24.-27.7.2021 – MAŁA PANEW

(Dazul) Vypadalo to, že se letos nepojede, protože ideový zakladatel této akce, Klamerka, má pochroumanou ruku, a postupně odpadávaly tradiční posádky lodí. Naštěstí Pajtáš nevyměkl a inicioval v jiném termínu (který nám vyhovoval) plavbu po Małe Panwi, řece, která je už několik let v našem hledáčku, navíc teče jen 2 hodiny jízdy autem od nás.

Že Irča bude chtít vyrazit taky, jsem věděl, ale že bude připravená vzít i dvouletého Kubu, se kterým jsme ještě ani ve stanu nespali, natož pluli na Barace, na to bych si moc nevsadil. Když ale řekla ano, začal jsem okamžitě řešit logistické úskalí v zaměstnání, abychom mohli vyrazit. Irča popluje na háčku s Romanem a bude mít s sebou Kubu, já popluji s ostatními třemi. Osmiletý Myšák to na háčku už dá, takže se snad neupádluji k smrti.

Na akci se těším velmi, protože pojedu zase nějakou, pro mne neznámou řeku. Letos má takový zajímavý název Mała Panew. Dopředu si o „nové“ řece zpravidla nic nezjišťuji, to abych se mohl nechat překvapit. Letos jsem udělal malou výjimku a zadal jméno řeky do vyhledávače. Přelétl jsem pohledem jen velmi stručný a málo vypovídající text na Wikipedii. A sice, že: „Malá Pěna (polsky Mała Panew, německy Malapane) je řeka v jihozápadním Polsku, pravý přítok Odry. Protéká Slezským a Opolským vojvodstvím. Pramení nedaleko města Koziegłowy. Na dolním toku řeky mezi Turawou a Ozimkem byla postavena retenční Turawská přehradní nádrž (polsky Jezioro Turawskie, původně německy Hitlersee, místně Hitleszy). Soutok s Odrou se nachází na pomezí Opolí a obce Dobrzeń Wielki.“ Pohledem na mapu si ověřuji, že kraj, kterým budeme plout, patřil před válkou Německu. Nynější průběh polsko-německé státní hranice byl ustaven po skončení druhé světové války, rozhodnutím postupimské konference. Rychlým vyhledáním na Wikipedii se dozvídám, že „Dlouholetá německá území se stala součásti Polska a německé obyvatelstvo bylo odsunuto. O celé oblasti se mluvilo jako o „německém území pod polskou správou“ a celý problém byl vnímaný víceméně palčivě. Uznání linie Odra-Nisa ze strany Západního Německa za jeho východní hranici bylo hlavní podmínkou SSSR pod vedením Michaila Gorbačova pro přimluvení se za znovusjednocení Německa.“

1. den – sobota 24.7.2021

Když jsou děcka usazené v sedačkách Irčina Jeepu, ptám se: „Po kolikáté jedeš do Polska na vodu?“ Osmiletý Myšák hrdě prohlašuje, že on jede už po šesté. Kuba, který má dnes přesně 2 roky a 6 dnů, neříká nic, ale všichni víme, že to je jeho premiéra : -)  Irča i já si moc přejeme, aby to Kuba zvládl, ale počítáme i s variantou, že pokud to nebude dávat, odpojíme se a vrátíme domů dřív. 

8:00 – čekám s děckama v autě na parkovišti ve Valmezu. Irča je tu objednaná na PCR test, protože není očkovaná a mezi podmínky vycestování do Polska patří negativní PCR test. Překvapuje mne, že testovací místi ve Valašském Meziříčí (ale patrně i jinde) funguje i v sobotu.

8:05 – Irča vychází s písemným potvrzením o negativním výsledku testu v ruce. Prý by to trvalo kratší dobu než těch 5 minut, kdyby nepotřebovala osvědčení o negativním testu v angličtině. V tuto chvíli Pajtáš a Roman přejíždějí dle plánu k Šárce, aby její loďák i ji naložili do auta. Domlouváme se po telefonu, že my už vyrazíme a počkáme na ně před hranicemi na našem tradičním místě, kde mezitím v klidu pojíme.

9:20 – jsme v Antošovicích u KFC, tradičním seřadišti na cestu do Polska. Tady se sjíždí posádky jednotlivých lodí – historicky ze Vsetína, Kateřinic, Jablůnky i Brna. Teď si tu zatím užíváme, jen my z Kateřinic, netradiční pozdní snídani hranolků i kuřecích křídýlek. Děcka pobíhají po parkovišti a naše oči primárně skenují každý pohyb nejmenšího Kuby. Každou chvíli k téhle malé kybernetické myši vybíhá jeden z nás, protože absolutně nerespektuje verbální zákazy. Občas dá práci jej dostatečně rychle dohonit, protože od té doby, co chodí, je každý den rychlejší a rychlejší.

9:45 – přijíždí Pajtášův vůz s majitelem, Šárkou a Romanem. I když s námi letos Anička nejede, přiváží Roman její pagáčky o kterých tvrdí, že je nakoupil v Kauflandu. Prý to je nějaký rozmražený polotovar. Ale chutná to fakt jako od Aničky. Tradiční ochutnávání rodinných specialit je jako vždy příjemná a veselá událost. I když jedeme proti předchozím rokům v komornějším obsazení (jen 3 lodě), užíváme si tuhle první společnou chvilku. 

11:30 – přijíždíme do vesnice Krupski Młyn a v místním parčíku vykládáme lodě i bagáž, abychom plavidla nafoukali, naložili a připravili na vyplutí. Písečný snos k hladině Małe Panwe je zaplněn laminátivými „kajaki“ polské firmy, která zajišťuje servis pro své zákazníky. Roman s Pajtášem si u pracovníku agentury ověřují informace o stavu vody, vhodnost vyplutí, místech přenášení atd.   

12:05 – já vyrážím Irčiným Jeepem a Pajtáš svou Škodovkou směr Jezioro Torowskie, kde bychom rádi nechali zaparkovaný jeden vůz a druhým se vrátili zpět na start. Ostatní zůstávají na kraji řeky a foukají všechny tři lodě. Jedu v naší mini koloně jako první vůz. Vyhovuje mi to až do chvíle, kdy mi v zatáčce volně opřený mobil s navigací sjíždí naležato tak, že nevidím, kde mám jet. Sotva jej znovu opřu o sklo otáčkoměru, displej se přepíná do „spícího“ režimu, takže opět nic nevidím. Zabočuji k okraji silnice, zastavuji a displej aktivuji, abych mohl sledovat navigaci. Blinkr, rozjíždím se a … mobil opět padá. Když se ti opakuje po sedmé, mám chuť vzteky něco rozkopat. Ale se sebezapřením mně vlastním, pokračuji dál.

13:15 – stojím s Pajtášem před základnou polských Harcerů u Jezioro Torowskie. Pokoušíme se najít vstup na jejich oplocený pozemek a domluvit bezpečné zaparkování škodovky. Po pár set metrech jsme úspěšní.

Betonová stavba, postavená pro zdejší vodní harcery (skauty) v šedesátých letech minulého století, připomíná tvarem loď. Podle informací dostupných na webu (nedokážu posoudit jejich relevantnost) byl tenhle hotel byl opuštěn harcery v roce 2006, kdy hrozil bankrot organizační jednotky harcerů, které tahle stavba patřila (vím, že v Polsku působí celostátně tři velké harcerské organizace, ale neorientuji se v jejich odlišnostech ani právní organizační struktuře). Vandalové prý rozbíjeli okna, kradli cokoli, co mělo nějakou hodnotu, ale opolští harceři neměli prostředky na ochranu budovy. Pak ale velitelství polského skautského svazu splatilo dluhy a základnu převzalo. Snažilo se jí prodat nejdříve za 740 tisíc zlotých, pak byla cena byla snížena na 500 000 zlotých. Nemám tolik času, abych zjistil, kdo a za kolik nakonec budovu koupil, ale dnes vypadá udržovaně, hotel je v provozu a zdá se docela obsazený. Tábořiště harcerů s chatkami je ale o cca 100 metrů dál, na zalesněném poloostrově odděleného závorou. Pajtáš ji drze překonává a jde se domlouvat. Já jsem člověk ostýchavý, a tak zůstávám před závorou.  Mám alespoň možnost pozorovat smíšenou skupinku harcerů opouštějící poloostrov a živě se smějící nějakému fóru na účet někoho, kdo přišel do tábora a mluvil česky. To by mně fakt zajímalo, co tam ten Pajtáš dělá za ostudu.

Mezitím pozoruji téměř prázdnou plážičku v zátoce poloostrova. Protože se mi to nějak nezdá, několikrát po sobě z bezpečné vzdálenosti zkoumám barvu vody. Fakt je nepřirozeně zelená. Ta zelenost vyniká na přílivových vlnkách rozpadajících se na písku a kamenech, kterými je nezarostlý břeh tvořen. Okamžitě mi to připomíná nechutný zážitek z vody na Nových Mlýnech, kde jsem se před pěti lety pokoušel o kiteboarding s pořízeným prknem a drakem, ale nepodařilo se mi vrchlík zvednout a v tamní zelené vodě, brutálně nasycené sinicemi, jsem se brodil. Neopren jsem pak dlouho a pečlivě čistil a omýval. Na Nové Mlýny už patrně nezavítám, jeden takovýto zážitek mi stačil. A jsem rozhodnutý se pokusit rozmluvit naší výpravě, abychom pádlovali přes nechutně zelené Jezioro Torowskie.

Pajtáš se vrací z harcerského chatového tábora s tím, že mu doporučili parkovat na parkovišti určeném návštěvníkům hotelu. Oni prý tam parkují, v případě že by se objevil nějaký problém, máme se odvolat na ně. Pajtáš ukazuje vizitku, kterou u harcerů dostal.

Jakmile je červená škodovka zaparkována ve stínu borovice, mezi několika dalšími vozy, sedá Pajtáš jako spolujezdec do jeepu a vyrážíme proti proudu, k našim lodím.

Už vím, proč se mi mobil se spuštěnou navigací přepínal do režimu „spánek“. Aby mi baterie vydržela co nejdéle a já mohl mobilem nerušeně fotit a točit, přepnul jsem si jej do „úsporného režimu“. Ten mimo jiné po nějakém čase přepíná běžící aplikace (včetně navigace) režimu „černý displej“. Záhada vyřešena, ale teď jedeme podle Pajtášovy navigace, takže mne trošku žere, že mne to nenapadlo když jsme jeli z vesnice Krupski Młyn k Jezioro Torowskie :- (. 

15:05 – jsme konečně zpátky v Krupski Mlyn, kde na nás čeká zbytek výpravy. S Romanem odjíždím asi 300 metrů po proudu, zaparkovat Irčiného Jeepa. Roman si v nedaleké vrátnici velké fabriky nechal doporučil místní parkoviště, prý tam Češi vždy parkují.

Na vyplutí čeká minimálně deset plastových „kajaků“ a dalších aspoň deset je ještě naložených na přívěsu. Patří místní komerční agentuře, která nabízí „spływy kajakowe„. Přesouvají své dvě lodě, abychom se mohli dostat k vodě a uložit naše Baraky na vodu. Na několikrát ještě procházím s třemi plně naloženými loďáky, které povezu na lodi já. To první naložení a správné umístění bagáže je vždycky nejsložitější, aby člověk vychytal dobré rozložení nákladu i dostatečný prostor pro zadáka, háčka i porcelán. Pak už se to jen opakuje. Ale naštěstí si to ještě dobře pamatuji z loňska, takže dnes nemusím laborovat a experimentovat.

15:25 – konečně vyplouváme. Tedy alespoň naše plavidlo. Na mojí Barace jede Myšák jako háček a Nik jako porcelán. Kája pluje s Pajtášem a Šárkou, nejmladší Kuba je na přídi s Irčou a zadákem Romanem.

Během pár minut jsme na vodě všichni a splouváme se, abychom pokračovali společně. Dnes se asi moc trhat nebudeme, protože určitě nepoplujeme dlouho. Po páté se začneme dívat po vhodném tábořišti.

Asi Roman na internetu zjistil, že se splutí téhle řeky zahajuje obvykle u Kielcze, protože i v nejteplejších dnech s nízkou hladinou vody, je Mała Panew od tohoto místa plně splavná. I když my vyplouváme o 6-7 km výš, nemáme dnes se stavem vody problém. Podle mapy tu řeka z větší části protéká lesy. To sice bude znamenat nějaké množství popadaných stromů, tvořících technické překážky, ale jsem přesvědčený, že to pro nás nebude žádný problém.

Proti Salze nebo Belé, je tahle řeka totální olej. Ale samozřejmě vím, že vodu není radno podceňovat. I když jako dospěláci vesty nemáme, naše děcka ji bez výjimky mají. Jistota je jistota. Ví, že bez vesty se nemohou ani brodit kousek u břehu.

15:48 – děláme první zastávku. Myšák vyskakuje a přivazuje naši Baraku ke kusu dřeva. Podle mapy jsme spluli zatím jen cca 700 metrů. Vypadá to, že žádné sportovní výkony se podávat nebudou.

Mała Panew romanticky meandruje písčitým dnem v písčitých březích, mezi padlými stromy, obklopená vzrostlými duby, borovicemi, břízami, osikami, prokládanými vysokými i pozvolnými břehy, poetickými plážičkami v říčních zákrutách. Zatím bez komárů a hovad. Kéž by to tak zůstalo po celou dobu naší plavby. 

16:30 – opět zastavujeme, cca 2.7 km od dnešního vyplutí. Ukázková písčitá pláž, tak typická pro tuhle řeku. Kuba statečně cupitá v mělké vodě písčinou za Kájou, která radostně s cákáním pobíhá sem a tam. Tohle je fakt ráj pro děti. Díky letnímu vedru nikdo neřeší teplotu vody ani to, že popluje dál trošku mokrý.

Po desetiminutovém vyběhání děcek opět vyplouváme. Musíme podplout při levém břehu padlý mohutný smrk, za ty roky se mu samovolně odloupala drtivá většina kůry, takže čtyřiceticentimetrový kmen je z horní části ohlazen dešti a sněhy. Když plujeme skoro u levého břenu, stačí se mi jen lehce sehnout, abych jej podjel.

Myšák na háčku ještě neumí číst bezchybně vodu, a tak občas škrábneme dnem lodi v mělčině o písek. Zatím se nám vše daří překonat bez nutnosti vystoupit z lodi.     

17:05 – zastavujeme na pravém břehu u nádherné plážičky táhnoucí se vnitřním okrajem velké zátoky. Máme sice ještě hodinku čas na hledání vhodného tábořiště na dnešní noc, ale Kuba je už dost ošterný, takže tu zůstaneme. Na břehu je nejmladší člen výpravy výrazně klidnější a v pohodě.

19:30 – už hoří oheň, na který si nanosil dřevo a zapálil si jej Myšák. Jeho sebevědomí evidentně stouplo. Vaříme na lehkých plynových vařičích, takže otevřený oheň nutně nepotřebujeme, ale tohle je bezpečné místo (se starým ohništěm, které tu po sobě zanechal někdo před námi) a je dobře, že si děcka mohou práci s tímto živlem vyzkoušet. Koneckonců nám pomůže s komáry a jak se setmí, bude tábořiště osvětlené plápolajícím ohněm rozhodně příjemnější a útulnější. 

19:45 – startuji vypůjčeného drona a pokouším se pořídit letecké záběry krajiny, kterou plujeme. Z výšky 120 metrů vypadá krajina úplně jinak. Mezi homogenní plochou impozantních borovic, buků a bříz se na první pohled Mała Panew téměř ztrácí. Když se mi ji podaří zaměřit, vidím jak se nesouměrně a zmateně klikatí kam až kamera dronu dosáhne. Několikrát jsem si podobné výhledy užil, třeba z letu na paraglide nad Sočou přes Tolmin ve Slovinsku, ale dnes to mám téměř bez námahy, rizika i dalekého cestování. Doufám, že se záběry povedou, udělají záznam z naší plavby zajímavější a divácky vděčnější.   

21:15 – už je něco mezi šerem a tmou, oheň ozařuje sedící postavy i hladinu Male Panwe v meandru písčité pláže. Zatím spí jen Kuba a Kája. My ostatní sedíme u ohně a povídáme si. Popíjíme víno z Pajtášových zásob. Je nám jako vždy dobře. Uvědomuji si, že se už nebudu mít lépe. Slovy Yana ze Setonových Dvou divochů: „Toto jsou nejlepší dny mého života. Jsou to mé zlaté dny“.

Roman, doplňovaný Pajtášem barvitě líčí nedávnou Bugsininu svatbu. Poslouchat to někdo cizí, tutově si řekne, že si ti dva vymýšlí, ale znám je natolik, že tenhle dadaistický příběh jim můžu věřit. Zvláště, když v něm účinkuje Bugsina, která s námi jela v únoru 2004 spát ve sněhu na Malou Fatru a zapomněla si karimatku : -) V oddílovém ŠESTÁKU č.45 se o tom zachovala mimo jiné zmínka: “ … Také se důrazně ohrazuju vůči tomu, že bychom s Bugsem měli sepnuté spacáky, protože ani můj, ani Zubův a dokonce ani Spídyho spacák s Bugsovým nešel sepnout. Pouze Mirisův pasoval. Také bych chtěl tímto článkem dementovat, že se Miris se Spídym spolu rozešli a příčinou toho všeho byla Bugs …„

23:20 – už máme dopito, dovyprávěno, nepřikládáme a rozcházíme se zalehnout do spacáků. Je vlahá prázdninová noc a když se správně postavím, vidím v odlesku řeky plamínky našeho ohně. Ještě přikládám velké poleno, aby oheň svítil co nejdéle, pokud by děcka potřebovaly vylézt ze stanu.

2. den – neděle 25.7.2021

7:45 – se už Nik a Kájou houpou v hamakách, včera natažených mezi borovicemi. Já balím svůj spacák a karimatku. Než vyleze ze spacáku Myšák a Irča, nemůžu začít s balením stanu, tak jen vynáším z předsíňky na roztaženou celtu vše, co vynést lze.

8:00 – jdu položit kabel hluboko do lesa, kolmo na řeku. Čím víc se od řeky vzdaluji, tím je les obtížněji prostupný. Převrácené stromy, staré pahýly, tlející kmeny, mezi tím ostrůvky zelené trávy s mladými buky, duby, břízami. Chci nezbytný ranní úkon využít i k tomu, abych prozkoumal na mapě zajímavě vypadající prostor nedaleko nás. Ale vzdávám to, protože nelze postupovat přímo, přírodní překážky mne nutí k dlouhým obcházením, postupuji příliš pomalu.

A tak na mobilu zkoumám leteckou mapu, zvětšenou na maximum. Rovných 200 metrů od místa, kde jsme rozbili tábor, přes neudržovaný borovico-dubový les (asi by snesl i pojmenování prales), je na mapě vidět oplocená půlkilometrová plocha, ztracená v borovicové zeleni, a uvnitř 18 pravidelně umístěných střech budov, ke kterým vedou koleje. Předpokládám, že se jedná o sklady výbušnin z nedaleké fabriky NITROERG, největšího výrobce výbušnin a iniciačních systémů pro civilní použití v Polsku a jedním z největších v Evropě. Kdybych se detailně nepodíval na leteckou mapu a nezapátral po internetu, nenapadlo by mne, že v téhle „divočině“ může něco takového být. Ale včerejší ohník na písčitém břehu Małe Panwe romanticky hořel a nikdo z naší výpravy neměl o potenciálním nebezpečí pramenícího z blízkosti „muničáku“ ani potuchy : -)

Po návratu ke stanům mne okamžitě volá Myšák, že mi chce něco ukázat. Kousek od písčitého srázu k řece, je tlející kmen borovice, ze kterého vyrůstá asi patnáct centimetrů vysoký dub se třemi listy. Strom vyrůstá ze stromu. Pro Myšáka něco, co ještě neviděl. 

10:20 – vyplouváme. Myšák je opět na háčku, Nik dělá porcelán. Když Myšák poctivě pádluje, jede se mi s ním velice dobře. Už mu nemusím ani moc říkat, sám ví, co má udělat. Vodu čte podstatně lépe než včera a nejlépe ze všech přítomných dětí. Je taky nejstarší z nich, po prázdninách už půjde do 4. třídy!

Při břehu plující kachny divoké potkáváme každou chvíli. Patří prý mezi ekologicky nejúspěšnější druhy ptáků, které se byly schopny naprosto přizpůsobit rychle se měnícím životním podmínkám. A taky z ní byla vyšlechtěna kachna domácí : -)

Irča zase nahlas lituje toho, že její připravené zásoby medové whisky zůstaly zapomenutu doma v předsíni. Krátce soulodíme a koštujeme, co která loď posílá kolovat. Letos se vyznamenává Pajtáš se svou zázvorovou slivkou. Moc se mu povedla.

11:45 – zastavujeme na oběd v trávě : -) Kdyby tuhle idylku viděl Édouard Manet, tutově by místo „SNÍDANĚ“ namaloval „OBĚD“ V TRÁVĚ. Vypluli jsme z lesa, teď nás až k městu Zawadzkie čeká cca 10 km otevřené krajiny. I když jsou oba břehy nepravidelně lemovány listnatými stromy, stínu tu bude o poznání méně než při plavbě zalesněnou krajinou. A já rád pluji ve stínu. Ráno jsem si vytáhnul plátěnou hučku, kterou občas namočím v řece a mokrou si ji nasazuji na horkou hlavu. Slunko je pak pro mne snesitelnější. Stejně mám raději chlad než horko.

Myšák teď jede v lodi s Pajtášem a Šárkou. Na háčku, Šárka se přesunula na pozici porcelánu. Na naší lodi teď jede na háčku Nik. Docela mu to jde. Na to, že mu je 6 roků, to zvládá velmi dobře. Kája nám dělá porcelán.

Začalo pršet. Ale žádná průtrž mračen, jen takové malé letní svlažení. Naše loď ani nevytahuje pláštěnky a ponča. Mně ani Nikovi déšť nevadí, Káji prý ano, ale je v naprostém klidu.

13:40 – přenášíme u Młyna Thiel. Tohle místo slouží jako nástupní a výstupní pro komerční „spływy kajakowe„. Majitel nemovitosti nám ukazuje, kde můžeme nabrat pitnou vodu a říká, že tenhle mlýn patří jeho rodině sice už 150 let, ale je mnohem starší.

Pořád drobně prší, ale plujeme dál. Přenesli jsme do mlýnského kanálu, který je užší než obvyklá šířka řeky. Navíc vede mezi pastvinami dobytka, což poznáváme okamžitě díky hovadům, které zákeřně útočí a později taky podle typického aroma. Nik chytá ze štípajících hovad téměř amok. Nedaří se mi jej utišit ani mu nijak pomoc, protože ty potvory neustále štípou i mne.

Jakmile se po kilometru opět napojíme na hlavní tok řeky, hovada jako mávnutím kouzelného proutku mizí. Nik už je v klidu a já díky němu taky. Po pravém břehu máme opět smíšený les.

15:10 – míjíme oplocený břeh s netypickou rozestavěnou třívěžičkovou budovou, která má v průčelí od řeky dominantní nápis GLORIA SANCTUS DEUS  (SLÁVA BOHU ?). Evokuje mi to rozestavěnou filmovou kulisu nebo útočiště nějaké náboženské sekty. Pohledem na fotomapu v mobilu zjišťuji, že je to zřejmě součástí oploceného pozemku areálu drůbežích jatek, která jsou za neprůhledným lesním pásem, asi 300 metrů odsud.

15:30 – opět přenášíme a naše Baraka je při přenosu vážně poškozena – nějak se nám podařilo urvat plastovou sponu, kterou se uzavírá rukáv na zádi. Teď nejde zavřít! Pokud chceme plout dál, aby nám do lodi neteklo, musím najít nějaké náhradní řešení! 15:41 je to dočasně vyřešeno – stáhl jsem rukáv pevným kusem šňůry. Není to sice k lodi moc šetrné, ale v tuto chvíli nezbytné, a účelné. Nechce se mi tady končit a už vyrazit k domovu.

16:15 – konečně po drobném posilnění a odpočinku vyplouváme. Nikolas měl před chvílí opět svou brečící chvilku, ale už je v klidu a tahá Baraku po písčitém dně z mělčiny do proudu.

17:05 – v korytě řeky se na úrovni města Zawadzkie objevují velké balvany, evokující sázavské Stvořidla. Tyhle šutry je potřeba obeplouvat. Je to chvilkama takový hezký vodní slalom. Ale soutěžit s plně naloženou Barakou bych tedy nechtěl.

Že plujeme kolem města, nijak nevnímáme. Z hladiny řeky to vůbec není poznat. Jakmile se dostáváme za Zawadzkie, opět začíná les po obou stranách toku. Tady se nám snad podaří najít vhodné tábořiště na dnešní noc. 

18:00 – vystupujeme kousek pod železničním mostem, který je asi 600 metrů od kraje města. Prozkoumáním kolejiště zjišťujeme, že jedna ze svou kolejí je zrezivělá a zarostlá, evidentní známky, že se nepoužívá. Ta druhá kolej používaná je, ale musí se tím pádem používat v obou směrech. Snad tu tedy nebude nějaký velký provoz. Roman říká, že když tudy hledal nějaký spoj po železnici, zda bude možno se dostat od jezera k autu zaparkovanému u Krupskiego Mlyna, žádný nenašel, proto se pravděpodobně jedná o trať využívanou jen pro nákladní přepravu, která zřejmě nejezdí moc často. A v neděli večer asi nepojede vůbec.

18:50 – už máme všichni postavené stany a já navíc i natažené tři hamaky mezi duby, aby měly děcka zábavu. Stany stojí mezi stromy, ohniště je na vyvýšeném písčitém břehu. I když jsme široko daleko nikoho neviděli, je tu docela hodně odpadků, především plechovek a skleněných flašek. Místo je zřejmě občas využíváno k pijáckým dýchánkům, po kterých se neuklízí.

20:00 – už jsem se pořádně okoupal a teď ženu pod most okoupat děcka. Voda je tu trošičku studenější než včera, ale Nikovi ani Káji to vůbec nevadí. Kdybych je z vody nevyhnal, čachtají se tam doposud. Koupel tady pod betonovým železničním mostem má výhodu v tom, že lze vystoupit na betonové podloží a přejít ke stanům mimo hluboké písčité pole, kde si člověk musí nabrat kilogramy písku do bot.

20:30 – Myšák zapaluje oheň. Těšil se na to od přistání. Opět si ve spolupráci s Nikem nanosil dřevo, a hlavně vysbíral okolí od odpadků. Úzký pruh šedého dýmu od ohně se táhne šikmo nad řeku a vzhůru k tmavnoucímu nebi. Kolem je krásné ticho, které doplňuje klidný šum řeky a občasné slabé zapraskání ohně. 

20:40 – vyrážíme na procházku po kolejích směr Zawadskie. Mimo Kuby jde celá mužská část naší výpravy. Hradlo je asi půl kiláku od mostu. Hradlářka nás upozorňuje, že nemáme jít po koleji, protože by nás mohl srazit vlak. OK, zpátky jdeme po té nepoužívané. Už taky víme, že projíždějící vlak bude před mostem koukat i to, že tu ještě dnes jeden pojede. 

21:40 – sedíme u ohně, popíjíme vínko ze zásob Romana a povídáme si, stejně jako včera. Někde na jihovýchodě se neznatelně sune jasný měsíc. Nikde poblíž žádní lidi, auta, vlak ani civilizační hluk. Cítím se úžasně.

23:00 – odcházíme spát s vědomím, že do páru hodin tu bude pořádná bouřka nebo minimálně znepokojující slejvák. Nic s tím ale nenaděláme. Podle předpovědi měl probouřkovat a propršet celý den od rána, nakonec to není zdaleka tak hrozné. 

3. den – pondělí 26.7.2021

7:30 – vylézají děcka ze stanu. V noci pršelo, takže je zem mokrá a ze stromu občas ještě spadne nějaká ta kapka. Roztahuji celtu a odkládám na ni věci ze stanu, abychom je pak mohli uložit do jednotlivých lodních pytlů.

9:00 – máme Baraku uloženou na vodě a na její zádi uložený lodní pytel. Ještě sbalit a uložit další dva, pak může naše loď vyplout. Ale jak se dívám na ostatní, nebude to tak brzy.

10:05 – už mají lodě na vodě všichni, nakládají se poslední loďáky, kontrolujeme, zda jsme tu něco nezapomněli.

10:10 – dělám na samospoušť jedinou společnou fotografii, kterou pošleme jako online pohlednici Zetovi a Evě do Liberce. Pořizuji ještě jednu fotku z ruky. Nevím jak je to možné, snad proto, že na ní nejsem já, vypadá výrazně lépe.  Tahle poputuje do Liberce :- )

10:15 – vyplouváme. Na háčku jede dnes Nik, Kája dělá porcelán. Myšák se vetřel k Pajtášovi a Šárce. Pravý břeh je vysoký, porostlý statnými borovicemi, levý břeh je v těchto místech porostlý řidčeji. Každých 100 metrů je větší či menší meandr. Tahle krajina mne fascinuje a moje duše romantika plesá.

Míjíme několik nádherných tábořišť. Kdybychom včera pluli jen o půl kiláku dál, spíme na ještě hezčím místě než první noc. Tenhle úsek je místními vodáky považován za nejkrásnější v „údolí“ Mała Panew. Řeka líně protéká nádherným, malebným lesem s malými překážkami v podobě písečných mělčin a stromů poražených bobry nebo vyvrácených erozí písečných břehů. 

11:35 – zastavujeme u romantické pláže s borovicemi na oběd. Kuba si spí na přídi. Sedáme si na břeh tak, abychom jej dobře viděli a mohli pro něj zajít hned jak se vzbudí.

Je opět letní vedro. Jediné, co mi tady trošku chybí je vychlazené nealko pití. Osvěžuje mne výrazně lépe než teplá voda, kterou s sebou vezeme. Ale k uhašení žízně stačí i ta teplá voda. Vezu s sebou ještě nepoužitý filtr na vodu značky LifeStraw, který mi prvorozený syn před pár dny daroval k narozeninám. Na obalu bylo napsáno „Osobní filtr LifeStraw, jedinečný vynález, který se umístil v CNN žebříčku 10 nejlepších současných nápadů, které mění svět. LifeStraw filtruje vodu rychle a snadno. Bez potřeby nabíjení, čištění nebo náhradních dílů. LifeStraw může být použit pro pití přímo z otevřeného vodního toku, stejně jako z rybníka , jezera nebo řeky a také z láhve nebo sklenice. Verze Personal je „brčko“, které přefiltruje až 1000 litrů vody. Unikátnost tohoto produktu spočívá v použité technologii – filtr LifeStraw přefiltruje více než 1000 litrů vody, bez použití uhlíku, chloru, nebo jiných chemických látek s účinností eliminace až 99,9999% bakterií, 99,9% parazitů a zákal až 0,2 mikronů. O kvalitách a unikátnosti tohoto vynálezu svědčí množství mezinárodních ocenění.“ Zvažuji, že bych jej použil, abych získal trochu chladnější vodu, než je ta v pet láhvích, které s sebou vezeme. Ale raději jej pošetřím na dobu, kdy jej budu opravdu potřebovat : -)

11:50 – už je Kuba vzhůru a brouzdá spolu s ostatními v mělké vodě písečného koryta Male Panwe. Mám pocit, že si to tu užívají jako někde u moře, navíc bez davu turistů a souvisejících negativ.

12:30 – opět plujeme. Mnou kormidlovaná Baraka veze nejen Nika, Myšáka, ale i Káju. Naše loď potvrzuje svoji „nosnost“ – 3 plné lodní pytle a 4 lidi : -)

Splouvání tak krásné řeky jako je Mała Panew, je jednou z nejhezčích forem aktivního trávení volného času, navíc s celou rodinou. Při pádlování prožíváme jedinečnost těsného kontaktu s mizející romantikou, úžasnou krajinou, dostáváme se do míst minimálně postižených civilizací. Klidné pádlování a upluté kilometry jsou nejen zdrojem obtížně přenositelné zábavy, ale i velkého vnitřního uspokojení a uklidnění. To, že při tom leckdy potkáváme zajímavé lidi a příběhy, je další bonus s nádechem omamné vůně ovzduší na řece. Opět si uvědomuji, že jsem svoji ženu Irču poznal právě na vodě – 8.9.1989 na Čertových proudech pod Lipnem. Tehdy bych si nevsadil ani pětník na to, že spolu po téměř 32 letech pojedeme takový olej jako dnes, a navíc se čtyřmi nejmladšími dětmi : -) 

13:30 – zastavujeme za meandrem na úzké písčité plážičce a já vytahuji dron. Natáčím připlouvání ostatních dvou Barak. Záběr na svižně plující lodě klikatým korytem může směle konkurovat šotům s úspěšných velkofilmů točených v amerických národních parcích : -)

14:30 – další zastávka na písečné pláži – děcka si staví své hrady z písku a Kuba jim je boří. Vypouštím opět drona a asi bych i udělal hezké záběry, ale protože jsem se vyhýbal holé zadnici nedaleko se koupajícího zadáka doprovodné lodě, zřejmě z toho moc nepoužiju. Řeknu vám, že to nemají ti kameramani úplně lehké. Živit bych se tím nechtěl.

15:20 – vyplouváme, Kája s Nikem radostně přetahují Baraku přes písčitou mělčinu. Já ležím na zádi a vydávám pokyny. Už chápu proč si lidi pořizují tolik dětí : -)

15:35 – ostrůvek na úrovni osady Kowalowskie. Jedno rameno řeky je využito pro malou vodní elektrárnu a tom druhém je příjemné, že nemusíme své Baraky nikam přenášet, protože na tomhle vodním prahu, pro vodácké pohodlí instalovali parádní skluzavku, po které lze loď přetáhnout.

16:00 – zastavujeme na zmrzlinu v přístavišti u Dzika Chaty. Já si nedávám zmrzlinu ani pivo, ale nádherně vychlazenou Mirindu. Takhle nějak si to představuji v ráji : -)

18:20 – přenášíme lodě, ale už je nespouštíme na vodu. Tady u jezu a mostu na kraji Staniszcze Małe dnes postavíme stany. Zde názorně vidíme, jak tu fungují komerční firmy postavené na byznysu pro sváteční vodáky. Nad jezem už čekají dva maníci, kteří pomáhají plastovým člunům přistát, přidržují je, aby mohli klienti vystoupit, nakládají lodě na přichystaný přívěs. Na vodácké turisty už čeká luxusní autobus, který je převeze do kempů-přístavů s poetickými názvy jako TROPICANA nebo AMAZONKA a profesionálním vybavením i širokou nabídku pro individuální, rodinné a firemní výlety na kajacích pro školy a větší organizované skupiny. Přístavy jsou plně vybaveny GRILL BAREM s kompletním stravovacím zařízením, místem pro táboráky, sprchou, převlékacími kabinami, toaletou, hřištěm na plážový volejbal a fotbalovým hřištěm, mini hřištěm a kempem. Zkrátka plný servis pro to, aby byl čas strávený před a po jízdě na kajaku plný zážitků jako samotný výlet na kajaku.

20:15 – stan máme dávno postavený, jsme po večeři a já se jdu s Kájou a Kubou projít. Kubu občas nesu na zádech, občas cupitá po svých. Na protějším břehu je několik informačních panelů a tak po mostě nejprve přecházíme k nim. Kája se zde fotí s hlavou v otvoru reklamního panelu, Kuba zkouší otáčecí kostky s nějako variantou pexesa či domina. Pak se pomalu přesouváme zpět přes řeku a jdeme se podívat do nedaleké vesnice. Je to dlouhá procházka, ale vidíme 2 kaple a 1 moderní kostel i místní „sklep“, kde možná ráno skočím pro čerstvé pečivo.      

21:10 – plápolá oheň a Nikolas kolem něj poskakuje a přikládá. Dneska to není na dlouhé vysedávání. Mírná únava z třídenního pádlování a pobytu na slunku je evidentní. Než jdu spát, vnímám Romanovu informaci, že večer má být pořádná buřina, která nás, podle údajů z meteoradaru, možná jen lízne okrajem.

4. den – úterý 27.7.2021

7:40 – je dávno po dešti a my pozvolna vstáváme. Ve předsíňce stanu, kde spím já, máme louži. Ale nepočural jsem se, pouze nám nateklo do stanu. Místo karimatek pro Irču a děti vozíme poslední roky dvě nafukovací matrace, které do stanu „Coleman Tasman 4“ prý přesně padnou. Já si ale myslím, že jsou o pár centimetrů větší a díky tomu se po obvodu dotýká vnitřní část stanu s vnějším tropikem. No a díky tomu tady nateklo. Naštěstí je suchá moje karimatka i spacák. Jenže, když Irča vylézá ze stanu, přes mé upozornění šlápne přímo do louže … :-(

8:05 – jsem s Kájou na cestě do místního obchodu, který má být odsud prý 8 minut chůze. Je to sice trochu dál, ale zato tam mají čerstvé pečivo. Vybírám dle instrukcí Irči a Romana, přidávám ještě nějakou zeleninu.

8:45 – tahám Baraku na vodu a začínám nakládat loďáky. Jakmile nějaký lodní pytel sbalím, odnesu jej na loď. Uvolní se místo kolem stanu a je okamžitě vidět, jak se naše plavidlo plní. Stan je mokrý a tak se jej snažím vysušit na slunci, dokořán otevřený, aby dobře větral. Ale dnes se to daří velmi pomalu. Máme největší stan, takže jej nejen nejdéle sušíme, ale taky nejdéle balíme. Tento handicap srovnávám většinou tím, že náš stan začínám balit jako první. Jestli jej ale dnes srovnám, opravdu nevím.

10:20 – vyplouváme jako první, Myšák jede opět na háčku. Za námi je Pajtáš se Šárkou a Nikem jako porcelánem. Irča s Romanem, Kájou a Kubou vyplouvá z posledního místa.

10:23 – se vracíme pro zapomenutou commandos šňůru nataženou mezi stromy, na které jsme včera i dnes ráno sušili navlhlé věci. Díky Pajtášovi jsem nepřišel o dvě stovky.

Je půlka prázdnin, sezóna je v plném proudu, a i když těch více než 60 lodí, které každá komerční firma ve vodácké turistice vlastní, je neustále v provozu, nemám pocit, že bychom na téhle řece potkávali přespříliš „vodáckých turistů“. Pořád mi to připadá, že tu Mała Panew teče jen pro nás. Je to určitě i tím, že plastové „kajaki“, s klasickými kajakářskými pádky, jsou výrazně rychlejší než naše nafukovací Baraky, takže kolem nás v podstatě jen proplouvají.

10:40 – Myšák ochočuje tři volně plující kachny divoké – házením českých piškotů vyrobených v Polsku. Něco takového vidím z blízky prvně a pohotově to zaznamenávám na mobil.

Řeka je v tomto úseku částečně regulovaná a protéká malebnými loukami, poli a částečně okraji vesnic. Pokud dnes skončíme plavbu před městem Ozimek, nebude nutné přenášet lodě (a hlavně narvané lodní pytle).

11:05 – plujeme jako poslední loď naší flotily. Myšák vystupuje na břeh a vydává se uloupit šest klasů kukuřice. Zprvu se nechce s nikým mimo mne rozdělit, ale po čase mění názor a každého sourozence obdarovává kukuřičným klasem.

11:30 – na půli cesty mezi Staniszcze Małe a městem Ozimek jsou menší peřeje. S Myšákem je jedeme jako první a dole čekáme, jak si povedou další lodě. Irča má na přídi spícího Kubu a ten se plavbě peřejkami ani nevzbudil.

12:20 – na úrovni Krasiejówa zastavujeme u malé plážičky na oběd. Ale jdeme si sednout pár desítek metrů od řeky do stínu.

13:45 – na začátku města Ozimek nás upozorňuje cedule na „Koniec spływu kajakowego“. Přistáváme a díky Romanově komunikační dovednosti nás Admirál Tarek, který provozuje agenturu na „spływy kajakowe„, na čtyřikrát převáží svojí malou dodávkou přes město, kde jsou údajně dvě dlouhé přenašečky.

15:10 – už jsme převezeni kousek nad most na konci města a nakládáme loďáky do Barak. Vyplouváme na poslední úsek naší plavby, k ústí Jeziora Turawskiego. Jsme dohodnuti, že přes jezero pádlovat nebudeme.

16:10 – vidíme v dálce, skrze okolní rákos, věžičku hrázného v ústí Jeziora Turawskiego. Je to interesantní pohled.

16:20 – končíme plavbu u bílé jednopatrové věžičky, stojící uprostřed řeky. Vytahujeme lodě a vynášíme loďáky nahoru na cestu. Je šílené vedro a slunko pálí jako by jej za to někdo platil. Domlouváme se jak na tohle místo dostaneme Pajtášovo a Irčino auto.

16:40 – zahajuji zrychlený přesun a vybíhám s Pajtášovýma klíčema od jeho vozu k autu, zaparkovanému cca 7 km daleko. Aplikace na mobilu mi oznamuje že mi to bude chůzí trvat 2 hodiny a 8 minut. Sundávám si námořnické tričko. Běžet ve 29 stupních horka nezvládnu dlouho, po tři sta metrech přecházím do rychlé chůze. Říkám si, že poběžím jenom ve stínu a na přímém slunci půjdu. Zjišťuji, že i rychlá chůze může být po čtvrtkilometrovém klusání v tomto pařáku odpočinkovou aktivitou.

Když se dostávám do těsnější blízkosti jezera, mám pocit, že jsem se k autu konečně kus přiblížil. Dobré rozpoložení mi kazí pouze zvětšující se hustota chat a hotelů, stále těsněji a těsněji k sobě umístěných. Zpravidla to jsou i z venčí viditelné známky luxusu, zvýrazněné jedním až dvěma moderními motorovými čluny umístěnými na autovozíku vedle budovy. 

Občas mrknu na mobil, abych se přesvědčil, že klušu nejkratší cestou k autu. V té spleti odboček a křižovatek není žádný problém si cestu náležitě prodloužit. A taky že ano. Zjišťuji, že si právě prodlužuji cestu o čtvrt kilometru :- (  Právě klušu kolem rohového domu, na kterém je téměř nenápadný nápis „sklep“. Zastavuji, vcházím dovnitř, do místnosti menší než naše velká koupelna, a když vidím, že je v rohu velká lednice s chlazenými nápoji, oddechnu si. Za 4 zloté si kupuji orosenou láhev mirindy a chladivé loky si vychutnávám už při svižné chůzi. Během 100 metrů je plastová láhev prázdná. Vyhazuji ji do prvního odpadkového koše, který míjím.

Vím to, ale stejně mně to opět překvapuje – po konzumaci studeného nápoje ve stavu, kdy jsem pořádně uřícený, se dostaví křeče v břiše. Poklusávám zkřivený jako paragraf. 

17:54 – jsem konečně u Pajtášova auta. Stojí na svém místě, beze známek poškození. Odemykám dveře i jistící zámek u řadicí páky, startují a pomalu vyjíždím z oploceného areálu, kde je umístěna velká cedule, že zde mohou parkovat pouze hosté. Nikdo na mne nevolá, nikdo mne nepronásleduje. 

Volám Pajtášovi a dávám mu instrukce, aby na mne počkal na kraji dědiny Jedlice, kam to má cca kilometr od místa, kde jsme vynesli lodě na břeh. Ušetří nám to čas, který bych ztratil jízdou po lesních cestách tam a zase zpět.

18:15 – přisedává na kraji vesnice Jedlice Pajtáš do svého vozu a jedeme do Krupskiego Mlyna pro Irčina Jeepa. Řídí Pajtáš a já mám v plánu si tu hodinku jízdy odpočinout, abych zvládl cestu zpět v Irčině autě bez nehody.

19:15 – startuju Jeepa a vydáváme se k ústí přehrady. Jedu jako první. Už po deseti minutách jízdy zjišťuji, že mi baterie v mobilu nevydrží celou cestu zpět a já budu bez navigace. Jak mi navigace usne, snad už budu v místech, kde si budu pamatovat kudy mám jet. 

Nepamatuju si to : -/ Zastavuju na kraji cesty a čekám až uvidím Pajtáša, abych mu dal posunky vědět, že má zastavit. Trvá to dlouhých 5 minut než uvidím jeho vůz a s rachotem mi padá kámen úlevy, že nejel někudy jinudy a mne mine. Pajtáš rychle chápe situaci a vede mne k nedočkavému zbytku naší výpravy.

20:20 – nakládáme do aut lodě a bágly. Naposledy i všechny děti. Loučíme se s osádkou druhého vozu. Poslední kontrola, zda jsme tu nic nezapomněli a Irča startuje.

20:30 – už jedeme po cyklostezce do Jedlice a pak na dálnici. Upozorňuji Irču na malý žlutý kovový sloupek ve třetině stezky, který cestou sem Pajtáš štrejchl předním levým kolem.

Pokouším se z mobilu odeslat online pohlednici pro Zeta a Evu:  „Po čtyřech dnech líné plavby na Male Panwi jsme dosáhli ústí Jeziora Turawskiego, bez ztrát na životech a újmy na zdraví, materiální škody na lodích téměř zanedbatelné. Nejmladší účastník Kuba (stár 2 roky a 7 dní) akci hodnotí velmi kladně (=volný překlad jeho zatím slabě artikulované mluvy), takže příští rok jede opět. Myslíme na vás a vyprošujeme vše dobré. Kuba+Nik+Kája+Myšák+Irča+Dazul Romitů, Šárka, Pajtáš“

Zastávka v Mc Donalds na pozdní večeři a pak už jen cesta ke stání hranici a pak domů. Mezizastávka ve Valmezu, kde si u firmy přesedám do mého opraveného Land Roveru a před půlnocí jsem doma. Auta vyložíme až zítra : -)

—————————————————————————————————————–

Obsazení naší výpravy bylo pro mne ideální – jen 2 auta, 3 lodě, 4 stany, 7 pádel a 9 lodníků. Věkové rozpětí 2-65 let. Rychlá domluva na všem, během 4 dnů absence byť i zárodku ponorkové nemoci, pohodové tempo, … S tímhle týmem kdykoliv a kdekoliv : -)

A to by byla taková hezká tečka za tím naším případem. Opakuji: to by byla taková hezká tečka za tím naším případem.

—————————————————————————————————————–

Kdo má zájem, může s námi vyrazit na víkendovou plavbu po řece Mała Panew 3.-5.září 2021. Poplujeme trochu kratší, ale za to po nejhezčí části téhle řeky.

—————————————————————————————————————–

Krátký sestřih (4:57 min) z povedené plavby: