(Dazul) Pobyt v penzionu je pro můj naturel vandráka malou zkouškou sebeovládání a jiných druhů sebezapření :-). Mentálně jsem zřejmě naprogramován k potěše ze spaní pod širákem než z přespání v krásném penzionu. Asi proto, že tak nějak tuším, že dokud mám radost z orosené celty, měl bych si ji vychutnat. Až mi bude sedmdesát a víc, budu možná spaní pod stromem přesycen a jistě vezmu zavděk i penzionem. Zatím mi stylizace do vděčného a protřelého uživatele hotelů či penzionů moc nejde :-).
Už podruhé jsme vyrazili do Valtic, kde kolegové z firmy organizovali víkend „v pohodovém duchu“. Stěny penzionu ADDO zdobí fotky a dresy s podpisy Barbory Špotákové, Martiny Sáblíkové a dalších vrcholových sportovců, kteří zde pobývali. Protože sport příliš nemusím, registroval jsem, ale neoslnilo mne to. Už pro to, že jsme jako firma dělali koupelky několika hvězdám tenisu a spolu s Olivierem Toscanim vím, že „Reklama je navoněná zdechlina“ :-) To ale nic nemění na tom, že penzion ADDO je skvěle lokalizován na okraj Valtic, velmi solidně vybaven, s milými majiteli – manžely Dřímalovými. Ač nemám příliš zkušeností s ubytováním v penzionech, troufám si tvrdit, že rozhodně patří k tomu nejlepšímu, čím se ubytování typu „penzion“ v Česku označuje.
Letos jsem „do Valtic“ přibalil kromě kol i dvě nafukovací lodě s příslušenstvím. Měly nám zpříjemnit jeden půlden z prodlouženého víkendu „plného relaxu“.
A protože moji kolegové pohrdli možností vyrazit na vodu, vyrazil jsem na jízdu po „zámecké Dyji“ jen já se čtyřletým Míšou. Ten se na jízdu lodí moc těšil. Sobotní ranní obloha věštila dobré počasí (narozdíl od předpovědi v mém mobilu) a tak jsme se nechali Irčou vyvézt do obce Bulhary, odkud mi přišlo zahájení plavby vhodné.
Dyji jsem už jednou „omylem“ sjížděl v úseku: vodní nádrž Vranov (Vranov nad Dyjí) – vodní nádrž Znojmo (Znojmo). Od té doby mám Dyji zafixovanou jako specifickou řeku, kde na rozdíl od našich ostatních sjízdných řek ani v sezoně nepotkám žádného vodáka. V úseku, který jsme před více než 20 lety sjížděli (už to je snad promlčeno) bylo pohraniční pásmo a museli jsme počítat s tím, že když nás v Hardeggu rakouská pohraniční policie odchytí, můžeme skončit až ve Vídni. Proto kolem budky na pohraničním přechodu by tak tiše a nenápadně nepádlovali ani Vinnetou s Old Shaterhandem. Nechytili nás a tak mám Dyji spojenou jen s tichem, nádhernou okolní přírodou, dnem plným sinice, nízkými a úzkými visutými mosty po kterých chodili socialističtí péesáci, podivuhodnými vodními betonovými stavbami, romantickými skalisky, nízko letícími volavkami, klidným tokem líně se klikatícím lužními lesy, …. Prostě řeka pro totální začátečníky, kterou může jet opravdu každé poleno.
Zasněně vzpomínám a tak se ani nedivím, že po 1,5 km jsem asi nějak omylem přejel místo, kde bylo nutno přenést loď z Dyje do jižního ramena nazvaného Zámecká Dyje. Proto s Myšákem pádlujeme další kilometr k elektrárenskému jezu, kde už přenášet opravdu musíme. No, musíme – musím jen já, protože Míšu právě přestalo bavit pádlovat a příď lodě vzhledem ke svému věku ani neunese. A ještě jedna oprava – baraku nepřenáším, ale přetahuju, neboť nafoukanou loď s bagáží nejsem schopen sám zvednout, posadit na hlavu a přenést o pár set metrů níž.
Pod elektrárenským jezem teče Dyje o poznání rychleji, ale proti Bečvě je zdechlá jak cap. Slunko v otevřené krajině žhne a já pádluju velmi líně, ale za to furt. Na cca 5 km od vyplutí se snažím určit pozici, kde se právě nacházíme. „Do pytle! Přejeli jsme další jižní rameno, kterým bychom se dostali do Staré Dyje.“ To je nevýhoda toho, že pádluju sám. Každá fotka či pohled na mapu znamená snížení rychlosti, samovolné otáčení lodi a tudíž i znatelné zpomalení naší plavby.
Na nejbližším vhodném místě k zastavení a vytažení lodě na prudký břeh, přirážím na pravou stranu Dyje. Myšák vystupuje první a dle předpokladu propuká v srceryvný pláč – oprlil se o jedinou kopřivu, která tu mezi rákosem a vzrostlou ostřicí roste. Soukám se z lodi, odnáším Míšu z dosahu kopřivy a přitom nepouštím z ruky lano na němž je přivázaná naše loď. Pak tahám do prudkého dvoumetrového břehu náš dopravní prostředek a po trávě jej sunu domnělým směrem ke Staré Dyji.
Tuším, kde by mělo jižní „slepé“ rameno Dyje být, ale přes hustý porost vodní plochu spíš jen tuším. Pomáhá mi mapa s gps na mobilu. OK – sunu se správným směrem. Za 150 metrů bych měl narazit na vodu. Na okraji lužního porostu vidím nevysoký posed. Nevysoký, ale určitě z něj uvidím víc než když stojím na zemi. Energicky stoupám nahoru, ale ihned zastavuju – posed mi nepřipadá z nejpevnějších. Když bych na něj skočil, určitě bych prolomil všechny příčky žebříku! Raději už lezu hodně opatrně. I pád ze tří metrů nemusí být příjemný. Navíc se Myšák sápe za mnou. Rozmlouvám mu to, zakazuju, rozkazuju aby lezl zpátky, nadávám, prosím jej, vyjednávám, …. Nakonec mi stejně nezbývá než slézt dolů, nekompromisně jej sundat, přidat vysvětlující kázání a úsečně přikázat, aby šel za mnou. Nahoře jsem si ověřil, že tok Staré Dyje je jen 10 metrů od posedu a po rychlém průzkumu objevil i nějakou hodně starou stezku k vodě. Tahám baraku úzkou mezerou mezi hustými keři a Myšák mne bez odmlouvání i breku následuje.
Hurá – jsme tu! Spouštím loď na hladinu, Míša se pomalu souká na příď, opatrně nastupuju a já odrážím. První pocit je, že proplouváme amazonskou džunglí. Taky to docela dost evokuje Dunajská ramena pod Bratislavou, kterými jsme s ŠESTKOU 2x pluli. Snažím se Míšovi komentovat okolí a odpovídat na jeho neúnavné otázky.
Žádná nuda – vidíme nespočet bobřích skluzavek, ohlodaných kmenů, ledňáčky, volavky, labutě, kačeny, datla, ryby, …. Vychutnáváme si tu krásu přímo z baraky. V uklidňujícím tichu nehybné hladiny.
Nebudu unavovat dalšími a dalšími drobnostmi, které naši plavbu provázejí. Kdo neplul je stejně nepochopí a kdo tenhle úsek Dyje splouval, ví co se snažím popsat. A tak už jen velmi stručně. Po cca 7 km od vyplutí zastavujeme u nenápadných schůdků, přivazujeme loď a skrze křoví stoupáme na udržovaný chodník po kterém kráčíme k maurskému minaretu. Míša totiž rozhodl, že se podíváme z věže po okolí :-) Protože jsme si nevzali žádné zásoby, nakupuju ve stánku před minaretem párek pro sebe a hranolky pro Myšáka + 2x půl litru limonády. Míša ten svůj půllitr ihned nešťastně převrhne a tak se dělíme o zbývající kelímek.
Na cca 8 km naší plavby míjíme na pravoboku „soutok“ se Zámeckou Dyjí. Tudy bychom připluli, kdybych neminul místo přenášky lodi cca 1,5 km po vyplutí. Myslím si, že bylo dobře plout kudy jsme dnes pluli. „Přítok“ si vychutnáme jindy, abychom nevstoupili dvakrát do stejné řeky :-)
Tichý vodní tok se líně klikatí „naší“ džunglí a občas nám připravuje překážky v podobě padlých stromů nebo náplav větví. Vše se ale dá bez problémů objet. Z korun mohutných topolů visí provazy lián a břehy Dyje porůstá střídavě vysoký rákos nebo kopřivy. Každou chvíli nás přelétává kačena nebo volavka. Nehybná hladina je místy porostlá majestátnými lekníny.
Na cca 11 km končíme svou plavu pod mostem u Janova Hradu. Tady pro nás přijede Irča s Kájou a Nikem. Most se nám daří podplout, ač Míša tvrdí, že „to nedokážeme!“ Dokážeme – spolu to dokážeme :-)
S přenášením, odpočinkem, návštěvou minaretu, obědem atd. trvala naše jedenáctikilometrová plavba (pádloval jsem v podstatě sám) cca 6 hodin. Samozřejmě, že by to šlo zvládnout i za polovinu času, ale my si tuhle sobotu vychutnávali do posledního doušku.
Příští rok, pojedeme-li znovu „do Valtic“, beru s sebou loď znovu. Naplánujeme to tak, abychom mohli na barace vyrazit v pěti: Irča, Nik, Kája, Míša a já.
