(Dazul) Tahle akce má být vyvrcholením mých letošních potulek. Navíc to má být na mém milovaném „severu“ a v zemi, kterou jsem doposud nenavštívil – Finsku. Termín akce se odvíjí od termínu Chrůstovy vernisáže, kde jsem mu slíbil hraní. A protože se letošní podzim zdá být nadprůměrně teplý, neměl by být zářiový čas na tenhle vandr žádnou komplikací.

Na akci se snažím lanařit všechny spřízněné duše (některé opakovaně) ŠESTKY a OLDSKAUTŮ, ale nakonec se přidávají jen Pad a Murza. Pad záhy naplňuje jedno auto kamarády ze svého starého oddílu – Kokem, Šroubkem a Zdeňkem. „Brněnská sekce“ téhle expedice je kompletní, ale „valašská sekce“ se dlouho skládá jen ze mne a Pafa.

Až 30.7.2024 mi skrze WhatsApp přichází zpráva: „Hello Dazula. My name is Owain I am a scout from Novy Hrozenkov. I a am new to Czech scouting but being 41 years old I think I can call myself an old Scout. As you can see my Czech speaking is not that good, I’m from the UK and live here for 3 1/2 years only.  I found the advert on Vsetin skauti Facebook and wanted to ask if you wanted to consider me as a candidate for Finland. Owain Thompson 16.NH“

Naštěstí existuje Google překladač a tak nejen, že po pár minutách chápu co mi Owain, kterého zatím znám jen z doslechu od lidí z našeho skautského střediska, píše, ale mohu mu i odpovědět, že mi bude ctí, když doplní osádku našeho vozu.

A když mi na srpnové polské Pilici Jarda na mou nabídku účasti akce do Finska po chvíli odpovídá že se „taková nabídka neodmítá“, je naše posádka kompletní. 8.8.2024 se ozývá Murza „Mas prosím tě ještě místo pro mě?„, a je nás 5. Vypadá to, že budeme ve Škoda Yeti namačkaní jako sardinky a asi nebudeme moci vzít lodě, ale nakonec Owain nabízí jejich vůz Renault Trafic, do kterého se poskládá i 9 lidí, nebo nás 5 + potřebný náklad. Paráda, vše vychází!

Domlouváme se navzájem skrze mail a videohovory, protože sejít se osobně by byl problém, vzhledem k místům, kde bydlíme – Kateřinice, Ústí nad Labem, Vsetín a Nový Hrozenkov. Společně i s „brněnskou sekcí“ se vidíme před akcí vlastně jen 2x na „on-line poradě“, která se koná přes videokonferenci na Messengeru. Té se ovšem neúčastní Jarda, protože nevede účet na Facebooku. Oba skupinové videohovory neproběhly úplně šťastně, a zdaleka jsme z nich nevytěžili maximum toho, co taková komunikace umožňuje. Přestože jsem v loňském roce byl s Pafem na jaře v Negevské poušti a na podzim na Sahaře, domluva při detailnější představě o Finsku nějak vázla, nedokázal jsem jej svými argumenty přesvědčit. Rezignoval jsem na úplnou shodu ve které jsme předchozí akce domlouvali a rozhodl se podřídit většině naší pětičlenné skupiny.

Je dobře, že vyrazíme do Finska, těch cca 2150 km tam a 2150 km zpátky, ve dvou skupinkách – domluva čtyřech nebo pěti lidí je vždy snadnější než domluva devítičlenné skupiny. Výsledkem našich on-line a mailových porad bylo, že se všichni potkáme v neděli ráno na trajektu z Tallinu do Helsinek, pak ve čtvrtek u jezera v Národním parku Kolovesi a naposled v sobotu večer na trajektu z Helsinek do Tallinu. I domluvení tohoto minima v naší „valašské“ skupině mne docela vysálo : -)

Murza skrze Haničku zajišťuje lodní lístek na trajekt tam i zpět, přes mne půjdou platby za naftu do Owainova auta a nachystám 2 baraky, 4 lodní pytle, 4 pádla, 4 vesty a 2 pumpy. Každý z naší skupinky připraví 1x společnou večeři. Tak trochu spolehám na to, že i když jsme každý jiný, přesto „jsme společné krve“.

 

6. září 2024 – pátek – 1. den

V pátek, před koncem práce, vyzvedávám na nádraží ve Valmezu Pafa, který dorazil z Ústí nad Labem. Vezu jej k nám domů, kde se může chvíli prospat, než s naloženým autem (naše bágly + lodě) sjedeme dolů do dědiny, kde vše přeložíme do Owainova vozu.

Abych nenechal auto stát bezprizorně, jsem domluvený s naším Zdendášem, že mi jej stáhne k nim domů a při našem návratu mi jej přiveze, abych měl kde výstroj a výzbroj naložit a odvézt domů. Vykládám tedy v 18:35 Pafa u obecního úřadu, aby si mohl prohlédnout oddílové vývěsky a jedu naložit Zdendu a spolu s ním mířím zpět k Pafovi. Vykládáme vše do „podloubí“ a 18:45 už přijíždí Peguet Trafic s Owainem, Murzílkem a Jardou. Vítáme se, nakládáme věci a vyjíždíme.

Naše trasa do Tallinu v Estonsku, kde se nalodíme na trajekt do Finska – Helsinek, vede přes Polsko (Waršava), Litvu (Kaunas) a Lotyšsko (Riga). Je to cca 1450 km, které pojedeme minimálně 16 hodin nonstop. Ale protože náš trajekt vyplouvá až za 36 hodin, máme dostatečně velkou rezervu na to, abychom zvládli snad všechny uzávěrky, objížďky, kolony a další zapeklitosti, které nás cestou do Tallinu čekají.

Střídáme se v řízení čtyři – Jarda se na to moc necítí a tak jej nenutíme. První větší zastávku děláme ve 21:50 v Polsku na odpočívadle u Stobiecko Szlacheckie.
 

7. září 2024 – sobota – 2. den

V 0:20 zastavujeme v lesíku u Emilianówa, asi 30 km za Warszawou. Na polsko-litevskou hranici nám zbývá ještě minimálně 260 km. Vytahujeme hamaky, karimatky a spacáky. Během 5 minut ležím v hamace zavěšené mezi dvě borovice a pokouším se na pár hodin usnout.

Ve 4:50 mi zvoní nastavený budík na mobilu a tak zvolna vstávám do vlahého rána. Čelovku mám po ruce, takže balení spacáku a hamaky mi netrvá déle než 5 minut. Během 10 minut sedí většina z nás v autě, připravena opět vyrazit. Ty 4,5 hodiny spánku jsou poznat – cítím se odpočatě a tak sedám za volant v pohodě. 

Řízení v čase, který začíná tmou, pokračuje svítáním a končí denním světlem mám docela rád. Polská dálnice je v tento čas převážně prázdná, takže využívám výhod zapnutého tempomatu.

Kousek za hranicí do Litvy mne střídá v šoférování Paf. Já spolehlivě klimbám na místě spolujezdce. Registruji, že se tady mění časové pásmo o hodinu.

Když míjíme dvě hodiny po poledni v Litvě před Rigou ukazatel, že Moskva je odtud 897 km, děláme si srandu, že změníme cíl naší cesty, ale pokračujeme raději pořád na Tallin. Zbývá nám do něj pořád minimálně 320 km.

15:20 zastavujeme na parkovišti vedle velké písečné pláže na pobřeží Baltu – poblíž Jūras rezidence Rainis – cca 90 km nad Rigou. Na lotyších se mi líbí, že se nechali inspirovat Janem Husem a rovněž zavedli diakritiku. 

Děláme přestávku na oběd a koupání – prvně v Lotyšsku. Před dvěma lety jsem se v tento zářiový čas koupal v Chorvatsku, kde bylo moře pořád ještě jako kafe. Ale letošní září je příjemné i tady na Baltu : -)

Nechce se nám namáčet plavky nebo trenýrky, a tak kráčíme po pláži co nejdál, abychom mohli zalézt do moře nahatí a nebudili veřejné pobouření. Jenže skupinky lidí jsou po břehu roztroušeny kam až oko dohlédne, a tak jdeme plavat patřičně oděni.

Písčitá pláž je krásně čistá, překvapuje mne, že na tak dlouhé pláni a relativně vysoké koncentraci lidí nevidím žádný povalující se papírek či pet láhev. Mělká voda sahá víc než sto metrů do moře, takže se před ponořením a plaváním osmělujeme pozvolna.

Teplota moře, navzdory tomu, že se jedná o Balt a je už září, je příjemná – blížila se 20°C. Komfortní pocit umocňuje slunečné počasí a vlahý přímořský vítr.

Lotyšsko má necelé 2 miliony obyvatel a zabírá jen o 20% menší rozlohu než naše republika. Hustota obyvatel je tedy výrazně menší než u nás. Ale tady na pláži to není až tak patrné : -)

Po pozdním obědě – v mém případě chléb, uherák, sýr a ředkvičky – se vracíme k autu na parkovišti, převlékáme se do suchého a 16:30 vyjíždíme směr Estonsko – Tallin.

Na předměstí Tallinu jsme v 19:10, zastavujeme u Decatlonu, abychom si zde koupili pytlačku, protože lov ryb na ni je povolen. Láká nás představa, že při plavbě po jezerech budeme moci nahodit : -) Komplet 3 pytlaček (háček, splávek, olůvko, návnada + 2 m vlasec) stojí rovných 10 Eur. Přikupuji ještě vlasec za 2,5 Eur, abychom mohli pytlačky navázat na větší délku.

Protože je ve Finsku nafta výrazně dražší než v Estonsku, tankujeme plnou nádrž (70 litrů) ještě před tím než se vydáváme hledat náš terminál „A“, kterým se máme ráno naloďovat.

Shodli jsme se na tom, že si raději ještě dnes večer nejdeme terminál A a cestu k němu, abychom ráno jeli na jistotu, nebloudili a nezmatkovali – a mohli si déle přispat.

20:15 parkujeme auto v přístavu a jdeme zjistit kudy se dostat tam, kde máme. Je to náročnější než jsem myslel. Žádný trajekt momentálně v přístavu není a na další se má odbavovat až za 2-3 hodiny, takže všude klid, nikde někdo, kdo by nám mohl podat správnou informaci.  

Až po hodině se nám daří zjistit vše co potřebujeme, nasedáme do auta a odjíždíme cca 4 km severozápadně na pláž Pikakari, kde by se mohlo dát zaparkovat a v nedalekém lesíku na břehu moře přespat.

Překvapuje mne jak tu tepe noční život. Parkoviště je sice poloprázdné, ale hudba z přenosných reproduktorů uprostřed hloučků mládeže duní, večerní párty je v plném proudu. Necháváme se vyfotit ve stylizovaném srdci na kraji zálivu a pak nalehko, s hamakami, karimatkami a spacáky odcházíme do hájku bříz spát.

Zvuky párty muziky nejsou až tak obtěžující, že bych nedokázal usnout. Hlasy diskutujících mladíků, kteří jsou pár desítek metrů od nás vadí ještě méně. A výhled z hamaky na záliv osvětlený přístavními světly z protějšího břehu, stojí za to. Takhle jsem ještě nenocoval : -) Je hodina před půlnocí, když se odebírám do říše snů.

 

8. září 2024 – neděle – 3. den

Mladíci museli debatovat celou noc, protože v 5:00, kdy mne budí nastavený mobil, ještě pokračují v jakési debatě. Nějaký hlas tam chybí, ale minimálně 3 pořád slyším, když balím spacák a hamaku. 

Na parkovišti před naším autem snídáme při pozorování probouzejícího se tichého rána nad Tallinem. Je sucho a na zářiový čas i příjemně teplo. Nakládáme naši bagáž do auta a jedeme se nalodit. Měl bych řídit já, ale motání se s dodávkou v rozkopaných uličkách u přístavu, všeliké couvání a vyhýbání se při nájezdu na trajekt ve mně vzbuzuje obavy, proto raději prosím Owaina, aby to vzal za mne. Zná svůj vůz přece jenom lépe : -) Bez mrknutí oka a ochotně souhlasí. Díky!

Loď finské společnosti VIKING LINE, která nás má i s naším vozem přepravit těch cca 80 km přes Baltské moře z Tallinu do Helsinek, pojme 2800 cestujících. Kolik se tu do dvou pater vleze aut neví, ale jistě to budou stovky.

Je 6:15 našeho času, když vylézáme z auta, zaparkovaného v těsné dlouhé řadě. Naše parkovací zóna je označena jako Z13/Z12 –  raději si to fotím, abych sem za 2 hodiny, které má trvat naše plavba, správně trefil.

Naposled jsem cestoval trajektem skoro před čtvrt stoletím při naší poslední expedici za polární kruh do Švédska. Tahle loď je ale mladší, modernější a komfortnější.

Okamžitě po nalodění se rozprcháváme a já mířím nahoru na otevřenou palubu. Ta je zatím skoro prázdná, a tak se nemusím nikde tlačit. Trajekt už se pomalu rozjíždí a rackové prolétávají kousek nad našimi hlavami.

Vycházející slunce nad přístavem dodává celému skvěle šlapajícímu vyplouvání až romantickou atmosféru. Uvědomuji si, že vyplouváme asi o čtvrt až půl hodiny dříve – jsou naloděny všechny auta i pěší cestující podle prodaných lístků, takže nač čekat. Alespoň si užijeme Finska o to déle : -)

V 6:53 se na horní palubě potkáváme s brněnskou částí naši výpravy. Pad, Koko, Šroubek a Zdenek nocovali v hotelu kousek od přístavu, takže vstávali o trochu později než my.

V 7:20 už je vidět z Tallinu jen obzor na horizontu, kterému dominuje ranní slunce, odrážející se v klidné hladině moře. Odsud bych to na břeh asi ještě doplaval, ale raději budu, když to nebude potřeba vyzkoušet : -)

7:30 pořizujeme na nejvyšší palubě jediné společné foto naší letošní „expedice“. Myslím, že se sluší poznamenat, že tato vzácná fotografie mohla vzniknout jen kombinací mé excelentní angličtiny „Please photo“ a výmluvných posunků (podávám svůj mobil)  – díky kterým mi ta mladá žena, kterou jsem takto žádal aby nás vyfotila, odpověděla, že na ní mohu klidně mluvit česky : -(

Dron jsem doma zapomněl a tak se budeme muset bez leteckých videí a fotografií obejít. A tak si alespoň fotím část reklamního poutače, na kterém je naše loď (s ještě odkrytovanými nádržemi na zádi) zachycena z výšky.

Ve chvíli, kdy z obzoru zmizely poslední známky pevniny v Estonsku a země ve Finsku ještě není vidět, kontroluji několikrát na mapě v mobilu, kde se právě nacházíme. A tak vím, že v 7:50 ještě nejsme ani v půli naší plavby. Tak nějak podvědomě se zdržuji poblíž záchranných člunů : -)

Procházím se všemi patry a veřejně přístupnými prostory trajektu. Jako úspěšný absolvent strojní průmyslovky dokážu relativně úspěšně identifikovat desítky vychytávek, navigačních pomůcek, mechanických zvedáků, táhel, jistících řetězů, hydraulických zařízení, sklápěcích ramp, … Tohle by mohla být několikadenní školní exkurse : -)

Na lodi je čisto i při tak obrovském množství lidí, které se před hodinou nalodilo. Jediný nepořádek, kterého si všímám je poblité zábradlí na zádi, které ještě personál nestihl uklidit. Typoval bych na cestujícího, který to přehnal s alkoholem. Nemůže mi ujít jak moc lidí nakupuje v obchodě na trajektu balíky piva, vína a tvrdého chlastu.

Možná je to tím, že tvrdý alkohol je ve Finsku možné zakoupit pouze ve státních prodejnách Alko, jejichž správou je pověřeno ministerstvo sociálních věcí a zdravotnictví. V současné době je prý ve Finsku celkem 343 prodejen Alko a 116 dalších míst, kde lze alkoholické produkty objednat.

Na internetu zjišťuji, že od roku 1919 platil ve Finsku prohibiční zákon, který zakazoval výrobu, dovoz, prodej a držení alkoholických nápojů pro jiné než lékařské, vědecké či technické účely. Zákon byl většinou Finů přijímán s velkou nelibostí a byl velmi často porušován. Vzhledem k nefunkčnosti zákona, zvýšení kriminality a všeobecné nespokojenosti s prohibicí se na konci roku 1931 konalo referendum o zrušení prohibice. Jeho výsledek byl poměrně jasný – přes 70 % voličů hlasovalo pro zrušení zákona. A tak po třinácti letech, 5. dubna 1932, přestal tento prohibiční zákon platit. 

Při vplouvání do Helsinek se přemisťuji k oknům na přídi, abych si vychutnal proplouvání mezi ostrůvky, které tvoří přirozenou ochranu tohoto strategického místa. Je tu proto Suomenlinna – námořní obranná pevnost rozkládající se na osmi dodnes obydlených ostrovech před vjezdem do přístavu. Toto místo má současně i statut předměstí Helsinek.

Loučím se s brňáky a scházím do podpalubí k našemu zaparkovanému autu. Ostatní tu už jsou. Tak jak byl skvěle a plynule organizovaný vjezd na trajekt, probíhá i odjezd všech vozů. 

Z přístavu míříme dalších 560 km na severovýchod – do Národního parku Ruanaa v severní Karélii – vzdušnou čarou 8 km od státní hranice s Ruskem. Paf má narozdíl od nás čtyř ostatních trochu jinou představu o tom jak a kde trávit následující dvě noci, takže vedeme za jízdy autem i při odpočinkové zastávce relativně vzrušenou diskusi. Projevuje se na nás trochu únava a tak jsme asi i z toho důvodu více podrážděnější. Různými kombinacemi se nakonec po půldruhé hodině dopracováváme k místu, kde Pafa vysadíme a kde jej další den naložíme.

Ve finále to je ale jinak a Paf jede s námi do Neitikoskentie. Nejdříve chceme vyrazit k vytipovanému srubu z parkoviště, ale po podrobnějším průzkumu na místě zjišťujeme, že můžeme popojet minimálně ještě 2 km blíž. Protože budeme zítra foukat čluny, volíme co nejkratší vzdálenost k autu.

První, co mne tady praští do oka je to neskutečné množství brusinek. Mimo vyštěrkované parkoviště rostou úplně všude. Na jedno utržení mi jich zůstává v dlani deset. Takto bych měl nasbíraný plný ešus do půl hodiny. Tuším, že se jich tady pořádně přežeru.

Od lesního parkoviště to máme ke srubovému přístřešku, kde chceme dnes přespat, pěšky ještě kilometr. Ale mohlo by to být příhodné místo k vyplutí nebo pěšímu treku. Necháme se překvapit.

V 18:40 vyrážíme. Nejdřív kráčíme po lesním chodníčku, který se během několika set metrů mění v rašeliniště a vřesoviště, kde se dá jít pouze po chodníčku vytvořeném z dřevěných fošen. Okolí je hustě porostlé rovnými, tenkými borovicemi a smrky. Při bližším pozorování vidím, že jejich kůra je porostlá drobným šedým lišejníkem.

Překvapuje mne, že tu nejsou téměř žádní komáři. Asi to je tím suchem. Když šlápnu mimo chodník, nepropadám se do rašeliny a při troše námahy bych se mohl vřesovištěm procházet. Ale pohodlnější to je po těch fošnách.

Kousek od jezera (nevím jak se jmenuje, protože na mapě je každá jeho část pojmenována jinak – Haapavitja, Lieksanjoki, Kakkisenpyörre, Paasikoski, …) ve sroubený přístřešek s nápisem Haapaniska, do kterého se všichni pohodlně vlezeme. Před ním je luxusní ohniště, vedle roubený dřevník plný nepořezaného dřeva s pilou a sekerou, o kus dál ekologické wc. A kolem čisto. Připomíná mi to atmosférou trampské campy pod převisy Roverských skal, kde jsme byli loni s Pafem na vandru. 

Na ohništi si finský pár připravuje večeři, ale spát bude o kus dál v postaveném stanu, takže přístřešek bude pro nás volný. Domlouváme se, že vyplujeme zítra ráno odsud, takže vyrážím s Jardou zpátky k autu pro obě baraky, pádla, vesty, pumpy, lodní pytle a kytaru. První noc ve Finsku si zazpíváme : -)

Přibalujeme i víno ze zásob, které jsem nechal v autě. Obtěžkáni barakou na zádech a plným lodním pytlem na prsou, s pádly a kytarou v ruce míříme zpátky k přístřešku.

Při aktivitě „mula“ se člověk docela zpotí a tak první co dělám, když ze sebe náklad sundávám, je že se jdu okoupat. Prvně ve finském jezeře. Voda má rašelinišťový nádech, ale působí blahodárně.  

Stejnou potřebu má i Murza a tak se tu rochníme ve dvou. Dno jezera či řeky je kamenité a kluzké, takže pohyb ve stoje není úplně snadný. Zítra na lodích to bude pohodlnější : -)

Usušit se, obléct, pořídit společnou fotografii a Murzou a můžu si jít nachystat spaní. Paf udržuje oheň při životě a první společnou večeři připravuje Murza. Kombinaci kuskusu s rýží jsem ještě nejedl a musím říct, že to chutná skvěle!

Hraji a preluduji na kytaře, dělíme se o první dojmy z Finska, upřesňujeme plán na zítřek. Murza, Owain, Jarda a já vyplujeme na lodích proti proudu, obeplujeme poloostrov Alaniemi a Aarrekangas a někde naproti ostrova Marjosaari vyzvedneme Pafa, který tam v mezičase doputuje pěšky, a přeplavíme se s ním na protější břeh jezera, které se v těch místech jmenuje Ruunaanjärvi, a tam někde strávíme další noc. Bude to odtamtud jen 3,5 km ke státní hranici s Ruskem. Při podrobnějším zkoumání mapy zjišťuju, že by se šlo dostat do Ruska i po vodě, protože jezero je propojeno s jezery na ruské straně Karélie.

Sedíme a popíjíme víno až za půlnoc. Ráno nemáme žádný budíček ani čas stanovený k vyplutí. Je mi neskutečně hezky, když ze spacáku pozoruji mihotající plameny našeho ohně. Legálně uprostřed „divočiny“ národního parku : -)

 

9. září 2024 – pondělí – 4. den

Ráno je vlahé a prosvětlené. Vařím si nudlovou polévku s hovězím masem a vychutnávám si tu všeobecnou pohodu. Více takových rán!

Testuji prvně ekologickou kadibudku, kde se nesplachuje, ale zahazuje se kompostovací kůrou. Všude čisto a uklizeno. Vzhledem k tomu, že se ve Finsku nachází minimálně 37 národních parků, a Finů je 5x méně než Čechů, je tu frekvence turistů patrně menší než u nás. Ale přesto jsou Finové obdivuhodný národ, nejen k vůli množství vybudovaných tábořišť a úžasnému pořádku. Osobně je obdivuji i proto, jak se postavili sovětské ofenzivě bez vyhlášení války v roce 1939 (přitom byl mezi Finskem a Sovětským svazem v roce 1932 uzavřen pakt o neútočení).

Sluníčko vylézá nad obzor a postupně se budí ostatní účastníci naší výpravy – mimo Jardy, který má pořád půlnoc. Alespoň se u kadibudky netvoří fronta : -)

Po celém Finsku je prý rovnoměrně rozloženo asi 330 oficiálních tábořišť podobných tomu, ve kterém jsme spali. Každí je vybavené oficiálním ohništěm, dřevníkem a kadibudkou. Roubený přístřešek jako je ten náš, není na každém tábořišti.

Vodu na pití nabíráme z jezera a filtrujeme ji – zatím používáme Owainův filtr značky Sawyer. Jarda, který řadu let spoluvlastnil prodejnu s outdorovým vybavením, potvrzuje, že to je dobrá značka.

Než bud balit spacák, nechávám jej vyvětrat na ranním sluníčku. Vypínám pro tento účel mezi dvě borovice lanko, které s sebou všude vozím.

Při umývání ešusu po snídaňové polévce obdivuji opar mlhy nad hladinou jezera po kterém dnes máme plout. Ale vyplujeme, až ta mlhovina, která evokuje chlad, opadne : -)

Přebalujeme naše věci z báglů do lodních pytlů a pak Murza s Owainem odnášejí batohy a kytaru do auta. Volí zkratku mimo pěšinu, měli by si tím výrazně cestu tam i zpět zkrátit. Murzílek ale později líčí, že se pokorně vrátili zpátky na stezku, protože i v suchém mokřadu se propadali.

Zatímco polovina naší skupinky odnáší věci do asi kilometr vzdáleného auta, přenášíme s Jardou všechny věci – baraky, pádla, vesty, pumpy a lodní pytle – na břeh jezera, asi 100 metrů „proti proudu“.

Musíme jít několikrát a při zpáteční cestě vždy využívám čas na rychlosběr borůvek a brusinek, kterých je kolem neskutečné množství. Je to takový snídaňový dezert, přísun čerstvých vitamínů a další energie.

Než dorazí Owain s Murzou, foukáme baraky, přiděláváme sedačky, zavíráme rukávy na zádi a nakládáme do lodí loďáky. Je tiché, prosluněné ráno – indiánské léto jako z plátna Normana Rockwella.

Po deváté hodině vyplouváme. Cílem je abychom dopádlovali proti proudu jezera či spíše řeky Haapavitja asi 13 km do části zvané Ruunaanjärvi. Paradoxně to máme vzdušnou čarou cca 2 km, ale překážkou je táhlý poloostrov, který musíme obeplout.

Na druhém břehu jezera Ruunaanjärvi, směrem k hranicím s Ruskem, by se měli vyskytovat losi. Třeba budeme mít štěstí a nějaké obyvatele severských jehličnatých lesů, kteří se živí převážně jehličím a kůrou stromů, uvidíme. 

Už po pár set metrech pádlování připlouváme k zúžení jezera, kudy do něj proudí voda z jezera poleženého výše. Snažíme se, co to jde, ale tohle se nám vypádlovat nepodaří : -( Takže v naší lodí oba dva vysedáme, Jarda rozmotává šňůru na přídi baraky a táhne ji za sebou proti proudu. Já jdu vedle lodi a odsrkuju ji pádlem od břehu, aby se nezaklíňovala mezi balvany.

U druhé baraky vysedá jen Murza, který koníčkuje a Owain loď usměrňuje z místa zadáka. Postupujeme pomalu, ale jistě. Koneckonců – tenhle zůžený průsek je dlouhý jen pár set metrů, za ním je zase klidná hladina, kde už nebude potřeba koníčkovat, ale zvládneme pádlovat.

Uvědomuji si, že jsem vlastně nikdy s lodí koníčkovat nemusel, pominu-li úseky do 10 metrů. Tohle je tedy poprvé! A ještě v téhle „divočině“ : -) Tady si na nic nehrajeme, tady to je doopravdy : -)

Po pár set metrech vysedá z lodi i Owain a střídá Murzu v tažení lodi. Oba kráčí po balvanech na břehu řeky bosky, takže o to je jejich postup vpřed pomalejší. Já mám na nohou skinners – ponožkoboty, ve kterých se kráčí v tomto terénu pohodlně, a Jarda je zvyklý chodit bosky vždy a všude.  

Konečně nasedáme do lodí a opět pádlujeme. Náš postup se zrychluje. Stromy na břehu jezera míjíme o poznání svižněji. Na desáté hodině vidíme jakési molo a u něj mezi stromy nějakou dřevěnici. Když přijíždíme blíž, je těch budov víc. Osada mezi stromy nejeví známky života a tak u mola kotvíme a jdeme si vše zvědavě prohlédnout. Tohle to je v podstatě první příležitost jak to nerušeně a detailně prozkoumat. 

Podle všeho to jsou chaty, dřevníky, sauny, úložné budovy a kadibudky. Podle houpaček usuzujeme, že tu obyvatelé jezdí s malými dětmi, Většina budov je zamčená, ale starší srub ve kterém je hezky vybavená sauna, je otevřený, Takže neodolávám a prohlížím si skutečnou finskou saunu : -) Třeba se nám naskytne příležitost si ji někde vyzkoušet.

Mít srub na takovém místě v lesích, desítky kilometrů od civilizace, na břehu úžasného jezera, široko daleko nikdo – o tom jsem jako kluk při čtení Rolfa zálesáka sníval. Teď jej sice pořád nemám, ale můžu si vše osahat, a kdybych hodně chtěl, asi by nebyl problém tu pár dnů pobyt. Některé sny nemusí být až tak nereálné : -)

Vyplouváme a míříme pořád na severozápad. Před námi je nízký obzor, tvořený pásem zeleného lesa, po pravici i po levici to samé. Nahoře modrá obloha, dole hladina jezera – občas má barvu nebe, místy je skoro černá. Když ji nabíráme, abychom ji přefiltrovali k pití, vidíme, že je zabarvená do rezava – jak ji poznamenaly okolní mokřady a rašeliniště.

Myslím si, že umím pádlovat docela dobře na obě strany, na háčku i na zadáku. Už se nemám co učit, říkal jsem si. Jenomže dnes vidím dlouhé hodiny pádlovat Owaina a musím své mínění popravit : -( Co ten se svým pádlem předvádí neumím správně pojmenovat. Asi nejvýstižněji to vystihuje slovo „koncert“. Na divoké vodě bych si toho asi nevšimnul, ale na klidné hladině jezera je krásně vidět každé podvědomé drobné natočení pádla při záběru, poloha ve které vytahuje z vody list pádla, … Musím se učit. Musím se ještě hodně učit!

Na pravém břehu je krásná písčitá plážička – ideální místo na koupel! „Jak řekli, tak udělali!“ Na kilometry daleko není nikdo, koho bychom mohli pohoršovat a tak shazujeme šaty a skáčeme do vody. Rochníme se v ní jak malé děcka.

A pak jíme. Z lodních pytlů dolujeme studený oběd a dopřáváme si ty dobroty, které s sebou vezeme – já si dávám: chleba, salám, sýr a ředkvičky. Po příjemné koupeli a pár hodinách pádlování to chutná obzvláště dobře.

Ke kousku uheráku chutnám i Jardou vlastnoručně pečený černý chleba. Je tak vynikající, že chvíli zvažuji exkursi u Jardy a to, že se jej naučím péct taky.

Do úžiny mezi dvěma poloostrovy, za kterou začíná rozlehlá část jezera Polvijärvi, to máme necelého půl kiláku. Úžina nás stočí na severovýchod, pak se dáme na východ a pak další úžinou na jih do části Ruunaanjärvi. Tam někde se potkáme s Pafem. A náš chovatel daňků Murza tam určitě uvidí ty své soby : -)

Čím víc se úžině, kde máme měnit směr plavby blížíme, tím zřetelněji vidíme, že opět nastane naše „oblíbená“ činnost – koníčkování : -( Ale je teprve poledne, před námi je minimálně 6 hodin světla, takže nemusíme příliš spěchat. 

Vím, že Finsko bývá označováno za „zemi tisíců jezer“. Nejvíce to prý platí o Finské jezerní plošině v jihovýchodní části země, kde jezera tvoří celou třetinu rozlohy. Věřím tomu, že ve Finsku leží desítky tisíc jezer. Teď už vím, že jsiu často vzájemně propojeny přírodními říčkami, nebo umělými kanály. Dva jsme úmyslně minuli, byť bychom si jimi mohli zkrátit plavbu minimálně o 7 km. Využijeme je zítra při cestě zpátky. 

Teď vysedáme z lodí a koníčkujeme jak burlaci na Volze. Chůze po kluzkých balvanech je obtížnější, než jsme si mysleli, ale protože není jiného způsobu jak se přes úžinu dostat, víme, že se tímto úsekem musíme protrápit.

Vplutí na otevřenou plochu jezera Polvijärvi je tak trochu vysvobozením i když znovu pádlujeme proti proudu i proti větru. Pečlivě pozorujeme břehy jezera, ale žádné soby nevidíme : -(

Kousek odtud, za hranicemi Ruska prý operuje ruská polovojenská skupina Rusič. Hlídkuje v blízkosti finských hranic a odchytává muže prchající před mobilizací. Podle zdrojů z českých médií je Rusič paramilitární ultrapravicová skupina, která byla založená v souvislosti s ruskou okupací Krymu a východní Ukrajiny v roce 2014. Několik jejích členů je podezřelých z řady válečných zločinů. Nemám chuť omylem zabloudit do Ruska, které je odtud jen necelé 3 kilometry severovýchodně.

K místu setkání s Pafem to máme ještě necelých 7 km. Vzhledem k tichému protiproudu a protivětru to tipuji tak na 2 hodinky. Využívám je k nekonečnému pozorování krajiny kolem. A taky nahazujeme pytlačku. Navazuji ji na dlouhý vlasec a vláčíme ji tak 10-15 metrů za sebou. Nebylo by špatné, kdyby se nám podařilo něco chytit : -)

Po pár kilometrech zastavujeme u kamenitého břehu a já zjišťuji, že kus pytlačky pod plovákem chybí! Háček s návnadou je pryč! A já nic nezaregistroval : -( Samozřejmě, že jsem se pořád neotáčel dozadu a nesledoval, zda něco na háčku není. Napadají mne pouze 2 možnosti toho, co se stalo: chyli jsme něco těžšího než 5 kg a ono to utrhlo vlasec, nebo jsme háčkem něco pevně přirostlého ke dnu zachytili a vlasec při tom utrhli. Vidím to tak 50:50.

Pádlujeme částí jezera, která se jmenuje Oinasjärvi. Před námi je písčitá výspa poloostrova – tam kotvíme. Pláž je to hezčí než někde v Chorvatsku. Osvěžujeme se a jdeme se podívat do zálivu, kde je tábořiště bez přístřešku, ale s kadibudkou a plným dřevníkem.

Vypadá to tu moc hezky, ale jsou teprve dvě hodiny po poledni a před námi minimálně 4 hodiny světla. Navíc jsme ještě skoro 4 kilometry od Pafa .

Ale z téhle pláže se nám nějak nechce pryč. Tady bych si s našimi dětmi dokázal představit trávit dovolenou : -) V lesích plantáže brusinek a borůvek, stovky hřibů, v jezeře jistě spousta ryb, …

Narozdíl od Švédska a Norska, se ve Finsku nesmí volně tábořit. Ale i v rámci národních parků jsou k dispozici veřejná tábořiště, jako například to, které je kousek od téhle pláže –  a na nich se tábořit může. Jen bychom si s sebou museli vzít stan, jako když jezdíme na vodu do Polska.

Dnes tu nikdo z naší části expedice stan nemá, byla by to zbytečná zátěž. V případě, že bude tábořiště bez přístřešku, vystačíme si s celtou nebo žďárákem. Koneckonců velikost lodních pytlů, které s sebou vezeme, naznačuje, že nepotřebujeme tahat žádné zbytečnosti : -)

Podle vzdálenosti travnatého porostu od okraje jezera usuzuji, že hladina je níže, než je normál. Tipuji tak o půl metru. Už při pádlování kolem protějšího kamenitého břehu, jsem si všimnul, že jsou na balvanech patrné stopy po vyšší hladině.

Proto je taky tábořiště – ohniště, roubený dřevník a kadibudka – umístěno relativně dál od břehu jezera. I na jaře, kdy sem steče voda z roztátého sněhu nekonečných lesů kolem, je tenhle flek na suchu.

Základním stavebním materiálem dřevníků i přístřešků je borovice. Krásně to je vidět na sroubeném přístřešku na dřevo, který nedávno vybudovali zde, Nikde tu nevidím odřezky ani třísky po přesných zářezech či zásecích. Zřejmě celou roubenici vyrobili někde jinde (zářezy jsou zřejmě frézované), pak ji rozložili, dopravili sem (po vodě, na sněžných skůtrech či vrtulníkem) a tady znovu sestavili.

Hned vedle dřevníku roste krásný hřib. Cestou z pláže, kde jsme zakotvili, to je asi desátý, na který narážím. I kdyby je tu místní sbírali, nemají šanci je v těchto lesích a rašeliništích vysbírat tak jako u nás doma.

Než se znovu nalodíme, procházím kosu poloostrova a pořizuju ještě několik romantických fotografií. Ať namířím objektiv kterýmkoliv směrem, nemůže vzniknout nehezká fotka. 14:30 vyplouváme. Murza s Owainem nám vezou na své lodi naše lodní pytle a míří podél levého břehu k místu, kde by mělo být tábořiště s přístřeškem. Jarda a já plujeme podél pravého břehu k místu, kde na nás už čeká Paf. Plán je takový, že pokud nám bude tábořiště blíž ruských hranic vyhovovat, naložíme Pafa i s jeho báglem a převezeme jej za Murzou a Owainem.

Po hodině pádlování v silném protivětru, kotvíme u kamenitého břehu, kousek od ohniště, ze kterého stoupá dým – Paf tam už cosi kuchtí. Tohle tábořiště je bez přístřešku, ale dřevník a kadibudka nechybí.

Pokud bychom tu chtěli přespat, rovinek na roztáhnutí karimatek tu je dost. Ale asi bych si tu raději natáhl hamaku. Než se ozve Murza s tím jak vypadá tábořiště u nich, pořizuji pár fotek toho našeho fleku a posílám je Murzovi – aby mohl vyhodnotit, které z nich je lepší, kde budeme dnes spát.

Signál mobilu není v této oblasti ideální a tak máme problém se s Murzou spojit. Nakonec ale víme, že Murza s Owainem našli úžasné tábořiště, které se jim moc líbí. Jenže je prý už měsíc obsazeno nějakými finskými rybáři, kteří je poslali dál : -( 

Je 15:30. Asi 3,5 km vzdušnou čarou na jihovýchod by mělo být další tábořiště. Domlouváme se s Pafem, že zkusíme doplout tam, třeba tam bude přístřešek. Nemůžeme se spojit s Murzou a tak předpokládáme, že je na jezeře uvidíme přeplouvat sem a oni pochopí, že míříme dál a přizpůsobí svůj směr plavby. Paf se začíná balit.

Já si mezitím procházím okolí tohoto tábořiště na pravém břehu Ruunaanjärvi. Borůvek a brusinek tu je stejně jako na ostatních místech Národního parku Ruunaa, které jsem si měl možnost osahat.

Paf je v cca 15:50 sbalený – jeho bágl dáváme do obalu baraky, který může posloužit zároveň jako lodní pytel. Ukládáme bagáž do lodi, Paf jde na háčka, já na záď a Jarda dělá porcelán. Vyplouváme podél břehu na jihovýchod.

Asi v 16:40 potkáváme Murzu s Owainem, kteří míří proti nám : -( Jsou docela zničení, protože na volné ploše jezera museli čelit docela velkým vlnám a protivětru. Připlouvají od ostrova Marjosaari, na jehož úrovni je ono „úžasné“ tábořiště obsazené finskými rybáři. Teď se ke své nelibosti obrací a plují část své trasy nazpět : -( Kdyby fungovalo spojení nebo se Paf sbalil trochu rychleji, mohli jsme jim asi část cesty ušetřit.

Teď ale pádlujeme společně dál na jihovýchod, v naději, že to tábořiště, které tam má být, bude pro nás „zmlsané“ dostačující. Plujeme kousek od břehu, kde nemusíme čelit takovému protiproudu a protivětru. Kraj jezera je zde lemovaný kameny, balvany a skalisky porostlými lišejníkem. Romantika : -)

Konečně jsme v 17:20 u tábořiště Rantakangas – bez přístřešku : -( Dál se nám už pádlovat nechce, protože už máme v rukách minimálně 17 km – proti proudu a z větší části i protivětru. Je potřeba si přiznat, že jsme unaveni :- (

Dnes vařím společnou večeři já a tak zatímco se ostatní rozbalují a chystají si místo na přespání, snažím se za pomocí Jardy uvařit dostatečné množství kuskusu (na ohni), osmažit ve svém malém ešusu třičtvrtě kila anglické slaniny a osmahnout spoustu cibule (na svém vařiči). Sušená rajčata tepelně opracovávat nemusím a barbeque omáčku z balíčků MRE taky. Snažím se, aby chlapi nemuseli na večeři dlouho čekat a tak kmitám. Proto docela nelibě nesu Pafova slova jimiž se dožaduje, aby dostal svou pětinu osmažené slaniny už nyní a mohl si ji přimíchat k houbám, které nasbíral. Díky změně objemu neumím spravedlivě rozdělit na pětinu osmaženou a neosmaženou slaninu : -(

Objektivně musím konstatovat, že včerejší Murzův kuskus s rýží byl chutnější přílohou. Ale i tak dnes večeřím chutně a dostatečně : -) Nemusím se ničím dojídat.

Po umytí ešusu jdu konečně prozkoumat okolí. Mimo sotva znatelné pěšinky po které kráčím, je kolem nedotčená příroda – stromy trouchniví na místě, kde po vyvrácení dopadly, při došlápnutí na zelený mech nebo šedý lišejník nevím do poslední chvíle zda se propadnu do rašeliniště, či budu moci kráčet dál.

Včera večer jsme cosi vína vypili. Dnes dorážíme zbytek. Někdo si nechává nalít do ešusu, já s sebou pro tento případ tahám plastový elastický pohárek. Víno je krev Boží a zasluhuje si pít alespoň trochu kulturně. 

Vzhledem k tomu, že tu není přístřešek, spíme roztroušeni po celém tábořišti – Owain v hamace, a my ostatní na karimatkách v místech, které by s trochou fantazie šly označit jako „rovinky“ : -) 

Už ležím ve spacáku, když u ohně ještě rozmlouvá Paf s Jardou. Nebe skrze větve borovic nevidím natolik, abych mohl pozorovat hvězdy, ale i tak se mi usíná moc hezky.

 

10. září 2024 – úterý – 5. den

Čím jsem starší, tím spolehlivěji funguje můj biologický budík. Málokdy se vzbudím po šesté ráno. I když jsem vzhůru, ležím ještě dlouho v posteli nebo spacáku a vychutnávám si tu svoji „nirvánu“.

Zatímco ležím ve spacáku, vnímám kdo vylezl ze svého pelíšku, aby se vyčůral a pak zase zalezl do spacáku. Dneska nemám nutkání prostatika a užívám si prosluněného rána i toho, že nikam nespěcháme.

Přesto se soukám ze spacáku před sedmou hodinou a pořizuji sérii fotografií zalezlých kamarádů i detailů podzimního rána v lesích Karélie. Na takové záběry není potřeba žádná fantazie.

Mé první kroky ze spacáku míří na kraj jezera Ruunaanjärvi – kochám se pohledem na blýskající se hladinu, kde drobné vlnky nasvícené ranním sluncem vrhají prasátka. Je 7 hodin a mimo spáče Jardy i ostatní zvolna vstávají.

Přirozeným centrem tábořiště je vždy ohniště. Tady společný den zpravidla končí i začíná. Teď si tu všichni připravujeme svoji snídani. Já si vařím vodu na tradiční nudlovou polévku s hovězím masem. Je to moc chutná a vydatná snídaně, časově nenáročná na přípravu. Ostatní to mají podobně.

Při schlazení horké polévky využívám čas a dávám spacák do obalu, vyfukuji a smotávám karimatku, všechny mé věci ukládám na jednu hromádku do borůvčí, abych při ukládání mého nákladu do loďáku na nic nezapomněl.

Po sbalení všech věcí do lodního pytle a umytí ešusu teplou vodou, jdu trošku dofoukat dno naší lodě. Během včerejší plavby je podhuštěné, protože vzduch asi trošku uniká skrze pojistný ventil. Asi se tam dostala nějaká nečistota, budu jej muset po návratu domů (až znovu pořídím v Gumotexu speciální klíč) rozebrat a důkladně vyčistit. 

Posouvám naši baraku na hladinu jezera a ukládám do ní svůj loďák. Dneska budu pádlovat na háčku, abychom se s Jardou vystřídali. Po osmé, když konečně vylézá ze spacáku, se ubezpečuji, že Jarda jel rakouskou Salzu, abych věděl, že na zadáku zvládne i ty peřeje, které nás dneska k závěru naší plavby čekají : -)

Paf pokračuje dál po svých, my ostatní poplujeme zase na lodích. Vrátíme se k zaparkovanému autu, kde uložíme naše sbalené lodě a projdeme se 6-8 km k tábořišti, kde spolu s Pafem přespíme.

Je skvělé, že se díky členitosti jezer, průplavů a kanálů můžeme vracet z velké části jinou cestou. V 8:35 už plujeme po proudu i po větru na severozápad. Zkouším připevnit na příď naší baraky „spinakr“, abychom si ušetřili energii při pádlování. V nárazech větru je efekt plachty citelný, jinak moc přesvědčivý není. Ale třeba jeho chvíle ještě příjde.

V 10:15 proplouváme evidentně umělým kanálem, propojujícím jezera a šetřícím nám 7 včerejších kilometrů. Voda jen v pár metrů širokém korytě teče docela rychle, takže ani nemusíme pádlovat. Nevím proč tu tenhle kanál budovali, snad k vůli plavení dřeva? Voraři nefungovali jen na Vltavě : -)

Kousek od ústí kanálu zpátky do jezera jsou postaveny honosnější sruby sloužící evidentně k rekreaci. Vybavení blízkého okolí je nadstandardní – dřevěné sochy medvědů, dřevěná houpačka pro čtyři lidi, osmihranný sroubek pro grilování, udírna na ryby, roubená sauna, bytelné dřevěné molo, mohutná dřevěná lodice – už od pohledu krása. Využívám místní ekologickou kadibudku, která je proti těm z tábořišť o několik levelů výš : -)

Na místo, ze které jsme včera vyplouvali, připlouváme v 11:20, tedy o cca 5 hodin dříve, než kolik nám to trvalo obráceným směrem. Tolik dělá zkratka skrze kanál i to, že jsme dnes pluli po proudu i po větru. 

Pod námi jsou peřeje, ne které se těšíme a které mají být takovou třešničkou na dnešním dortu. První je proplují Murza s Owainem, já běžím o pár set metrů níže, na dřevěný most, ze kterého je zkusím natočit a vyfotit. Připomínám ještě Murzílkovi, aby si nezapomněli otevřít rukáv na zádi své baraky, kterým při plavbě vyteče ven voda, jenž jim ve vlnách do lodi nateče.

Owain i Murzílek proplouvají peřeje s plně naloženou lodí naprosto ukázkově. Měl jsem trochu obavy, aby jim v kritických místech stabilitu a pružnost manévrování nenarušovaly jejich lodní pytle, ale vypadalo to, že si jejich existenci ani neuvědomovali.

Naše jízda peřejí je taky bezproblémová – Jarda jako zadák se plně osvědčil : -) Rukáv necháváme otevřený po zbytek naší dnešní plavby. Čekají nás totiž za pár kilometrů další, a zřejmě větší peřeje. Soudím tak podle toho, co jsme včera, po příjezdu do národního parku, z dálky viděli .

Myslel jsem, že tyhle peřeje končí v zálivu, u něhož parkujeme naše auto, ale když se po pár desítkách minut pádlování podívám na mapu, zjišťuji, že nás čeká ještě 10 km. Takže dnešní úsek na lodi bude minimálně 20 km. S těmi včerejšími 17 km, to není úplně málo. S uspokojením si uvědomuji, že jsem v „divočině“ tak dlouhou plavbu doposud nikdy nepodnikl.

Úsek, kterým plujeme je na Google mapě označený jako Haapavitja River. I jako člověk, který umí anglicky jen „auf Wiedersehen„, chápu, že plujeme po řece a ne po jezeře. Ale ať je to jezero nebo řeka, je to tu nádhera!

Před vplutím do mega zálivu Neitilampi, kotvíme u malého poloostrova, kde je tábořiště nesoucí jméno Miikkula. U ohniště vedle sroubeného přístřešku ve 12:10 obědváme. Já dojídám zbytky dřevorubeckého chleba, který jsem si koupil v pátek ve valmezském Tescu a který je poživatelný i pátý den díky tomu, že jej vezu v uzavíratelné plastové krabičce. Ke chlebu přikusuji oštiepok, maďarskou klobásu a ředkvičku. Připíjím k tomu pomerančový džus, který jsem si vyrobil z prášku získaného z MRE a posledního zbytku pitné vody, kterou jsem vytlačil ze svého camelbagu.

Murza všechny informuje, že podle mapy by necelý kilometr odsud měla být studánka, kde bychom mohli nabrat pitnou vodu a nemuseli ji filtrovat s jezera. Protože jako jediný z naší čtveřice mám na sobě boty (přesněji napsáno: skinners – ponožkoboty), beru Murzův a svůj prázdný camelbag, a vydávám se zkratkou přes nyní suchý mokřad na konec zálivu, do kterého vtéká potok Miikkulanpuro. Podle mapy má být studánka 35 metrů od ústí.

Už vím, proč se včera ráno vrátil Murza z Owainem raději na stezku, aniž by mokřad a rašeliniště přešli. Já na rozdíl od nich nic těžkého na zádech nenesu a mám výrazně nižší pravděpodobnost se propadat – byť do vyschlého terénu. K ústí potoka Miikkulanpuro se už nějak doplazím, ale zpátky si to hezky obejdu po značené stezce : -(

Procházím zdejším pralesem a hledám studánku. Využívám při tom čas a do plastového zmačkávacího kelímku sbírám brusinky a borůvky. Jde to velmi rychle, narozdíl od nalezení oné studánky. Já si ji na mapě nevšimnul, tak nepatrná musí být : -) Asi jsem měl půjčit své boty Murzovi, ať si tu pitnou vodu najde sám. Jako profesionální průzkumník by byl určitě rychlejší.

Procházím terén s maximálně přiblíženou mapou v mobilu sem a tam. Skrze místo označené v mapách.cz jako studánka kráčím minimálně 4x a nacházím jen jakousi polovyschlou bahnitou kaluž v mechu. Na Google mapách tahle studánka zaznačená není, ale na nich není zaznačený ani potok Miikkulanpuro. Rozdíl v pečlivosti konkurence je sice patrný, ale já se vracím zpátky k tábořišti Miikkula s oběma prázdnými camelbagy : -(

Cesta po vyznačené stezce je výrazně rychlejší a pohodlnější. Bažiny a rašeliniště (turvesuo) jsou ve Finsku velmi rozšířené. Údajně 26% procent z rozlohy Finska je pokryto různými druhy mokřin. A zkratky v tomhle terénu fakt nefungují : -(

Už když jsem od ohniště odcházel, přišli k němu starší manželé – důchodci, kteří se vydali na sběr brusinek. Mají s sebou kyblíky a hřebeny na rychlosběr. Z batohu vytáhl pán jakési párky a banány, obé dal na otáčení rošt ohniště a (po té mrkáním naznačoval, že se nyní ohně rozdělávat nesmí) zažehl hromádku dříví, kterou si nachystal. Kombinaci banánu a párku jsem ještě neviděl, ale třeba to nechutná špatně.

Mí parťáci, kteří vládnou angličtinou s ním tímto jazykem konverzují. Já si musím jako vždy vystačit s posunky, protože nabízenou ruštinu se smíchem odmítá. Před odchodem na vodu pánovi nabízím chleba s klobáskou. Trochu se zdráhá, ale pak malý krajíček a ostrou uzeninou spořádá. Asi mu to nepřijde špatné. Když nasedáme do lodí a chceme odrazit k další plavbě, na poslední chvíli přispěchá a dává nám každému kousky čokolády. S úsměvem přijímáme a za žvýkání druhého kousku máváme na rozloučenou. Milé setkání „uprostřed divočiny“ : -)

Mezi pevninou – poloostrovem a ostrůvkem Vastusaari měníme směr plavby na jih. Je tu zatracený protivítr, který nás sfoukává bokem a větší vlny než obvykle. Po proplutí průlivem u ostrova Kämppäsaari se obracíme na severozápad.

Tady už nám fouká do zad a tak na Murzovu výzvu vytahuju „spinakry“. Sotva je připevníme na přídě, nárazy větru zesilují a my konečně poznáváme, jak může být tahle „drobnůstka“ užitečná a přitom i zábavná.

Samozřejmě se to nedá srovnat s plavbou na střediskové plachetnici třídy vaurien, ale i tak se mohou háčci (Murza a já) věnovat jen natáčení „plachty“ a zadáci nemusí pádlovat, stačí jim jen kormidlovat.

Jarda si ke kormidlování dokonce lehá na záda a ovládá pádlo za hlavou „poslepu“. Směr ale drží dobře. Chvíli jsme ve předu my, chvíli Owain s Murzou. Přiznám se, že takhle nějak jsem si plavbu přes rozlehlá jezera představoval : -)

Všeho jenom do času. Po necelé hodince přestává být vítr příznivý a stálý, takže přecházíme opět na ruční pohon. Ale v cca 14:30 připlouváme ke zúžení Lieksanjoki, kde jsou konečně ty peřeje, které jsme včera po příjezdu do parku pozorovali.

Domlouváme se, že to jako první pojede zase Owain s Murzou a já se je pokusím natočit. Daří se nejen proplutí peřejí, ale i videozáběr. Dávám jej na oldskautský instagramový účet, aby se mohli potěšit i přátelé, kteří tu s námi být nemohou. 

Pro velký adrenalinový úspěch si peřeje sjíždíme ještě jednou. Podruhé ovšem raději bez lodních pytlů. Vše bez ztráty kytičky. Zážitek je dokonalý a mám pocit, že i kdybychom museli nyní naši „expedici“ ukončit, prožitky posledních dvou dnů mne dostatečně naplnily.

Necháváme okapat a alespoň trochu oschnout naše lodě (pořádně je nechám vyschnout doma ve stodole), vypouštíme je, balíme a nakládáme do úložného prostoru Owainova vozu. Přebalujeme své věci z lodních pytlů do báglů a v 17:10 se vydáváme pěšky po lesní stezce  na západ. Za 6-8 km bychom měli dojít na tábořiště Murroojärvi laavu, pokud se nám tedy k němu podaří doveslovat na loďce, která by tam podle Pafa měla být.

Mohli jsme si 7 km chůze ušetřit, pokud bychom autem přejeli asi 15 km po pavučině lesních cest. Ale Jarda nás přesvědčil (a nedalo mu to moc práce), abychom se raději prošli, že poznáme Národní park Ruanaa i jinak než z vody. A má pravdu : -)

Chůze po lesních pěšinách se střídá s chůzi po dřevěných fošnách natažených přes bažiny i po nekonečných mechovo-borůvkových a brusinkových porostech. A Jarda to vše absolvuje jako vždy bez bot. Nejhorší pro něj jsou úseky plné borovicových šišek. Jsem rád, že mám své botasky.

Když zastavujeme, abychom se napili, je 18:10. Ještě před hodinou jsem si myslel, že v tento čas už budeme možná na místě. Ale ještě je před námi, podle mapy, asi 1,5 km. Tak to tam budeme maximálně do půl hodiny i „s bodákem v pr….“.

Volným tempem pokračujeme po vyznačené stezce na jihovýchod, v očekávání, že brzy uvidíme jezero, které se tu jmenuje Kattiläjarvi. Zatím mne ale zaměstnávají brusinky a focení detailů a polodetailů lesa Karélie.

Uvědomuji si, že všudypřítomný mech a lišejník na mne působí uklidňujícím dojmem. Trochu se stydím, že z těch cca 10 000 druhů mechů a 17 000 druhů lišejníků nedokážu spolehlivě identifikovat ani jeden :-( Mé povrchní znalosti jsou ostudné. Ale až budu v důchodu, … : -)

Po ústupu ledovce zbyly v téhle fantastické krajině zajímavé skalní útvary a bludné balvany. Je úžasné co všechno dokázal ledovec před mnoha desetitisíci lety transportovat.

Jdeme svižně, ale nijak nespěcháme. Když Owain navrhuje „zkratku“, vydáváme se mimo stezku. Jen díky tomu můžeme narazit na „zapomenutou“ osadu nádherných starých srubů a přístřešků. Podle mapy zjišťuji, že se to zde jmenuje Kota.

Taky tu ale zjišťujeme, že most či lávka přes záliv už neexistuje. Příroda je nemilosrdná. Dřevěná loď, vytažená na břeh, je nepoužitelná. Na její zkáze taky zaúřadovala severská příroda. Na druhé straně zálivu sice nějaká lodice je, ale netušíme v jakém stavu, takže zavrhujeme variantu, že bych k ní přeplaval a přivezl ji na naši stranu.

Vydáváme se zpět na stezku. Naštěstí to je jen půl kilometru. Ale ve zdejším terénu nelze vždy uplatnit měřítko 1km=15 minut chůze.

U tábořiště Murroojärvi laavu, po překonání Lieksanjoki, jsme až v 19:30. Veslici vytahujeme na břeh, vesla ukládáme do lodi a jdeme se usalašit do přístřešku. Paf tu už má rozdělaný oheň a tak se může Owain pustit do přípravy společné večeře.

Já se jdu mezitím okoupat a když jsem zpět, zjišťuji, že Owaina dnes provází smůla – část jídla v zavařovací sklenici snad byla zkažená, a část těstovin mu při vylévání vody z kotlíku vypadla do jehličí. Vystačím si s tím, co v kotlíku zbylo : -)

Pokud jsem to správně pochopil, připravila Owainovi večeři do zavařovacích sklenic jeho žena Pecka – za sebe ji vyjadřuji velké uznání! Bylo to vynikající!

Přiznám se, že dnešní den jsem se velmi spravedlivě unavil. Paf sice láká na pozorování polární záře, kterou bude možno pozorovat ve dvě hodiny (?) po půlnoci, ale nad tímto, jistě pozoruhodným zážitkem, ve mně vítězí obyčejná únava. Asi bych vydržel bdít, ale nejsem si jistý, že bych z pozorování avizované polární záře měl adekvátní zážitek. Zalézám do spacáku a vnímám své parťáky dokud …

 

11. září 2024 – středa – 6. den

V 6:18 přichází zpráva od Pada: „Spali jsme v přístřešku Onkilampi. Jo pro Vaši informaci se nesmí rozdělávání na tábořištích otevřený oheň, včera nás na to upozornil jeden Fin, tak jen aby jste se nedostali do problémů.“

Díky tomu, že jsem si odpustil bdění na polární zář (která nakonec podle Pafa nebyla nic moc), jsem vzhůru v 6:30. Nejprve v tichu pozoruji detaily dokonale roubeného přístřešku, pak jdu otestovat nedalekou kadibudku a nakonec vařím vodu na ranní nudlovou polévku.

 

Náš ranní rituál se nijak neodlišuje od těch předchozích. Beze spěchu balíme, vaříme, uklízíme. 6:50 mám už umytý ešus a jsem na 95% sbalený – čekám až mi oschne ešus. V pomalém tempu jdu na ranní procházku do okolí tábořiště, protože máme spoustu času – Jarda ještě chrupká ve spacáku : -)

V 7:30 už mám svůj bágl položený na balvanu i loďky. Ostatní už také přicházejí ke břehu, takže pokládáme loď na vodu, nakládáme naše bágly a v 7:38 už Owain vesluje uprostřed průlivu. Převáží sebe, Murzu a mne.

Pokud někdo z nás do této doby nevěděl jaký je rozdíl mezi pádlováním a veslováním, tak dnes si jej můžeme v praxi ověřit. Na klidné hladině je veslování určitě rychlejším způsobem pohánění lodi, ale tím, že se sedí obráceně, má leckdo problém loď správně směrovat : -)

Po té, co vykládáme bágly na druhém břehu, vracím se s veslicí zpět sám, abych naložil Pafa a Jardu, kteří se už dobalili. Vesel se chápe Paf a převáží nás na druhou stranu. Mrmlá při tom něco o nějakém penízku, Charónovi a řece Styx.

Vytahujeme loď pomocí ručního navijáku na speciální stojan, který je umístěn na břehu. Zajišťujeme ji a můžeme spokojeně pokračovat v cestě k zaparkovanému autu. Kdybychom včera pokračovali v plavně na barakách, dopluli bychom až sem. Ale nazpět k našemu vozu bych to pádlovat nechtěl – ty peřeje asi kilometr odsud, by snad ani koníčkovat nešly.

Od průplavu vede ke značené stezce, které nás povede těch cca 6-7 km na parkoviště, docela hezky vyštěrkovaná cesta. Rozhodně kvalitnější než k nám domů na paseky. Neustále míjíme docela hodně hub, ale zatím jsem všechny viděl růst v mechu či jehličí. Teď ale míjím jeden hřib, který roste doslova uprostřed cesty, mezi drobným štěrkem.

Po upravené lesní cestě kráčíme jen půl kiláku, pak odbočujeme doprava na lesní pěšinku, po které jsme včera přišli. Vynecháváme zacházku v podobě „Owainovy zkratky“ a míříme souběžně s krajem jezera na severozápad.

Po půldruhém kilometru se stáčíme na severovýchod a pak na východ. Poslední 1,5 km jdeme většinou na dohled jezera Lieksanjoki. Čím víc se blížíme  k osadě s parkovištěm, tím častěji míjíme zakotvené veslice, které tu mají rybáři na svých oblíbených lovištích.

I v osadě je volné tábořiště, tady navíc s luxusně zastřešeným ohništěm. Vzhledem k nedaleko umístěné udírně na ryby, je zřejmě nejvíc využíváno rybáři. I tady je u dřevníku k dispozici sekera a pila, aby si každý mohl nařezat tolik dřeva, kolik bude potřebovat.

Nakládáme své bágly do Peguet Trafic a přesouváme se do Patvinsuo National Park, což je asi hodina cesty autem. Než vyrazíme na trek kolem jezera Alanne, obědváme vedle zaparkovaného vozu.

K jezeru to máme asi 2,5 km a okruh kolem jezera má asi 4,5 km. Takže na cca 10 km procházku vyrážíme v 11:20 jen nalehko. Je zataženo, ale déšť nečekáme. 

V anotacích národního parku informují, že při prozkoumávání bažin Patvinsuo, můžeme mít štěstí a zahlédnout medvěda, i když ten se obvykle snaží lidem vyhýbat. Pozoruhodné by měly být taky písečné břehy nebo v sauně u jezera Suomunjärvi. Park je prý taky ideálním místem pro pozorování labutí, jeřábů, hus a mnoha druhů bahenních a vodních ptáků, zvěře a dravců.

Měly se tu taky nacházet pozůstatky jam na pálení dřevěného uhlí. Jsou připomínkou toho, jak se žilo ve 40. letech 20. století. Když bylo zřejmé, že začne zimní válka (začala sovětskou ofenzivou bez vyhlášení války 30. listopadu 1939), začali se místní obyvatelé připravovat na strádání, protože během války nebylo možné dovážet žádné palivo ze zahraničí. Proto se používaly parní automobily. Na výrobu páry bylo potřeba dřevěné uhlí, a tak tu vznikala jakési uhlířské družstva, hlavně na státních pozemcích, aby byl zajištěn dostatek dřeva. Pálení dřevěného uhlí v jámě trvalo tři týdny. Během této doby žili uhlíři v saunách, které byly k tomuto účelu postaveny u jámy. Obvod jámy na dřevěné uhlí byl přibližně 28,5 metru a mohlo se do ní naložit až 250 metrů krychlových dřeva.

Dřeva tu zřejmě bylo vždy dostatek. Kam se podívám, všude samé borovice – krásně rostlé a rovné. Škoda z nich dělat dřevěné uhlí. Ale Finové tehdy správně vyhodnotili, že dřevěné uhlí má přednost. „Finská armáda ztratila během Zimní války asi 70 000 mužů (přes 22 tisíc mrtvých a skoro 50 tisíc těžce raněných). Ruští vojenští historici v současné době vyčíslují ztráty Rudé armády na 130 tisíc mrtvých či zmizelých a na více jak 250 tisíc nemocných nebo zraněných. Dále připouštějí ztrátu 600 letadel (proti 70 finským) a zničení nebo vyřazení asi 3 500 ruských tanků a obrněných vozidel. Ale sami Finové odhadli ztráty Rudé armády v rozmezí 400 až 600 tisíců mužů.“

Nechávám své parťáky kráčet před sebou a fotím atmosféru téhle úžasné krajiny. Tady někde (tedy kousek za státní hranicí Ruska) musel být před téměř čtvrtstoletím natáčený skvělý film Kukuška s nádhernými exteriéry přírody Karélie. Kukuška je vojenský slang pro odstřelovače, konkrétně se tak říkalo finským odstřelovačům v zimní válce.

Cestu k jezeru si prodlužuji o čas strávený sbíráním a pojídáním brusinek. Měl bych tak činit dobře pro své tělo, protože má tahle pochutina léčivé účinky – měla by být moc dobrá pro mé ledviny, hubit v mém těle bakterie a zajišťovat zdravou střevní mikroflóru : -)

Konečně vidím po pravici hladinu jezera! Zdá se mi ale trochu malé. Záhada objasněna – tohle není jezero Alanne, ale jezero Alanteenlammit, které je tak 6x menší. Ještě třičtvrtě kilometru a budu u Alanne.

Národní park Patvinsuo (finsky: Patvinsuon kansallispuisto) je nevelký – na délku měří cca 13 km a rozkládá se na ploše 105 km². Přesto zde je cca 80 kilometrů značených cest, což vzhledem k tomu, že většinu parku tvoří rašeliniště, velmi oceňuji. Překonávat takovýto terén po dřevěných fošnách je přece jen výrazně pohodlnější a rychlejší než se propadat po kolena do mechu.

Zdejší borovice už nějaký čas pamatují. I když jich vidím dost ležet na zemi, nikde nemůžu najít stopy po motorové pile. Tady se prostě strom samovolně vyvrátí a nechají jej ztrouchnivět na místě, kde dopadl. Ne že by tak nebylo zvykem i v našich národních parcích, ale tam na zásahy motorovkou narážím dost často. 

Tady je poznat padlý kmen občas jen obtížně – za ta léta je zarostený mechem a lišejníkem, na první pohled splývá s okolím. Až na druhý pohled lze pár pozůstatků kdysi mohutných borovic nalézt.

Na břehu jezera Alanne je na břeh vytaženo pár veslic, které tu mají nechané rybáři. Většina jich není uzamčených, takže se opovažujeme tu zelenou zašpuntovat a přenést na vodu. Murza s Pafem už jsou na značené stezce kolem jezera a tak do lodi sedám s Jardou a Owainem, usazuji do čepů obě vesla a vyplouváme. 

Jezero Alanne má na délku jen něco málo přes kilometr, ale jeho obvod je dost členitý. Během chvíle doháníme Pafa i Murzu, kteří musí kráčet po stezce, kdežto my můžeme plout přímo.

Kotvíme v zálivu, kousek od tábořiště Virtaniemi, které ale leží na břehu většího jezera Suomunjärvi, se kterým je jezero Alanne propojené průlivem Virtasalmi. Přecházíme těch 100 metrů od našeho zálivu na břeh Suomunjärvi, kde už u ohniště posedávají Murza s Pafem.

Krmí nás historkou o čerstvých stopách medvěda a rosomáka, ale my si myslíme své : -) Písčitá pláž vedle tábořiště Virtaniemi je zatím asi  ta největší, kterou jsem u zdejších jezer viděl.

Tady by si to užily i naše děti – podobně jako na písčitých březích polských řek, které každoročně sjíždíme. Kdyby tady netrvala cesta tak dlouho, naplánoval bych tu rodinnou akci hned na příští rok.

Počasí se vyjasnilo, sluníčko vylezlo a tak se ve 12:40 svlékám a jdu si zaplavat v jezeře Suomunjärvi. To je má délku skoro 4 km, takže plavu jen pár set metrů na západ a rychle se vracím zpět. K téže činnosti se nechává zlákat i Jarda.

Ve 13:10 odchází Murza s Pafem pokračovat v obchůzce jezera Alanne. Přidává se k nim Owain, takže na lodi vesluji jen s Jardou. Plujeme do nejjižnějšího cípu jezera a pak vynecháváme ostatní zálivy – míříme zpět na místo, kde jsme si veslici půjčili. 

Než tu chlapi dorazí, ukládáme loď přesně na původní místo, kontrolujeme, že vše je tak, jak jsme to tu našli, virtuálně děkujeme neznámému majiteli veslice, a vydáváme se 2,5 km zpět k autu.

Na úrovni jezera Alanteenlammit míjím první stopu po motorové pile – uřezaný kus kmene břízy, který padl na stezku. Zřejmě jej rozřízli správcové parku při zprůchodňování treku. Asi bych si jej nevšimnul, pokud by z řezu nerostla kolopeňka.

Cesta z Národního parku Patvinsuo do Národního parku Kolovesi trvá skoro 3 hodiny (přes 200 km). Cestou je potřeba se stavit do Lidlu v městě Joensuu. Dovnitř jdu jen proto, že se mi nechce čekat v autě – vezu s sebou dostatek zásob na to, abych nemusel ztrácet čas šopingováním.

18:00 jsme u Kolovesi Retkeily, kde se máme potkat s klukama z Brna – Padem, Kokem, Šroubkem a Zdeňkem. Mohli bychom zítra podniknout společnou plavbu k několik tisíc let staré malbě na skalní stěně. Teď si ale jdeme prohlédnout blízké okolí a vyhlédnout místo na přenocování.   

Jezero Laajankaarteenselkä ozářené zapadajícím sluncem vypadá z vysokých skalních útesů nádherně. Má duše romantika je v peří. Na fotce to sice taky vypadá hezky, ale když tu stojím a nasávám tu atmosféru, nenapadá mne s čím to srovnat. Už jen pro tenhle pohled stála ta dlouhá cesta za to.

 

NP Kolovesi je prý rájem pro vodáky – skalnaté útesy se tu tyčí nad úzkými jezerními kanály, které jsou součástí rozsáhlého labyrintu jezerního systému Saimaa. Starobylé skalní malby z doby 4000-2000 let před Kristem poodhalují způsob života prvních osadníků Finska. Prý tu při troše štěstí můžeme narazit na zvědavého tuleně kroužkovaného. Tohle je údajně jedno z nejlepších míst, kde můžeme tyto jezerní tuleně spatřit.

Výchozím bodem pro většinu zdejších aktivit je „přístav“. Dominují mu dvě řady kajaků a kánoí uložených ve venkovním stojanu. Lodě nejsou zamčené, takže by nebyl problém si je vypůjčit. Ale pádla u nich nejsou. Pádlo lze (podle typu lodě) vypůjčit elektronickou platbou cca 45 EUR, a číselným kódem vybrat z úložiště. Funguje to tu v podstatě bezobslužně. Samozřejmostí tu je sroubený dřevník plný dřeva na pořezání a naštípání, několik mol pro nástup do lodí, popelnice, toalety i pro vozíčkáře atd.

Stůl v přístřešku s velkým grilem si pro sebe zabírá Paf. Společnou večeři dnes bude připravovat Jarda, takže si snad vymůže na stole i nějaké místo k položení kotlíku a ešusů : -)

Murza a já si jdeme připravit nocleh na skalnatý břeh jezera. Takový úžasný výhled jsem asi nikdy neměl. I když se déšť očekává až zítra dopoledne, raději si vypínáme celtu, abychom nebyli překvapeni. Kousek od nás je i zbytek ohniště, ale když je 100 metrů odsud krytý oheň, přišlo by mi barbarské jej tady bezúčelně zažehnout.

Protože večeři obstarává Jarda, jdu otestovat vodu v jezeře. Prý má normálně voda v jezeře 10 ˚C, ale vzhledem k letošnímu teplému podzimu ji tipuju tak na 15-16 ˚C, což znamená, že je mnohem příjemnější na koupání.

Postupně se jde očvachtat do jezera asi celá naše osádka. Na sladkovodního tuleně kroužkovaného nikdo z nás zatím nenarazil : -( Vzhledem k tomu, že dospělí jedinci měří i 1,65 m, nejsem si tak úplně jistý, že bych jej chtěl při plavání potkat.

Na pevnině se tihle tuleni vyskytují prý výjimečně, nicméně ti jezera Saimaa (a Laajankaarteenselkä do tohoto jezerního systému patří) na břeh vchází poměrně často. Samice na břehu dokonce i vrhají mláďata. Takže raději potkám tuleně kroužkovaného na pevnině : -)

19:45 Jarda servíruje své vegetariánské rizoto se špetkou chili a sýrem Gran Moravia. I tahle bezmasá večeře je velmi chutná a sytá. Já do sebe dostávám jen plně naložené ešusové víčko, nášup bych už nedokázal strávit.

Před osmou taky přichází „brňáci“. Díky přehršli roztažených věcí na stole v přístřešku u ohniště se nemají kde posadit, a tak večeří posazeni na obvodovém trámu. I v devíti lidech se tu nějak poskládáme. 

Večer sdílíme dosavadní zážitky a zpíváme při kytaře. Protože já, Murza, Pad, Paf a Koko jsme s Jurou zažili různé expedice, vandry a potulky, vzpomínáme i na něj a věnujeme mu do nebeského campu pár písní.

Společný večer končí roztažením Pafova spacáku na stole v přístřešku. Rozcházíme se taky uložit ke spánku. Zítra nás čeká plavba na ostrov ke skalní malbě.

 

12. září 2024 – čtvrtek – 7. den

Potěšujícím zjištěním dnešního rána je, že neprší : -) Zatím :- ( V 8:00 jsme s Murzou po snídani a sbalení. Právě se chystáme jít nafoukat naše baraky pro plavbu na ostrov, když přichází Jarda s jedním ze svých bláznivých nápadů: „Nefoukejme lodě a přeplavme na ostrov bez nich!“

Na ostrov to je odhadem necelých 300 metrů, takže je Jardův návrh přijat. Pad, Koko, Šroubek a Zdeněk poplují na půjčených laminátových lodích, a plánují plavbu skoro na celý den. My chceme jen ke skalní kresbě, takže přeplavání cca 300 metrů + cca 2 km pěšky po ostrově a to celé zpět, bychom měli zvládnout za cca 2 hodiny. Poplaveme ve čtyřech, Paf plavání s námi zavrhuje, udělá si vlastní program na pevnině.

Beru velký loďák do kterého si dáváme oblečení a boty. Lodní pytel nám dobře poslouží i jako „záchranný kruh“ v případě, že by se při plavání ve studené vodě dostal někdo z nás do potíží. Domlouváme se, že se budeme držet pohromadě, abychom se mohli v případě problému lépe domlouvat a konat.

Skáčeme do vody a plaveme. Po pár minutách už mi voda nepřipadá tak chladná a volné tempo plavání nás nijak nevysiluje. Registruji, že Owain má nějaké křečovité pohyby, ale to už je u něj Murza a přisouvá mu nafouknutý lodní pytel, kterého se může přidržovat. Rozumím tomu, že jako astmatikovi bude Owainovi trvat déle než se na plavbu adaptuje.

Na skalnatý břeh, porostlý mechem a lišejníkem, vylézáme bez újmy. Oblékáme se, nazouváme boty a po mechovém koberci kráčíme do ostrovního pralesa. Ke skalní kresbě to můžeme mít 1,5 km, budeme-li volit hůře prostupným terénem vhodnou trasu.

I tady kráčí Jarda bez bot. Zdá se to v mechovitém terénu jako pohoda, ale jsem upozorněný, že se v tomto přírodním koberci skrývá nejeden špičatý klacek, ostrá borovicová šiška či průrva do které bosá noha nechtěně vklouzne.

Překvapuje mne, že skoro všechny padlé stromy, které jsem na ostrově zatím viděl, jsou dílem bobra. Pro něj i tuleně kroužkovaného to tu musí být učiněný ráj. A my se mu po něm procházíme : -) 

Od břehu se snažíme nejkratším směrem nastoupat na hřeben ostrova. Převýšení je necelých 50 výškových metrů a lépe se tu orientujeme. Ne, že by bylo kde se na ostrově ztratit, ale zbytečné zacházky si rádi odpustíme. 

Většinu cesty ke skalní malbě absolvujeme po druhé straně hřebene ostrova. Míříme na severozápad. Občas kráčím sám a nevidím nikoho z mých druhů, jindy jdeme na dohled. Je to zvláštní pocit kráčet kudy lidská noha hezkých pár let nevstoupila, kde nevidím jedinou stopu lidské činnosti.

Povrch ostrova je různorodý, od skal s borovicemi až po hromady hranatých balvanů a strmých srázů. Všemu dominují urostlé borovice, mech a lišejník. Rychlost pohybu v tomto terénu není nijak oslnivá. Máme ale štěstí, že je stále sucho a boty nám nekloužou po mokrých padlých kmenech či nacucaných kobercích mechu.

Tahle oblast prý bývala v době kamenné poměrně hustě osídlena. Sídliště z tohoto období byla nalezena poblíž dnešního národního parku Kolovesi. Drsné a skalnaté břehy jezera i strmé skály ale lidi z doby kamenné nelákaly k tomu, aby se zde trvale usadili. A tak se zde pravděpodobně nacházely jen různé lovecké a rybářské tábory, po kterých na skalnatých březích jezer nezůstaly žádné stopy. Tedy vyjma té kresby na skále, ke které se snažíme dostat.

Nádherně se tu odpočívá. Tak měkkou a pohodlnou karimatku jako je zdejší naducaný koberec z mechu nemám. Tady bych dokázal lenošit hodně dlouho : -)

Výhoda trhání brusinek proti trhání borůvek je 10:1 – na jedno uhtrhnutí mám v dlani 1 borůvku, a nebo 10 brusinek. Párkrát jsem narazil i na trs brusinek, který měl víc než 10 plodů. Tady bych v tomto ročním období asi hlady neumřel : -)  

Pohledy na hladinu jezera pod námi u mne evokují romantiku filmu Poklad na Stříbrném jezeře, uších mi zní legendární hudební podkres : -) Bože, to je krása!

Uvědomuji si, že v této části ostrova dominuje úplně jiná vůně než tam, kde jsme vylezli na břeh. Svěřuji se s tím Owainovi a ten říká, že mu to připomíná terpentýn. U mne to evokuje spíše vůni vyhaslých ohňů pod převisy skal.

Když sestupujeme dolů k hladině jezera, kde by měla být ona skalní kresba, už vidím, čím je ona vůně způsobena – slabý dým stoupá mezi kameny. Že by samovznícení? Vzhledem, že ohnisko není příliš daleko od mola pro kotvení kánoí, bude spíš odhozený vajgl. Dneska tu jsme určitě jako první, takže to je minimálně ze včerejška. Tomu by odpovídalo i to, že prodoutnává půda i několik metrů od ohniska, jak se oheň neznatelně šíří po kořenech stromů.

Jednáme okamžitě – Murza vyprazdňuje svůj příruční loďáček, já do něj z mola nabírám vodu, a podávám mu jej. Murza jej přenáší asi 15 metrů k ohnisku, vylévá do nej vodu a pak mi ze břehu hází prázdný pytel. Celý cyklus opakujeme mnohokrát, až dým mizí a máme pocit, že je okolní zem dobře prolitá.

Raději ještě volám Padovi, který se svou skupinou ještě nevyplul, aby našel na informační ceduli kontakt na správu Národního parku a poslal mi jej. Owain pak dostává bojový úkol na zaslané číslo zavolat a informovat je, že tu hořelo, že jsme to uhasili, ale že by to raději měli zítra přijet zkontrolovat, protože oheň z kořenů se umí probrat i po několika dnech.

Owain správě parku na jejich vyžádání posílá i nějaké fotky a videa z toho, jak jsme „hasili“. Tím je pro nás celá záležitost uzavřená a jdeme se konečně podívat na tu prastarou skalní kresbu.

To už je s námi i Paf, kterého brňáci na své lodi na ostrov převezli. V kompletní sestavě hledáme kresbu a ubezpečujeme se, že ta červená šmouha na skále je skutečně ona. 

Naštěstí je vedle kresby informační tabule, kde je napsáno, že ze skalní stěny Ukonvuori vyčnívá namalovaná lidská postava. To by mělo být zobrazení tančícího šamana, který možná žádá o štěstí při lovu nebo nějaké jiné znamení přízně od bohů. Datování kresby je do období hřebenové keramiky (4200-2000 př.n.l.) – jak se odborně nazývá neolitická kultura lovců a sběračů ze severovýchodní Evropy vyrábějících keramiku.

Dávný malíř namaloval půlmetrového „šamana“ na skalní stěnu, asi 10 m nad hladinou jezera. Kousek nad kresbou je skalní převis, takže její umístění určitě nebylo náhodné.

 

Pořizujeme na samospoušť společnou fotografii a vydáváme se nazpět, k místu, kde jsme nechali prázdný lodní pytel a můj zelený ručník. Jdeme ale po druhé straně hřebene, kde mi připadají skály místy prudší.

Postupně se trháme a já kráčím většinu cesty sám. Můžu alespoň nerušeně fotit a konzumovat hrsti borůvek. Nevadí mi, že v obtížně přístupném terénu musím každou chvíli sestupovat skoro až k hladině jezera a o pár metrů dál zase zpátky na hřeben, abych se skrze skalnatý úsek dostal co nejbezpečněji.

Na těch nejméně přístupných místech jsou ty nejfotogeničtější zákoutí a detaily. Třeba ta padlá bříza, porostlá kolopeňkami, po které si zkracuji cestu přes dvoumetrovou proláklinu.

Vypadá to na déšť : -( Předpovědi jej avizovaly. Třeba se nám ale podaří dojít na mys, kde jsme plavali, dřív než začne pršet a uložit suché oblečení do lodního pytle. Jak budeme zase ve vodě, bude déšť vadit méně. 

Stíháme to. Věci ukládáme do loďáku suché. Překvapuje mne, že Paf své oblečení do lodního pytle nedává i to, když na moji otázku „Ty s námi neplaveš?“ odpovídá něco ve smyslu, že jej na břeh převezeme my nebo brňáci, že třetí možnost neexistuje. Mne tedy napadá víc možností, ale kdo jsem já, abych Pafovi radil.

Tentokrát se držíme při plavání na pevninu více u sebe. Začíná pršet. Ale nijak nás to v plavání neomezuje. Je to spíše psychická pseudopřekážka. Na našem tempu déšť nic nemění.

V nejhlubším místě Koloveského jezera je prý 47 metrů vody. I kdyby to bylo právě v místě, kde plaveme, nic by to neměnilo na tom, že se musíme dostat na břeh.

Voda v jezeře je skutečně čistá. Obsahuje sice malé množství humusových látek, které ve zdejším kraji jezera a řeky zbarvují, ale z hlediska ekologické klasifikace je tahle voda ve výborném stavu.

Pár desítek metrů před molem pozorujeme jak do přístavu přijíždí velké hasičské auto. Že by k vůli tomu „požáru“ který jsme uhasili a nahlásili. Z auta vystupují dva shrbení hasiči, podle pohybů spíše v důchodovém věku. Že to jsou ženy – hasičky zjišťujeme až kdy kráčíme kolem auta nazí k přístřešku, kde se chceme osušit a obléct : -)

Owain, který má na sobě alespoň plavky mezitím s hasičkami komunikuje a zodpovídá jejich dotazy. Je 11:20 a to už přijíždí další, naprosto stejné hasičské auto, a za dalších pár minut třetí. Až to za sebou veze člun. Ten hasiči pokládají na vodu, nakládají na něj jakési čerpadlo a hadice, a odjíždějí na něm cca 2-3 km ke skalní kresbě.

Celé to působí trošku komicky, protože jsme oheň uhasili a už minimálně půl hodiny docela vydatně prší. Rozkaz zněl ale jasně – oheň se musí uhasit : -) Já vím, že jsme ten oheň nemuseli uhasit dokonale a že se může neustále udržovat i půl metru pod zemí, protože tady je místo hlíny spíše rašelina. Když jej hasiči zalejí hektolitry vody, půda se lépe promočí a potencionální oheň zhasne.

Rychlost reakcí správy Národního parku je obdivuhodná. Ještě před odjezdem hasičských vozů nám Owain přeposílá link z jejich oficiálního Facebookového profilu, kde právě zveřejnili informaci o ohni na ostrově a děkují nám : -)

Ve 12:20 se mi podařilo na jedné z nezamčených kánoí (pádla mám naše) převézt z ostrova na pevninu Pafa. Docela dost nás při tom zdržoval vor, který si v mezičase Paf vyrobil a na kterém chtěl přepravit své věci. Paf trvá na tom, že jej přepravíme na pevninu, aby jej pak mohl odzkoušet. Já pro Pafa pádluji jen v trenýrkách, abych si v dešti zbytečně nenamočil oblečení. Proto mi je, pokud stojím a nepádluji, pořádná kosa. Takže vor bleskem přivazuji k zádi kánoe a makám, abych se při pádlování trochu zahřál.

Brněnská část expedice je ještě na plavbě. Volili trasu kolem 16 km a k tomu jim do toho přišel déšť, takže asi se někde v suchu zastavili a doplují jak přestane pršet. Potkáme se spolu zase na trajektu z Helsinek do Tallinu.

Někdy po 14:30 nastupujeme do auta a vyrážíme dál – směr vodní hrad v Savonlinně. Po čtvrthodině jízdy přijíždíme k trajektu Hanhivirta Pohjoinen a přemýšlíme jak se tu za něj platí. Nevidíme žádný automat ani pokladnu.

Najíždíme na trajekt tedy bez placení a necháme se převézt těch 200 metrů. Pokud bychom to chtěli objet, bylo by to o 50 km (a hodinu) delší. Příjemným zjištěním je, že tenhle trajekt je fakt zadarmo : -)

V 15:30 parkujeme v městě Savonlinna, téměř na dohled vodního hradu Olavinlinna (Olafův hrad). Mohutný kamenný hrad má tři věže a stojí na malém skalnatém ostrově. Je považován za jeden z nejkrásnějších finských hradů. Založil jej roku 1475 švédský státník Erik Axelson. Paf s trochou nadsázky tvrdí, že vše ve Finsku postavili Švédové nebo Rusové. V případě Olavinlinny má pravdu : -)

Jdeme se na hrad podívat po plovacím mostu, který je nyní v poloze, kdy se přes něj lze z pevniny k hradu dostat. Nádvoří hradu je přístupné, ale na prohlídku samotného hradu jsme přišli moc pozdě.

Nevadí, i nádvoří stojí za prohlídku. Hned na začátku pořizuji stylizovanou fotku Jardy na středověké hostině s názvem „pop Jarda Fuksovič na hostině regenta Erika Axelsona“ : -)

Děla mířící do okenicemi uzavřenými hradebních střílen vypadají zachovale, ale střílet bych z nich raději nechtěl. Předpokládám, že v 17. a 18. století, kdy byl hrad svědkem řady střetnutí mezi švédskými a ruskými vojsky, si užila střílení dost.

Pořizujeme ještě společné foto bez Pafa, který loví záběry někde jinde, a jdeme se podívat na blízký poloostrov Riihisaari. Cestou míjíme starou dřevěnou veslici vikingského typu. Vypadá moc hezky, ale veslovat bych na ni nechtěl.

Taky míjíme plakát výstavy české fotografie – (Ne)obvyklý život. Je to milé potkat se uprostřed Finska s češtinou. 

16:40 nasedáme do vozu a pokračujeme v jízdě směr Helsinki. 18:15 zastavujeme v městě Mikkeli, abychom nakoupili maso a brambory na dnešní grilovanou večeři.

Výběru vhodných surovin se ujímá Jarda, který s nápadem přišel. Nepochybuji o tom, že vybere správně. Kontrolórů jeho výběru je vedle něj dost : -) 

Zvažuji, že bych nakoupil dětem domů nějaké finské sladkosti, ale nechávám to až na sobotu, kdy bychom měli mít před odjezdem trajektu v Helsinkách několik hodin času.

Paf dnes vybírá vhodné tábořiště s přístřeškem, kde ugrilujeme a přenocujeme. Jeho volbu přístřešku Tainan laavu v místě zvaném Myllyniemi mu schvalujeme. Auto parkujeme v 19:45 za solidního deště, ale na tábořiště to máme jen 400 metrů.

A tak se už ve 20:20 začíná grilovat. K jezeru to máme necelých 30 metrů, ale dneska se nikdo koupat nechystá, dopolední plavba na ostrov a zpět nám stačila : -)

Roubený přístřešek by měl pojmout celou naši grupu – tedy 5 dospělých poutníků, ale Jarda se nakonec stěhuje do dřevníku, takže tu  budeme spát jen čtyři.

Večeře se podává ve 21:20 – naložené grilované maso s plátky zemáků – možná nejlepší společná večeře této expedice. Stálo to snad jen 12 Eur, což je v přepočtu na jednoho cena více než příznivá. Že si budeme až takto debužírovat jsem opravdu netušil : -)

 

13. září 2024 – pátek – 8. den

V 6:40 jdu testovat místní kadibudku, v 7:00 už se v přístřešku balíme a vaříme si snídani. Jarda má v dřevníku pořád půlnoc : -) Přesto že drobně prší, využívám čas a vydávám se na průzkum okolí ze denního světla.

Myllyniemi je v podstatě poloostrov, protože řeka Tainanjoki, která vytéká z jezera Paskosalmi, obtéká tohle místo v půlkruhu a zbytek půlkruhu tvoří Paskosalmi. Mířím tedy přes dřevěnou lávku ze dvou stromů, na jih. Ihned za lávkou pěšinka mizí a musím skrz borůvčí a mech.

Stoupám po hustě mechem porostlých balvanech a skaliscích asi 35 výškových metrů, abych se dostal nad úroveň bříz a borovic, které rostou kolem jezera. Otevírá se mi výhled na část vodní plochy, u které jsme dnes spali. Pořád drobně prší a tak je to takový uplakaný pohled.

Tady nahoře (pohybuji se ve výšce cca 100-120 metrů nad mořem), jsou vidět pozůstatky těžby. Uvědomuji si, že se s nimi ve Finsku setkávám prvně, protože v Národních parcích, kde jsme se pohybovali doposud, se netěžilo. 

Překvapují mne kmeny borovic, které ční 3-4 metry nad terén. Přemýšlím proč tu tyhle stromy káceli v takové výšce. Obyčejnou motorovou pilou by to sice šlo, ale bylo by to nepohodlné (dřevorubec by musel stát na žebříku) a nebezpečnější. Zřejmě to tady těžilo pomocí nějakého harvestoru (což je víceoperační stroj, který při těžbě dříví kácí, odvětvuje, rozřezává a ukládá strom v jednom cyklu). A ty kůly, které tvoří kmeny uřezané tak vysoko, zřejmě posloužily jako sloupy lanovky na přibližování vytěženého dřeva.

Neustále se nechávám překvapovat nezvyklými detaily, které zdejší příroda vytváří. Nejsem žádný mykolog, ale základní houby jedlé, nejedlé a jedovaté samozřejmě poznám – a je jedno zda rostou zde nebo o 2200 km jižněji. Tuhle červenou „holubinka“ bych nejedl i kdyby nebyla porostlá závojem plísně.

Tady ten kozák sice jedlý je, ale upotřebil bych jej až při vaření večeře. A do té doby takových najdu minimálně padesát, když budu počítat jen ty, kterým se budu při chůzi lesem vyloženě vyhýbat.

8:45 se přesouváme autem k našemu poslednímu tábořišti ve Finsku. Dnešní den je „volný“ každý si jej stráví podle sebe, až se usalašíme u přístřešku „Matkoslammen laavu“. 9:20 jsme u něj – je nejluxusnější ze všech, na které jsme tu narazili. Je dost daleko od lidí (nejbližší chaty jsou odsud 2-3 km), je vybaven FVE panelem na večerní LED světla a dobíjení mobilů, vedle sroubku je dokonce popelnice (nikde jinde jsme ji zatím neviděli), samozřejmě kadibudka, ale hlavně – je tu sauna!!! Od ní vede po dřevěných fošnách cestička na molo odkud se leze nebo skáče do jezera Matkoslampi. To není velké, má na délku jen 300 metrů, ale u mola je volně přivázaná veslice, takže jezero určitě prozkoumáme i z vody. Nalezení tohoto tábořiště se Pafovi fakt povedlo. Všechny je předchozí průšvihy jsou zapomenuty : -)

Protože zjišťujeme, že lze zřejmě dojet autem až skoro na tábořiště, jen je potřeba udělat několikakilometrovou zajížďku, domlouváme se, že se Owain s Pafem vrátí ten kilometr a přistaví auto nad tábořiště – abychom nemuseli chodit pro každou zapomenutou drobnost kilometr tam a kilometr zpět. A taky proto, že má celý den pršet a zítra taky. Pokud bude po ránu nějaká průtrž, bude rádi, když to nebude k autu daleko. Prostě syndrom „motorových trempů: : -)

Zatímco Paf s Owainem přesouvají auto, my ostatní na tábořišti řežeme dřevo a nosíme jej do sauny. Tam je potřeba v kamnech topit maximálně 30 cm dlouhými poleny. Ty větší polena dobře poslouží na vaření v otevřeném ohništi.

Asi po půlhodině nám Paf volá, že přemístit auto se nepodařilo, protože někde v půli objížďky je závora. Vrací se tedy zpátky na původní místo a my si máme dojít pro své bágly. Než tam my dorazíme, bude Owain a Paf s autem na místě.

10:40 jsme zpátky u auta, nahazujeme své bágly a vracíme se na tábořiště „Matkoslammen laavu“. Cestou obcházíme po pěšině a lesní cestě podélně půlku jezera Matkoslampi. V ubrečeném počasí působí trochu ponuře a temně.

Je čas na lehký oběd : -) Já si ohřívám dávku z MRE – hovězí stejk a brambory se sýrovou omáčkou. Je to chutné, rychlé, nezašpiním při tom ešus a nasytí mne to tak akorát, abych nemusel dlouze trávit v nečinnosti.

Po chutném obídku vyrážím na malý trek po okolí. Kluci ještě kuchtí oběd, nebo sbírají brusinky kolem tábořiště. Vyhlédl jsem si místo označené jako „Savonradan rakentajien uuni 1886-89“ (nějaká pec na chleba z dob, kdy se nedaleko odsud stavěla železniční trať) – necelé 2 km severně. Pořád drobně, ale vytrvale prší. Stará jachtařská bunda ze secondhandu a klobouk, který mi zapůjčil náš Myšák, by ale mohly 1-2 hodiny v tomhle dešti vydržet. Pončo se mi s sebou tahat nechce.

Poprvé na téhle akci jdu ve starých goretexových pohorkách na kterých jsem si nechal vyměnit podrážku. Po generální opravě je mám obuté prvně. Zdá se, že těch 550 Kč za „podražení“ byla velmi dobrá investice. V tomhle mokrém počasí jsou pohorky lepší volba než botasky či skinersky ve kterých jsem zatím absolvoval předchozí dny ve Finsku. 

Stezka na sever je lemována skalisky a balvany nejroztodivnějších tvarů. V tom „puknutém“ je rozsedlina tak akorát na to, abych si do ní sedl a nepršelo na mne. Kolik lidí se v ní za tu dobu, co tu je, před deštěm ukrývalo?

Tady rostou houby i na skále – z hustého mechového porostu, který skalisko pokrývá. Občas si nějaký hříbek nafotím, ale pokud bych chtě takto zaznamenat všechny úlovky, zastavoval bych každé 2 metry, a nikam nedošel.

Hřiby nesbírám, ale brusinkám odolat nedokážu. Přitom si už několikátý den říkám, že už je nebudu žrát, že jsem jich plný, že všeho moc škodí, že se z toho pokadím, že to vlastně není vůbec dobré, … A zase je žeru : -(

Ve 13:05 jsem trochu promáčený na místě. Mezi keři a vysokou travou se mi daří najít pozůstatek velké kamenné pece na pečení chleba, která tu stojí už skoro 140 let. Stavba zdejší železniční trati Savo začala v roce 1886 a železnice byla uvedena do provozu 1. října 1889. Na trati pracovalo až 10 000 mužů. Celková délka trati je 358 kilometrů – začíná v Kouvola a končí v Iisalmmen. Podle vyprávění byly kamenné zdi na obou stranách trati postaveny ženami a dětmi, které pracovaly jen za jídlo. Fakt ale je, že řada kamenů je tak velká, že hladovějící a slabí lidi by je nemohli přesunout. Kamenné zdi byly stavěny proto, aby dobytek pasoucí se v lese, nezabloudil na koleje. Před 140 lety byla tahle lokalita na hony vzdálená vesnicím a městům. Nejbližší vesnice tehdy byla Mäntyharju, která je odsud více než 22 km daleko. Protože ve zdejším skalnatém terénu nebyla nouze o kameny, bylo rozhodnuto, že se pro stavitele železnice postaví řada pecí na chleba v městech, kde pracují. Zda k pecím vozili mouku na koni nebo na lodi, zda chléb pekly ženy nebo samotní dělníci, se prý nepodařilo dohledat.

Navlhlý se vracím na naše tábořiště. Nespěchám a přemýšlím o mnohém. Není proto divu, že zamyšlený míjím nenápadnou odbočku na pěšinku, která mne má dovést k našemu ohni. A tak si procházku prodlužuji o další kilometr : -)

Jistotu, že kráčím jinudy mi přináší až pohled na mapy.cz v mém mobilu : -( Musím přiznat, že mi tahle vymoženost usnadnila mnohé a ušetřila leckterou patálii. A začínám mít strach, že hloupnu a s papírovou mapou bych už vše zvládal mnohem obtížněji, nedejbože vůbec : -(

13:40 je sauna u jezera Matkoslampi roztopená, takže jdeme na to : -) Owain jde do sauny prý prvně, Paf zůstává vegetit v přístřešku. My tři ostatní jdeme do pravé „finské sauny“ prvně. Samozřejmě že máme za sebou stovky ini-tipi (indiánská potní chýše), protože je na táborech děláme od roku 1990, ale „finská sauna“ je přece jen něco jiného.

Poléváním kamenů pověřil Murza sám sebe, a nutno napsat, že svoji funkci plní zodpovědně a příkladně. Asi jej navrhneme na čestnou plaketu „vzorný saunář“ či „kotelník“, přestože zpočátku trošku šetřil saunovacím aromatem. 

První kolo sauny si užíváme cca 25 minut, než vylézáme ven na čerstvý vzduch. Prohřát důkladně všechny naše kosti chvíli trvá.

Když vylézáme z rozhycované sauny, vůbec nám nevadí že prší. Vím, že by se mělo po sauně do vody lézt spíše pomalu a zvolna, ale já si nemůžu odpustit šipku z mola do černé vody jezera. Hloubka je tu hned u břehu velká.

Dáváme tři saunovací kolečka a po tom druhém se jdeme schladit na lodičku. Role na veslici máme hezky rozdělené – Owain vesluje a my ostatní se vezeme. Jezero na délku nemá o moc víc než 300 metrů, ale my se dostáváme jen do půlky. Tady se totiž jezero zužuje a je tu méně vody, takže proplutí by bylo dost komplikované. Ale projížďka je i tak uspokojivá, takže veslujeme na poslední sezení do sauny.

Břehy jezera Matkoslampi nejsou pevné – hladinu lemuje houpající se koberec borůvčí, mechů a rákosu. Bez mola by byl nástup a veslici i výstup z ní hodně obtížný.

Vedle mola je umístěná informační cedule o ptáku jménem Telkkä, který se tu vyskytuje. Prostřednictvím google překladače v mobilu se dozvídám, že na protějším břehu jezera je budka právě pro hohola severního (jak by měl znít překlad Telkkä do češtiny). Takováto doupata prý kolem jezer bývají, protože hohol severní má málo přirozených děr pro svá hnízda. O Finech je prý známo, že vyráběli tyhle hnízdní budky pro hoholy po celé věky. Dříve bylo běžné vybírat vejce od samic hohola každých pár dní. 

Svěřuji se s nově nabytou informací Jardovi, který za chvíli mizí do lesa, aby se za dvě hodiny vrátil s dvěma vajíčky hohola severního. Na první pohled se od těch slepičích nijak neodlišují, takže dnešní společná večeře, kterou připraví Paf, bude doplněna i smaženými vejci : -)

Paf věnuje čas před přípravou večeře sbíráním čerstvým brusinek do ešusu – chce si je přivézt domů. Vzhledem k tomu, že se brusinky sbírají docela rychle, netrvá mu naplnit jeho jídelní misku nepřiměřeně dlouho.

Jarda hodlá spotřebovat zbytek zeleniny, kterou si sebou z domova přivezl a připravuje na grilu plátky dýně a kolečka cukety. Vypadá to velice hezky, a pokud to tak bude i chutnat, asi toho na Jardu moc nezbyde : -)

Mimo velmi chutné Pafovy večeře jsou dnešním gurmánským vrcholem i smažená vejce hohola severního. Ono to nejenom hezky vypadá, ale i to všechno velmi dobře chutná.

Dnes jsem obohacen o praktickou zkušenost, že mimo borůvek, brusinek a hub, kterých tu je kolem spousta, by šlo ve zdejší přírodě přežít i pomocí vajíček ptáka Telkkä :-)

Dnešní gurmánské potěšení je ozvláštněno i decentním nasvícením LED svítidel, napájených z baterie, která se přes den dobíjela pomocí FVE panelu, umístěného na střeše přístřešku Matkoslammen laavu.

Zítra nás čeká náročný den – začínáme dlouhou cestu domů. Takže žádné dlouhé ponocování, před devátou večer už jsem zalezený ve spacáku.

 

14. září 2024 – sobota – 9. den

Trajekt z Helsinek do Tallinu nám odplouvá až večer ve 20:30. I když to do hlavního města Finska máme odsud asi 210 km, což je autem cca 2,5 hodiny jízdy, nemusíme po ránu spěchat. A tak si užívám ranní nirvány ve spacáku a registruji, že Pafa potkala malá nepříjemnost – přilehl si krabici s nějakým jogurtovým mlékem, zasvinil si kalhoty a nějaké další věci. A tak teď, v 7:20, jen v trenýrkách provádí základní očistu.

Zatímco Paf suší své kalhoty u dýmajícího ohně, Jarda, který si na noc přizpůsobil ještě vyhřátou saunu, velmi zvolna vstává. Pokud by to přehnal, mohl by dostat motolici, a to by bylo nemilé : -)

Než se vyhlášený spáč probere a sbalí, jsem už po snídani – naposledy si na této akci vařím nudlovku s hovězím. Díky Murzovi a doplnění pitné vody, protože mi ta moje na celou polévku nevychází a mixovat ji s přefiltrovanou jezerní vodou se mi nechce.

I když jsme skoro sbalení, zbývá nám ještě čas a tak nás Jarda vyzývá, abychom mu pomohli nasbírat brusinky do jeho ešusu, aby něco originálně finského dovezl domů. Ve čtyřech to je otázka půl hodinky i s cestou na vydatná naleziště brusinek a zpět.

V 9 hodin se vydáváme k autu. Zahazuji jehličím a hlínou bílé kolo jogurtového mléka, která tu po nás u přístřešku zbylo, a vydávám se za ostatními.

V cca 9:30 startujeme do Helsinek, o hodinu později tankujeme naftu v městě Mäntyharju a ve 12:50 na předměstí Helsinek zastavujeme na parkovišti u tří obchodních domů. Jdeme šopingovat – nakoupit „vítané“.

Potraviny jsou ve Finsku asi 2x dražší než u nás a tak při pořizování sladkostí pro děti, Irču a babičky vybírám je to, co nelze nakoupit v českých supermarketech. Tady něco výlučně finského – existuje-li skutečně něco takového v dnešním globalizovaném světě : -)

Ve 14:25 parkujeme auto kousek od trajektu a rozcházíme se. Sraz u auta máme v 19:00 – více než 4 hodiny je pro mne dost, abych se uprocházel Helsinkami.

Postupně se rozcházíme, „dle chuti každého soudruha“. Ale Chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodičky (finsky Jumalansynnyttäjän kuolonuneen nukkumisen katedraali, známý také jako Uspenskin katedraali – Uspenská katedrála), centrum finské pravoslavné církve, si prohlížím spolu s Murzou a Jardou. Ten tu působí stylově, vypadá jak bosý Rasputin : -)

„Přesto, že většina Finů a Švédů, kteří žili na území Finska, vyznávala evangelickou (luteránskou) víru (od období reformace v 16. století), část obyvatel se hlásila k pravoslaví. Proto vznikla potřeba postavit důstojný chrám pro narůstající počet pravoslavných křesťanů. Základní kámen nového pravoslavného chrámu byl položen v roce 1862. Stavba trvala téměř 11 let. Samotný chrám byl slavnostně vysvěcen dne 25. října 1868 a stal se tak hlavním chrámem pravoslavných věřících v Helsinkách.“

Jsem rád, že jsem tuhle monumentální stavu neminul a beze spěchu si ji prohlédl a navnímal.

Chci se podívat na ostrůvek Korkeasaari, který mi podle mapy přijde zajímavý a měl bych stíhat se dostat na něj i zpět po mostech, kterými je propojen s pevninou. A tak se vydávám na severovýchod i když při tom kličkuji a neustále měním směr v ulicích Helsinek.

Cestou mám pořád co pozorovat. Tu zábradlí mostu poseté ručními zámky, tu hejno starších dřevěných plachetnic v kotvišti.

Ale největší dojem na mne dělá moderní architektura Helsinek. Při tom to je obor ve kterém se vůbec nevyznám, ale dojem z netradičně řešených městských domů je nesmazatelný.

Při malém zastavení zadávám do mobilu heslo „architektura Helsinky“ a první co na mne vyskočí je: „Helsinky jsou klenotem pro milovníky architektury. Těžko najdete jinou městskou oblast, kde se nachází tak široká škála architektonických stylů. V centru města vedle sebe existují neoklasicismus, gotické obrození, secese, jugendstil, severský klasicismus, modernismus, funkcionalismus i moderní styly.“

Po desítkách pořízených fotografií si říkám, že už nebudu tahat mobil z kapsy, ale za chvíli se odhodlání porušuji a opět mačkám spoušť. Ve městě bych rozhodně bydlet nechtěl, ale pokud bych fakt musel, tak by mne asi spokojil některý z modernějších helsinských bytů : -)  

Rozplývám se nad vkusnými, účelnými a nadčasovými domy, když přicházím k mostu, po kterém bych se měl dostat na ostrov Korkeasaari. Do této chvíle jsem byl Helsinkami nadšen, nyní svůj dojem radikálně opravuji – most je uzavřen, opravuje se : -( A už si připadám jako ve kterémkoliv jiném městě v Česku : -)

Aby toho nebylo málo, opravují se i další dva mosty, ke kterým později přicházím. Až ten třetí funguje normálně. To jsem si ale musel zajít o dobré 2 km tam a tytéž 2 km navíc budu šlapat zpátky. Hodina v pytli : -(

Na ostrůvku Korkeasaari je umístěna heslinská ZOO a tak si jdu prohlédnout vedlejší, větší ostrov Kulosaari. Ten je volně přístupný téměř celý a tak obdivuji zajímavě řešenou a  do živého lesa zakomponovanou „opičí stezku“ mezi stromy a další volnočasové aktivity.

Cestou k zaparkovanému autu se rozčílím ještě 2x – když je vyhlédnutá restaurace, kde jsem chtěl ochutnat nějakou místní specialitu zavřená, a náhradní varianta McDonalds se opravuje. Dojem z Helsinek sklouzává na úroveň Prahy. Jsem rád, že alespoň v tom supermarketu, kde jsem si koupil ciabatu, schwarzwaldskou šunka brusinkový džus, měli otevřeno : -)

Nalodění na trajekt probíhá bez problémů a i s druhou částí naší expedice se potkávám. To už ale po telefonu řeším nějaké drobné komplikace při spoluorganizování Jiřího pohřbu.

Abychom ochutnali „místní jídlo“, dáváme si s Murzou v restauraci na trajektu poctivou porci večeře. Zdejší masové kuličky chutnají.

Na horní palubě prší a tak po několikaminutovém nasávání atmosféry a rozjímání (jsem tam sám) zalézám do krytých prostor trajektu.

Před jedenáctou večer přistáváme v Tallinu. Tankujeme plnou a projíždíme téměř celým Estonskem – zastavujeme až cca 15 kiláků před Lotyšskem, na tábořišti Priivitsa lõkkekoht, které Paf vytipoval.

 

15. září 2024 – neděle – 10. den

Jsou 2 hodiny ráno, když si rozbalujeme karimatky a spacáky pod otevřenými přístřešky tábořiště Priivitsa lõkkekoht. Tady se tři hodiny prospíme a pak budeme pokračovat dál – Lotyšsko, Litva, Polsko, Česko.

Ráno vstávám svižně, abych využil blízkou kadibudku – zřejmě průjem, snad nebudeme muset zastavovat nad plán : -) Vše ale probíhá v pohodě. Před 11 hodinou jsme na předměstí Kaunasu, v 11:30 už obědváme z vlastních zásob na benzince v Polsku.

V 18:00 pojíždíme částečně zatopeným Bohumínem.

18:10 přichází od Pada zpráva: „Už jsme doma! Jak jste na to vy?„

V cca 18:30 se loučíme s Pafem před hlavním vlakovým nádražím v Ostravě.

V 19:13 přichází do společné Messengerové skupiny FINSKO ZÁŘÍ 2024 zpráva od Pafa: „Jsem v Ostravě na nádraží. Je úplně prázdné. Nic sem nejede a možná až celý týden nebude. Prokličkovali jsme díky štěstí a mapy.cz z dálnice u Bohumína až na Ostrava hlavní nádraží. Zkusím tady přespat u kamarádů, snad se ráno nějak z tohoto kraje razoviteho, jak říká Nohavica, dostanu.“

Někdy před 20:00 mne kluci vysazují i s barakama u mostu přes Bečvu za Jablůnkou, kde na mne už čeká náš Zdendáš se Škodou Yeti, kterou po dobu expedice parkoval u jejich domu. 

Doma se ještě stíhám přivítat s dětma, před tím než jdou spát. Zkouším stahovat fotky a videa z mobilu, ale únava z dlouhé cesty mne přemáhá. Letošní expedici do Finska považuji za povedenou. Viděl jsem a užil si nejen to, co jsem měl původně v plánu (jezera a lesy), ale i něco navíc – například plavbu po peřejích, o kterých jsem ani netušil, že na ně můžeme narazit :- )

21:17 přichází zpráva: „Přátelé, kamarádi….Děkují bylo to super. Murza„

 

 

Co mne tahle potulka Finskem vyšla?

společné výdaje – celkem 23 952,51 Kč, což na každého z nás činí 4790,5 Kč:

• 242 Eur – lodní lístek z Tallinu do Helsinek a zpět (pro auto + nás 5) a 12 Eur maso a zemáky na grilovačku
• 10 447,84 Kč – nafta do Peguet Trafic
• 7000 Kč – amortizace auta

mé osobní výdaje:

• 1600 Kč – jídlo nakoupené v ČR – přivezl jsem si toho ještě hodně zpět
• 17 Eur – večeře na trajektu při zpáteční cestě

 

 

Finsko, putování po národních parcích   7.-14.září 2024

(Pad) 4500km autem (z toho 1300km po Finsku), 150km trajektem. 100km pěšky a 15km na kánoi po čtyřech národních parcích (Repovesi, Linnansaari, Ruumaa a Kolovesi).                                                             

Po 20letech se vracím do Finska, tentokrát s partou kamarádů. Nápad se zrodil v hlavě Dazula a Pafa, kteří chtěli v září do Laponska. Nakonec však nikdo nevyvinul dostatek energie v hledání letenek, takže se rozhodlo, že do Finska se pojede, ale ne letecky ale auty. Navíc vzhledem k tomu, že jsme se domluvili na 9 dní i s cestou, tak nemělo smysl jezdit severněji než do Karelie. Navíc z původních tří lidí se rozrostl počet na devět a tak jsme se rozdělili do dvou aut. 

Rád bych popsal finského putování brněnského auta, jeho posádku tvořili dlouholetí kamarádi Koko, Šroubek, Zdeněk K. a moje maličkost. Koko s mou malou pomocí vytvořil pečlivý cestovní itinerář. Na poslední on-line poradě jsme se domluvili s valašskou pěticí, která měla spíše vodácký program, že kromě společné cestě trajektem z Tallinnu do Helsinek a zpátky, se určitě potkáme šestý den v národním parku Kolovesi.

Dlouhou cestou z Brna do Tallinnu nám zpestřilo osvěžující koupání v Baltském moři kousek na Rigou. Příjemně překvapeni jsme byli prohlídkou historické části starobylého hanzovního města Tallinn, kde jsme také přespali v hostelu kousek od přístavu.

V neděli 8.9. ráno jsme se  na trajektu jsme se pozdravili s Dazulem, Murzílkem, Jardou a Owenem. Paf, k mému překvapení,  se k nám vůbec nehlásil a nebyl schopen se ani představit mým brněnským kamarádům. Po 2,5hodinách jsme vyjeli z trajektu Helsinkách a zamířili na sever. Asi po hodině cesty jsme se krátce zastavili v městečku Poorvoo (jednom z nejstarších ve Finsku), kde jsme se krom nákupu v místním LIDL,  prošli podél řeky s výhledem na ikonické staré rezavě červené sklady. Před polednem jsme už byli v národním parku Repovesi, kde Koko naplánoval několik variant pěšího putování. Komplikací byl zavřený vysutý most na začátku trasy, ale zase jsme si několikrát užili ručního přívozu po jezeře. Počasí bylo nádherné, lesy plné borůvek, ostružin a přerostlých hub, které nikdo nesbíral. I když Finsko je víceméně rovinaté, v tomto parku jsme vyšlápli na kopec, z kterého byli nádherné výhledy na okolní jezera. Na jednom místě měli byt historické malby. Ty jsme sice nenašli, ale poté, co jsme viděli jeden pár koupat se v jezeře, tak jsem neodolali a následovali je. Zdeněk si navíc zabral jeden ostrůvek s několika stromy s tím, že si to dodatečně domluví s finskou vládou. Po asi 15km jsme se vrátili k autu a  Koko pro všechny uvařil večeři.

Oproti původnímu plánu jsme se rozhodli ještě večer se přesunout o dalších 200km na sever do národního parku Linnansaary, kde už za tmy jsme postavili stan.

V pondělí 9.9. ráno jsme se probudili do slunečného dne a zjistili, že jsme kempovali na pozemku několik let opuštěného rekreačního střediska, jehož kulisy by mohl hrát v nějaké severském krimi trihleru.

Po snídani jsme autem popojeli do 10km vzdáleného turistického střediska, kde jsme nastoupili na loď na „tulení ostrov“ Na lodi byli dalekohledy, abychom mohli pozorovat vzácného sladkovodního tuleně cestou na ostrov. Z lodi ani z ostrova jsme žádného tuleně neviděli, ale není divu, protože jich tu žije jen okolo 2tis.kč.

Večer jsme přejeli dalších 200km na severovýchod do hlavního města Severní Karelie Joensuu, kde jsme se při nakupování v místním supermarketu potkali Slovenku Michaelu Ahonen – autorku knihy „Sníh, sauna, Suomi“. Tuto zajímavou knihu o Finsku a Finech jsem koupil před cestou a četli jsme si ji v autě. Z knihy jsme věděli, že paní Ahonen žije se svým finským manželem v tomto městě a dělali jsme si srandu, že ji zavoláme. To,  že se s ní opravdu náhodou potkáme nás ani ve snu nenapadlo. Paní Ahonen z toho byla možná zaskočená více než my. Podepsala mi knihu a dala mi na sebe telefon, kdybychom ve Finsku něco potřebovali.

V úterý 10.9. před poledne jsme zaparkovali na kraji NP Ruunaa, dali batohy na ramena a vyrazili na dvoudenní 33km trek, který vedl  v těsné blízkosti hranic s Ruskem. Počasí bylo nádherné, brusinky velké jako rybíz. Řeka, podél které jsme šli měla střídavě klidný tok a peřeje a byla lemovaná několika tábořišti s krásnými výhledy. Kolem 16hod jsme dorazili k rozhledně, odkud byly krásné výhledy na okolní lesy jezera. Do pamětní knihy se několik hodin před námi zapsal Paf.  Do kempu „Onkilampi“ jsme dorazili před 18hod a stihli večerní koupel a večeři při zapadajícím slunci. Nebyli jsme tam sami, ale Finský rybář, který tam byl před námi,  nám uvolnil místo a opodál si postavil stan. Od něho jsem se dozvěděli, že je aktuálně zákaz rozdělávání ohňů.

Ve středu 11.9. ráno jsme se probudili do dalšího krásného ráno a po vydatné snídani jsme vyrazili na druhou část treku střídavě lesem a po dřevěných chodnících nad rašeliništi. Kolem 13hod jsme dorazili zpátky k autu a Koko nám udělal úžasné vepřo-knedlo-zelo, které jsme zapili pivem. Během večera jsme se přesunuli autem na jih do NP Kolovesi, kde na předem domluveném místě už byli kamarádi z valašského auta. Pod přístřeškem s uzavřeným ohněm u jezera jsme na střídačku s Dazulem hráli a zpívali do pozdních hodin.

V čtvrtek 12.9. ráno jsme si pomocí zaslaného kódu od finské firmy půjčující lodě  vyzvedli klíč od půjčovny, kde bylo vybavení pro dvě kánoe, který jsme si na tento den zaplatili. Skupina našich valašských kamarádů až na Pafa zvolila drsnější přepravu na protější ostrov. Nahatí přeplavali asi 200metrů ve studené vodě s lodním vakem s oblečením. Nás čekala 15km platba na kánoích kolem ostrova. První zastávka byla u prehistorických maleb na skále. Po další asi půlhodině začalo pršet, tak jsme si navlékli nepromokavé bundy. Asi v polovině plavby jsme asi 10metrů přenášeli kolem úzkého kamenitého koryta spojující dvě jezera. Pršet i před sliby naší rosničky Koka nepřestalo, a tak jsme se ve třetinách cesty přistáli u mola jednoho z tábořišť, schovali se do přístřešku na dřevo, kde jsme si uvařili teplý oběd. Během něho také padlo rozhodnutí, že vzhledem k deštivé předpovědi na noc si dnes v Savonlinně zarezervujeme ubytování přes Booking. Poslední hodinu plavby přestalo pršet a my si užívali sluníčka a romantické přírody. Podvečer jsme přejeli již do Savonlinny, kde jsme se ubytovali v hotelu Hospitz a v místní restauraci povečeřeli výborný pokrm z místních ryb. Pad s Kokem navíc tento povedený víkend ukončili v hotelové sauně.

Pátek 13.3. byl už ve znamení přesunu do Helsinek. Ráno jsme se všichni přejedli výbornou hotelovou snídaní v sále s velkými lustry a podiem, který asi zažila mnohé taneční zábavy. Pak jsme šli na prohlídku hradu Olavinlinna, který postavili Švédové na obranu svých panství. Poté jsme přejeli do nedalekého Lusta, kde jsme si prohlídli zajímavé interaktivní expozice ve Finském lesním muzeu. Odpoledne jsme sjížděli podél hranici s Ruskem na jih, která byla místy vzdálená jen několik stovek metrů, až do centra Jižní Karelie Lappenranta. Tady jsme se prošli po staré pevnosti. Koko nás lákal k jezeru Saima, kde měl být postaven hrad z písku největší na světě. Asi i díky tomu, že už bylo po turistické sezoně jsme tam našli jen hromadu písku. Během posledního úseku do Helsinek jsme dočetl poslední kapitolu 200stránkové knížky od Michaeli Ahonen a kolem 20hodiny jsme zaparkovali před Parkhotelem na předměstí Helsinek.

V sobotu 14.3. jsem se po další vydatné hotelové snídani přesunuli autem do centra Helsinek blízko centrálního nábřeží, kde podle našich informací se o víkendu neplatí parkovné. Poté si koupili zpáteční jízdenku na ostrov Suomenlinna, kde jsme si celé dopoledne prohlíželi rozsáhlou vojenskou pevnost chránící přístup do Helsinek. Při návratu lodí zpátky do Helsinek jsem zjistil, že jsme si omylem koupili celodenní lístek na dopravu po Helsinkách. Proto jsem dali lístky k dispozici kamarádům z Valašska. Nakonec to využil jen milovník vojenské historie Paf. Po dalším rybím jídle na nábřeží jsme se šli projít do centra města, což jsme spojili s nákupy suvenýrů pro naše blízké. V 18hod jsme se nalodili do trajektu směr Tallinn, na kterém jsme se opět potkali s Valachy. Po přejetí do Estonska nás čekala už jen dlouhá cesta autem domů „zpestřená“ projetím záplavami postiženého Bohumína a Ostravy. Poslední společné foto ve finských tričkách jsem udělal kolem 19hod před Kokovým domem v Říčanech u Brna.

 

Jarda píše

Když mě Dazul nabídl sedadlo na misi do Finska, nevál jsem a přidal se k nim. Tento spůsob cestování pro mě byl nový a s lidmi které jsem neznal. Dazul však pro mě byl zárukou nezapomenutelných zážitků, které dokáže bravůrně zdokumentovat, což se nakonec potvrdilo. Owain byl stále nad věcí a poskytl spolehlivou a prostornou dodávku , která nás dovezla tam i zpět. Murza přispíval klidem a svými žertíky v průběhu dlouhé cesty. Paf se osvědčil jako navigátor , který našel parádní místa na spaní včetně finské sauny jak jinak než u jezera.

Podtrženo sečteno, na to že jsme neměli přesný plán cesty, museli se domlouvat operativně a chvílemi nebyli zcela jednotní, hodnotím tuto misi na  1-, a to – je z důvodu dhouhého času stráveného v autě a neochotě jednoho řidiče zastavit v Lotyšsku u obchodu za účelem nákupu místního píva ;-).

Díky ogaři budu na misi rád vzpomínat !

 

 

Osamocené severské putování

(Paf) …Odstrčím loď do hloubky. Pomalu se vzdaluje. Poslední zamávání Dazulovi, který se už spíše věnuje správnému uchycení spinekeru, šikovné to věcičky pro plavbu na větrných vodních pláních, a hodím si batoh na záda. Rozhrnu hradbu pobřežního křoví a rázem jsem zase sám uprostřed pustých, ale krásných lesů severní Karélie.

V Karélii se lze celé týdny toulat nekonečnými severskými lesy….

Čeká mě dnes asi 20 kilometrový úsek od břehů jezera Ruunaanjärvi, kde jsme spali, až ke srubu stojícím nad průlivem Kattilakoski mezi jezery Lieksanjoki a Muurroojärvi (příšerné jméno) kam by měl večer dorazit valašsko – velšká sestava z druhé strany od parkoviště u hájenky Ruunaa, ke kterému nyní vyplulo.

Jen pár kilometrů za druhým břehem jezera Ruunaanjärvi začíná Rusko…

 Je mi trochu líto, že tu šlapu sám, protože bych byl raději, kdyby tu krásu viděli i kamarádi, aby o ní nebyli ochuzeni- ne nadarmo se neříká, že sdílená radost je dvojnásobná radost. Hoši ovšem vidí Karélii zase z jiného úhlu, a třeba jejich splouvání peřejí musel být úžasný zážitek. Ovšem jak píše můj a Dazulův velký vzor, Míla – Náčelník – Nevrlý: „Přicházejí vodní turisté, cyklisté, horolezci. Nádherní poutníci, ale nemohou jít všude. Duch sice silně a volně vane, ale tělo je připoutáno k vodám a loďkám, silnicím a obručím, skalám a provazům. Nejsou lehcí, vím to, patřil jsem mezi ně… A proto ti budu bratříčku, psát jen o nejlehčích poutnících. O šlechtě, často zchudlé a divoké, o ptácích mezi poutníky. O těch, kteří jsou ještě dnes schopní vydat se na cestu do neznámých hor nebo lesů jen s tím, co unesou, bez obav, jak skončí den a jaké budou příští…“

So long, mořští vlci!

 Nu nic, je třeba vyrazit. Búh ví, co mě ještě na cestě čeká. Že mé obavy nejsou plané, se ukazuje ihned, jakmile slezu z ploché, borovým lesem porostlé ledovcové moréně na okraj lesa, kde začíná typický karelský močál. Server mapy.cz poprvé zklamal, protože stezka, která je na nich nakreslená a po které chci dnes putovat, ve skutečnosti neexistuje. Co dál? Vrátit se a pokračovat podél jezera Ruunaanjärvi po finské stezce přes národní park) a zajít si asi 10 kilometrů) nebo to risknout?

Tak tudy ne…

Jak se mi teď hodí zkušenosti a výcvik z přecházení močálů a bažin v Jizerských horách – které se z našich pohoří nejvíce podobají tomuto karelskému regionu! Useknu si tedy soušku a vyrobím z ní hůl, kterou si budu po vzoru Sámů a Rusů na druhé straně hranice (viz film A jitra jsou zde tichá) píchat do močálu, kde chybí jakýkoliv chodník nebo aspoň hatě, před sebou. Zároveň si sundám batoh jen na jedno rameno, abych ho mohl v případě proboření do bahna před zalehnutím celým tělem do bahna (rozložení váhy) rychle odhodit. A také aby po mně aspoň zůstala nějaká stopa : -). Pak se zhluboka nadechnu a opatrně vykročím; přede mnou je asi 300 metrů široký močál, za kterým už díky vysokému lesu tipuji další zvýšenou ledovcovou morénu.

Ještě posledních pár metrů bezcestným močálem…

Jde to! Sice se mi vše houpe pod nohami na metry daleko, a když se po chvilce trochu osmělím a dupnu si, suchý smrček na kraji močálu asi 10 metrů ode mě se podezřele zatřese. Je tedy jasné, že jdu po koberci z rašeliníka, který plave na neznámo jak hluboké vrstvě bahna a vody, která je pod ním až na žulový podklad.  Stejně jako na živém močálu Velké Jizery se snažím vyhýbat jedovatě zeleným kobercům rašeliníku, který je neklamným znamením, že je velmi slabý a spíše i za cenu četných oklik si vybírám trasu pochodu přes žluté a hnědé plochy močálu. Jak mi svého času stručně řekl Náčelník: Čím tmavší a teplejší barva, tím lepší. Proto tedy ta žlutá, hnědá nebo načervenalá…

Čím více je močál do žluta, tím víc je cesta přes něj bezpečnější. Jednoduché pravidlo, které ale – ostatně jako žádné – neplatí vždy stoprocentně.

Stejně mi v jednom místě zajede noha až po kolena do bahna tak rychle, že nestačím ani vyhlásit „hnědý kód“, a horko těžko se mi jí podaří vytáhnout z ledově studeného a smrdutého bahna.

Mimochodem, přesně tohle – terén neprostupné i dnes pro jakoukoliv techniku, ale i postup lidí – mohlo největší měrou za to, že se Finům v zimě 1939 podařilo odrazit první ofenzivu Sovětského svazu (tedy ne jen Rusů, jak je dnes módní, nestatečné a historicky nesprávné říkat). Stačí se totiž podívat na mapu Karélie u hranic dnešního Ruska a Finska, aby bylo každému kdo byl aspoň půl roku na vojně nebo hraje Call of Duty jasné, že se jedná o terén maximálně výhodný pro obránce – a noční můru pro útočníka. Přes celé území vedlo tehdy jen několik bídných cest, které pro Finy nebyl problém zatarasit a podminovat je i s jejich okolím. Všude, kde to jen šlo, navíc Finové s vydatnou pomocí nacistického Německa v klidu vybetonovali pevnou tzv. Mannhermaimovu linii, soustavu linií navzájem se podporujících bunkrů i s dělovou výzbrojí. Všechny úseky nejen mezi nimi, ale i přístupy k nim také silně zaminovali. Vojenští odborníci uznávají, že zcela stejným fiaskem jako první ofenziva Rudé armády by dopadl jakýkoliv útočník. Pro příklad: úplně stejně by dopadl i německý Wehrmacht, kdyby se musel probíjet do Francie v roce 1940 jen na úzkém úseku mezi Longwy a Saint Avold přímo přes tvrz Hackenberg, a nemohli ji nijak obejít. Asi jen nebojových ztrát na umrznutí (a těch byla většina) by bylo méně, protože Sověti poslali do karelské zimy (která byla navíc v roce 1939 extremně silná) část svých vojsk z teplých jižních a stepí v letní výstroji. To byl případ třeba elitní 44. „ukrajinské“ divize, kterou Finové s pomocí krutých mrazů prakticky zdecimovali. I když: soudruzi z NDR se pod Moskvou a ve stalingradském kotli taky trochu klepali kosu a nedopadli lépe. Finům, podporovaným stejně jako dnes Ukrajinu tisíci dobrovolníků z tzv. demokratických zemí, jako je Francie a Británie nebo neutrálního Švédska a Norska, ale také nacistických Němců, tak navíc stejně jako jejich protivníkům o dva roky později u Moskvy pomohl silný spojenec: generál Zima.

A poslední připomenutí: při druhé Jarní ofenzívě už Sověti za oblevy a díky lepší taktice přes Mannhermovu linii prorazili a Finy porazili (stejně jako v létě 1944). 

Finští dělostřelci při bojích v Karélii bohužel mohli využívat československé přilby vz. 32, zvané „hříbci“, které jim po německé okupaci Republiky Československé poslali jejich nacističtí spojenci z Berlína.

Konečně je močál za mnou a světě div se, mezi prvními stromy tu končí zarostlé stopy staré lesní stezky. Dál už se jde dobře, už proto, že slunce krásně hřeje – a komáři asi emigrovali do Ruska, které je odtud ani ne pět kilometrů. Vesele šlapu krásným severským lesem, cesta rychle ubíhá, nad hlavou mi občas proletí s šuměním křídel hejno hus, mířících před zimou dolů na jih…

Najednou si všimnu, že se vysoké kapradí vlevo u cesty začíná podezřele kývat, ačkoliv tady v lese prakticky nefouká. Ani si nestačím nasypat do kalhot při myšlence, že mě potkalo štěstí a narazil jsem na medvěda a rosomáka: obě tyto obávané šelmy tady žijí, konečně jen o několik dní později už na společném treku po přírodně kose mezi jezery Aleje a Suomonjärvi (mimochodem po trase pojmenované Medvědí stezka) objevím s Murzou na břehu jak stopy vlka, tak ještě větší šelmy: zda to byl medvěd nebo rosomák, ponechám na stopařích ranku Vinetou nebo Tašunko – sapa. Naštěstí to ale není všežravá šelma, ale čtveřice tetřevů…

stopy vlka

Stopy medvěda nebo rosomáka? Kdo ví. Každopádně otištěné vedle dálkové Medvědí stezky.

A zase dál. Krajina se neustále mění, severské lesy se střídají s rezavě žlutými močály, přes které tu ovšem nyní vedou finsky bytelné dřevěné chodníčky, tak jdu suchými botkami a s lehkým srdcem, protože převýšení mezi bažinami a morénami jsou minimální.

Nádherná, odvěká nehnutost, nevtíravá barevnost i klid, který z nich vyzařuje. Zdejší rašeliniště jsou stará více jak 10000 let, vznikla po konci poslední doby ledové…! (M. Nevrlý).

Záhy si uvědomím nezvyklou věc: kolem mě je naprosté a totální ticho. Ani vánek nepohne větvemi borovic, a pokud stojím uprostřed močálu, není slyšet ani vítr v uších. Nad severskou krajinou se rozklenulo „severské ticho“, jak to v jiné době a na podobném místě uprostřed (jizerských) močálů a lesů nazval Míla Nevrlý. Stejně jako on a stejně jako kdysi v močálech Velké Jizery, což je kout Čechie, který se u nás nejvíce podobná Skandinávii, užaslýma očima před sebou vidím: „…Před užaslýma očima se rozevřela nejkrásnější krajina světa: nevídaná, nebeská mísa nádhery. Takových okamžiků je v životě jen málo. Uzavřen v modrých lesích ležel žloutnoucí močál… (Kniha o Jizerských horách).

Ano, přesně takto to vypadalo v močálech před údolím říčky Neitilampi, pramenící v močálech, které jsme právě přešel. Celistvost, a svrchovaný severský klid. Pravda, stejně takto to vypadá teď nejen ve Finsku, ale i v sousedním Švédsku a Norsku (kdybych totiž v noci vyskočil z letadla nad Skandinávií, nepoznal bych mezi těmito lesy žádný rozdíl). A dokonce i v pustých močálech na pramenech řeky Jizery.

A sama říčka Neitilampi? Vedl přes ni vetchý mostík, břízy kolem ní byly krásné žluté (kdybychom jeli o týden později, byla by legendární severská „ruskaa“ mnohem barevnější) a nebe nad ní bylo skoro tropicky modré.

Nad rudočervenými vodami slepých ramen se skláněly rašelinné břízy a průzračná řeka se vinula v širokých obloucích… (M. Nevrlý).  

Hned za říčkou začíná první a po celou dobu mého šlapání Karélií poslední stoupák. Je ale mírný, asi jen 60 výškových metrů. Skalnatým svahem jsem tedy rychle nahoře, kde se nad severskými lesy tyčí věž pro pozorování ptáků (a jezerního kraje vůkol) Huuhkajanvaara. Za nízkými kopečky na obzoru, ani ne devět kilometrů vzdušnou čarou ode mě, leží v močálech a lesích rusko – finská hranice, kde Finové dnes horečně budují novou Železnou oponu. Náhle si bolestně uvědomím historický paradox: narodil jsem se v době, kdy byly hranice ještě uzavřené, a umřu, až budou zase uzavřené, takže většinu svého života strávím pod různými formami Železné opony…

Jen kilometry a kilometry lesů, močálů a jezer – to je krajina Ruunaa v Karélii.

Jak rychle jsem vyběhl na kopec, tak rychle jsem dole, žaludek se pomalu ozývá, bude poledne. Rychlý pohled na mapu: jen pár set metrů odtud, na druhé straně údolí další říčky Neitijoki je přímo na ostrohu malého poloostrova malý sroubek Saunaniemi laavu. U něj bude jistě ohniště – tohle se Finům musí nechat, jak už Dazul píše o něco výše, ve své zemi vybudovali stovky přístřešků pro svobodné poutníky, a počítali i s tím, že oheň nejen zasytí a zahřeje na těle, ale i na duši.

Také údolí říčky Neitijoki je krajinářsky nádherné.

Acta, non verba. Za chvíli už před přístřeškem Saunaniemi laavu hoří malý oheň a já si vařím kolínka s houbami, které jsem cestou nasbíral – mimochodem, je to tady houbařský masakr. (Zapíjím to vodou přímo z jezera, tady se nelze poto. Něco podobného jsem v cizině zažil jen před 20 roky v létě 2004 na Podkarpatské Rusi, tam i tady si vybírám a odůvodňuji, ne, které houby vezmu, ale které tady nechám pro medvědy…

Karélie – to je na podzim houbařský ráj

Na čerstvém vzduchu vždycky chutná! 

Už se cpu, když si všimnu na staré bříze na druhé straně ohniště černého otvoru v kmeni. Aby to tak byla… Vstávám, beru nůž, přistupuji k umírajícímu stromu a zkusím říznout do zčernalého „nádoru“ v dutině. Kavkazská ocel do něj zajede jako nůž do másla, není to tedy choroš. Je to u nás vzácná čaga sibiřská, organismus s největším podílem léčivých antioxidantů na celé této planetě! Opatrně tuto vzácnou houbu odříznu a téměř kilo jí uložím do už tak nelehkého batohu. Jsem boháč! : -)

Kilogram této vzácné houby, která podle Rusů a Bělorusů, ale také Finů, Švédů a Norů má i protirakovinotvorné účinky, vyjde na cca tisíc korun.

S plným žaludkem se lépe šlape, a tak je má další cesta stezkou Koskikierros, přes borovicové lesy a dřevěnými chodníčky přes rašeliniště Ruunaam retkeilyalue až k modrému jezeru Iso Onkilammen a dál na hřebínek Kattilakoskenkangas.

Močály Ruunaam retkeilyalue byly obzvláště malebné

Pak už mi zbývá jen obejít těsně po břehu modrého jezeru Iso Onkilammen a dál na hřebínek Kattilakoskenkangas.

Bezedné jezero Iso Onkilammen

Na něm, na svahu nad přírodním průlivem mezi jezery Lieksanjoki a Muurroojärvi, stojí přístřešek Murroojärvi laavu, kde máme domluvený kolem šesté sraz s „vodní“ částí expedice Finsko 2024. Dvacka kilometrů v mých již nemladých nohách není kupodivu ani moc cítit.  Super, zkusím večer neusnout a počkat si na polární záři, která má být dnes po druhé hodině po půlnoci velmi silná…

Na břehu jezerního průlivu Kattilakoski mezi jezery Lieksanjoki a Muurroojärvi

Zvedá se silný vítr, ale ještě před soumrakem se zase uklidní. Mohu tedy v klidu rozdělat oheň a dát vařit pro kluky čaj. Jenže námořníci nejdou, takže zase vychladne. Teprve za rostoucího soumraku uslyším z druhé strany z houstnoucího šera hlasy a zvuky skřípání kovu na jezerních kamenech. Finové totiž tuto stezku NP Ruunaa tak vymazlili, že zde, kde ji přerušuje vodní hladina, připravili na obou březích lodě s vesly a záchrannými vestami, aby se poutníci mohli jako převozníci na řece Styx přeplavit na druhý břeh a pokračovat dál ve svém putování. To zírám. 

Nu, a pak už jsme zase pohromadě; rutina – oheň vaření, kecání.

Večermí tulácká rutina

Kluci jsou ale po dlouhém pádlování unavení, plavba totiž nebyla pořád jen po proudu peřejemi dolů a také vítr nefoukal nonstop, resp. foukal, ale ne správným směrem a tak na můj návrh počkat na polární záři (schválně, kdo z vás ji měl štěstí někdy vidět na vlastní oči?) reagují logicky odmítavě. Netrvá tedy dlouho, není ještě ani půlnoc, a opět u ohně osamím. Ovšem osamělá teplá noc pod miliony hvězd, na břehu černého severského jezera, kde ticho jen občas přeruší šplouchnutí ryby, vyskočivší nad hladinu a slabé šumění korun borovic, toť elixír klidu pro každého správného poutníka…

Tak skončil další den našeho krásného putování podzimní Karélií, expedici Finsko 2024, která vznikla v Dazulově chytré valašské hlavičce. Přesto si zde nemohu odpustit ještě malý dodatek.

Ukázalo se, že ne vždy je výhoda původní plán, na který se přišlo a debatovalo v úzkém kruhu, zpřístupnit dalším lidem, respektive ještě kamarádům těchto kamarádů. Logicky pak původní plán „otců zakladatelů“ dojde často i rapidních změn.

Navíc tito lidé se pak logicky dopředu vůbec neznají; našinec neví, co od nich může čekat a jak se zachovají v případných potížích. Prakticky se tato „neznalost“ projevila při prvním z pouhých tří setkání s druhou, brněnskou partou za celou dobu naší „společné“ expedice. Když jsem na ni náhodou narazil při potulce po lodi na horní palubě trajektu do Finska, koukali na mě někteří z nich tak, že jsem byl v rozpacích, zda se k nim vůbec mám a mohu hlásit. Možná se čekalo, že tak učiním jako první, ale pokud stále platí zásady společenského chování stanovené již mistrem etikety a spolupracovníkem (rádcem) A. B. Svojsíka Jiřím Stanislavem Guthem – Jarkovským (a pokud vím, dosud je ani v dnešní době neoliberálního bourání všeho starého a funkčního nikdo nezrušil) a sice totiž že představovat se jako první mají osoby mladší těm starším, neviděl jsem věru žádný důvod, abych z tohoto pro mě – jakkoliv nepříliš veselého – privilegia jakkoliv slevil.

Také se ukázalo, že když s uzavřenou partou, resp. lidmi, kteří se dlouhodobě znají, jede někdo „zvenčí“, bude objektivně více či méně záhy odsunout kamsi stranou. Je to pochopitelné, není třeba možno zapojit se do společných vzpomínek, jakkoliv třeba Miloš Zapletal před takovým separování ve svých radách jak vést skautské družiny varuje. Má to i praktické konsekvence, protože logicky pak to, co u „cizince“ ostatním vadí, je u „vlastních“ přecházeno s bohorovným mávnutím rukou. Což je vše, jenom ne fair.

Obrana proti tomu je jednoduchá – prostě mít s sebou příště svého „Buddyho“, jak říkají v britské armádě parťákovi (britská armáda pracuje na systému „Tom a Harry“, známém také jako „Já a můj kámoš“.

 

Nesestříhané video z expedice do Finska (1:12:50):