by
on
under
Permalink

26.-28.9.2020 – Tradiční splouvání rakouské Salzy

(Dazul) Poslední „letošní řeka“ bývá tradičně alpská Salza – pro Čechy asi nejoblíbenější rakouská řeka. Jezdíme ji zpravidla z Wildalpenu do Palfau. Nejúžasnější je brutálně krásná soutěska v dolní části plavby. Její kouzlo spočívá i v tom, že z ní není jiné cesty než jí proplout, protože strmými, leckdy převislými stěnami kaňonu, nelze vylézt nahoru. Ledovcově chladná Salza je prostě řeka učitelka, která možná občas nějakou malou chybku odpustí, ale jak říkají starší a zkušenější: „je určitě slepější a spravedlnější než česká justice“. A dodávají, že na téhle řece si určitě nic nekoupíš. Buď to v tobě je a nebo není.

I letos vyrážím s Murzílkem. Akci tohoto typu je lépe plánovat s ním, protože on je dítko štěstěny, kterému se obloukem vyhýbá i koronavirus. Jedeme Irčinou Alhambrou. Vlezlo by se i dalších 5 spolujezdců, ale koronaobava a papučovatění je mocnější. Takže prázdné sedačky z auta vyndávám a nebudeme muset stavět stan. Narozdíl od loňska je dost velká šance, že nejrizikovější části plavby nebudeme absolvovat sami. Soudě podle telefonické komunikace je velmi pravděpodobné, že se potkáme i s bráchy Česťou a Hůlkou ze staré školy, se zažitými a léty osvědčenými zvyklostmi i pravidly. Je jim sice o pár měsíců víc než nám, ale Salze to je úplně jedno. A my s Murzou zpravidla, s vrozenou pokorou, rádi sjíždíme každou bílou vodu až po nich. Místo „vlevo“ nebo „vpravo“ mi Murza z pozice háčka hlasitě hlásí „jedeme jak oni“. Více netřeba. A Salza je k nám už roky milosrdná. Zatím jsme se zde s Murzou necvakli a shodujeme se, že bychom rádi i letos tuto tradici dodrželi.

Těch cca 460 km zvládám odřídit sám i když se v tom zrovna nevyžívám. Jsem totiž řidič z donucení. Těší mne, že zpátky to odřídí Murzílek. Pokud je on na sedadle spolujezdce, určitě za jízdy nezadřímám. Nepřetržitý sled jeho nových historek typu „heslo jak jméno ruského generála“ nebo „co na těch prsou chcete vylepšovat?“ je výrazně lepší než poslouchat CD s výstupy nejlepších českých vypravěčů. Mezi proudem slov stíhá trochu jinou intonací vložit krátkou větu „teď odboč doprava“ a pak okamžitě navázat pokračováním přerušené historky. Uvědomuju si, že snad nikdy mi těch cca 6 hodin cesty za volantem k Salze neuběhlo tak rychle.

Počítáme s tím, že když se zadaří, můžeme loď spustit na vodu kolem třetí hodiny, když budeme mít za sebou takové ty povinnosti jako zaplacení povolenky v parkování kolem Salzy, nafoukání baraky, … Ale nakonec jsme připraveni už ve 13:00.

V informačním centru Wasserlochklamm, kde obvykle kupujeme povolení k parkování je zavřeno a i na můstek přes Salzu, kterým se jde k vodopádu, je znepřístupněný. Takže nemáme kde platit. Proto pokračujeme dál směrem k Wildalpenu. Z cesty ale krátce zahlédneme, že dolů po ledovcové řece pluje kdosi na barace. To bude určitě Česťa s Hůlkou. Nepojedeme tedy až do Wildalpenu, ale vyplujeme co nejblíž od Wasserlochklamm. A nejbližší místo, kde lze nejen solidně sestoupit k vodě, ale i zaparkovat, je až necelé dva kiláky proti proudu.

Vody je na Salze evidentně více než loni. Aby ne, když celý den prší a nahoře na kopcích nad 800 metrů už je sníh. Přesto se s Murzílkem shodujeme na tom, že to je v pohodě a v normě. Bez velkých obav se odhodláváme k vypnutí.

Po 13:00 vyplouváme. Nasazuju si sice na helmu videokameru (dar prvorozeného syna) ve vodotěsném krytu, ale vím, že jí nemůžu nechat zapnutou po celou dobu plavby, protože tak dlouho baterka nevydrží. Budu jí tedy promrzlými prsty zapínat a vypínat, podle náročnosti úseků, které poplujeme. Ale je mi jasné, že je dost pravděpodobné, že ty nejzajímavější úseky mít natočeny nebudu a místo nich tam budou oleje a romantické tišiny :- ( Takže se smiřuji s tím, že je to hop nebo trop, zda se podaří akční okamžiky s více než metrovými, místy skoro dvoumetrovými vlnami, zaznamenat či ne.

Před hrozivě vypadajícími a vysoko stříkajícími vlnami mačkám tlačítko na krytu videokamery. Ale pro velký hluk vody neslyším pípnutí které signalizuje spuštění nebo vypnutí kamery. Tak jen doufám, že jsem tlačítko zmáčkl správně a něco se podaří natočit, protože tyhle úseky, které právě jedeme, fakt stojí za to. Shora to vůbec nevypadá hrozně, ale ve chvíli, kdy se přiblížíme na 2-3 m před vysoko skákající vodu, začíná být ve mě malá dušička a zadnici mám docela nepříjemně staženou.

Trvá pár desítek minut než opět po roce přijdeme na to, že i ty velké vlny se dají relativně v pohodě a bez stresu sjet, ale musíme se zcela přizpůsobit vlně. Musíme se na ni dopředu naladit a úplně s ní souznit ve chvíli kdy do ní vjedeme. Úplně se jí poddat. Pak jde vše naprosto hladce a přirozeně. Je z toho i výrazně hezčí pocit než když se snaží člověk jít čelem proti zdi, respektivě proti vlně : -)

Ty největší vlny nás stejně trochu zalijí, ale je to jen takové připomenutí, že skutečným pánem je tady Salza a my tu jsme jen pouhými hosty. Po prvním vylévání lodi, nechávám otevřené „samovylévací dno s rolovacím uzávěrem“. Proti pálavě to je úžasná drobnůstka. Já ji sice reálně využiju pouze na Salze nebo slovenské Belé, ale i tak je to geniální. Mimo tohoto jediného vypouštění asi 15 cm vody z lodi, už díky „otevřenému rukávu“ nemusíme žádnou vodu vylévat. Musíme jen přečkat těch pár desítek vteřin, kdy je vnitřek lodi plný vody a plavidlo se stává velmi obtížně ovladatelným. Pak ale voda pozvolna vyteče a my jsme opět pány naší baraky.  

Občas nám prší, občas ne. Asi 3x zaznamenáváme něco jako slunko z poza mraků. Tuhle sobotní jízdu zde plujeme sami, respektive nikoho nepotkáváme. Žádný raft, žádný kajak, žádnou baraku či pálavu. Vypadá to, že nám všichni ujeli. V podstatě nikde nezastavujeme, nemáme k tomu důvod. Proč klepat kosu někde na kamenné plážičce, když tady v lodi poctivým pádlováním zahřívám mokrý neopren. Když si vzpomenu, že „svojí první Salzu“ před 25-30 lety jel pouze v šusťákách, protože jsem neopen nesehnal k zapůjčení a na vlastní nepren neměl, uvědomuji si, že opravdu stárnu a pohodlním. Dnes bych tady do lodi bez neoprenu dobrovolně asi nevlezl.

Soutěska před Palfau mne pokaždé přenese do jiného světa. Pokaždé se divím, že zde před 40 lety Jean-Jacques Annaud nenatáčel svůj legendární film BOJ O OHEŇ. Je ale docela možné, že o téhle soutěsce nevěděl, jinak v tom filmu musela být. Navíc by ušetřil spoustu peněz za cestování po ostatních světadílech.

Tady vždycky aspoň na malou chvilinku přirazíme do tišiny ke stěně, pod mnohametrový převis porostlý vždycky zeleným mechem. I těch pár minut mi stačí, abych tu pravěkou krásu zase nasál a vydržela mi do dalšího roku.

Vystupujeme po cca půldruhé hodině plavby. Dneska to fakt teklo. Vždyť bylo tak o metr víc vody než loni. A taky jsme jeli z půlky obvyklé plavby. Však si to zítra vynahradíme. 

Vynášíme loď nahoru ze soutěsky po serpentinové cestě, občas zasekané do skály. Nahoře na parkovišti vidíme zaparkovanou obytnou dodávku, která patří Hůlkovi. To znamená, že Česťa a Hůlka ještě nedopluli. Během plavby jsme nikde neviděli vytažené lodě, takže jsme patrně nasedli níže než pluli.

Murzílek vyráží na stop, aby se co nejdřív dostal k našemu zaparkovanému autu, které je asi 11,5 km po asfaltce proti proudu Salzy. Všude je téměř liduprázdno a po cestě jezdí výrazně méně aut než obvykle. To je zřejmě taky práce koronaviru. Držím svému parťákovi pěsti a propočítávám si, za jak dlouho by mohl být zpátky, pokud mu nikdo nezastaví. Když to vezme indiánským během, může to zvládnout do dvou hodin. Moc bych si to přál. Drobně prší a pokud tu budu poskakovat celé dvě hodiny, budu asi docela mokrý.

Poskakuju tu o půl hodiny déle, ale úplně mokrý nejsem, protože občas pršet přestává. Ale stejně jsem rád, že Murza přijíždí. Uvazujeme nafoukanou baraku na střechu Alhambry, dovnitř ukládáme pádla, vesty, mokré neopreny, helmy, …

To už ale ze soutěsky nesou svoji baraku Česťa a Hůlka. Radost se setkání je evidentní na naší i jejich straně. Pojedeme nocovat do kempu ve Wildalpenu, kde spí taky početná parta vodáků z jižních Čech. Prý máme přijít k jejich ohni.

Vyrážíme těch 22 km proti proudu. Nepamatuji si, že bych ve zdejším kempu někdy spal a tak jsem docela rád, že poznám nové místo. Stan s Murzou stavět nemusíme, protože přespíme v autě, a tak se po příjezdu věnujeme přípravě večeře a ochutnávání několika druhů burčáku.

Parta vodáků od Vltavy rozdělala oheň a tak se jdeme ohřát a popovídat si. Je fakt, že zábava u takovýchto ohňů se léty proměnila a chybí mi ty noci prozpívané při kytaře až do svítání, ale i teplo živého ohníku při reprodukovaném pop-rocku není špatné. Za zády těskně nehučí Niagára ale Salza a přede mnou hoří oheň. Povídání napravo i nalevo je příjemné a noc rychle ubíhá. 

Ráno se jdeme projít k místnímu lesnímu hřbitovu, dřevěnému kostelíku i velkému kříži vysoko nad Salzou. Hulka tam jde doodlovit místní kešku (včera večer se mu nezadařilo). Skvělá procházka a hlavně úžasné scenérie. Přesně tohle mi chybělo. Dneska nemá pršet a vypadá to na sluníčko. Poslední záchvěv babího léta v Alpách. Nemůžu se dočkat až vyplujeme. 

Míjíme docela dost hořců i pryšců – rostliny, které u nás běžně nepotkáme. Tyhle malé zázraky mi o další stupeň zlepšují náladu. Dnešní den už zřejmě nemůže být ještě lepší : -)

Hůlka s Murzou odváží dodávku „bydlíka“ do Palfau a Alhambrou se vrací zpět. Nasedáme do lodí spolu s přáteli od Vltavy nad slalomovou tratí ve Wildalpenu. První prověřovací peřeje začínají právě tady.

Necvakl se nikdo, ale naše loď má namále. Salza nás tu velmi šikovně prověřuje, nicméně to zvládáme bez ztráty kytičky. Dlouholetou tradici se nám zatím daří nenarušit.

Podzimní slunce úžasně nasvětluje vrcholky skal kolem nás i romantické zátočiny. Nepochybuji, že dneska si to užijeme.

Do ledové vody si ale já i Murza skočíme – dobrovolně. U skokanského můstku v soutěsce pod infocentrem Wasserlochklamm. Neodoláme a po kovovém žebříku vylézáme na cca 6 metrů vysokou skálu, kde je připevněna dřevěná lávka končící ve volném prostoru nad zelenou Salzou. Není to moc vysoko, ale ke skoku je jakási odvaha zapotřebí. Naše skoky jsou takové standardní – po nohách. Ale přátelé od Vltavy metají při pádu na hladinu přemety a jiné odvážné akrobatické figury. Po dopadu je voda studená, ale díky neoprenu a slunečnému počasí to není až tak nepříjemné. Dokonce zvažuji, že bych si šel skočit ještě jednou. Ale je asi dobře, že zůstalo jen u úvahy :- )

Dneska nám těch 22 km plavby trvá něco přes 4 hodiny. Se čtyřmi delšími zastávkami to je docela dobrý čas. Ale hlavně to byl fantasticky strávený čas!

V Palfau se loučíme s vodáky od Vltavy a Hůlkovým bydlíkem se necháváme dopravit zpět do Wildalpenu k našemu vozu. Nabíráme pitnou vodu, loučíme se s Česťou i Hůlkou a vyrážíme směr Mariazell.

Prohlížíme si místní baziliku a jsme uchváceni zvukem varhan i velikostí a výzdobou. Prý to vypadá od roku 1683 uvnitř stejně. Při setmění se jdeme podívat na vodopád Marienwasserfall u osady Grunau a posloucháme jeleny, kteří jsou slyšet ze všech stran.

Spíme v autě na polním odpočívadle pod sedlem Passhöhe. Na zatahující se obloze je vidět pouze Kasiopea …

 

Krátký sestřih (3:35):

 

 

Nesestříhaný videozáznam (53 minut):

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *