2.-9.9.2023 – STŘÍPKY OD MOŘE

(Dazul) Přiznávám, že „dovolená u moře“ není až tak moc podle mého gusta. Ale  i já se umím podřídit vůli ženy a dětí :- ) Asi mne zlomil Myšákův postesk: „Tati, já vím, že my nikdy nepojedeme na dovolenou k moři – protože jsme chudí.“ Snažil jsem se mu vysvětli, že měřeno penězi bohatí sice nejsme, ale chudí taky ne. A to, že spolužáci létají každé prázdniny s rodiči na dovolenou do Egypta či Turecka, není primárně otázka bohatství. A že jinak stojí dovolená tříčlennou rodinu a jiné penízky stojí náš šestičlenný klan. Jestliže jsem se usiloval Myšákovi demonstrovat, že za týdenní dovolenou u moře v Chorvatsku můžeme jet na sedm našich „rodinných dovolených“ na vodu do Polska, a doufal jsem, že jsem předložil velmi demonstrativní a pádný argument co do srovnání peněz i množství prožitého dobrodružství, uslyšel jsem sice jasný souhlas, ale smutek z Myšákových očí přesto nevymizel : -(    

Pokud jde o mne, líbí se mi při „dovolené“ pocit, že jsem alespoň trošku sám pánem svého osudu, že za mne nerozhoduje cestovní kancelář či lodní společnost organizující plavbu několika tisícihlavých pasažérů (jakýsi obraz jsem si vytvořil na základě knihy: František Niedl – Plavba do nenávratna :-) ). Takže šestimístný apartmán cca 20 metrů od moře byl řešením : (. Pominu-li ubytování při větrání krovek v Monaku, je to moje „poprvé“, kdy nebudu při „pobytu u moře“ spát ve spacáku – v dunách, na kamenité pláži či v kempu.

Nejsem ten typ, který jede tisíc kilometrů, aby ležel na břehu moře, marnil čas opalováním na lehátku, nebo bloumáním po tržišti. Asi mám strach, že bych tomu dokázal přivyknout : -( Proto taky s sebou vezeme jeden oddílový paddleboard klasický a druhý s plachtou, ploutve, šnorchly a masky, i nafukovací kite s prknem. Tedy relativně dost možností na to, abych se na pláži neunudil. Navíc budu moc jezdit na paddleboardu i s nejmenším Kubou, který mi z něj nikam neuteče : -)

V praxi jsem si ověřil, že jsem také nesmazatelně poznamenaný civilizačním syndromem – v našem apartmánu nefunguje (a občas jen špatně funguje) wi-fi : -) Na mé fungování to má sice vliv pramalý, ale vadí mi, že nemohu našeho nejmenšího Kubu uspat při videích u kterých usíná doma. Náš malý autík si holt žádá jiný přístup : -) A taky mi vadí, že mi vypadává VPN pro připojení na server do práce, abych mohl dodělat mzdy a zaúčtovat pohyby na bankovním účtu. Snažím se využít volné chvilky, kdy není nutno skenovat pohyb našich dětí, k tomu, abych průběžně udělal tu nejdůležitější práci na dálku, a nemusel po návratu od moře pod návalem nahromaděné práce chytat zbytečně nerva. Tedy – apartmán OK, ale to připojení na internet je asi tak stonásobně horší než u nás doma na samotě valašských kopců. Za ty prachy, co nás ubytování stojí, bych očekával rozhodně víc : -(

Z pohledů, které se mi naskytnou kdykoliv vyjdu z našeho apartmánu těch 20 metrů k moři, mne naplňuje potěšením pouze ta část protější strany zálivu, která je porostlá divokými olivovníky a dalšími křovisky, skrze něž občas vystupují polorozbořené nekonečné kamenné zídky. Na obě strany 100 m vysokého kopečku s názvem Kaniški vrch, je kolonie honosných domů, nepochybně určených k pronájmu. Naštěstí jsou odděleny alespoň několikasetmetrovým prostorem křovisek a stromů, které v téhle vápencovými skalkami a kameny poseté a vyprahlé krajině dokáží přežít. Pohled na bezesporu hezké stavby apartmánů, rezidencí a sídel, mne stejným potěšením nenaplňuje. Zdejšímu pobřeží moře by dle mého vkusu slušelo výrazně méně obydlí a výrazně více „divočiny“.

Při cestě na prohlídku starobylého centra Trogiru míjíme stovky apartmánů podél cesty, natěsnaných na sebe, že už to víc nejde, od moře vzdálených stovky metrů, s kulisou neustále projíždějících aut. Zas tak blbě Irča náš apartmán nevybrala : -)

Pádlujeme s Nikem kolem nejvzdálenějšího mysu – výběžku do moře vesnice Sevid na Moru, kde je náš apartmán. Zatímco pobřeží před naším domem je klidné a vítr nám foukal do zad, po více než kilometru plavby na jihozápad, když se ocitáme na „volném“ moři, jsou vlny skoro o metr vyšší a protivítr hodně nepříjemný. Nikolas tuší, že to asi není úplně pohodové prostředí a plačky sděluje, že má strach, a že by chtěl plout zpátky. Děláme zastávku u „underwater cave“, což sice není úplně podvodní jeskyně, ale „jen“ velký, cca 5 metrů hluboký a 7-8 metrů široký převis, krytý hradbou ostrých skalisek, kde je místo kamenné podlahy asi metr hluboké klidné jezero (pochopitelně slané) vody. Připadá mi, že z moře se lze k „jeskyni“ dostat pohodlněji než z cca 40 metrů vzdálené a o 10 metrů výše položené kamenité stezky. Lituji, že s sebou nemám svůj voděodolný mobil, abych naší „objevitelskou plavbu“ zdokumentoval : -)
Nik je z jeskyně nadšený a mně se také líbí, i když jsem byl samozřejmě v mnohem větších a skutečně podvodních jeskyních. Nazpět vyrážíme hned pro prohlídce a koupeli. Nasedání na přední část paddleboardu se Nikovi v relativně roztěkaném moři moc nedaří a okamžitě sklouzává pod paddleboard. Naštěstí má vestu a tak to je jen o velkém úleku, hned se škrábe zpátky na prkno ale prosí, abychom nepluli, ale paddleboard raději odnesli po břehu. V tomhle terénu to sice není nemožné, ale i pro mne to je obtížné, a tak po ujištění se, že to fakt myslí vážně, navrhuji, aby si vzal své pádlo a vyškrábal se po skaliskách pomalu a opatrně nahoru ke stezce a popošel pár set metrů za mys, kde narazí na ve skalách upravený sestup k molu, tam na se počkal, že já to k němu zkusím dopádlovat. Kontroluji, že se Nikovi podařilo bez problémů vylézt na stezku a sedám na paddleboard – není to až tak jednoduché, ze všeho nejpřiléhavější mi příjde přirovnání k nasedání na divokého koně. Ale daří se mi to, aniž bych se cvaknul a pořezal se o ostré skaliska, do kterých naráží zpěněná slaná voda. Po sedmi minutách ostrého pádlování proti silnému větru a metrovým vlnám, už vidím Nika. Zvedám dvojpádlo a on mi pozdrav opakuje svým pádlem. Radost se shledání nesmírná : -) Nasedá a o poznání menšími vlnami společně pádlujeme kilometr k molu před naším apartmánem.     

Už se mi konečně daří bez žuchnutí do vody přeplout na plachtu s paddleboardem od našeho apartmánu půl kilometru ke skaliskům na protějším břehu zálivu, vylézt bez jištění pár metrů nahoru abych podnikl průzkumnou výpravu mezi olivovníky a jalovci s úžasně velkými jalovčinkami, přeplachtit křižováním další kilometr do nejsevernějšího, ale civilizovaného výběžku, a pak kilometr (ale křižováním tak 2x tolik) zpátky k místu, kde tento týden přebýváme. A plul bych zřejmě bez pádu i dál, ale levá noha, kterou čeká za necelé dva měsíce operace, to úplně nedává, a já sám sobě už nepotřebuju dokazovat, že bych to dal : -)
Zajímavý úkaz je ale v tom, že když se po několikakilometrovém plachtění na paddleboardu bez pádu vydám po čtvrthodinovém odpočinku znovu na moře, tentokrát ale i s mobilem, abych mohl pořídit pár záběrů přímo z plavidla, je čtvrtinová trasa provázena minimálně čtyřmi plácnutími do vody – většinou mne sundal náraz větru. A hlavně jsem nenatočil skoro nic : -(

Fíky u nás na pasekách zatím nerostou ani ve skleníku, a tak drobnou příjemností bylo, že zrovna dozrávaly na zahradě, asi 5 metrů od dveří našeho apartmánu. A kousek hned vedle nich bylo v plotě bílé víno. Vše jsme měli povoleno konzumovat, takže jsme si užívali momenty, kdy jsme cestou k moři či od moře natáhli ruku, urvali měký fík či hrozen vína a ještě za chůze jej vychutnávali.

Jednou z výhod aktivního činovníka Junáka je, že si může (zpravidla ve své mateřské jednotce) zdarma (u ŠESTKY) zapůjčit vybavení, které by si třeba sám nemohl pořídit. Když jsem nedávno velmi letmo počítal, jakým vybavením naše společenství ŠESTKY aktuálně disponuje, tak jen u sportovního vybavení na vodu to dělá v pořizovacích cenách téměř půl milionu. Samozřejmě to je dáno i tím, že se dlouhodobě i z „prožíracích dotací“ se snažíme velmi pečlivě třídit „dotační odpad“ a umíme jej několik let recyklovat. I proto jsem mohl na v privátní akci naší rodiny využít třeba velmi kvalitní paddleboardy (díky Fantovi a jeho sdílení filosofie „neprožírat“), které bych si nemohl z rodinného rozpočtu dovolit pořídit. Stejně tak, jako Kája s Vítkem na své svatební cestě loni. Je to jeden z „benefitů“, na které si můžeme sáhnout na oplátku za energii a čas, který dáváme „skautingu“ na lokální úrovni : -).

Bylo by chybou nezaznamenat, že jsme na „rodinnou dovolenou“ vyrazili s našimi ukrajinskými přáteli, kteří se před více než rokem stali v podstatě součástí naší rodiny – Vadymem, Anželikou, Koljou, Zlatou a pětiměsíční Danielkou (narozenou už v ČR). Berďansk odkud uprchli, je ještě pořád okupovaný. Doma to měli k Azovskému moři pár set metrů, tady to mají k Jadranskému moři výrazně blíž – jen doslovných pár desítek metrů : -)

Shrnuto – tisíc malých dobrodružství – dalo se to vydržet : -)

Sestříhané video (5 minut) :

Sestříhané video (14:39) :