(Dazul) Tak zase po roce s Tůlavýma papučama na řece v Polsku. Dlouhé plánování se vyplatilo. Letos je naše expedice historicky nejpočetnější: Roman s Aničkou, Pajtáš, Šárka, Ještěr se Sojkou, Hanýsek s Klamerkou a Vítkem + jejich pes Čita, Irča, já, Míša a Kája + nově také Pípa s Bobinou, Marťou, Leničkou a Míšou. Vyplouvá nás flotila celkem sedmi lodí složená z tří pálav, tří barak a jedné laminátové kanoe = 6 dětí a 12 dospělých (+ pes).
První sobotní noc trávíme na místě, kde jsme nocovali přesně před týdnem při naší firemní akci – (17.ročník) S TEBOU MĚ BAVÍ SVĚT. Tábořiště dostálo docela zásadní změny – několik velkých hromad hlíny, které zde byly před týdnem zřejmě čerstvě navezeny a u nichž jsme si dělali oheň, dnes zmizelo. Hromady hlíny byly rozhrnuty do nerovností na louce. Dnes je zde téměř ideální rovina.
Přijíždíme poměrně pozdě a tak už nikam nevyrážíme. Stavíme stany a převážíme auta do Sulejowa, kde bychom chtěli naše splouvání Pilice končit. Ze Sulejowa nás majitel kempu převáží svým vozem (za cca 250 Zlotých) zpět na náš start do Radoszewnice (je to po asfaltové cestě přes 100 km) .
První večer této akce je ve znamení vzpomínek. Černobílé historky vytáhl – jak už bývá jeho dobrým zvykem – Pajtaš. A my ostatní se k němu velmi rádi přidali.Pípův syn Marťa občas jen zíral a měl (z našeho hlediska) naivní dotazy. Ano, i otcové bývali kdysi (třetihory?) mladí : -)
U ohně exceluje Šárka volnou recitací „Král Karel s Buškem z Velhartic teď zasedli si k dubovému stolu — ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic. »Nuž dej sem zlaté číše, páže, a nalej vína — dolej výš — dnes, pane Bušku, cosi zvíš!« král Karel vesel káže. ….“ – pamatuje si skoro všech 8 slok! Navíc si ani neplete Nerudu s Vrchlickým.
Na základě výše uvedené recitace jsme Martinovi vysvětlili, že u oldskautského ohně nemáme čestnou funkci „ohnivce“, ale „buška“. Marťa to vygradoval tím, že nevěděl, co je „ohnivec“ – po vysvětlení nám suše oznámil, že se tato funkce nyní v oddíle nazývá „fireman“.
Slabší povahy postupně od ohně odpadávaly – únavou či požitou rulandou šedou. Před koncem večerní seance Hanýsek gradoval odbornou přednáškou o srpnové noční obloze. Teď už vím, že nejjasnější „hvězda“ toho trojúhelníku nad obzorem, není hvězda, ale planeta Mars : -)
Nedělní ráno je pohodové, úžasné a skvělé. Dnes konečně vyplujeme. Co na tom, že jsem před týdnem tenhle úsek splouval. Nevstoupíš dvakrát do téže (stejné, jedné) řeky – v naší mluvě to je zřejmě nejčastěji citovaný Hérakleitův „citát“ (cca půlstoletí před naším letopočtem!). Až budu velký, začnu amatérsky studovat filosofii. Teď jsem ale laik, nicméně mám pocit, že smysl Hérakleitova výkřiku začínám chápat : -)
Máme drobný problém se stanem. Je to takový ten mega stan rodinného typu do kterého dokáže šikovný řidič zaparkovat menší osobní vůz a ještě se tam pohodlně vyspí 5 osob. Donedávna jsem žádný stan nevlastnil, do padesáti jsem si vystačil s celtou, bivakovacím pytlem nebo zapůjčeným oddílovým stanem „Jurek“. Ale Irča vznesla jasný požadavek, že když pojedeme s Míšou i Kájou (a za další rok možná i s Nikem), už bychom mohli konečně nějaký stan pořídit. Když byli Pája a Zdendáš malí, bez stanu jsme se sice obešli, ale doba se překulila do období zhýčkanosti. A tak s sebou vezeme Coleman Tasman 4, který váží přes 7 kg a zabírá půlku lodního pytle. Těší mne, že Pípovci mají ještě větší „krávu“ než my.
Největší nevýhoda velkého stanu je sušení. Zatímco ostatní mají své stany pro dvě osoby usušené od ranní rosy během chvilky, my jej balíme jako poslední – a to mám ještě pocit, že vnější tropiko není 100% suché.
Myslím si, že za ty roky už sebou nevozím žádné zbytečnosti (i když letos jsem si dopřál malou hamaku, aby se mohly i děcka zabavit a pohoupat) a tak se dokážu zabalit maximálně do půlloďáku. Ale aby nebyla akce traumatem pro děti, uznal jsem, že je vhodné s sebou nabalit i spoustu zbytných věcí … A tak musíme do naší baraky naložit mimo nás čtyř i čtyři bytelné lodní pytle. Nakonec vezeme jen tři – Ještěr se Sojkou nám berou jeden loďák se spacákama. Děcka mají tím pádem v lodi relativně větší pohodlí. Ještěre a Sojko – díky!
Téměř celá tradiční sestava našich předchozích „polských vod“ si do své výbavy pořídila „námořnická“ trička – od nejměnších účastníků po ty největší. Už z dálky je vidět, že patříme k sobě :-)
Nepamatuju si, že bych jel někdy řeku, která se tak brutálně klikatí a intenzivně meandruje v takové délce jako Pilica. Rozhodně to je její základní odlišnost od ostatních řek. V tom je Pilica krásná a zároveň náročná. Tady jsem prvně totálně zklamal v odhadu denní kilometráže. Namísto plánovaných 20 km jsme první den urazili něco málo přes polovinu – a to jsme se až tak moc neflákali. Meandry jsou pro odhad velmi zdráné.
Asi 2x jsme potkali na Pilici polské vodáky s jejich „kajaki“. Zdá se mi, že jsem záchranou vestu viděl u málokterého z nich. Není se co divit, voda tu je sice hlubší než na loňské Wartě, ale po většinu naší plavby to bylo „na pádlo“. Ale všechny děti a část dívčí složky naší výpravy vesty preventivně nasadili. Jistota je jistota.
Meandrující tok řeky je lemován téměř po celé délce rákosem. Ten ztěžuje výstup na břeh v libovolně vybraném místě. Raději jsme to ani nezkoušeli a vždy si našli „vychozený“ kousek „pobřeží“.
Některé úseky Pilice se rákos táhne stovky metrů široko. Dokonale maskuje většinu menších přítoků a já sám jsem s GPS mapou v ruce na 50 metrech toku nenašel odbočku do pravého kanálu v místě, kde se řeka rozdvojuje. A aby toho nebylo málo, nepodařilo se mi najít ani místo, kde se řeka spojuje. Rákos, to je iné kafe! Potřeboval bych absolvovat výcvik pro boj ve vysoké trávě :-)
Usazení dvou neposedných malých dětí do lodi není až tak jednoduchou záležitostí. Především jsem velmi rychle vystřízlivěl z naivní představy, že Kája bude akceptovat určený „zasedací pořádek“ a vydrží tak aspoň půl dne plavby. Během dne vystřídala 3-7x pozici porcelánu vedle Míši čelem k zadákovi s pozicí mezi nohama háčka.
Pípa má výhodu, že jeho porcelán i pádluje. Občas ho zahlédnu jak leží opěný o zadní loďák, pádlo volně ložené ve vodě jako kormidlo a línými pohyby téměř neznatelně směřuje loď po proudnici. Hmmm – jak si to kdo udělá, takové to má. Až budu velký, také budu kormidlovat jako Pípa.
Pípovci jedou jako celá rodina – ale na dvou lodích. Pípa jede s Leničkou a malým Míšou, Bobina jede na háčku se zadákem Marťou. Uznávám, že to je výhoda jet na vodu s už „velkými“ dětmi. Na dvou lodích se ztratí i ten jejich hangár ve kterém jich spí všech pět. Při troše dobré vůle by se do něj vlezli i se svými dvěma loděma :-)
Po celou plavbu se snažíme držet pohromadě. Udržet v hejnu všech sedm lodí po celou dobu je samozřejmě iluze, ale nám se to daří aspoň po většinu plavby.
Oceňujeme to při občasném přetahování přes padlé stromy, přenášení jezu, povídání vtipů a jiných nezbytnostech, které sjíždění řeky provází.
Krajina kolem Pilice je „lautr rovina“. Mů svůj půvab a specifika, je hezká, snadno obdělávatelná, ale žit bych tu asi nedokázal. Ty valašské kopce už mám zažrané moc hluboko pod kůží. I za cenu zmordovaných kolen preferuju intimitu údolíček s nesplavnými potůčky a zalesněných hřebenů s občasnými výhledy tam dolů.
Tady jsou výhledu trochu monotóní a orientační body obtížně identifikovatelné. Vesnice jsou tady skutečně vesnice – oddělené od sebe několikakilometrovými pastvinami a lesíky. To jediné jim tady závidím. U nás často člověk nepozná, že už je ve vedlejší vesnici.
Pořizujeme společné foto. Taková fotografie na které jsou všichni účastníci působí samozřejmě většinou nepřirozeně, ale skupinové foto má i své kladné stránky – především historicko-inforomační, pokud se tedy zachová :-)
Horní řada: Pípa, Martin, Roman, Klamerka, Pajtáš. Před nimi: Bobina, Ještěr, Sojka, Hanýsek, Šárka, Anička. A první řada: Lenička, Míša, Kája, Irča, Míša a Vítek. A nevýhoda takovéhoto skupinového fota? Já fotím a tak tam nejsem. Prokazatelně nás vyplulo celkem 18 + 1 pes. Do cíle ale dorazila jen polovina výpravy + pes.
Podařilo se nám udělat i přirozené skupinové foto „krojované části“ naší výpravy – což byla také polovina účastníků. Ale ta není totožná s polovinou výpravy, která doplula až do cíle – Sulejowa.
Nejmladší účastník výpravy je Karolína – je jí 2,5 roku a akci zvládá nad očekávání dobře. Samozřejmě že především díky adekvátní péči maminky Irči.
Děti se adaptují velmi rychle. Ať zakotvíme na jakémkoliv místě, okamžitě se shlukují a rychle nachází prostor pro hraní – zpravidla kutají v písku, bargrují jezírka, …
Naše loď se drží většinou na chvostu konvoje. Průzkumnou roli přirozeně přebírá zpravidla Ještěr a Sojka se svou nejrychlejší laminátovou lodí. My ostatní se pak ochotně držíme jejich rad a pokynů.
Rychlost plavby našich „stíhacích“ lodí není nijak ohromující. Pilica teče rychlostí 2km/hod a i když občas „zabereme šponu“ žádné oslňující sportovní výkony se nedostavují.
Ale „polské řeky“ jezdíme na pohodu, rekreačně a jako totální relaxaci. Počasí nám zatím přeje a tak jsme jen „Utomljonnyje solncem“ – unaveni sluncem :-)
I letos je poměrně oblíbenou kratochvílí při jízdě na lodi ochutnávání rozličných bílých i tmavých lihovin. Každá posádka svoji zásobu barbarsky přelila do malé plastové láhve a při různých příležitostech ji dává kolovat od lodi k lodi. Každý podle chuti lízne či lokne a náležitě okomentuje.
Za tu dobu co spolu splouváme polské toky už poznám, zda dává doktorka Šárka (od ní to je přece lék) kolovat medovinu od Hromčíka či od někoho jiného..
Na dětech se naše loď dopouští podvodu – dáváme ji kolovat malou plastovou láhev s vodou či čajem. Pocit sounáležitosti je zachován :-)
Pilica je na skoupá na sjízdní jezy. Dnes jsme už jeden přenášeli, protože nebyl ve zdraví jetelný. O to víc si vychutnáváme malého prahu u zřejmě bývalého mlýna na samotě před obcí Kruznica Grodziska.
Zpěněný kousek projíždíme všichni bez vykládání lodních pytlů, dětí a ztráty kytičky. Pípovi ogaři jsou tak nadšení, že si vynášejí loď nahoru ještě minimálně 3x a s nadšeně vykulenýma očima projíždějí „adrenalinový“ úsek znovu.
První noc ze soboty na neděli jsme tábořili na místě, které už bylo otestováno. Ale na druhou noc u Pilice budeme spát na místě, které teprve musíme najít a máme jistotu, že nikdo z nás jej nezná. To je na našich „polských vodách“ jedna z nejhezčích věcí – to „neznámo“. Vše si vezeme s sebou, takže nám je jedno zda bude tábořiště vzdáleno od nějaké cesty či vesnice kilometr nebo deset. Je to nádherně osvobozující. Nejsme v žádném časovém presu, neomezuje nás to zda jedeme pomalu či rychle.
Takhle nějak musel sjíždět v roce 1910 na své kánoi pozdější skaut Josef Rössler Ořovský „neznámou“ řeku Vltavu. Tak nějak si představuju ráj pro vodáky – snad jen trochu více „bílé vody“ by to chtělo k úplné dokonalosti ráje :-)
Strmé písčité břehy jsem prvně „ochutnal“ při splouvání Wdy – doposud jsem je viděl (mimo jednoho úseku na řece Nežárce) jen na fotografiích. V některých místech je takovýto písčitý sráz ideální skluzavkou s bezpečným dojezdem do vody. Podobné břehy jsme samozřejmě viděli i na ostatních polských řekách, po kterých se nám podařilo plout, ale jejich četnost je největší tady na Pilici.
Co „useknutý písčitý břeh“, to romantický záběr, estetický zážitek i pokorný obdiv k matičce přírodě. Tohle je nepominutelný fragment krajiny mých klukovských snů. Tak nějak jsem si představoval ideální tábořiště pro „tisíc malých dobrodružství“. Proplopuváme tiše kolem a já mám radost že to jedno malinkaté dobrodružství prožívám právě teď, v tenhle neopakovatelný okamžik.
Několikrát se mi daří abych se vyškrábal na vysoký břeh dřív než pode mnou proplují všechny naše lodě. Protože se snažím nosit mobil (na který fotím a filmuju) pořád u sebe, využívám příležitost a snažím se pořídit snímek, který by aspoň náznakem dokázal sdílet jedinečnou atmosféru, ve které se pohybujeme.
Snažím se, pokouším se, přebíhám, mačkám závěrku při každé trochu vhodné kompozici a jsem rád, že nemám fotoaparát na kinofilm s 36 fotografickými políčky. To bych těch konofilmových kazet musel spotřebovat během naší plavby aspoň dvacet, kdybych fotil ve stejném tempu jako teď.
2.tábořiště nalézá naše loď – vysoko na písčitém břehu, asi kilometr nad vesnicí Pukarzów. Stany stavíme přímo v borovicovém lese, kousek od břehu. Máme krásný výhled na neznatelně plynoucí Pilicu pod námi. Romantika jak vyšitá.
Oheň dnes neděláme i když děcka by jej určitě uvítaly a nadšeně by tahaly dříví, kterého je tu kolem požehnaně. Jedno staré rybářské ohniště tu sice je, ale jsme soudní – těch smolnatých borovic kolem je asi kilometr a obávám se, že bychom nestíhali nosit v petláhvích vodu z řeky.
Tradiční koštování červeného i bílého vína provádíme i dlouho po setmění, pohodlně rozloženi na celtách. Roman přinesl svojí pověstnou směsu sušeného ovoce. Protože si ke mně přilehl pažravec Pípa, vydržela Romanova zásoba asi tak 25 minut. Škoda, mně samotnému by vydržela možná i hodinu. Romane, děkuji mnohokrát za labužnický zážitek :-)
Pondělní ráno probíhá balení o poznání rychleji než včera. Stany nejsou od rosy a tak je netřeba dlouze sušit. S Irčou si nemusíme už nic říkat, role máme rozdělené – já připravuju loď, balím stan do vého loďáku, ona připravuje snídani dětem, balí loďák s jídlem a ostatníma věcma.
Hamaku sundávám jako jeden z posledních úkonů. Vychutnávám si v ní svoji porci snídaně a nechám ji pro houpání dětí. Je to vděčná součást našeho vybavení :-)
Zdá se mi, že Pilica dnes meandruje méně než včera. Ale zase nám to vynahrazuje četnějším přetahováním přes padlé stromy na kterých naše obtěžkané lodi občas uváznou. Naštěstí to není nic moc nepříjemného, většina z nás to vnímá spíše jako příjemné zpestření.
Kolem nás pořád dominuje rákos. Rákos kam se podíváš. O to víc si všímám všeho co není jen zelené, protože v takovémto prostředí razí vše co se vymyká. Pominu-li pár pet láhví (proti českým řekám je jich o poznání méně), které tu spláchla velká voda, jsou to už jen kvetoucí vodní rostliny.
Tmavozeleného „Bobříka květin“ jsem sice ulovil, ale už to je víc než pětatřicet let a tak jsem jména dosti květinek prachsprostě zapomněl. Učil jsem se poznávat hlavně ty, které rostly v okolí mého domova a je docela možné, že na ty květiny, které právě obdivuju, jsem tehdá nenarazil :-)
Každá zastávka našeho konvoje je pro mne vítanou příležitostí se trochu svlažit, občas i udělat pár temp. Ač jedu zarputile pořád v tričku, přechod mezi koncem krátkého rukávu a zbytkem nezakryté ruky je stále citlivější a citlivější. Jsem trochu jako rúžové prasátko.
Na holá kolena si preventivně dávám složený stanový dílec, který příjemně chladí a spolehlivě chrání proti už trochu otravnému sluníčku.
Ač s Irčou sedím v lodi poslední roky jen když jedeme vodu v Polsku, musím konstatovat, že se nám jede velmi dobře. Jsme docela sehraní, nemusíme si nic říkat a případy, kdy nás proudnice hodí na rákos můžu počítat na prstech jedné ruky. Možná bych se obešel v tomto případě i bez ní.
Myšák už to vcelku vnímá a pozoruju, že má chvilky, kdy magicky sleduje každý záběr pádla. Kája je zatím sice ještě trochu telátko, ale už taky pádlo uzmula a zkoušela jej zanořit. Na Martinovi, Leničce a Míšovi od Pípy a Bobiny je vidět, že na vodu jezdí od mala – nejen na vybavení, ale tím jak zručně a nenuceně dokáží zacházet s pádlem.
Polské řeky jsou naprosto ideální k tomu, aby malé děti poznaly „vodu“ v její „prapůvodní“ podobě a měly později s čím srovnávat až se vypraví na Vltavu třeba pod Český Krumlov :-)
Hamaku – houpací síť, kterou lze sbalit do malého balíčku cca 15x15x5 cm, jsem si do lodního pytle zaball jako trochu zbytnou věc, ale při poledních zastávkách či večerním táboření posloužila jako příjemný prostředek pro relaxaci. Leckdy i spánek :-)
Ale na podzimních výpravách, spolu s pláštěnou použitou jako stříška, poslouží skvěle jako lehký a skladný prostředek na přenocování, který můžu zavěsit mezi stromy i ve svahu.
Most u vesnice Maluszyn nám poskytuje stín a pohodlné zakotvení. A taky pohled na podivuhodně nečnou postavičku, která s netečným pohledem upíjí z láhve a jako by naši přítomnost nezaregistrovala. Zřejmě nějaký totální kliďas. Asi mu to tady patří, což nám dává pasivně najevo – aby mohla přirazit další loď, potřebujeme, aby dal onen starší muž své chodidla zhroba o 15 cm doprava, on ale nereaguje, polkne další hlt a my musíme všechny zakotvené lodě o těch 15 cm posunot proti proudu.
Plavbu přerušujeme a ke břehu přirážíme nejen k vůli koupání, ale na svačinku i oběd. Nespěcháme. Na pevnině se jí lépe než na lodi :-) Navíc se děti mohou proběhnout.
Samozřejmě, že pro zastávky volíme vhodná místa, která nám vyhovují snadnou přístupností, stínkem i svojí malebností. „Ukrojené“ písčité meandry k takovýmto zastávkám přímo vyzývají.
Pohled na nás ze břehu musí být nutně romantický. Myslím si, že cestovní kanceláře by zde do svých katalogů pořídily úžasné fotografie. Slunce, svěží zeleň a modrá voda. A taky přiléhavá bílá trička s modrými pruhy. Takhle nějak musí vypadat pohoda a idyla.
V Polsku je nejčetnějším zvířetem bezesporu kráva. Pozorujeme osamělé kusy, malé skupinky i větší stáda vždy, když proplouváme poblíž nějaké samoty či vesnice.
Co do množství a četnosti potkáváme rozhodně více krav než orlic, které má Polsklo ve znaku. Ale nemám to našim severním sousedům za zlé – v Česku se také potuluje méně dvouocasých lvů než prasat. Dokonce i těch jednoocasých. A s orlicema jsme na tom ještě hůř než v Polsku.
Zastávky na oběd mají jednu velkou nevýhodu – ležíc ve stínku, ovíván prázdnonovým vánkem, usínám necelé dvě minuty po polknutí posledního sousta. Buďto tak tvrdě spím a nebo ti holomci čekají na okamžik, kdy mi padnou víčka, aby mohli ihned zavelet „odplouváme“. Protože se to opakuje po několikáté, měl bych jim naznačit, že jsem je konečně prohlédl, a že opakový vtip není vtipem.
S pádlováním to moc nepřeháníme, ale naše líné tempo udržujeme téměř nepřetržitě. Občas jej neudržujeme a to pak hned vidíme, že naše loď pluje i když nepádlujem. Sice pomalu, ale pluje. Baví mně se o tom často přesvědčovat :-)
Není-li podél břehu rákos, je tam polní tráva. Poláci jsou velcí a dobří zemědělci. Potkali jsme jen málo nespasených či nepokosených travnatých ploch. To ostatní byly plochy vody, rákosu, písku či lesa.
Skvělé je, že se z četných písčitých zátočin dá na „udržovanou louku“ většinou dobře vystoupit. Odtud pak vynikne ta rovina vůkol. Mělká voda v Pilici tenhle pocit ještě víc umocňuje.
Čím déle plujeme, tím lépe vychytáváme detaily v rozmístění jednotlivých věcí na lodi i variant usazení (či uležení) dětí. Největší loďák s jídlem na 9 dnů mám na sebou. Posadil jsem jej do lodi tak, abych se o něj mohl opírat zády. Pod sedačku se mi vlezou právě dva čtyřlitrové kanystry s pitnou vodou. Vodotěsný mobil mám uložen v pohotovostní poloze buďto na pravém okraji sedačky nebo o deset centimetrů vzadu ve žlabu mezi loďákem a pravým válcem lodi. Na nafukovací sedačcě, kterou Irča prozřetelně odvázala od lodi a tím pádem ji můžeme libovolně pohodlně přesouvat, sedí Myšák. Polde nálady – čelem ke mne nebo po směru jízdy. Za Míšou už čouhá z pod Irčiny sedačky druhý loďák a na něm je napříč položený třetí lodní pytel. Když si chce Myšák lehnout, posune se nafukovací sedačka tak, aby pohodlně ležel a loďák mu posloužil jako polštář. Vedle sebe na sedačce má Irča položený miniloďák se sunarem a plenkama, u nohou má posazenou Káju a ve špici je v síťovém úchytu uložena pumpa a houba na čištění lodi.
Loďák se spacákama dětí a Irči nám veze Ještěr se Sojkou, ale už vím, že případě potřeby bychom jej dokázali do naší lodi také vtěsnat. „Rezervy tu jsou“.
Zpravidla kolem čtvrté odpoledne padne z některé z lodí první zmínka o dnešním tábořišti. Ujistíme se, že tak za hodinu už začneme hledat něco vhodného.
Zprvu končí zavržení vhodného místa jednoduchým „špatný výstup na břeh“. S přibývajícím časem bychom z nepřekročitelného kritéria i něco slevili, ale to už potkáváme místa, která vypadají jako ještě méně vhodnější.
Zatím se nám daří nalézat místa, která jsou dostatečně vzdálena od civilizace. Nikomu z nás se nechce stavět stan hned u plotu, pod mostem či na kraji vesnice, byť by samotné místo vypadalo ideálně.
Místa poblíž „civilizace“ jsou hodna zastávky pro doplnění pitné vody, pečiva, nasátí atmosféry polského venkova, okoupání a spočinutí. Ale rádi je na noc přenecháme jiným :-)
Dnes se nám daří najít 3.tábořiště už v 17:45 – severovýchodně od vesničky Sudzin. Tma je až kolem osmé a tak máme dostatek času na to, abychom vytahali lodní pytle do čtyřmetrového srázu, vynosili nahoru i lodě, postavili stany ….
Při vynášení bagáže z naší baraky, jsem si při boření se do sypkého písku vzpoměl na legendární film „Pahorek“. Lybijská poušť je odsud sice hodně vzdálená a i Pajtáš má do seržanta Williamse daleko, ale loďák s naším jídlem váží jako ty pytle s pískem a nohy se mi v písku propadají při každém došlápnutí stejně trestaným anglickým vojákům.
Z vysokého břehu je jedinou cestou k vodě pouze přes písek. Že to je zapeklitost si uvědomuju až ve schvíli, kdy si jdu zaplavat a čistě omýt, abych později zalehl do spacáku vymydlený. Když si ale tady dole osuším nohy tak je vyloučeno, abych se nahoru dostal bez toho, že budu mít plné boty písku. Jak to vyřešit?
Anička s Romanem se potutleně usmívají a nabízí mi za přijatelný bakšiš řešení. Prý je to tutovka, ale nesmím to nikomu z ostatních vyzvonit. Pořád mi není jasné, zda mají seriózní řešení či na mne vybalí nějakou „pajtášovinu“.
Tak tohle řešení je vskutku originální a já si jej v premiéře zkouším právě dnes. V plastovém kyblíku se vezly papriky a rajčata z Pavlicovic zahrádky. Teď už jsou sežrány, ale ke kyblíku má Roman citový vztah a rozhodl se, že jej doveze zpět na zahrádku ač jim v lodi zabírá dost místa. A já teď nabírám do kyblíku obřadně vodu, škrábu se pískem nahoru na travnatý břeh, máčím si ve vodě nohy obalené pískem, myju je jako v lavoru, osušuju ručníkem a blahořečím i chválím Romana s Aničkou do 26 pokolení.
Děcka nemají s pískem absolutně žádný problém. Mužská část naší smečky pomocí polní lopatky (vezeme na zahrábání plenek pod jehličí) usilovně podkopává břeh. Dvakrát kontroluju, přeměřuju jak daleko od vody máme postavený stan a pak klidně odcházím. Budou-li pokračovat tímto tempem i s čelovkama, měli by se před zítřejším odplutím zastavit 2 metry od našeho stanu.
Dnešní tábořiště se mně osobně líbí zatím nejvíc ze všech. Nemám co bych mu vytknuj – snad jen pár střech, které je trochu vidět asi tři čtvrtě kilometru na jihozápad. Salašíme na vnější straně 180-ti stupňovitého meandru, takže jedním pohledem vidíme řeku přitékat i odtékat.
Na téhle ze tří stran uzavřené a chráněné loučce je dostatek prostoru na to, aby si každý postavil stan tam, kde se mu to líbí a s respektem k ostatním (děti jako ranní ptáčata, chrápání, …).
Hlavní ohnivec Ještěr připravuje na samém břehu večerní oheň. Některé kutače písku s polní lopatkou to přiměje, aby přerušili stachanovské tempo a šli také nosit dřevo. Pro našeho Myšáka to byla velmi oblíbená zábava a Ješter u něj získal neskonalé sympatie.
Zapadající slunko se zrcadlí na hladině Pilicy a krajina dostává jiný ráz. Západy slunka nad vodou miluju. Hezčí jsou už jen východy slunka pozorované z vrcholků hor. Tohle na mně zabírá. Charlese Baudelaira moc nemusím, ale jeho „... kdo může pozdravit je s láskou u západu! …“ ve mně v takových chvilkách rezonuje.
Romantika, neromantika, děcka pořád vyhrabávají polní lopatkou nory v písku. Ale stmívá se a tak je dán jasný povel – umýt a do spacáků.
Mezitím už Ještěr zapaluje oheň anad obzorem se objevuje nejen první hvězda, ale i měsíc, který má svého dvojníka na nepozorovaně se vlnící Pilici.
Děcka už jsou ve spacáku a my se téměř všichni slézáme kolem ohně. Dneska chutnáme merlot. Usrkáváme z outdorových pohárků a hrníčků a je nám strašně dobře :-)
Večerní postávání kolem ohně s řekou za námi, je dnes ve znamení historických souvislostí. Debatujeme o dilematech kterým byli „naši“ skautší vůdcové vystaveni, jejich postojích, domnělých i skutečných křivdách, o tom že víme jak bychom se zachovat chtěli ale nevíme jak bychom se skutečně zachovali, o nepřenostitelnosti některých životních prožitků …
Pro mne osobně velmi inspirující i některé souvislosti objasňující večer. Spontální a otevřený. Pokud bych jej chtěl takto naplánovat, určitě by se zvrtl v něco úplně jiného.
Snad tomu přispěl i ten romantický měsíc nad řekou a srpnově vlahá noc.
Normálne stávám kolem páté ráno, ale tady na řece nějak automaticky spím déle. Až mi je stydno. Budí mne naše ranní ptáče Kája.
Irča vylepšila naší letošní výstroj na vodu o „nočňák“. Plastovy nočník oblepila pružnou izolační páskou, takže neklouže a potřebují-li děcka čůrat nebo kakat, nemusíme vůbec zastavovat, protože na naší lodi máme i záchod!
Nočník bývá u vchodu stanu a po ránu si umí Kája sama sundat plenu a uvelebit se na svém trůnu. Na nás už je jen ekologická likvidace obsahu nočníku i použité pleny :-)
Lodě jsme včera večer vytáhli nahoru na „náhorní plošinu“ – několik metrů nad hladinu řeky. V písčitém břehu je nebylo k čemu přivázat. Dnes je budeme muset sešoupnout dolů na hladinu – bez báglů to je pohoda.
Zatím ale probíhá ranní rutina – začíná oblečením dětí, snídaní, balením spacáků, karimatek a stanu …. Irča chystá do uzavíratelných plastových krabiček (inspirovali jsme se u Aničky a Romana) jídlo pro nás čtyři na celý den. A taky si vaří svoji ranní drogu – kafe :-)
Slunko vylézá z poza borovicového lesa výš a výš. Děckám nasazujeme pokrývky hlavy a začínám odnášet bagáž na naší baraku. Dnes už nemusím s ničím laborovat, dávám vše na osvědčené místo a čekám až dorazí zbytek rodiny. Dneska to bude dobrá plavba.
Předpověď počasí je asi příznová. Roman je zásobován z domova proudem SMS. Jeho příbuzenský tým specialistů sedí nonstop u počítačů, projíždí servery s předpovědí počasí a ty nejčerstvější mu posílá. Nejpřesnějí jsou prý Norové. A ti říkají, že po kolem třetí odpoledne nám začne pršet.
Nás ale jen tak něco nezsataví. Děcka se už otrkaly, dospělí zocelili, a Čita umí dobře plavat. Navíc má Ještěr velkou plachtu, kterou natáhneme mezi stromy a můžeme se nepřerušovaně shromažďovat tam.
Letos testujme (pro nás) novinku – skládací kanystry na vodu. Máme dva. Do každého se vejdou 4 litry vody, mají kohoutek na přesné odpouštění a hlavně – po spotřebování vody lze prázdné kanystry sfouknout a zaberou pak minimální prostor. Trošku zbytečnost, ale mile užitečná.
Nevýhodou je, že pokud se uzávěr nedokonale utáhne či kohoutek jen malinko vychýlí z té jediné správné polohy, voda nekontrolovaně vyteče. Pokud vezmeme příště, pořídíme uzávěr bez kohoutku, který v praxi „skládací kanystr“ degraduje.
Plujeme vesele po proudu a pozorujeme, kdy už uvidíme nějaký ten mrak ze kterého zaprší. Pořád nic. Čím víc o čekaním dešti mluvíme, tím víc mám pocit, že to bude nějaká fáma.
Plavba probíhá úplně stejně jako v neděli či pondělí. Líné tempo, slunko, zastávky s koupáním i bez něj, rákosí a písek, krávy, vyskakující ryby, kachny, …
Kotvíme zpravidla na písčitých plážích. Je tu málo vody a dětem můžeme nechat relativně větší „výběh“ bez obav z utopení. Ale vesty jim přece raději nesundáváme.
Mám pocit, že si tady užijí víc než někde u moře na přeplněné pláži a nez nebezpečí, že je spláchne větší vlna. Nejsou tu útesy a spoustu škeblí tady nacházejí stejně jako u moře. A hlavně, máme to cca tři-čtyři hodiny autem od baráku :-)
Celou plavbu nás provázejí vážky. Malé i velké, zbarvené do modra i do zelena, plaché i velmi odvážné. Ve světě středoevropské havěti patří tento okřídlený velký hmyz mezi nejlepší letce s nejdokonalejším zrakem. Chtěl bych umět reagovat tak rychle a bezvadně jako ony.
Můžu názorně pozorovat, že vážky jsou fakt dravci. Svoji obět vyhledávají a loví většinou za letu. Ti fakt velcí jedinci ulovenou kořist občas za letu i požírají.Je to fascinující svět. Škoda, že nemám povědomí a znalosti z entomologie – tady bych musek prožívat totální opojení.
Porady probíhají spontálně – je-li co řešit. To je specifikum našich plaveb – není žádný oficiální šéf výpravy, ale nepamatuju žádný zásadní konflikt. Svoji roli jistě hraje i to, že minimálně čtvrtina z přítomných dospěláků se vystřídala v roli vůdce skautského střediska a tudíž umí nejen tým organizovat, ale také se podřídit a táhnout společně za jeden provaz.
Na čtvrtou noc budujeme tábořiště v malém borovicovém ostrůvku na pastvině asi kilometr nad obcí Pratkowice. Slepé rameno Pilice, které tvoří dojem soutoku, není na turistické mapě, kterou jsem si do mobilu stáhl, zaznamenáno. Přepínám do leteckého pohledu a – vidím jej tam. Tím se vysvětlují některé mapové anomálie i to, proč jsem nemohl najít rozdvojení i spojení Pilice první den plavby. Zřejmě tu stačí jedna fakt velká voda a kartografové se mohou zbláznit, aby zachytili nové toky řek.
Podle norských předpovědí by mělo od 15:00 pršet a tak zastavujme už ve 14:10, abychom v klidu postavili stany, natáhli Ještěrovu plachtu, vytáhli naši flotilu vysoko na břeh a nanosili dostatek dříví na oheň.
Z našeho lesíku máme úžasný výhled na řeku, uložené lodě i slepé rameno ke kterému právě vede domorodec dát pít svým třem kravkám. Před námi je vpodstaě řeka, za námi pastviny a pole. Na něm kmitá zemědělská rodina s traktorem, který shrabuje seno a s hráběmi, kterými děcka shrabují to, co bylo pod rozlišovací schopnosti balicího stroje taženého traktorem. Tomu říkám „ani zrno nazmar“ v praxi.
Rychlost s jakou rodinka pole uklidila a přesunula se na druhou stranu řeky aby pokračovala na jiném poli je obdivuhodná. Je vidět, že jsou sehraní, mají vybavení a dělají na svém.
Mám trochu obavy, aby nás místní farmáři nevykázali z našeho tábořiště, protože pozemek nepochybně některému z nich patří. Ale možná tím, že vidí hejno našich dětí i to, že se chováme normálně, je obměkčuje. A nebo jim to je jedno a nevadíme jim. V česku bychom se na svoji „invazi“ dočkali téměř najisto reakce – a předpokládám, že dosti negativní. I proto jezdíme na vodu do Polska :-)
Jakmile se nám podaří usalašit, vydáváme se s Pípou do 8 km vzdáleného městečka Przetbórz, kde máme na parkovišti u místní Biedronky (síť polských supermarketů) zaparkovaná 2 auta – jedno pro Pípovce, aby se mohli z půli plavby dopravit domů a druhé pro případ, že by bylo potřeba k vůli nemoci dětí skončit dřív (dopravili bychom se k autu, které by bylo blíž). Stáhneme k našemu tábořišti obě auta, protože my vezeme zbytečně moc jídla a rádi si jej do auta odložíme.
Déšť pořád nepřichází. A typl bych, že ani už dnes nazaprší. Fakt je, že jsme mohli dojet k autům po řece, ale takové tábořiště jako máme tady, bychom v Przetbórzi určitě nenašli.
Při marném čekání na déšť se naše výprava rozpadla na dvě skupinky – mužskou, která u lodí koštuje další vzorky vína a ženskou, která klevetí ve stoje u stanů v lesíku. Děti pobíhají mezi oběma skupinami. Pajtáš pro děcka organizuje bojovou hru ve stylu komedie „S tebou mě baví svět“.
Na vodě je fakt fajn :-)
Ve středu 10.8.2016 se od naší osmnáctičlenné výpravy odpojuje rodina Pípovců – Bobina musí zítra do práce. Tak už je nás jen třináct a Čita.
To už ale střídavě vydatně prší nebo aspoň drobně mrholí. Tak nás ta „norská“ předpověď dohnala. Je nám jasné, že dnes asi nevyplujeme – děcka by se v té kose docela trápily.
Naše rodina se vydává autem na exkursi do Przetbórze – místní starobylý kostel vypadá i z venčí majestátně. A nově vybudovaná křížová cesta se sochami (kombinace bronz – dřevo) je velmi vkusně zasazena do skvěle upravené zahrady kousek za kostelem. Když vcházíme dovnitř, nemůžeme si nevšimnout velké polní kuchyně a stolů s tácky – evidentně připravené zázemí pro příchod velkého procesí, které tu má občerstvovací zastávku. Za chvíli už je taky slyšíme. Jejich zpěv je zesílen reproduktory, které nosí zdatnější jedinci namontované na rámu konstrukce krosny. Nosiči reproduktorů mají na krosně umístěné i baterie pro napájení repráků a navzájem jsou propojeni dráty, kterých se za pochodu drží vnější část procesí. Působí to zároveň jako ohradník proti vběhnutí pod kolem projíždějící auta.
Na tábořišti pak zbávající dva „bagristi“ – Vítek a Míša vyhlubují v písčitém podloží u borovice jezírko do kterého nosí neustále vodu, kterou si nechají stékat do kýblu z natažené plachty. Ani nečekají až je kyblík plný a dohadují se, kdo jej odnese.
Pak ve svém umělělém jezírku pouští lodičky z borovicové kůry. Hanýsek udělal Vítkovi i tři stěžně, takže iluze velké plachetnice je téměř dokonalá.
Nevím jak je to možné, ale i dnešní večer koštujeme víno. Nezaznamenal jsem, kdo jej vytáhl ze svých zásob, ale tuším, že dohromady jsme museli před začátkem plavby vykoupit půlku vinotéky :-)
Včera nosiči dřeva odněkud přiháhli uschlý kmen trnky. Ještěr jím začal topit alá dřevorubecký oheň. Tipoval jsem, že jej ani nespálíme, ale než jdeme dnes spát, posouvá do ohniště poslední kousky voňavého načervenalého dřeva. Trnkou přikládám do udírny při poslední třetině uzení – jehněčí klobásky tak získají jedinečné aroma, které jim dodá jen trnka. A tady jsme ji spálili aniž bychom cokoliv zaudili :-(
Čtvrtek 11.8.2016 se od výpravy odpojujeme my – zbývající čtyři lodě o devíti lidech a Čitě pokračují do Sulejova bez nás. Včera večer jsme zjistili, že na lešení za jehož půjčení platíme sedm stovek denně a které jsme s Irčou a Pípou postavili páteční večer před odjezdem, doposud nikdo nevylezl. Pět dnů v pytli! A v pondělí ráno musím pojízdné lešení vrátit! Přes noc jsme s Irčou nezávisle na sobě dospěli k názoru, že nejlepším řešením bude přerušit plavbu, dojet domů, vylézt na lešení a práci udělat.
„Jak řekli, tak udělali.“ Ještě musíme dovézt Vítkovu autosedačku, která je v našem autě do cca 50 km vzdáleného Sulejowa, kde má auto zaparkované Hanýsek. Pak zpátky na tábořiště, naložit naši výzbroj a výstroj, rozloučit se a vyrazit na to lešení.
Naši baraku půjčujeme Romanovi a Aničce, takže flotila se nyní skládá z laminátky a tří barak (Pípovci dali tu svou Pajtášovi a Šárce, kteří svoji pálavu rozpárali zespod).
Další osudy odolnější části naší výpravy si jen domýšlím z fotografií, které pořídila a kusých útržků hovoru …
V pátek 2.9.2016 se všichni sejdeme na hodnotící akci a předpokládám, že při promítání téměř hodinového nesestříhaného filmu se dozvím podrobnosti :-)
———————————————————————————————————————————————–
15.8.2016 – mail od Hanýska: „…. dík za společný týden, za mě to bylo super :). ….“
15.8.2016 – mail od Šárky: „Souhlas, opět „standardně“ super úžasný dovolenkový týden, díky všem, co byli až do konce, i všem, co jeli první půlku:-) A počasí mi takhle ex post globálně přijde taky fajne, zas to bylo malinko jiné:-)“
15.8.2016 – mail od Pajtáša: „I já všem děkuji a zdravím:) P. P.S. Ještě drobný dotaz: kam pojedeme příští týden?“
16.8.2016 – mail od Romana a Aničky: „Jako každý rok jsme nadšení! A pokud nevyhlásíte věkový limit účastníků B-), moc rádi za rok opět. Ačkoliv se nám již dojmy z jednotlivých řek dost překrývají, pokud snad někdy budeme v koncích s hledáním řeky nové a budeme některou reprízovat, Pilica pravděpodobně favoritem nebude. Ale rozhodně ani ne outsider. Těšíme se za dva týdny do Kateřinic.“
A nesetříhaná verze na 52 minut: