnes je tady uzamčená závora asi hlavně proto, aby se částečně zamezilo krádeži vytěženého dřeva. Slovenské dřevo tudy převézt na slovenskou stranu nelze, ukrást jej možno pouze na českou stranu. Osobně si sice nedokážu takovou krádež úplně představit, protože těžká kládovka potřebná pro naložení a odvoz takových kmenů přece nemůže projet nepozorovaně, ale tahle ta lumpárna je zřejmě hodně dobře organizovaná a umí zařídit i nevidoucí oči.
Než se z Kosárny vydáme na naši dnešní štaci, organizuje ještě Pajtáš focení děcek, které obepínají dominantní mohutný smrk na tomto tábořišti.
Dohadujeme se jak je tenhle jedinec asi starý. U stojícího smrku se dá stáří opravdu jen odhadnout, protože růst závisí na konkrétních podmínkách — nadmořské výšce, půdě, vlhkosti či hustotě lesa. Tady rostou smrky pomaleji, takže tenhle strom může mít klidně 150 let i více. Přežil poslední dvě světové války, a ještě pořád zdravě roste!
9:36 odchází z tábořiště poslední z nás. Vydáváme se proti proudu potoka, který pramení asi 2 km na Slovensku – na Černé vodě (někdy kolem roku 1990 jsme tam s oddíly hráli velkou celodenní bojovku BITVA U BLACK WATER). Černou vodu ale dnes mineme, protože se chystáme jít přes Butorky.
Několik kilometrů šlapeme po asfaltové cestě propojující Makov a Kasárna. Ta se dělala až po rozdělení Československa, aby se mohli na své území (Kasárna) dostat slováci ze Slovenska a nemuseli jezdit přes Velké Karlovice.
Co nás všechny překvapuje, je množství silných naleštěných motorek, které nás cestou míjí. Netuším kolik jich přesně bylo, ale ke stovce se to číslo vyšplhat mohlo. Shodujeme se, že tam asi mají někde své hnízdo.
Pamatuji dobu, kdy byly motocykly hlavně praktickým dopravním prostředkem a pro mnoho lidí představovaly dostupnější alternativu k automobilu. Dnes se mi ale zdá, že silné motocykly mají jinou roli. Praktická potřeba ustoupila zážitku, emocím a životnímu stylu. Moderní motorky jsou určitě rychlejší, možná bezpečnější a pohodlnější, ale většina jejich majitelů je nevyužívá jako hlavní dopravu. Vnímám, že slouží pro víkendové vyjížďky, cestování, sport nebo jako koníček. Pro někoho představují odreagování od digitálního světa a běžného pracovního rytmu, pro jiného pocit svobody podobný tomu, jaký lidé hledali už před desítkami let. Silný motocykl zřejmě dokáže vyvolat pocit nezávislosti, soustředění a intenzivního kontaktu s krajinou i samotnou jízdou. Před týdnem jsem sháněl svíčku do čtyřkolky a díval jsem se, co taková motorka stojí. Že nebude úplně levná jsem tušil, ale že bych si místo ní mohl pořídit tři sice ojeté, ale pořád kvalitní auta Škoda Yeti, jsem netušil. Já osobně se raději spokojím s pracovní čtyřkolkou Goes 530, kterou jsem pořídil za desetinu ceny nového motocyklu : -)
Větší odpočinek si dopřáváme na Butorkách, které pamatuji při našich spanilých jízdách na běžkách bez nynějších chat a se studánkou ze které se dalo pít. Ne všechny změny se mi zdají k lepšímu :- (
Potěšení mi působí spousta rozkvetlých rostlin, které cestou z Butorek na Kasárna míjíme. Zatímco fotím nádherné blatouchy, Pajtáš ukazuje děckám orobinec, který tu taky roste.
Oběd si dopřáváme u pramene v pralese pod Velkým Javorníkem. Voda je průzračně čistá a studená. Hasíme žízeň a doplňujeme zásoby vody na zbytek dnešního dne. Protože tu budeme skoro hodinku, navazuji mezi dva stromy svoji hamaku a obědvám v maximálním pohodlí :- )
Když jsme ještě za komančů jezdívali na čtyřdenní výpravu mezi Vánocemi a Silvestrem s oddílem na chatu TJ Slovan Vsetín na Kasárnách, téměř vždycky jsme jeli na běžkách kolem téhle studánky na Ztracenec. Zvláště cestou zpět, když bylo špatné počasí, znamenalo minutí pramene úlevné potvrzení, že to do naší chaty (která už nestojí) máme jen necelých 900 metrů. I po více než 45 letech některé vzpomínky nemizí :- )
13:00 se od pramene posouváme o pár set metrů dál, směrem k Sedlu Gežov, na sluníčko, kde už prohřívají své kosti Pajtáš s Jardou. Měli pravdu, tady na sluníčku je výrazně tepleji než u studánky.
Cestou ke Ztracenci se nechá nebohým Berrym na vodítku tahat Myšák. Opět nese Nikovu airsoftovou zbraň a kdyby měl zelený bágl a maskáče, vypadal by jako příslušník 75th Ranger Regiment – elitní výsadkové jednotky speciálních operací : -)
Jestliže jsem se včera podivoval množství polámaných stromů, které jsme míjeli, v údivu pokračuji i dnes. Nespoutaná síla přírody mi nikdy nezevšední.
Vycházíme pozvolna z Národní přírodní rezervace Veľký Javorník. Byla vyhlášena už v roce 1967 kvůli ochraně původních karpatských lesů. Rezervace je v podvrcholových partiích Velkého Javorníku ve výšce přibližně 970–1070 m n. m. a je dnes ceněná pro zachovalý horský pralesovitý charakter.
Nyní už půjdeme 2,5 km po otevřeném hřebenu Javorníků až na Ztracenec. Vnímání krajiny se okamžitě mění. Hustý, stinný les s vysokými buky, jedlemi a smrky, množstvím padlého dřeva a vlhkým mikroklimatem, kde krajina působí uzavřeně a přirozeně, bez výrazných zásahů člověka se po vystoupání na otevřený hřeben Javorníků výrazně mění – les ustupuje horským loukám a pastvinám s dalekými výhledy do okolních údolí a na beskydské vrcholy. Hřeben je více vystaven větru, slunci i změnám počasí, takže krajina přirozeně působí světleji a otevřeněji.
Vnímám klidnou radost z volného pohybu v krajině, kde se střídá ticho lesa s otevřenými výhledy z hřebenů. Vnímám jakési pomalé tempo krajiny, změny světla i čerstvý horský vzduch. Každý krok tu působí přirozeně a uvolněně, jako by se starosti běžného dne na chvíli rozplynuly v prostoru mezi lesem a oblohou :- )
Na Ztracenci (na mapách se dnes tohle místo označuje jako Stratenec, ale já stále používám zažitý český výraz) lezu na dřevěnou rozhlednu, která byla postavena a zpřístupněna veřejnosti sice už před čtrnácti lety, ale pro mne to je dnes premiéra. Z tohoto úhlu jsem se na „tři kříže“ nikdy nedíval.
Takhle památník byl postaven na počest tří vojáků, kteří zde padli při osvobozování Velkých Karlovic v květnu 1945. Novinkou pro mne je, že k betonové tabuli vedle křížů je přidána kamenná tesaná deska se jmény zbývajících dvou padlých. Původně byli v místních pramenech uváděni všichni jen jako „neznámí vojáci“, protože v době bojů nebylo možné všechny oběti přesně identifikovat. Pozdější historický výzkum umožnil doplnit alespoň jedno jméno – Andreje Rabčana – a potvrdit souvislost s konkrétní jednotkou. To je taky odlito v betonové desce z tuším roku 1969. Ale teprve před pár lety se podařilo dohledat i jména Rudolf Miko a Ludvík Somoši.
15:15 kráčíme kolem prastarého dutého, ale pořád živého buku, kde jsme se při druhém puťáku ŠESTKY (před více než čtvrtstoletím) chvíli schovávali před deštěm. Když začalo kolem brutálně hřmít a blýskat se, začala se tehdy Šikulka nahlas modlit a ostatní se k ní postupně přidávali. Ale pak jsem všechny raději přesunul pod hřeben do nižšího porostu, kde byl méně pravděpodobnější úder bleskem. Buk je o čtvrtstoletí sešlejší, ale pořád stojí a já stále jej poznávám :- )
Od dob onoho puťáku jsem tudy šel nebo jel na kole minimálně šestkrát ŠPACÍR (100 km za 24 hodin), ale to nebylo příliš času na takové rozjímání a pohodu jako dnes.
Na Malém Javorníku jsme v 16:20 a od té doby, co jsem tudy kráčel naposledy se to tu změnilo. Mimo vrcholového turistického ukazatele přibyla prostorová mapa Beskyd, vydlabané křeslo – trůn – z kmene smrku, dřevěná prolézačka pro malé děti a cedule s textem TRÓN SLNEČNÉHO VETROPLACHA, KTORÝ DÁVÁ VŠETKÉMU SILU.
Kráčíme po hranici směr Portáš. K místu, kde bychom mohli přespat to máme ještě 4 km. Děcka už jsou trochu unavenější, ale pořád se drží.
Pod Stolečným scházíme na neznačenou lesní cestu, která nás vede dál od státní hranice. Tudy jsem asi nikdy nešel. Držíme se víceméně vrstevnice až přicházíme k malé, trochu neudržované roubené chatě, která byla v dobách kdy tu byly místo lesa pastviny asi seníkem. Na chatou je lesní cesta s ulomeným stromem, která nám nabízí rovinku a prostor pro to, abychom se tady pohodlně usalašili.
Na večeři má dnes naše trojička guláš s těstovinami, takže já na vařiči ve svém ešusu ohřívám hovězí dobrotu a Myšák ve svém ešusu vaří pro všechny těstoviny.
Teplá večeře na vandru, když člověk spí pod širákem nebo pod celtou, má větší význam, než se na první pohled zdá. Po celodenním pochodu, kdy tělo vydává energii a často čelí chladu, větru nebo vlhku, pomáhá teplé jídlo rychle doplnit síly a zahřát organismus zevnitř. Nejde jen o kalorickou hodnotu, ale i o psychickou pohodu – horké jídlo v přírodě vytváří pocit zázemí a bezpečí, který je jinak spojený spíš s domovem. Navíc společné vaření a sdílení večeře u ohně nebo vařiče posiluje atmosféru vandru a vztahy mezi účastníky. V chladnějších nocích může teplá večeře dokonce pomoci snížit riziko prochladnutí a zlepšit kvalitu spánku, což je při spaní pod širým nebem vždy vítané : -).
Po večeři ukazuju ogarom jak se dají umýt a zbavit mastnoty tři ešusy pomocí 3 dcl horké vody. S vodou jsme se dohodli šetřit, protože bychom chtěli z naší zásoby ještě ráno uvařit polévku a udělat čaj nebo kávu.
Po večeři se vydávám na osamocenou podvečerní procházku směrem k Portáši. Západ slunka je stejně krásný jako včera a jako bonus nacházím pramínek, asi 300 metrů nad místem, kde jsme se usalašili, takže ráno budeme mít vody dostatek.
Nedělní ráno vstáváme až po osmé. To už ale vnímám, jak Myšák bere nás camelbag a odchází směrem, kde jsem mu popsal pramínek. Těší mne to, že jsem mu nemusel nic říkat a ranní výprava, než ostatní vstanou, je jeho nápadem.
Vaříme stejně jako včera hutnou čínskou polévku s rýžovými nudlemi a masem. A ogaři ještě vaří „poctivou“ kávu s cukrem a krémem. Snídaně samá dobrota, sluníčko se rozlézá, pohoda, nádhera. Co víc si tady a teď můžeme přát?
Díváme se na to všichni, ale až Pajtáš svolává děcka a posílá je, aby si šly prohlédnout mohutnou vrabčinku pod dřevěnicí, obešly jí s tím, zda se jim na tom stromě nezdá něco zvláštního. Přichází na to všechny – z rozštípnuté vrabčinky vyrůstá několik desítek metrů vysoký smrk. Tedy – strom ve stromě. Úkaz, který se často nevidí.
10:10 vyrážíme pod vedením Pecky na druhý boční hřeben, směrem na Válečkovou Kyčeru. Ani tudy jsem zatím nikdy neputoval, takže každý krok je pro mne překvapením.
Když po kilometru sestupujeme na otevřenou pastvinu nad Malým Příschlopem, překvapují nás nádherné vstavače (jak si myslíme), ze kterých se později vyklubou prstnatce bezové (jak se na fotku podívá odborník). Na své ospravedlnění bych jen uvedl, že Vstavač mužský a Prstnatec bezový jsou si na první pohled podobné rostliny – obě patří mezi naše vstavačovité orchideje a často rostou na loukách či světlých stráních. Takové ty věci jako kombinace tvaru květů, mně osobně ještě pořád nic neříkají : -(
Pasinky pod Válečkovou Kyčerou mají typickou valašskou atmosféru. Horská krajina otevřená do širokých luk střídá s pásy smrkových lesů a starých samot. Už teď tu tráva voní bylinami, nad loukami krouží dravec a stráni je hlouček pasoucích se krav. Z otevřených svahů jsou výhledy na hřebeny Javorníků i na hluboká údolí kolem Nového Hrozenkova. Místo působí klidně a trochu zapomenutě. Tady mi to připomíná starý způsob hospodaření, který po generace utvářel ráz zdejší krajiny.
Kolem krav na volno procházíme bez problémů, nemají potřebu nás ze svého teritoria odhánět ani nás z blízka zkoumat. Pro některé děcka to je trošku zkouška odvahy :- )
Ve stoupání na Válečkovou Kyčeru, kde Nik ještě pořád kráčí bez bot, stejně jako Jarda, chce Nik připevnit svou „zbraň“ na bágl, protože už jej nebaví ho nést v ruce. Plním jeho přání co nejsvědomitěji.
Mimochodem – na Valašsku a obecně v karpatských oblastech znamená slovo „KYČERA“ (na kterou kráčíme) zalesněný horský hřeben, vrch nebo strmý kopec. Pochází pravděpodobně z východoslovanských či pasteveckých karpatských výrazů a v místních názvech se objevuje velmi často. Označují se tak hlavně kopce porostlé lesem, někdy s výrazným temenem nebo táhlým hřebenem.
Pajtáš a já se asi 300 metrů před vrcholem Válečkové Kyčery odpojujeme od naší výpravy a traverzujeme kolem vrcholu po lesní cestě, která by nás měla dovést k nějakému stavení. Pajtáš hned vytahuje historku o nádherné, nově postavené dřevěnici, která zapadá do zdejší krajiny.
Přiznám se, že i když Pajáša (kterému se též přezdívá „Ujo rozprávkár“) docela znám, jsem stejně trošku zklamán, když místo úžasné dřevěnice míjíme původně roubený seník, podobný tomu nad kterým jsme dnes spali. Takové roky ho znám a stejně mu na ty jeho fóry a rozprávky stejně skočím : -( Někdy ten Pajtáš působí fakt přesvědčivě. Občas si říkám, zda místo Civilní obrany za komančů nesloužil u nějaké jinačí složky : -)
Ve 12:30 na pasinku, 850 metrů pod Válečkovů Kyčerů usedáme a uléháme k odpočinku. A taky proto, abychom počkali na trucujícího Nika, který zlomil zapůjčenou airsoftovou zbraň vejpůl.
Nakonec si Nik telefonicky vyžádá Rózu, aby za ním přišla. Ta s ním pak přichází k nám. Nikovo „ákáčko“, která má půjčené od Zdendáša je opravdu zlomeno vejpůl. S tím ale už nic nenadělám a tak v poklidu dojídám lehký obídek – sušený salám s ořechy.
12:45 se líně zvedáme a pokračujeme ve čtvrtkilometrovém sestupu do údolí k Bečvě. Měla by nás čekat asi čtyřkilometrová procházka převážně po pasinkoch.
Kolem už skoro všechno kvete, a tak děláme krátké zastávky abychom se pokochali a vyslechli Pajtášovy výklady a názorné ukázky třeba o rozdílu mezi bukem a habrem.
Dnešní den má typickou atmosféru valašského jara. Louky jsou svěže zelené, v trávě kvetou první horské květy a na stráních se drží vůně hlíny. Cesta po hřebeni střídá otevřené pasinky s úseky tichého lesa, odkud se občas otevírají výhledy na zvlněné kopce Javorníků a hluboké údolí kde tušíme Bečvu.
Míjíme rozkvetlou hrušeň, která působí jako tichý symbol vrcholícího jara. Její koruna je obsypaná drobnými bílými květy, které ve slunečním světle téměř září a jemně voní. Větve se občas lehce pohupují ve slabém větru a mezi květy mi chybí jen poletující včely. Dneska ale tenhle ovocný strom vypadá nejkrásněji : -).
Když míjím ležícího Myšáka s květem hrušně v ruce, okamžitě mi naskakuje název legendárního oskarového filmu Nikity Michalkova UNAVENI SLUNCEM. Obratem mi naskakuje smutný posun osobnosti Michalkova od kritického umělce k podporovateli Putina :- (
Netuším, kdo vlastní pozemky po kterých kráčíme, ale nápis JEZDI VLEVO – SOUKROMÝ POZEMEK na dřevěné desce dává tušit, že se jedná o majitele s jasným názorem :- )
Skrze samotu Na Bařině se blížíme k nedaleké studánce, jak nám ji avizuje mapa. Děcka už mají žízeň a těší se na čerstvou, studenou vodu, kterou se svlaží.
