2.-8.5.2020 – JAK SE (NE)STÁT PILOTEM : -)

(Dazul) Náročných 7 dnů strávených převážně v Josefově, pro sebe rozděluji na tři vzájemně se prolínající části – samotný kurs motorového paraglide, skauting a vytrácející se hořkokyselé vzpomínky na vojnu.

Musím ale začít vzpomínkou na dobu, kdy ještě Šlemík žil a pohyboval se kolem oddílu (Lvíčata Vsetín). Ten mi zařídil, abych mohl letět na Hřibově padáku z Trojúhelníku – Vsetínské sjezdovky na Ohradě. Ještě před tím Šlemík o svém prvním letu na paraglide bájil kudy chodil, není tedy divu, že jsem neodolal a chtěl okusit totéž. Díky němu se to podařilo. Šlemík naznačoval, že si ten padák od Hřiba koupí. Bylo to 20.2.1991. Zápis v tehdejším cancáku začíná slovy: „Letěl jsem! Poprve v životě jsem letěl …“ Živě si pamatuju, že jsem při svých dvou sletech ten strom v dolní části sjezdovky sice netrefil, ale vítr po přistání na něj červený vrchlík „kornyše“ nafoukl. Když jsem pak klepal u nejbližší chalupy, pán mi automaticky půjčoval žebřík s tím, že je na to zvyklý. Byl to tehdy zásadní let mého života a iniciační zážitek, který pokračoval tím, že jsme o pár let později v trojici Míla, Pípa a já od Šlemíka paraglide společně za 9000 Kč odkoupili – vydělali jsme si na to společným podnikáním při šití spacáků. S červeným křídlem jsem poskakoval sám či společně s rovery vsetínského střediska na všemožných mezích, nejčastěji v Janové. Do vzduchu se mi podařilo dostat Irču a jednou dokonce snad letěla i Fantíkova maminka : -) O dalších pár let později (1999) jsem zakoupil společně se svým bývalým oddílovým vůdcem Leškem úplně nový paraglide značky MAC, typ JOINT. A k tomu konečně i záložní padák, sedačku, letecké karabiny. Sám jsem ještě přikoupil kvalitní přilbu, variometr, pultík, … To už bylo na regulerní létání i z vysokého kopce a tak jsem šel na několikadenní kurs u dnes už zaniklého výrobce paraglide Boomerang. Kurz finalizoval slety z Javorového u Třince před zkušebním komisařem. Mám zafixováno, že se tehdy organizátoři včetně zkušebního komisaře večer hezky picli a pilotní průkaz nevydali nikomu, ač jsem byl ujištěn, že já jej dostanu (proti ostatním jsem měl cosi nalétáno bez oficiálního posvěcení, což instruktor samozřejmě poznal). Na ObRoku 2003 jsme paraglide využili v rámci programu a presentace našich RS – za lanem jsme ručně vytahovali zájemce do výšky pár metrů a dopřáli jim několikametrový let. Několik desítek odvážlivců si odváželo domů silný zážitek : -).

Efekt této aktivity byl tak silný, že se do týdne ozvali RS ze Slavkova a Hodonína, kteří si přijeli vyzkoušet paraglide na školní mez v Ratiboři – Hološíně. Byli tak nadšení, že jsem jim ten starý červený padák (který jsme v oddíle poslední roky používali jako dekoraci při HELPu) daroval, aby mohli pobíhat na nějakých mezích tam u nich doma a nemuseli k vůli tomu cestovat na Valašsko. Potřebu „zlegalizovat“ své létání jsem dovršil v roce 2007, kdy jsem vyrazil na druhý kurs paraglide, tentokrát u MAC školy – s dolétáním na Stráníku u Žiliny. A pilotní průkaz tentokrát, po opětovném úspěšném dokončení kurzu, dorazil – paradoxně do nemocnice : -(

Při podzimním plánování aktivit na rok 2020 jsem si mimo tradiční akce s pádlem, pod plachtami, na laně, s báglem, běžkami, kolem, kite, … vzpomněl i na aktivitu, kterou dávný oddílový přítel Serži nazval „sportem starých pánů“ – motorový závěsný kluzák. Nastal čas, abych si tuhle aktivitu odzkoušel. Pamětliv toho, že „poutník, který kdysi vyšel z města Tarsu, říkal, že je dobré mnohé vyzkoušet a nejlepšího se přidržet …“   Abych se přidržel, musím vyzkoušet. Ani cifra 16800 Kč za týdenní kurz (s vlastním stravováním a ubytováním) mne neodradila. Vidině, že poletím i za bezvětří, neumím odolat. Jsem jenom slabý chlap. 

K rozhodnutí vyzkoušet motorový paraglide přispěl i fakt, že se mi při volném polétání „na mezi“ neúmyslně otevřel záložní padák a když jsem si jej chtěl nechat u výrobce MAC v Rožnově odborně zabalit, oznámili mi po týdnu, že jej nezabalí, protože je 20 let starý a takový padák nemůže projít technickou prohlídkou – ani padákový kluzák, ani záložák. A jak se to v takových případech dělá, nezapomněli nabídnout řešení : -)  Mne nikdo o kvalitách padáků MAC přesvědčovat nemusí a myslím si, že i ve světovém srovnání výrobců si rozhodně nestojí špatně. Úměrně tomu si výrobce buduje dobré vazby na školy paraglide, inspektory, servismany, … – standardní obchodní vztahy popsané v nesčetných učebnicích, které navíc i fungují. Nicméně investice do nového kompletu (vrchlík, záložák, sedačka) je cca 60 tisíc a při zvážení životnosti (třeba sedačka má díky karabinám životnost maximálně 10 let) jsem na rozpacích, zda má v mém případě smysl do toho jít.

V září 2019 mi taky dorazila z Letecké amatérské asociace ČR informace, že buďto si svůj stávající Pilotní průkaz prodloužím (za cca 50 Kč + lékařskou prohlídku nově platnou do 75 let pilota + vyplněný jednoduchý formulář) a nebo o něj příjdu.To byl důvod navštívit svého lékaře Maťu, se kterým jsem byl zcela určitě vícekrát na horském kole či běžkách než v jeho ordinaci. Když jsem se u něj objednával, po chvíli klepání na klávesnici udiveně povídá: „Šak ty si u mně ještě nebyl“. Přiznávám a ujišťuju jej, že nebudu zdržovat, že potřebuju jen to potvrzení. „Přijď, zdravý neodejdeš, nějakou diagnózu vymyslíme …“ Pilotní průkaz na paraglide (volné létání) mi nyní platí do roku 2029 : -).

Všechny tyto souvislosti zmiňuju proto, aby byla má snaha vplout do „sportu starých pánů“ jasná a přirozeně logická. Motorové létání na závěsném křídle totiž vypadá mnohem jednodušeji než je ve skutečnosti. Pominu-li cenu speciálního paraglide – křídla (to, co vypadá jako padák), krosny s vrtulí (to je ta pohonná jednotka), sedačky, barometrického variometru, záložního padáku – která se u nových kompletů pohybuje mezi 200-300 tisíci, existují ještě další „odrazovače“. Jedním z nich je váha krosny s vrtulí a prázdnou nádrží – cca 28 kg, s plnou nádrží i o cca 10 kg víc. Každý kdo šlapal po horách s třiceti-čtyřicetikilovým báglem ví, jak je běh či skok s takovou zátěží náročný. To, že se může s motorovou krosnou lítat pouze za bezvětří či klidného počasí a to pouze od východu do západu slunce, eliminuje statisticky čas na cca 2 hodiny po svítání a  cca 2 hodiny před západem, kdy zpravidla bývá vítr mírný a termika minimální. Ne, že bych tyto „zapeklitosti“ netušil, ale až zde na kursu jsem je vnímal se všemi jejich zákonitostmi. Když už se ale člověk dostane do vzduchu, je létání s motorem statisticky bezpečnější než mé dosavadní létání „na volno“. Nicméně si pořád nejsem jistý, že si jej můžu dovolit : -( 

Po absolvování kuzu už vím, že podle vyhlášky 108/1997 Sb. § 24, odstavec 6: motorový padákový kluzák je ultralehké letadlo. Ve srovnání s ostatními „ultralehkými letadly“ se jistě jedná, i přes nemalé počáteční náklady, o ekonomicky nejlevnější a nejdostupnější létání s motorem. Ročně prý v ČR přibývá cca 60 nových pilotů – držitelů pilotního průkazu k létání s motorovou krosnou (to je o stupínek vyšší pilotní průkaz než mám já na „volné létání“).

Kdo nezkusí, může jen těžko posoudit – a tak se přihlašuju na týdenní kurs „motorového paraglidingu“. Cena 16800 Kč (včetně přezkoušení na pilotní průkaz MPK) bez ubytování a stravy mne neodrazuje, čínská diverze v podobě importu covid-19 jen zbržďuje. Naštěstí jsem si prozíravě vybral termín kurzu v době, kdy už bylo možno tuto aktivitu absolvovat legálně. Koneckonců na rozdíl od povolené autoškoly sedím ve vzduchu na sedačce závěsného motorového kluzáku sám. To, že budu létat bez náhubku (roušky), je taky bez sankcí.

Když mi organizátor Jirka v úterý potvrdil, že v sobotu v 9:00 na letišti v Josefově začínáme a nedoporučil mi spaní někde v lese, začal jsem se pomalu pídit po nějakém nocležišti. Z Josefovského penzionu (500 Kč/noc) odpověď nedorazila a tak jsem nepohrdl Tajfunovou nabídkou, že můžu přespávat u nich v klubovně. S Tajfunem jsme se poznali na kursu instruktorské roverské lesní školy v Terčině údolí na Švýcaráku. Psal se tehdy rok 1997 a já se tam potkal s úžasnými skautskými osobnostmi v řadách instruktorů i frekventantů. Pořídil jsem tam i hezkou fotku (kdesi publikovanou) Grizlyho – Mirko Vosátky jehož ENCYKLOPEDIE TÁBORNÍKA z roku 1971 je legendární a za komančů patřila k základní oddílové literatuře. Už když jsem se na kurs motorového paraglidingu koncem roku 2019 přihlašoval, Tajfuna jsem kontaktoval a sondoval, zda bude mít chuť se potkat i když nebylo 100% jisté, že to vzhledem předpokládané náročnosti výuky a výcviku vyjde. Těšilo mne, že pořád platí okřídlené „Skaut všude bratry má“ I na své nynější zkušenosti z Jaroměře mohu potvrdit, že má : -) Když jsem se s Tajfunem a jeho otcem Sváťou později potkal i u nich doma, byl z toho pro mne skvělý večer nabitý informacemi a zajímavostmi nejen z historie Jaroměřských skautů. Těším se, až se Tajfun zastaví u nás v Kateřinicách.

Skautský domeček v Jaroměři je architektonicky hezká prvorepubliková stavba, která nezapře účel pro který byla budována. Roky před začátkem stavby na ni Jaroměřští skauti shromažďovali peníze, třeba tak, že bylo možno koupit jednotlivé poukázky – cihly na stavbu domku. Když se začala klubovna budovat, místo tradičního tábora trávili prázdniny na stavbě. Slavnostně svůj skautský domov otevřeli 30. května 1937. Připomíná to obnovený tesaný datum v kamenném základu domku. Jaroměřský skautský dům je větší než ten, který patří vsetínským skautům, ale menší než naše DBCB. Pozemek kolem domu mají jaroměřští významně menší než vsetíňáci. Co do počtu členů je skautské středisko v Jaroměři asi o třetinu až polovinu menší než to naše – vsetínské. Do pomoci při „korona nouzovém stavu“ se zapojili zřejmě aktivněji než vsetíňáci – v jedné z kluboven dokonce kompletovali ochranné štíty, které tamní roveři tiskli na 3D tiskárně, desinfikovali je a distribuovali potřebným. Z toho, co jsem viděl, mám pocit, že tamní skauti jsou příjemně aktivní a pozitivně vnímáni veřejností i radnicí. A mají tam „konkurenci“ v podobě pionýrských oddílů. Ti byli docela aktivní (v porovnání s ostatními) už v době, kdy jsem narukoval do Jaroměře – Josefova.

Kasárna na kraji Josefova. kde jsem byl nedobrovolně od jara do podzimu 1986 na PŠ (poddůstojnické škole), jsem při prvním i druhém nostalgickém průzkumu nenašel. Fakt. Připadal jsem si jako totální mešuge. Před těmi 34 lety jsem se na několikahodinovou vycházku dostal během 5 měsíců (v měsíčním „přijímači“ jsme neměli nárok) tak 5-6x. Po té, co jsem zjistil, že nejvyšší převýšení v Jaroměři je mezi hladinou Metuje a chodníkem na břehu, moc mne to ven z kasáren netáhlo. Do hospody nechodím dodnes a rovina kolem Josefova mne, ogara z Valašska, podvědomě ubíjela. Tehdá se v josefovských kasárnách říkalo, že „když vyhodíš za plot šutr, trefíš rusáka nebo cigána“ (roma). Ruští vojáci raketového vojska už v Josefově nejsou, zato odrbané domy z doby Marie Terezie, které před 34 roky připomínaly typické socialistické romské gheto, tam pořád jsou i s tehdejšími nájemníky. Úžasný návrat do reality. Na opravu josefovské pevnosti se nějaké stamiliony zřejmě najdou, obávám se ale, že na opravu několikaset let starých domů ne.   

Při druhém setkání mi Tajfun prozradil, že ty panelové kasárenské domy i kuchyň s jídelnou před lety zbourali. Domy cca 200 let staré stojí stále. V jenom z nich byla ošetřovna a pár dnů jsem si tam tehdy poležel s otravou krve, takže můžu osobně srovnávat. Ale zdá se, že se kolem roku 1800 stavělo výrazně kvalitněji než za socialismu. Alespoň v Jaroměři – Josefově. Tím se vysvětluje, proč jsem místo bývalých kasáren PŠ PVOS (poddůstojnická škola – protivzdušná obrana státu) nemohl najít a spolehlivě identifikovat : -)

Na PŠ v Josefově byla spíše „gumácká“ vojna se snesitelnou šikanou od 16:00, kdy gumy odcházely domů a moc v kasínu přebírali „staří“ záklaďáci. Pro jejich pobavení jsme museli my, zobáci, občas klikovat dokud se nezamlžily skla oken zevnitř. Zvláště v teplých letních podvečerech to bylo docela drsné. Nikdy bych nevěřil, že dokážu udělat 140 kliků : -( Sahara! Cigáro! Bufet! Na cvičáku (kousek od letiště), kde s námi byli pouze desátníci, bylo nutno absolvovat šikanozující zkoušení správně oblečeného atombordelu při překonávání Metuje … Z oddílu jsem byl zvyklý chodit s báglem na zádech a kytarou na rameni, takže mi v přijímači ani na PŠ fyzická zátěž nedělala zásadní problém. Navíc mi tatínek dal radu jak vojnu relativně zdravě přežít: „Nikdy nebuď první ani poslední! A pozor na to, když se zeptají – kdo umí hrát na kytaru – když se přihlásíš, půjdeš čistit hajzly nebo škrábať zemáky.“  A tak pro mne osobně nejtěžší na těch dvou zelených létech byla totální bezmocnost. Tak nějak se zřejmě musí cítit vězni v kriminále nebo zajateckém táboře. O rok starší kluci, kteří si potřebovali léčit své mindráky či vracet křivdy jenž se jim dostalo, když byli ve stejné situaci jako my, byli pány nad tvým zdravím i životem. Šikana skrytě posvěcená vojenskými předpisy a vyčůraností gum, kontráši kteří věděli vše o mém tatínkovi (byl u PTP) i to, že v oddíle nosíme žluté šátky, nabízení výhod politrukem když se staneme kandidáty na členství v KSČ, adorovaná tupost kam se podíváš, pochybné „zachovávej řád, řád zachová tebe“, … Zmatený spolubojovník ve světlé chvilce prohlásil: „Chlapi, kdybych to někdy chtěl podepsat, prosím vás, vražte mi bodák mezi šesté a sedmé žebro.“ 

Dovezl jsem Tajfunovi na památku CD s písničkama, které jsme s lidma v oddíle během let nahráli. A přidal jsem mu tam i tu, kterou jsem v roce 1986 smolil ve chvilkách volna na wc nebo někde v koutku mimo zraky velitelů – jmenuje se Jaroměř.  Při tom jsem si uvědomil, že jediné pozitivum (lze-li to tak nazvat) mé vojny jsou písničky, které jsem si tam při kytaře poskládal – třeba Zelená, Sůdruh poručík na mňa křičí, Missis Fantazie, Zelené Vánoce 1986, Nějak mi tu chybíte, …  S plnou odpovědností i po těch letech mám stále neměnný pocit, že pro mne osobně to byly dva naprosto promarněné roky. Na vojně jsem se naučil pouze a jen 3 věci, které jsem se v oddíle naučit nemohl : krást (když mi někdo ukradl část výstroje, musel jsem si ji taky někde ukrást), lhát (nebo mlčet a jen opticky otevírat hubu jako u vojenské přísahy) a zašívat se (když jsem dobře a rychle udělal nějakou práci, dostal jsem jinou, kterou zašíváci „nestíhali“). Naštěstí to za dva roky po té, co jsem se z vojny zdravý vrátil, prasklo a já nestačil celoživotně zdegenerovat. Nemusel jsem se sám sobě zpronevěřovat ani proto, abych dodržel slib, který jsem si na vojně dal – budu-li mít někdy syny, udělám cokoliv proto, aby na vojnu nemuseli – uplatím nebo emigruju. Před patnácti lety byla povinná základní vojenská služba, zaplaťpánbůh, zrušena. Takže ani Pája ani Zdendáš nemusí marnit čas, pokud nebudou chtít. Vůbec nepochybuju, že by v případě nutnosti oba na vojně obstáli lépe než já. Přiznám se taky, že tu část mých daní, která jde na AČR, platím rád – jen ať se ti, kteří chtějí cvičí, vzdělávají a požduchují mezi sebou, ale ať do toho za ty mé daně nezatahují moje děti. 

Protože vyjímka potvrzuje pravidlo, není paradoxem, že mezi aktivními vojáky AČR mám několik opravdu dobrých přátel se kterými nemám obavu viset na jednom laně, plout ledovcovou řeku na jednom člunu, spát v jednom záhrabu či jíst z jednoho ešusu. Uvědomil jsem si to znovu při únorovém bivaku pod hřebenem Malé Fatry, kdy mi nebylo dvakrát hej a Murza byl ochoten všeho nechat a spustit záchranou misi. Vím, že ví, že bych postupoval stejně. Netřeba více slov.  

Ale zpátky k týdennímu výcviku na MPK (motorový padákový kluzák). Z cca 70% byl podobný jako výcvik na PK (volné létání na paraglide) – aerodynamika, meteorologie, pravidla létání, vybavení, letová praxe, zdravověda, … Zásadní knihu PARAGLIDING od Richarda Plose mám v pevné vazbě ve vydání z roku 1999, ale brožované „první“ vydání z dubna 2018 jsem si raději zakoupil a na přezkoušení před zkušebním komisařem jsem si po večerech četl v poslední verzi. Zvednutí křídla (čelní start) i přistání se od volného létání víceméně neliší, jen drobnostmi. Ale odbourání těch léty zažitých úchopů, kontrolních pohledů, … trvá minimálně 2-3 dny. Ke klasické pětibodové předstartovní kontrole (postroj, šňůry, vrchlík, počasí, prostor) přibyla kontrola motoru a vrtule. Start a odpoutání na rovině s třiceti-čtyřicetikilovou zátěží na zádech mi přijde trošku náročnější než start z kopce při volném létání. Stejně tak přistání. Za letu člověk krosnu s motorem nevnímá, ale při dosedu na zem se v mžiku těch třicet-čtyřicet kilo projeví – ne každý to ustojí. A navíc ještě ty nervy, aby se po přistání šňůry nepřipletly do cesty vrtuli nebo se vrchlík nenalepil na horký motor. Pohonná jednotka má proti volnému létání spoustu výhod, ale taky nevýhod. Když s ní při přistání spadnu, něco praskne či se štípne, mám vyděláno : -(   

Složení účastníků kurzu je různorodé, sociální rozdíly se zde stírají stejně jako na vandru či na vodě. Nejmladší Saša, cca pětadvacetiletý voják, výsadkář s cca 15 seskoky tu je na roveň Jarkovi, který je o cca patnáct let starší, také voják s asi 8 zahraničními misemi a více než 1000 seskoky, de facto jeho nadřízeným. Mám pocit, že všichni k tomu přistupujeme s nepsanou pokorou a respektem. Instruktoři Jirka a Luboš jsou několikanásobnými mistry světa v soutěžních disciplínách, které se na MPK létají. Nemusí nás nijak přesvědčovat, že tomu rozumí a že od nich máme šanci mnohé pochytit. Drilování i zdánlivou buzeraci snášíme, zdá se, dobře. 

Výcvik je závislý na počasí = síle větru i na tom, jak jako celek zvládáme nezbytné úkony. Netroufám si odhadnout kolikrát jsem překlusal výcvikovou plochu s padákem nad hlavou, ale ke konci už mne to moc nebavilo. Do vzduchu při trénování odpoutání a přistání bez krosny (volné létání) jsme se dostali až (pro mne) poslední den. V 6:00 jsme vyrazili na svah s cca 30 m převýšením u obce Brtev, asi 30 km od letiště. Svah jsem si vyšlápnul 8-10x a téměř při každém letu si vyslechl oprávněné výtky na návyky z volného létání. Od 13:00 jsme už běhali s nastartovanou vrtulí (ale bez padáku) po letišti. Mezitím kousek teorie, další výukový film (v angličtině) s občasnými vstupy našich instruktorů. Před sedmou večer vytahujeme padáky, připravujeme krosny, Jirka předvádí let a v 19:20 jde na start Tonda se svým padákem MAC CHARGER a krosnou značky WALKER JET. Nedaří se mu odstartovat. Nastupuje Ondra se svým padákem MAC CHARGER a svou krosnou značky SPIN, které si také zakoupil před kurzem. Na hlavě má přilbu s vysílačkou a Jirka mu dává pokyny k pilotáži. Po dvaceti minutách letu přistání neustojí a tak jde hned na nový start a další let.

Instruktoři nám nabídli, že nám věnují další dva dny navíc, abychom mohli kurz řádně dokončit s dostatečnými lety s krosnou i přezkoušením pro pilotní průkaz MPK. Po konzultaci s Irčou jsem se držel původního plánu a věděl jsem, že musím v pátek kolem 20:00 vyrazit domů. Ostatní mají na létání ještě další dva dny, takže téměř jistě vzlétnou. Ale pokud dnes odjedu bez toho, že bych si zkusil let s vrtulí, bude mne to fakt mrzet. A tak jsem nevýslovně šťastný, když ve 20:06 jdu jako poslední na start já. Minikameru si na let nenasazuji – statisticky mi vychází, že když ji mám nabitou, zapnutou a správně upevněnou, prováděná aktivita se nepovede. A já chci úplně moc letět na motor. Chci zažít ten pocit, chci mít srovnání na vlastní kůži. Tak jako jsem si musel samostatně skočit z kilometru na padáku, abych zjistil, že zážitek z letu na paraglide je pro mne opravdivější, zaslouženější, niternější a svobodnější. Dávám svůj mobil Sašovi s prosbou, aby mne natočil. Přiznám se, že bych svůj první let měl moc rád zaznamenaný. Představuji si, že až budu hodně starý a méně pohyblivý, budu si z křesla při skleničce vína nostalgicky připomínat, co se mi podařilo zažít. Pravnuci mi budou trochu závidět, protože v těch dobách už nebude možno polovinu aktivit legálně realizovat. A já budu mít pocit, že jsem svůj čas na téhle zemi hezky prožil a ne jen přežil : -)   

Start není z nejpovedenějších, ale letím. Na zánovním Martinově padáku CHARGER a se školní krosnou WALKERJET. Plyn motoru na maximu, na povel „drž si horizont“ ubírám a let srovnávám. Reakční moment vrtule vnímám, ale jsem na něj připravený. Do sedačky jsem vklouzl samovolně, nemusím pouštět řídičku a pravou rukou si pomáhat při usazení. Letím ve výšce cca 50 m(?), vrchlík poslouchá, žádné turbolence ani termiku necítím. „90  doleva!“ – pozvolna na povel stahuju levou řídící šňůru a vnímám jak zatáčím. Motor se snažím držet v konstantních otáčkách. „Drž se rovně!“ „Leť ve výšce 5 metrů, přesně nad těmi stříškami na kraji přistávací dráhy! Neuhýbej, drž směr!“ „Nastoupej!“ „Teď volnoběh!“ „Vyhni se mu!“ ... Neustále kontroluju prostor kolem sebe, výšku, periferně vnímám krajinu – převládá babišovka (řepka). Těch dvacet minut letu ubíhá relativně rychle. „Leť přes cestu na přistání! Vypni motor!“ Okamžitě stáčím vrchlík do požadovaného směru a mačkám červené tlačítko na rukojeti plynu, který držím spolu s řídičkou v levé dlani. Rozhošťuje se nápadné ticho a laminární proudění kolem sebe vnímám o poznání víc. Teď nastává okamžik, ze kterého mám největší obavy – přistání. Vím, že to nebude žádný náraz, za ty roku už si troufám tvrdit, že umím přistát do peří, ale jak zvládnu ten zatím nepoznaný pocit, kdy se v mžiku projeví mimo mé obvyklé váhy i více než třicetikilová zátěž? Musím „přibrzdit“ v ten správný okamžik ve dvou metrech! Stahuji obě řídící šňůry na doraz, let se zpomaluje, dotýkám se nohama země a chci běžet dál, abych se mohl otočit a řízeně složit vrchlík na zem. Vše probíhá hodně rychle a já si uvědomuju, že nestojím, neběžím, ale sedím na trávě letištní plochy, vrchlík se samovolně skládá na bok vedle mne. Evidentně jsem ten moment opětovného zatížení krosny s motorem neustál a nechal se převážit dozadu : -( Rám vrtule pocítil náraz, naštěstí není nijak velký a nic se neponičilo.

Euforie z letu pomalu odchází, kluci mi pomáhají se odstrojit, skládají vrchlík „do květáku“, odnášejí krosnu s vrtulí. Ondra mi se širokým úsměvem podává ruku: „Vítej mezi piloty“ – i jeho letový zážitek je silný. Přesouváme se k budově školy na kraji letiště, abychom provedli údržbu krosen – odmaštění hlavy motoru od oleje, přezátkování palivové nádrže, … Saša mi podává můj mobil s tím, že můj start zvládal natočit. Dodává ale: „… on nám pak zakázal natáčet, takže tvé přistání nemám, že prý nechce aby jsme natáčeli když si někdo rozbije hubu …“ říká omluvně. Škoda, tu závěrečnou chybku bych si rád několikrát přehrál, abych věděl 100% jak to (poletím-li ještě někdy) udělat lépe. Ale jsem Sašovi za zachycení mého letu vděčný. Řadím jej do „sbírky“ krátkých videí mezi seskok padákem, kaňoning, paraglide – 2, kouzlo free lyžování, plachtění, záhrab, potápění, snowkite, paddleboarding, plavbě na plachetnici po moři, mushing, rafting, několikadenní vandr na koních, sjíždění ledovcových řek,  …

Mimo obtížné vybavování vzpomínek na moji vojnu v Josefově, intenzivní výcvik na kurzu, setkávání s Tajfunem a přespávání ve Skautském domě v Jaroměři, jsem se stihl 2x podívat do ptačí rezervace „Josefovské louky“. Je to pozoruhodnost, která rozhodně stojí za prohlídku. Hlavně ti divocí koně, které tam vysadili. Během přestávek na oběd jsem si nestihl projít všechno, ale i tak jsem byl velmi příjemně překvapený tím co jsem na březích Metuje všemi smysly vnímal a zažíval nyní – v kontrastu s tím, co jsem zažíval půl kiláku po proudu, na cvičáku, před 34 lety : -)

Jsem rád, že jsme s Murzílkem stihli zimní potulku po Velké Fatře na poslední chvíli před uzavřením státních hranic. A tím, že jsem si vychutnal tuhle „sebevzdělávací akci“ úplně jiného ražení na sklonku nejtužších koronavirových omezení, necítím tu nucenou cca dvouměsíční „odstávku“ jako velké příkoří : -)