27.-28.9.2014 – Po borůvkách jej má i medvěd černé

(Dazul) Ještě teď, když píšu tyhle řádky, mi žhnout tváře. Opravdu. Tak silné zážitky i spálený ksicht jsem si z Vysokých Tater přivezl. Ale popořádku.

S Jurou mně pojí skoro čtyřicet let kamarádství a léta strávená nejdříve v našem „foglarovském“ klubu a později hlavně v turistickém oddíle. Ten turisticko-skautský oddíl jsem po Jurovi několik let vedl. Když se mi Jiří ozval se svým nápadem, abychom podnikli akci do Vysokých Tater na horském kole, kombinovanou s pěším výstupem na Kasprův vrch a sestup Tomanovou dolinou, neváhal jsem ani chvíli. Jura má totiž téměř vždy velmi dobré nápady.

Zkouším pro tuto akci získat Pípu, Mirisa, Radka, Murzílka, Maťu atd. – ale všichni už jedou na Salzu, makají na baráku a nebo mají službu. Aspoň mi nebudou moci vyčíst, že jsem jim o akci nedal vědět :-)

Sobota je našlapaná, ale stíhám vše – práci na stavbě, exkursi po Dětském bezbariérovém centru Březiny pro rovery ze Slavičína a Uherského Brodu i podvečerní odjezd na Slovensko.

Právě mám rozečtenou skvělou knihu SKAUTSKÝ ODDÍL a jedna dvojstrana této výpravné publikace je věnována táboru, který 5.oddíl vodních skautů z Prahy v roce 1949 uskutečnil právě v Tomanově dolině! Vůdci „Pětky“, legendárnímu Braťkovi (Jaroslav Novák) bylo tehdy 55 let, když se svými hochy tábořil sedm (!) týdnů v tomto tehdy neprobádaném kraji. Ale k tomu se ještě vrátím. To jen na úvod, aby bylo jasné, proč se těším jak malý kluk.

Do Podbánského přijíždíme Jurovým autem až před půl desátou v noci. Nocujeme na rozcesí žluté a červené turistické značky, v doslechu divoce hučící vysokohorské řeky Belá. Noční průzkum před zalehnutím nám odhalil ranní zkratku přes řeku i nedalekou studánku.

Nedělní ráno je mrazivé, alespoń podle jinovatky na konryhelu a slehlé ostřici. Vstáváme chvíli po šesté, ještě je trochu šero. Než se dovaří ranní nudlovka, máme sbaleno a můžeme odjet s autem na velké parkoviště v Podbánské. Tady vytahujeme kola, já raději ještě trochu přifukuju, nasazujeme rukavice, malé báglíky s vodou a jídlem, dotahujeme boty a šlapem proti proudu Belé.

Jedeme po relativně hezké asfaltce, kde je pro běžné auta zákaz vjezdu. Po půldruhém kilometru přijíždíme na rozcestí Horní Tichá, které je asi 400 metrů od soutoku Koprového, Križného a Tichého potoka. Tímhle soutokem vzniká nejhezčí (česko)slovenská řeka Belá. Před dvěma měsíci jsem se, asi šest kiláků po proudu, do ní cvakl na raftu – a nebyla to žádná sranda. Už desítky let je pro mne Belá směsicí krásy, respektu, adrenalinu, nadčasovosti a pokory. Ale na místě, kde se už tisíce let neustále zrozuje, jsem prvně v životě. Tady začíná Tichá dolina.

01

Vysoké Tatry (vyjma Belé) jsem statečně ignoroval do svých pětadvaceti let. Představovaly pro mne synonymum pokleslé turistiky, mastňáctví nejvyššího stupně, přelidněné krajiny, oblast zákazů a příkazů, nablýskaných hotelů, teritorium od kterého je lepší udržovat dostatečný distanc. Změna nastala až na velikonoce 1991, kdy jsem s Irčou a Sergejem vyrazil za Jurou a spol do „žlebů“ k Salatínu provozovat „skialpinismus“. Tam se to zlomilo. Měli jsme tehdy tyhle zasněžené vysoké hory jen sami pro sebe (alespoň mi to tak připadalo) a já poznal, že je zbytečné jezdit do Alp nebo na Kavkaz, když obdobnou krásu můžu prožívat pár set kilometrů od baráku. Naposledy jsem si tuhle oblast na vlastní nohy vychutnal před čtyřma rokama. Byla to tehdy docela náročná sólo akce, ale utvrdila mne v tom, že i ve Vysokých Tatrách lze nepotkat žádného turistu, procházet místy nepoznanými a užít si velehor skoro jako první poutníci, kteří tudy procházeli. Jen si člověk musí umět správné vybrat dny i roční období. Pro mne to je podzim. Na zhýčkance je už příliš chladno, ale pro našince je pozdní babí léto tím nejhezčím časem.

