(Dazul) Zpravidla mi vyjde vyrazit na snowkiting až v lednu, kdy je dostatek sněhu i o víkendu, ale letos nachumelilo dostatek sněhu trochu dřív, tak jsem spolu s Myšákem vyrazil na Veselský kopec dnes. Včerejší předpověď větru nebyla na snowkiting ideální : -)
Přiznám se, že mne trochu překvapilo množství sněhu nafoukaného před vstupem do garáže. Na první pohled mi je jasné, že tuhle závěj neprorazím, takže lopatu do ruky a ruční práce. Normálně bych na to vzal čtyřkolovou motorku s radlicí na sníh a rozhrnul si ten kilometr k asfaltové cestě sám, ale ještě je v opravně : -( K asfaltce sníh samozřejmě odhazovat nebudu, ale výjezd z garáže odklidit musím. Snad to pak ty tři výškové metry na hřeben vyjedu.
První zjištění je, že v pátek dovezená, 8 let stará ŠKODA YETI 4×4, 2 TDI se čtvrt století starému LAND ROVERU v tomhle nevyrovná a prostě nezvládne všechno, co on : -( Při couvání zatáčkou zpátky ke garáži, abych se pořádně rozjel, mi předek auta sklouzává mimo kamenný návoz cesty, takže mne musí ten metr vytáhnout Irča.
Nasazuju tedy řetězy a na druhý pokus to stoupání od garáže na hřebenovou polní cestu dávám. Povzbuzený tímto malým úspěchem nakládám Myšáka a společně sjíždíme ještě níže, ke stodole, kde mají děcka uložené lyže a lyžáky. Myšák si totiž bere malý cvičný kite, a taky si vyzkouší jízdu za drakem.
Sjezd i výjezd zpátky se na tři pokusy s řetězy daří, a my si prorážíme místy až metrové návěje po hřebeni dolů k asfaltce, která už je prohrnutá traktorem. Včera, ale to ještě nenapadlo tolik sněhu, jsem to při testovací jízdě dal dolů i nahoru bez řetězů, teď je ale sundávám až dole před Obecním úřadem.
Díky zdržení s odhazováním sněhu, taháním auta, nasazováním a sundáváním řetězů, nejsme u vysílače na Veselském kopci u Oder po deváté, jak jsem měl v plánu, ale až po jedenácté hodině.
Domlouváme se s Myšákem, že mi pomůže připravit můj velký kite a jak se rozjedu, vytáhne si ten malý, cvičný a bude si to zkoušet tady, kousek od vysílače. Malý kite už ovládat umí, ale s lyžema to na něm ještě nezkoušel. Jak se trochu rozjezdím, mám v plánu kroužit kolem něj a radit mu v případě, že bude mít nějaké problémy.
Teď ale musíme rozmotat šňůry vrchlíku kite, abych je mohl přes prusíky navázat k baru (hrazdičce, kterou se drak ovládá). Vždycky když to dělám prvně v sezoně, trvá to nepříjemně dlouho, což je dost limitující, neb se šňůry musí rozmotávat bez rukavic, a při mínus pěti stupních mrazu musím ruce často zahřívat, aby mi neomrzly.
Bez Myšákovy pomoci bych to sice taky zvládl (co jiného by mi zbývalo), ale takto se společné dílo daří mnohem rychleji. Můj dnešní parťák mi nadhazuje draka, já přitahuji dvě vnitřní šňůry, které ovládají odtokovou hranu vrchlíku, kite se zvedá, dělám osmičku a na třetí pokus konečně vyjíždím.
Protože je na pláni kiter, který přijel dříve než my a má tu vyježděnou svoji trasu, vyklízím mu pole a nechám se táhnout asi čtvrt kiláku za něj, aby se naše vrchlíky nepotkaly. Počasí se projasnilo, sníh je převážně prašanový a tak by to dnes mohlo dobře svištět.
Cítím ale, že se mi asi lepí sníh na skluznici mých lyží, které poslední léta používám už jen na snowkiting a nijak jsem je nešetřil. Občas krtinec, občas šutr, takže na ní jsou dost velká místa, kde se sníh lepit může. Ale tah kite je ve výkrutu osmičky, kterou se snažím skoro furt vykružovat pár metrů nad zemí, kde to fouká, dost silný a vždy nalepený sníh při zrychlení sedřu.
Na pláni není vrstva sněhu stejná. Na místech, kde se vítr prohání i při zemi, je vyfoukaná pěticentimetrová vrstvička, po které se jede stejnoměrně a hraní se příjemně. Ale jsou tu místa, kde je nafoukáno sněhu nad kolena a zabořená lyže se tu v té rychlosti (občas dost vysoké) ovládá obtížně.
Pendluji sem a tam asi půl kiláku po větru od vysílače, kde se sice jede relativně dobře, ale nedaří se mi prosadit proti větru, abych se jako vždy vrátil na místo startu. A taky nevidím Myšáka, protože mi výhled kryje malé vyvýšení mezi mnou a jím.
Sotva začnu zvažovat, že se raději vrátím s lyžema na rameni a kite pod paží, najíždím do pořádné závěje, lyže se mi do ní doslova zapichují a já nestíhám zatočit. Pak vnímám, že jsem nekontrolovaně tažený nekonečnou hromadou sněhu, vidím jen neproniknutelnou mrazivou mlhu, instinktivně se snažím obrátit vrchlík k zemi, abych jej zastavil. Ne, že bych na kite upadl prvně, ale protože se mi to už pár let nestalo, jsem sám sebou překvapen.
Většinou mne takové situace, vstanu-li schopen dalšího pohybu, vybudí abych dokončil, co jsem si umínil. Vstávám, oprašuju se, a snažím se dál prosadit proti větru, abych se co nejdříve dostal l Myšákovi. Po třetím pádu to vzdávám, sundávám lyže, zápasím s vrchlíkem, abych namotal šňůry na hrazdičku, a pokorně se vracím plání proti větru přímo k vysílači, kdy by měl být Myšák a zaparkovaná ŠKODA YETI. …
Minutové video – natáčel převážně Myšák :