(Dazul) Letos jsme na poslední prázdninový víkend vyrazili už potřetí. Díky pátečnímu koncertu Spirituál kvintetu jedeme s plachetničkami na přehradu až v sobotu ráno. Já se sedmiletým Myšákem (Irča s Kájou a Nikem dorazí zítra) a střediskovým „vaurienem“, Pípa s Bobinou, Tovaryškem, Leničkou, Míšou a jejich „evropou“.
Mám v autě přibalené i prkno, neopren a nafukovací kite, protože předpověď pro vítr na nedělní poledne vypadá hodně slibně. S Pípovcama se potkáváme u Tesca ve Valmezu a odsud jedeme až ke Slezské Hartě společně. S loděmi na přívěsných vozíkách to je skoro dvě hodiny jízdy.
Parkujeme před závorou, odkud to budeme mít s přenášením trupů obou plachetnic na vodu nejblíže. Než lodě nastrojíme a natáhneme na ráhna a stěžně hlavní plachty a kosatku na vauriena, čeká nás zhruba hodinka práce.
Míša a Míša jsou ponořeni do svých her na asfaltce, která pokračuje ještě několik metrů pod hladinu. My ostatní nasazujeme a připevňujeme stěžně, trápíme se s plachtami a lany, … Já navíc dobaluju lodní pytel ve kterém máme společné vybavení a jídlo pro naši posádku vaurienu. Pípovci tu jsou totiž jen na jeden den, ale my dva s Myšákem budeme plachtit až do neděle.
Při prvním vyplutí se Tovaryšek – Martin na „evropě“ a já s Myšákem na „vaurienu“ vydáváme jen o pár desítek metrů vedle na kamennou plážičku za velkým křovím, která bude Pípovcům základnou pro dnešní den. Jakmile se tam Pípa, Bobina, Lenička a Míša přesunou, rozloží deky a skládací křesílko, vydáváme se na kilometrovou plavbu napříč přehradou k přístavu v Leskovci nad Moravicí. Letos jsme s „vaurienem“ trošku rychlejší než „evropa“. Vysvětluju Myšákovi, že to je především proto, že my máme plachty dvě a Tovaryšek jen jednu. Vaurien má rozpětí obou plachet cca 7 m2. Proti mému paraglide MAC JONT, který má plochu 27 m2 to je sice hodně málo, ale i s malým kašpárkem se dá hrát velké divadlo : -)
Kolem poledne se s Pípovcama loučíme a vyrážíme do pověstné úžiny u Roudna. Když obeplujeme Mys George, hlásí Myšák „tu vyhaslou sopku“ – vrchol Velký Roudný (780 m.n.m) – plul kolem ní v předchozích letech už 2x a jsem rád, že nezapomněl. Slibuju mu, že se tam někdy spolu podíváme. Mám velikou motivaci svůj slib splnit, protože až se kolem motám už devatenáctý rok, na vrcholku jsem ještě nebyl. Vždycky zatím dávám přednost plachtění před výstupem na vrchol.
Skrze úžinu křižujeme ke Karlovci, respektive ke kostelu a hřbitovu, jedinému pozůstatku který zbyl z této zatopené vesnice jejiž existence je doložená už v 16. století. Kostel je nepominutelnou dominantou této části vodní nádrže. Vždycky si plavbu pod téměř tři století starým, dnes už odsvěceným, svatostánkem, užívám.
My s Myšákem míříme k ústí Černého potoka, směrem na Dlouhou Stráň a Mezinu. Toto rameno Slezské Harty má necelé čtyři kilometry a patří k těm relativně méně živým. Ale rybáři jsou pochopitelně i zde.
Už plachtíme minimálně 5 hodin, protože jsme neměli potřebu přistávat na jídlo. Vítr je spíše klidnější a tak jsme obědvali na palubě. Myšák se přesto nenudí, protože střídavě kormidluje, rybaří na klacek se sysálovým provázkem na jehož konec přivázal ohryzek, obsluhuje kosatku a nechává se tahat za lodí na provázku. Zvláště to skákání do vody s vestou z lodi a volné tažení se na provázku navlečeném kolem levé dlaně, Myšáka uchvacuje. Sotva se mu s mojí pomocí podaří vylézt na palubu a osuší se, už leze do vody znovu. Líčím mu, jak jsme před lety pluli po moři na jachtě Tynés a kapitán nás tahal na laně za lodí – vyzkoušeli jsme si to všichni – maminka, já, Pája i Zdendáš. A museli jsme plavat nazí, jinak by z nás ten proud plavky stáhnul. Myšák je evidentně rád, že si může vyzkoušet téměř to samé, co my.
Jsem moc rád že můj lodník už dokáže naši loď ovládat a můžu si do vody skočit i já. Ještě příjemnější je, že mne k tomu Myšák sám vybízí s tím, že on se zatím o loď postará. Ubezpečuju se, že dokáže sám udělat obrat, přehodit kosatku a v případě potřeby kolem mne kroužit. Pak si stoupám na příď a rádobyelegantní šípkou vklouzávám pod hladinu. Vody je tady dost, tipuju, že několik desítek metrů. Vždyť v nejhlubším místě má tahle přehrada 90 metrů a průměrná hloubka je 70 metrů. Nehrozí tedy, že bych do něčeho narazil hlavou. Dělám pár temp pod vodou a vynořuju se tak pěr lodních délek od naší plachetničky třídy vaurien.
Snažím se Míšovi nenápadně sdělit krutou informaci, že na metrový klacek s provázkem a tak velkým kusem ohryzku jablka, tady nic chytit nemůže, ale nereaguje. Touha po úlovku je mocnější než moje schopnost to citlivě vysvětlit. Ale i touhle zkušeností si musí projít.
Na úrovni Královce, těsně po otočce a přehození kosatky, Myšák opět nahazuje ohryzek do vody a během pár vteřin křičí „Tati, tati, ryba …!“ Ukazuje pár metrů za záď, kde se na hladině opravdu plácá asi třiceticentimetrová ryba v posledním tažení. Ohryzek na provázku už je metr od ní a neustále se vzdaluje, rychlostí jakou nám právě fouká do plachet. Do pytle! Nestihl jsem to zdokumentovat. Tohle nám nikdo neuvěří! Ale já tu mrskající se rybu pořád ještě vidím! Ale na fotce by byla moc zrnitá a obtížně identifikovatelná. Vítr právě trochu zadul a bylo nutno natočit hlavní plachtu i kormidlo, takže si ani nestíhám toho vodního obratlovce pořádně prohlédnout. Když se Myšáka ptám, zda tu rybu vytáhl na vlastnoručně vyrobený rybářský prut, říká že neví, protože se zrovna díval jinam. Je z toho vykulený stejně jako já. Nevím zda to je možné, ale napadá mne, že ta ryba plula na hladině a Myšák ji trefil tím ohryzkem, jí to omráčilo a proto se tam tak bezmocně plácala …
Přistáváme pár stovek metrů před ústím Černého potoka, na levé straně zálivu. Je tady úzký travnatý pás mezi smrkovým remízkem a vodou. My ale nemáme stan, jen hamaky a tak budeme spát v lesíku. Povytahuju plachetničku kousek na břeh, roluju kosatku a spouštím hlavní plachtu. Hladina je klidná, nehrozí, že by se loď nekontrolovaně odplula. Vytahuju zelený lodní pytel a odnáším jej do lesa, abych našel nejvhodnější místo na přivázání houpacích sítí.
Myšák zatím pořád zkouší rybařit na neubrání se při tom pohybu v blátivém břehu. Od kolen dolů vypadá jako prastarý těžař rašeliny.
Lesík je zde docela hustý a tak z loďáku vytahuju malou sekerku, kterou sice vozím na většinu vandrů, ale používám ji tak 2x ročně. Ten druhý letošní případ je právě teď. Uschlé smrkové větve odsekávám do výšky dospělého rudokožce, abychom zde mohli uvázat své hamaky vedle sebe. Protože Myšáka už rybaření přestává bavit, jde mi pomáhat a nutně by potřebovat tak sekat sekerou. Když na něj budu dohlížet, je riziko úrazu malé a tak mu letitou sekerku půjčuju. Koneckonců, už měl před dvěma týdny 7 roků a to je vhodný čas, aby se začal učit zacházet i s tímhle nástrojem. Jde mu to. Ani jej nemusím příliš instruovat a napomínat. Dneska se zasloužil o dobrý nocleh stejnou měrou jako já.
Vytahujeme z lodního pytle spacáky, celty na přikrytí, vařič s ešusem a BDP (voděodolný vojenský balíček s jednodenní potravou – Bojová Dávka Potravin). Ohříváme si najednou dvě jídla – pro mne bramborový guláš a pro Myšáka znojemskou pečeni s rýží.
Po velmi chutné a luxusní večeři v „interhotelu pod smrkem“ smačkáváme odpadky do co nejmenšího objemu a ukládáme je do pytlíku zvaného „sviňák“. Všechny věci, které už dnes nebudeme potřebovat ukládáme do loďáku a vydáváme se na podvečerní průzkum okolí. Do setmění nám zbývá ještě hodinka času.
Ztichlou krajinou, která má v okolí velkých vodních ploch svůj osobitý půvab, líně kráčíme zpět, směrem ke Karlovci. Využívám prostředí a prám se jak se jmenuje tenhle strom. „Smrk“. To bylo ale lehké. U modřínu se mi dostává ponaučení, že to je u nás jediný jehličnan, který na zimu opadává. Pomalinku se blížíme k mysu naproti Karlovce, ale než stačíme vyjít na nejvyšší místo odkud už bychom zřejmě viděli vodní hladinu, Myšák oznamuje, že už je unavený a měli bychom jít zpátky. Proč ne. Obracíme se a stejně pomalu jdeme stromy lemovanou cestou k místu, kde odbočíme na téměř neznatelnou polní cestu, která nás vede až k našemu zálivu.
Pitnou vodu na vyčištění zubů nemáme a tak bereme za vděk žvýkačkami z vojenského balíčku BDP. Na každého z nás vycházejí dvě a tak si zuby čistíme důkladně tímto způsobem.
Roztahujeme spacáky do houpacích sítí a Myšák zjišťuje, že to není jen tak – vždycky mu spacák z hamaky jakýmsi záhadným způsobem vypadne. Zasahuju, aby se nezačal zbytečně vztekat, ukazuju mu na svém spacím pytli jak to má udělat. Když se do spacáku souká, raději mu také pomáhám a síť přidržuju, aby nevypadl. Dvě minutky zmatků a strachů, pak se uklidňuje a převaluje se v hamace jako by v ní spával každý den. Dnes to je ale jeho premiéra. Zkouší zda dosáhne po tmě na svou čelovku i na mojí hamaku, aby mne v případě potřeby dokázal vzbudit. Vše probíhá s uspokojivým výsledkem, dáváme si dobrou noc a usínáme.
Ráno se ve spacácích převalujeme a pohupujeme docela dlouho, ale nic nás tu neruší ani nenutí vstávat. Míša zkouší fotit ze svého spacáku selfie, ale protože se síť ne a ne uklidnit, všechny fotky jsou rozmazané.
Snídani připravujeme na roztažené celtě a Myšák nožem řeže všechno sám, mimo cibule. Prý mu ta „obrana proti kurdějím a dárkyně vonného dechu“ chutná i samotná, na důkaz čeho schroustá měsíček červené cibule.
Balíme. Spacáky pěchujeme do obalů, popruhy je stahuju na co nejmenší objem a ukládám naspod lodního pytle. Stanové dílce, sekera, ešus, sbalené hamaky, … vše zaplňuje zelený loďák tak, že má malý lodník trošku problém uzávěr pytle smotat a sepnout. Než odnesu bagáž na palubu, pro jistotu konroluji vodotěsnost. S uspokojením kývám souhlasně hlavou a Myšákova mimika reaguje výrazem „to už dávno umím“.
Než posuneme trup plachetnice na vodu, využíváme téměř bezvětří a natahujeme v pohodlí kosatku i hlavní plachtu. Společnými silami odtláčíme loď na poklidnou hladinu, Myšák si oplachuje zablácené nohy a zvedám jej na palubu. Já si sedám na levý bok a myju se když už se pomalu vzdalujeme břehu. Míša automaticky nasazuje kýl a upozorňuje, že bych měl nasadit kormidlo.
Ještě nejsme ani půl kilometru od našeho nocležiště a Myšák už chce do vody, plavat za lodí. Do poledního pařáku má teplota dnešního rána ještě daleko, ale voda je nestudená. I když je dnes 1.září : -)
Taky dneska se v koupání vedle lodi střídáme. Myšák spolehlivě řídí plachetnici a tak si plování užívám a libuju si v tichu nad hladinou i širokém okolí. Rybáři teprve postupně vylézají ze svých stanů roztroušených podél břehu. Moje šplouchnutí po dopadu na hladinu se nese jako ozvěna výstřelu.
Je skvělé, že i v této části přehrady nestojí na březích chaty a rekreační střediska. Když přivřeme oči, připadáme si jako v nějakém zálivu na Velkých jezerech v Ontariu : -)
Jak se připlouváme blíž a blíž ke Karlovci, vítr zprvu nenápadně, později výrazně zesiluje a naše loď nabírá slušnou rychlost. Křižujeme, pravidelně otáčíme loď a Myšák spolehlivě přehazuje a dotahuje kosatku. Už jsme sehraná posádka. Brázda za zádí je výrazná ještě několik desítek metrů vzadu.
Vítr už je opravdu svižný a kolem plující velká kajutová plachetnice jede ve velmi slušném náklonu. Při další otočce ztrácíme Míšův prut s ohryzkem, který v náklonu sklouzává do vody. „Myšáku, přišli jsme o tvůj rybářský prut, je ve vodě…“ Odpověď je pro mne trochu překvapivá – „To nevadí“. Myšák je zamlklý a při podrobnějším zkoumání jeho obličeje vidím, že tam je náběh na pláč. Tuším co se děje, ale raději se klidně ptám a dávám průchod jeho pocitům. „Tati já se bojím. Já bych chtěl, abychom už přestali plachtit …“
Jestliže mu nechci plavbu na plachetnici nadosmrti znechutit, vím, že musím okamžitě reagovat. Vtahuju jej do hry aby vybral na břehu místo vhodné k přistání, kde se maminka s Kájou a Nikem dostanou autem, aby jej naložili a já pak doplachtil k našemu autu s vozíkem sám. „To, že se na takové místo dá dostat autem, poznáš podle toho, že tam nějaké auto bude stát. Rybáři mají rádi místa, kde se dá dostat jejich autem až k vodě.“ Myšák přestává natahovat a poctivě hledá, kde bychom mohli přistát. Mezitím stejně poctivě přehazuje a dotahuje kosatku, zatímco se blížíme k úžině u Roudna. Na mysu před Roudnem stávají přes prázdniny dva tábory, teď už je místo prázdné. Protože si pamatuju, že tam vede lesní asfaltka, vyhodnocuju tohle místo jako nevhodnější pro naše přistání. Navíc tam Irča snadno autem trefí i když tam nikdy nebyla. Mys je dobře viditelný a Myšák s tímhle místem přistání souhlasí. Tipujeme si kolik otoček při křižování uděláme než tam doplujeme. Myšák odhaduje 4, já tipuju 8.
Vítr fouká opravdu dobře a tak otáčíme až kousek od břehu. Se zkracující se vzdáleností a aktuálními poryvy větru oba průběžně své odhady korigujeme. Před poslední otočkou se shodujeme na čísle šest a tak to také nakonec končí. Oba jsme v podstatě tipovali dobře : -)
Tohle byly pro mne hodně perné dvě hodiny. Ne k vůli větru, ten byl naprosto v normě, ale k vůli Myšákovým obavám, které by mohly přerůst v trauma. Mám pocit, že jsme to oba zvládli skvěle – utvrzuje mne v tom Myšákovo „… ale klidně bychom to mohli doplout“. Irča už je ale na cestě sem, takže to nebudeme zbytečně komplikovat. Ale nevýslovně mne Myšákova slova těší : -) Jen mne trošku mrzí, že jsem nestíhal udělat ani jednu fotku, ani jeden videozáběr. Takže to zůstane uloženo jen v mé (a možná i v Myšákově) hlavě.
Než mamataxi dorazí, dopřáváme si studený oběd v podobě chleba, uheráku a cibule. Svlažujeme to zbytky citronové matonky. Myšák si ještě odskakuje dobudovat molo z kamenů, ale to už se maminka blíží a tak jí jdeme naproti, aby se mohla otáčet na příhodnějším místě.
Irča s dětma odjíždí na naši oblíbenou plážičku pár set metrů od místa kde vykládáme a nakládáme loď. Já se naloďuju na vauriena a vyplouvám vstříc úžině u Roudna. Přestože se vítr chová trošku nepřátelsky, ve chvíli, kdy vplouvám do úžiny uvadá. Tohle místo je fakt zakleté : -) Ale taky předvídatelné. Po místy adrenalinových otočkách se dostávám do zóny klidu. Jak nepatří tohle místo mezi moje oblíbené, tak jej dneska velebím.
Za chvíli už se mi po trošku divočiny stýská a tak si pomáhám kormidlem, abych se ze „zóny klidu“ dostal na zálivu s jediným ostrovem na téhle vodní ploše. Tam mne to zase hezky prověří. A taky, že ano. „Slunko pálí jak ďas“ a tak cítím, že se mi těsně pod okrajem rukávu trika spaluje kůže. Žádný opalovací krém s sebou nevozím a to, že se spálím je ojedinělá záležitost. Ale zdá se, že ji absolvuji právě teď. Kuriózní na to je, že se mi spaluje jen pěticentimetrový pruh těsně pod okrajem rukávu. Nemusím ani moc dlouho dumat proč to tak je. Před dvěma týdny jsme dopluli naši tradiční „vodu“ v Polsku a tam jsem se přirozeně opálil, protože jsem plul v námořnickém tričku, neoficiálním to kroji našich plaveb. Na tohle poslední prázdninové plachtění jsem si vzal taky námořnické tričko, jenomže tohle má o pět centimetrů kratší rukávy ! : -(
Oceňuju houbu na vylévání vody z trupu lodi. Prvně ji využívám k tomu, abych si skrze ni svlažoval žhnoucí pruhy na obou nadloktích. A je to neskonalá úleva.
Přede mnou plují dvě kabinkové plachetnice, takže mám reálný ukazatel toho jak to v kterém místě fouká. Zjednodušeně mi stačí, abych přesně kopíroval jejich natočení plachet i směr plavby. V drobných nuancích tak činím. Těsně před Mysem George mi volá Irča, kde jsem, že ona už s dětma na mne čeká na „plážičce“. To už ale přeplouvám mys o pár desítek metrů a „naši“ plážičku vidím, takže by měla Irča vidět i mne. „Teď už by jsi mne měla vidět, právě sem vyplul z poza mysu …“ Trošku mne mate, když se Irča dotazuje, zda mám oranžové plachty (přece musí za ty roky vědět, že jsou bílé), ale v klidu ji oznamuji, že moje loď má bílé plachty. „Už tě vidím!“
Plážičku míjím s máváním na Irču a děti – mířím o pár desítek metrů dál, kde je tradiční místo pro nakládání lodí k odvozu z přehrady. Tady už kotví nafukovací katamaran značky „smartkat“. O něčem takovém spolu s Pajtášem dlouhé roky sníme. Kdyby to stálo místo 160 000 Kč jen 16 000 Kč, tak už na tom dávno plachtíme. Majitel tohoto úžasného plavidla je dobrý chlapík, který mi při přistání přidržuje příď, abych ji nepodřel.
Využívám přítomnosti „smartkatu“ a loudím ze sympatického chlapíka praktické zkušenosti a informace, které by nám udělaly jasno při výběru toho „pravého“ typu katamaranu pro nás. Myslím na Pajtáša, který tady není a nemůže registrovat praktické poznatky někoho, kdo na tomhle katamaranu pluje už šest let. Snad mu je budu schopen nezkresleně předat.
Teď mne ale čeká nepopulární část téhle tradiční akce – odstrojení plachetnice a její naložení na přívěsný vozík, abych ji mohl odvézt zazimovat do DBCB. Většinu úkonů zvládám sám. Jen si odbíhám pro skládací kleštičky, abych mohl odtáhnout šroubky šeklu a složit kosatku či odjistit hliníkový stěžeň.
Na odnos trupu lodi z vodní hladiny na přívěsný vozík si volám Irču. Přichází i s dětma a společně se snažíme loď zvadnout a kousek poponést. Jde to ztěžka. Zachraňuje nás kapitán nafukovacího katamaranu, který právě připlouvá a nabízí nám svůj vozík na kterém můžeme loď převézt k autu. S neskonalou radostí a vděčností přijímáme. Pomáhá nám i loď zvednout a položit na přívěsný vozík. Těší mne, že nezištnost a dobrá vůle neustále mezi touhle sortou lidí funguje. A děkuji mu za inspiraci – tenhle malý vozík si zřejmě taky vyrobíme.
Cestou na plážičku ukazuju ogarům uhynulého macka kapra, který zavání na skryté pěšince ve vrboví. Takový kus na vlastní oči neviděli ani oni ani já.
Na plážičce jako první věc se jdu potápět – Myšák někde u potopeného pařezu ztratil botu. Jeden sympatický mladík se dle instrukcí Irči sice pokouší botu najít a vylovit, ale je to spíše nereálná věc, protože voda je tady dost hluboká a dno se zprudka svažuje. Ne, že by se mi zrovna potápět chtělo, ale protože mi všichni před chvílí pomáhali s nakládáním plachetnice pro transport, je mi stydno se na cokoliv vymlouvat. Vím, že to je sice marná záležitost, protože po vodou toho bez brýlí moc neuvidím, ale nořím se hlavou co nejhlouběji. Nohama ještě párkrát kmitnu abych se dostal aspoň tři metry pod hladinu a s otevřenýma očima se snažím v zelené vodní mlze orientovat. Jde to ztěžka, ale rozeznávám vyhlazené kořeny pařezu, který tu je ponořený od roku 1997, poznávám i kameny a svažující se tmavé nekonečno. Bota samozřejmě žádná. Dochází mi kyslík a tak se vynořuji. Překvapivě musím máchat rukama víc než jsem čekal, takže jsem byl docela hluboko. Mám odzkoušeno, že se dokážu ponořit na nádech do osmi metrů, ale teď jsem byl maximálně v polovině a kapacitu plic využíval k tomu, abych propátral a prohmatal dno. Každopádně jsem moc rád, když se nad hladinou nadechuji. „Zkus to ještě víc napravo“ volá na mne Irča ze břehu. OK. Pár temp, nádech, hlava dolů a nohy nahoru, párkrát kmitnout a projížďka po dně – tady je něco nazelenalého, co tu zcela jistě nepatří. Beru to do ruky a v tu chvíli si hmatem ověřuju, že to je dětská bota do vody. Asi jsem ji fakt našel. Obracím se k hladině a ruku s botou držím nahoře, aby se vynořily jako první : -)
Vítr na kiteboarding nyní určitě není, takže prkno s kite a neoprenem ani nevytahuju a postávám na plážičce a sekunduju děckám. Párkrát vlezu do vody, abych je povozil na svých zádech, na břehu pak schroustávám jablko, protože dostávám hlad.
Před čtvrtou hodinou se balíme a vyrážíme k domovu. Já zajíždím ještě do DBCB, abych tam odpojil vozík s lodí. Zítra na zahajovačce se určitě najde pár dobráků, kteří mi ji pomohou sundat, přenést a zavěsit na své místo, kde přečká zimu.
Skvělá akce!
———————————————————————————————————–
Nesestříhané video (15:27):