Půl kiláku od vjezdu do Tiché doliny míjíme na levoboku dřevěnici, kde pobývají lufťáci a hlavně zamčenou závoru přes cestu. Dál se už žádné nepovolané auto nedostane. My naštěstí máme jen dvě kola a nemusíme je ani zastavovat, Závora lze poměrně bezpečně objet z pravé strany.

02

Tak tohle je dolina jak má být. Jedema spoň dva kiláky proti proudu Tichého potoka, který hlučí nalevo od nás, ale mám pocit, že jedeme pořád po rovince, což je samozřejmě nesmysl, protože to by ten potok netekl tak divoce. Jsme ve výšce 1000 metrů nad mořem. Ale budeme určitě stoupat, protože na konci Tiché doliny – po 12 kilometrech – bychom měli být o 250-300 metrů výš. Velebím Juru. Měl to fakt skvělý nápad. Pokud bychom šli tuhle trasu pěšky, trvalo by nám to určitě 3 hodiny. A na kole to máme zmáknuté asi za hodinku. A jak pojedeme zpátky, sjeme těch 12 kiláku určitě za půl hodiny. Takže pokud dobře počítám – pěšky tam i zpět asi 6 hodin, na horském kole asi 1,5 hodiny = úspora času 4,5 hodiny. Tak to je docela slušné. Je vidět, že můj kamarád neučí matematiku na střední škole jen tak pro nic za nic :-)

Fotím, točím – za jizdy i při zastaveném kole. V tomhle počasí by bylo pekelným hříchem nemačkat spoušť na mobilu! Zdržuje to, ale už vím, že stejně nebudu nejrychlejší a tak si tyhle chvilky alespoň pomalu užívám. A mám pocit, že si je užívat dokážu.

Vychutnávám si ozářený pohled na monumentální Svinicu (2301 m.n.m.) a vzpomínám, jak jsme na ni před šesti roky s Irčou lezli – s „plnou polní“. Snažím se vybavit tehdejší monumentální výhledy. V téhle krajině to vůbec není těžké. Po Svinici je nejdominantnější Kriváň (2494 m.n.m.) na který jsem sice ještě nevylezl, ale pokud se nedoplazím na Matternhorn, vylezu aspoň na tohle slovenské „logo“.

Asfaltová silnička končí velkým oválem. Jsem z toho chvilku zmatený, ale pak mi dochází, že tohle je helioport pro vrtulníky záchranné služby. Tady ani v zimě lavina nepadne, takže místo je zvoleno dobře.  My se ale vracíme o 400 metrů zpět, na rozcestí žluté a červené značky. Tady schováme naše kola a odsud budeme stoupat po žluté až na hřeben, na Kasprův vrch. Převýšení skoro tři čtvrti kiláku! A z Polska tam přitom vede lanovka.

Vyrážíme volným tempem po malém chodníčku k hřebenu. Krajina kolem je něco mezi kýčem z kreslených seriálů Walta Disneye, obrázky Zdeňka Buriana a kresbami Marko Čermáka. Tady bychom mohli s oddílem natočit nějaký další videoklip situovaný třeba někam na Aljašku. Rozdíl nikdo nepozná. Imitace zlatokopeckého kraje je naprosto dokonalá.

Po třista metrech stezka mizí ve smrkovém lese. Příjemná změna. Smrk je spolu s borovicí můj „erbovní“ strom. Krajina je mi díky němu ještě bližší a důvěrnější. A tak se každou chvilku zastavuju, kochám se a fotím. Jura je už daleko přede mnou. Musím si pohnout, abych mu byl aspoň na dohled. Na mobilu nemám žádný signál a v případě nějakých problémů bych mohl jen volat, modlit se a doufat, že se Jura vrátí zpátky.

„Co to tam máš?“ volá na mne z dálky Jura a dívá se jak klečím na trávě u chodníčku a zkoumám cosi před sebou. „Hovno!“ volám na něj a hned si uvědomuju, že dnes si asi okénko slušné mluvy Modrého života nevybarvím. Nicméně, nemyslím tím vulgárním slovem „nic“ nýbrž „lejno“. Skutečně, zkoumám ukázkově podivuhodné lejno, které zanechal uprostřed chodníčku yeti a nebo medvěd. A protože výskyt yetiho zatím v Tatrách hlášený nebyl, musí to být stopa medvěda! Už jsem viděl čerstvou medvědí stopu v blátě (Malá Fatra), písku (Sarek – Švédsko) i na sněhu (Velká Fatra), ale medvědí trus vidím naživo prvně. Škoda, že není čerstvý, měl bych větší šanci medvěda nafotit a natočit. Třeba tak jak se to povedlo pánům Rajchlovi a Balážovi ve filmu STRÁŽCA DIVOČINY, který určitě natáčeli i v těchto místech.

Zadokumentováno, prozkoumáno, vyhodnoceno – medvědí lejno je téměř černé proto, že medvěd spořádal aspoň dvě kila borůvek. Že to byly borůvky, o tom nepochybuju. Z lejna vyčnívají hnědé lístky borůvčí. Medvěd si příliš nevybíral. Vědecký závěr? Medvěd, který spořádá takové množství borůvek, má černé lejno! No – na Nobelovu cenu to asi nebude, ale stejně mám ze svého pozorování radost.

Už jsem dávno sundal rukavice i větruvzdornou fleesku a přesto se začínám potit. Nad Tichou dolinou převzalo nadvládu vysokohorské slunce, které je nevyzpytatelné. Jura už nasadil sluneční brýle. Napadá mne, že bych se asi měl namazat krémem s RF faktorem 50+, abych nedopadl jako tenkrát s Pípou na Malé Fatře kdy jsem si sloupal, doslova a do písmene, celý ksicht. Jenomže teď to je jiné, kráčím mezi vysokými smrky, není sníh a nemáme ani pořádnou výšku na zrádné UV záření. Ale hlavně – jsem líný zastavit, sundat bágl, rozbalit lékárničku, vytáhnout z ní tubu s nápisem „altermed sun“ a namazat si aspoň svůj raťafák. Před loňskou expedicí na Matternhorn jsem dal za těch 20ml v tubě aspoň tři stovky. Pod Mattym jsem toho moc nespotřeboval a tak tubu vozím v příruční lékárničce s tím, že se určitě namažu. Jenže já stejně vím, že se nenamažu :-( Vysokohorské sluníčko začínám brát vážně až nad třena tisícovkama. Samozřejmě, že vím, že to není správné, ale stejně to vždycky dopadne jako dnes – jsem líný zastavit, podceňuju a hlavně – jsem nepoučitelný!

Stoupání na hřeben je tedy náročnější než se mi dole zdálo. Můj odhad vzdálenosti, který funguje téměř 100% v Beskydech ve Vysokých Tatrách naprosto selhává. Smiřuju se s tím.

To bílé nahoře na hřebenu je asi opravdu sníh. Jsme asi v 1600 metrech a míjíme ostrůvky ztvrdlého sněhu. Sněhu, který, ač je na přímém slunci, vůbec nehodlá tát. Dobře se po něm ale šlape. Bota se nepropadává a mám pocit, že šetřím rozhodně víc energie než kdybych šel po trávě. Stejně to je na hřeben nějak daleko. Ale nevadí mi to. Nespěcháme. Jura naplánoval trasu dosti náročnou, ale oba jsme zvyklí na výzvy a věříme si.

Stoupáme. Zvolna ale pořád. Tempo máme velmi podobné, ale Jura je téměř pořád vpředu. Uklidňuju se tím, že to je určitě proto, že já narozdíl od něj pořád něco fotím a točím, tudíž musím často zastavovat  :-)

08

Už je vidět horní stanice lanovky na Kasprově vrchu. Vím, že jsem tam byl, ale přesto mi pohled z téhle strany nic nepřipomíná. Dolomity? Rodna? Alpy? Kavkaz? Samozřejmě, že vím, kde jsem, ale snažím si vybavit pohled na tu kamennou kostku stanice lanovky. Nic. Asi jsem ji tehdy moc nevnímal. Zato si vzpomínám na ten úplňkový měsíc pod Svinicí, studenou a přeci ne nepříjemnou listopadovou noc na slovensko-polské hranici ve dvoutisícové výšce. Teď si ale snažím tehnle pohled zafixovat. Třeba se mi jej podaří za pár let vyvolat.

