(Dazul) Bývávaly doby, kdy jsem se trochu usmíval když některý z mých známých či kamarádů říkával „Já musím někam vypadnout! Je toho moc. …“ Rádoby chápavě jsem přikyvoval a zdržoval se komentáře. Rozuměj – snažil jsem se je pochopit, ale ne vždy se mi to dařilo. Vždyť to byli lidé ze stejné líhně, zpravidla o deset a více let mladší. Z mého způsobu chápání světa jsem měl být já, kdo bude jejich slova pronášet.
Ale – slovy klasika – „Čas oponou trhl a změněn svět“. A slovy mého děda: „Aj na tebe dojde, to ti garantuju“. Každopádně už se Murzílkovi neusmívám a jsem přesvědčený, že mi nemusí nic vysvětlovat.
Navzdory tomu, že už druhý den docela vytrvale prší je za dveřma jeden z mých dvou podzimních svátků (zářiový a říjnový prodloužený víkend). Dochází mi, že Wabi Daněk nedostal před cca třiceti lety „zlatou desku“ za svoje LP Rosa na kolejích jen tak. Jedna z jeho (dvanácti) nejlepších písniček mne nahlodává:
Zas mě to táhne o kus dál,
zas nemám doma nikde stání,
desítky důvodů si sháním,
už abych na cestu se dal. …
Vím, že mám na naší stavbě nekonečný kopec práce a ty 3 dny volna bych dokázal určitě dobře využít ku prospěchu budování domku, ale stejně tak vím, že není radno podceňovat „dobíjení baterek“. I k „dobíjení baterek“ se musí člověk občas přinutit. Není to vždy jednoduchá cesta. A rozličné životní průšvihy mne vyškolily, že ta obtížnější cesta bývá zpravidla hezčí. Zatím jsem pořád ve fázi, kdy se k takovémuto „dobíjení“ rozhodně nemusím nutit.
Zvažuju ale, že bych se možná mohl vnutit k Pípovi, který vyráží do Rakouska na Salzu, ale vítězí zdravý rozum a touha po osamoceném putování. Při něm na mne nemusí nikdo čekat, stejně jako já nemusím čekat na nikoho …
V dešti jsem nebyl na vandru hezkých pár roků. Nemyslím tím, že by mi v při putování nezapršelo, ale to, že odjíždím na výpravu se spaním pod širákem či pod celtou a vím, že mi bude skoro celou dobu pršet. Šlapání v dešti, odpočívání v dešti, ukládání do spacáku v dešti, …. Aspoň si prověřím jak na tom jsem. Koneckonců, z téměř kterékoliv části hřebene můžu být za dvě až čtyři hoidinky dolů v civilizaci. Zabalit to můžu vždycky. Tahle cesta bude navíc rehabilitačně-vigíliová – potřebuju záda namáhat jiným způsobem než standardně a trochu toho bdění spojeného s rozjímáiím mi bude také ku prospěchu.
Projíždím Velkými Karlovicemi. Po vzorně vyasfaltované cyklostezce se prohání spousta lidiček oděných do atraktivního sportovního oblečení, s roztodivnými přilbami, na nohou s kolečkovými bruslemi a lyžemi. Někteří mají v ruce i hůlky. Až ujedou svých pár kilometrů, vrátí se zpět do teplého penzionu, osprchují se, napapají a budu si vyprávět zrušující zážitky z dnešního dopoledne. Uvědomuju si, že jim ale vůbec nezávidím :-)
Auto nechávám ve Varíně prvně na jiném místě než obvykle – na vyštěrkovaném miniparkovišťáku u hlavní cesty, vedle místních stavebnin. Nahazuju bágl, pořizuju památeční fotku s viditelnou SPZ, pro případ, že by tu vůz nestál jak sem doputuju. To, že byl ve zdejším kostele křtěný Juro Jánošík, nepodceňuju :-)
Obvykle zde nasedám na utobus a vezu se do Terchové – do Vrátné nebo Štefanové. Dnes ale zkusím stopovat. Pokud bych nic do 15 minut nestopnul, pojedu jako vždycky autobusem. Dneska mám šťastný den! Druhé auto na které mávám mi zastavuje. Paní mne veze do půli cesty, k poště v dědině Belá. Cestou mi vypráví jak často trávívá silvestrovskou půlnoc s přáteli na vrcholu Malého Rozsutce. Velmi příjemný a milý stop.
Teď zkouším štěstí znovu. Mávám na auta a při tom pokračuju pěšky směrem na Terchovou. Cca půl kiláku mi nic nestaví, ale na konci Belé přibržďuje menší vůz se společensky oděným třicátníkem. Jede z nějakého školení v Žilině přímo na kamarádovu svatbu až kdesi za Zázrivů. Další velmi milý a dobrý člověk. Dneska mám fakt příjemný den. Mladý elegán mne bere na konec Terchové do Bieleho Potoka.
Tady si nechávám zastavit, protože odtud jsem na hřeben Malé Fatry ještě nikdy nešel. Ani nevím, zda tudy vede nějaká značka. Stačí mi náznak údolí mezi dvěma typickými fatranskými skalami. Tam poteče potok a proti proudu potoka se dostanu až někam do sedla pod Rozsutcem. Je hodně pravděpodobné, že cestou narazím na nějakou turistickou značku. A napojuji se na ni dřív než bych předpokládal.
Prší. Drobně, ale prší. Je to takové „siholení“. Mám pončo nahoře v báglu, ale když si jej nasadím, hůř se mi pošlape a hlavně se budu docela potit. Takže budu mokrý nejen shora ale do mokra zpocený i zevnitř. Sundávám tedy i větru odolnou fleecku, balím ji do kletru a kráčím do kopce jen v icebreakerovém tričku. Třeba se ta vlhkost z deště bude na holém těle z trika rychleji odpařovat. Zimu necítím žádnou – je deštivých 16 stupňů – ani vedro ani kosa. Příjemně, pokud se pohybuju a udržuju temparaturu těla na provozní teplotě.
Mimo klasické vandrovní „kápezetkové“ vychytávky typu švýcarská „kreditka“ s nožíkem, nůžkama, lupou, měřítkem, pinzetou, šroubovátky, signálním červeným světýlkem, propiskou a špendlíkem, se učím naplno využívat i svůj mobil, který se rovněž může stát víceúčelovým praktickým pomocníkem. Mám v něm stažené například turistické mapy Čech i Slovenska, takže funguje i bez připojení na internet a přestal jsem díky tomu vozit drahý GPS přístroj i papírové mapy. Mobil je voděodolný (prakticky prověřeno před měsíce při jeho utopení na polské řece Warta) a tak ani nevadí, že prší. Těch pár kapek vždycky rychle setřu, takže na displeji vidím vše co potřebuju. Podívám se asi na Malý Rozsutec (1343 m.n.m.) – čeká mne tedy 743 metrů převýšení.
Občas mezi stromy vidím obzory okolních kopců. Už se z nich kouří. Déšť občas i na malou chvilku přestane a nahrazuje jej občas jen sprcha z větví stromů, když zafouká vítr. A ten fouká prakticky neustále. Takže pokud nešlapu po nějaké mýtince, ani nevím zda prší nebo ne. Na kluzkost kamenů a bahnitost vyšlapaných stezek národního parku to stejně nemá žádný vliv. Ta bude stejná ještě dva dny po dešti. Vnitřní strana spodní části nohavic je už obalena souvislou vrstvou bláta.
Vytrvale šlapu pořád do kopce a občas kontroluju, kolik že mi ještě zbývá vystoupat metrů převýšení. Tady, z jedné z nejvýše položených fatranských osad Podrozsutce (780 m.n.m.), mi na vršek Malého Rozsutce zbývá přesně 563 výškových metrů. No potěš! A zase prší. Potěš dvakrát! Ale mám přesně to, co jsem chtěl. Zase cítím tu horskou opojnou všehochuť zetlelého listí s čerstvým jehličím, kombinovanou s vůní deště a větru.
Dneska mám pocit, že jdu proti všem – jediný šlapu s plným báglem vzhůru a cestou postupně potkávám 20-30 lehkých a opláštěnkovaných turistů, kteří jdou opačným směrem. Někteří toho už mají evidentně dost. Pořád siholí, ani se jim nedivím.
Od Podrozsutca stoupám prakticky nepřetržitě lesem s čím dál častějšími skalnatými a patřičně kluzkými úseky. Pásmo smrků končí v podstatě cca 100 výškových metrů pod vrcholem. Smrky nahrazuje kleč. Kleč a skála. Skála a takřka feratové úseky s řetězy. Studenými a mokrými řetězy. Rukavice z báglu nevytahuju, stejně bych je měl okamžitě mokré.
Myslím si o sobě, že nejsem žádný narcis – selfička si pořizuju jen proto, abych se za dalších (dá-li Bůh) třicet let mohl utvrdit, že mne paměť neklame a já na dotyčné akci skutečně byl. Mám totiž v archivu dost fotek z oddílových akcí, kde jsem být nemohl a vím, že čas je velkým lhářem. A také – občas je vhodné při focení do krajiny zasadit i lidský prvek. A když šlapu sám, těžko tam mohu vyfotit někoho jiného :-)
Konečně jsem nahoře. Zamračeno, zataženo, mlhavo, deštivo, mokro, studeno – ale krásně! Škoda, že jsou tyhle okamžiky absolutně nepřenostitelné. Obtížně pak leckomu srozumitelně vysvětlit, proč se může i v takových okamžicích cítit promočený člověk šťastný a spokojený. Možná je to alespoň trochu i tím, že jej nikdo o ten pocit neokrádá už jen svojí přítomností a může si jej vychutnat úplně sobecky sám, do morku kosti … Přitom je toho úžasného okamžiku kolem tolik, že by se jím mohla nabažit polovina zeměkoule. Nesdělitelné slovy. Třeštící a elektrizující chvilky. Patří mezi nejchutnější koření života. Až mi bude moc let, budu na ně vzpomínat a zasněně si vybavovat jejich chuť a vůni …
Pokus o pár fotek zamlženého nejbližšího okolí. Pomalá procházka chodníčkem kosodřevinou tam a zpět. Vítr, přetékající cáry mlžných chuchvalců a na malý okamžik se rozevírající výhledy tam dolů.
Už bych měl vyrazit dál, jinak tu zchládnu a bude mi pořádná kosa. Vzhůru dolů! Čeká mne prý brutální sestup po řetězech – slovy mladých mužů, kteří mi vykali když mne při sestupu míjeli. Psychicky jsem na avizovanou brutalitu připraven. Rozhodl jsem se, že nic nepodcením a tentokrát nebudu jistě vzrušující chvíle natáčet. To ještě netuším, že právě nyní, o pětset kilometrů dál, podniká nejstarší syn mohem adrenalinovější aktivitu – skok po hlavě dolů z šedesátimetrového mostu, přivázaný za nohy na gumovém lanu. A ještě při tom drží kameru v ruce a skok si natáčí …
Každý si brutální sestup po řetězech představuje jinak, konstatuju, když už jsem pochopil, že tyhle řetězy byly poslední a žádné další už mne při sestupu z Rozsutce nečekají. Ti mladí muži prostě jen notně přeháněli. Klidně jsem to mohl točit :-(
Zato mne oni mladíci vůbec nepřipravili na tu krásu pokroucených a všelijak přírodními živly deformovaných kmenů fatranských smrků. Pastva pro oči, přístav fantazie, galerie opravdových skvostů. Jen je nepřehlednout. Zkouším alespoň pár momentek.
Pomalu ale jistě se blížím k sedlu Medziholie – mezi Velkým Rozsutcem a Stohem. Jdu k němu traverzem kolem Velkého Rozsutce a mimo plantáží ukázkových jalovčinek nacházím i pramen o kterém jsem nevěděl. Je jen cca 400 metrů před sedlem. Nabírám zde vodu na vaření. Protože mám v petce ještě minerálku, plním vodou zavírací igelitový sáček z vojenského potravinového balíčku MRE. Abych jej při další cestě nezmáčkl a voda z něj nevytekla do báglu, dávám jej do ešusu – tam bude po zbytek dnešního putování bezpečně chráněný. Mám radost z dalšího praktichého fíglu, který mi kdykoliv nahradí uzavíratelnou láhev.
Pořád šlapu jen v icebreakerovém dlouhorukávovém triku. Je potrhané, místy zaplátované, ale pořád funkční a příjemné na tělo. Zasloužilo by si možná vyměnit, ale „neopouštěj staré věci pro nové …“. Od začátku stoupání je triko stabilně vlhké od deště, ale ne odporně mokré. Na zahřívajícím těle se plynule dosušuje. Když jsem v pohybu, udržuju si tepelnou pohodu.
Vcházím na traverz kolem Stohu. Umiňuju si, že od této chvíle se budu pečlivě dívat po nějaké rovince, kde bych mohl přenocovat. Ale vím, že jsem kolem této stezky nikdy na žádnou rovinku pro jednoho ležícího poutníka nenarazil. Možná až v sedle Chrbát Stohu.
Mé očekávání je napněno – žádnou rovinku skutečně nenacházím. Lituju, že jsem doma od někud nevyhrabal tu starou houpací síť, kterou jsem vozíval na tábory. Ta by mi nyní fantasticky posloužila – mohl bych spát pohodlně v suchu, zavěšený mezi mohutnými smrky, nad sebou napnutou stříšku z celty-ponča. Dnešek je dalším důvodem abych ji konečně našel a nebo si pořídil novou.
Asi padesát výškových metrů nad sedlem mizí pásmo stromů a začíná holina zarostlá borůvčím. A že tady těch fialových kuliček je! Ani medvědi je nestačili sežrat. Dva kilometry odsud, směrem k Šůtovskému vodopádu, každoročně v únoru nacházím ve sněhu čerstvé stopy až tří medvědů. Ale asi mají toho čučorietkového pasení dost kolem celého Stohu. Na tom by se zde jistě uživily desítky medvědů.
U posledního osamělého smrku nad sedlem se snažím vybudovat relativní rovinku. Musím sebou mrsknout, za chvíli bude tma a to se pak bude makat obtížněji. Mohl bych sice sestoupat o padesát výškových metrů níž, kde rovina je, ale není tam žádný strom, který by mi za větrné noci sloužil jako větrolam a tyč k napnutí ponča. To mi dnes nahradí střechu stanu. Na malou chvíli zalituju, že s sebou nemám stan. Tam dole bych jej měl postavený během pěti minut a měl bych po starostech. Jenže bych s sebou tahal o třetinu zaplněnější a tři kila těžší bágl. A když už jsem si nepořídil vlastní stan v tomto půlstoletí, tak už to bez něj vydržím minimálně do důchodu.
Začíná trochu silněji pršet. To už mám na sobě dávno bundu, abych zbytečně nemrzl, protože teplota s blížící se tmou padá na 6 stupňů. Plus vítr, který tady k tomuto hřebenu neodmyslitelně patří. To je ta odvrácenější strana „větrného toulání“. Ulamuju pár skoro suchých větví a spolu s ostatními, které se kolem smrku povalují v trávě, je vyskládávám tak, abych v šikmém svahu vytvořil alespoň náznak rovinky pro natažení svého spravedlivě znaveného těla. Spodní větvě osamělého smrku volně přecházejí v borůvčí a jsou s ním propletené. Zvedám je, abych pod ně mohl vypnout pončo – poslouží mi jako střecha a zadrží hlavní nápor deště, který se dostane skrze husté větvě. Nafukovací karimatku strkám do žďáráku – bivakovacího pytle – ten by měl zabránit zbytku kapek deště, aby mi ve spánku promáčely spacák. Vzal jsem si letní spacák – komfort do 6 stupňů. No, nevím zda to dnes a tady bude o nějakém komfortu.
Soukám se pod větve a bágl se zbytkem výstroje, kterou nebudu přes noc potřebovat, ukládám do svahu pod sebou, abych v noci nekontrolovaně nesjel mimo improvizovanou střechu. Rozmíchávám v ešusu za studena těstoviny se sýrem, zapaluju vařič a snažím se vše uvést do varu. Je skvělé, že i když kolem fičí vítr, plamen nezhasíná. Nezhasíná ani když jej stahuju na poloviční výkon abych čtvrt hodinky udržoval krmi ve varu a těstoviny byly poživatelné.
Než vše sním, je kolem už regulerní tma. Ne, že by nebylo nic vidět, jsem přece kousek nad holým hřebenem, ale detaily jsou pohlceny tmou. Obrysy stromů i kopců lze rozeznat a bude to tak po celou noc – tady nahoře není skoro nikdy úplná tma. Prší už slabě a živí mne naděje, že přes noc pršet přestane úplně. Na žádné procházky noční krajinou nemám chuť, jsem zaslouženě unavený a těším se jak zalehnu.
Boty jsou zvenčí mokré, ale uvnitř pořád ještě suché. I po celodenní chůzi v dešti. Jsou Irčiny. Kupovali jsme si stejné boty – AKU „Utah“, já jen o číslo větší než ona. Už to je víc než 12 roků co jsme je za drahý peníz pořizovali. Ty moje už používám jen na stavbu – kůže na nich je popraskaná a děravá. Irča ve svých botách vyrážela přece jen méně často než já a ani si je tak neoblíbila, proto jsou stále nepopraskané a zachovalé. Nabídla mi, že si je mohu nechat a já po tom okamžitě skočil. „Utahy“ jsou totiž nejlepší boty, které jsem na vandry kdy nosil. Obstály ve sněhu, bažinách i na skále. Teď si je trochu ztěžka po celodenním lopocení sundávám. Nyní je fakt poznat, že jsou trochu menší než by měly být. I když při chůzi jsem to vůbec nevnímal. Ani je nedávám na noc do báglu, jen je otáčím podrážkama nahoru.
Soukám se do spacáku. Doslova soukám. Bivakovací pytel je úzký a karimatka v něm zabírá dost místa. Spacák se tam vlezl pohodlně, ale moc místa pro mne už nezbývá. Složitým způsobem, který může připomínat epileptický záchvat se pomalu sunu dovnitř. Ruce mám podél těla a z této polohy je mohu posunou i na břicho, dál ale ne. To nevypadá na pohodlný spánek. Ale mimo tohoto negativa si uvědomuju i velké pozitivum: neprší na mne, jsem v suchu, je mi teplo a nemám hlad. Takže celkově dobré.
„Grrrrrrr ….“ – slyším odněkud ze sedla, asi tam jak je pramen. Co to je? Je konec září a jelení říje už začala, ale tohle přece není jelen. „Hrůůůůů“ ozývá se po chvíli jako odpověď z druhé strany hřebene, směrem od Rozsutce. Je to ale slabší a vyšší zvuk. Klid. Už je ticho, pokud nepovažuju za rušivý element poryvy větru. Třeba to byl jen nějaký zmutovaný jelen. Nemají přece všichni stejný hlas. Je to určitě stejné jako u lidí. Tady těch jelenů je – přece jen při zimním záhrabu tak 2 km odsud pod Stenama mne jedem skoro porazil. „Úúrrrúú…“ zní od Šůtovské strany hřebene znovu silnější zvířecí hlas a od Rozsutca přichází slabší odpověď „Mrůůůů…“. Vím, že strach má velké oči, ale tohle fakt nevypadá na jeleny. To je spíš – medvěd!
Jenomže zatímco mají jeleni říji a dávají to adekvátně slyšet, medvědi se páří snad někdy do půli prázdnin. Co by o sobě dávali takhle vědět zrovna koncem září? Vždycky jsem chtěl vidět (a natočit) medvěda naživo, ale dneska mi to vůbec nepasuje. Jednak se mi skoro vybil mobil, takže jsem jej na noc vypnul a nehrozí, že bych medvěda mohl v téhle tmě vyfotit nebo natočit. A taky tu ležím skoro jak ve svěrací kazajce. Jestliže se medvěd přiblíží a já budu chtít prchnout na strom, potrvá věčnost než se ze spacáku a bivakovacího pytle vysoukám. Tak nevím, zda chci zrovna teď vidět medvěda nebo dokonce rovnou medvědy dva. Naštěstí podle hlasu jsou ode mne relativně daleko – určitě ve stovkách metrů.
Opatrně zkoumám odkud fouká. Medvědi prý mají abnormálně citlivý čich, ze všech šelem jsou v tomto nejlepší. Pokud fučí ode mne přímo na medvěda, už o mně musí vědět a to mručení z jedné a druhé strany je jen upřesňování detailů jak na mne který půjde. Ruku ze spacáku nevytahuju, to by trvalo věčnost, posazuju se a nastavuju ksicht abych zjistil odkud přesně poryvy větru přicházejí … Pokud mne mé smysly nešálí, vane vítr někde od slabšího mručení a to silnější mručení by měl minout o cca 45 stupňů. Jestliže je ale i tenhle medvěd hnědý takovým čichovým odborníkem, mohlo jej přes čenich něco na moji přítomnost upozornit. Jídlo jsem pečlivě snědl, žádný zbytek mi nezbyl, ešus jsem poctivě umyl zbytkem teplé vody, lovecký salám mám pořád vakuově zabalený v igelitu, všechno ostatní jídlo je zavřené v plastové pixli …. Snažím se vybavit vše co o mědvědech vím, ale nejsem si úplně jistý, zda mám správně uloženo, že většinou je slovenský medvěd z 60-90% vegetarián.
U hlavy nechávám čelovku, kterou v případě potřeby budu moci medvědovi posvítit do očí – šelmy prý mají z ohně strach a třeba nepozná, že tohle světlo nepálí a zdrhne. Leda, že by to bral jako výzvu k souboji. Protože prý, když se člověk dívá medvědovi do očí, bere to jako výzvu k boji. Možná, že to s tou čelovkou není až tak dobrý nápad. Raději se zkouším ve spacáku, žďáráku a s karimatkou stulit do klubíčka, abych si ověřil, že to v mém nepohodlném loži skutečně lze. Kdyby na mne medvěd útočil, třeba mi trochu pomůže vrstva kterou jsem obalený.
Přemýšlím jak velký mám strach. Kdyby to byl opravdový panický strach, balím bágl a kmitám odsud. Takhle tady jen trochu odevzdaně ležím, smířený s 25% šancí příštího špatného vývoje situace. Asi bych měl svoji situaci nazývat spíše zvýšenou obavou. Třeba to jsou ale fakt nějací divní jeleni. Při každém jejich dalším dialogu se pokouším ve zvucích najít trochu toho kravského „Bůůůů“ – ale slyším pořád spíš to „Mrrůů..“.
Nechť se dějě vůle Bož! Snažím se zavřít oči a usnout. Nevím jestli mi to budeš věřit, ale mám pocit, že jsem toho moc nenaspal protože ono „Grrrr“ a „Mrůůů“ zní každou chvíli. Uznale musím konstatovat, že se jedná o nějakou vytrvalou dvojku.
Nevím vůbec kolik je hodin, protože hodinky už léta nenosím a mobil jsem si na noc vypnul, abych pošetřil baterii na další den. Zdá se mi, že noční obloha je trochu jasnější, pokud to přes cáry mlhy mohu posoudit. Tak já si ten mobil přece jen zapnu. Uááá – je 5:50! Za chvíli bude svítat. Dneska vstávám obzvlášť radostně. Ode dneška vím, že vždycky, když nebudu sežraný, budu mít důvod vstávat radostně!
Během pěti minut obloha ztrácí tmavou barvu a překrývá ji časně denní mlhavou šedí. Neprší! Jen fučí. Už vidím i do údolí. Čelovku balím do báglu na obvyklé místo. Neztrácím čas balením spacáku – pěchuju jej na dno kletru, na ni dávám halabala vyfouknutou karimatru, utěsňuju to navlhlým bivakovacím pytlem a navrh dávám stejně mokré pončo. Až bude svítit slunko, a já nepochybuju, že dneska slunko svítit bude, můžu se zastavit, odpočinout a rozložím vše, aby to proschlo. Možná že budu na Fatře nocovat ještě jednu noc a tak budu za suché věci určitě rád.
Je kosa. Tipuji pořád těch 6 stupňů. Každou chvilku ohřívám dlaně za krkem a pokud je zrovna nepotřebuju k balení zbytku věcí, zahřívám si je v kapsách. Vytahuju prvně rukavice, které jem si vzal jen tak, pro strýčka Příhodu. Dobře jsem udělal.
Na nějaké vysedávání v mokré trávě a profukujícím hřebenu to není. Budu snídat za chůze. Zahřeju se a ještě urazím nějaký kus cesty. Přikusuju závin a volně sestupuju do sedla, abych po pár metrech začal opět stoupat k Puludňovému grůni (1460 m.n.m.). Nejsem ani v půli stoupání a opět slyším chraplavé „Hrůůůůůůůů…“ Není to úpně z toho místa, kde jsem večer slyšel trochu podobný zvuk, ale o kilometřík dál, ze žlabu v půli Stohu. Tak tohle už samozřejmě jelen je, o tom pochyb nemám. To má blíž ke kravskému bučení.
Pokud to v noci nebyli medvědi, tak jsem si na vlastní kůži prožil zápletku jako vystřiženou z Foglarovy povídky „Nyam, nejlepší z dobrých“ :-) Je světlo, strach už nemá vůbec velké oči. Uvažuju bez stresu a emocí. Ale kdybych si měl nyní vsadit peníze na to, že jsem večer slyšel jelení troubení, nevsadím ani pětikačku. Na tuhle noc zřejmě nezapomenu.
Příboj mlhy se přelévá přes holý hřeben mezi severným vrcholem a južným vrcholem Sten. Skrze mraky probleskuje náznak sluníčka. Intervaly, kdy je krajina osvícena se zvětšují. Prvně v životě si všímám duhy, kterou slunko vyvořilo v oponě mraků na druhé straně chrbátu. Je to něco úžasného. Uprostřed té duhy se pohybuje můj stín. Můj stín! Rychle vytahuju mobil a zkouším to vyfotit. Na první tři pokusy to nevychází, úspěšný jsem až na počtvrté. Ale na té fotce to stejně nebude ono :-(
Po noci na svahu jsem pokroucený jako paragraf. Trochu mne pobolívá levé koleno. To se občas stává. Když jsem se po úrazu učil chodit a nemohl naplno namáhat pravou nohu, dostalo levé koleno brutální zápřah. Asi jsem to tehdy s tou rehabilitací přeháněl, jenže já chtěl tak moc chodit, že jsem jel snad na 200%. Podařilo se, chodím, ale koleno se párkrát do roka ozve. A protože jsem už půl roku nepodnikl podobně fyzicky namáhavou akci (vodní aktivity z léta nelze považovat za fyzicky namáhavé), přišel jeho čas dnes. Není se čemu divit. Včera záhul a dnes zatím poctivé 4 hodiny chůze téměř bez přestávky ….
Dělám si konečně přestávku za Velkým Kriváněm (1709 m.n.m.). Sedám na bágl do závětří mezi skály a dojídám závin, který jsem za chůze nesnědl celý. Konečně je snídaně dokonána. Odpočívám a uvědomuju si, že mne začínají tlačit ty Irčiny boty a že koleno začíná zlobit trochu víc. Znám to. Teď už to bude každým dalším kilometrem horší a horší. Asi jsem přešvihl ten okamžik, kdy jsem měl spočnout.
Tak co, sestoupím do údolí jinudy než ze Suchého. Za Malým Kriváněm (1671 m.n.m.) je Sedlo Priehyb (1462 m.n.m.) a odtud se dá bočním hřebenem přes Príslop (1141 m.n.m.) po značce sestoupit do Doliny Kúr a pak do Krasňan. Odtamtud tu budu mít k autu jen kilometřík či dva. Tak jo. Zkusím to!
Cestou k Prislopu narážím na stezku po které jsme s Pípou nouzově sestupovali z hřebene při našem loňském zimním přechodu. To jsem netušil, že se na ni napojím. Alespoň vím co mne po cestě čeká.
Sestup je leckdy náročný. Dneska ale obzvlášť. Koleno bolí víc a víc a boty tlačí na palce při scházení víc než při stoupání. Odpočívám už každou půlhodinku. Koneckonců nic mne nežene. K autu bych měl dorazit s velkou rezervou za světla a tak si oddychové chvilky užívám. Někdy mám pocit, že po horách chodím jen k vůli těm zaslouženým odpočívacím chvilkám. Tu krásu kolem při nich vychutnávám intenzivněji. Tohle nemá šanci nikdy suplovat žádný televizní kanál Discovery ani National Geografic.
Třeba tyhle chodníky, které slouží zároveň jako koryto horského potoka. Voda může být v nesprávných botách sice nepříjemná, ale chůze řečištěm je prostě nejpohodlnější a nejrychlejší. Ještě že ty Irčiny boty jsou pořád bezvadně odolné vůči vodě. Vůbec nevadí, že šlapu i do pěticentimetrového proudu. Noha tlačí, ale je v suchu.
Konečně se dostávám na horsky-asfaltovou cestu. K nejbližším chalupám to sice asi bude ještě pár kiláků, ale nebude třeba překonávat žádné spadlé stromy či kameny.
Už jsem v osadě Dolina Kúr. U chat a stavení vidím auta. To by možná mohl někdo jet dolů do Krasňan a třeba by se dal stopnout. Koleno už fakt dost bolí. Uvědomuju si, že kulhám jak Joffreye de Peyrac. Třeba to bude mít tu výhodu, že se někdo slituje a zastaví mi. K hlavní cestě do Varína to mám přes tři kiláky. Normálně to je na půlhodinky rychlé chůze, v mém stavu to ale vypadá na víc než hodinu ploužení se. Stop by bod.
Už kolem mne projely tři docela nóbl auta, ale na moje mávání nikdo nereaguje. Potvrzuje se mi moje teorie, že i stopaře berou spíše méně nóbl lidi. A tak si aspoň užívám výhled na fatranského kovboje, který žene své stádo po nasluněné slouce po proudu potoka směrem do Krasňan. Má skvělě vycvičeného psa, který stohlavé stádo dokáže hravě a rychle usměrnit dle bačových pokynů.
Asi kilák před hlavní cestou mi zastavuje menší vůz se psem a čtyřmi mládenci. Skoro vůbec nemluví, ale ochotně se na zadním sedadle smrskávají, abych se tam mohl vsoukat i já s báglem. Jsem jim za ten kilometr vděčný. Další kilák do Varína už musím odpajdat po svých.
Nemohu si nevšimnout trochu populistického bilboardu, který bude mít v zemi Jánošíka jistě přiměřený úspěch. Nejenomže ti zlí politici kradou, ale prochází jim to. Závist. Nezaznamenal jsem zatím téma utečenců, na kterém se dají nepochybně získat také hlasy. Všechny ty mediální zkratky jsou tak pitomé. Kolik bylo v české kauze „Ráth“ politiků, kteří kradli a kolik kradlo nepolitiků a loajálních úředníků či podnikatelů přisátých jak pijavice. Já bych na takový bilboard napsal tvrdou pravdu – „brutálně zkrouhneme rozpočty a mandatorní výdaje aby nebylo co krást a proč uplácet“. Jenže to bych nezískal ani jeden hlas :-(
Podívej se na 22 minutové nesestříhané video natočené během letošního dvoudenního přechodu Malé Fatry:
