(Dazul) Před lety jsem měl ve velké oblibě písničku Poutníků “ ….kdopak jim dal ty límečky bílé……“. Už jsem jí strašně dávno neslyšel. Chtěl jsem si ji znovu poslechnout, ale měl jsem ji nahranou na nějaké audiokazetě pořízené na Portě 1983 nebo 1984. Pokud ta kazeta ještě existuje, je možná založená někde velmi hluboko v banánových bednách. Vlastně ani nevím, zda ta písnička vyšla na nějaké desce či CD. Když jsem ale tehle song slyšel prvně, to mi bylo kolem patnácti, říkal jsem si, že bych takhle dopadnout něchtěl. A při každém dalším poslechu jsem si to opakoval. Nikdy jsem se tu písničku nenaučil hrát, protože je určitě na víc než tři akordy.
Vzpomněl jsem si zrovna na tuhle píseň, když jsem přemítal na tím, že já i moji vrstevníci jsme ve věku, kdy na výpravy, vandry, expedice, vícedenní přechody či jak všelijak lze obdobné akce nazvat, jezdí méně než více jedinců z naší „generace“. Vypadá to, že svoji roli v tom sehrává věk, zdraví a pohodlnost. A já si myslím, že posledně jmenovaný faktor hraje zřejmě roli nejpodstatněší.
Utvrzuju se, že jsem zatím ve stádiu, kdy je mi pořád ještě milejší šlapat sám po obzoru než sedět společně s přáteli v hospodě a vzpomínat na to jaké to bývávalo bezva, když jsme se tak toulávali společně. A platí-li to o tom starém psu, kterého novým kouskům nelze naučit, mám možná šanci, že mi to ještě dlouho vydrží :-)
V pátek ve 21:00 mi přichází SMS: “ …nemůžu jet na 2 dny. Musíš jet sám. Mrzí mne to, ale nejde to. …“ Vybaluju tedy jednu hamaku, kterou jsem pro svého společníka na víkendovou procházku přibral a uléhám, abych se co nejlépe vyspal. Vstávání jsem si naplánoval za necelých 6 hodin.
Dlouhé cesty sám v autě moc nemiluju, ale do Ružomberka je to nejrychlejší varianta. V autě nefunguje rádio a tak si pouštím mluvené slovo z mobilu umístěného na palubní desce. Když jej mám na plné pecky, je tomu docela rozumět. Poslouchám Oscara Wildeho – Obraz Doriana Graye. Je to ostuda, ale nikdy jsem tenhle román nečetl ani neviděl žádné filmové zpracování. A tak využívám čas a doplňuju si mezery ve vzdělání – o pilířích moderní literatury – alespoň takto.
Auto nechávám na parkovišti před nádražím v Ružomberku a za 1,55 EUR se vezu jednu stanici rychlíkem do Liptovského Mikuláše. Autobusové nádraží je v Mikuláši 5 minut chůze od toho vlakového. Mám asi třičtvrtě hodiny času a tak blízké okolí několikrát dokola procházím. Na autobus čekám až do 8:30 – ale je pozdimní slunečné ráno, chlad přiměřený a výhled na Roháče monumentální.
Do Jasné platím řidiči autobusu 1,2 EUR za sebe a další 0,3 EUR za můj bágl. Z nádraží vyjíždí autobus poloprázdný, do Jasné přijíždí přeplněný. Mám pocit, že všichni se zrovna dnes rozhodli vyrazit nahoru na hřeben Nízkých Tater. Na druhou stranu – není se čemu divit. Příslib úžasného dne visí ve vzduchu a pro toho, kdo dokáže vnímat je to dnes jednoznančné.
U terminálu lanovky pořizuju za 16 EUR vývoz na Chopok a paní mi nezapomene připočítat 2 EUR zálohu na plastovou kartičku, kterou při jednosměrné jízdě nemám kde vrátit. Lanovka mi prý jede v 9:30 – mám asi 10 minut čas. To stihnu vyšlapat k prvnímu přesedání – kabince na kolejích, která mne vyveze nahoru na Priehybu (1342 m.n.m.) – prvních cca 120 metrů převýšení.
V kabince stojím sám – je to nezvyk. V sezonu, by tu se mnou bylo narváno půlsta lyžařů. Jak malé děcko nadšeně pozoruju koleje po kterých se tahle pohyblivá místnost sune nahoru. I když stoupá kolejiště poctivých 45 stupňů a víc, podlaha je pořád ve vodorovné poloze. Kolem oken se míhají vršky smrků a já samovolně stoupám na úrověň obzoru lemovaného zasněženým hřebenem Poľany (1889 m.n.m.) a Zákľuky (1914 m.n.m.). Fascinuje mne ten kontrast – vymoženost jak z Verneových románů a relativně zachovaná vysokohorská krajina vzbuzující dojem divočiny.
Nahoře na hřebeni Priehyba mne překvapuje naleštěný automobil BMW. Čekal bych tu leccos, ale osobní auto? Jak se tu dostalo? To ho tady přepravili vrtulníkem? Asi vteřinu mi trvá, než mi docvakne, že to je výstavní kus, který míří na cílovopu skupinu, která si může dovolit ne zrovna nejlevnější lyžovačku v Jasné. Lyžařské středisko je před sezonou, ale stroj na vydělávání peněz a vše kolem, se na svoje nejplodnější období už pomalu připravuje. Repráky řinčí, sluníčko pálí, BMW na podstavci oslňuje, ….
Je 9:45 a vlekař zapíná lanovku. Uzavřená kabinka se mnou stoupá do 2024 m.n.m.- téměř na vrchol Chopku. Mrazivě zasněženého Chopku. Je chladno, studeno, větrno a křupavo. Při každém šlápnutí vydá sníh ten krásný zvuk, kterého se při každoročním prvním sněhu nemůžu dostatečně nabažit.
Úžasný kontrast. Dole – o 1400 metrů níž – po sněhu ani památky a tady to je už na lyže. Kdybych si vzal své backcountry s tuleními pásy, výrazně bych svůj přesun k Donovalům urychlil. Tedy alespoň dneska, protože kam dohlédnu, tam je sněhu dostatek.
Vysokohorský vítr mne během pár vteřin probere ze zasnění. Nasazuji kapuci, protože jsem do báglu po letní sezóně zase nepřibalil čepici :-( Tatranský horský vítr má svoji specifickou vůni. Je v ní neustále roztodivně namixovaná směsice nažloutlých trsů trav, vlhké hlíny a lišejníku, šmrncnutá esencemi nekončících obzorů.
Hlavní nízkotatranský hřeben se vlní – do šířky i do výšky. Teď zrovna do výšky. Obcházím skalisko a stoupám na Dereše (2003 m.n.m.). Před třemi lety jsme tady u toho šutru s Irčou spali. Roztáhli jsme si spacáky ještě při západu slunka, uvelebili se na nich a popíjeli skvělý tramín. Vzbuzovali jsme u skupinky turistů opožděně se vracejíc na chatu velký podiv. Evidentně nám záviděli – víno, hliníkové outdoorové pohárky na víno i to, že si poleháváme a na rozdíl od nich nás už nečeká žádný sestup. Jenže dneska bych si na stejném místě moc nepohověl. Leda bych odházel 10-15 cm sněhu a postavil si sněhový větrolam proti neodbytnému severnímu větru.
Před těmi třemi roky jsem při zrychleném ranním přesunu narazil na táhlém hřebenu před Poľanou (1889 m.n.m.) na stádo kamzíků. Bylo jich hodně – napočítal jsem jich 14 – a dostal jsem se k nim hodně blízko. Teď fouká vítr od severu, je tedy příznivý pro to, abych se k divokým horským kozám přiblížil proti větru. Z dobrodružných knih mého dětství si tuto základní poučku velmi dobře pamatuji :-)
Tehdá jsem kamzíky potkal v Sedle Poľany. Tam bych měl dorazit za 1,5 km. Kecal bych, kdybych tvrdil, že mi je jedno, zda dnes kamzíky horské potkám nebo ne. Pokud by se mi je podařilo natočit a nafotit, byl by to další skvělý „úlovek“ do mé sbírky „lovů beze zbraní„.
Sníh křupe pod mými novými koženými botamu Utah. Ještě je nemám moc dobře rozchozené a tak je neovládám tak dokonale jako ty staré, které mi už po dvanácti letech dosloužily. Ve sněhu zkouším tyhle „Utahy“ prvně a nepochybuju, že obstojí. I když budu šlapat ve tvrdém či mokrém sněhu celý den, nepropustí ani kapičku. A protože nebudou zevnitř mokré, nebudou ani po noci pod širákem ráno zmrzlé a budou se dát dobře obout.
Jako nějaký narcis se zalíbením pozoruju svá chodidla – v ještě nepoznamenaných botách. Zatím jsem zatím ani jednou neuklouzl, což je v tomhle terénu trochu zázrak. Kombinace mozek-chodidlo je jeden z nejúžasnějších každodenních zázraků, jenž směle konkuruje nejmodernější technice. Jaký to musí být dokonalý algoritmus, který ve zlomku sekundy nejenže správně vyhodnotí místo na které došlapuje kožená bota, ale dokáže informaci neskutečně rychle poslat ke každému svalu v těle. Kolikrát záleží na drobném natočení chodidla, nepatrném přenesení těžiště, máchnutí rukou pro udržení rovnováhy – tisíce variant podle tíhy, nabalení a přitažení kletru. Velký programátor má svůj software dokonale odladěný, protože funguje bez ohledu na počasí, denní dobu a hotline podporu :-)
Jsem na hřebeni tři čtvrtě hodiny. Nepostupi moc ryche. Vždyť jsem teprve půl kiláku za kótou Dereše (2003 m.n.m.). Zdržuje mne, že každou chvíli zastavuji, vytahuji mobil a fotím nebo točím. Je to jedinečná příležitost, kterou si nemohu nechat ujít. V tomhle počasí se musí fotky povést i kdybych objektivem mířil úplně naslepo. Sníh a krystalky ledu tvoří na každém šutru originální umělecké dílo. Proti tomuhle se může každá umělecká galerie zahrabat.
Šlapu za sluncem, takže jej mám skoro pořád v očích. Díky tomu mají i rádobyvšední sněhovo-kamenné útvary geniální nasvícení a poskytují mi nevšední náhledy, které se už za okamžik nikdy nebudou opakovat. Obcházím skalisko z prava, takže mi na chvíli kryje ostré slunce a já si můžu vychutnat modrý stín, který dává námrazkům vyniknout úplně jinak.
Za skálou vystupuje obzor s nejbližším větším vrcholem Kolistá (1937 m.n.m.). Je celý v bílém a jeho oblý vrchol mezi těmi ostatními trochu vyniká. Zarámovává mi pohled na cosi černého, co se pohybuje asi 200 metrů proti slunci. Uáááá! To je kamzík! Paráda! Rychle vytahuju zahřátý mobil z pravé kapsy. Vítr fouká pořád příznivě a tak se snažím při chůzi nedělat velký hluk. Na zmrzlém sněhu to je téměř nemožné, ale fičení a směr větru leccos utlumí.
Cvakám jednu fotku za druhou. Na sněhu potávám kamzíka prvně v životě. Nevím, jestli mne zpozoroval, ale blížím se k němu na 100 metrů a on je pořád na stejném místě. Fotím. Co na tom, že některé záběry budo rozmazané nebo zrnité. Vymažu je a ponechám jen ty povedenější. Co to ale občas vykukuje přes obzor? Že by další kamzík? Jasně! A ne jeden. Jak se opatrně přibližuji, vidím třetího, čtvrtého, pátého, šestého, …. Počítám je několikrát a 3x po sobě se dopočítávám, že jich je přesně čtrnáct. Stejný počet jaký jsem kousek odsud viděl před třemi roky!
Nepochybně se jedná o stejné stádo, které se pohybuje – i tady ve výšce cca 1900 m.n.m. – pořád ve svém teritoriu. Tohle setkání s úžasnou masivní zvěří je pro mne uhrančivé. Pohyb jejich pružného, elegantního těla, neustále plného energie a síly je v tomhle terénu fascinující. Vím, že to je pro jejich přežití nezbytné protože ve vysokohorském, nechráněném a otevřeném prostředí není jiná možnost, ale stejně tím jsem, tváří v tvář, uchvácený.
Pozoruju stádo horských koz dobrou půlhodinku a využívám toho, že jim evidentně nevadím. Nechávají mne přijít skoro na 7-8 metrů blízko. Jak se přiblížím přes tuhle hranici, posouvá se celé stádo dál ode mne. Dokonce schází za sněhovou hranu hřebene, do místy brutálně nepřístupného terénu. Ale velcí i malí kamzíci s tím rozhodně nemají problém. Traverzují si úplně volně i ve srázu, kde bych si to bez jištění netroufnul. Vůbec jim nevadí, že je pod nimi aspoň třistametrový sešup. Vražedný terén, ale přesto se pohybují rychleji než já po rovném hřebenu.
K jejich oblíbené kratochvíli patří hromadné přecházení z jedné strany hřebene na druhý. Soudím tak alespoň podle stop, které přetínám cestou na Poľanu (1889 m.n.m.) a Kotliská (1937 m.n.m.). Zdá se, že se jim nejvíc líbí u kosodřeviny v kotli pod Kotliskou. Říje jim prý končí až v prosinci, tak je raději nebudu provokovat a pokračuju dál směrem na západ.
Tady, půli cesty mezi Kotlisků (1937 m.n.m.) a Chabencem (1955 mn.m.) jsem loni, po třídenním pochodu z Kráľovy Hole sestupoval volným terénem dolů do Lomnisté doliny. Chtěl jsem se podívat na místa, kde komunistickému novináři Janu Švermovi jeho soudruzi ve spánku čornuli boty a on tam pak umrzl. I s botama to byl velmi náročný sestup. Dneska jej rozhodně opakovat nebudu. Loňská noc v dolině Asmolovovy chaty nebyla vůbec příjemná.
V mírném stoupání šlapu na Chabenec (1955 m.n.m.) a samotný vrcholek míjím z leva. Tady už je sněhu o poznání méně než na začátku cesty. Ale když sejdu z prošlapené stezky, zapadám do sněhu místy i po kolena. Vítr vydatně pofukuje a tak si střídavě nasazuju a sundávám kapuci – když tu – vo ti vidím? Pletená červená čepice a moirový univerzální rukávec! U tyče značící zimní cestu leží pletený rudý kulich a rukáv-šála. Jsem tu široko daleko sám a tak evidentně nemůžu u nikoho ověřit, zda tyhle ztracené části oděvu nepatří jemu.
Chvíli váhám, zda pověsit či uvázat čepici se šálou na tyč, kdyby se někdo pro ně vracel nebo je vzít s sebou. Nemám rád odpadky v přírodě. A pokud si čepici se šálou někdo nevezme, stanou se z nich přes zimu nepoužitelné věci, které každý kolemjdoucí vyhodnotí jako smetí. A ne každý poutník, který si jich všimne je bude ochoten snést do nejbližší popelnice.
Nerad dělám kompromisy, ale právě nyní jeden činím. Přidělávám čepici viditelně na tyč, rukávec vážu v půli na uzel a nasazuji si jej jako čepici na hlavu. Asi jej vyhazovat do popelnice nebudu. Po zbytek mého víkendového putování mi dobře poslouží. A zřejmě se stane součástí mého báglu, stejně jako zavírací nůž, čelovka, multifunkční kleště, pevná šňůra, lékárnička, lžička, outdoorová útěrka, …. Tyhle věci mají v mém báglu své přesné místo a zpravidla je po návratu z vandru z kletru ani nevytahuji.
Scházím pozvolna z Malého Chabence (1839 m.n.m.) dolů do Sedla Ďurkovej. Asi 100 výškových metrů pod sedlem je útulňa Ďurková. I dneska ji míjím, aniž bych k ní sestoupil. Už po třetí. Uvědomuju si, že vlastně ani nevím, jak ona legendární útulňa vypadá. To mi v tuto cvíli ani tak nevadí, jako mi později vadí to, že jsem si tam nenabral pitnou vodu. Spoléhám se na sníh.
Jak postupuju blíž a blíž k Donovalům, sněhu ale pomalu a jistě ubývá. Už hezkých pár kilometrů není kolem mne souvislá bílá plocha. Na Zámostskej hoľi (1630 m.n.m.) už převládá skála a traviska bez sněhu. A na Latiborskej hoľi (1648 m.n.m) tvoří sníh jen ojedinělé malé bílé ostrůvky oprostřed hnědých trav.
Slunko se zatím drží na úrovni Veľké Chochuľe (1753 m.n.m.), takže by mělo být ještě aspoň hodinu světlo. Nastává čas začít se dívat po místě, kde zalehnu. Stan s sebou netahám, takže rovinka nemusí být moc velká. Ale rozhodně to musí být rovinka. Před měsícem při přechodu Malé Fatry jsem ležel v dešti na úpatí Stohu, pokroucený jak paragraf. Dnes je ukázkové slunečně podzimní počasí a já jsem navíc vybaven nově zakoupenou hamakou, která mi zaručí příjemnější nocování. Předpokládám, že nebude potřeba vázat hamaku, protože to na déšť rozhodně nevypadá a vyspím se v bivakovacím pytli třeba na chodníčku. Stejně ale periferním viděním sleduju smrčky kolem stezky a podvědomě tipuju, kde by šla houpací síť uvázat.
Slunko vklouzlo za boční hřeben vrcholu Košarisko (1694 m.n.m.) a začíná se smrákat. Chci-li se na nocování připravit bez čelovky, měl bych s tím začít nejpozději během pěti minut. Minul jsem Skalku (1549 m.n.m.) po pravé ruce a kráčím téměř po rovném, 100 metrů širokém hřebenu. Tady si můžu lehnou téměř kdekoliv. Ale protože jsem při nocování na hřebenu nezažil noc bez nočního větru, hledám rovinku za nějakým větrolamem – kosodřevinou či smrkem.
Těsně před začátkem stoupání na Košarisko (1694 m.n.m.) je hřeben široký skoro 150 metrů a na jeho severozápadním okraji je přesně na zlomu desetimetrový ostrůvek kosodřeviny, která mi poslouží jako ochrana proti severnímu větru. A je u i dlouhý pás sněhu ze kterého si můžu roztopit vodu na uvaření večeře. Rozhodnuto – nocovat budu tady.
Jde to ráz na ráz – rutina. Nejdřív nabrat do ešusu sníh, zapnout plynový vařič naplno a nechat sníh rozpustit, abych získal aspoň půl litru vody. Pak vytáhnout nepromokavý bivakovací pytel, nafoukat karimatku a zasunout ji do pyle, na ni rozložit můj zimní spacák. Připravit těstoviny na vaření. Odběhnout si vyfotit poslední odrazy slunka na obloze. povečeřet a zapít posledním lokem matonky. Umýt ešus a uložit všechny věci do báglu – medvědi mají sakramentsky dobrý čich. Vyzout boty, uložit je taky do báglu a nasoukat se do spacáku.
Je to nádherný pocit svobody, umět přenocovat téměř kdekoliv a za jakéhokoliv počasí.
V ešusu si nechávám nově roztopený sníh, abych se jím nemusel ráno zdržovat. Bude mi stačit jen zapnout vařič a za pět minut můžu nalít vařící vodu do hliníkového pytlíku s horkou čokoládou – připravil jsem si ji z vojenského MRE balíčku.
Hlava mi čouhá ze spacího pytle ven. Kupodivu se mi zdá relativní teplo. Poslední záchvěvy indiánského léta. Rád si je vychutnám. Dnes to bude určitě zážitek, protože měsíc je skoro v úplňku a vysokohorská krajina je oděna do měsíčního svitu. Pravý úplněk je sice až za tři dny, ale to mi nebrání, abych si nevzpoměl na podzimní „úplňkové“ spaní pod širákem – s Irčou pod nejvyšší horou polských Tater, Královskou noc na hřebeni za Hošťálkovou, kufrovací úplňkovou noc po vyžumarování propasti Zvonivá jama, ….
Pokaždé, když se v noci budím, měsíc mně příjemně osvěcuje noční krajinu. Když se soukám do spacáku, měsíc je na jihovýchodě. Snažím se najít známé souhvězdí, abych se mohl v noci rychle orientovat kolik je asi hodin, aniž bych se musel dívat na displej mobilu. Ráno až bude čas vstávat, by měl být měsíc na západě, za tamtím bočním hřebenem Košariska (1694 m.n.m.). Počítám s tím, že vstanu za tmy, abych se mohl bez stresu sbalit, posnídat a ještě před svítáním vyrazit na stezku.
I když jsem dnešním putováním poměrně unavený, spím přerušovaně. Ale nevadí mi to. Už delší dobu se snažím poslouchat lépe své tělo. Když se mu nechce spát, přepínám okamžitě do náhradního módu – pozoruji noční krajinu, kombinuji zítřejší varianty cesty, vzpomínám na zaváté cesty, pátrám zda se tu nepohybuje medvěd, hledám souhvězdí, ….
Budím se takto několikrát za noc. Teď ale už nevidím měsíc. Je pořád ještě tma i když krajinu stále osvětlují jasné hvězdy. To je divné. Měsíc už tedy musel zapadnout za hřeben. To by muselo být ale něco po šesté ráno. Vytahuji tedy mobil abych zjistil kolik je hodin doopravdy. Do pytle! Mobil nereaguje! Vypráskala se baterie. A to jsem měl zaplý režim „ultra stamina“. Je to jakási vychytávka výrobce mobilů Xperia, která slibuje lepší schopnosti šetření baterie tím, že v telefonu vypne většinu funkcí a ponechá jen ty základní. Ještě při sestupu z Ďurkové (1751 m.n.m.) mi informační panel na telefonu slibuje 3 dny provozu v tomto nouzovém režimu. A teď, po cca 10 hodinách provozu je mobil mrtvý! Dneska už člověk nemůže věřit ničemu. Třeba jsem trošku nespravedlivý a možná jsem výrazně zvýšil spotřebu baterie tím, že jsem se neomezil v točení a focení.
Každopádně mi nezbývá než vytáhnout náhradní mobil, zapnout jej i bez přehozené SIM, abych zjistil kolik hodin je přesně, zda už vstávat a nebo si ještě schrupnout. Je 3:01! Tak to si ještě chvíli poležím. Ale kde je ten měsíc? Chvíli mi trvá, než záhadu vyluštím – západ je přesně za hřebenem. Kdybych tedy vylezl nahoru, viděl bych měsíc schovaný za kopcem v plné parádě. Vychutnávám si slastně pár závanů relativně vlahého nočního větru a když otevřu znovu oči, vidím na východě světlý pruh oblohy. Svítá!
Soukám se ze spacáku, balím jej do kletru, vyfukuji karimatku, zapaluji vařič abych dal vařit včera rozpuštěný sníh, smotávám bivakovací pytel a vše skládám do báglu tak, abych si na něj mohl pohodlně sednout a posnídat. Do hnědého uzavíratelného hliníkového termosáčku nalévám vřící vodu, pytlík zavírám a protřepávám, aby se čokoláda v prášku co nejlépe rozpustila. Dobře se při tom zahřívají trochu prokřehlé dlaně. Než dobalím ešus a vařič, strkám pytlík s horkou čokoládou do kapsy. V ešusu mi zbylo ještě dvě deci horké vody. Je mi líto ji vylít a tak do ní sypu papírový pytlík velikosti cigarety – s kávou! Já odpírač kávy, který měl kafe v životě asi 3x! A tak začínám den hříchem :-) Američtí vojáci mají ve svých MRE balíčcích opravdový komfort – horká čokoláda, káva, žvýkačka, toaletní papír, vlhčený ubrousek, sirky, sůl, sladidlo, bujón, …. – to vše mimo snídani, oběd a svačinu. Při vzpomínce na socialistické armádní „kádečka“ (konzervovaná dávka potravin), které měly být obdobou amerických MRE, se musím nostalgicky shovívavě usmívat. Horká čokoláda v kapse příjemně hřeje.
Dožvýkávám kousek uheráku (ten na horách vydrží velmi dlouho, pokud se nesní), dřevorubeckého chleba s oštiepkem a zapíjím to instantní černou kávou. Když dopíjím kafe, načínám horkou čokoládu, které mezitím chládne na pitelnou teplotu. Je mi strašně fajn. Na východě jsou už ranní červánky v plném rozkvětu.
Pokouším se do náhradního mobilu N8 dostat micro SIM ze své Z1. Nechal jsem si pro tuto příležitost v N8 zastrčenou redukci SIM, takže ji jen vytáhnu, vklíním do ni micro SIM a zasunu. Zadám PIN a jsem na příjmu. Jenže – ouha! Redukce sice vysunout lze, ale jen do třetiny. Pak se zasekává a nelze ji vytáhnout úplně nebo aspoň tak, abych do ní mohl vložit SIM. Takže mám plně nabitý mobil bez SIM nebo vybitý mobil se SIM :-( Tohle není dobrá kombinace. Budu se muset obejít hlavně bez mapy, kterou mám právě na vybitém mobilu. Vzhledem k tomu, že mám jít terénem, kterým jsem nikdy nešel, vkrádá se do mého dosavadního klidu troška nejistoty.
Nedopíjím všechnu horkou čokoládu a dilema „kam s ní“ řeším jednoduše – zavírám hliníkový pytlík plastovým zipem a vkládám jej do pravé kapsy své fleece bundy. Aspoň mi bude zahřívat mobil. Nahazuju bágl na chrbát a vyrážím směrem na jihozápad – na můj dnešní první vrchol – Košarisko (1694 m.n.m.). Je to jen 150 výškových metrů, takže se určitě příjemně zahřeju.
Pohledy do údolí na obou stranách hřebene jsou nádhené, úžasné, fantastické, okouzlující, … To moře mlhy s vystupujícími osamělými ostrůvky musím zkusit vyfotit, i když pak na fotografii tak úžasně vypadat nebudou. Nezastavuju a za chůze sahám pro mobil. „Do pytle!“ kleju nahlas, abych si spontálně ulevil. Mobil je z poloviny obalen teplou lepící hmotou – horkou čokoládou. Kde asi udělali soudruzi z USA chybu? No, možná ji neudělali, protože uzavírací alobalový pytlík zřejmě není určen k nošení v kapse. A nebo jsem jej ne úplně dokonale zavřel. Teď už zastavuju. Shazuju bágl a vytahuju hnědý pytlík s teplou čokoládou. Mobil se snažím otřít o sníh ale moc to nejde – sníh je po ránu zmrzlý. Botou vyšlapávám ve sněhové návěji díru, kde sníh rozmělňuju a krystalky sněhu otírám o telefon. Nic moc. Sundávam fleece bundu, abych obrátil kapsu naruby a setřel zbytky horké čokolády o sníh. Ale zdá se, že čokoláda se navěky vpila do fleece podšívky a sněhem ji nevyčistím :-(
Ulepený mobil, ulepené ruce. Roztápím v dlaních hrudky sněhu a činím dvacátý pátý pokus o očistu. Poslední pokus. Ruce mám zmrzlé jak lední medvěd a ranní tatranský vítr se mi už zdaleka nezdá tak vlahý jako když jsem vylezl ze spacáku.
Jsem asi v půli kopce když míjim po levé straně pomníček. Všechny stopy těch kteří tudy šli předemnou jej míjí, ale já jsem zvědavý a neunavený. Těch pár metrů mi nic neudělá a dozvím se třeba něco zajímavého. Hmmm. Nevím, zda jsem na takový pomník narazil. Je věnovaný pěti chlapům z vesnice v údolí, kteří tady zahynuli pod lavinou, když v lednu 1945 pomáhali účastníkům SNP, kteří se ukrývali kolem Prašivé. Netypická smrt za války, netuctový text pomníčku. Jsem rád, že jsem těch pár metrů ve sněhu obětoval.
Vrchol Košarisko (1694 m.n.m.) nevypadá na to, že bych z něj měl sestupovat šestisetmetrové převýšení. Tedy abych nekecal, sestupuju. Plných třicet výškových metrů. Jenže pak jdu zase po rovince a za chvíli začínám cca 80 výškových metrů stoupat. Stoupat! A nemám mapu, tedy funkční mobil s mapou, takže nevím co mne čeká. Ani to, kolik kilometrů budu šlapat do Hiadelského sedla (1090 m.n.m.) nebo až do Donoval (980 m.n.m.). Nyní jsem odkázaný pouze na svoji mizernou paměť nebo na turistické ukazatele.
Na Veľké Chochuli (1753 m.n.m.) jsem z Košariska (1694 m.n.m.) po něco málo víc než kilometru pohodové chůze při mírném stoupání. Teď už budu konečně sestupovat! Sestupuju, ale je to takový sestup pro pacienty. Po pravé straně hřebenu velmi pozvolna traverzem občas sestupuju, občas stoupám. Vrchol Malé Chochule (1719 m.n.m.) míjím asi o pětadvacet výškových metrů.
Stejným traverzovacím způsobem putuju až na vrchol Prašivé (1673 mn.m.). Jednoznačně nejhezčí vrchol, který při svém víkendovém vandrování poznávám. Kolem samá kosodřevina a na kamennch mýtinkách je postaveno několik různě vysokých mohyl z malotatranských šutrů. Tohle místo má své úžasné genius loci. Velmi matně si vzpomínám, že ač jsem zde nikdy nestál, četl jsem o něm cosi ve spojitosti se základnou povstalců po potlačení „Slovenského národního povstání“. Pokouším se přivřít oči a přenést se do podzimu roku 1944. Pokud bych se tady někde měl opevnit, postavit bunkr a přežívat zde týdny, asi by to přestala být zábava a hra jako mé dnešní putování. Patina dobrodružství, romantiky a hrdinství by byla setřena dřív než bych se na Prašivou vyplazil. Pokud by mne při mém pověstném „štěstí“ nesejmula nějaká kulka už dole v sedle.
Teď konečně nastává ten dlouho očekávaný sestup. Prvních pár set metrů mírně na jih, pak prudčeji na jihovýchod a nakonec nejvíc a nejdéle na jihozápad – až do Hiadeľského sedla (1090 m.n.m.). Asi tak v půli sestupu potkávám v protisměru starého pána – odhaduju dost přes sedmdesát. Jde bez hůlek a podle báglu tipuju, že jen na jeden den. Zdravím jej a bez zastavní pokračuji. Za dalších 200-300 metrů potkávám starší paní, s hůlkami a malinkým báglíkem na zádech. To bude určitě žena toho pána,ktého jsem před chvílí potkal. Také ji zdravím a přidávám větu o tom, že jim ten výstup nahoru na Prašivou vůbec nezávidím. Paní přitakává a dodává, že to není žádná sranda, zvláště když je jim oběma 155 roků.
Zarazím se a trochu nevěřícně se ptám kolik že jim tedy je? Vím, že není slušné se žen ptát na jejich věk, ale když už s tím paní sama začala, předpokládám, že můj dotaz nebude brát jako nezdvořilý. „… sedemdesiat tri a manželovi osemdesiatdva …“. Nevěřícně opakuju česky “ … osmdesátdva?“ Paní mne ujišťuje „Áno a každý týždeň musíme niekde na túru.“
S neskrývavým obdivem a radostí s paní pár minut klábosím a když se dozvídám, že její manžel každoročně stále absolvuje Jizerskou padesátku, skládám další poklonu. Myslel jsem si, že tak čilý senior nad osmdesát let je pouze můj guru Miloš Zapletal, ale jsem neskutečně rád, že existuje takových jedinců více. Dopřeje-li mi Pán takového věku, moc by jsem chtěl být v kondici s jakou jsem se dnes u obou manželů setkal. Vždyť výstup na Prašivou si odpustí i leckterý můj vrstevník! Mám reálnou motivaci :-)
Jsem v sedle a bez vody. Po sněhu tu není ani památky. Žádný potůček, žádná studánka – po zdroji vody ani památky. Mobil s mapou nefunguje, takže se nepodívám, kterým směrem se vydat, abych nabral zásobu tekutiny. Támhle je nějaká informační tabule. Jdu blíž a čtu „Špaňodolinský banský vodovod“. Připomíná, že tudy vedli povrchovou vodu, kterou zachytávali i z pramenů pod Prašivou. Vedli ji dřevěnými i kamenými koryty skoro 40 kilometrů kdesi ke Starým Horám, kde ji důmyslně využívali pro hornickou činnost. Začali s tím údajně už v roce 1561! To by bylo, abych tady někde nenarazil i po těch letech na vodu!
Ale kde? Kterým směrem se vydat? Už mám docela žízeň. Ha – támhle zakrývají smrkové větve daší informační ceduli, která navíc z dálky vypadá trochu jako mapa. Je to skutečně mapa – je v ní spousta značek, číslic, vyznačených polí a okruhů, symbolů padáků a vlaječek. Do turistické mapy jsou zaznačeny území, kde za války operovaly partyzánské skupiny, seskakovaly výsadky a byly partyzánské štáby. Je to zajímavé, ale přiznám se, že mne v tento okamžik více zajímá voda. Přes změť červených symbolů vidím zaznačené potůčky i několik pramenů.
Kašlu na propagandistické mapy. Rozhlížím se kolem, zkoumám vyšlapané cestičky a chodníky. Po vodě sice ani památky, ale tamhleta stezka vede mírně pod hřeben, zkusím ji prozkoumat. Během dvou minut míjím rozcestník a na něm šipku s informací, že pramen je 10 minut chůze pro svážnicové cestě. Paráda. Bágl zanechávám nahoře a jen s pet láhví se vydávám po vrstevnici na sever.
Skutečně – už z dálky nejprve slyším a po chvíli i vidím mohutný pramen, který se valí korýtkem ze svahu k cestě a volně se rozlévá i po ní. Voda je ledová a čistá. Nejdřív nabírám do dlaní a piju. To je lahoda. Jak málo stačí žíznivému člověku ke skvělému pocitu? Nabírám plnou petku. Vystačí mi určitě na zbytek dnešní cesty.
Kousek za pramenem napravo ud cesty je kamená mohylka s prorezavělou vojenskou přilbo a stejně prorezlým a rozpadlým kotlíkem či ešusem. Zlatý nápis na černé mramorové desce oznamuje, že tady na konci června 1944 seskočila skupina sovětských partizánů, kteří organizovali přípravy na SNP. Představuju si jaké to muselo být skákat v plné polní za tmy do lesa. Sám jsem na padáku skákal pouze jednou – za denního světla, bez zátěže a na rovnou plochu letiště. Ti chlapi museli mít velkou kuráž.
Odpočatý a napojený hážu bágl na záda, sestupuju patnáct výškových metrů pod sedlo a vydávám se po žluté značne na západ. Nemusím stoupat víc než 200 výškových metrů nahoru na Kozí chrbát a pak stejné metry dolů. Po vrstevnici celý Kozí chrbát pohodlně obejdu. Volím pohodlnější cestu proto, že mne začíná pobolívat levé koleno. Už vím, že po osmi hodinách náročnější chůze začne hodně moc bolet.
Před čtyřmi lety jsme tlačili svá horská kola z Hiadělského sedla na Kozí chrbát. Zážitek na který se nezapomíná. Jsem rád, že dnes tu nejsem s kolem a že nemusím přes vrhol. Nestydím se za o, že jej obcházím.
Levé koleno už o sobě dává pořádně vědět. Pobolívá až bolí. Ale já si notuju „Když to jde, tak to de. A když to nejde, tak se musí šlapat a ono to přejde!“ Funguje to. Budu častěji odpočívat, abych nedopadl jako před měsícem na Malé Fatře. A přemýšlím, zda bych neměl ten třetí pokus o Matternhorn vzdát. Jsem na vážkách. Třeba se mi časem podaří koleno dostat do staré formy, budu-li jej častěji zatěžovat a pozvolna zátěž zvyšovat. Tělo si samo řekne, kdy má dost.
Kráčím po žluté značce, téměř kopírující vrstevnici úpatí Kozího chrbátu (1330 m.n.m.). Tak tady někde vedl ten Špaňdolinský bansky vodovod. Tahle stezka občas zařízlá do skály má zhruba 450 let. I dnes to tady působí skoro jako divočina, ale tehdy to musel být pro nevolníky téměž nadlidský úkol tady mýtit stromy, sekat skálu, stavět žlaby. A hlavně vodovod po generace udržovat, aby se nepřerušil příval vody na kterém byly závislé šachty skoro až u Banské Bystrice. To muselo být příběhů. Zkouším se na chvíli vžít do role poddaného, který měl na starosti svůj úsek vodovodu a musel co nejrychleji předat zprávu o jeho poškození k šachtám. Nejkratší stezka po dnešních turistických značkách má přes 20 km, ale před těmi 450 lety to snad ani během jednoho dne zvládnout nešlo. Třeba ale měli nějaký důmyslný systém vodovodní pošty, štafetového předávání vzkazů, jezdce na koních, …
Polozasněný do imaginárních příběhů správců obdivuhodné vodní stavby se napojuju zpátky na hřeben a kráčím opět po červené značce. Táhlým výstupem míjím Handliarku (1208 m.n.m.) a Kečku (1223 m.n.m.). Tady si odpočinu a pojím. Tady už to znám. Když jsme tudy projížděli na horských kolech, měli jsme zde zastávku a chvíli jsme zde lenošili.
Ležím ve vysoké zežloutlé trávě, vyhřívám se na slunci, pochutnávám si na uheráčku, parenici a dřevorubeckém chlebě. Do chladivé vody nabrané z pramene pod Prašivou sypu z MRE pomerančový instatntní nápoj. Příjemné osvěžení.
Zleva, z poza obzoru slyším někoho přicházet s komentářem: „… najprv na kozy a potom na chrbát?“ Míjí mne, Kozí chrbát (1330 m.n.m.) je na opačnou stranu.
Je tu příjemně. Sucho, ani chladno, ani zima, měká tráva, sluníčko, nemám hlad ani žízeň, největší únava už opadla … Je čas se zvednout a posunout se zas dál. Teď už by to se mnou mělo jít jen z kopce. 250 výškových metrů.
Napadá mne, že když mám stále problémy sehnat za rozumniu cenu americké MRE, mohl bych si je zkoušet poskládat sám. Většina pytlíků má alternativu, kterou lze sehnat i v našich obchodech. Sušené maso, žvýkačky, energetické sladkosti, kafe, instatntní ovocný nápoj, ….. Všechno to sice není ve vodotěsném balení, ale to by až tak nevadilo. Za dlouhých zimních večerů se budu muset podívat na energetické a výživové hodnoty jednotlivých MRE menu a prorovnat je s dostupnými alternativami. Pak bych mohl porovnat ceny za jaké je lze pořídit a objem do kterého půjde dané menu vměstnat. V hlavě kalkuluju ty věci, které vím kolik stojí a sčítám. Alespoň orientačně. Hmmm. Tak z toho žádný byznys asi nebude :-( Jestliže originální MRE pořídím za 150 Kč, poskládaný balíček mne vyjde na dvojnásobek.
Scházím z Kečky do „ztraceného údolí“ – alespoň tak jsem si tohle místo nazval před lety. I když to v pravém smyslu údolí není. Ale úžasně uzavřený prostor to je. Na jeho okraji, když vstupuju z louky do lesa, potkávám hledače s detektorem kovů. Právě cosi doluje svoji polní lopatkou zpoza mechem obrostlého kamene.
Zdravím jej a šprýmovně dodávám „Tady to je marné, tady už nic nenajdeš. Za ty roky to tu je 10x překopané …“ Dívá se na mne trochu nedůvěřivě a pak trochu odměřeně dopovídá „Ja už tu jazdím 10 rokou. Každý víkend niečo nájdem.“ A ze sumky u boku cosi vytahuje. „Toto som našiel dnes!“ a podává mi úžasně zachovalou vojenskou přezku na opasek se znakem Slovenského štátu. Perfetně ji vyčistil, takže mi ihned připoměla přezku jakou jsem musel dva roky nosti já. Ta ale měla na sobě pěticípou hvězdu.
Beru svoji předchozí poznámku zpět a neskrývám nad jeho nálezem slova obdivu. Leží to v zemi 65 roků a po důkladném vyčištění vypadá přezka skoro jako nová. Jediná známlky rezu je v levém dolním rohu ze zadní strany. Chvíli si s hledačem povídám a dozvídám se, že tu toho bude mnohem víc, protože tady skončily dva lehké tanky. Po těch tu už není žádná viditená stopa, ale spoustu projektilů a zřejmě i výbavy tu zaryto do země určitě je.
Před sebou mám Donovaly skoro jako na dlani. Scházím do nich od osady Polianka. A nachce se mi věřit, že na louce, která v zimě slouží jako sjezdovka, vidím se klidně pást čtyři laně. Moc často na jeleny nenarážím, ale že na ně natrefím právě tady, o bych tedy prohrál všechny případné sázky.
Autobus do Ružomberka, kde jsem nechal auto, mi jede až za půl hodiny. Převlékám potrhané tričko za nepotrhané a zkouším stop. Páté auto mi zastavuje. Mladý pár mne bere až do Ružomberka a ještě si příjemně popovídáme. Skvělý stop :-)
Sestříhané video z dvoudenního putování po hřebenu Nízkých Tater – 8 minut:
Nesestříhané video z dvoudenního putování po hřebenu Nízkých Tater – 26 minut:
Fotogalerie z dvoudenního vandrování:
