(Dazul) Svět je ještě normální, protože třináctého října přichází očekávaný podzimní mail od Leška:
Ahoj všichni. Tradičně opakuji loňský email: Tak se rok se dvěma sešel a je tu zase 1. celý víkend v listopadu. Proto slavnostně oznamuji termín 6.11.-7.11. setkání „starých“ (a nás mladých) kamarádů. Program je stále konstantní. Sejdeme se na základně (U Vychopňů) kolem 18:00. Kdo chce a může tak noční výšlap na Kusalíno. Kusalíno je díky Luborovi zabukované a Sama prosím o zamluvení stolu (nebo salonku – pokud tam bude zase nějaká akce. Sergej se může opět pokusit splnit slib, že zatopí dopředu😁. Děkuji předem všem a těším se konečně, že se zase uvidíme. Lešek
V ten samý termín se konal i střediskový SEČIN (celostřediskové víkendové SEtkání ČINovníků) v rámci kterého probíhal i střediskový sněm na kterém se mimo jiné mělo sjednotil stanovisko našeho střediska k rušení článku v organizačního struktuře JUNÁKA – ORJ (okresních rad JUnáka). Dřív, když býval střediskový SEČIN od pátku do neděle a někdy se v těch předchozích desetiletích termínově s TULÁCKÝM SNĚMEM překrýval, dokázal jsem to nějak skloubit. V pátek jsem vyrazil na TULÁCKÝ SNĚM a v sobotu odpoledne jsem dorazil na SEČIN, pobyl do neděle – tak jsem kompromisně stihl obě akce. Poslední dobou už to bohužel nejde a musím si vybrat. :-( A když se s scházíte s někým s nímž vás pojí přátelství téměř půl století, je to tradice, kterou člověk jen tak nepřeruší – to na vysvětlenou proč jsem vyrazil na Kusalíno. Irča vyrazila na SEČIN, aby podpořila Horku, které na táboře předala vedení ŠESTKY.
Ale své stanovisko k rušení ORJ jsem před SEČINEM Fantíkovi (vůdkyně střediska) poslal: podporuji zrušení okresních rad Junáka (ORJ), protože je považuji za dnes již přežitý a zbytečný organizační mezičlánek. Pro srovnání – oddíly ATOM, kterých je sice přibližně osmkrát méně než oddílů Junáka, tento mezičlánek zrušily už v roce 1991. Od té doby fungují v jednoduché dvoustupňové struktuře oddíl → předsednictvo. I po případném zrušení ORJ by přitom v Junáku zůstala čtyřstupňová organizační struktura oddíl → středisko → krajská rada → ústředí, kterou považuji za naprosto dostatečnou. Jsem přesvědčený, že skauting nepotřebuje tolik organizačních stupňů, ale především dobře fungující oddíly, schopné vedoucí a co nejméně zbytečné administrativy. Organizační struktura má sloužit oddílům, nikoliv oddíly organizační struktuře.
Na základně u Vychopňů se nás letos schází jedenáct: Lešek, Rado, Serži, Mates, Lubor, Kadajča, Fuk, Bača, Pajda, Míša a já.
Jsou přátelství, která se nepočítají na roky, ale na společné zážitky. S některými jsem se potkal před 40–45 lety, kdy jsme společně dospívali, hledali své místo ve světě, zažívali první velká dobrodružství a ani netušili, jak hluboké kořeny tehdy naše přátelství zapouští.
Od kohosi z přítomných tu zaznělo, že to období, které jsme společně prožili v oddíle, vlastně nebylo až tak dlouhé. Zpravidla šlo jen o několik let mezi třináctým a osmnáctým rokem života. A přesto nás těch pár společných roků dokázalo ovlivnit a formovat natolik, že z toho čerpáme dodnes. Je až neuvěřitelné, jak hlubokou stopu může v člověku zanechat relativně krátké období dospívání.
Ve 22:30 zůstáváme na základně už jen Lešek, Lubor, Kadajča, Mates a já. Dáváme si tradiční „chodníčkovů“, nahazujeme bágly na záda a vyrážíme do mrazivé noci vzhůru na hřeben. Před námi je noční putování, které má i po těch desítkách let pořád své nezaměnitelné kouzlo. Pro mne osobně je tahle druhá část TULÁCKÉHO SNĚMU zajímavější i důležitější.
Je půl jedenácté večer a od restaurace U Vychopňů vyrážíme do mrazivé podzimní noci. Před námi je nějakých 250 výškových metrů stoupání lesem až na hřeben, kde v nadmořské výšce kolem 650 metrů stojí dřevěnice Kusalíno.
Zima už zalézá za nehty, a tak si navlékám rukavice. Svižná chůze do kopce nás ale brzy zahřívá. Pod nohama šustí zmrzlé listí, občas zapraská větvička a kužel Leškovy čelovky vykrajuje ze tmy úzký pruh stezky. Okolní les se ztrácí v černotě a za hranicí světla si můžeme jen domýšlet obrysy stromů. S přibývající výškou začíná být stoupání znát, dech se mění v obláčky páry a rozhovory občas přerušuje jen naše funění.
Je zvláštní, jak málo stačí k tomu, aby se člověk cítil dobře. Pár starých přátel, bágl na zádech, noční les a společný cíl někde nahoře na hřebeni. Nikam nespěcháme, ale ani se zbytečně nezastavujeme. Takhle jsme spolu za ty roky šlapali nesčetněkrát. Jen ten kopec je dnes možná o něco strmější. :-) Samozřejmě, že není – ještě mám totiž v živé paměti, jak jsem před čtrnácti dny s Myšákem a Nikem šlapal v Nízkých Tatrách mimo značku, volným terénem do snad třikrát prudšího krpálu. Takže dnes se mi jde docela pohodově.
Konečně se stoupání zmírňuje, les řídne a my vycházíme na hřebenovou louku. Jen kousek od nás stojí Kusalíno. Dřevěnice uprostřed mrazivé noci, daleko od ruchu civilizace. Jsme tu, jako už tolikrát za uplynulá desetiletí. Některé věci se naštěstí nemění. Je 23:20.
Od loňska se na Kusalínu téměř nic nezměnilo. Přibyla tu stará Jurova španělka, znak Královské noci zmizel ze svého místa na stěně a teď leží odložený v koutě u věšáku. Zato placek na stěně zase o něco přibylo. Je milé vidět, že se za ta léta nepoztrácely a dodnes tu mají své místo.
Mezi nimi poznávám i jednu foglarovskou, na které jsem kdysi zanechal svůj rukopis. To nezaměnitelné strojnické písmo je totiž moje. :-) Zvláštní pocit, potkat se po tolika letech s kouskem vlastní minulosti.
Ani netuším, v kolik se nakonec odebíráme na kutě. Tipuji, že mohly být tak tři hodiny ráno. A to jsme zdaleka nestihli přezpívat všechno, co nás napadalo. Písniček, které v nás za ta desetiletí zůstaly, je pořád víc než minut, které nám zbytek noci nabízí. :-)
Záznam části večera mezi půlnocí a časem než se šlo spát (30:24) :-)
Je 7:10 a já se probouzím po sotva čtyřech hodinách spánku. Nikoliv proto, že bych byl tak svěží a odpočatý, ale protože se neúprosně hlásí o slovo močový měchýř. Třičtvrtě litru vína z předchozího večera si zkrátka vybírá svou daň. Zatímco duše by si ráda ještě pár hodin pospala, prostata má na věc jiný názor. A jak známo, s prostatou se nediskutuje. :-) Vylézám tedy z vyhřátého spacáku a vyrážím do mrazivého rána splnit naléhavý úkol. Inu, ve dvaceti člověka po prozpívané noci budilo slunce, dneska ho budí vlastní vodoinstalace. :-) Ale protože ostatní jsou zalezení ve spacácích, nehodlám vyčnívat a rychle zalézám zpět do toho svého.
Definitivně ze spacáku vylézám až v 8:40. To už je vzhůru Kady i jeho pes. Nikam nespěcháme, a tak si dopřáváme pořádně dlouhou a vydatnou snídani, při které je samozřejmě stále o čem povídat. Teprve v 10:55 se konečně rozhoupeme k malé společné vycházce po hřebeni, jejímž cílem je nedaleká keška.
Ta je stále na svém místě, přesně tam, kde jsme ji loni zanechali. Překvapuje nás jen to, že za celý rok v ní přibyl jediný zápis. Inu, na Kusalíno zřejmě davy lovců pokladů neproudí. A možná je to tak dobře. Některá místa si své kouzlo uchovávají právě díky tomu, že na ně nevede žádná vyšlapaná dálnice. :-)
Od kešky pokračujeme ke studánce, která v nás vyvolává vzpomínky na dobu před nějakými pětačtyřiceti lety. Tehdy jsme sem chodívali s kolíky pro pitnou vodu, kterou jsme potřebovali na vaření. Dnes je ale studánka úplně vyschlá. Tam, kde byla kdysi chladivá voda, leží na dně jen suché kameny. Zvláštní pocit stát po tolika letech na stejném místě a uvědomit si, že zatímco my se sem stále vracíme, voda už si zřejmě našla jinou cestu. Snad jen dočasně.
K neodmyslitelným tradicím téhle akce patří také opékání špekáčků. Já jsem po vydatné snídani ještě pořád nacpaný k prasknutí, takže na další jídlo nemám ani pomyšlení. Jenže Lubor nekompromisně prohlašuje, že tradice je tradice, a když už ty špekáčky táhl až sem nahoru, rozhodně je zase nepotáhne dolů. A má samozřejmě pravdu. Za ta desetiletí putování s báglem na zádech jsme totiž dospěli k jedné zásadní tábornické moudrosti: Nejlépe se proviant transportuje ve vlastním břiše. Tam nezabírá místo v batohu, nic neváží a navíc se nemusí balit. :-) A tak se opéká, ať máme hlad, nebo ne. Tradice se přece musí dodržovat!
I opékání špekáčků je vlastně jen další příležitostí k vytahování dávno zaprášených historek a vzpomínek na příhody z našeho společného jinošského pravěku. A že je z čeho vybírat! Jedna vzpomínka vyvolává druhou, někdo něco připomene, jiný doplní dávno zapomenutý detail a za chvíli se zase smějeme příhodě, na kterou jsme si možná třicet let nevzpomněli. Občas se ani neshodneme, jak to tehdy vlastně bylo, ale to už k tomu patří. :-) Mám pocit, že i kdyby naše setkání trvalo celý týden, pořád bychom přicházeli na další a další historky. Za ty roky se toho zkrátka nahromadilo tolik, že nám na všechno vzpomínání už možná ani dalších dvacet setkání nebude stačit.
Ve 13:15 je všechno uklizeno, vypnuto a pozamykáno. Naposledy kontrolujeme, zda jsme na něco nezapomněli, nahazujeme bágly na záda a vyrážíme společně dolů z hřebene. Naše letošní manere in montibus se pomalu chýlí ke konci. Zase jsme spolu strávili pár hodin, které utekly neuvěřitelně rychle. Znovu jsme oprášili kus společné minulosti, něco málo přidali do té současné a utvrdili se v tom, že i po pětačtyřiceti letech máme pořád proč se scházet. A že je na co se těšit zase za rok. :-)
Pro ty méně znalé: „Manere in montibus – zůstávat v horách. Nejen tělem, ale i duší. Vracíme se na stejná místa, ke stejným přátelům a ke vzpomínkám, které nás provázejí už pětačtyřicet let. Roky přibývají, ale něco z těch kluků, kteří kdysi společně vyráželi do hor, v nás pořád zůstává.“
Podobných setkání jsem za ta desetiletí zažil opravdu hodně a mohlo by se zdát, že už mě sotva něčím překvapí. Ale to letošní mě znovu utvrdilo v tom, jakou cenu mají přátelství, která přečkala téměř půl století. Kdybych tentokrát nepřijel, vlastně by se nic zásadního nestalo. Jenže když si uvědomím, o kolik společných chvil, smíchu, vzpomínek a obyčejné radosti z toho, že jsme zase spolu, bych přišel, docela by mě to mrzelo. A asi v tom je kouzlo těchto setkání. Člověk na ně nemusí, ale dokud může, pořád chce :-).