(Dazul) Když mi po delším čase volala Káča, že bude s jejich oddílem ZEHNĚŠEKA na Polaně ve Velkých Karlovicách, okamžitě mne napadlo, že to je skvělá příležitost se potkat. V delším telefonátu Káča projevila stejné přání s tím, že by byla ráda, abych s sebou vzal kytaru a večer jsme společně s jejich oddílem zazpívali.
S Káčou si máme vždy o čem povídat, protože od srpna 1992, kdy jsme se na legendárním kursu FONS potkali, nás pojí mnoho větších či menších společných prožitků, nejen v naší společné „bublině“ zvané skauting. Jejím oddílem ZEHNĚŠEKA (fungujícím od roku 1980) prošlo mimo jiné řada pozdějších mediálně známých osobností – herečka Aňa Geislerová a její sestry, šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery, zpěvák Matěj Ruppert, Roman Týc – spoluzakladatelem umělecké skupiny Ztohoven, …
Na státní svátek 28. října, dopoledne, vyrážím s Kájou a Kubou autem do Velkých Karlovic na základnu A-TOM Polana, o jejíž existenci se zasloužil nedávno zesnulý Jura. Naposled jsem tu byl na Silvestra 2004, kdy se nás z našeho střediska sešlo víc než půl sta roverů a oldskautů. Tři chaloupky, tvořící tuhle základnu asi půl kilometru od hlavního hřebene, byly úžasné pro takové společenství – všichni se mezi nimi přemisťovali podle toho, co kde právě probíhalo (zpívání, hraní her a tlachání). 
Okolí se ale v mezičase dost proměnilo. Zánovní chalupu ani ohrady pro koně pár set metrů nad základnou si nepamatuji : -( Ale jako pozitivní vnímám, že se Jurovi podařilo před lety koupit pár hektarů vzrostlého lesa u základny, a nechal v něm profesionálně vybudovat „utajenou“ opičí dráhu – nízká lana.
Od auta, zaparkovaného 200 metrů nad konečnou autobusovou zastávkou v Miloňově, to máme nahoru na Polanu skoro tři kilometry. Nahazuji tedy bágl se spacáky, kytaru beru do jedné ruky, duhou držím Kubovu ručku a vydáváme se proti proudu Miloňovského potoka.
Většinu cesty k základně Polana máme jít po žluté značce, takže „vedení“ naší skupinky přebírá Kája, která hledá další a další značení. Na odbočku značky do stoupání na hřeben (po cca 1,5 km) ji raději decentně upozorňuji, ale i tak ti zvládá dobře. Až k chalupě to máme od auta skoro 2,5 km, s převýšením 240 výškových metrů (což v přepočtu dělá další 2,4 km), takže mne ani nepřekvapuje, že to s odpovídajícím počtem odpočívacích přestávek šlapeme 1 hodinu a 50 minut : -)
Na Polaně je relativní klid – ZEHNĚŠEKA je rozptýlená v chatách a okolí, vítám se tedy s Káčou a Vojtou, a pak se jdu s Kubou a Kájou podívat na „Lesní lanové hřiště Polana“. Dojem je ohromující, zvláště proto, že jsem chtěl před časem stavět cosi podobného u našeho DBCB, a dobře vím, že to není tak jednoduché jak to vypadá (mám na mysli především právní a technické zapeklitosti, do kterých může hodit vidle příroda).
Samozřejmě, že naši dva opičáci zkouší lanové aktivity okamžitě poté, co jsme k nim přišli. Dělám jim záchranu, ale děcka ze ZEHNĚŠEKY už mají všechny aktivity zmáknuté a Kája s Kubou se po nich opičí.
Využíváme pohostinství pražských skautů a dopřáváme si pozdního oběda – halušek.
Prozkoumáváme okolí a nemůžeme opomenout koníky za elektrickým plotem „nových sousedů“ Polany.
Zatímco my společně prozkoumáváme okolí Polany, děcka ze ZEHNĚŠEKY mají svůd družinový program. Lanové aktivity, nácvik semaforu a modrotisk.
Mimo semaforu, si vše zkoušíme taky : -)
Při procházení mezi chalupami registruji dlouhou a vážnou debatu dvou hochů ze ZEHNĚŠEKY, kteří sedí u ohniště – debatují o Bohu. Sponánně a opravdově. Kdybych tu nebyl několik hodin a nenavnímal vše kolem, mohl bych propadnout dojmu, že to je trochu „potěmkinova vesnice“, ale vím, že není. Silné okamžiky i pro mne, ač jsem zaslechl jen útržky debaty. Už trošku chápu, proč v Káčině oddílu vyrostly tak silné osobnosti, a další bezpochybně rostou.
Když Kuba a Kája zkouší „nízká lana“ s feratovými úvazky, jsem o poznání klidnější, a i pro ně to je větší zážitek.
Udržet pozornost a aktivitu Kuby i Káji je docela náročná věc, zvláště když nejsou ve svém domácím prostředí. A tak mimo lesního lanového hřiště (několikrát) a ubytování se na noc, jdeme prozkoumat prostor k hřebenovce i dolů ke zvoničce, s cílem, abych oba dostatečně unavil a podařilo se mi je ve vhodný čas uspat.
Každopádně si ale připravujeme spacáky na noc v dostatečném předstihu v chaloupce, která se bude brzy bourat a na jejím místě se postaví nová.
Možná jsem Kubu a Káju unavil, ale uspat je před cca 19:00, kdy oddíl večeří (pohanková kaše) se mi je nedaří.
Pohankovou kaši se zeleninou a masem snědli Kája s Kubou sice téměř celou, ale známky únavy a klimbání se pořád neobjevují : -(
Nakonec Kubu ukládám na jeho spacák do rohu místnosti, kousek od kamen, kde za zvuků valašských písní usíná. Kája srdnatě sedí mezi ostatními na dřevěné lavici a po každé třetí písničce se mne neopomene zeptat: „Tati, a kolik ještě písniček, než půjdeš s námi spát?“
Na Polaně je několik sympatických „drobností“, například cedulka WI-FI : -)
Netuším jak dlouho jsme společně při kytarách zpívali, ale měl jsem z toho velmi hezký pocit. Děcka nejenže hezky pěly, ale ke konci i spontánně tančily : -)
Asi bych hrál ještě hodinu, ale Kuba se ve spacáku neustále obrací a vydává neartikulované výkřiky, které signalizují, že bych s ním měl jít spát. Klimbající Kája mé rozhodnutí uložit kytáru do futrálu s uspokojením kvituje. Beru Kubíka ve spacáku do náručí a přenáším jej do vedlejší chalupy, kde nás čeká přímotopem vyhřátá světnička.
Ráno v 6:00 je Kuba i Kája vzhůru a už chtějí jít domů, tak jak jsem jim včera slíbil. ZEHNĚŠEKA ještě spí a tak se v klidu a tiše balíme, uklízíme světnici ve které jsme spali a vydáváme se za ranní mlhy dolů k autu.
Dolů to jde o poznání snadněji a rychleji než včera nahoru. Dokonce nemusíme dělat ani jednu zastávku!
U auta jsem v 7:00 a se zastávkou na Vsetíně, kde nakupujeme jídlo na dnešek a zítřek (podzimní prázdniny), jsme kolem deváté doma.
Dnes jsem měl být normálně v práci, ale protože jsou prázdniny, jsem s dětma doma. Využívám ale nabídky mojí maminky, že děti na pár hodin pohlídá, a odskakuji si do Valmezu vyřídit nejnutnější věci, které z domova udělat nelze.
Odpoledne přichází na návštěvu Zdendáš s vnoučaty a hlavně Kája je v sedmém nebi – může si hrát s Honzíkem a Emičkou.
Zatímco si děcka hrají, zastřeluje mi Zdendáš optiku na PCP – narozdíl ode mne se ve štelování „dílků“ orientuje výrazně rychleji. Finální rozptyl 3 cm mi přijde přijatelný : -)
Den se dneska vydařil : -)