4.-7.7.2019 – PLACHTĚNÍ A ZAHÁJENÍ TÁBORA

(Dazul) Letošního plachtění jsem se nemohl dočkat. Ač, k mé lítosti od dob Rakouska-Uherska nemáme moře, máme alespoň přehrady po kterých se dá plout v malé plachetnici. I když je přehrada Bystřička jen pár kilometrů od naší klubovny, zrovna ona není pro plachtění úplně vhodná a tak jezdíme na „nejmladší přehradu“ Slezkou Hartu, která je cca 20 km od stálého tábořiště ŠESTKY. S blížícím se časem odjezdu jsem připadal trošku jako malý skautík, který se těší na svoji první plavbu – klíčovou věc v životě opravdového muže. Vůbec jsem neřešil zda se mnou někdo pojede či pojedu sám, protože už jsem se za ty roky naučil střediskovou plachetnici třídy vaurien (školní plachetnice pro dvě plachty + spinakr, na které začínal posledních sto let každý kapitán námořní lodi) ovládat sám. Ale hlavně – tahle touha je něco jako zlatá horečka – pro „pochybnou“ vidinu se obětuje mnohé : -)

Jediný problém, který jsem trošilinku řešil, by se dal formullovat do 21 slov: „kdo mi pomůže sundat plachetnici z přívěsného vozíku a transportovat ji z těch cca 50 m na hladinu přehrady Slezská Harta“. Ale i to se podařilo, stejně jako naložení plachetnice pro transport z Kateřinic k přehradě, které člověk také nezvládne sám. 

Raději to vylíčím popořádku. Na letošní tábor ŠESTKY se nakládalo ve středu v 17:00. Dorazil jsem s menším předstihem, abych nachystal věci pro naložení vauriena, který byl zaskládaný „Betami“ (vojenské bedny pro podzimní polní týmovou megahru HELP, kterou hraje pár set hráčů z celé republiky) a stanovými podsadami. Jakmile přijel řidič s náklaďákem, začali jsme okamžitě nakládat podsady, kola, barely, várnice, hrnce, kotlíky, sekery, lopaty, hrábě, pily, plachty, celty, pádla, plovací vesty, bedny s nářadím, hřebíky a pruty, lana, sportovní nářadí, týpí a spoustu dalších věcí které jsou pro tábor ŠESTKY naprosto nezbytné. Byl jsem rád, že byly naloženy i baraky a paddleboard.

Ještě před příjezdem náklaďáku jsem si začal pomaličku chystat lehčí věci k transportu vaurionu. Dal jsem si na hromádku stěžeň, ráhno, káču, kormidlo, vesty, plachty a hlavně bednu s drobnostmi, které jsou nezbytné pro dobré nastrojení plachetnice (je tam mimo spinakr i spousta lan, šeklů a další drobnosti nutné pro první pomoc v případě nějakého porouchání).

Ve chvíli, kdy náklaďák odjel a my jsme naložili plachetnici na přívěsný vozík, zjistil jsem, že chybí bedna ve které byly mimo spinakr i upevňovací popruhy pro připevnění plachetnice k transportu. Bez upínacích popruhů vauriena nemám šanci zafixovat k vozíku. Okamžitě jsem pochopil, že bednu nějaký dobrák iniciativně naložil na korbu náklaďáku. Denis mi naštěstí půjčil své dva popruhy, jenž měl ve svém autě, abych vauriena provizorně připevnil. Pak jsem nechal naloženou loď i s vozíkem v DBCB a vyrazil k Hořanským abych zkusil na jejich náklaďáku najít chybějící dřevěnou bednu s cajky na loď.  Cestou jsem se modlil, aby nebyla bedna založena někde úplně vespod a já nemusel složit a pak zase naložit polovinu věcí, které se vezou na tábor. Naštěstí byla bedna s nápisem „PRO STŘEDISKOVOU PLACHETNICI“ hned na kraji, takže namísto hodin jsem na dvorku u Hořanských strávil jen pár minut.

Ráno cestou do práce jedu do DBCB, kde připojuji vozík s naloženou plachetnicí a celý náklad ještě několikrát jistím upínacími popruhy z včera „zachráněné“ bedny. Trochu mne trápí těžiště, které je na opačnou stranu kol vozíku než má být. Správně má těžiště tlačit na kouli tažného zařízení, aby se minimalizovalo riziko, že se přívěsný vozík s nákladem samovolně odpojí a způsobí nehodu. Dneska pojedu fakt hodně opatrně a pomalu. Ještě dávám na střechu Land Roveru koberec a na něj (pod hagusy) pokládám hliníkový stěžeň a ráhno. Poctivě připevňuji několika gumicuky i jedním popruhem. Než startuju, dávám na konec lodi přečuhující přes vozík, červený pytlík, namísto „práporu“. Fakt se mi nechce něco zanedbat, protože dneska bude na cestě policajtů jak much.

V práci se nemůžu dočkat až padne 17:00 a já vyrazím směr přehrada. Z Valmezu to mám 80 km. Bez zátěže přívěsného vozíku to je hodina dvacet jízdy, s naloženou čtyřmetrovou plachetnicí minimálně 2 hodiny.

Vůdce ŠESTKY Fanta mi dopoledne volá do práce, že by potřeboval přivézt nějaké láhve s etiketami ŠESTKA, které chce spolu s domácí slivovicí darovat jako poděkování domorodcům, kteří s letošním táborem pomohli. Když vyjíždím z Vítkova, volám Fantovi, že ty flašky mám s sebou, ale že bych docela potřeboval pomoct sundat loď na přehradě. Brašule vůbec neprotestuje a ochotně spolu s Bebe a Alíkem nezávisle na mě přijíždí na místo. Všichni velmi ochotně pomáhají plachetnici sundat a přenést na hladinu přehrady. Dokonce mi pomáhají i s nastrojením – pětimetrový stěžeň se jednomu připevňuje přece jen obtížněji než ve čtyřech. Jsem jim za pomoc hodně vděčný!

Kolem půl osmé mám už plachetnici nastrojenou, auto přeparkované a bágl přebalený do lodního pytle. Trochu nedočkavě odrážím, zasouvám káču, připevňuji kormidlo, napínám kosatku a natáčím hlavní plachtu. Fouká už mírnější večerní vítr a tak se nechávám zvolna  unášet směrem k táboru ostravské ESKADRY – přístavu vodních skautů, kde bych rád se Škvrnětem opět domluvil kotvení vaurienu na tyto tři víkendy. Zapadající slunko ještě pořád kýčovitě osvětluje část vodní hladiny a příjemně mne oslňuje, protože pluju přímo na západ. Je nádherné podvečerní ticho obohacené pleskáním vln o příď. Vychutnávám si ukázkově rovnou a dlouhou brázdu za kormidlem. Tak na tohle jsem se těšil celý rok! Přestávám mít na chvíli přehled o čase i místě, zažívám jakýsi rauš, extázi, opojení, … Díky.

Vítr spíše slábne a když chci příď lodi natočit přímo na tábor Eskadry, kosatka i hlavní plachta opadne. Stáčím raději loď do původního směru a vítr opět nabírám. Hmmm – opět neporučíme ani větru, ani dešti. Tábor Eskadry míjím v takové vzdálenosti, abych neztratil vítr z plachet. Nevadí, stavím se tam zítra. Dnes se pokusím dostat do „prokleté“ úžiny u Roudna. Ale pokud uvidím nějaké vhodné místo bez rybářů, kde by šlo dobře zakotvit, přespím dnes tam. Těch potencionálních míst pro přistání je bohužel spíše méně než více. Strmé skaliska padající přímo do vody kotvení vylučují, vysoké břehy taky, skoro všechny ostatní romantické fleky jsou obsazeny rybáři a jejich stany. Rybářské rádio na ztichlé vodní hladině zní navíc docela buransky. Fakt nechápu někoho, kdo sem jede z Ostravy, aby si tu postavil stan, rozdělal oheň,  nahodil prut, otevřel pivo a zapnul rádio. Rybářů je zde dost, stanů méně, ohně vidím jen 3 a rádio slyším jen jedno – naštěstí jen v zálivu s velkým dřevěným křížem. Tady rozhodně spát nehodlám, mířím vstříc „úžině“.   

Mne, na rozdíl od rybaření a pouštění rádia, baví plachtění. Jinak bych pochopitelně nedával tolik energie a prostředků na trošku nepohodlnou přepravu lodi sem. Fascinuje mne, že se díky lodi, plachtám a větru mohu volně pohybovat po hladině kam se mi zlíbí, vychutnávat si jízdu v náklonu tak, že jen malinko chybí k tomu, aby šla voda přes bort lodi dovnitř, lekat se při nečekaných poryvech jenž loď naklápí nekontrolovaně, nechat se ovívat večerním vlahým větrem, neskautsky si zanadávat když mi vyklouzne otěž z ruky a pohrávat si s napínáním a natáčením plachty. Zažívat pocit sepětí a sounáležitosti s hladinou, zálivy, skalisky, lesy, remízky a loukami svažujícími se do vody.

Pomalu, ale v malých občasných poryvech, s hezkým náklonem se přesouvám od mysu George směrem do úžiny. Na hladině jsou vidět pásy větru, takže lze ukázkově číst, kdy vítr ztratím a kdy do něj zase vpluju. O půl desáté už se pohybuji opravdu velmi pomalu a tak se „na kormidlo“ (pádlo jsem s sebou dnes nebral) dostávám na pravý břeh, naproti Roudna, protože levý břeh je obsazený rybáři.

Před přistáním skasávám hlavní plachtu, povoluji kosatku, vytahuji kýl a kormidlo. Vaurien tahám z půli na kamenitý břeh a usazuji jej dnem na pneumatiku, kterou sebou vezu. Pod příď dávám vestu, aby se trup nepodřel. Z loďáku doluju hamaku, kterou jsem samozřejmě dal skoro dospod. Přivazuju ji mezi dva vzrostlé topoly, rozkládám spacák, shazuji ze sebe všechno oblečení. Nořím se do nádherně vlažné vody Slezské Harty, dělám pár temp, obeplouvám loď zleva doprava a zprava doleva, vylézám, suším se utěrkou značky Jurek, oblékám černé oddílové tričko s dlouhým rukávem a v čopu večeřím čerstvý chlebík, který jsem koupil než jsem vyrazil. Kolečka uheráku zapíjím hltem citronové Mattonky a soukám se do spacáku v hamace.

Než to dnes zaslouženě „zalomím“, využívám vymožeností dnešní techniky a do svého mobilu diktuji tento zápis, který se okamžitě převádí na text. Usnadním si tím práci po návratu domů, kdy se budu snažit dát na www.oldskauti.cz článeček do naší webovské kroniky : -)

Pátek 5. července 2019 

Dneska ráno se budím velmi pozdě, respektive pozdě vstávám. Vnímám, že je světlo, ale jsem líný šahat po mobilu, abych se podíval kolik že je hodin. Proto se jen líně převaluji v hamace a občas zkontroluju jestli je plachetnice zakotvena pořád na svém místě.

A protože se mi s přibývajícím časem chce trošinku čůrat, odhodlávám se vylézt ze spacáku do relativního chladu pátečního rána. Až když jsem venku zjišťuji, že zdaleka není tak studeno, jak to na pohled vypadá.

Dávám větrat spacák, balím hamaku, rozkládám věci z lodního pytle tak abych je mohl v klidu spořádaně zabalit a všechno uložit jak má být. A hlavně – připravuji si snídani. Dneska dojím zbývající (ještě čerstvý) chleba a druhou půli nakrájeného uheráku, zapiju Mattoniho minerálkou s citronovou příchutí. Při tom se kochám pohledem na zvlněnou hladinu úžiny u Roudna.

Vítr je příznivý, což napovídají nejen vlnky, ale i neustále se chvějící listí osik na kterých jsem měl přivázanou hamaku. Mimochodem – zažívám hezké překvapení, když zjišťuju, že na 30 cm kmenu osiky za kterou jsem si přivázal jednu stranu hamaky, se vyřádil bobr. Samozřejmě, že ne přes noc. Už, když jsem přistál to tam bylo, jen jsem si večer toho nevšiml. Zato teď na to čumím jako puk.

Přes noc jsem nechal záď plachetnice ve vodě, protože jsem ji sám nedokázal celou z vody vytáhnout. Přes odtotové špunty na zrcadlu – zádi se do lodi dostalo aspoň 100 litrů vody, takže než ji dám na hladinu, musím vodu dostat z lodi. Ztěžklou loď nemám šanci sám vytáhnout na břeh, takže volím jiný postup. Vytahuju ešus a nabírám vodu z lodi, vylévám ji ven, opět nabírám … Opakuju tento jednoduchý úkon asi 120x, dokud v lodi nezbývá jen pár centimetrů vody. Pak zatěžuju celou svou vahou příď, aby se záď zvedla nad hladinu. Abych mohl jít odšpuntovat zrcadlo a zbytky vody vytekly z lodě ven, musím nějak zatížit příď. Rozprostírám na překližkovou příď své kraťasy a na ně pokládám velké kameny tak, aby záď zůstala nad vodou. Podařilo se. Paráda! Přecházím k zádi abych odšpuntoval zrcadlo a pomohl zbytkům vody ven. Tak – a teď můžu zátkami opět oba otvory ucpat, sundat z přídi zátěž a sesunout trup na hladinu.

Nakládám lodní pytel, odrážím plachetnici od břehu, zasouvám kýl, nasazuju kormidlo, přitahuju hlavní plachtu a napínám kosatku. Mezitím neskautsky kleju, protože se mi zamotaly otěže a vítr žene loď zpátky na skalnatý břeh. V poslední chvíli se mi daří loď otočit správným směrem a vyplouvám na západ. Půjde-li to dobře, mohl bych se podívat ke Karlovci, což je vzdušnou čarou jen 3 kilometry, ale křižováním proti větru aspoň trojnásobek.

Proti větru se prosazuji obtížněji než jsem očekával. Takhle namísto 9 km budu muset vydřít o tři kilometry víc. Přepočítávám to na hodiny a vychází mi, že zpátky k přístavu ostravské Eskadry se dostanu zřejmě až kolem páté odpoledne. To ale Expediční jednotce, která maká na tábořišti ŠESTKY moc nepomůžu.

Měním plán a otáčím to zpět na východ. Teď pluju většinou po větru. Daří se mi plachtit „na motýla“ – to znamená, že hlavní plachta je otočená na protější stranu jako kosatka. Plout „na motýla“ není až tak jednoduché a proto si toho nadšeně užívám. Vytahuju mobil a tento, pro mne vzácnější okamžik, fotím a točím : -)         

Kolem poledne kotvím v přístavu Eskadry. Namotávám kosatku, skasávám hlavní plachtu a vytahuju celou loď na břeh tak, aby seděla na pneumatice a vlny ji nespláchly na hladinu. První koho v přístavu potkávám je Drak, kterému se představuju a ptám se na Škvrně. Prý dorazí až v sobotu. Vysvětluji tedy Drakovi, že u nich v přístavu s jejich svolením každoročně tři prázdninové víkendy kotvíme naší střediskovou plachetnici a vyprošuju si svolení i pro letošní rok. Připomínám nepsané pravidlo, že ve všední dny mohou na našem vaurienu plachtit i oni, ale o víkendech jezdí lidi ze vsetínského střediska. Drak mi dává svolení a než vyložím loďák a uspořádám palubu, přichází mi oznámit, že Škvrně je v sousedním táboře v lomu. S loďákem na rameni jdu sličnou vodní skautku krátce pozdravit a pokračuji po břehu dalšího půl kilometru k zaparkovanému autu, abych vyrazil na „naše“ tábořiště.

Na tábořiště ŠESTKY vedle naučné stezky (Břidlicová stezka), jihovýchodně od Budišova nad Budišovkou, se dostávám ještě před pozdním obědem Expediční jednotky. Fanta, Alík, Bebe, Marťa, Myš, Rex, Maxík a Denis makají ukázkově. Mají už postavené všechny stanové podsady a zbývá jim osadit plátěnými stříškami posledních sedm stanů. Kuchyň, nářaďák i jídelna už jsou z větší části s nataženými plachtami, louka znovu téměř celá posečená křoviňákem. Smekám. Fakt dobrá práce.

Jakmile „expedičníci“ poobědvají a trochu zaslouženě spočnou, jdeme stavět nově pořízený velký vojenský stan, kterému se v ŠESTCE neřekne jinak než „hangár“. Když jsem za komančů kroutil své dva roky v zeleném, říkali nám, že družstvo bigošů (tuším 7 vojáků) mají limit na postavení tohoto stanu 7 minut. Neočekávám, že se nám to podaří jako trénovaným vojákům socialistické armády, ale nepřipouštím si, že by se nám stan nepodařil postavit.       

Funglovku stan (uloženku zakoupenou na letošní tábor za 32 000 Kč) se nám daří postavit za cca 30 minut. Na amatéry to není špatný výsledek. Těší mne, že si Fanta dost dobře pamatuje jak jsme stan na táborech stavěli, naučený postup neměnně dodržuje a předává v praxi další oddílové generaci.

Po hangáru planě přecházíme na natahování plachty na kolárku, stavění zásobáku, další sečení louky, dodělání krokví a dostavění posledních stanů, …. Práce jde od ruky, nikoho není potřeba do práce nutit. Skvělá nálada, skvělé počasí, skvělý tým. Jsem šťastný a vychutnávám si to. Díky.

Na pozdní večeři opékáme špekáčky a pak už jen sedíme společně kolem ohně. Letošní táborová etapovka je „indiánská“. Zvědavě proto vytahuju nový indiánský buben a společně s Fantovým bongem zkoušíme jak zní bubnování. Je to vděčná zábava. Vytahujeme i barel na vodu a bušíme do něj jako na buben. „Wakatéáheá, wakatéáheá, wakateáheá …“. Fanta natáčí Maxíka, který bubnuje a pohybuje se forestgumpovským stylem kolem ohně. Doplňuje k tomu nějakou písničku a úžasně komický klip se pokouší sdílet na ŠESTKAŘSKÉM facebooku. Nejsem v tomto ohledu příliš zkušený, ale pochopil jsem, že se to nasdílet nepodařilo. Škoda – tohle bylo na Oskara.   

Ještě když uléhám do spacáku v prázdném hangáru, slyším od ohně bubny a Myščin zpěv improvizované rýmovačky, doplňovaný výbuchy smíchu.

Sobota 6. července 2019

Budíček na Expediční jednotce je vždy volnější a zaslouženě nenucený. Bez rozcvičky a nástupu, zato s vydatnou snídaní, protože než oddíl dorazí na tábořiště, měli bychom toho ještě dost zvládnout. Zvolna a bez jakéhokoliv dohadování se každý pouští do nějaké práce. Jako bývalý vůdce ŠESTKY spokojeně chrochtám blahem.

Maxík a já děláme na táborové sprše. Před dvěma lety jsme ji prvně zprovoznili s Pípou a Bobinou. V době, kdy oddíl na Vsetíně nasedá do vlaku, sprcha s teplou vodou na tábořišti už funguje. Hold předpisy jsou předpisy. Divím se tomu, že jsem několik desítek táborů mohl bez sprchy s teplou vodou vůbec přežít : -) Pro příští rok bychom mohli iniciativně zavést třeba a EET: -)

Ve 14:20 přijíždí do Budišova nad Budišovkou vlak s třicítkou táborníků pod vedením Verči. Na přívěsný vozík si ti mladší ukládají svůj bágl a když jsou zaplněna i zadní sedadla Land Roveru, odvážím vybavení pro dalších 16 dnů na tábořiště. ŠESTKA šlape k táboru po svých.

V 15:15 se už všichni vítají stiskem levé ruky a při slavnostním nástupu se vztyčuje za zpěvu „Junáci vzhůru, volá den …“ na stožár uprostřed tábořiště, státní vlajka. Vůdce Fanta zasekává sekeru a zahajuje letošní „indiánský“ tábor. Předává základní informace typu „kde je latrina“ a vydává pokyn k dodělání stanů – postelí, poliček a roštu pod postel. Je ukázkově slunečný den, všichni jsou docela natěšení a po rozchodu se dávají do práce.

Málem jsem zapomněl poznamenat, že se hraje klasická hra, kdy má neznámý „zloděj“ nepozorovaně ukrást hnědý skautský šátek, uvázaný kolem táborového stožáru. Kdo zloděje chytí, je vítěz. Nechytí-li jej nikdo, je vítězem zloděj. Mimo Fanty nikdo neví, kdo je zlodějem a tak všichni po očku pokukují po stožáru. Zlodějovi vůbec nezávidím, čornout nepozorovaně šátek je téměř nemožné.   

Hra trvá až do večerního nástupu, ale abych se postaral o drobné vzrušení, domlouvám se s Alíkem, Rexem a Fantou, že udělají kolem stožáru „křoví“ a já se kolem nich i stožáru viditelně protáhnu se svým černým šátkem v kapse. Když míjím těsně táborový stožár aniž bych na hnědý šátek šáhnul, protáhnu se mezi těmi třemi výtečníky a s rychlým krokem kráčím mimo táborový kruh. Když už jsem za kruhem, začne Fanta pokřikovat „Ukradl šátek!“ No a já už mávám šátkem a ti méně pozorní, kteří si nepamatují, že šátek který je uvázaný na stožáru je hnědý, a já mávám černým šátkem, se nechají zblbnout a utíkají za mnou. Nechám se raději brzo chytit abych jim vítězoslavně ukázal, že tohle je jiný šátek, a ten hnědý je stále uvázaný na stožáru. A že jsem pouze zkoušel jejich bdělost.

Na táborovém náměstíčku před stany je pořád živo – před stany jsou kůly, desky, perlíky, kladiva, pily i sekery. Expediční jednotka, která už má své stany v cajku, pomáhá hlavně těm nejmladším, aby i oni měli kde uložit své osobní věci i tělo ke spánku. V neustálém klepání, tlučení, řezání a vrtání chodím tam, kde si mne vlčata a světlušky vyžádají. Většinou potřebují zatlouct příliš tlustý kůl, pomoc s podpěrou postele nebo roštem na bágl. Někteří mladší členové, především ti ratibořští, mne během roku vidí málokdy a tak se příliš nedivím, když za mnou příjdou se slovy „Pazziči, můžeš mi pomoc s postelí?“ Ani neví, jakou mi dělají radost, když mne oslovují přezdívkou mého nejstaršího syna, který je o čtvrt století mladší než já : -)

Ještě před večeří se zjistilo, že hnědý šátek na stožáru není. Tipuju, že je to dílem někoho ze starších jako je Rex, Martin, Verča, … Nikdo se tím ale nechlubí a tak loudím na Fantovi kdo že je oním „zlodějem“. Uzemňuje mne slovem „Maxík“. Nevěřícně kroutím hlavou, nezdá se mi, že by jeden z nejmladších ŠNEKŮ mohl tohle dokázat. Fanta ale potvrzuje, že to tak je, že jej vybral právě proto. Tušil, že Maxík může překvapit. Smekám před brašuleho odhadem i skvělým pedagogickým tahem.

Po chutné večeři a nástupu sedí na táborovém náměstíčku všichni ve skautských krojích a poslouchají další várku organizačních pokynů a pravidel, které jsou potřebné pro zdárný průběh tábora.

Já využívám svého statusu návštěvy a jdu se sebe smýt dnešní pot do tůňky u potní chýše. Voda je tu znatelněji studenější než na přehradě, ale pocit z umytého těla je stejně příjemný. Slunko už zalezlo za hradbu olší, vrb a osik – pocitově se ochladilo. Natahuju na sebe dlouhé kalhoty, a když kráčím k prvnímu slavnostnímu táborovému ohni, přehazuju přes sebe i černou oddílovou bundu se žlutým logem „oldskauti.cz“.

To už k připravenému ohni přichází celý oddíl. Horka, Savo, Mimi a Liška zapalují své fakule u bočního pracovního ohně a po jednom slavnostně přichází do otevřeného kruhu aby zažehli jednu stranu hranice. Většina přítomných není na táboře prvně a už slavnostní oheň zažila. Ti, kteří jsou tu prvně, velmi rychle podlehne slavnostní atmosféře a přirozeně zapadá do rituálního Gilwellského kruhu, který nikde nezačíná a nikde nekončí.

U ohně Fanta ohlašuje vítěze hry, která se hrála při práci na stanech – zcizení skautského šátku uvázaného ke stožáru. Když mu Maxík nese ukořistěný šátek, v kruhu to udiveně zašumí, někteří nevěřícně kroutí hlavou. Maxík překvapil všechny. Spontální potlesk a uznalé „Max je dobrý!“ hovoří za vše.

Za Fantovy asistence se slavnostně předává vedení družin – Žaby předává Myš Verikovi, Šneky zase předává Rex Alíkovi. Od této chvíle budou bývalí rádcové na táborovém nástupu stávat v řadě s vedením oddílu.

Pak Marťa přichází v kruhu pro jednotlivé světlušky a vlčata, aby je odvedla z jejich místa k rádkyni Šáši nebo rádci Alíkovi a předala je do klasické skautské družiny. Každý je rádcem slavnostně přivítán a pak se družiny s novými členy vzdálí od táboráku, aby je v soukromí na družinovém místě seznámili s družinovými rituály. Za čas se všichni vrací k ohni s hnědými šátky na krku a žlutými v ruce.  

Kolem desáté zpíváme v Gilwellském kruhu večerku a rozcházíme se čistit zuby, na „vanaře“ a zalehnout do spacáků. Tábor ztichl a já se zvolna ubírám do říše snů.

Neděle 7. července 2019

Ze spánku mne budí vzdálený zvuk bubnů a neartikulované zvuky do jejich rytmu. Tuším, že se ozývají od táborového ohně, který jsme před pár hodinami opustili v dohasínajícím stavu. Po pár minutách se přinutím vylézt ze spacáku a podívat se z hangáru ven. Táborový oheň hoří naplno a kolem něj se míhají v rytmu bubnu divošské siluety. Teď mi dochází, že letošní tábor je v indiánském duchu a tohle bude nějaká úvodní část celotáborové etapové hry. Napadá mne, že dnešní první táborový den je opravdu dlouhý, ale vzápětí mi dochází, že „už není dnes“, protože na mobilu mi hodiny ukazují čas 0:32

Za několik dalších minut se probouzí zbytek tábora a všichni přichází rozespalí k ohni. Pět postav oděných do indiánských obleků, ozářených jasně planoucím ohněm a tančících v kruhu kolem něj se po dalších několika minutách zastavuje, přestává bušit do bubnu a bubínku, tiše chvíli prohlíží nechápavé táborníky a pak jeden z nich spustí: „Jsem Rudý oblak, šaman jehož si vyvolil sám Manitou…“ 

Pak za zvuku bubnu přistupují jednotliví táborníci a dostávají osobní talisman – medvědí dráp zavěšený na koženém řemínku. Každý „kmen“ má talisman jinak barevně označený. Mezi tím vším se občas rozezní buben a zpěv „Wakatéáheá …“ Do tance se postupně zapojují všichni přítomní, spontálním válečným pokřikem se nechává strhnout většina.

Když po půl druhé ráno znovu zalézám do spacáku, uznale pokyvuju hlavou, protože emotivní úvod do letošní etapovky se vedení oddílu fakt povedl.

Znovu vstávám až po sedmé hodině. Ráno je zalité sluncem, tábor ještě nehlučí, ale služba už v táborové kuchyni úřaduje. Nechávám trochu proslunit spacák a balím karimatku. Věci postupně odnáším do auta zaparkovaného u cesty na kraji tábořiště. Pán s obytným přívěsem, který se nám sem na noc vnutil, aby ušetřil za autokemp (kilometr odsud), ještě asi taky spí. Dnes vyrážím zpět na Slezskou Hartu plachtit. Dorazí tam i Irča s našimi nejmenšími, kteří se těší na plavbu pod plachtami.

Čtvrt hodinky před devátou už kráčím s loďákem k přístavu Eskadry. Vítr zatím nevypadá na nějaký oslnivý fičák, ale hladina uprostřed přehrady vykazuje, že něco fouká. Spouštím vauriena na hladinu, vytahuju hlavní plachtu, napínám kosatku, odrážím od břehu, nasouvám kýl a nasazuju kormidlo. Otáčím loď na záliv s historickou vápennou pecí a za chvíli už cítím jak plachetnička nabírá rychlost. Je to obtížně popsatelný pocit, směsice pokory, pýchy, hrdosti, zadostiučinění, svobody, fungujícímu řádu, vděku i radosti z toho, že jsem právě tady na tomto místě a můžu plout, kde chci. Nabíjí mne to, žiju z toho dlouhé měsíce. Kdo nezakusil, nepochopí.

Volně si plachtím tu k bójkám u hráze, tu k Mysu George, tu do přístavu v Leskovci nad Moravicí obhlédnout milionovou loď poháněnou fotovoltaikou, která ale zatím ještě pořád nevyplula. O tři čtvrtě na jedenáct kotvím na kamenné plážičce, asi čtvrt kilometru od místa, kde má Irča s děckama přijet. Z břehu pozoruju flotilu tuctu plachetnic obeplouvající žlutou bójku. Letošní regata je nějaké slabší, před pár lety jsem tu při stejné příležitosti napočítal skoro půl sta plachetnic. Polovina lodí vytáhla spinakr takže semknuté hejno ve kterém dominují různobarevné „balóny“ přečnívající přídě, vypadá nádherně.  

Slunko zalézá za mraky a najednou to vypadá, že z koupání nic moc nebude. Na vítr to naštěstí nemá žádný vliv, soudě alespoň podle plachetnic svižně se pohybujících po hladině.      

Irča s dětma už je tu, s baťůžky na zádech, nafukovacími rukávky a vestami kráčíme k zakotvené plachetnici. Na koupání to fakt není a tak nabízím projížďku na lodi. Myšák neváhá, předpisově si nasazuje vestu a chystá se na své místo u kosatky. Kája a Nik zprvu váhají zda chtějí vyplout s námi, ale nakonec se rozhodují nastoupit. Usedají oba na příď, pod kosatku.

Vyplouváme. Kolem tábora Eskadry směrem k Roudnu. Děcka to zvládají dobře. Myšák přitahuje a povoluje kosatku přesně podle mých povelů, dva předškoláci sedí užasle jak hříbci proti směru plavby. První kilometr plachtění je za námi, za další dva bychom mohli dorazit k úžině.

U skalnatého poloostrova se musíme vyhýbat výletní motorové lodi, která dává jasně na jevo, že ona neuhne se svého směru ani o metr. Ztratíme sice vítr, ale do se dá dělat. Upozorňuju maloše, že budeme otáčet loď a oni musí trošku sehnout hlavu, aby Myšák mohl přehodit kosatku. „Myšáku, kosatka!“ velím a kormidlo otáčím do krajní polohy abychom udělali půlobrat a ráhno s hlavní plachtou se přesunulo na protější bok. „Kájo, máš kolem ramene provaz z kosatky, sundej si ho, ať může Míša dopnout plachtu!“ Kája ale jen netečně zírá do dáli a na moje slova vůbec nereaguje. Proti předpokladu vítr mírně zesiluje a já musím ještě dokončit obrat, nemůžu přejít ze zádě na příď abych lano z Kájina ramene odmotal. Myšák opakuje povel několikrát po sobě a vždy při tom o trošku zvýší hlas. Tohle na Káju není, je mi jasné, že začne brzy bulit. Předbíhá ji Nik, který ví, že se dějě něco komplikovaného, má pocit nebezpečí když se loď naklání na opačnou stranu a kosatka jej mírně plsekne do tváře. Z přídě se ozývá dětský pláč a za chvilinku jej doplňuje další. Nik a Kája brečí dvojlasně a po vystresovaných tvářích se jim kanou slzy jako hrách. Myšák je naštěstí v pohodě, už má za sebou první třídu a u kosatky sedí už po několikáté. Fixhuju hlavní plachtu, držím ovládací tyč kormidla a přesouvám se na příď, abych Káji odmotal smyčku lana kolem ramene a Míša mohl kosatku dopnout. Chytám volnou levou rukou za ručku Nika i Káju a konejšivě se je snažím uklidnit. Největší nápor breku trošku polevuje, ale při každém přehození plachty propuká znovu. To už ale míříme zpět k mamince.

Kotvíme v přístavu Eskadry a kolemjdoucí Škvrně na mně v reakci na rozléhající pláč vesele volá: „Co? Máte v lodi škvora?“ Vysvětluju souvislosti, Škvrně zapřádá s malošema hovor, pláč je pryč. Vytahuju loď na pneumatiku, skasávám plachtu a namotávám kosatku, ukládám vesty, káču a kormidlo. Zpátky jdeme se svolením Škvrněte přes jejich tábor schovaný v kamenném lomu, jen pár metrů od břehu přehrady. Na tábořišti se Kája okamžitě sápe do nejbližší hamaky – ale ta jediná není oddílová a tak se musí zeptat malého plavčíka, zda si do ní smí vlézt. Smutně se dívá, ale ani slova nevypustí. Škvrněti se jí sželí a poprosí plavčíka za Káju, načež se naše princezna skoro bez poděkování přesouvá do hamaky. Taky má povoleno si zkusit zatočit velkým kormidlem na kapitánském můstku u vlajkového stěžně.      

V mělčině u břehu pomalu kráčíme k mamince, která na nás už netrpělivě čeká. Na čabrání ve vodě to pořád není a tak se přesouváme k autu a jedeme na tábor ŠESTKY, aby maloši věděli, kam za pár let taky vyrazí. 

Na tábořišti je téměř prázdno, evidentně se odehrává nějaká hra mimo tábor. Ale kousek od potní chýše vidím zaparkované velké terénní auto s vozíkem, předpokládám tedy, že tam se něco děje. A taky, že ano. Kousek vedle dvojitého kruhu už kope do země taťka od Bebe jámu, aby do ní zasadil ručně vyřezávaný skoro třímetrový totem s figurkami družinových symbolů. Jiří Vráblík se totiž specializuje na moderní dřevořezbu, takže je to odborník na slovo vzatý. Z třistaletého kmene vyřezával pro ŠESTKU totem čtyři dny. Přivezl jel rozložený na 5 dílů a když do vykopané díry usadil spodní část, nasadil na čep docela těžkou prostřední část a třetí, nejmohutnější část jsme usazovali ve třech. Poslední dvě části, minimálně metrová křídla, nasadil do bočních děr. Sestavený totem převyšuje každého z přítomných minimálně o půlku těla. A – tohle úžasné dílo v podobě totemu bylo Jiřím Vráblíkem ŠESTCE darováno! Tak takových dárků oddíl během své dvaadvacetileté historie dostal skutečně nemnoho. Většina z nás je téměř oněmělá úžasem. Není skvělé, že Bebe je členkou právě kateřinické ŠESTKY ? : -)      

Zatímco si jsou dát dospěláci kafe a klábosit do táborové jídelny, než dorazí oddíl z lesa, nakládám Myšáka, Káju a Nika do teréňáku a jedeme po stezce podél Budišovky k břidlicové štole Woodboys. S čelovkou v ruce je nechávám hledat vstup do štoly a když vidím, že mříž je bez zámku a otevřená, chci je vzít pár metrů dovnitř, aby pocítili ten zvláštní chlad, vlhkost a hlavně obtížně přenositelnou atmosféru. Otevírám mříž a Myšák s Nikem současně křičí „Nééé!“. Zprvu nechápu co se děje a dochází mi to až když si všimnu, že oba ukazují na cedulku se symbolem zákazu vstupu.

Takže z prohlídky Woodboys nebude nic. Ale aspoň mají nějaký zážitek : -) Vracíme se k autu a přejíždíme o dalšího půlkilometru dál k Ďáblově tlamě. Dolů děcka samozřejme nevezmu, ale i z výšky vypadá tenhle břidlicový lom s dole vyrubanou jeskyní impozantně a budí respekt. Navíc tu je stará trampská chata upravená z původní štípárny břidlice Aloise Drexlera (jemu také patřil vedlejší lom, který až později trampové překřtili na Ďáblovu tlamu). Je volně přístupná a nikdo tu právě není. Vše uklizeno a připraveno na potulné nocležníky. Děcka tu prošmejdí vše, co se dá – vylezou na horní patro dřevěné postele a prozkoumají místní kamna i zevnitř. 

Když se vracíme do tábora, pobíhá kolem stanů třicítka indiánů s nějakými semínky, které se patrně pokouší zasadit do svých malinkatých, čerstvě pořízených políček. Obcházím dnes naposledy tábořiště a pozoruju přirozený běh tábora. Hra už skončila a vydává se svačina – každý zakusuje do veliké nektarinky, děcka posedávají na zemi, u stolů v jídelně nebo při tom hrají odpalbal umístěný za stany u remízku.

Všimnul jsem si, že cérky jsou zase pěknější než minulý rok, ogaři silnější a nikdo z nich se tady nenudí. Pořád se něco děje a pokud není naplánovaný nějaký program, každý si nachází zábavu sám.

Odjíždím z tábora a mám z těch čtyř dnů na tábořišti i přehradě bezvadný pocit. Hodně věcí v našem životě bývá otázkou priorit. Jsem rád, že jednou z mých priorit jsou i takovéto prodloužené víkendy : -)

NESESTŘÍHANÉ 22 MINUTOVÉ VIDEO  (4.-7.7.2019)