22.4.2023 – Ivančena po letech a jinak

(Dazul) Irča vyrazila na výpravu Benjamínků kdesi ke Slavičínu a vzala s sebou Nika, Káju a její ukrajinskou kamarádku Zlatu. Já měl být doma s nejmladším Kubou a Myšákem, ale počasí se vyvrbilo úplně nejlepší v poslední době, proto jsem odložil pokračování ve zdění venkovního krbu ze šamotových cihel a vydal se po hodně letech na tradiční skautskou Ivančenu.

Myšáka jsem nalákal tím, že jsem mu nechal zjistit, co to ta Ivančena je a přislíbil mu, že si pak může nahoře koupit třeba nášivku na kroj. Protože Kuba ještě nemluví, toho jsem přemlouvat nemusel. Kubovi stačí když jede autem : -)

Po cestě si kupujeme něco na jídlo a pití a naším tereňákem vyjíždíme až na placené parkoviště u hotelu Bezruč v Malenovicách. Odtamtud to je nahoru k mohyle něco přes 3 km s převýšením cca 320 m. Pro Kubu to bude test, ale jsem připraven i na to, že by se mu chtělo spát a taháme s sebou v báglu 3 hamaky : -)

Kuba nedá jinak a chce nést bágl. A tak sundávám ten můj, kde mám drona, jednorázové pleny a bundu – není příliš těžký a sedí mu na zádech lépe než batoh s hamakama, jídlem a pitím, který nese Myšák. Jestliže si myslím, že po pár stech metrech mi Kuba bágl bez problémů předá, velice se mýlím. Je ochoten mi jej dát asi až po kilometru, ale mimo báglu musím na záda vzít i Kubu.

Jak jen to jde, odbočujeme z davu skautů kráčejícího po zelené značce na neznačený chodník a užíváme si výstup v tichu a vlastním tempem. K ostatním se připojíme cca kilometr pod mohylou. Asi kilometr Kubu nesu na zádech, ale když Myšák zavelí odpočinek a pití, využívám toho, abych po krátkém stávkování šel s Kubou, který se mne drží za ruku, až nahoru k mohyle. 

Ještě pár set metrů před napojením se na modrou turistickou značku, slyšíme skrze les jasné „Bom čiky bom, …“, které jsme se jako oddíl naučili tak před dvaceti lety na Ostrově od vedle tábořících Olomoučáků. Myšákovi je popěvek taky povědomý a říká mi, to vypadá, jako by to zpíval Pepa! A za pár minut, když se škrábeme na svážnicovou cestu s turistickou značkou, vidíme – Pepu : -) Teda, vidí jej Myšák, já si prvně všímám čtyř Šneků, kteří na nosítkách nesou popsaný mega šutr na mohylu. Tak přece jsme se se ŠESTKOU potkali : -)

Ale naše tempo výstupu určuje Kuba a námezní nosiči i se šutrem za chvíli mizí v davu před námi. Kubovi dělá evidentně dobře, když může kráčet sám a obzvláště rád prochází napříč stojícími hloučky. Kupodivu se mu od výrazně starších skautů nedostává žádných negativních reakcí, snad za to může oddílové tričko, skautský šátek, milé oči a bezelstný výraz.   

Využíváme toho, že jsme nahoru dorazili před zahájením bohoslužby i slavnostního aktu u mohyly, kdy tu je pořád ještě málo lidu a v klidu odpočíváme, jíme, prohlížíme si mohylu. Kuba se nenechává absolutně ničím rušit a zvolna narůstající hustota skautského lidu mu evidentně vyhovuje a korzuje mezi nimi, aniž by jej trápilo, že se může ztratit. Ale nespouštíme jej s Myšákem z dohledu.

K mohyle se neustále táhne lidský had jak při Zlaté horečce na Chilkoot, když Myšák velí k sestupu. A tak beru za ruku protestujícího Kubu a pomalu kráčíme stejnou cestou dolů.  

Podobně jako s Kubou jsme tu šli s Irčou za podobného počasí před třiceti lety s naším nejstarším Pájou. Matně si pamatuju, že jsem Páju nesl mnohem delší dobu než Kubu, ale v té době byl Pája o dva roky mladší než nyní Kuba :-)

Zpátky doma jsme po druhé hodině a protože si Kuba zdříml v autě, nedaří se mi jej uspat. Tak jej nechávám si hrát kolem baráku a pokračuju ve stavbě krbu. A ještě mi zbývá čas na ten paraglide v Hološíně jak jsem Myšákovi sliboval, ale Irča se z Benjamínkovské výpravy vrátí později, než jsem předpokládal, tak padák necháme na jindy – nemůžeme mít přece úplně všechno : -)

Tříminutové video z dnešního úžasného dne: