5.-6.11.2022 – Jehněčí klobása (po sedmé)

Cesta z města a zase zpátky

(Paf) Cesta na Valašsko je pro našince z Čech vždy tak trochu výzvou. Konečně, bez přehánění je to (téměř) cesta na konec světa. Ovšem, pokud to na konci světa vypadá tak hezky, tak by byla škoda zůstat sedět doma. Tím spíše, že se tu člověk téměř vždy naučí něco nového – a to i když si myslí, že už ho na světě nemůže moc věcí překvapit. Jako v tomto případě, kdy jsem se díky originál zabíjačce v „eastern“ verzi mohl vrátit do časů svého dětství a mládí, kdy jsem na vesnicích jednou dvakrát zažil to, co dnešní generace mileniálů a „dětí Z“ už neznají ani z YouTube. Ovšem, že to bude takové kantáre, to jsem netušil ani já.

Cesta na východ je ze severního Borders docela dlouhá. Vyrážíme tedy v 15.40 od soutoku řek Labe a Bíliny (Michal už rovnou po 15 hodině ze školy) a teprve ve 23.30 vystupujeme ve Vsetin city. Naštěstí dostavník ještě čeká a kočí Dazul hned práská do kočáru a valíme do pralesních hřebenů. Tam ještě bdí u krbu polní medik Pad. Hezké přivítání. Spát ale i tak jdeme (aspoň Michal) ještě v pátek, a ne až v sobotu.

Budíček je valašsky časný, už v šest. Při snídani nám rančer Dazul předkládá svůj plán: trojici jehňat nalákáme do malé kůlny, tady je čapneme za všechny čtyři, odneseme na místo a omráčíme: nejsme Němci, ale lidé, tak proč by se měli trápit, i když to jsou „jen“ zvířata.

Dazulův plán, bezesporu na papíře skvělý, se ale ukázal v praxi jako trochu nejistý, protože i po opakovaných pokusech se nám podařilo v dřevníku chytit jen dvě jehňata ze tří. A když jsme sem chtěli nalákat i posledního uprchlíka, uteklo nám ještě jedno. Konečně, už císař Napoleon ale říkal, že i ten jeho sebelepší válečný plán vydrží jen do prvního výstřelu. Ke slovu tedy přišla „hřmící hůl“ kterou jsem sem vzal původně jen na ukázku a nahánění se změnilo v regulérní lov. Myslím ale, že jsme byli nakonec šikovní a vynalézaví a úspěch se brzy dostavil. A nikdo netrpěl.

Vesničan ví, co to je zabíjačka, zbytek má YouTube

Za chvíli tedy už visela tři jehňata za nohy na kulatinách, připevněných mezi stromy do tvaru ústecké šibenice a zlatavé podzimní žluté listí se pod nimi barvilo do teplého odstínu červené. Kdo žije na vesnici, ví, co taková zabíjačka obnáší, a ostatní se mohou podívat na YouTube nebo Tik Tok. Faktem je, že nebýt Dazula a také Irči, nešlo by vyvrhování a stahování zvířátek zdaleka tak dobře, a to i kdyby se na místo činu nedostavil Dazulův ukrajinský kamarád Vadim, drsný to bývalý armádní sniper (protože někoho sejmout na dálku a prostě do něj zblízka, osobně, vrazit nůž, je prostě jiný level, o srovnání tupé videostřílečky nebo jen o málo více duchaplného amerického válečného filmu s realitou ani nemluvě). Když už jsme ale u toho Hoollwoodu, je třeba přiznat, že ne všechny jeho filmy jsou shit: vzpomněli jsme si třeba na úvodní scénu lovu jelena ve filmu Poslední Mohykán a po vzoru nešťastných, bílými Američany do historie odsunutých Mohawků si na duši jehňat – i jako omluvu za to, že jsme je zbavili tíhy tohoto pozemského života ve prospěch vyšších cílů – připili bleskurychle přinesenou domácí slivovičkou. Pohříchu, nebyla to ale toho dne poslední indiánská oběť tohoto typu : -(

Možná ale i proto nám to zpočátku šlo dobře – a to i nám, lufťákům z Čech, tedy mně a Míšovi. Během poměrně krátké doby tak byli Zeman (toho si vzal na paškál Dazul), Putin – pochopitelně objekt zájmu Vadima a baran původně pojmenovaný Babiš, který zbyl na mně (kterého jsem si ovšem právem majitele a lovce okamžitě pojmenoval na Fialu) zbaveni chundelaté vlny, pak i vnitřností, následně hlavy, aby pak jejich kosti i korpus nařezán, nasekán a přeložen do loden, které pak čiperný, školou pomalu ani povinný Dazulův klučík odvezl čtyřkolkou nahoru k domu…

Alkohol v malých dávkách prý neškodí v jakémkoliv množství…

Zde pak již u tepla rodinného krbu pokračovalo zpracování nadílky – ale bohužel také další indiánské modlitby za duše zemřelých zvířat a za světový mír, doprovázených přípitky, ponejvíce v češtině a ukrajinštině, zatímco mí kamarádi z Brna a Valašska se takticky drželi spíše pozadu… Nu, a protože známý bonmot od Šimka a Grosmana říká, že: „My Ukrajinci remizy něznájem!“ a stejně tak dosud nikdo nezrušil výsledky výzkumu amerických vědců (kteří vědí vždycky všechno nejlépe) i prosté středoevropské pravdy, že „Nad alkoholem nelze vyhrát, to jen Ukrajinci uhráli remízu,“ je asi každému jasné, jak jsem brzy dopadl.

Následující hodinu a půl jsem seděl o samotě na záchodě a přemýšlel, zda je lepší umřít hned, nebo se ještě před tím pokusit sepsat závěť. Vzpomněl jsem si za těchto nelehkých chvilek též na známý vtip o Pražákovi, který přijede na Moravu a už v pátek nestíhá tempo. Chce se mu umřít. Když se ale v sobotu probudí, zjistí, že Moraváci jedou dál a chtějí, aby se zapojil: tehdy si pomyslí, že by bylo lepší umřít už včera.

Jelikož ale slivovice byla poctivá a ne z havířovského metanolu, po 90 minutách jsem byl zase fit! : -) Protože nemám covida, probudila mně totiž (a zachránila) silná vůně česneku, linoucím se po celém domě: s ním se při přidávání do rozemletého masa opravdu nešetřilo! Jak říká Míra Nevrlý, česnek je opravdu zázračná rostlina, úplný všelék!

Bohužel jsem zjistil, že ta vůně se nese od masa, které mezitím moji přátelé stačili během mé chvilkové indispozice pomlít. I tak ale ještě dost masné roboty zůstalo: mytí solených prasečích střívek, a jejich plnění pomocí mlýnků… Práce nám šla dobře od ruky, a tak už před půlnocí byl náš dnešní úkol splněn. A to jsme ještě stačili probrat skautský vandr do pouště…

Jde se do finále!

Bylo dobře, že jsme skončili rozumně, protože na Michala – a tím pádem i na mne – připadl čestný úkol, výkop toho pravého utkání či úsvit „noci dlouhých nožů“ – je jedno, jak tomu budeme říkat. Prostě v neděli v půl šesté ráno budíček (ach jo, a to nás čeká cesta domů, kde nebude dříve jak o půlnoci a šest ráno v pondělí zase budík do školy a do práce!) a hajdy rozdělat oheň pod udírnou. V nočním lese za ní běhala spousta zvěře, ale proslulý beskydský medvěd, známý z TV horor (Nova), tady prý už neběhá, takže jsme byli v klidu. A vlci tu taky ještě nejsou (prý) takže buďto to bylo stádo daňků nebo divočáků.

Nu což, nebyl čas na rozjímání, co na nás z temného beskydského pralesa kouká; připravené dříví dobře a rychle chytlo, takže když po sedmé přijíždí náš již ze včerejška dobře známý školou ještě nepovinný řidič a závozník v jednom na čtyřkolce, i s Dazulem a první várkou masa na uzení v ocelových lodnách, je už udírna zahřátá na potřebnou provozní úroveň. A jde se na věc – teplota musí být stále mezi 80 – 90 stupni, nejméně osm hodin, a dříví do udírny musí být jen tvrdé a zbavené kůry, aby klobásky nedostaly blbý šmak…

Počasí nám ovšem – stejně jako po celý víkend – přeje. Neprší, naopak je stále fajnové teplo, a sledování svítání v horách je jako vždy kouzelné a nic nám ho nekazí. Postupně se u topení v peci a hlídání správné teploty my všichni dospělci vystřídáme, ale přece jen, aby se nám mezitím děti nenudily, během práce si všichni vyzkoušíme mou „hřmící hůl“. A pak, po obědě, ještě Dazul vezme každého, kdo chce, zahrát si do lesa paintball.

Nu, a najednou je tu čtvrtá odpoledne, slunce se pomalu sklání za kopce nad starou zemskou hranicí, vrcholek hřeben nad pasekami zlátne a je pomalu čas se rozloučit a nabrat kurz na západ: na západ je z Beskyd věru cesta dlouhá… Rychlé dobalení věcí (Michal si i přes varování zde spoustu věcí nechá, chjo) nafasování výslužky, poslední stisky rukou a obejmutí – a hajdy dolů, do údolí Vsetínské Bečvy. Ohnivý oř z města Vsetin city má jako obvykle u Českých drah asi 25 minutové zpoždění, ale protože jsme již zkušení cestovatelé a máme na přestup v Kolíně skoro hodinu, jsme (zatím) v klidu. Štěstí nám přeje i dál, neboť i úplně narvaném študáckém vlaku, kde lidé sedí na zemi, si seženeme sedačky. Michal se tak může učit na zítřejší školu, protože po půlnoci doma by to už nedal. Jakmile se doučí a shlédne poslední video o matyce na YouTube (jeho autorem je mladý matikář, který svou látku umí podle Michal perfektně a srozumitelně podat) okamžitě zhasne.

V Kolíne přelézáme na poloprázdný, nepříliš využitý rychlík od konkurenčního Regiojetu I přes úvodní desetiminutovou sekeru, vzniklou čekáním na vlak od Prahy se fíra pochlapí a do příjezdu do Ústí ve 23.10 hod se mu zpoždění podaří stáhnout. Takže i s dopravou nahoru nad údolí Labe jsme o půlnoci již v hajanech…

Cesta z města a zase zpátky ve valašském stylu se opravdu povedla! Díky, přátelé!

(Dazul) Jehněčí klobása se za ty roky stala tradiční podzimní akcí – letos bez úhynu jediného baránka. Tři jehňata jsme začátkem května vypustili na pastvu a tři větší jehňata jsme z víkendu zpracovávali. Úhyn žádný, zato odchyt jehňat dramatický – ale o tom se zmiňuje výše Paf.

JEHNĚČÍ KLOBÁSU už na našem webu neinzeruji – každý, kdo se jí v předchozích letech účastnil ví, že pokud chce svého baránka, musí mi dát začátkem jara vědět, abych mu jej sehnal. To jej ale zavazuje k tomu, že pak musí přijet si své jehně zpracovat. A protože žijeme v době, kdy je moderní se k ničemu nezavazovat, je poslední roky co do účasti tato akce spíše komorní (letos se i mně osobně kryla s Tuláckým sněmem a SEČINEM – ale obě akce byly avizovány později, než jsem naplánoval termín JEHNĚČÍ KLOBÁSKY).

Na letošní JEHNĚČÍ KLOBÁSCE bylo skvělé, že jsme se sešli mimo Kateřinic i z Brna, Ústí nad Labem a Berďanska (Ukrajina). Víkend to byl našlapaný a nevím jak ostatní, ale já jsem na jeho konci hodně příjemně a spravedlivě unavený : -)

Mimo zpracování jednoho menšího divočáka (díky Laďo za odstřel) a třech baránků, plnění klobás a uzení, jsme si stihli ještě dopoledne zastřílet Pafovou malorážkou a odpoledne zahrát akční paintball. Bylo to fakt našlapané.

K dokreslení víkendu si dovoluji přiložit ještě pár střípků. Letos, před jejich zhasnutím, dostali barani tradiční jména: Zeman a Babiš. Ten třetí se nemohl jmenovat jinak než Putin. A stáhl si ho samozřejmě Vadym.

Když zavěsíme jehňata a chystáme se je stahovat, vyvrhnout a porcovat k dalšímu zpracování, dle pasekářské tradice si přiťukneme kalíškem slivovice a vzdáme čest padlým baranom. U primitivnějších společenství to tak bývalo vždycky, že se poraženému zvířeti omluvili a poděkovali. Tady si začal Paf s Vadymem přiťukávat i se slovy „Na mír!“. Zatímco Paf a já jsme po druhém kalíšku, který následoval až po rozporcování divočáka a baránků, přešli na víno, Pad s Vadymem statečně kombinovali slzy valacha a krev boží. Rozdíl mezi Vadymem a Padem není v tělesné konstituci, ale ve věkovém rozdílu 20 let. A patrně i v motivaci, protože „My Ukrajinci remizy něznajem“. A tak když druhý den dopoledne opět dorazil Vadym, jeho první starost byla „Jak je Pafovi?“ : -)

Paintball – čtvrtou hru se mezi mladé zapojujeme i my dospěláci – Vadym, Pad a já. Všichni mlaďoši proti nám. Dostávám pecku na pravý spánek a odcházím za Padem, který si stačilo vystřelit jej jednou. Poslední z naší strany přichází Vadym, který má nepřehlédnutelný otisk žluté kuličky v rozkroku. Ti mladí nemají žádnou úctu, zato mají dobrou mušku.

Na tuhle akci obvykle přijíždí celé rodiny, letos ale dorazila zpravidla jen mužská část, a tak Irča byla na počáteční zaběhnuté ženské práce sama, protože chlapi naháněli barany atd. Pomáhaly jí Kája a Zlatka, ale protože jim je o více než čtyřicet roků míň než Irči, i jejich zručnost a tempo nebyly srovnatelné. Jak jsme ale divočáka a jehňata naporcovali, okamžitě jsme se zapojili a snažili se dohnat časový deficit, který po ránu vznikl.