40. výročí 4. chlapeckého oddílu Lvíčat

(Dazul) Pokud to někteří z nás neví, tak dávám na vědomí, že já i Pípa jsme před mnoha lety byli členy (za komunistů = před rokem 1989) turistického oddílu mládeže LVÍČATA a (po roce 1990) 4. chlapeckého oddílu Lvíčata na Vsetíně. Oba dva jsme jej také několik let vedli. Nepominutelným faktem je i to, že oba dva máme pár desetiletí manželky, které prošly 1. dívčím oddílem Ještěrky. To snad ve zkratce stačí jako vysvětlení k tomu, proč zde píšu o 40. výročí LVÍČAT : -)

Ono 40. výročí není historicky až tak přesný údaj, protože oddíl LVÍČAT vznikl už v letech cca 1972-3 odchodem části členů Zálesáka (bývalého i pozdějšího 3. chlapeckého oddílu Junáka), kteří vytvořili základ nově vzniklého oddílu Lvíčat. Asi v roce 1976 jsem do něj omylem přišel i já, později tam přivedl svého kamaráda Mílu. V roce 1978 byl oddíl v krizi a v podstatě se rozpadl, protože tehdejší vedení neumělo připravit činnost, která by zaujala. Na jaře se ale Lešek s Radem ujmuli vedení oddílu, přemluvili mne a Mílu, abychom se do oddílu vrátili, my dovedli Jiřího, …. A 2. listopadu 1979 se uskutečnil „zakládající oheň“ obnovených LVÍČAT. Od té doby nebyla činnost oddílu nikdy přerušena.

Od Leška dorazil mail: „… Nebudete tomu asi věřit, ale letos je to 40 let, co jsme se sešli u slibového táboráku na Žambožce. Přijde mi, že to zase tak dávno není, vždyť jsme pořád stejní že?:-) Chtěl bych letošní pozvání na tradiční setkání rozšířit na všechny, co tam tenkrát byli, anebo na naše další kamarády, kteří jsou s naší oddílovou historií nějak spjatí… Termín je 8.11 až 10.11.2019 Kusalíno ..“

Pět dnů po Leškově mailu napsal Zip: „… se setkal se současným vedoucím Lvíčat, Michalem Bambuchem, který se velmi zajímá o historii našeho bývalého oddílu a rád by ji tak nějak dal (možná i sepsal..) dohromady. Co jsem si vzpomněl, to jsem mu sdělil, ale s ohledem na to, že už od mého aktivního skautování už jakýsi pátek uběhl a navíc jsem v těch devadesátých letech zároveň prožíval pubertu (kdy má člověk i jiné zájmy, než jen kytičky, uzlování, atp.., však víte : -) ), nemohl jsem mu sdělit zdaleka vše, co a kdo tehdejší oddíl určoval, jaké to bylo v 80. letech, obnova Junáka, atd. Nicméně, mi z toho setkání vyplynuly jakési oblasti informací, jež bych vám rád předal ….. Všichni bývalí členové jsou srdečně vítáni, výroční výprava proběhne na Bařince v termínu 8.-10. listopadu 2019, přičemž každý může přijet a odjet, jak se mu to bude hodit (výroční oheň bude v sobotu večer)…“

Čtyřicáté výročí mateřského oddílu je jenom jednou, ale stejně mně překvapuje, že první i současný vůdce LVÍČAT naplánují nezávisle na sobě oslavu na stejný termín, ale na dvou různých místech vzdálených od sebe vzdušnou čarou 21,88 km. Evidentně o sobě neví : -) A tak píšu mail: „… jen pro informaci přeposílám posílám mail, který poslal Lešek, první vůdce LVÍČAT po znovuobnovení. Je na tobě, zda se s ním spojíš a napadne tebe nebo jeho něco, čím by se mohla rozdělená energie na dvě akce využít co nejlépe….“

Za pár dnů Lešek rozesílá info: „… Vzhledem k zásadnímu zjištění, že Lvíčata mají v sobotu výroční oheň na Bařince…. https://lvicata.skauti.cz/aktuality/2019/vyrocni-vyprava/ upravuji program na sobotu pozdní odpoledne a neděli dopoledne s tím, že kdo bude chtít přesuneme se z Kusalína v sobotu odpoledne (asi autama) na Bařinku, kde strávíme, věřím že příjemné chvíle u slibového táboráku Lvíčat po 40 letech. …“

K vůli závazku (či předchozímu slibu), který se překrývá se začátkem setkání potvrzuji Leškovi svoji účast na pozdější čas. Ale je lépe se potkat aspoň s někým než s nikým. Přiznám se, že se na setkání po letech těším víc, než jsem si byl ochoten původně připustit. Ale nedivím se tomu. Mimo mých rodičů mne zásadním způsobem pro hodnotové nasměrování v životě formoval právě můj mateřský oddíl. Později samozřejmě i další faktory, ale ty navazovaly a odvíjely se právě od oddílu (foglarovky a zapletalovky, osobní setkání s oběma spisovateli, přirozené přijmutí jejich hodnot, …). A musím si přiznat, že ani kateřinická ŠESTKA by nevznikla, kdybych se šťastným omylem nedostal do LVÍČAT : -)

Řízením osudu přijíždím na setkání „staré gardy“ LVÍČAT v ne příliš dobré náladě, za to o hodinku dříve než jsem avizoval. Hospody, byť v kategorii „lepší podnik“ celoživotně nemusím, ale dychtivost vidět staré kamarády a přátelé vítězí. U podlouhlého stolu už sedí Losos, Jura, Pajda s manželkou Míšou, Sergej, Sam, Lubor se synem, Rado, Kadajča, Uzlík, Lešek. Samý doktor přírodních věd, inženýr, ekonom, obchodník, majitel minipivovaru, projektant, soudce, …. prostě vybraná společnost : -). S některými jsem si neměl možnost popovídat několik desítek let. S překvapením zjišťuju třeba, že minimálně dva z přítomných (nezávisle na sobě) vystoupili na jihoamerickou Aconcaguu (6962 m).

Lešek dotáhl dvě banánovky plné vypůjčených starých oddílových kronik. Všichni jsme vyrůstali za socialismu (komunismu jsme se bohudík nedožili) a tak se úměrnému zájmu těší ty nejstarší kroniky. Nejsem si tak úplně jistý, že všichni z nás věděli, že LVÍČATA byly před svým obnovením i pionýrským oddílem – jak z kronik vyplývá. Nebýt staré kroniky, nikdy bych si nevšimnul jisté podobnosti mezi Vladimírem Iljičem Leninem Uljanovem a naším Serjožou : -)

Hlasité čtení útržků z kroniky střídají historky a vzpomínky v kronikách nezachycené. Jsou oddělovány spontálním smíchem. Uvědomuju si, že předpůlnoční vzbuzení 30.dubna 1982 předurčilo můj postoj ke všem represivním složkám státu doposud, navzdory změně režimu. Tehdy vyhořela naše oddílová klubovna a na vsetínském VB to vyšetřovali jako provokaci k prvnímu máji. Jako patnáctiletého rozespalého puberťáka mne příslušník strčil do žlutobílé volhy, kde už seděl Jura. Mezi námi seděl další policajt, který dohlížel na to, abychom se mezi sebou neprohodili ani slovo. Pak několikahodinové extempore na stanici jsme byli propuštěni domů. Dodnes, když jdu nebo jedu kolem vsetínské fízlárny, mám takový zvláštní pocit. Ten je umocněný ještě socialistickým výslechem o několik let později, k vůli náborovým letáčkům do LVÍČAT, které nám v práci tiskla Španělova a Panikářova maminka – zdroj jsem samozřejmě neprozradil, ale mé sympatie k uniformovaným mužikům to rozhodně nezvýšilo.

Před jednou hodinou ráno vyrážíme ve složení Lešek, Lubor + synové, Losos, Sam, Kadajča, Uzel a já na Kusalíno. Pěšky samozřejmě. Déšť pozvolna přestává a tak se šlape příjemně. Naštěstí mám funkční čelovku a tak se ten kopec zdolává příjemně. Vzpomínám, jak jsem tudy nesl na Silvestra v roce 1992 s báglem na zádech i svého prvorozeného, sedmiměsíčního Páju. I po těch letech se mi vybavuje, že jsem se potil výrazně více než nyní.

Na Kusalínu jsem nebyl cca 20 let a překvapuje mne, že se tu až tak moc nezměnilo. Považuju to za jev pozitivní. Rozkládáme stoly a lavice, zatápíme, zasedáme, klábosíme, pivaři popíjejí Luborovo pivo (zaujal mne název černého piva – Aranka), já usrkavám Irsai Oliver, Kady drnká na svou dvanáctku. Stará TULÁCKÁ vlajka visí pořád u stropu – žádný z tisíců cizích návštěvníků Kusalína ji neublížil. (TULÁCI byli ještě za socialismu prvním pokusem o jakousi roverskou družinu LVÍČAT.) Z vyšitých podpisů starých TULÁKŮ se nás dnes potkalo sedm.

Povídáme, vzpomínáme, diskutujeme a čas nějak rychle utíká. Já jdu na lože kolem páté ranní, ale ještě před usnutím registruju jak dole klábosí pár vytrvalců.

Ráno je pohodové, upršeně podzimní. To jsem zvědavý jak nynější Lvíčata zvládnou ten slavnostní oheň na Bařince. A kolik tam dorazí těch starších, v oddíle dávno neaktivních. Je to přeci jen solidní výšlap, navíc po tmě a možní i v dešti … No, nechám se překvapit.

My tady na Cusalínu hned po pozdní snídani vyrážíme za drobného mrholení na procházku k nedaleké kešce. Na mobilu mám jakousi aplikaci, podle které bych ji mohl asi najít, ale nějak se mi nedaří stáhnout umístění kešek v blízkém okolí. Vyslechnu si tradičně několik nejapných poznámek a nechám se ke kešce dovést. Někdo tu kamennou výskyď probral bagrem, takže tu musí být fakt zanícení keškaři : -) Naštěstí je samotná keška ve výskydi u stromů, kde bagr neřádil.

Po jedné odpoledne vyrážíme s Leškem do údolí k autům. Kady se svou šlechtěnou smečkou psů jde za námi po vlastní ose. Lubor se syny a Uzel na Cusalínu zůstávají, Sam i Losos vyrazili jinou trasou už dřív. Z včerejšího sezení vyrážíme na Bařinku jen Lešek, Jura a já – shodou okolností první tři vůdcové nově obnoveného oddílu v roce 1979. Kady jede po vlastní ose.

Využívám toho, že jedu tereňákem a znám dobře cestu po lesních cestách, protože jsem tudy letos 3x jel, když jsme zprovozňovali vrt pro Bařinku. Drobně prší a tak si musím přiznat, že autem to je pohodlnější – i když časově nastejno. Jura totiž vysedl pod Bařinkou u trafačky a vydal se nahoru po svých. U Bařinky jsme byli ve stejnou dobu s jediným rozdílem, že my nebyli tak zadýchaní : -)

Kluci ze Lvíčat kmitají kolem ohně a evidentně řeší jak to udělat, aby při slavnostním zapálení ohně pagoda skutečně chytla, protože vše je sice přikryté nepromokavou plachtou, ale protože to připravovali za deště, není dřevo suché. A pořád drobně prší. Nechceme zaclánět a jdeme pojíst do auta zaparkovaného pár set metrů mimo dohled od Bařinky. Ohřívám si jídlo z Bojové dávky potravin 2, která mi zbyla z potulky po Nízkých Tatrách. Jako vždy chutné a výživné : -)

Mezitím začínají k dřevěnici přicházet další návštěvníci z řad „prastarých“ členů LVÍČAT – Jackson, Tutíno, Lojza, Murzílek, Rampa, Kato, Kadajča, Pípa, Šmudla, … Takovou koncentraci vůdců jednoho oddílu na jednom místě LVÍČATA zatím nikdy nemohla zažít. Nasávám atmosféru a je mi moc příjemně.

Před slavnostním zapálením ohně jsme vyzváni ať se shromáždíme kolem připravené hranice. Pracovní oheň na zapálení čtyř fakulí už hoří. Automaticky, tak jak si to každý z nás pamatuje si stoupáme do velkého kruhu. Rozbahněný prostor po celodenním deštíku sice není ideální, ale řekl bych, že to téměř nikdo nevnímá. Stojíme tu vedle sebe, mnozí jsme se neviděli hodně let, fandíme těm klukům, aby se jim podařilo slavnostní oheň slavnostně zažehnout. Obtíže se daly čekat, ale oheň jasně hoří – je v tom jakási symbolika – nepřízeň počasí nás nezastaví : -) Tradice Gilwellského kruhu se v oddíle pořád předává mezi generacemi a pozoruju, že i tato drobnost v některých dospělých vyvolává příjemné vzpomínky.

Michal současný vůdce LVÍČAT je synem Exoda, který před 30 lety vedl (dnes již zaniklý oddíl) TROJKU. A protože já tehdy opět vedl LVÍČATA, skrytě jsme se předháněli v tom, kdo vede lepší oddíl. Paradoxně ani jeho, ani moji synové v našich mateřských oddílech (LVÍČATA a TROJKA) nevyrostli. Ale je moc hezké, když jablka nepadají daleko od stromů : -) Vůdce Lvíčat mluví přesně tak, jak se na vůdce sluší – jasně a srozumitelně, ani krátce ani dlouze, jeho řeč má hlavu i patu, je vidět, že to má v hlavě srovnané. Myslím si, že každý z nejstarších LVÍČAT musel nabýt dojmu, že oddíl je ve velmi dobrých rukou. Spolu se svým zástupcem se při ohni dobře doplňují a působí jako skvělá dvojka.

Slavnostní oheň nemá hluchá místa. Každý z velkého kruhu se dostává několikrát ke slovu. Velmi milé je úvodní představení, kdy má každý mimo své přezdívky říct i kdy a jak dlouho byl v oddíle aktivní a chce-li i nějakou krátkou historku, která se mu vybaví. Zdá se mi, že to pro letošní nováčky bylo motivující a i pro mne osobně je tohle kolečko silným zážitkem.

Proti dřívějším ohňům je změna snad jen v tom, že tu není kytara, jak poznamenává Kato. Okamžitě si vybavuju, kolik dobrých muzikantů ve Lvíčatech vyrostlo, v průběhu těch 40 let jsem leckoho z nich v televizi nebo na pódiích – koneckonců sám Kato hraje minimálně ve dvou skvělých kapelách.

Podle rozdaných upomínkových placek je prý u ohně 43 přítomných. Padesátého výročí LVÍČAT bych se měl teoreticky dožít a moc by se mi líbilo, kdybych se tam mohl potkat nejen s těmi se kterými jsem tu stál v kruhu kolem slavnostního ohně, ale i s těmi, kterým to letos nevyšlo a nebo se k nim informace nedostala – Seňorem, Mílou, Bodiem, Peťou, Španělem, Panikářem, Mikym, Ježíškem, Endžím, Honzíkem, Popim, Fetym, Plaváčkem, Miškem, Novinářem, Hodinářem, Kemílkem, Miloškem, Jenckem, Bobem, Zajícem, Chrůstem, Ježkem, Kyslíkem, Bludičkou, Robinem, Stachanem, Sadámem, Tarzanem, Vasilem, Dejvym, Méďou, Zipem, Cambem, Johnym, Křečkem, Trpem, Fifou, Fukem, … protože s těmi se na rozdíl od Toma O. a Šlemíka ještě pořád potkat můžu.

Kruh kolem ohně se postupně zmenšuje a Bařinka začíná praskat ve švech. Domů přijíždím kolem půlnoci a nechávám dlouze doznívat velmi hezký pocit z obou večerů. Svět je malý a o náhody zde není nouze (praví klasik), je možné, že se s leckým potkám třeba i na našich akcích >>>.

—————————————————————————————————————————-

Pracovní verze LISTOVÁNÍ (bez korektury), zahrnující zatím roky 1977-1987 – dalších cca 150 stran je sice velmi nahrubo sepsáno, ale zatím nezbyl čas na dopracování, naskenování fotek a sazbu :