Nejprve míjíme semafor. Opravdu, na jakési moderní stodole je umístěn semafor na kterém svítí červená. Okamžitě mi naskakuje, že se blížíme k nějakému menšímu lyžařskému středisku. Ale po pár desítkách metrů míjíme živým plotem obehnaný areál jehož vstup je označený nápisem Na Bařině. To je ta dřevěnice, kterou prý Pajtáš myslel a mylně umístil pod Válečkovů Kyčeru.
Studánka je bohužel na „oploceném soukromém pozemku“. Takže děcka hasí žízeň z Pajtášových zásob a pak pokračujeme dál – dolů k Bečvě.
Ještě si odskakujeme na malý hřebínek na němž se jako dominanta tyčí velký dřevěný kříž. Krásné místo s úžasným rozhledem. Hromada kamenů do níž je kříž zasazený sem byla převezena z nedaleké výskydě – hromady šutrů posbíraných místním hospodářem na poli.
Pod kameny u kříže je taky ukrytá „keška“, kde připojujeme své podpisy. Dneska se tu podepisujeme už jako druzí, takže místo je relativně dost navštěvované.
Poslední krátkou přestávku děláme na louce, asi třičtvrtě kilometru od Bečvy. To už se pod námi ukazuje dědina Nový Hrozenkov, kde už znovu funguje velmi dobrý skautský oddíl, který je součástí vsetínského střediska Junáka, stejně jako kateřinická ŠESTKA nebo oddíl z Hovězí. Všechny tři vesnické oddíly patří k nejpočetnějším :- )
V Bečvě není moc vody, ale na to, aby se dala překonat suchou nohou to nevypadá. Přesto se o to Pajtáš za pomocí svých turistických holí pokouší – a daří se mu to. Já hole nemám a tak raději sundávám boty a přecházím po kluzkých kamenech bosky.
Překvapuje nejmenší Lulu, která je po úspěšném brození připravena se jít koupat. Pecka musí vynaložit trochu úsilí, aby jí květnové koupání rozmluvila. To už jsme ale 400 metrů od domu, kde Pecka, Owain a jejich děti bydlí.
Tam nás čeká překvapení v podobě zmrzliny, vychlazených nápojů a napečených dobrot z lískového těsta. Katie, jejich nejstarší dcera, má podvrtnutý kotník a proto se na vandr nevypravila s námi, zato ale do tří hodin ráno obalovala řízky, které právě smaží.
Zmrzlina i studená kola přicházejí všem ušlým poutníkům velmi vhod. Neunavila nás (celkem asi 32 km) cesta, ale taky prudké slunce, na kterém se většinu dne pohybujeme.
Sotva stačím spořádat pořádnou porci zmrzliny, už Pecka volá, abychom si přišli do kuchyně z připravených ingrediencí poskládat svůj hamburger podle individuální chuti.
Burgerové bulky, upečené placky z mletého masa, osmahnutá slanina, čerstvé salátové listy, hořčice, omáčka, smažený řízek, hranolky, … Už jen pohled na tu pestrost a množství nasycuje : -)
Dvanáct jedlíků toho spořádá fakt hodně, ale mám pocit, že to hostitelská rodina bude dojídat ještě pár dnů :- ) Překvapení se povedlo a líbilo se i našim žaludkům : -)
Notně přejedený usedám s Owainem a Peckou do jejich druhého vozu abychom se přesunuli k Dynčáku, odkud jsme předevčírem vyšli a kde jsme nechali zaparkovaná dvě auta. Převážíme je do Hrozenkova a pak musím další čtvrt hodiny děcka přesvědčovat, aby si nasedly a mohli jsme jet domů i my. Pajtáš je ale neoblomný a tak Nik s Myšákem zbytečně nesmlouvají. 16:50 se loučíme a odjíždíme směr Vsetín.
První vysazujeme Jardu, pak Pajtáša a po 18:00 jsme doma na pasekách. Dávám proschnout péřák do podkroví, myju ešus a zavěšuju prázdný camelbag na vysušení, … Přetahuji fotky a videa z mobilu do svého počítače a ve 22:33 posílám účastníkům letošního vandru nesestříhané video :- )
Za sebe akci hodnotím jako velmi povedenou a těším se, že příští rok to vyjde a půjde s námi i náš nejmenší Kuba.
Nesestříhané video (10:42):