(Dazul) Nízké Tatry jsem částečně přecházel už třikrát a vždy společně s Irčou. A tak jsem přirozeně doufal, že se mnou vyrazí i nyní, protože letos vycházelo „prodloužené“ říjnové volno až do úterý. Navrhoval jsem, že abychom zkusili pohodově přejít tyhle nádherné hory nejprofláknutější trasou z Telgártu na Chabenec. Ke cti své ženy musím konstatovat, že mi rovnou řekla – vyrazím až jak se budu cítit a podle toho jaké bude počasí.
Ale protože v tenhle čas bývají Nízké Tatry asi nejkrásnější v jakémkoliv počasí, rozeslal jsem zvadlo na tuhle akci dovnitř našeho společenství a vyvěsil na náš web – třeba se někdo rád na přechod Tater přidá.
Mám trochu špatné svědomí, protože na stavbě je šíleně moc práce a já si jedu trajdat po horách. Ale cítím, že už to potřebuju. Mám odzkoušeno, že své „baterky“ musím dobíjet v pravidelných intervalech. Vyrážím tedy i sám. Je 2:40 sobota ráno a nasedám do auta. Vyrážím směr Valmez, Bumbálka, Makov až do Brezna.
Nedělá mi problém vyrazit na tento typ akce sám. Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že správná porce samoty člověka vnitřně očišťuje. Dobrovolná samota není nic špatného. Na mne osobně má spíše pozitivní účinky. Nejsem nikým rozptylován a mohu bez přerušení přemítat o všem co je právě potřeba. A vždy je o čem přemýšlet. Takové osamocené putování je svým způsobem vigílie. Neplýtvám energií na nepodstatné tlachání, nikdo na mne nemusí čekat (a já nemusím čekat na nikoho), postupuju vpřed svým přirozeným tempem, odpočinu a zastavím kde mi je libo, ……
Za nejrizikovější na takovéto akci považuju cestu autem. Dnes budu víc než 4 hodiny řídit sám, navíc po tmě a nedospané noci. Musím se neustále kontrolovat, abych nezaklimbal, abych nepřehlédl neosvětleného chodce, nepotkal šíleného protijezdce nebo nesjel mimo cestu.
Jsou 3 hodiny ráno a stojím na benzínové pumpě SHELL ve Valašském Meziříčí. Tankuju tu úplně sám, přesto ke mě okamžitě přikvačí obsluha a až vtíravě mi nabízí pomoc. Snažím se slušně ale jasně odmítnout, protože čerpání phm patří k činnostem, které chci provádět sám. Obsluha neustále mele, snad aby řeč nestála, něco o dotaci kterou je doporučený (dražší) typ benzínu podpořen a briskně to přepočítává až do částky, kterou tato dotace dělá na jednoho obyvatele ČR včetně kojenců. Musím uznat, že pán to má velmi dobře naučené, ale teď, ve tři hodiny ráno na něco takového nemám vůbec náladu.
To by mě zajímalo jestli těch 237 kilometrů do Brezna zvládnu v časovém limitu 3:24, který mi ukázaly Mapy.cz. Nejsem totiž příliš dobrý řidič. Mí kamarádi a příbuzní ví, že jsem pouze řidič z donucení. Ale dnes se mi to hodí, můžu se i jako „řidič z donucení“ samostatně dopravit do Brezna :-)
V Dětském bezbariérovém centru Březiny se koná velká akce RoveZoom – celých 6 dnů. Ještě než jsem se šel před cestou prospat, jel jsem, jako správce DBCB, na zavolání do srubu odzkoušet topení. Topení topí! Doufám, že i vše ostatní poběží jak má. Respektive mne nenapadá, co vše bych mohl udělat proto, aby se nic nepokazilo.
6:25 jsem v Brezně. Takže jsem tu jízdu, včetně tankování, přešvihl proti výpočtu jen o cca půl hodinky. To jde. Jsem sám se sebou spokojený. Dával jsem si větší rezervu.
Díky tomu stíhám autobus, který jede v 6:30 a jsem už (cestou trochu prospaný) v 7:58 v Telgártu. V tento čas je už zamlžené svítání nastartováno naplno a já se bez zastavování vydávám po zelené značce na brutální stoupání – víc než kilometrové převýšení. Rozcestník ukazuje že na KRÁĽOVEJ HOĽI (1946 m.n.m.) bych měl být za 3 hodiny 15 minut. Tedy v cca 11:15, nebudu-li příliš odpočívat, fotit či se jinak kochat. Uvidíme a hlavně ucítíme!
Procházím kolem zamlženého telgárského kostela a hřbitova – dýchá na mne poetika Jakubiskových filmů šmrncnutá poetikou Balkovsko-Křižanovskou (narážím tím na fantastický film POKOJ V DUŠI, který se točil někde kousek odtud). Připadám si jako zasvěcený poutník, který prochází důvěrně známou, ale přesto neznámou krajinou v očekávání dalšího niterního prozření a smíření.
Krajina pode mnou je jako moře tvořené mraky. Vyčnívají z něj ostrůvky vrcholků kopců a nejvyšších smrků. Čumím na ten zázrak jak malé děcko i když doopravdy vidím tak maximálně na 50 metrů. Jsem ale nabitý energií, respektive cítím jak se ty moje „baterky“ plynule dobíjejí. Je to něco jako životodárná energie. Špatně se to vysvětluje někomu, kdo to nezažil. Kráčím vzhůru dost svižně a mám pocit, že se v tomhle tempu nemůžu nikdy unavit. Vím, že to je bláhové, ale už minimálně půl hodiny svůj názor neměním :-)
Je docela nepříjemné, že se potím. Venku je strašná kosa, ale na těle se mísí vlhkost z potu se syrovým chladem nízkotatranského podzimního lesa. Rukáv frísky už mám mokrý od stírání potu z čela a taky rukávcový šátek můžu skoro ždímat, protože jej používám na utírání čela jako nějaký ručník.
Dívám se dolů a vybavují se mi slova Jána Dubašáka (četl jsem je na jakési informační tabuli), který v době druhé světové války neměl ani patnáct roků a líčil “Videl som ich obich, aj Ribbentropa, aj Goringa.Zvedavosť mi nedala.A tak sme sa motali okolo telgártskej stanice, keď prišiel vlak z Ríše. Parádny vlak! Spredu pár opancierovaných vozňov, páni však sedeli v luxusných vagónoch. Tu vždy vystupovali, hoci z Vernára mali bližšie aj do Pustého Poľa, aj do Muráňa. Lenže vo Vernári nemali takú veľkú odstavnú plochu ako u nás , v Telgárte.Tu ten ich vlak vždy stával na štvrtej koľaji. Nikto k nemu, pravdaže, nesmel, strážili ho vo dne v noci.Páni vystúpili, nastúpili do áut a viezli sa smerom na Pusté Pole.Na ceste každých päťdesiat metrov stál jeden nemecký vojak a jeden slovenský žandár!Vtedy sme sa už nedostali ani na Vogelov chodník – dodnes sa tak volá podľa vojnového správcu revírov Vogela, neskôr ho partizáni popravili kdesi na Jesenských holiach.Chodieval som ten chodník čistiť aj s chlapcami, aby sa panstvo ľahko dostalo k posedom pri poli s ovsom. Odtiaľ pálili na zver.. Zväčša len počas ruje, im totiž šlo len a len o trofeje, počul som, že mäso rozdávali ľuďom v dedine. Vždy tu bol cirkus najmenej dva týždne. A dnes? Po starom kaštieli v Pustom Poli Niet ani stopy, Ribbentropova milenka je mŕtva (* zabil jí její vlastní syn, kterého splodila s Ribbentropem) a či toho jej podareného syna prepustili z basy, to ja veru neviem.“ Bezkydy jsou na ukrývání zběhů, zbojníků a partyzánů dobré, ale doliny Nízkých Tater jsou pro tyto účely ještě lepší. Dokážu si představit, že bych se zde i v dnešní době dokázal ukrývat hodně dlouho.
Během první hodinky chůze potkávám tři skupinky čechů. Dohromady asi 8 lidí. Je poznat, že u nás bude v úterý státní svátek (slováci 28.října neslaví) a tudíž si hodně lidí udělá prodloužený víkend. Tak jako já.
Jdu sám, pohybuju se proto relativně rychleji. Ne že bych byl rychlejší, ale odpočinek jednotlivce se vždy protáhne na kratší dobu než odpočinek větší skupiny, která se podřizuje dle prastarých a těch nejlidštějších pravidel tomu nejslabšímu jedinci. Zatím jsem v čele všech dnešních poutníků. A vzdálenost mezi mnou a nejbližší skupinkou čechů se pomalinku zvětšuje. Utvrzuje mne to v dominující akčnosti jedince vůči i malé skupince.
Moc mi pomáhá zkušenost, kterou jsem nabyl při svém prvním přechodu Nízkých Tater s Jerrym Jirouškem. Myslím na něj a posílám mu pozdrav do skautského nebe, kde zcela bezpochyby pobývá. Tehdy, před čtyřmi roky, jsme občas sešli z cesty a „ztráceli čas“ hledáním té správné stezky. Dnes jsem toho ušetřen. Je s podivem, že se mi vybavují známá místa i situace tak živě z doby, kdy jsem tudy šel prvně. Dnes neřeším žádné dilema. Váhám-li, vyrážím tam, kde mne to intuitivně táhne. Zatím vždy správně.
Převýšení na Kráľovu hoľu je 1046 metrů. Naprosto brutální stoupání na pouhých šesti délkových kilometrech! Každý krok je zasloužený, z každého správného došlápnutí mám úžasnou vnitřní radost. Radost z toho, že pořád ještě můžu :-)
Kalhoty, nohavice či gatě už mám nad kolena mokré, protože tráva je vysoká a obalená neznatelně tající námrazou. Při každém kroku a otření se, část námrazy ulpí na látce a díky zvýšené tělesné teplotě roztává. Tu vlhkost nelze nevnímat. Jen doufám, že to na mně uschne dřív, než se dostanu do pásma sněhu. Nerad bych, aby mi pak kalhoty zmrzly. To není moc příjemný pocit. I když i na něj se dá postupně zvyknout.
Boty mám, bohužel, už také úplně mokré. Navlhaly postupně. Nejdřív potem zevnitř a z ničeho nic i tající jinovatkou nasbíranou z namrzlých travin a keřů, kterýma se musím prodírat. Už cítím jak se mi v botě přelévá z jedné strany na druhou směska potu a proniklého sněhu.
Na Kráľovej hoľi leží zabarikádovaní dva kluci s holkou. Dorazili sem z Košic. Asi jim není úplně po chuti mne pustit dovnitř jediné volně přístupné, malé místnůstky, ale jsme na horách. Tady platí pravidlo, že se musí vždycky všichni všude vejít. Nehodlám zbytečně přijít o zdraví, když si můžu spočnout v závětří a relativně teplém prostředí. Shazuju propocené merino triko a oblékám si to jediné suché náhradní tričko, které s sebou nesu. Na něj navlékám propocené a nahoru oblékám větru odolnou mikinu. Najednou mi je výrazně tepleji.
Ještě do sebe naláduju pár krajíčků chleba s loveckým salámem, pár loků vychlazené minerálky a pak hned šup na mráz. Brrrr! Kombinace mlhy s mínusovou teplotou a fičícím větrem není moje nejoblíběnější prostředí. Ale uklidňuju se, že jsem už párkrát zažil několikanásobně horší kombinaci a zatím to vždy ve zdraví přežil.
Pořádnou zastávku si dopřeju až v útulni na Andrejcovej. Mohl bych tam dorazit kolem třetí hodiny a to už tam pravděpodobně nikdo nebude, takže budu mít celou boudu sám pro sebe. Uvařím si něco teplého, chvíli lehnu a než dorazí ostatní, zvednu kotvy. Už se těším.
Zatím ale pořád šlapu v bílé mlze, křupkavém sněhu a přehlušujícím větru. Jdu po tyčích. Vůbec si nepřipouštím, že by mohly vést jinde, než se chci dostat. Napadá mne, že tahle asi nějak musí vypadat „slepá důvěra“ :-)
Zdejší hřeben Nízkých Tater je posetý množstvím kamenů, skalisek a skal bizardních tvarů. Umělecký dojem umocňuje námraza, která tuhle jedinečnost podtrhuje. Zkouším to fotit, ale vím, že to stejně bude jen slabý odvar skutečnosti. A možná to je tak dobře. Kdyby fotografie dokázaly zachytit všechno, asi bych se už nenamáhal odzkoušet ty zázraky vůkol na vlastní nohy.
Na útulni Andrejcová jsem úplně sám – aby ne, ti kteří tu dnes přespávali jsou už na cestě a ti kteří zde dnes hodlají přespat jsou zatím dost daleko za mnou. Do setmění zbývají ještě 3 hodiny a tak tu nebudu přespávat ani já. Jen se v poutnicky uklizené útulni trochu osuším, uvařím jídlo a pošlapu dál. Do sedla Priehyba (1190 m.n.m.) to je z útulně (1425 m.n.m.) na mapě sice jen pouhých 6 kilometrů, ale musím nejdřív vystoupat na Veľků Vápenicu (1691 m.n.m.). Mezi nejvyšším a nejnižším bodem téhle trasy je vzdušnou čarou dvoukilometrová vzdálenost a tak budu muset sestupovat těch 501 metrů „přenížení“ v docela prudkém svahu. „Ó kolena, kolena nechť přiblíží se k jezeru“ mi vyskočí okamžitě v hlavě, když jen pomyslím na ten brutální sestup s plnou polní, který mne za pár hodin čeká. Zatím mi kolena docela slouží, ale už vím, že s přibývajícím věkem se po cca deseti hodinách chůze začínají ozývat. No uvidíme jak to bude dnes.
U útulně Andrejcová je nezamrzající voda, ale mám ještě víc než tři čtvrtiny láhve minerálky a tak nabírám jen do ešusu, abych si uvařil těstoviny alá guláš. Sundávám si promočené boty, ždímám ponožky a snažím se je při vaření trochu vysušit na horkém ešusu. Moc si od toho neslibuju, ale už mám odzkoušeno, že v náročných podmínkách je důležitá sebekázeň a přiměřená naděje :-)
Umývám ešus, když přichází k útulni manželský pár středního věku, který zde bude spát. Než jídelní misku doumývám, už doráží další skupinka, se kterou jsem jel v autobuse z Brezna do Telgártu. No, zdá se, že tuhle noc bude útulna zcela zaplněna. Nahazuju bágl a vydávám se v čvachtajících botách na západ – směr sedlo Priehyba. Než vyjdu po stezce kosodřevinou na hřeben, potkávám další dvě skupiny, které míří do útulně. Jsem rád, že budu mimo ten srumec, který tam zákonitě nastane. Byť má své nezanedbatelné kouzlo setkání spřízněných duší, vychutnám si podzimní noc na horách jinak.
Na Velkou Vápenicu šlapu převážně sněhem. V něm mi boty neuschnou. Uvědomuju si, že téměř třičtvrtiny dnešní cesty jsem pořád brouzdal sněhem. A někdy byl trochu roztátý a tudíž mokrý. To mohly vydržet jen málokteré boty. Potěšilo mne, že nejsem sám, kdo má obuv promočenou. Při krátkém hovoru v Andrejcové jsem zjistil, že oba příchozí jsou na tom úplně stejně. Mimoděk si tak uvědomuju, že asi stejně nastává čas, abych si koupil kvalitní kožené boty do hor. Vydrží-li mi 12 roků jako ty minulé, tak už si na důchod koupím maximálně jedny :-)
Sestup s půlkilometrovým „přenížením“ z Velké Vápenice do sedla Priehyba je skutečně náročný. A – moje kolena na to reagují docela negativně. Ale co, ještě kousek a tam si spočnu. Říkám si to v kratších a ještě kratších intervalech, po každém zasavení. Lepší už to nebude, uklidňuju se a zase kmitám dál.
Konečně jsem v sedle. Od doby, kdy jsem tu byl naposledy se udála pro mne pozitivní změna – postavili tu stříšku a pod ní stůl s lavicemi, aby znavení poutníci mohli spočnout. I přespat se tu dá – na širokém stole a nebo na kamínky vysypané podlaze. Vítr profukuje otevřeným odpočívadlem, ale v tuto chvíli mi to vůbec nevadí. Vařit už nic nechystám a brzy ráno vítr většinou moc neduje, takže mi neuhasí plamen vařiče.
Je šest hodin a tma už začíná přebírat vládnu nad krajinou. Až nyní si uvědomuju, že se v noci posouvá čas z letního na zimní. Budu sice spát o hodinku déle, ale taky budu pravděpodobně o hodinku méně šlapat, protože zítra bude tma už v pět hodin. Vůbec se mi to nehodí. Raději bych se za tmy balil a prošlapal se do jasného dne než abych přestal putovat k vůli tomu, že už nevidím na stezku. Nejsem si tak úplně jistý, že tyhle časové posuny mají skutečně pozitivní ekonomický dopad. Nějak se mi tahle hra na všemocného člověka, který dokáže hýbat i s časem, nezamlouvá.
Umiňuju si, že vstanu co nejdřív, abych zítřejší časový handicap nějak vybalancoval. Už pár roků se budím automaticky kolem páté hodiny a předpokládám, že tomu nebude jinak ani zítra.
Sundávám boty i mokré ponožky a soukám se do spacáku. Může být tak před sedmou hodinou. Kolem tma jak v pytli, ale při čelovce zřetelně vidím, kterak z mokrých bot stoupá pára. „Hmmm, tak to bude zítra při obouvání hodně velký masakr!“ zamručím si sám pro sebe. Boty pro dnešek nedávám usušit do spacáku, protože v něm budu spát ještě další dvě noci a nechci jej mít zbytečně navlhlý zevnitř. Smiřuju se s tím, že boty budou ráno jako beton :-(
Svítá nějak dřív, ale záhy mi dochází že se udál časový posun. Za tmy už tedy nevyrazím. Ze spacáku se mi navíc vůbec nechce, byť venku není žádná velká kosa. Ale jen tak polehávat mi přijde jako zbytečné mrhání času.
Nejdřív zapaluju z večera připravený vařič, abych si uvařil vodu pro horké kakao z vojenského balíčku MRE. MRE (Meal, Ready to Eat) je klasická vojenská dávka, kterou fasují vojáci v zahraničních misích. Jsou to dehydrované potraviny určené do bojového nasazení. Někomu se zdá, že tomu odpovídá také jejich chuť. Mně to ale chutná (díky tomu, že to jím jen několikrát do roka), má to stejnou chuť jako hotová jídla české výroby, která se už dají koupit v prodejnách sportnovního vybavení. Určitě MRE nelze upřít to, že z nutričního hlediska je skladba jednotivých denních menu potravin vyvážená a plní potřeby i mého vyhladovělého těla.
Tkaničky od bot mám jako dráty. Na botách je z větší části vrstvička ledu nebo alespoň námraza. To je daň za to, že jsem boty nedal na noc k sobě do spacáku. Zkouším dát alespoň do pravé boty nápoj z MRE zalitý horkou vodou. Aluminiový sáček je tvárný a zajíždí do boty jako by byl stvořen jen pro tento účel. Nedělám si naději, že mi botu vysuší, ale spoléhám na to, že ji alespoň rozmrazí a možná i trochu zevnitř zahřeje.
Jdi! Pořád jdi! Neustále se pohybuj! Jen tak můžeš zimě utéct. Mám to za ty roky odzkoušeno – během dvou hodin se do zmrzlých bot pomalu vleje teplo a budou čvachtat příjemněji. Pokud ovšem nezastavím. Nezastavím! Tedy možná zastavím, ale jen tak na chvilku, abych nestačil vychladnout. Ze sedla Priehyba (1190 m.n.m.) to je na první dnešní kótu Kolesárová (1508 m.n.m.) převýšení 328 metrů na 2 km, přičemž víc než polovina stoupání je na prvním půl kilometru. Čeká mne fakt brutální rozcvička. Tohle zatížená ale má výhodu v tom, že teplota v botách pomalu a neustále stoupá.
Začíná vycházet slunko a ranní červánky dělají krajinu ještě krásnější než je. Napadá mne, že k vůli takovýmto impresionistickým okamžikům jezdí lidi na dovolené k moři. Tam mají navečer červánkové západy zadarmo. Slunko potápějící se do moře je nádherné. Proto asi jezdí k moři skoro všichni. Ale mně se líbí podnikat věci, které každý nepodniká. Není v tom žádný pocit výjimečnosti, jak by se mohlo na první pohled a povrchně zdát. Je v tom jen pocit, že takovou krásu nikdy nemůžu naplno vychutnat, pokud si ji nezasloužím, pokud se k vůli ní pořádně nezapotím, pokud nenašlapu patřičný počet kilometrů, pokud se k ní neprobolím skrzevá vrzající kolena, pokud ji nepromrznu …..
Cesta ubíhá. Na Kolesárové (1508 m.n.m.) jsem v 7:30. Uvědomuji si rozdíl v tom když slapu sám a když nás jde víc pohromadě. Liší se to téměř ve všem co mne napadá – rychlost, odpovědnost, energie, akčnost, volnost, vytrvalost, rozhodování, ….. Ve většině případů mi vychází, že samotnému poutníkovi je na cestě lépe, snadněji a rychleji dojde kde si umíní, kdykoliv může měnit i dílčí plán, nevydává zbytečně energii na prázdné plkání a nemůže se spolehnout na nikoho jiného než sám na sebe.
Stop! Cítím pach krávy! Tady? V tomhle smrkovém lese prorostlém kosodřevinou? To je přece nesmysl! Leda, že by …. Jelen! Jasně, tady někde musí být jelen! Tenhle pach může být jenom od jelena. Zastavuju a zatajuji dech. Oči skenují každý kousek lesa na který dohlédnu. Jde to víc zleva. Opatrně se obracím, abych byl k „tomu“ čelem. Znovu prohledávám každou píď prostoru přede mnou. Nic. Ale pořád a silně „to“ cítím. Mobil mám připravený k natáčení a pomalu postupuju po pachu. Ha! Tady ve sněhu je několik čerstých stop jelena! Takže tu byl! Neviděl jsem jej, ale byl tu a můj nos mne nezklamal! Stejně postupuju skoro čtvrt kiláku pomaleji a mobil nepouštím z pravé ruky, byť stopy jelena mířily na jihozápad, zatímco já mířím na západ.
Kolem je spousta mražených borůvek, které nestačil nikdo otrhat. A tak si jich nezřízeně dopřávám já. Vůbec to není špatné. Občas narazím na borůvku už skoro rozmraženou, ptotože na ní pere ranní slunce. Je taková – taková vodnatá, s málo výraznou chutí. Ale ty borůvky ze stínu, ty přemrzlé, ty jsou mnohem chutnější.
Napravo mám včera i dnes fantastický výhled na panorama Vysokých Tater. Zkouším to fotit, ale vím, že tohle nedokážu zachytit sebelepším fotoaparátem. Na to bych musel mít techniku která bude vážit rozhodně víc než můj bágl ale stejně bych zachytil pouze barvy. Chyběla by mi ta syrovost rána kořeněná občasnými teplými slunečními paprsky, ta mrazivě vlhká vůně krajiny, ty zvuky ticha vůkol. Ukládám to alespoň do své RAM :-)
Kolem půl desáté si dopřávám pořádně odpočinku v sedle pod Homolkou. Dávám si matonku a vychlazené jablko. Kolem je nesdělitelná a nepřenositelná nádhera. Mezi ostrůvky ojíněného sněhu je naprosto odlišný svět od toho kousek vedle, na přímém slunci. Napadá mne, že jsem ráno udělal hodně dobře, když jsem se namazal jakýmsi krémem, který mi zbyl z nepodařeného výstupu na Matternhorn. Má nějaký brutálně vysoký RH-faktor a nosím jej s sebou v lékárniče. Jen jej moc nepoužívám. Ale ráno jsem si uvědomil, že se budu pohybovat skoro ve dvou tisících a pokud se nenamáznu, musím si za zbývající tři dny spálit ksicht.
V botách se mi už zase pomalu přelévá voda. Ale je mi už teplo a doufám, že to vydrží až do večera, kdy bych chtěl zkusit dorazit až na Štefánikovu chatu pod Ďumbierom. Rozhodl jsem se, že obětuju 10 EUR a věci si tam přes noc vysuším, dopřeju si teplé sprchy a ráno vyrazím na další cestu jako znovuzrozený. Je to trapně mastňácké, stydím se za to, ale bude to moje odměna pokud tam dnes skutečně zvládnu dojít. Je to spíš méně pravděpodobné. Před čtyřmi roky, jsme šli z Telgártu na Štefánikovu chatu 3 dny a pokud bych to chtěl zkrátit o 1 celý den, musel bych si asi pořádně máknout. Pokud to nezvládnu, aspoň nebudu žádný mastňák a turista, protože se přece dokážu bez zhýčkaného přenocování na chatě obejít :-)
Hups. Šuch. Šláp … Je to neustálá škola. Při každém kroku neustále podvědomě přemýšlím zda je potřeba došlápnout na támhle ten kámen celou plochou podrážky, nebo do sněhu raději zaseknou patu či se hladkému vlhkému kořenu raději vyhnout, protože bych sebou sekl na zem. Každý krok spouští složitý vyhodnocovací mechanizmus v mém mozku. Mechanismus pracuje naprosto spolehlivě, protože na tenhle hladký a mokrý kořen stromu jsem šlápl s tím, že bych to měl ustát – a skutečně jsem to ustál. Algoritmus totiž vyhodnocuje i to, zda se po došlapu jen odrazím nebo zda budu chvíli stát a asi i to, zda je kolem něco čeho bych se mohl podvědomě zachytit, kdych přece jen padal. Zatím šlapu bez jediného pádu. Ale několik nečekaných uklouznutí jsem absolvoval i dnes. Naštěstí bez ztráty kytičky. Děkuji Velkému programátorovi za ten software který mi uložil do mozku. Jsem jeho nejvděčnější uživatel.
Z levé strany do mne pere slunce. Opírá se do ostrůvků borůvčí na pravo od uzoučké stezky. Sluníčko z borůvčí svými posledními záchvěvy tepla pozdního indiánského léta doluje nádhernou vůni. V zastíněných částech cesty omamná vůně mizí a stále zelené keříčky zavoní zase až na prosluněných ostrůvcích a oázách.
Je 15:30 a šlapu z Čertovice (1238 m.n.m.) na Štefánikovu chatu (1728 m.n.m.). Před sebou mám prý 3:25 hodiny tůry. Hmmm. Tak to, když půjdu bez zastávky (což samozřejmě nedám) tak tam budu nejdřív pár minut před sedmou hodinou. To znamená šlapat dvě hodiny po tmě. No, fakt nevím. Jediné co vím stoprocentně je, že jsem cestou chytnul „vlka“. A to jsem pamětliv slov své ženy, že pokud jej nechci chytit, nemám pšoukat. Takže zatím ani prd a „vkl“ je stejně tu. Jsem dobrý kandidát na indiánskou přezdívku „Tančí s vlky“.
Známky stmívání jsou jasně patrné. Nebude to dlouho trvat a noc je tu. Potkávám proti sobě aspoň 20 turistů, kteří míří ze Štefánikovy chaty na Čertovicu. I kdybych je neviděl a neslyšel, stejně bych poznal, že kolem mne prochází. Tím, že jdu po horách už druhý den, nemytý a nečesaný, zvykl jsem si na aróma svého zpoceného těla. Vše co vybočuje z tohoto normálu, můj nos velmi citlivě registruje. A tak cítím už na pár metrů dopředu drahou vůni turistů a turistek, kteří se ráno před výšlapem pod Ďumbier zlili parfémy tak, že ani po osmi hodinách ten odér nevyprchal. Ani jedna z těch vůní mi není nepříjemná. Ale stejně mám nutkavý pocit, že každá z nich je tady, na Rovienkách a Lajštrochu jednoznačně cizopasná, nepřirozená a deformující jediněčně přirozenou vůni krajiny. Prostě tu tohle parfémové aróma nepatří. Mate moje čichové buňky. Přebíjí vůni před chvílí procházejících jelenů, nahřátých mechů, borůvčí i kosodřeviny. Před dvaceti lety jsem v horách na tolik navoněných lidiček nenarazil. Asi to je i nějaká nová zbraň proti medvědům, kteří jsou prý údajně na čich hodně citliví. A taky podle takových vůní poznám, že dotyční „šampóni“ a „šampónky“ spali na chatě, ke měli teplo a pohodlí ve kterém hrála vůně nepominutelnou roli. Nemám nic proti navoněný lidem. Koneckonců také jsem si několikrát koupil nějaký vonný sprej, jenže se mi zdá, že zrovna do téhle krajiny nepatří. Že to narušuje přirozenou vůní hor. Ty voní úplně jinak než nejsmyslnější vůně od Diora. Také jsem zaregistroval, že ti kteří hezky voní, většinou zdraví „dobrý den“. Na horách jsem zvyklý na „ahoj“, „nazdar“ i „čau“. Na „dobý den“ jsem si pořád nezvykl.
Mám toho v půli svého putování Nízkýma Tatrama poměrně dost. Padá na mne únava a už se těším až zalehnu do spacáku. V podstatě si můžu lehnout kdekoliv. Hřeje mne fakt, že jsem na to připravený. Během 10 minut jsem schopen nafouknout karimatku, nasoukat spacák do žďáráku, boty do báglu a vklouznout do pelíšku. Přes tyhle moderní tkaniny se žádný vítr nedostane. Noc můžu v nouzovém režimu přečkat skutečně téměř kdekoliv na trochu rovné pěšině nebo kousek od ní. Ale podvědomě cítím, že bych chtěl doputovat k Štefánikově chatě. I kdybych měl zalehnout vedle ní.
Napadá mne, že přes značnou únavu jsem šťastný člověk. Jak asi bylo tomu, kdo tuhle trasu procházel úplně poprve? Co je mé malé trápení proti těm, kteří prošli tyhle hory napříč ještě bez turistických chodníčků a stezek. To byl skutečný a nefalšovaný „přechod“! Musela to být neskutečná rachota probíjet se mořem neprostupné a všudypřítomné kosodřeviny, hledat cestu mezi skalnatými srázy, zkoušet zda mne udrží zrovna támhle ta větev, které se musím prdržet, abych nezklouzl po svahu dolů …. Tenhle člověk by tu měl mít pamětní ceduli a o něm by měly být sáhodlouhé odstavce v turistických průvodcích, jeho potomci by se jím měli dodnes pyšnit. S ním bych chtěl promlčet celou noc u malého ohníčku.
Z noci na Štefánikově chatě mám rozporuplný pocit. Před 4 lety jsem zde platil za přenocování 10 EUR, dnes jsem vyplázl 16 EUR. Nárůst o 60% během 4 let se mi zdá relativně vysoký, ale na návštěvnosti chaty to zcela určitě poznat není. Obsluha je tradičně příjemná a hezká. Nicméně jsem v přepočtu těch cca 450 Kč za přenocování a snídani na chatě, obětoval především k vůli tomu, abych se mohl osprchovat v teplé vodě – a mohl tak vypudit toho chyceného „vlka“. Jenže, problém je v tom, že teplá voda teče až od 20:15. A tak se sprchuju, do víc než půli těla, ve studené vodě tekoucí z pod Ďumbieru.
První snídaně se na Štefánikově chatě podává až sedm hodin. Druhá v osm. Samozřejmě, že volím tu v sedm hodin. To už ale stepuju před zavřenou „jídelnou“ s nabaleným báglem, nazutýma botama a natěšenou dušičkou. Hned, po zblajznutí párků s hořicí a vypití chutného čaje, neotálím a vyrážím na svůj třetí den putování napříč Nízkými Tatrami.
Mířím podél tyčí na nejvyší horu Nízkých Tater – Ďumbier (2043 m.n.m.). Nepamatuju si, že bych tam někdy stál, takže dnes to bude můj první výstup.
Rozhodl jsem se už včera, že třetí den putování bude odpočinkový, takže se budu snažit lelkovat, kochat se, často odpočívat, hodně fotit mobilem a nasávat tuhle jedinečnou a neopakující se atmosféru. Předpokládám, že můj výstup těch 315 metrů převýšení na jednom kilometru rozhodně do žádné knihy rekordů nezapíšu.
Nainstaloval jsem si do svého mobilu textový editor s možností diktování. Přišlo mi to jako dobrý nápad, že bych takto mohl během chůze zachycovat nápady, myšlenky a postřehy, které bych jinak zapomněl. Jenže – jako vždy – teorie a marketingová presentace je věc jedna a moje pokusy o převedení do praxe je věc druhá – diametrálně jiná. Pln dojmů diktuju do aplikace v mobilu geniální myšlenku, která mne napadá jednou za dva tisíce let. Úžasné. Až bude čas, tak ji rozvinu, ještě lépe naformuluju a pak zapracuju třeba do textu písničky nebo nějaké úvahy. Stop. Dodiktováno. Mobil chroustá a google zpracovává. Raději se ještě podívám, jak je diktovaná formulace převedena na text. ???? Čumím jak kateřinický puk z firmy Gufex – na displeji je: „Fu fu fu fu fu fu fu fu fu …“ Ale já jsem přeci diktoval … Cože jsem to vlastně diktoval? Prchavá myšlenka je vytěsněna naplno běžícím software vyhodnocujícím jak správně došlápnout. Ale stejně jsem si jistý, že i když při stoupání na Ďumbier docela funím, do mobilu jsem rozhodně nediktoval žádné fu fu fu. Asi za to může všudypřítomný horský vítr, který svým fičením přehlušuje citlivý mikrofon mobilu :-(
Vrchol Ďumbieru je úžasný. Trochu mne sice znepokojuje, že přicházím po tyčích do oblasti, která je oddělena dřevěným zábradlím označujícím zapovězený prostor, ale není tady žádný Ochránce přírody ani člen Horské služby, takže rychle mizím do „povoleného“ území a považuju tenhle trapný incident za vyřízený.
Vrchol si zaslouží alespoň malé spočinutí a vydechntí. Snažím se protáhnout levé koleno. Začíná trošinku zlobit. Ale nevadí, budu ještě častěji odpočívat. Dnešní den jsem stejně vyhlásil jako odpočinkový. Tak si jej alespoň pořádně vychutnám.
V sedle Poľany (1873 m.n.m.) pozoruju stádo kamzíků. Nedaří se mi dopočítat kolik jich je přesně. To ale nic nemění na nesdělitelném zážitku, kterým jsem právě obdařen. Tak blízko jsem se ke kamzíkům ještě nikdy nedostal. Prvně v životě slyším jak vypasený kozel chrochtá – skoro jako prasátko. Fakt. Jako malé prasátko.
Na kótě Kotliska (1937 m.n.m.) asi obědvám – oblíbený lovecký salám s chlebíkom. Bašta, které jsem se pořád nepřejedl. Ležím na nahnědlé vysokohorské trávě a pozoruju krajinu. Jen cca 1,5 km přede mnou je Chabenec (1955 m.n.m.) – legendární kopec při jehož přechodu na podzim v roce 1944 umrzlo víc než 80 bojovníků SNP (Slovenského národního povstání). Tady někde jsem naplánoval sestup do civilizace.
Ššššššššš … jedu po zadnici s báglem na zádech dolů. Žádný pád či nešťastná náhoda, ale prachsprostý úmysl. Vysušená a slehlá podzimní tráva tvoří ten nejpřirozenější „trávník umělé sjezdovky“. Sklon svahu kolem 50 stupňů nemůže evokovat nic jiného než pokus o „sjezd po prdeli“. Žádný náraz na skryté skalisko se nekoná. Sjíždím maximálně po 50 metrech. Větší rozjezd bych neubrzdil. Sestup do Lomnisté doliny (cca 600 metrů „přenížení“) je mnohem rychlejší než jsem čekal :-)
Tak tady žádná turistická značka nevede. Zkoumám mapu – minimálně 2 km vzdušnou čarou než narazím na žlutou turistickou značku. To znamená možná i 2 hodiny chůze „alá první kolonizátor“. Nespěchám, Dneska mám odpočinkový den. Slíbil jsem si jej.
Měl bych jít kolem památníku předmichovského komunistického poslance a novináře Jana Švermy. Za necelý měsíc to bude 70 roků, co tu někde umrzl při pokusu o přechod Chabence. Zmrzl po té, co mu někdo z jeho osmi soudruhů – spolunocležníků čornul přes noc jeho boty a on musel šlapat v malých botách, které mu daroval jeden z vojáků paradesantní brigády. Moc toho o Švermovi nevím, ale i když to byl komunista, dokážu si představit, že zrovna s ním bych si měl o čem povídat. Třeba jen o tom proč odmítl (jako potentát) odletět zpět do SSSR. Připouštím, že i někteří komunisté mohou být sympatičtí.
Asmolovova chata je pro mne osobně malým podvodem. Na mapě jsem omylem a znaven přečet Solomonova chata. Podvědomě, aniž bych cokoliv o tomhle místě věděl, jsem si uložil informaci, že se jedná o chatu nějakého bohatého předválečného slovenského žida, který tam trávil své chvíle odpočinku. Jenže jsem záhy zjistil, že to je velký omyl. Není to žádné židovské jméno, nýbrž jméno nějakého ruského kapitána, který měl v malé dřevěnici sídlo svého štábu v letech 1944-45. Byl to velitel partyzánské bojůvky po potlačení SNP.
Muselo to tu být brutálně drsné, protože na malé loučcě před dřevěnicí je nepravidelně rozeseto několik hrobů – v drtivé většině „neznámých partyzánů“. Spal jsem párkrát i na hřbitově, ale dnes prvně na mne působí místo násilné smrti tak silnou negativní energií. Vím, že tady nocovat nebudu. Tma tu je za chvíli, ale pokračuju dál po proudu potoka Lomnistá.
Za půl kilometru narážím na památníček, kde je napsáno, že zde zemřelo několik neznámých partyzánů v polní nemocnici, kterou příslušníci SS vyhladili. Uff. To je ponuré místo. Jak se dostanu domů, musím si o zdejších tragických událostech zjistit nějaké podrobnosti. Vím, že SS byli elitní vojáci, kterým německá armáda s oblibou přidělovala ty nejtěžší úkoly a že sami vojáci se nebáli smrti a toužili se osvědčit a splnit těžké bojové úkoly. Nicméně v tomhle terénu ohraničeném skalami nebylo až tak těžké uhájit přístupové cesty i kdyby se SS plazili ledovým potokem. Partyzáni byli zcela jistě vyčerpaní, ale stejně se mi nezdá, že by ve střízlivém stavu dokázali zaspat přepadový přesun desítek těch jejichž ctí byla věrnost (Meine Ehre heißt Treue).
Za další 4 km chůze cítím dřevěnici. Do dnešního dne bych nevěřil tomu, že lze cítit lidské obydlí, ale na 50 metrů jsem jej ve tmě bez čelovky zaznamenal ač jsem zde nikdy nebyl. Dvěvěnice má ve štítu desku s vypáleným názvem „Studená chata“. Nikde nikdo a tak tu rozhodně přespím. Otevřená předsíň mi poskytuje závětří i ochranu před rosou či sněhem.
Úterní ráno šlapu Lomnistou dolinou dalších 6 km po proudu potoka do civilizace na autobus.
Štěstí mi přeje. Přicházím s 20 minutovou rezervou před odjezdem do Brezna, kde mám zaparkované auto. Vedle autobusové zastávky to voní zatoulanou vůní mateřídoušky. Tohle žádný parfém od Diora nemůže nahradit.
Do autobusu „nastupuje“ pomocí zdvihací rampy vozíčkář v doprovodu osobní asistentky. Prvně v životě poslouchám nepřetržitých 30 minut pořád dokolečka „Baba a mé. Baba áááááá. Aááá. Bababa.“ prokládané nepravidelným tleskáním. Osobní asistenka má implementovaný nepřirozený úsměv a trpělivě občas prohodí „No tak …“. Mají můj obdiv. Oba.
Tak jsem přešel hezký kus Nízkých Tater – za čtyři dny se dají zvládnout podélně skoro celé. Mám ze svého putování úžasný a obtížně sdělitený pocit. Nádhera. Dobité baterie. Ticho. Zadostiučinění. Výkon. Soběstačnost. Nové objevy.Tulácká krása. Větrné toulání. …..
————————————————-
Nesestříhaný videofilm ze čtyřdenního podzimního putování po Nízkých Tatrách: