(Dazul) Tahle akce se uskutečnila vlastně hlavně k vůli Martinovi, kterému loni na táboře plachtění nevyšlo a letos ani po třech pokusech (souhrou skutečně nečekaných náhod) taky ne.
Ctíme pravidlo: pokud se chce rover naučit plachtit na vaurienu, je svatou povinností oldskauta mu to nejen umožnit, ale (dovolí-li to okolnosti) a má-li o to RS zájem, jej naučit placehtnici ovládat :-)
Akce byla údajně už na konci tábora presentována ostatním starším členům ŠESTKY s tím, že oldskauti zajistí potřebný počet míst v autech na cestu tam i zpět. Zprvu vypadal zájem nadějně, den dopředu zůstal jen Martin. To ale vůbec konání akce nemohlo ohrozit, protože když si stará garda řekne, že něco uskuteční, zabránit tomu může v podstatě jen vlastní pohřeb :-)
Nakonec si na střediskovém „vaurionu“ a pípovic „evropě“ během soboty zaplachtilo minimálně 12 dospěláků i děti (nejmladší Nik má necelé tři roky). Takže přeprava, nastrojení, odstrojení a přeprava dvou plachetnic zpět nebyla rozhodně zbytečná. Každý si zaplachtil jak dlouho chtěl.
Většina účastníků odjela domů už v sobotu a tak jsme si noc na přehradě užili jen ve třech – Martin, Myšák a já. Ideální počet na naložení potřebné bagáže a podvečerní přeplachtění (s dopádlováním k vůli bezvětří) do zálivu u Razové. Martin se naučil ovládat kosatku, což se mu druhý den opravdu hodně hodilo.
K přenocování jsme využili Martinův stan pro tři a vychutnali jsme si to privilegium první noci, protože stan prý sice rozbalený byl, ale nikdo v něm zatím ještě nespal.
Nedělní plavba zpátky k autu byla proti sobotě značně dramatická. Nezadařilo se nám, díky silnému protivětru, vyplutí. V místě ideální otočky se pohupoval rybář na pramici a tak jsme museli nepřirozeně šaškovat, abychom mu na kýl nenabrali vlasec nebo jej i s lodí nepřepůlili. Vítr nás pak nahnal na mělčinu – pověstnou asfaltku, která se náhle vynořuje z vody a po pár desítkách metrů v ní zase mizí – kolem ní jsou pod hladinou nepravidelně kameny a kořeny. Přišli jsme tak o 2-3 centimetry našeho kýlu :-( Myšák začal brečet a chytat hysterický záchvat. Musel jsem si jej dát na kolena, jednou rukou ovládat kormidlo a druhou hlavní plachtu.
Proto, když se rozmotala kosatka a začala zuřivě šlehat kolem, bylo vše na Martinovi, neměl jsem možnost mu pomoc. Fak je, že při pacifikování kosatky měl Martin hodně znesnadněnou situaci, protože příď jsme měli narvanou bagáží a tudíž si tam nemohl stoupnout. Vzhledem k tomu, že jsem ve chvíli jeho zoufalého dotazu „Co mám dělat?“ měl sám práci s nechtěným náklonem (poryv větru), odbyl jsem jej nervózním přkazem „Vyřeš to!“. Martin nezklamal a vyřešil to. Riskantně si stoupl na špici lodě, obejmul srolovanou kosatku rukama a držel ji. Okamžitě se stišila a později, jak přestal největší nápor větru, dokázal kosatku lépe srolovat a sešněrovat otěžemi. Okamžitě jsem jej kooptoval za rovnoprávného parťáka se kterým si troufnu vyjet téměř kdykoliv.
Každopádně se během pár minut z nás stala sehraná parta. Když jsme pluli na kosatku, Martin dokázal přesně odhadnout, kdy je potřeba kosatku přehodit. Později jsme potkali trénující závodníky na vaurionu a ve srovnání s nimi jsme dokázali načisto dokončit otočku o 2-3 vteřiny dřív :-)
Také jsme míjeli laminátovou evropu na které excelovala sličná jachtařka, která předváděla učiněnou symfonii náklonů a obratů. Dokonalá symbióza, měl jsem pocit, že její tělo a loď jsou jeden propojený organismus reagující na nejmenší záchvěv větru.
Vitr spíše zesiloval a snad díky tomu se Myšák i Martin shodli, že už mají dnes naplachtěno dost. Zamířili jsme tedy přímo k autu, odstrolili loď, usušili a smotali plachty, naložili trup lodě na vozík, připevnili na auto hliníkový stěžeň a ráhno. A pak domů, respektive ke kolni v DBCB – uložit vauriona na zimu. Pomohl nám Pípa, takže vše proběhlo rychle a bezproblémově.
