(Dazul) Protože se mi letos ještě nepodařilo plachtit na střediskovém vaurienu (= čtyřmetrová dvouposádková plachetnice, jejíž celková plocha plachet dosahuje 19,9 m2), přivítal jsem, když před prázdninami Pad projevil zájem zopakovat naši plavbu po Slezské Hartě >>>. Pravděpodobnost, že vypluji, se tím pádem násobně zvýšila : -)
Dětem jsem akci nijak nevnucoval, jen jsem se zmínil Myšákovi, že bude-li chtít, na plachetnici se jako třetí ještě vleze. Trochu mne překvapil, když bez zaváhání prohlásil ať s ním počítám. Zřejmě se mu vybavila podařená plavba s nocováním v hamakách >>>. Během prázdnin vyplynulo, že na plavbu zřejmě dorazí s Padem i jeho kluci – Kuba a Franta. Také náš Nik se chtěl přidat (proč Míša může a já ne?). To už bylo jasné, že se na „vaurien“ nevlezeme a budeme muset zajistit další plavidlo či plavidla. Pokusil jsem se tedy na plánovanou akci zlákat i Pípu s jeho „evropou“ a Pajtáša s „katamaránem“.
Vyrazili jsme Pad a já + naši ogaři: Kuba, Franta, Myšák a Nik – tedy čistě pánská jízda, i když neplánovaná (Kája nejela, protože nejela Zlatka). Pajtáš iniciativně zařídil možnost táboření na pozemku veslařského klubu v nedávno zřízené Loděnici Mezina. Upřímně – bylo mi to proti srsti, protože pro mne osobně je plachtění o jakémsi druhu svobody (minimálně v tom, že se nechávám unášet větrem a zakotvím tam, kde to bude možné, aniž bych se stresoval, že musím doplout tam, kde jsem si sjednal ubytování, …). Vyhledávám spíše osamělejší místa, protože těch rušnějších si užívám proto své vůli víc než dost. A zdraví mi zatím slouží natolik, abych si svůj pocit svobody dokázal vykoupit drobným nepohodlím. Uvědomuji si, že se takto podvědomě snažím ovlivňovat i „naše“ děti. Přiměřená míra skromnosti i v nárocích na lože, wc atd., je dle mého názoru dobrá, protože na lepší se vždy zvyká snadno. Ale už jsem dost starý na to, abych poznal, že ne každý takovýto druh svobody (se vším co k němu náleží) vyhledává, nedej bože potřebuje. Nás stál ten vyjednaný Pajtášův nadstandard cca 1400 Kč (1 noc pro 6 lidí + vjezd 2 aut) :- )
Protože Pad s Kubou a Frantou dorazili už v pátek večer, mohli jsme společnými silami naložit u klubovny plachetnici vaurien + baraku + paddleboard s plachtou, a sobotní ráno v 7:40 připojovat na nejbližší asfaltové cestě pod naším domem, vozík s plachetnicí.
10:50 už máme odsekanou mohutnou haluz vzrostlého akátu, která se zlomila, ale ne úplně, takže zůstala sice částečně přichycená k důstojnému kmenu, a přes asfaltovou cestu z Meziny k pláži „Karlovec sever“ se dalo normálně projet, ale její konec dopadl doprostřed sjezdu na louku k Loděnici. Projít se dalo, projet autem ne. Protože se haluz nedá z cesty odsunout, tahám z lodního pytle nejmenší sekerku značky Fiskars, a společně s Padem a Myšákem bobrujeme haluz o průměru cca 12-15 cm, abychom alespoň odsekaný kus odtáhli mimo sjezd na louku.
Svážím vozík s připevněnou plachetnicí pod remízek smrků na okraj přehrady, tam trup lodi společnými silami pokládáme na hladinu, vykládáme i vak s barakou a paddleboardem. Svižně vyjíždím zpátky nahoru, na louku, kde se chystáme stavět stany na místě, které Kuba a Myšák vybrali.
11:10 přijíždí v modrém Citroenu Berlingo správce loděnice a oznamuje nám, že jsme na cizím pozemku, který patří rybářům, Pozemek loděnice je o cca 20 metrů vedle.
Přeparkováváme auta a přenášíme rozbalené stany a pár desítek metrů vedle a mne těší dvě věci:
1. že ani Pad s titulem MUDr. nepochopil šipku s písmeny „VK“ (později jsem identifikoval jako zkratku pro VESLAŘSKÝ KLUB) nastříkanou bílým sprejem na asfaltu jako pokyn k odbočení na pozemek loděnice Veslařského klubu
2. že jsme udělali dobrý čin a ušetřili rybářům práci se zpřístupněním cesty na jejich pozemek
Na spaní v tomto kraji používám nejčastěji hamaku nad kterou natáhnu celtovou stříšku pro případ deště. Je to rychlé, netřeba na to rovinu a díky tomu, že se hamaka natahuje mezi stromy, i docela nenápadné. A velmi rychle a snadno se to i balí. Dnes ale, díky nocovaní na placeném tábořišti, stavíme velký stan, který s sebou vozíme na plavby po polských řekách a do něhož se vleze celá naše šestičlenná rodina. Stavíme jej v podstatě jen na dvou akcích ročně, takže je na své roky vcelku zachovalý. Protože jiný nemáme, nezbývalo nic jiného než jej vzít s sebou. Stan máme postavený rychle, i když Myšák chytá nervy z údajně tvrdé země, do které se mu nedaří zapíchnout kotvicí kolíky. Není to tak horké i když se kolíky skutečně zapichují obtížněji.
Když už máme postaveno, obědváme čerstvé kaiserky s pomazánkovým máslem a ředkvičkami. V tomhle vedru mne ani nenapadá něco vařit.
12:15 mám na vaurienu upevněný hliníkový stěžeň a řeším jak na něj vytáhnout hlavní plachtu, když nějaký mamlas zdeformoval vodicí lištu a plachta jí nelze protáhnout : -(
13:20 už s Padem plachtíme v zátočině u mola, tak abychom, dobře viděli na naše čtyři ogary, kteří s oblečenými vestami dovádí na barace a paddleboardu. Pajtášem avizovaný déšť zatím stále nepřichází : -) A tak křižujeme po i proti větru, učíme kluky ovládat kosatku i hlavní plachtu, ogaři různě za plavby přestupují na mezi barakou, paddleboardem a vaurienem.
15:00 se ze své samostatné plavby na vaurienu k protějšímu břehu vrací Pad, a já už mám poskládanou plachtu i rám stožáru pro paddleboard. Zatímco Pad vše dokumentuje na svůj mobil, pokouším se nastoupit na vratké prkno a zvednout plachtu. Očekávám žuchnutí do vody, ale to nepřichází. A co víc? Jedu. Zvolna se rozjíždím a po větru pluji po úhlopříčce k protějšímu břehu. Po několika stech metrech jsem pořád ještě nepadl, a tak zkouším riskantní manévr – otočit paddleboard do protisměru. Jde to pomalu, ale i to se daří. Vítr není silný, ale proti větru se mi daří prosazovat jen velmi, velmi pomalu. Tímto tempem mi bude trvat aspoň hodinu, než dopluju zpátky. Pokládám plachtu na záď paddleboardu a v kleče pomocí pádla se trochu rychleji přibližuji k molu od kterého jsem vyplouval.
16:00 už stojí na paddleboardu s plachtou Myšák a pokouší se plachtit. Moc mu to nejde, plachta s rámem jsou na něj moc velké a obtížně je ovládá. Pár minut po něm to jde zkoušet Kuba, který je vyšší a daří se mu plout na vítr. S rozvahou brázdí zátočinku u mola, takže nemusíme mít strach, že bychom, pro něj museli vyplouvat doprostřed přehrady.
17:20 už jezdí ogaři na paddleboardu bez plachty, vaurien je vytažený z vody a položený na boku (nejde sundat hlavní plachta) a já jdu pro náš stan vařit večeři.
18:25 jsme po večeři a chystáme se na plánovanou výpravu do zrušeného čedičového lomu u Meziny.
18:50 se už procházíme upraveným lomem, ve kterém vynikají kamenné čedičové sloupy – pozůstatek lávového proudu z nedaleké Venušiny sopky, na kterou vyrazíme za chvíli.
19:15 nedobrovolně sklouzávám po červené lávovině do nitra vyhaslé sopky. Zkrvavený loket a naraženou zadnici komentuji slovem, které by Mirek Dušín nikdy nevypustil z úst. Přestože ogaři moc dobře vidí, jak jsem dopadl, absolutně ignorují Padův pokyn, aby to nezkoušeli tam, kde já. Všichni čtyři mne následují a všichni nekontrolovaně sklouzávají. Kuba má zkrvavené koleno.
19:20 společně prozkoumáváme převis i sopečné pumy nastřelené do stěn kráteru, staré cca 1,9 milionů let. Venušina sopka byla aktivní v době čtvrtohor. Prý se zde hojně nacházel zelený nerost olivín, ale my nenarazili ani na kousek. Předchozí návštěvníci byli asi rychlejší a všímavější :-) .
19:45 se procházíme na „pláži“ naproti dominantního odsvěceného Kostela svatého Jana Nepomuckého v zatopeném Karlovci. My zranění si zde ale hlavně omýváme krvavé odřeniny.
20:05 už hoří kousek od našich stanů oheň. Kdybychom přespávali jako jindy, netroufli bychom si jej rozdělat, takže využíváme možnosti si u něj legálně posedět. Do aut se nám vlezly i nástroje, a tak ladím devítistrunnou kytaru Takamine a šestistrunné banjo Ortega. Ty bychom s sebou taky nebrali, pokud bychom měli všechnu bagáž naloženou na plachetnici. Ale když už jsme si to to zaplatili, tak si aspoň zahrajeme : -)
22:00 jsme zalezlí ve stanech a ukládáme se ke spánku.
23:45 konečně došlo na Pajtášovy varovné řeči a prší. Dokonce i blesk několikrát ozáří vnitřek stanu.
7:50 vylézám ze stanu abych postavil vodu na kakao (Myšák doma vydoloval zbytky MRE a vzal s sebou pytlíčky kakaa, kapučína, irského krému, …), které si ogaři vyžádali.
9:00 je na cestě nad svahem ve kterém máme postavené stany sanitka se třemi záchranáři, kteří tam na něco čekají.
9:10 přijíždí hasičské auto se čtyřčlennou posádkou a zastavuje proti sanitce. Dochází nám, že se chystá operace, kterou jsme včera začali, ale nepotřebovali dokončit – odstranění zlomené větve, která visí i nad asfaltovou cestou a pokud by se neodřezala, nejpozději v zimě pod náporem sněhu by samovolně padla na komunikaci a zabránila by průjezdu aut.
9:25 přijíždí další hasičské auto s další čtyřčlennou posádkou. Sanitka couvá mimo náš dohled, stála totiž v místě, kde větev po odříznutí dopadne.
9:31 tahá jedna čtveřice hasičů za lano, aby větev nespadla kde nemá, a jeden hasič je na žebříku, jištěný lanem přes rosochu akátu. Motorovou pilou dořezává nalomenou haluz. Klíčová část operace „haluz“ je dokončena a ogaři tleskají. Za další čtvrt hodinku je vše uklizeno, pahýl odborně zaříznutý a auta odjíždí. Systém funguje – každý z jedenácti členů záchranné služby a hasičů splnil svou povinnost. Fakt je že u nás doma bychom tuhle práci museli zvládnout bez aut a ve dvou – bohužel za cenu ne úplně předpisového dodržení všech směrnic a nařízení, které každý systém generuje : -)
10:03 máme sbaleno a ogaři jsou na vodě – paddleboardu i barace.
10:10 vyplouvám i já na vaurienu, Pad ještě dobaluje a testuje toitoiku. Vítr je ukázkový a tak se pouštím směrem ke kostelu, ale ne úplně moc daleko, abych neztratil děcka z dohledu.
10:45 už mám na palubě i Pada a společně s barakou i paddleboardem (tedy všemi dětmi) míříme na výlet ke kostelu. Rozdíl je jen v tom, že my ten směr šněrujeme a kluci plují přímo.
11:15 máme zakotveno (což pro vauriena, kterému nelze sundat plachtu, znamená, že jsme jej opět převrátili na bok) a jdeme se podívat na hřbitov, který tu je už od roku 1727. Já si vzal na palubu trekové sandály, ale všichni ostatní vypluli bez bot a tak cestu od břehu nahoru k hřbitovu prožívá každý z nás jinak. Já jako pohodičku, ostatní spíše jako křížovou cestu.
11:20 je nalezen hrob s nejnovějším datem úmrtí (18.7.2022), který demonstruje fakt, že od roku 1997, kdy byla vesnice Karlovec pod kostelem zatopena přehradou, se tu normálně nepohřbívá. Výjimku mají starousedlíci, kteří museli vesnici opustit a dožili už na jiném místě. Na webu ČRo lze vyčíst, že „… Po II. světové válce opustila Karlovec většina zdejších německých obyvatel a vesnice byla brzy opět dosídlena. Od šedesátých let se však začalo proslýchat, že v údolí se bude stavět přehrada. Brzy se vesnice stala umírající zónou, neboť stavební uzávěra neumožňovala stavět nové domy ani nijak výrazněji opravovat ty staré. V roce 1987 vypukla stavba přehrady naplno a povodně v roce 1997 naplnily údolní nádrž Slezská Harta za jediný týden. Jako vzpomínka na Karlovec zbyla jediná stavba – kostel sv. Jana Nepomuckého, který byl postaven na kopci nad vesnicí. Původně zde stála kaple z roku 1726. O její výstavbu se postarala z velké části vrchnost a i proto vedlo od zámku do kaple kryté dřevěné schodiště…
… Posledním mementem zdejší obce dnes ukryté pod hladinou tak je přilehlý hřbitov, který připomíná generace těch, kteří obec na dně jezera budovali, trávili zde své radosti i strasti a nakonec zde ulehli i k věčnému spánku.“
11:28 – kostel i přilehlá fara (přebudovaná na rekreační chalupu) jsou dnes v soukromých rukou a tak se snažíme chovat tiše a vně hřbitovní zdi jdeme nakouknout už jen na památník obětem 1. světové války umístěný pod kostelní zdí. U některých jmen jsou data úmrtí s německým slovem, které si nechávám google překladačem přeložit, například: verm. (pravděpodobně).
11:36 už plujeme zpátky, abychom lodě nechali oschnout a mohli je pak sbalit. Myšák totálně ignoruje naše pokyny a odrazil na paddleboardu sám, nekomunikuje a svým chováním provokuje. Oznamuji mu, že od chvíle, kdy přistaneme, nevstoupí už na žádné plavidlo : -(
11:49 – Pad pádluje na barace s Nikym, Myšák trucuje na paddleboardu a já s Frantou a Kubou plachtíme na vaurienu. Vítr je příhodný a tak se u kormidla a kosatky Franta s Kubou střídají, aby si ovládání lodi vyzkoušeli.
12:35 kotvíme v naší zátočině, nafukovací plavidla taháme z vody a necháváme oschnout
13:37 z paddleboardu vysouváme ploutev a zbytky té ulomené (to jak někdo narazil na mělčinu – snad už na táboře) dolujeme pomocí nože. Pečlivě ploutev fotím, abych mohl zítra objednat náhradní kus a paddleboard opět fungoval normálně.
14:40 vše naloženo, odjíždíme. Nebylo to tu asi nejhorší, ale jedu s pocitem, že tenhle tip se Pajtášovi spíše nepovedl, a bude-li to jen trochu možné, rád se vrátím do starých kolejí : -)
15:30 zastavujeme ve Vítkově na opožděný oběd – dáváme si kebab, konzumujeme jej na lavičkách v horní části náměstí. Pak se loučíme a vyrážíme každé vozidlo samostatně směr Kateřinice nebo Brno.
18:20 mám za pomocí Flegiho vyložený trup vaurienu u nás ve stodole, kde bude pár měsíců vysychat a pak jej budu brousit, lepit a lakovat, aby byla naše plachetnička příští sezonu jako nová : – )
Celkově hodnotím akci sám za sebe jako povedenou i když mne čekají desítky hodin práce na opravě plachetnice : -)
Sestříhané video (4:47):
Nesestříhané video (13:30):