by
on
under
Permalink

25.-26.2.2017 – MALÁ FATRA V ZIMĚ

Hanč a Vrbata po 114 letech aneb jak jsme vylezli a zase slezli Malou Fatru

/Od našeho zvláštního zpravodaje – Pafa/

Navigare neccese est

Ano, žít není nutné, nutné je jen vyplout. Přesně to si říkám, když s Dazulem v jeho „Lanďáku“ vyrážím jen slabým rozbřeskem nového dne z Beskyd vstříc slabě červenému obzoru. Daleko za ním, daleko za zemskými horami leží náš cíl, Jánošíkovská Malá Fatra.

Brzy nabereme třetího fatranského mušketýra Pípu a valíme dál na Slováč. Po přejezdu sedla nad Karlovicemi, kde došlo v září 1944 k asi nejtvrdšímu bojovému střetnutí mezi partyzány a Němci u nás, začíná přesně podle předpovědi sněžit a nepřestává, ani když za Žilinou necháváme auto stát na kraji silnice, posbíráme svých pět švestek a jdeme do Varína na autobus do Vrátné doliny. Lanovka nám ušetří skoro 700metrové strmé převýšení a tak už v 9.30 nasazujeme s Pipou sněžnice (Dazul si s sebou vzal svá čertovská prkýnka s tuleními pásy) a vyrážíme za silného větru a nepříjemné vánice vstříc „bílé stěně“ : vidět není dál než na pár metrů.

Hanč a Vrbata po 114 letech

Počasí nám prostě dává okamžitě vědět, že tady, na hřebenech Fatry jaro ještě opravdu dlouho nebude. Netrvá dlouho a Dazul se začíná pěkně ojíňovat a i já nabírám na kukle barvy kožíšku sibiřské lišky. To ale ještě není to nejhorší: pod místy větrem svátého sněhu jen na několik milimetrů je totiž poctivý kompaktní ledovec. Takže je to trochu, slovy Miloše Zapletala, o sosáček. I jindy mužný Dazul rád přijme naši doslova podporu, když se do nás zavěsí a dá se přes nejhorší místa vést stylem, jakým se před 114 roky snažil Václav Vrbata snést z hor svého polomrtvého kamaráda Hanče. První podpírám na zledovatělých plotnách Dazula já, pak Pípa a nakonec oba dva.  Jde to jen pomalu a navíc se mi vzápětí dostaví nepříjemný pocit v botě, ale jinak to prostě v tomhle terénu nejde. Kóta Pekelník prostě svému jméno vskutku dělá čest. (Teprve druhý den večer v teple Dazulovy vany po sundání fuseklí zjišťuji, že jsem si při tom zasekávání sněžnic do ledové krusty pro podporu strhl nehet na pravé noze). Po kratším  bloudění v kuloáru sedla Bublen nasazujeme správný směr vstříc masivu Malého Kriváně. Hned je mi jasné, že teď už jdeme správně – je to stoupání jako prase.

 

Kdybych to byl věděl, tak bych jsem sem nechodil

Legendární hláška z francouzské klasiky Knoflíková válka opravdu na mou situaci sedne jako pozadí na nočník. Kolem mně je teď sice více světla, ale že bych za to byl rád, to se rozhodně říci nedá. Když před sebou vidím masiv prý Malého Kriváně (1671 m.n.m.) napadne mně, jaký macek je asi jeho větší bratr, když tohle je jen ten malý. A to ještě nevím, co mně čeká, když vylezeme těsně pod jeho hřeben a kvůli první skále musíme začít traverzovat jeho strmé jižní svahy…

Proti nám jdou první lidí, nejen ti, co vyrazili ráno z chaty pod Suchých vrchem, ale i ti, kteří šli jako my od lanovky pod Velkým Kriváněm a kvůli exponovanému terénu to zabalili a šli zpátky.

Jako malý černý had, spíše háďátko, se před námi vine po hřebeni řídký zástup skialpinistů a já vzhledem k ledovému větru, který se nám jako nůž zařezává do těla a terénu, vzpomenu na smutně legendární zimní přechod Chabence v listopadu 1944, při kterém zmrzlo nebo zahynulo pády do hlubin či pod lavinami skoro 70 statečných výsadkářů 2. československé paradesantní brigády. Chvilková nepozornost se mi však nevyplatí, protože navzdory ocelovým zubům a hrotům na sněžnicích začnu nejdříve pomalu, ale stále rychleji sjíždět dolů, až mi to nakonec podjede úplně a již se vezu na batohu dolů jako nějaký sněžný chrobák. Pád se mi  podaří zastavit asi až po 30 metrech a první chvíli mám pocit, že míra mého začátečnického štěstí – na sněžnicích jsem stál naposledy v minulém tisíciletí a to zdaleka ne na takovýchto „brusech“- se právě naplnila. Chvilkový pocit slabosti a defétismu, nutícímu se tak jako jiní kolem mě otočit zpět, mně však rychle přejde.

Se štítem nebo na štítě!

Přece jsem se sem nehnal takovou dálku, abych to teď zabalil, do rici!!! Pracně se vyšplhám zpět na hranu zimního chodníčku a pomalu se píďalkuji za Pipou. Dazul na svých prknech je už daleko před námi:  jak to, že  mu to neklouže jako mně, do pytle? To je prostě nečestné a nesportovní!

Najednou  koutkem oka zahlédnu na svahu přede mnou a pode mnou masu vířícího sněhu. Lavina! Moje první lavina! (Pro čtenáře psychiatry: ne, nejsem magor, jak si mohou myslet jen namyšlené pseudointelektuálky z České televize, jen bych rád v životě byl svědkem zemětřesení, laviny a tsunami, samozřejmě z nějakého bezpečného místa). Když se doplazím k Pipovi, nadšeně mu sděluji své pocity, ale zarazí mně jeho nápadná bělost: „Ta lavina, to byl Dazul, říká a já nedušínovsky zakleji. Koukáme, kde a zda vůbec se náš bratr v té bílé pláni objeví a přemýšlíme, jak se bude Irča tvářit, až dostane účet za záchranářský vrtulník, protože šetřílek Dazul navzdory své nedostatečné výbavě určitě nemá pojistku. Konečně se náš kamarád objeví dole v kuloáru, efektně maskovaný za mix sněhuláka a příslušníka čečenské gardové horské divize Kavkazského frontu. Vypadá ale, že je OK, a tak ručně signalizujeme náš další postup na vrcholek s tím, že Dazul se vydrápe zpět na hřeben. Vyrážíme dál. Díky Pipovým radám a zapůjčeným hůlkám naštěstí neopakuji svůj pád ani neohrozím Dazulův čestný titul „Létající Čestmír“ a tak přes několik krizových míst, kdy jsem přemýšlel, zda bude lepší to vzít sešupem do lavinového karu vstříc Dazulovi nebo si zahrát na „skokana roku“ a jumpnout z převějí na samotné hraně fatranského hřebene, nakonec oba šťastně dosahujeme ve 13.20 hodin vrcholu. Protože se zároveň naplnila norská předpověď, začíná se bílá  mlha kolem nás protrhávat a přes neutuchající vítr se můžeme během 100 minutového čekání na Dazula kochat krásnými rozhledy. Zatímco zpoza skalního hřebenu Suchých hor vykukují planiny Martinských holí a po naší pravici se tyčí hřeben Nízkých Tater, před námi ční masiv Vysokých Tater a Roháčů. Severnímu obzoru pak za pyramidou bájné slovenské hory Rozsutec dominuje jako Magnetová hora holý vrcholek neméně proslulé Babia hory. Dál za ní už je Polsko…

Zážitek nemusí být (nutně) positivní, důležité je, aby byl intenzivní

Když se k nám konečně sněžný muž z Kateřinic dohrabe, nacpeme do něj  něco teplého čaje a trocha kalorické bomby. Moc se tady ale zdržovat nemůžeme, večeru už pomalu tmavne jako karpatský kožich, abych ocitoval další svůj živý vzor, Mílu „Náčelníka“ Nevrlého. Jsou čtyři hodiny a nás čeká sestup z Malého Kriváně.  Na přechod skalního hřebene Suchého můžeme kvůli časové ztrátě i podle Dazula skutečně dosud nezažitým extrémním podmínkám, zapomenout. Saháme operativně k záložní variantě a začínáme klesat k sedlu Priehyb, odkud chceme zalézt někam do závětří lesa, rozdělat oheň, usušit, uvařit a ráno pokračovat nějakou ze severních dolin do údolí Varínky.

Klesání až do sedla je po prožitých zážitcích z traverzu hřebene překvapivě příjemné a snadné a tak se kocháme výhledy na slunce zapadající za okolními horami. Pod sedlem, při traverzu strmého a úzkého hřbítku, se ale vrátí můj starý problém a tak raději volím pomalejší, ale jistější a pro zmastěné nohy i pohodlnější postup čelem ke svahu, zatímco Pipa si to vykračuje hrdě přímo, jako by měl na zpod sněžnic nastříkané tekuté řetězy… Pardy tak doháním až pod prvními souvislými vzrostlými smrky. Máme štěstí, vzápětí nacházíme na jinak jako střecha šikmém svahu i malou rovinku a kolem ní i několik soušek. Zatímco Dazul vybaluje sněžnou lopatu a začíná jako zmutovaný krtek hloubit záhrab o velikosti a tvaru okopu pro těžký kulomet a kulometný roj, rubeme s Pipou nejprve suché haluze a pak i něco málo zelených větviček pod nás, aby se nám dobře na sněhu hajalo.

Následující oheň, čaj (slivovice jaksi nebyla) a fazolky na kari s cibulkou a slaninkou, pak podtrhly závěr tohoto vskutku povedeného dne, který jsme si všichni tři právem zasloužili. Spát se šlo kolem deváté s nadějí, že i nadále bude předpověď soudruhům Norům vycházet…

Když se daří, tak se daří

No, nevyšla. Nejdříve bylo úplně jasno, takže trošku sibiřsky. K ránu se sice podle předpovědi zatáhlo, co ale Vikingům uniklo, zároveň přišla malá vichřička. S pravidelností vln narážejících na kýl Titaniku nás tak v Dazulově asi metr hlubokém ledovém obýváku zasypávaly poryvy zvířeného sněhu, takže bylo o zábavu postaráno. Kolem osmé nadešel okamžik pravdy, ono lámání chleba, kdy tělo, přesněji močový měchýř vydá jasný pokyn, že buďto něco uděláte, nebo se stane něco hrozného; většina i těch sebetvrdších mužů v té chvíli vyměkne a prostě se vypíďalkuje ven do té svoloče. S kletbou „Co já bloud tady dělám, proč se raději doma nedívám na Ordinaci v růžové zahradě!“ jsem tedy takto vylezl i já. Pak už vzaly věci svižný průběh. Rychlá a pohříchu jen skromná snídaně, zabalení skoro jako „na cikána“ a hurá dolů.

Zpočátku naše cesta vede po horských loukách a tak kvůli kochání se nad z mračen vykukující masiv Kriváně nad námi, jdu zase poslední, naskytla mi Matka Příroda a burácející severák  bezpočet možností, pozorovat své dva druhy, jak se střídavě noří a zase vynořují do oblak vířícího a někdy doslova jako vzdušný vír rotujícího sněhu.

Umělecké pocity mne ale záhy přejdou, protože jsme opět ztratili cestu. Co teď?

„Tím lépe, neslezeme aspoň zase do té doliny Kúr, kde jsou ubytováni ti korejští manažeři z Kia, ale poznáme zase něco nového,“ vyřešil situaci způsobem sobě typickým Dazul a vrhl se na svých dubiskách přímo po svahu dolů, vstříc zakrslému lesu. Sestup do doliny Belského potoka je neskutečně strmý, prakticky se stále musíme vyhýbat vysokým skalním ostrohům nebo zamrzlým ledovým kaskádám. Klesáme doslova a do písmen po spádnici, jak se přesvědčím, když na jednom místě blbě došlápnu. Nohy už mně zase neposlouchají, podobně jako včera na ostrém hřebeni před Kriváněm dostávám křeče. Tentokrát je to ale z namáhání zcela jiných svalů na nohou. Potvrzuje se tak známý fakt, že sestup je namáhavější a náročnější jak výstup…

Konečně stojíme všichni na dnu doliny, shodou náhody jsme došli akorát k můstku, kde začíná jakž takž schůdná cesta. Uvítáme ji s povděkem opravdu všichni – nevím jak mí parťáci, ale já mám po více jak 500 metrovém sestupu exponovaným terénem tak zničené svaly na předních částech stehen a kolem kolen, že se pohybuji jako onen nešťastný černošský parťák Bruce Willise v legendárním Tarantinově filmu Pulp Fiction. K dovršení všeho je i tady pod sněhovou krustou pořádná vrstva ledu, o čemž se přesvědčím hned dvakrát při kolosálním hozením tygra. Poprvé před mohutnou vyvěračkou vody pod skalami Vysokého vrchu, která prý napájí pitnou vodou celé údolí Varinky od Belé až po Terchovou, a podruhé těsně před horním koncem osady Frankovci.

Konečně civilizace! Dokázali jsme to! Pokračujeme vítězoslavně vesnicí pod masivem horolezeckých skal Kykuly až na hlavní silnici, kde si na důkaz vítězství v jediné funkční hospodě ještě takřka uherského stylu (až na ty výherní automaty) dáváme „čapovanů Vineu“; Kofolu bohužel nemají. Vodič Dazul skáče do autobusu, aby se nechal vyklopit ve Varíně u svého vozu a my na něj zatím čekáme ve výčapu. Pak už jen nahodit naše mokré batohy  dozadu a hurá zpět „go west“… Otčina Čechie nás přivítá kolem 14 hodiny…

Stručné shrnutí: Přešel jsem, přežil jsem, zvítězil jsem !

 

(Dazul) Záhrab na Malé Fatře patří k našim tradičním „prověřovacím akcím“ už léta. Letos jsme vyrazili tři – Pípa, Paf (dorazil až z Ústí nad Labem) a já.

Auto necháváme ve Varíně a odtud vyrážíme autobusem do Vrátné. Nahoru na hřeben jedeme lanovkou. A tady nám skončila ta klidná a bezadrenalinová část naší dvoudenní akce.

Mlha, fujavice, mráz. Po pár metrech se ztrácíme. Pípa s Pafem mají sněžnice s hroty a jdou podle tyčí, já na svých baccountry lyžích s tuleními pásy si to zkracuju po přeponě. Potkáváme se až na úpatí Velkého Fatranského Kriváně. A tady to začíná natvrdo! Sníh je téměř vyfoukaný a zůstává několikacentrimetrová neprorazitelná ledovka. Na to mi jsou moje běžky s ocelovými hranami a tuleními pásy úplně naprd. Pípa s Pafem jsou na tom o poznání lépe, protože oddílové sněžnice mají vespod i kovové hroty, které se do ledu aspoň trošku zabodnou a drží. Nemám přesně spočítáno kolikrát už jsem tuhle část Velké Fatry šel (15x, 20x ?), ale takový podklad jsem ještě nezažil. Asi nemá smysl popisovat kolikrát jsem si nadal do roztodivných zvířat, že jsem nechal oddílové mačky i nesmeky doma. Převážnou část sestupu od Velkého Kriváně k Pekelníku mne musí Paf i Pípa držet za lokty – každý z jedné strany – a jistit mne proti sklouznutí, které by mohlo mít tragické následky.

Tahle výprava za dobrodružstvím je plná napětí i obav. Napíšu-li, že jsme si všichni hrábli pořádně do rezerv, volím mírnější formu popisu skutečnosti. Asi to nejlépe demonstruje holý fakt, že jsme se rozhodli sestoupit z hřebene už v sedle Priehyb (1462 m.n.m.) – pouhé 2 kilometry před Suchým (1468 m.n.m), kde jsme sestup původně plánovali.

Vynechám stovky drobných okamžiků o kterých by šlo poutavě popsat několik stran a soustředím se pouze na ten jeden, který jsem si intenzivně a na vlastní kůži vychutnal já.

Blížím se právě k Malému Kriváni. Počasí se umoudřilo a slunko začíná vykukovat z poza rychlých mraků stále častěji. Pípa s Pafem jsou za mnou asi 300 metrů. Jdu pomalu, aby mne došli, ale protože se potřebuju aspoň trošku hýbat, přece jen se posunuju pomalu vpřed. Moc rychle to stejně nejde, protože jdu poměrně prudkým svahem, který je pokrytý zledovatělou krustou. Někdy se mi ji daří prorazit na první dupnutí, ale vetšinou musím kopnout několikrát, abych si udělal aspoň malinký schůdek na kterém se můžu zapřít. Podemnou je sešup 320 výškových metrů. I když by to nebyl volný pád, ale brutální tobogan, netroufám si vsadit na přežití, protože ve svahu je několik skalních schodů, které dávají tušit krvavý masakr.

Obvyklý klid ztrácím při nástupu na úsek, kde nemůžu ani po desíti kopnutích udělat byť jen centimetrový schůdek. Všichni, které jsem dnes potkal mají mačky nebo sněžnice s hroty, takže si začínám připadat jako sebevrah. Lyže připnuté na kletru musí ostaním připadat jako podivínská zátěž. Ještě, že lze zatím aspoň trošku zabodnout hrot běžkařských hůlek. Už jsem párkrát levou nohou sklouzl, ale zastavil se o levou tyčku, která ten náraz vydržela s hrotem v ledu.

Támhle, asi 50 metrů předemnou, je ve svahu konečně nějaká plošinka, kde si budu moc spočnout. Je tam sice asi sedm lidí, kteří měli stejný nápad jako já, ale jsem přesvědčený, že se tam pohodlně vlezu i já. Zatím pokračuju dobře. Pomalu, ale dobře. Ještě 10 metrů a jsem tam. Shodím bágl a počkám na své parťáky. Tak, ještě 7 metrů. Tady je to nějak prudší. Musím opatrněééééééééé … Levá tyčka je sice zaseknutá v ledu, ale levá noha na které mám právě těžiště, podkluzuje. Okamžitě jdu na bok a klesám níž. Ruka je pevně v poutku tyčky a protože už nedosahuju nahoru, abych tyčku udržel svisle, nechtěně nakláním tyčku na sebe. Tím pádem je hrot tyčky v ledě zanořený méně než při kolmém záseku a moje levá bota tyčku vyráží z ledu. Jeduůůůůůů! Do pr…e (ano, bohapustě kleju)! 

Prů..r. Tohle už není žádná sranda. Já fakt nemůžu nijak zabrzdit. Paty lyžáků se snažím marně zakopávat do ledu, stejně tak tyčku (teď už vím, že zabodnout tyčku do ledu v leže je totální kravina, ale já to stejně aspoň 5x zkouším, co kdyby …). Zřejmě zažívám své poslední okamžiky. Očekávám náraz, bolest, … Do toho se snažím převrátit na břicho, abych měl větší třecí plochu. Hlavou mi probleskává vědomí, že jestliže proklouznu přes nějaký vyčnívající šutr, budu mít místo obličeje rozmasírovanou krvavou plochu. Musím konat strašně rychle! Hlavně aby se mi podařilo chytnout levou tyčku, kterou mám stále za poutko pevně nasazenou na ruce, do pravé ruky tak, abych ji držel těsně nad hrotem a dřel s ní o led. Přece nezhebnu tak blbě! Cítím, že hrot do ledu trochu zajíždí, zvuk tření je jiný. Ale nezdá se mi, že bych zpomaloval. Asi tu je svah zase prudší. Zřejmě prorážím nějakou menší sněhovou návěj protože nic nevidím, v očích mám plno sněhu. Ani mne nenapadá si jej otřít, ruce potřebuju k brždění. To je šílenost, pořád nekontrolovaně a bezmocně jedu. Absolutně netuším jak rychle, ale mám pocit, že svištím.       

Že by? Zdá se mi jako by svist přeházel v hodně rychlou skluzavku. Mám pocit, že hrot hůlky musím každým okamžikem urvat. Je mi jasné, že není reálné jej zabodnout a zavěsit se za něj. Musím jen tlačit do ledu a zvyšovat tření až do úplného zastavení. Nenapadá mne jiná možnost. Kdybych měl ty pitomé mačky, mohl bych brzdit několika hroty a určitě bych ten „skluzopád“ zastavil. 

S tím zpomalováním jsem to zakřikl, protože opět nabírám rychlost. Doufám, že Pípa s Pafem aspoň zaregistrovali, kde jsem zhučel. Třeba jenom ztratím vědomí a oni rychle zbuntujou záchranu – určitě ještě není vyloučeno, že to nějak přežiju. Zase další várka sněhu v očích. Ztrácím orientaci jestli jedu napřed nohama nebo hlavou. Ale opět se mi daří dřít hrotem tyčky o ledovou krustu.

Zpomaluju? Zpomaluju! Už víc tlačit na hrot nejde. Asi už stojím! Klouz – a jsem o další metr níž, ale zastavil jsem se!!! Pane! Díky! Horečně kopu lyžákama abych zledovatělý povrch prorazil natolik, že si udělám aspoň nějaký malinký stup. Uááá! Mám to! Rozepínám prsní i bederní popruh báglu a vyvlékám se z popruhů. Obracím se opravdu hodně opatrně na záda a zrychleně dýchám. Mám třesavku po celém těle – ale v rukách nejvíc. Žiju!!! Nic mne nebolí, vypadá to, že jsem nic neztratil – běžky pořád drží na báglu, obě tyčky mám poutkama stále připevněné na rukou, zdá se, že mi nikde neteče krev …

Vytahuju foťák a dělám si fotku – i když na tenhle okamžik asi těžko do smrti zapomenu. Zdá se, že jsem se narodil potřetí. Je 13:25. Asi 20 metrů přímo podemnou je skalka. Tak to vypadá, že na ní moje pamětní deska bude chybět.

Nahoru! Věčně tu oddychovat nemůžu! Musím se dostat nahoru za parťákama a pokračovat v cestě. Něco dělat je vždycky nejlepší lék na prožitý šok. Musím mozek zaměstnat jinou činností než opětovným prožíváním pádu.

Dívám se na mapu v mobilu – jel jsem minimálně 150 metrů délových a ztratil při tom asi 75 metrů výškových. Je mi jasné, že pokoušet se o výstup po trase méhu pádu, je nesmysl. Zkusím raději kousek traverzovat směrem k Malému Kriváni a až se dostanu nad boční hřeben, polezu teprve nahoru, abych měl jistotu, že když spadnu znovu, ubrzdím to na hřebínku podemou.

Co krok, to několik kopů do zledovatělého povrchu, který se občas zrádně skrývá pod pěti centimetry nafoukaného sněhu. Mám pocit, že bych tady zabodoval spíše na bruslích. Od monotóního kopání mne už bolí prsty. Každý další kop znamená bolestivý zážitek. Ale chci-li nahoru, musím si to přebolet. Možná je ale horší ta třesavka, které mne ještě pořád neopustila. 

Je 15:05 a já jsem konečně ve výšce odkud jsem sklouzl. Těch 75 výškových metrů jsem skutečně lezl 1 hodinu a 40 minut!  Pokud bude Pípa rozhlašovat, že jsem to lezl 2 hodiny, nevěřte mu!

A – Bůh mne má rád : -)

 

Podívej se na čtvrthodinové nesetříhané video z této výživné akce:

A pár dalších foteček – od Pafa, Pípy i Dazula:

 

 

   

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *