(Dazul) Původně jsem měl v tyto dny plánovanou podzimní potulku po hřebeni Nízkých Tater, ale jak už to bývá „Dazul míní, Pípa mění.“ Při srpnové plavbě po polské Drwęci Pípa několikrát nadhodil otázku, zda bych termín letošních Nízkých Tater, který se vždy kryje se štýrskou Salzou (+ Murzílkovy dojmy), kterou organizuje Nessuno, neposunul o týden, aby mohl stíhat obě skvělé akce. A protože jsem duše altruistická, po návratu z expedice jsem v na našem webu změnil termín Nízkých Tater a přidal Salzu. Naposled jsem tuto ledovcovou řeku sjížděl v červnu 1999, takže by nebylo špatné si ji po devatenácti letech splout znovu : -)
Salza není řeka pro úplné začátečníky, je studená, vzdálená přes 500 km, podzimní počasí také neláká ke koupeli v ledovcové vodě… Že to se zájmem o tuhle akci v našich kruzích nebude až tak žhavé, samozřejmě tuším, ale to že nakonec ani nenaplníme auto, mne přece jen trošilinku překvapuje. Utěšuje mne, že se stejným problémem se potýká i Nessuno (hoši, kteří před třiceti lety prošli oddílem TOM, který jsem tehdy vedl – a i po těch letech pořád „drží partu“). Řešení je tedy nasnadě, vyrážíme společně jedním vozem. Bez Pípy a jeho syna Martina (Pípovi jeho pochroumaná záda fakt nezávidím).
Sraz máme dohodnutý v pátek ráno u klubovny Nessuna na Vsetíně. Všichni jsme tak natěšení, že na místo srazu dorážíme o čtvrt hodiny dřív : -) Drobným zdržením je čekání na vlak od Olomouce, který přiváží Zdeničku. Teď už jsme ale kompletní a dodávka (bereme i méně skladný kajak), kterou Píďa půjčil u sebe v zaměstnání, vyráží směr Břeclav, Mariazell, Palfau. Naším dnešním cílem je camp „u maďara„, kde bude cíl naší plavby i zítra. Píďa je dobrý řidič a tak bez problémů parkujeme v 15:00 na místě určení.
Šestihodinovou cestu nám zpříjemňuje Murzílek líčením historek typu „Veliteli, já o ničem nevím, já jsem tam nebyl, já jsem byl úplně vzadu a spal jsem.“ S úlevou jsem konstatoval, že i po více než třiceti letech po mé vynucené dvouleté základní vojenské službě se nic nezměnilo na poznání, které jsem si s sebou do civilu odnášel: naši armádu může zachránit pouze to, bude-li nepřítel stejně neschopný.
Stany už máme postaveny, pozdní oběd spapán a na to abychom vyrazili v dnešním úžasně slunečném počasí na řeku, je už pozdě. Ale není pozdě na to, abychom vyrazili pěšky do lesnatého údolí a pokusili se dýchavičně vystoupat skoro až na hřeben.
Cestou zpět míjíme po pravé straně, vysoko v prudkém svahu černý otvor ve skále, který fakt vypadá jako jeskyně. A tak se větší polovina naší výpravy ve složení Murzílek, Dazul a Miky škrábe napříč riziku bolestivého sklouznutí nahoru. Píďa se Zdeničkou pokračují po proudu potoka zpátky do campu. Nahoře zjišťujeme, že to otvor skutečně pokračuje do nitra hory a jeho pravidelnost i velikost naznačuje, že se nejedná o přírodní úkaz, ale dávné dílo lidských rukou. Po cca 30 metrech štola končí. Její existence je pro nás záhadou. Proč ji ve skále vylámali? Sloužila jako nějaké úložiště trhaviny, když budovali okolní cesty? Umělá jeskyně je na docela obtížně přístupném místě, takže i tuhle možnost není vhodné vyloučit …
V campu vaříme večeři a pak se všichni slézáme u ohně, který Hůlka a Česťa zapálili. Kytaru na tenhle typ akcí už léta nevozím, ale o zábavu a překvapení zde nouze není. Když Murzílek zjišťuje, že na to aby zjistil, že Jarča a Česťa bydlí o údolí vedle něj, musí jet do Rakouska na Salzu, nevychází po zbytek večera z údivu.
————————-
Sobotní ráno vstávám až v 7:30. Nikam nespěcháme, protože zde v údolí řeky Salzy je stín a chlad. Sluníčko tady vyleze až před polednem, proto víme, že nemá smysl pokládat lodě na vodu dřív než v 11:00. Ranní ptáče dál rozhodně nedoskáče, jen mu dřív omrzne a upadne noha.
Na kraji vysokého skalnatého břehu Salzy, asi 5 km nad Palfau, kupuje Píďa za 10 Euro známku na parkování (zdejší sdružení majitelů pozemků kolem řeky poskytlo svoji půdu k parkování, ale je potřebné za to zaplatit). Naši dodávku parkujeme asi kilometr nad Wildalpenem. Tady foukáme dvě Baraky – na zelené jede Murzílek + já, na červené Zdenička + Píďa. Miky jede na kajaku – poprvé na tekoucí vodě. Na můj vkus má Miky docela odvahu. Já osobně bych to šel před Salzou vyzkoušet aspoň na Bečvu. Ale je vidět, že Nessuňáci nezměkli.
Hůlka jede taky na kajaku a Česťa vyplouvá sám na zelené Barace. Oba jsou zkušení vodáci, takže tady žádné vybočení ze scénáře nelze očekávat. Tipuju, že o dramatické zápletky se postarají naše lodě. Ale tajně doufám, že budu nedobrovolného koupání ušetřen – jsem nachcípaný jak tuberák a nemám v plánu se na téhle akci dorazit.
Před vyplutím děláme společné foto „po pojišťovnu“ (i když v mém případě se to míjí účinkem, neb se pojišťuju pouze na akce nad 4000 m.n.m.). I zde platí pravidlo z vysokých hor „Kolik nás leze nahoru, tolik nás po svých sleze dolů“ – zde jen mírně modifikované „Kolik nás vypluje, tolik nás přistane“. Nikdy nezaškodí si tohle pravidlo připomenout u řeky ukázkově ledovcově studené, průzračně zelené a v mnoha místech ukázkově dravé. Před námi je 23 km plavby divukrásnou krajinou.
Mimoděk si uvědomuju, že jsme tu všichni oblečeni do neoprenů – skvělé civilizační vymoženosti. Trochu mi zatrne, když si vzpomenu, že prvně jsem tuhle řeku jel v šusťákách : -(
Slalomovou trať u Wildalpenu s Murzílkem projíždíme pohodově. Murzílek jede na háčku (stejně musí být pořád jako první, tak ať si to hezky užije) a já jsem na zádi. Uvědomuju si, že se mi s ním jezdí stejně dobře jako s mojí ženou Irčou – nemusíme si skoro nic říkat a přesto víme co má každý z nás při najíždění do peřejí mezi skalisky dělat. Mám pocit, že si užívám téměř dokonalé souznění. Na horách i na vodě je skvělým parťákem, ale za ženu bych si Murzílka nevzal. Mám totiž pocit, že v peřeji před skálou přitahuje dřív než je nezbytně nutné : -) Přiznávám, že můj dojem může být zkreslený faktem, že v několika případech máme evidentně víc štěstí než rozumu a umu.
Pod slalomovou tratí přirážíme k Pecovi a Kryšpíně (pojí nás zážitky ze souputnických oddílů TOM Lišáci a 1. dívčí Ještěrky v krásných „sametových“ letech). Mají zde svou flotilu čítající patnáct Barak – zajišťují akci pro vedoucí Royal Rangers. Skvělé setkání. Ač žijeme cca 20 km o sebe, máme skvělou příležitost si po více než deseti letech pokecat 500 km od našich domovů. Jak říká klasik: „Nic se v duchovním světě neztrácí. Každý náš čin, všechno naše úsilí se podílí na vytváření dějin lidstva!“ : -)
Jsem úžasně šťastný člověk. Mimo jiné si to uvědomuji na drobnosti, která zásadně ovlivňuje dnešní den – ač byla prognóza počasí na dnešek 7 °C, je evidentní, že navzdory draze placeným vědeckým prognózám je na sluníčku teplota kolem 20 °C. Včera večer jsem tomu moc nevěřil, ale přesto v to doufal. A teď, navzdory své slabosti ve víře, užívám si ukázkový záchvěv posledních okamžiků indiánského léta.
Plout s Murzílkem je skvělý zážitek. To, že je nevyzpytatelný, zaručuje totální absenci nudy. Ale za ty roky bych si už dokázal vsadit na okamžiky, kdy je průzračně čitelný a předvídatelný. Čtvrt století „průzkumníka“ jej pozitivně deformovalo tak, že jeho oku neunikne žádná netypická a pozoruhodná věc v jeho zorném poli. I to je jeden z důvodů proč se mi s ním hezky šlape i pluje. Mnohých věcí bych si totiž nevšimnul a mé putování by tak bylo nenávratně ochuzeno. A protože máme v mnohém velmi podobný vkus, jsem za jeho postřehy a upozornění vděčný, obohacují mne.
Je zbytečné, abych zde detailně popisoval romantické i dramatičtější okamžiky naší plavby, komické kontrasty proplouvajících vodáků a rádobyvodáků, famózní skoky Hůlky a Česti z šestimetrové skály, kuriózní figurky vezoucí se na komerčních raftech, skály porostlé nádherným mechem, oblé kameny téměř podobné těm ze slovenské Belé, hebrejsky modrou oblohu, nazelenale lesknoucí se hladinu Salzy, vysoké stěny kaňonu, … Bylo by to jen marné vrstvení slov. Kdo Salzu v tomhle počasí nesplul, nemá šanci pochopit. To je holý fakt na kterém nemám šanci nic změnit.
Jsa formován foglarovkami vím, že „zelená říčka“ je slovenská řeka Belá. Vždycky, když kolem legendárního tábořiště pluju, prolétne mi hlavou „Poklad Černého delfína“. Jaroslav Foglar po Salze nikdy neplul, ale kdyby tomu tak bylo, jsem přesvědčen, že by jeho dvanáctá kniha byla o jeden řád barvitější.
Dnešní plavba se mi zdá velmi pohodová a technicky nepříliš náročná. Jistě za to může příjemně nahřátá krajina a časté úseky naplno ozářené sluncem. Prvně zde registruju roje malých mušek, které na nás nalétávají především v peřejích. Murzílka dokonce na čas oslepují, protože mu nalétly do očí. Chudák, jede chvíli poslepu. Ale drží pádlo, směr i rovnováhu naší lodě.
Na lodi mám sám svoji hlavu a jedu tak, jak se cítím. Snažím se nenechávat ovlivňovat ostatními. Jenomže ta peřej před námi je poseta vyčnívajícími kameny i skalisky a proud se zde stává hodně nevyzpytatelný. Budeme muset jet hodně pružně. Murzílek si sesedává a jde do kleku – to je pozice, kdy dostává své těžiště níž a je v lodi lépe zaklíněný. Naše plavidlo je tak i v neklidné peřeji stabilnější. Hlavou mi bleskne, že Murza vidí cosi co jej přimělo jít do kleku. Rychle vyhodnocuju, že bych měl jít do kleku i já. Sklouzávám na dno lodi, zapasovávám kolena k bočním válcům Baraky. Dno se mi zdá trochu vyfouklé, kolena mi zajíždějí pod úroveň hladiny. „Přitáhni!“ „Nalevo!“ „Makáme!“ … Najednou se mi na chvíli zatemní oči a jedu setrvačně stejným směrem. Vnímám šílenou bolest v levém koleně. Před okamžikem se potkalo se skaliskem. Nevím, jestli to co mám v očích jsou slzy nebo zbytky spršky zpěněné Salzy. Slyším se jak bohapustě kleju. Murzílek to registruje a domlouváme se, že na nejbližším trochu vhodném místě přistaneme. Soukám se z lodi jako invalida a pokouším se přes bolest udělat pár dřepů. Musím to co nejdřív rozhýbat! Jsem zvědavý, co uvidím až večer sundám neopren. A rozhoduju se, že příště zase pojedu jak se budu cítit – a nebudu se opičit po Murzílkovi!
Nejkrásnější úsek naší dnešní plavby přichází asi dva kilometry před přistáním. Vplouváme do skalnatého, mechem porostlého kaňonu, ze kterého nevede cesta ven jinudy než po nebo proti proudu Salzy. A protože si fakt nedovedu představit, jak se prosazuju proti proudu téhle kouzelné, ale dravé řeky, existuje reálně pouze jedna varianta – po proudu. Zdá se mi, že tady je taky nejobtížnější úsek – klidný tok se mění v širokou škálu permanentní peřeje.
Finální část naší plavby je přímo proti slunci. Hladina se leskne tak intenzivně, že jen velmi obtížně čteme řeku. Přivírám oči jak jen to jde, ale přesto nevím, co nás čeká. A proud směřuje pořád k té oslepující kouli. Podvečerní sluníčko dokáže být docela nepříjemné a nebezpečné.
V 17:15 už máme lodě vynesené nahoru do kempu a necháváme je osušit. Neopreny visí na šňůře, vaříme večeři. Píďa se jde sprchovat teplou vodou („Jak dlouho tam ještě bude?“ „Dokud mu nedojdou eura.“). Pak vyráží s Murzílkem pro dodávku, kterou jsme nechali zaparkovanou nad Wildalpenem.
I dnes děláme oheň. Posedáváme kolem něj, hřejeme se a domlouváme plán na zítřek. Kapela v nedaleké hospodě ladí dvě hodiny bubny, aby kolem desáté večer spustila rockotéku. Jsem tak příjemně unaven, že se mi při kytarových rifech a bubnových virblech hezky usínááááááá ….
————————————-
Ranní námraza nás nedokáže odradit abychom vstali. Stany i lodě balíme mokré, pokud bychom chtěli čekat, až uschnou, vyráželi bychom až odpoledne. My ale chceme cestou domů stihnout výšlap na Hochkar (1808 m.n.m.).
Je to dobrý nápad. Mohli bychom se nechat vyvézt lanovkou skoro až na vrchol, ale my se chceme protáhnout a tak šlapeme po svých. Je ukázková sluneční podzimní neděle. Krajina se podobá té nízkotatranské a kousek pod vrcholem narážíme na paraglidistu, který se chystá s klientem na tandemový let. Čekáme až úspěšně odstartují. Daří se jim to. Ale let bude asi nedlouhý, protože pilotovi se evidentně nedaří natrefit na stoupavý termický proud a pomalinku ztrácí výšku. Na přistávačku v údolí Salzy bezpečně doletí, ale pasažér je ochuzen o stoupání nad vrcholy i svahování. Škoda, že tu nemám svého Maca, hned bych startoval za nimi.
Na rozdíl od vrcholků našich hor, vidím na nejvyšších bodech Německa, Itálie, Rakouska, Švýcarska … kříž. Nepřehlédnutelný kříž. Zatím :- ) Doba se mění, jistoty dřívějška jsou dnes relativizovány a zpochybňovány. Mediální prostor je plný cizích slov jejichž význam plně nechápu. Ve své jednoduchosti jsem ale před patnácti lety dospěl k názoru, že lingvisticky i lidsky jsou některá profláklá slovní spojení totálně nesmyslné – třeba „pozitivní diskriminace“ či „politická korektnost“. Ještě, že zatím zbývají jistoty typu „Když chci vylézt na kopec, propotím si triko.“ : -)
Jsem rád za Pípovu iniciativu a vmáčknutí Salzy do mých podzimních aktivit. Akce s Píďou, Mikym, Zdeničkou, Česťou, Jarkou a Hůlkou byla úplně skvělá. Díky vám! Mé baterky jsou opět dobity na 100% :- )
————————————-
Šestiminutový sestřih videa:
Nesestříhaná sedmnáctiminutová verze videa:
A ještě pár fotek pro přiblížení téhle skvělé akce:
