(Dazul) Vyrážím autem chvilinku před čtvrtou hodinou ranní, abych byl na čas v Ružomberoku. Stejně jako loni, i letos vyrážím na vandr sám. Zvykl jsem si – ač byly doby, kdy nebyl problém na takovouto akci najít parťáka. Samozřejmě, že jinak se jezdilo ve třiceti a jinak se jezdí v padesáti. Vím, že leckdo by rád vyrazil také, ale problémy doma, v práci, zdravotní indispozice, oslavy, svatby, …. to vše je objektivním důvodem proč se nevydat na cestu (která „může být cíl“).
Přiznám se, že mne to zpočátku i mrzelo, ale poznal jsem, že to tak má být a hlavně – chci-li někam skutečně vyrazit, musím akci od počátku plánovat tak, abych ji mohl absolvovat i sám. Jen tak mám velmi vysokou pravděpodobnost, že se výprava uskuteční. Čím víc lidí se do příprav zapojí, tím se úměrně snižuje pravděpodobnost, že společně vyrazíme. Je to vypozorovaný fakt, který ve své knize (tuším, že „S matyldou po Indu“) mnohem lépe a výstižněji popsal Jaromír Štětina – v době, kdy ještě nebyl ani senátorem ani europoslancem.
V posledních letech už dávno neberu potulky po horách jako nějaký sportovní výkon (přestože sport nesnáším), ale především jako službu pro své tělo i duši. Mám pocit, že není lepší vigilie, než osamocené několikadenní putování po horách. Zvláště po těch zimních horách, kde lze potkat rozličných turistů, vandráků, mastňáků, výletníků a dalších podivínů o trošku méně než létě.
Je tma jako v pytli. Vzhledem k tomu, že nejsem excelentní řidič, připravil jsem si do auta „protispánkovou prevenci“. Vypálil jsem si směsku padesáti písní svých oblíbenců. Takovou všehochuť – Daňka, Ebeny, Samsona, Bluesberry, Soláň, Trabant, Spáleného, Žambochy, Žalmana a spol., Plíhala, Nohavicu, Neckáře, Tomáška, Poutníky, Křesťana, Segráda, Mertu, Rangers, Rezka, Suchého, Nedvědy, Wykrenda, Vyčítala, …. No prostě 50 písniček, které se mi v autě dobře poslouchají, které si můžu nahlas zpívat a u kterých můžu i přemýšlet.
V Ružomberku jsem tak akorát, 10 minut před odjezdem prvního z autobusů. V 6:51 kupuju jízdenku do Starých Hor – ke kapličce. Řidič je velmi ochotný a kromě toho že mi do jízdného nepočítá bágl ani běžky, tak mi pomáhá obojí uložit do zavazadlového prostoru. Autobus je úplně plný, asi deset nás musí stát v uličce. Pohledem po sedadlech zjišťuju, že drtivou část cestujících tvoří starší lidi a tak ze 70-80% ženy. Sotva autobus nastartuje a vyjíždí směr Staré Hory, rozezní se po levé straně, kousek ode mě, poměrně pronikavý hlas paní, která se začíná modlit „Zdrávas Maria“. Většina autobusu se k ní přidává. A řidič jede jakoby nic. Záhy chápu, že se osazenstvo autobusu nemodlí ve strachu z řidičovy jízdy, ale že všichni jedou ke katolickému poutnímu místu ve Starých Horách. Poutníci tam míří už od 15. století, kdy se u místního pramene údajně zjevila Panna Maria.
Nejsem příliš znalý prosebných a děkovných procesí. Nevím jak se správně chovat, abych nevhodným chováním někoho z těch, kteří vyjadřují oddanosti Bohu a důvěru v přímluvu svatých, neurazil. A tak se přidržuju madla, abych v četných zatáčkách na někoho neupadl, poslouchám, pozoruju a srovnávám. Při poslední plavbě v Polsku jsme často potkávali i kilometrové procesí, převážně mladých lidí. Většinou zpívali. V procesí byl vždy alespoň jeden nosič reproduktorů upevněných na krosně (i s baterií k napájení mikrofonů, zesilovače a reproduktorů), kytarista, nosiči křížů, vlajek, praporů a monstrancí. Jejich zpěvy se mi zdály takové melodičtější, asi proto že všichni zpívající kráčeli a drželi se rytmu kroku. Při sezení v autobuse to je obtížnější.
Vystupuju u kapličky sám. Ostatní jedou o zastávku níž – ke kostelu s pramenem „Navštívenie Panny Marie“. Připevňuju lyže na bágl a šlapu kolem hřbitova po modré značce na Majerovu skalu (1283 m.n.m.). V pětistech metrech nad mořem není téměř žádný sníh. Ale s přibývajícími desítkami výškových metrů jej přibývá – alespoň na pěšině.
Zjišťuji že mám na jednom návleku trochu odtržený řemínek. Vypadá to, že tenhle vandr nepřežije. Docela mě mrzí, že jsem si toho nevšiml, když jsem doma sušil věci z minulého víkendu na Malé Fatře. Ale to už nedá nic dělat. Jak říká staré oddílové heslo: „Co jsem si nabalil – to si taky sám ponesu. Co jsem si navařil – to si taky sním. A co jsem si zapomněl – bez toho se musím umět obejít.“
Na stezce před sebou vidím jakýsi malý nepatřičný útvar. Že by nějaká divně nakupená hrudka sněhu? Nebo jakýsi vybělený zmoklý list? Vylouhovaná myš? Podivuhodný předmět roztodivného tvaru mne nutí zastavi. Hmmm – někdo vytrousil nebo odhodil otevřený balíček papírových kapesníčků. Už jsou rozmočené a beztvaré. Papírové kapesníky jsou mor. Zakázal bych je. Další ze zbytečných jednoúčelových věcí, které zbytečně zaneřáďují rádoby civilizovaný svět. A já navíc ještě k vůli nim musím řešit dilema. Strčit ten balíček do batohu a nést jej přes celou Malou Fatru, abych jej mohl vyhodit v Ružomberoku do popelnice? Nebo jej nechat ležet? Občas totiž (zvyk ze starých oddílových časů) cestou po horách seberu nějaký odpadek či něco co do lesa nepatří, abych jej odnesl tam, kam patří. Je to pozůstatek „špatné výchovy“. Dnes pokračuji dál, obtěžkán černým svědomím. Nechávám tam ten rozmočený balíček papírových ubrousků ležet. Nechávám jej napospas svému osudu. Svědomí mě trápí řádně, ještě třista metrů zvažuji, zda se nemám pro ty prokleté kapesníčky vrátit. Vítězí ve mně mé horší já : -(
Stoupám pomalu ale jistě výš a výš. Pořádnou zastávku si dělám asi půl kilometru před Majerovou skalou, u pramene. Ohřívám si tady jídlo z BDP (chutnější česká obdoba amerického MRE, česká zkratka BDP znamená Bojová Dávka Potravin). Škoda, že se to neprodává volně. Při rozumné ceně by to muselo jít na odbyt.
Vychutnávám si kvalitní ohřívané jídlo z produkce dříve české firmy Hamé. A taky si vychutnávám samotu. Tu mám na horách asi nejraděj. Samozřejmě, že si jsem vědom rizik, které nepovažuji za vhodné úplně přezírat. Z pohledu pesimisty mi hrozí nebezpečí na každém kroku – uklouznutí na zledovatělé skále, zavalení padajícím stromem, smetení lavinou, hladový medvěd, zlomená haksna, padající letadlo, …. Ale jsem spíše optimista, který dnešní akci považuje za příjemnou procházku na které si může ověřit zkušenosti s pobytem v zimních horách, vlastní přípravy jídla, přenocování na sněhu, přesunem v horském terénu, … Zatím si ještě věřím, že mám dostatek síly se o sebe postarat. Vím, že při osamělé potulce musím omezit malé přesuny „riskantnějším“ terénem a raději volit trochu delší cestu. Už jen proto, že nejsem pojištěný – protože moje zkušenost s těmito institucemi je negativní (ze třech pojistek mi při druhém narození po pádu na paraglide neuznala ani jedna pojišťovna jedinou kačku – ty nejdůležitější věci se při uzavírání pojistky neříkají a jsou vždy napsány tím nejmenším písmem ve všeobecných podmínkách na 23. straně, úplně dole). Nejlepší je se bez pojišťoven obejít. Opět mi vybavuje knížka „Sám sobě pomáhej“, kterou jsem ve svých čtrnácti přečetl jedním dechem. Asi ji budu muset zařadit do rubriky v oddílovém ŠESTÁKU – „100 knih, které musíš přečíst než zestárneš“.
Je pod mrakem, ale to nic neznamená. Tady na horách se počasí může stejně každou chvíli změnit. A taky se přiznám, že jsem se ani na předpověď počasí nepodíval. Stejně by to na mém rozhodnutí vyrazit nic nezměnilo.
Vítr je dnes setsakramentsy vydatný. Občas mám pocit, že jej neustojím a hrozí, že mne smete z hřebene dolů. Už jsem tu sice jednou zažil vydatnější vichřici, ale to jsme byli dva a mohli jsme se navzájem přidržovat. Oč větší vítr, o to lepší sníh. Ledové plochy jsou spíše vyjímkou, převládá nepevný firn, kde lze dobře zaříznout ocelovou hranu běžek.
Stoupám pomalu a balancuju v nepravidelných náporech větru, abych udržel stabilitu. S plným báglem na zádech to je obtížnější, protože při každém poryvu zafunguje kinetická setrvačnost v praxi, takže při dalším nečekaném náporu se zdá, že to nezvládnu a půjdu k zemi. Už vím co to znamená být pouhou hříčkou ve spárech mocné přírody. Neporučíme větru ani dešti. Prostě neporučíme …
Paradoxně se mi v těchhle adrenalinových chvilkách vyjevují kolem ty nejúžasnější výhledy skrze otevřené mraky. Takovéhle okamžiky si musí člověk fakt zasloužit. Mám pocit, že bych si je sice dokázal vychutnat i bez energii odčerpávajícího napětí po celém těle, ale vím, že pokud štěstí aspoň trochu nebolí, není to zasloužené štěsí. „Toto jsou nejlepší dny mého života. Jsou to mé zlaté dny.“ – tak nějak to píše klasik Ernest Thompson Seton v Králi vlků,
Jsou okamžiky nesdělitelné a nepřenositelné. Pokud je člověk skutečně neprožije na vlastní kůži, obávám se, že nemůže pochopit o čem tady píšu. K některým prožitků je zapotřebí i trochu odvahy a překonání vlastní lenosti. Můj tatínek mi občas říkal staré dobré valašské přísloví: „Kdo sa bojí, sere v síni“. Nevím jestli měl na mysli třeba tyhle chvilky, ale vyloučit bych se to neodvažoval.
Tuhle trasu mám projetou na horském kole, prošlapanou pěšky s našimi dětmi i na skialpech či běžkách, takže mám pocit, že mne tu až tak moc věcí nemůže překvapit. Je to samozřejmě nesmysl a moje pýcha. Třeba tyhle sněhové sloupce, které se zdvíhají jako malé tornádo – ty jsem tu ještě nikdy neviděl. Míjejí mne o deset metrů a mám pocit, že jsem je rád nepocítil na svém těle. Vím co dokáže termika, takže mám i před touto přírodní větrnou silou hodně velký respekt.
Sjíždím cik-cak žleb pod Suchým vrchem a vychutnávám si při tom pocit, že skutečně nemusím nikam spěchat. Můžu na noc zalehnout kde chci. Vše potřebné si nesu sebou. Je to osvobozjící.
Při výstupu na Ploskou (1532 m.n.m.) přemýšlím, zda bych dokázal přespat i na tomhle holém svahu. Nepochybuju, že bych to dokázal. Dokázal, ale nevychutnal bych si to. V tomhle větru by to rozhodně nebylo vpohodě. Pomyšlení, že bych si tu dělal záhrab ešusem (oddílovou sněžnou lopatu jsem nechal záměrně doma), mne jímá trochu hrůza. To by bylo minimálně na dvě hodiny.
U Skalné Alpy (1463 m.n.m.) je už šero. Jedu už druhý kilometr lesem, chráněný od větru. Zvažuju, zda to tady dnes nezapíchnu. Je to sice „lavinový terén“, ale už jsem tu před pár lety spal. I tady se dají najít relativně bezpečná místa. Ne, jedu sám, raději se posunu o pár kiláků dál.
Močidlo – Smrekovica. Už je tma jak v pytli, takže mám rosvícenou čelovku. Jízda při baterce mi nečiní problémy. Ale něco tu je zvláštního. Něco se mi tu nezdá. Co to …? Á, už vím! Ta tma! Tady přece vždy svítilo pouliční osvětlení a „hotel Smrekovica“ zářil do tmy jak Los Angeles. Teď je tu pusto, nikde ani jiskérka, místo duchů … Evidentně to tu zavřeli. Tak to bych tu mohl přespat!
Spaní v houpací síti v zimě není až tak úplně dobrý nápad. Chybějící izolace od země v podobě karimatky je citelná. Při celonočním větru to zespod chladí nejvíc. Přesto všechno to je po celodenní unavě relativně pohodlná noc. Spím v „bivakovacím“ přístřešku, který stoji za prd. Nneí v něm žádné závětří, takže vařič musím odnášet pár metrů za mohutný smrk, aby mi vítr nesfoukl plamen.
Ráno jsem vzhůru už v 5:30, kdy se začíná pomalinku rozednívat. Ale ležím ve spacáku ještě další půl hodiny, abych si vychutnal, že nemusím vstávat a hlavně si ohřál gatě.
Horký čaj, chleba s uheráčkem a vpřed! Ne, že bych někam spěchal, ale pokud tu budu stát nebo sedět, pustí se do mne zima a chlad. Navíc jsem obul lyžáky, které jsou ze včerejška uvnitř mokré od potu. V téhle kose pochopitelně nevyschly. Jediná spolehlivá metoda jak uchránit chodila od promrznutí je neustálý pohyb, dokud se nenahřejí na potící se teplotu. Mám to odzkoušené. Od kruté zimy na zimním cvičení ve vojenském prostoru Doupov v roce 1987. Trochu mi tam omrzly prsty hlavně na levé noze. A od té doby mi stačí se projít v létě bosý po mokré trávě. Hodně nepříjemné pocity a řežavá bolest je okamžitě tu. A v zimě to je ještě zajímavější. Takže – hýbat se, hýbat se, hýbat se. Pud sebezáchovy je nezničitelný.
Výhled na Jánošíkové kolárni je jako vždy naprosto fantasticky. Teď jej navíc ještě podkreslují těžké mraky skrze které úzkými škvírami míří dolů svatozář tenkých paprsků slunce. Pomalu plují krajinou. Jako kdyby někdo přejížděl po svazích reflektory.
Napadá mne, kde je asi to místo, na kterém podle pověsti hrál Jánošík se zemany odvetnou hru za jejich brutální kratochvíli, kdy jim za kuželky sloužili poddaní mladíci. A kudy pak asi zemani utíkali, maje každý jánošíkovu „kulku v riti“. Já bát Jánošíkem, hrál bych to s nimi asi támhle, v rohu lesa.
Z Jánošíkovy kolkárně to sjíždím dolů většinou „na čarodějnicu“. Ale dnes vůbec nemusím dávat tyčky mezi nohy a přisedávat je. Sníh je tak akorát, že mé tulení pásy nenechá divoce rozjet.
S báglem na zádech v tomhle terénu si žádné divočiny nemůžu dovolit. Prostě to už nedám. Nevím přesně jaké svaly, vazy, klouby, úpony a já nevím co ještě, se při zatáčení lyží využívají. Ale cítím, že už bych to nemusel udržet. Sníh na chodníku udusaný předchozími poutníky se sněžnicemi nebo běžkami, je v podstatě zmrzý. Mimo tento koridor je zase úžasný měkký. Takže když tam omylem zabodnu tyčku, klidně mi zmizí do půlky ve sněhu. Nechci se na nic vymlouvat, ale musím sám sobě přiznat, že na tohle harakiri už fakt nemám. Pryč jsou doby, kdy jsem na téhle štrece celý den běžky nesundal a bez ztráty cti sjizděl zásadně úplně všechno.
Dnešní den je rehabilitace naostro. Tréning bojem. Občas cítím levé koleno a pravou kyčel. Ale za ty roky od mého druhého narození jsem si na to zvykl. Navíc za nejlepší rehabilitaci považuju tu při které voní jehličí a bláto. Mám z toho lepší pocit než, když běhám jako dobytek na nějakém pásu nebo šlapu jako pako na rotopedu.
Odpočívám nahoře na Malinném (1209 m.n.m.) – horní stanici lanovky. Odtud mě čeká asi 4,5 km sjezdu. To bude záhul!
V pravé poledne startuju v Ružomberku auto a mířím domů. Čeká mne asi tříhodinová jízda. Radost mi před Strečnem kalí značka zákaz vjezdu a slepá ulice. Platí jen v sobitu a neděli. Když jsem tu včera jel, ničeho jsem si nevšimnul. Vedle mne zastavuje auto a spolujezkyně se ptá, co se děje. Ukazuju na značku a z vedlejšího auta se ozývá cosi jako „jánošíkficokokot“. Vzhledem k tomu, že se musím vrátit minimálně 25 km zpátky do Kralovan, abych se do Žiliny dostal přes Terchovou, rychlým výpočtem to odhaduju na naprosto zbytečných 70km navíc. Přitom by stačilo, kdyby ti inteligenti dali v Kralovanech velkou ceduli, že průjezd pod Strečnem je uzavřený. Během těch 5 minut, které jsem před značkou laboroval, to zpátky otáčelo asi 10 aut. Za hodinu to je cca 120 vozů, za celý den … Vypadá to, že sociální demokracie na Slovensku bude mít o nějakou tu tisícovku voličů méně : -)
Ale mimo toho stupidního závěru to byla fantastická akce!
Podívej se na nesestříhané video z přejezdu Velké Fatry na běžkách:
A ještě galerie fotek z tohoto skvělého víkendu:
