(Dazul) Hanny přišla se skvělým nápadem, který také v menší kooperaci s Irčou zrealizovala. Připravila pro světlušky, benjamínky a jejich rodiče VELIKONOČNÍ PUTOVÁNÍ kolem Kateřinic, které mohou absolvovat od 3. do 10.dubna 2021. My (myslím tím naši rodinu a Katku s Jardou a Toníkem) jsme se na putování vydali dnes. A nebyli jsme první. Vím, že z Huslenek vyrazil M+H+K+S a cestou k lípě na druhých pasekách jsme potkali jablůnčany – Bobinu s Pípou, Leničkou a Míšou.
Začali jsme kousek od našeho domku, asi 70 metrů od nás je v hoře nenápadný pomníček, který byl dlouhá léta zaházený smrkovými větvemi. Dnes už ale jde najít snadněji. Hanny jej využila jako jednu ze zastávek (IX.) s úkolem. Nálezci pomníčku mají zjistit, kdo zde umřel. Vytesaný nápis je ošlehaný větrem a deštěm i z části zarostlý mechem. Ale když se přejede naplocho křídou, písmena jsou najednou čitelná.
Neseme s sebou i igelitové pytle, abychom do nich po cestě sbírali odpadky, které na své cestě najdeme. Než dojdeme k dalšímu stanovišti, jsou dva pytle z poloviny plné.
Odsud sestupujeme o 200 výškových metrů níž, nejkratším směrem, lesem mimo cestičky a chodníčky. Pod hájenků je totiž „start“ a I. zastávka s úkolem. Žlutý fáborek v jehož okolí mají děcka hledat ukrytou schránku a lísteček s úkolem, vidí už zdálky. Než se k němu dostaneme i my dospěláci, děcka už mají otevřenou schránku, ze které si každý pro sebe vytahují mapu s deseti vyznačenými zastávkami, barevný pytlíček na knoflíky, stužku na našití knoflíků a vybírají si i svůj knoflík za splnění úkolu. Ve svém pytlíku má při odchodu každý už dva krásné knoflíky.
Míříme k chráněné lípě u Kamasů na druhých pasekách, kde je úkol číslo V. To znamená, že co jsme před chvílí sestoupili, musíme zase nastoupat : -( Já nesu nejmenšího Kubu v sedačce na zádech. Je těžký asi jako můj bágl na dvoudenní výpravu, takže naštěstí žádná velká tíha.
U lípy zjišťujeme, že tohle místo hraje roli i v akci hošťálkovské školy – je to s podivem, ale měli podobný nápad jako Hanny : -) Knoflíků za splněný úkol je na tomhle místě o poznání méně : -( Z pětadvaceti tak polovina. A tolik lidí od nás tu opravdu ještě nemohlo být. Ale Hanny s tím prý počítá, že místa během pár dnů zkontroluje a knoflíky doplní.
Pokračujeme kolem Raďochova baráku na traverzovou baťovskou lesní cestu. Další úkol nás podle mapy čeká „u partyzána“. Za chvíli nás dohání Zdendáš s naším vnoučkem Honzou v kočárku, za doprovodu Toma K. a jeho dívčiny. Tohle to je jedna ze Zdendášových delších procházkových tras, které zvládá i s kočárkem. Společně kráčíme jen pár set metrů, protože Zdendášova skvadra postupuje výrazně rychlejším tempem.
K pomníčku partyzána Franty Belgičana šlapeme volně přímo nahoru smutně vykáceným svahem – totální holosečí. Je to s podivem, ale proti nám kráčí Raďoch s Olinkou, Klárkou, Aličkou a Jůlinkou. Ti o téhle „hře“ nic neví a tak když se brašule pochlubí žlutým fáborkem, který v rámci úklidu lesa sundal pod Čečetkovem, ochotně fáborek odevzdává Irči, aby jej cestou vrátila na původní místo : -)
Počasí máme úplně krásné. Ráno bylo sice tady nahoře ještě trošku sněhu, ale na slunci během dopoledne stál. Táhneme se s děckama skoro kolonádním tempem, ale vyjímečně mi to nevadí, protože je celou cestu na co se dívat. Díky kůrovci se nám otvírají výhledy, které jsme ještě před půldruhým rokem neměli šanci zažít. Naše stíny se prodlužují a stará tráva má zlatější barvu.
Nahoře na Čečetkově (nejvyšší bod v katastru naší dědiny – 687 m.n.m.) procházíme nevytěženým mrtvým lesem. To asi nebude Baťovo, jako majitele tipuji spíše LČR. Je to smutný pohled na vysoké, uschlé smrky, téměř bez kůry. Mám z toho hodně deprimující pocit : -(.
Dnešní společné putování 4 dospěláků + 5 dětí (s Kubou na zádech) nám trvalo bezmála 5 hodin. I když se zdaleka nejednalo o žádný ŠPACÍR, mé zimou zpohodlnělé nožky jsou řádně znaveny. Ale stálo to za to : -)