Ufff. Jsem tu. Stojím na zasněženém hřebenu! Přede mnou je Polsko a za mnou Slovensko. Rozdíl je patrný – v Polsku vidím pod úpatím hor jen (téměř) rovinu a na Slovenské straně vidím jen další obzor velehor. Kriváň, Velká Kopa, Koprovský štít, ….

„Pojíme“ říkám Jurovi. Mám už pořádný hlad a v báglu spoustu pochutin, které jej mohou zahnat. Kousek pod kamennou, polozasněženou kótou 1985 (Kasprův vrch) sedáme a nejdřív vytahujeme tekutiny. Červeným „švýcarákem“ nařezávám hermeticky uzavřený plastový balíček MRE – dehydrovanou stravu americké armády. Dnes jsem si vzal „menu 8“ – to je moje nejoblíbenější. Roztrhávám hliníkový sáček s kukuřičnou tortilokou a menší aluminiový sáček s ostře kořeněným sýrem. Tohle by mne mělo nasytil aniž bych se přežral. Mám to vyzkoušené, že to fakt funguje. Minimálně 2-3 hodiny můžu fungovat naplno.

Tady na vrcholu je zvýšená koncentrace lidu, skoro všechno to jsou poláci. Ze Zakopaného sem mohou vyjet pohodlně lanovkou a dnešní počasí jich tady vylákalo opravdu hodně. My naštěstí míříme po hřebeni na západ, kde už žádná lanovka není, takže lidu bude zákonitě ubývat a užijeme si velehor v komorní atmosféře.

05

Nyní nás čeká „hřebenovka“ – cesta plná dokonalých výhledů, vysokohorského sluníčka, sněhových i travnatých úseků posetých kameny. Půjdeme asi 4 kilometry po Slovensko-Polské státní hranici. Přes Goríčkovů kopu, Kondratovu kopu, Góru Krzesanica až na Temniak. Podle mapy bychom se měli držet neustále ve výšce cca 1950 až 2123 m.n.m. Tedy pár hezkých stoupání zažijeme, ale už to nebude tolik, co jsme museli vyšlápnout z Tiché doliny sem nahoru.

205

Podle našich propočtů bychom měli být na Temniaku (2090 m.n.m.) asi v 15:00. Vše klape a v předpokládaný čas máme dokonce malý předstih. Teď nás čeká chůze po neznačeném chodníku. Na staré mapě jej má Jura pochopitelně zaznačený a po dle stop ve sněhu zde stoupali mladí mužové, kteří přecházejí Roháče – míjeli jsme se s nimu při výstupu na Krzesanicu (2123 m.n.m.). Ale z vrcholu Temniaku žádný ukazatel ani značka naším směrem nemíří.

07

Sestupujeme – dochází mi baterie na mobilu. Náhradní mám sice v penžence, ale ti jsem nechal jako nepotřebnou v autě. Mobil je mi tedy od této chvíle k ničemu a tak začínám fotit a točit na „velký foťák“. Najednou si uvědomuju, že se pohybujeme ve výšce, kde už se při focení musí počítat s takovými nezbytnostmi jako je polarizační filtr. Na mobilu jej samozejmě nemám a tak je docela možné, že se z těch nádherných záběrů moc fotek nepovede.

Ve výhledu na Tomanove sedlo nám nyní brání mohutný skalnatý vrchol hory Stoly (1947 m.n.m.). Působí tak majestátně, že jsem docela rád za přes něj nemusíme jít. My to totiž vezmeme Zadným úplazem, který nás vyplivne v horní části Tomanovy doliny. Sestup je docela prudký, občas mi to na sněhu ujede a tak používám metodu dlouhých skluzů. Na trávě to s těmi skluzy není moc slavné.

Přicházíme do kotle, který je celý ve stínu padajícím z vrcholku Stoly. Najednou jsme v jiném světě. Ochladilo se o několik stupňů, oči si musí zvykat na ten přechod z ostrého slunce do tmavého území.

Chodníček, který nás vede traverzem ve stěně nejnižšího místa Zadného úplazu, se někam ztrácí. Mizí v kosodřevině. Měníme směr o 90 stupňů a míříme  k potoku Tomanovy doliny. Tam někde má vést stezka po které můžeme sejít až k Tichému potoku a k našim kolům. Přes kosodřevinu ale musíme i po změně směru sestupu. Teoreticky zvládneme těch 300-400 metrů a měli bychom být v pohodě.

Nejsme. Kosodřevina končí skalní stěnou. Není příliš vysoká, ale těch 5-6 metrů není na žádné skákání. Zkouším se spouštět aspoň metr po kosodřevině a pak už se musím držet skály. Chyty nic moc. Lepší formulace asi je, že chyty tu nejsou téměř žádné. A skála je z větší části mokrá z nenápadných pramínků asi od tajícího sněhu. Slézám další metr, ale dál to nejde. Chybí mi tak 3-4 metry. Levou rukou se přidržuju hrany skály. Musel jsem si ji tu hranu najít pod drnem trávy a podařilo se mi do vytvořené mezery vecpat tři jen prsty. Pravá ruka se přidržuje ostřejší vertikální hrany. Levá noha je co nejvíc zaklíněná v malém komínu, kterým se snažím dostat dolů. Pravá noha zběsile osahává kde co a zkouší, zda přece jen půjde někde zapřít a udržet váhu. Metr pod nejspodnějším místem na které nohou dosáhnu je přijatelný stup, ale risk, že se jej trefím a zároveň se mi podaří zachytir alespoň jedou rukou, je příliš velký. A tak tu stojím a do nohou dostávám „folklór“. Folklór je taková ta třesavka, která mne popadne při adrenalinovém vypětí, jako prožívám právě teď. Jura moudře zhodnotil, že sestup, který jsem zvolil není ani pro něj to správné a traverzuje pár metrů do boku, kde se pokouší spustit po větvích kosodřeviny. Jde mu to o poználí líp než mně.

Áááá – mám to! Polezu to na rozpěr. Voda nevoda, tady jde v lepším případě o zlomeniny, v horším o život. Levou stanu těla natlačím co největší plochou na mokrou stěnu a  pravou ruku i nohu ze všech sil zapírám na protější sešikmenou skálu. Musím vyvinout takovou sílu, abych udržel svých 74 kg. Hlavně se mi nesmí sesmeknout bota, která tře celou plochou o mokrý kámen. Uff! Funguje to! Folklór mi začíná vadit, protože tělo vibruje dost nekoktrolovaně. Když tu budu takhle ještě pár minut, určitě se neudržím. Takže teď se musím pomalu sešoupnout a ten metr níž a tam už se zapřu o stup, otočím se a zbytek skočím. Ššššššššup! Pravá noha je na stupu! Paráááda! Já su tak šťastnéééé! Otočka a hop – žuch. Dopadám do měkké trávy zežloutlé indiánským létem. Dobré přistání. Chvíli po mně to dobržďuje Jura, kterému se podařilo ve zdraví „slanit“ po kosodřevině.

Setřepávám ze sebe rezonující napětí a prohlížím si tu krásu kolem. Ztracené údolí. Aljaška. Tomanova dolina!

Tak tady to někde bylo …. Tady v roce 1949 tábořil Braťka se svou Pětkou celých sedm týdnů (!) v táboře nad Tomanovými vodopády. Tohle se o něm píše v knize SKAUTSKÝ ODDÍL:

tabor

O téhle vyjímečné akci napsal Jaroslav Novák – Braťka román (zachovaly se dokonce 2 verze) – s názvem TOMANOVA DOLINA. Psal jej v době, kdy už byl v klatbě a byla malá šance jej vydat. I když v roce 1965 napsal Ludvík Vaculík (jehož syn byl asi v té době členem Pětky) do Literárních novin krátkou zmínku o románu TÁBOR NAD VODOPÁDY – v souvislostí s Braťkovou smrtí, kniha nevyšla. To se podařilo až téměř třicet let po Braťkově smrti – v roce 1994, kdy Ropim – Otto Janka román dopracoval a vydal v tehdejším nakladatelství LEPREZ.

Takto mapovali kluci z Pětky v roce 1949:

Braťka - mapa

A takto vypadá turistická mapa dnes >>>

mapa

 

Je to zvláštní pocit číst v románu TÁBOR NAD VODOPÁDY jména Braťka, Švígo, Woody, Vočko, Togen, Toník … a přitom vědět, že to jsou skuteční kluci z Pětky, kteří kráčeli po stejné stezce jako dnes Jura a já. Mám z toho neskutečnou klukovskou radost, že můžu kráčet právě tudy. Jen škoda, že jsem si tu knížku nevzal s sebou – dalo by se podle ní docela dobře najít místo, kde tehdy tábořili, mohli bychom znovu objevit soumarskou stezku a třeba bychom našli i nějaké zbytky jejich srubokuchyně.

Hučící potok máme celou dobu sestupu po pravé ruce. Občas se nám ztráci v kosodřevině, za skalisky nebo někde „tam dole“.

Přicházíme do pásma, které je souvisle poseto polomovými stromy. Takhle nějak asi vypadá pořádný prales. I v TÁBOŘE NAD VODOPÁDY se o polomech píše, ale tenhle je čerstvý. Chtě nechtě musíme přes něj. Nejhorší je úsek přes Tichý potok. Přecházíme po vyráceném stromě asi tři metry nad jeho zpěněnou hladinou. Je to nepříjemné, když se položený strom rozkýve – vidina nedobrovolné koupele není příliš příjemná. V románu přenáší můj jmenovec přes tuhle „chlupatou řeku“ kamna – přechází po podobném stromě jako dneska my. Jakmile se mu podaří kamna přenést, svalí se na zem a dlouze se chechtá – jak z něj spadává šílené napětí, které právě prožil. Vzpomenu si na tuhle příhodu a mám pocit, že v mém případě se vlastně jedná o velmi slabý odvárek toho, co tu v roce 1949 člen Pětky prožíval. Jedno vím určitě – s kamnama bych tenhle přechod Tichého potoka po padlém stromě nedal. Proto se taky nedostanu do románu :-)

Teď už nás čeká jen půlkilometr proti proudu než narazíme na naše kola. Nepřipouštím si, že by tam nebyly. Dali jsme je do polomu mimo značený chodník a zamkli. Maximálně by je mohl poskákat medvěd.

Trocha napětí – ještě pět metrů a musím je vidět …. Uééé! Kola jsou v pořádku! nepošlapeme těch 12 km pěšky, ale povezeme se jako páni!

Překvapení nakonec – cedule, kterou Jura registruje, při našem sjezdu do Podbánské jej rozchechtala. Prý jsme šli po zrušeném chodníku na kterém jsou medvědi.

12

Takže jsme vlastně nevědomky asi porušili nějaký zákaz   :-( Že je Tomanova dolina uzavřená, to jsem tedy fakt netušil. O to cennější pro mne naše dnešní pouť je.

Pokusil jsem se zaznamenat pěší část dnešní trasy do mapy >>>

PĚŠKY - 16 KM

 

Uvědomuji si, že jsem v jednom dnu chodil po Polsku, Slovensku i České republice. To se mi každý den nepoštěstí :-)

A dal jsem dohromady nesestříhaný videozáznam z této jedinečné akce:

 

Výprava na Červené vrchy ( Vysoké a Západné Tatry ) .

( kolo – 24 km, vysokohorský terén – 16 km, celkové převýšení  – 1 600 m )

(Jura-Dick) Při brouzdání na turistické mapě jsme narazil na zajímavou zapomenutou oblast na hranici Vysokých a Západních Tater, Červené vrchy, horský hřeben uzavírající Tichou dolinu. A tak jsem oslovil svého kamaráda Dazula a další, zda tam neudělat jednodenní cyklo-vysokohorský „výpad“. Dazul se chytil hned a tak jsme 27.9.2014 v 18 hod večer vyrazili do Podbánského, kde jsme si dali v turistickém přístřešku na začátku Tiché doliny pozdní večeři a k tomu trochu bílého vína ( Dazul moc nechtěl, že by potom v noci chodil pořád čůrat, mně noční čůrání nevadí, aspoň se trochu protáhnu ). Ráno jsme očistili auto od námrazy, zahřáli se polévkou a teplým čajem, přejeli na parkoviště do Podbánského, vytáhli kola z auta a vyrazili . Dazul vzpomínal, jak dvěma lety zde v listopadu brodil řeku Belou, tentokráte jsme narazili na nový mostek – z brodění tedy nebylo nic. Za úžasného rána jsme vyrazili na 12 km dlouhou cestu Tichou dolinou, cestou nás doprovázel mohutný Kriváň a obrovské polomy, které už asi nikdo nezlikviduje. Na konci doliny nás uvítala 2 300m vysoká Svinica a horský hřeben Červených vrchů s úžasným pohledem na Tomanové sedlo. Je faktem, že když vidíte tu horskou architekturu, tak nemusíte jezdit do národních parků Kanady.

V polomech u odbočky na Kasprův Vrch jsme zamkli kola a vyrazil na 2000 m vysoký hřeben . Dazul byl nadšený z čerstvých medvědích lejn plných borůvek a listí . Dobrá zpráva pro ochránce přírody -medvědi v Tiché Dolině (je ji tam prý 40 ) mají zdravou stolici . Já jsem si začal alespoň zpívat, abychom medvěda nepřekvapili a v mysli jsem měl „poučku“ jednoho „odborníka“ na medvědy, který mi s profesionálním výrazem ve tváři řekl, že pokud jdu do oblastí s hojným výskytem medvědů, mám si s sebou vzít kamaráda, který je v běhu pomalejší než já . Tak nevím, jestli jsem dobře na tuto akci zvolil parťáka. Ale medvědi asi ctí také neděli a tak se žádné závody v přespolním běhu nekonaly.

V 11 hodin jsme na hřebeni. Poláků z lanovky ze Zakopaného je u Kasprova Vrchu přiměřeně. Po obědě a kochání se neskutečnými pohledy na Vysoké, Nízké a Polské Tatry, hřeben Roháčů, Malou Fatru a monumentální Tichou dolinu vyrážíme po hřebeni zdolat postupně vrchy  Kopa Kondracka ( Kandráčův vrch Dazula zaujal nejvíc, nadšeně se u něj fotil), Malolučniak, Kresanicu a Temniak. Cestou jsme plkali o všem možném, např. i o třetím odboji v letech 1970- 1989 . Potěšilo mne, že i já jsem se tehdy zapojil do třetího odboje a to tím, že jsem za minulého režimu načerno kupoval dolary, aby Američané neměli peníze na zbrojení. Na Kandráčově vrchu si Dazul chtěl udělat teplé jídlo z vojenského balíčku americké armády. Bohužel voda v zázračném pytlíku s jidlem se chemickou cestou neohřála, tak nebylo z bašty nic. Kdoví, kde udělali soudruzi z U.S.A  chybu. Na Temniaku jsme byli krátce před 15 hodinou Zde jsme se rozloučili z hlavním hřebenem a neznačenou cestou vyrazili po ostrém hřebeni do Tomanového sedla. Přítomnost sněhu nás přesvědčila, že rychlejší a bezpečnější bude sestup přímo horským karem ( Zadný úplaz ) těsně pod sedlo Tomanová do stejnojmenné doliny. Ostrý sestup jsem zvládli i když expozice svahu byla slušná a prodírání se kososdřevinou, na které se Dazul tak těšil (vzpomínaje na svůj 5ti kilometrový pochod kosodřevinou v Koprovské dolině) jsme zkrátili na ca 100 m. No pak nás čekalo skalní bradlo, která jsme museli slézt. Dazul prohlásil, že kdybychom měli lano, tak teď byl pravý čas ho použít.

Sestup Tomanovou dolinou byl úchvatný. Uchvatná byla též zkratka po lesní cestě zpět na konec Tiché doliny . Lezení přes smrkové polomy bylo lepším tělocvikem než to jakékoliv lanové centrum. A pak, že na Slovensku nejsou ferraty ( spíš bych je nazval woodraty). Po překonání Tichého potoka zbývalo už jen dorazit ke kolům a vychutnat si 12ti kilometrový sjezd v západajícím slunci, naložit kola do kola do auta a v 21,30 hod jsme byli na Vsetíně.
 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *