(Hanny) Velikonoce nejsou zrovna období, které by bylo oblíbené u „křehkého“ pohlaví, protože je to práce, práce a zase práce (vysmýčit byt, vyzdobit, zajistit dostatek cukrovinek …) a na konci je za „odměnu“ čeká výprask, po kterém ještě musí odměnit toho masochistu…
SESTŘIH (4 minuty) VIDEA Z TÉTO AKCE:
Já teda tyto postupy změnila už před pár lety. Úklid probíhá průběžně během roku, na nějaké extra mytí oken bych se mohla vybodnout, výzdobu řeším háčkovanýma dekoracema, které tvořím během roku a baví mě to. Počet koledníků se po posledním přestěhování výrazně zmenšil a pro ty vytrvalé je nachystané vařené vajíčko, na které taky uháčkuju nějakou legrácku. Výslužku navíc vystrčím v košíčku před dveře (když už by někdo vážil tu cestu na paseky), protože už pár let odmítám trčet doma na zadku a vyrážím na kolo nebo jinam do přírody.
Letos jsem to „vytunila“ ještě víc – protože jsme vyrazili na oldskautskou výpravu, nebyla přede dveřma ani ta výslužka (zkazila by se…).
Nevím, jestli jsem si polepšila?. Přípravy na výpravu mi zabraly daleko víc času – zajištění papáníčka, výbavy, zajištění dětí (přeprava, výživa), kontrola a impregnace stanu, balení… Nechtěla jsem nic podcenit, bo už se mi zdá, že s přibývajícím věkem je tělo náročnější…. Kupodivu jsem opravdu nic nezapomněla a zvládla vše narvat do velkého a malého batohu (spacáky teda byly bokem, ale ty nepočítám?).
Původní plány na splouvání Isaru padly týden před odjezdem. Sníh, málo vody. Přiznávám, že než došlo k rozhodnutí na změnu, měla jsem tendenci na akci nejet…. Naštěstí se z možných alternativ vybralo Rumunsko, kde jsem předpokládala větší teplotní komfort a my ve čtvrtek v šest naložili svá zavazadla do obecní dodávky, kterou Dazul prozřetelně zajistil. Posbírali jsme zbytek pasažerů a cesta tam trvala s přestávkami 12 hodin. V Băile Herculane (kde bylo domluveno místo srazu) jsme vyhledali druhé auto, které vyrazilo dřív, zaparkovali a dali si tři hodinky spánku. Někteří vytáhli hamaky, další to zakempili na karimatkách pod stříškou a ti moc utahaní to zalomili v autě. Já si zabrala přední dvojsedák, který jsem si sklopila a na víc jsem neměla energii. Celou cestu jsem nepřivřela očičko, protože jsem byla „odsouzena“ k přednímu sedáku uprostřed. Můžu si za to sama – moc jsem nevyrostla a i tak jsem celou cestu řešila, kam vrazit nohy, jak natočit zadek a ruce jsem měla celou dobu zkřížené na prsou – abych vlevo nežduchala do řidiče a vpravo mě většinou utlačoval můj drahý manžel ?.
Po probuzení jsme vyrazili na místo startu. Auta se jela přemístit a my v neoprenech čekali na řidiče (Murza, Fof). Po dvou hodinách čekání na drobném deštíku jsme už začínali mít černé scénáře, co se jim stalo; část skupiny jim dokonce vyrazila naproti. Ve finále se ukázalo, že hledali místo k vylodění a dlouho nic nenacházeli. Musela se zkrátit trasa a konec byl u termálních lázní. Pozitivní… Takže plavidla na vodu (dva rafty a jeden paddleboard) a vyrážíme. Nejede Fof, který už od začátku neplánoval první den splouvat a Murza, který se tak rozhodl během převozu auta. Jejich škoda…. Náš raft se hned na začátku rozhodl pro riskantnější variantu – Dazul nás odstrčí proti proudu a my se pokusíme objet velký šutr a vjet do proudu zleva. No, tak zcela to neklaplo. Proud byl moc silný, Dazul neměl tolik síly a my si užili kolotoč na tom kameni, kterému jsme se chtěli vyhnout?. Necvakli jsme se – kupodivu a zbytek plavby už probíhal parádně, zakončen v teplé termální vodičce.
Co jsem ještě nezmínila – počet lidí na výpravě. Celkem jelo 13 lidí. Osobák (Zolo, Fof a jeho dva kluci). Dodávka Dazul s Myšákem, Pípa s Uhlíkem, Jarda se Štěpánem, Murza, Laďa a já – Hanny. Bystrý si všimne, ve výčtu jediné ženské jméno?. Já s tím problém nemám, mentálně jsem na chlapy naladěná celoživotně (dětství s bratránkama, práce ve výhradně pánském kolektivu…), ale občas to působí komické situace. Jako třeba v termálech, kdy se všichni šli po koupeli převlékat do šatničky, která nebyla krytá a člověk se tak převlékal pokoutně pod ručníkem. Když jsem se převlékala já, nějaký místní na mě začal mluvit a divoce gestikulovat. Znělo mi to jako „kolor, kolor“ a ukazoval na opačnou stranu areálu. No, zašermovala jsem rukama, jakože nerozumím a dokončila jsem proces převlékání. Pochopila jsem až později při návštěvě záchodu, kde bylo na cedulce „femeilor“, což znamená žena. Byla jsem zkrátka v pánské šatně?.
Po prohřátí jsme nabrali vodu na vaření a rozhodli se pro výlet do jeskyně u Dunaje. Ten se trošku protáhl. Část jela po vodě (ti se do jeskyně podívali?) a zbytek s Murzou po souši. Podle jeho slov tam byl loni v létě se svýma malýma dětma. Trochu jsme tomu nevěřili, protože jsme se několikrát brodili vodou, slézali skaliska a skončili pár metrů před samotnou jeskyní, kde jsme narazili na zaplavený žebřík.
Protože naše skupinka, neztrácela čas prohlídkou jeskyně, přejeli jsme auty k Dunaji, kde se vyčkávalo na vodní skupinku. V mezidobí jsme se moudře rozhodli uvařit a polikvidovat zásoby.
S plnými bříškem obě auta vyrazila na místo přespání. Tříhodinový přejezd, dorazili jsme v době, kdy už sluníčko leželo v peřinách….. Fakt jsem byla moc utahaná, nedospaná (opět jsem navigovala) a lehce líná, takže jsem prohlásila, že opět využiju spaní v autě a stan jsme nevytahovali.
Teda jako po cestě na stanoviště jsem si chtěla v autě zdřímnout, oči se mi klížily a začala se domlouvat s Murzou, který zrovna řídil, jestli to zvládne bez navigace a podpory. Po ujištění, že neusne za volantem, jsem si našla nějakou rozumnou polohu pro nohy a zavírala oči. A při jednom mrknutí víček jsem zaregistrovala psa – sebevraha, který se rozhodl okouknout naše auto pod podvozkem. Vyjekla jsem, trhla sebou, Murza se leknul psa i mojí reakce a trhnul autem a touto rychlou myškou jsme psa odsoudili k dalšímu živoření na kraji silnice. Probralo mě to natolik, že už jsem neměla šanci usnout.
Teda psů je v Rumunsku požehnaně. A spoustu další zvěře. Během další cesty jsme se postupně vyhýbali bažantímu párečku, obdivovali odrostené lišče a v horských serpentýnách kráčela v protisměru (způsobně v levém pruhu) kráva. Za ní později další dvě, které se rozhodly, že jsou skupina a valily to pro změnu po pravé krajnici.
To jsme ale časově odbočili. Blížíme se k druhému dnu. Posunutý budíček, teplá snídanička a zatímco Dazul a Fof přesouvají auta (Murza už nedostal důvěru?), zbytek se chystá na vyplutí. Do neoprenů se moc nechtělo, to jsme odsouvali na poslední chvíli. Teda Murza se v něm opaloval na loďáku už od ukončení snídaně. Pak mi došlo, že první den vynechal a tak ho má ještě suchý… Ale nebylo to tak strašné. Svítilo sluníčko a když se řidiči vrátili, byli jsme za pár minut na vodě.
Krásný úsek, užívali jsme si to a plánovali, že odpoledne přejedeme na další místo a ještě zbude konečně dostatek času na zakempení, uvaření a pár slov u dobrého moku.
Celá tato výprava byla ale o alternativách, rychlých změnách v plánech, přeplánování a následné přeplánovaní přeplánovaných plánů. A to několikrát?. Třetí den nebyl výjimkou.
Hodinový přejezd zněl lákavě, konečně prima vyhlídky na klidný večer. Ale… Jedeme, po cestě jen musíme zvládnout přejezd docela vysokého kopečku….
Vyšplhali jsme se až do 1500 m nad mořem do sedla, kde samozřejmě musela být krátká pauzička na koulovačku, protože široko daleko spousta sněhu. Navigace ukazovala 4 km do cíle, tak jsem se utěšovala, že rychle klesneme a na spaní bude tepleji než kolem aktuální nuly. Velký omyl. Zastavili jsme, šli se podívat na stav vody a zhodnotit situaci. Fof vystoupil z druhého auta s dotazem, zda se mají taky vyčůrat. Hezky na mě vykulil nevěřícně oči, když jsem mu oznámila, že to není pouhá čůrací pauza, ale místo pro přenocování. Taky bych nevěřila – teploměr vykazoval teplotu 2°C a kemp byl pokryt vrstvou sněhu. Už jsem rozvíjela v hlavě scénáře, jak se v noci měním ve velký rampouch….
Naštěstí bylo málo vody, takže padlo rozhodnutí se přesunout níž po proudu, až najdeme lepší místečko. Bohužel – lepší místečko k vyplutí jsme nenašli, vody bylo všude málo, ale narazili jsme naštěstí na parádní plácek ke kempování, který se chlubil teplotou 8° C a povrchem bez hromádek sněhu. Teda hromádky tam byly – pozdravy místních kraviček…. Plán – ráno se posuneme na jinou vodu.
Postavili jsme stany. I já s Laďou, protože mi bylo hloupé zneužívat auto. Pak přišel čas na přípravu večeře, a dokonce zbyl i nějaký ten čas na večerní potlach s likvidací zásob, které někteří nakoupili v místním Kauflandu, kde jsme si užili trochu civilizace.
Ráno jsem se vzbudila s opuchlým obličejem, nateklýma očima; pravé jsem ze začátku ani neotevřela. Později jsem vydedukovala, že to musí být reakce na impregnaci stanu, protože se mi to stává v menší míře i na táboře.
Mým štěstím bylo, že jsme se přesouvali a přesouvali a přesouvali, protože nikde nebylo dostatek vody. Postupně jsem se vracela k normálnímu vidění…Po poledni jsme zaparkovali u přehrady, došli pěšky omrknout stav vody ke spodní části přehrady. Narazili jsme na lyžařský vlek se zbytky sněhu a řečiště s nedostatkem vody.
Proběhla velká debata, kde jsme zhodnotili, že si Rumuni plní přehrady a pod nimi tedy asi nikde nebude dostatek vody…. Pojedli jsme a debata skončila tím, že se rozdělíme. Fof a Zolo měli ještě den volna navíc a rozhodli se zůstat v Rumunsku. Naše auto zvolilo šestihodinový přejezd na Slovensko k Dunajci, který byl zárukou po dostatek vody. Tudíž opět dojezd na tábořiště za tmy. Po cestě ještě proběhla dramatická situace na čerpačce, kde jsme se rozhodli vystřídat v řízení a odskočit si po třech hodinách cesty. Na odbočce k odpočivadlu to blikalo jako na diskotéce, přivítali nás po zuby ozbrojení a zuřivě vyhlížející těžkooděnci. Bylo jich tam jak mravenců. Zastavili nás, s drsným pohledem se zeptali, jestli jedeme „tanken“ a po pozitivní odpovědi změnili zcela výraz obličeje a s líbezným úsměvem nás nasměřovali dál. Jak jsme vyrozuměli, hlídali autobus, pravděpodobně nějaké fanoušky nebo jinou rizikovou posádku.
Umyla jsem si čelní sklo, bo jsem sedala za volant a konečně přenechala komfort svého minimístečka chlapům… Nechápu, jak mohli přes tak špinavé sklo vidět…?.
K Dunajci jsme dojeli za šera, postavili stany a šli spát. Já zvolila opět auto a protože Uhlík chtěl spinkat v hamace, tak se Laďa podělil o stan s Pípou. Jenom dobře, spali jsme v místě zázemí plťařů a nechtěli na sebe zbytečně upozorňovat.
Poslední den začal pošmournou oblohou, snídali jsme pod celtou, kterou natáhl (ranní ptáče) Dazul. Utřepávali jsme plán a rozmístění v lodi. Murza se rozhodl nesplouvat (nebylo mu dobře), čímž vyřešil přesun auta. Takže 7 osob na raftu, jeden na paddleboardu, což je v pohodě.
Nevím, jak to ti chlapi dokážou, ale Myšák oškubal nějaký místní strom, spletl z něj něco jako tatar a vrhli se na mě v nejhorší fázi převlékání do neoprenu. Myšlenku na nedobrovolnou koupel v Dunajci naštěstí opustili. No, koukali, že dostali i vajíčko malovaný (ano, kdo je připraven, není zaskočen), byť jen čokoládové….
Zbytek dne probíhal dle plánu. Pohodové splutí (jen lehce promrznutí), krásné výhledy na okolní hory a nechápavé pohledy promrzlých kolemjdoucích a cyklistů v zimních bundách, na konci půlkilometrový přesun raftu na parkoviště a v nepříjemném větru převlečení do suchého, parádní pochutnání na místních specialitách, přesun na Kalameny do teplé vodičky a cesta domů za relativně dobrého provozu. Nekecám, v šest jsme vysazovali první pasažéry u baráku.
A v tu dobu jsme zjistili, že nemáme klíče od baráku. Doufali jsme, že naše nejmladší ratolest bude už doma a otevře. Alternativou bylo volání SOS rodičům. K tomu naštěstí nedošlo, po pár minutách po dojezdu se nám doširoka otevřely dveře a my mohli začít s vybalením. Paráda, šlo to ráz naráz, batohy jsem zlikvidovala relativně rychle, zapnula první pračku, vybalila spacáky a karimatky na vysušení před uskladněním, Laďa mezitím postavil v garáži stan, vypral neopreny v pračce v kvalitním prášku na praní, prohnal aviváží a narval do sušičky.
Kecám?, máchal ve vaně v čisté vodě a pověsil na šnůru….. V osm jsme už večeřeli a po sprše zalehli do peřin. Jak já miluju postel…..
Shrnutí – parádní akce, úžasná příroda (teda když si člověk odmyslí ta kvanta odpadků), skvělá parta …. tyhle Velikonoce byly fakt supr….
Bavorská Kanada se nekoná. Místo ní Rumunsko
(Dazul) Plány jsou od toho, aby se měnily. Murza měl jasno – po loňské velikonoční euforii z černohorské Tary nás letos vezme na Isar, do takzvané Bavorské Kanady. Jenže hory měly jiný názor. Půlmetrové závěje sněhu a aprílové počasí rychle smetly romantiku alpské řeky. A tak vznikl plán B. Rumunsko. Řeka Cerna. A všechno, co k tomu patří.
Čtvrtek – 2.4.2026: dlouhá cesta do neznáma
Vyjíždíme (Myšák a já) po půl šesté odpoledne. Auto se postupně plní lidmi i materiálem – raft, paddleboard, pádla, helmy, vesty. Přes Poborov (Hanny a Laďa), Jablůnku (Pípa a Uhlík), Rokytnici (Murza)… každá zastávka přidá další kousek do puzzle našeho velikonočního společenství. Jsme kompletní až u Alberta, kde nakládáme poslední posilu – Jardu a Štěpu.
Před námi je víc než 800 kilometrů. Slovensko, Maďarsko, Rumunsko. Cíl: Băile Herculane. Pro většinu z nás bílé místo na mapě.
Cesta se natahuje. Hodiny se rozpíjejí do tmy, únava přichází v vlnách. Nakonec uléháme až před šestou páteční ráno – pod střechou opuštěného stánku na prázdném tržišti. Časový posun nám bere i poslední iluzi, že jsme to zvládli rychle – v Česku je 5:00, v Rumunsku 6:00. Někde poblíž už jsou Zolo, Fof, Alex a Honza. Víme to, ale nevidíme se. Signál tu neexistuje. Jen náhoda nás navede kolem jejich auta. Domlouváme se na společnou poradu ráno, až se trochu prospíme.
.
Pátek – 3.4.2026: déšť, čekání, studená a horká voda, vodní jeskyně
Ráno je šedé a vlhké. Mrholí. Porada probíhá u nás – máme víc místa. Rozhodnutí je rychlé a jednomyslné: jedeme na vodu. Termální prameny po cestě slibují alespoň nějaké teplo.
Přesouváme se s auty na místo vyplutí – pár set metrů pod hráz přehradního jezera Lacul de acumulare Herculane. Na břehu řeky Cerna je cítit chlad a vlhkost, která se tiše vpíjí do země. Den je sychravý, bez jediného ostrého stínu, jako by se světlo rozptýlilo v nízké oblačnosti a zůstalo viset mezi stromy. V převážně holých větvích listnatého porostu je vidět první náznak bujné zeleně, ale země je stále pokrytá šlahouny ostružiní, břečťanu, loňským listím, rozmáčeným a těžkým. Řeka pod námi šumí neklidně – proud se láme o balvany porostlé mechem a mění hladinu v bělavou, zpěněnou masu, která nám nedá nic zadarmo.
Naše třináctičlenná skupina se soustředěně připravuje k vyplutí. Není tu prostor pro příliš zbytečných slov. Každý pohyb má svůj účel, každé gesto je součástí tiché dohody, že bezpečnost je na prvním místě. Na hlavách se lesknou helmy – bílé a žluté, jako drobné majáky v šedi dne. Přes vrstvy oblečení se zapínají plovací vesty v křiklavých barvách, červené, modré i žluto-modré kombinace, které ostře kontrastují s tlumenou krajinou. Pípova vesta má pevný popruh zakončený kovovým okem – detail, který připomíná, že tahle řeka umí být nevyzpytatelná.
Někteří si ještě upravují neopreny, jiní si přetahují nepromokavé bundy přes ramena. Materiál šustí a lepí se na vlhkou kůži. Ruce mizí v černých rukavicích, které mají chránit nejen před chladem, ale i před odřením a ztrátou jistoty v úchopu pádla. Můj paddleboard se už opírá o strom. Černou kroucenou šňůru, pojistku, která může rozhodnout o tom, zda prkno zůstane na dosah, nebo zmizí v proudu, zajišťuji o středový úchop paddleboardu. Nebudu si ji připínat k noze, v případě zachycení o větev pod hladinou bych si zadělal na pořádný průšvih.
Murza s Fofem odváží auto na místo, které vyberou jako vhodné pro přistání. To ještě netušíme, že jim tato rutinní akce, kterou matadoři odhadují na 30 minut, zabere skoro 3 hodiny. My ostatní přenášíme rafty i paddleboard o cca 6 výškových metrů níže, na hladinu řeky Cerna. Oddílové rafty Colorado 450 snášíme opatrně, s respektem k terénu, který pod nohama klouže. Při sestupu kameny podkluzují, ale nikdo neztrácí rytmus. Je to týmová práce, sehraná a klidná, jako by každý přesně věděl, co má dělat.
Řeka Cerna na první pohled nepůsobí přívětivě. Rychlá, studená, plná balvanů. Les kolem je ještě holý, jaro teprve váhá i když je tady, cca 700 km jihovýchodně od našeho domova, o 14 dnů napřed a kvete to zde o poznání více. Všude je ale vlhko, bláto, rozptýlené světlo bez stínů. Z toho, co vidím, odhaduji obtížnost řeky Cena někde mezi obtížností slovenské Belé a Oravy.
Čekáme na Murzu a Fofa. Pořád čekáme na Murzu a Fofa. Stále čekáme na Murzu a Fofa. Docela netrpělivě čekáme na Murzu a Fofa. Kdyby auto převezli až k soutoku s Dunajem, museli by těch cca 25 km tam a 25 km zpět už dávno zvládnout. Ale domlouvali jsme se, že auto nechají cca 10 km pod námi, takže by tu měli být ještě dříve :- (
Spolu se Zolem se vydávám po proudu, vstříc Fofovi a Zolovi, abychom zjistili, co se s nimi stalo. Není tu signál, takže používáme vzorce jednání jako za dob, kdy mobily neexistovaly – tedy netrháme naši skupinu více než je nezbytné a jdeme ověřit, co se vlastně stalo. Záměrně vynechávám popis asi deseti blbých a ještě blbších možných scénářů, které nás napadly, a skáču na cca 13:00, kdy už jsme Zolo, Jarda a já asi 2 km pod místem plánovaného vyplutí a konečně vidíme proti nám jedoucí Fofovo auto. Murza se prý už vyhřívá v termálu, asi 200 metrů po proudu, za ohybem řeky.
13:15 místního času vyplouváme – dva rafty a jeden paddleboard. Máme na sobě neopreny a já se Zolem „suché obleky“. Teplota vzduchu i vody se nedá charakterizovat jako dobrá, ale spíše jako dost chladno. Už jen odražení raftu k vyplutí je náročné, protože proud je silnější než jsme tipovali a hloubka pár kroků od břehu výrazně větší, takže opora pro přidržení plavidla je téměř nulová. Ale kapitán Pípa zachovává chladnou hlavu a zvládá to s přehledem. Já se na paddleboardu prvně převracím jen pár desítek metrů po vyplutí. Nemám vestu, ale suchý oblek mne nadnáší lépe než ona. Protože pádlo pluje jinudy než paddleboard, snažím se plavat za pádlem, paddleboard se dá najít snadněji. Ten pluje na druhé straně řeky, než nakonec stojím s pádlem v ruce já. Naštěstí raft Fofa a Zola jej nabírají a přepravují mi jej na mou stranu, abych mohl pokračovat v plavbě.
Plavba na paddleboardu v proudu obtížnosti WWII je výrazně náročnější než na oleji. Sedím, abych měl těžiště co nejníže, ale když mne zalije vlna, mám v klíně aspoň 50 litrů vody, které rozhazují moji křehkou rovnováhu :-(
První termální pramen (7 Izvoare Calde (La Gropan)) je „po rumunsky“ zabetonovaný do opěrné zdi cesty lemující řeku Cerna. Díky nezvyklému umístění jej 90% lidí musí minout, ale stejně je obsazený a tak do něj ani nelezeme a pokračujeme přes čerstvě padlý strom (má zelené listí) dále po proudu. Než přistanu u Izvorul Scorilo – termálního pramene – mám za sebou od vyplutí 3 nedobrovolné koupání :-( .
14:00 se už vyhříváme ve fakt horké (až 58 °C) termální vodě přírodního „koupaliště“. Tenhle pramen je součástí geotermálního bohatství oblasti Caraș-Severin, která je oblíbená pro své léčivé účinky. Asi to je opravdu profláknuté místo, přestože je z jedné strany ohraničené skalnatým srázem s řekou Cerna a z druhé strany asfaltovanou silnicí zařezanou do svahu protějšího kopce, vidím, jak z taxíku vystupují dva důchodci a jdou se naložit do termálu, zatímco taxikář při čekání na ně kouří jednu cigaretu za druhou. My jediní se sem dostali po vodě :-)
14:30 jsem sice už oblečený, ale zbytek naší skupiny vylézá z termálu a jde se schladit do studené řeky. Přichází mi od Pegeho zpráva, že v 18:30 bude u něj na valašských pasekách „sauna“ – tedy indiánská potní chýše. Jako omluvenku posílám fotky Myšáka z termálu i ochlazujícího se ve studené řece Cerna.
Myšák, uvyklý z táborů a indiánských potních chýší u Pegeho, dává „více kol“ ohřívání a zchlazení. My, co máme potní chýši rádi, víme, že mimo společenského zážitku činíme cosi pro naše tělo. V horku se cévy rozšiřují (tělo se ochlazuje), zatímco ve studené vodě se rychle stáhnou. Tento „trénink cév“ zlepšuje krevní oběh, podporuje pružnost cév a může posilovat kardiovaskulární systém. Rychlé ochlazení a osvěžení po vylezení z indiánské potní chýše sníží tělesnou teplotu, působí jako „restart“, zvyšuje pocit energie a bdělosti. Taky pomáhá regeneraci svalů, protože chlad může snížit zánět a zmírnit únavu. A to nemluvím ani o podpoře imunity a psychickém efektu, který po ochlazení vyplavuje endorfiny („hormony štěstí“), zlepšuje náladu a snižuje stres :- )
15:10 si s Myšákem ohříváme kuřecí z amerického MRE v termálu. Prohřívá se lépe než v přiloženému chemickém ohřívači. Jen je potřeba jej nechat v horké vodě aspoň 10 minut a občas hliníkový sáček s jídlem promnout, aby se obsah prohřál v celém svém objemu. Kdyby tu nebyl termální pramen, asi bych vytáhl vařič a porci kuřecího v obalu nechal ohřát ve vroucí vodě.
Po jídle balíme rafty i padleboard, ukládáme vše do zavazadlových prostor našich vozů a vydáváme se po proudu řeky Cerna až k jejímu soutoku s Dunajem. U soutoku odbočujeme proti proudu (druhé) největší evropské řeky.
16:50 jsme nad městysem Dubova a radíme se, kde dáme lodě na vodu. Tohle místo je součástí soutěsky ŽELEZNÁ VRATA, která na řece Dunaj tvoří hranici mezi Srbskem a Rumunskem. Nachází se přibližně mezi říčními kilometry: 1040 až 965 km říčního toku Dunaje. Celá oblast Železných vrat je tedy zhruba 75 km dlouhá. My dnes plujeme jen úsek cca 974-971, kde mají být minimálně 2 jeskyně. Murza, Hanny, Laďa, Uhlík odsud vyráží pěšky na suchozemský konec Peștera Ponicova, my pokračujeme dál, abychom od jeskyně vlezli druhou stranou z vody.
17:05 máme nafoukaná plavidla. Nakonec totiž vyrážíme na jednom raftu (Zolo, Fof, Jarda, Štěpa, Myšák) a paddleboardu (já). V šesti budeme operativnější a s minimem ztrátového času. Dunaj je v těchto místech mohutný – výrazně širší než kilometr, místy se zužuje jen na 200 metrů a k vůli zúžení a skalám je proud velmi silný a nebezpečný. V některých místech prý dosahuje hloubky přes 80 metrů. Dunaj tu teče mezi vysokými skalami, což vytváří kaňonovitý charakter krajiny. Mne nejvíc děsí silné víry, které se objevují na úsecích vypadajících jako olej.
Rád bych „vír“ natočil nebo vyfotil, ale to by znamenalo, že budu muset odložit pádlo, sundat neoprenovou rukavici, rozepnout zip náprsní kapsy suchého obleku kde mám mobil, vytáhnout jej a pořídit videozáběr či fotku – to vše mi zabere minimálně 25 vteřin. A po celou tu dobu se nebudu věnovat kormidlování paddleboardu a ztratím soustředěnost a koncentraci na potencionální nebezpečí. Čím jsem starší, tím více přicházím o spoustu úžasných záběrů :- (
Když jsem s RS plul při jejich loňské mini expedici na paddleboardu po Małe Panwi v Polsku, měl jsem pocit, že s dvojpádlem jsem hodně svižný a rychlý. Teď, když pluji po Dunaji Železnými vraty spolu s raftem na kterém je pět zdravých a silných hřebců, zjišťuji, že jsem extrémně pomalý :- ( Místy je raft přede mnou i půl kilometru a mám co dělat, abych jej dohnal. Vím, že každou fotografií a videozáběrem na ně ztrácím desítky metrů, ale to je daň za každou momentku, kterou se mi podaří zachytit.
A že toho kolem mne je k focení! Krajina je otevřená v dramatickém kontrastu – divoké útesy Železných vrat rámují tok řeky Dunaje jako nějaká přírodní katedrála. Každý záběr pádla tu působí jako podvědomý dialog s obrovskou, starobylou silou krajiny. Kéž bych to dokázal „vyfotit“ :- (
Dunaj po většinu své délky přirozeně tvoří hranici mezi státy – odděluje například Německo a Rakousko, Slovensko a Maďarsko, nebo Rumunsko a Srbsko. Je to jedna z nejvýznamnějších hraničních řek v Evropě a zároveň spojnice různých kultur, jazyků a historických oblastí. Před rokem 1989 byla role „hranice“ ještě výraznější, protože Dunaj odděloval východní a západní blok v období studené války. Spadal do symbolického pásu, kterému se říkalo „železná opona“. Na některých místech, například mezi tehdejší Jugoslávií a Rumunskem, byl pohyb přes řeku přísně hlídaný a omezený. Na rumunské straně, která tehdy patřila do socialistického bloku, byly břehy často více uzavřené a vojensky střežené.
Dunaj měl před vybudováním vodního díla Gabčíkovo na Slovensku mnohem členitější charakter. V okolí Bratislavy se rozléval do široké soustavy ramen, slepých ramen a štěrkových ostrovů, které se neustále měnily podle průtoku vody a povodní. Řeka tehdy působila jako živá, nezkrocená síť vodních cest, kde hlavní tok doprovázely vedlejší proudy, například systém známý jako Malý Dunaj. Tyto lužní oblasti byly bohaté na mokřady, lesy a tůně, které vytvářely jedinečný ekosystém. Po výstavbě Vodné dílo Gabčíkovo se velká část těchto ramen změnila nebo zanikla, protože tok byl technicky usměrněn a voda soustředěna do hlavního koryta pro energetické a plavební účely. Když jsme před napuštěním přehrady Gabčíkovo na poslední chvíli těmito rameny pluli a já si „odskočil“ vykonat potřebu na Maďarský břeh, byli jsme pár desítek minut stiženi motorovým člunem s pohraničníky, kteří nás okamžitě prověřovali. To, že mne posádka matyldy na které jsme pluli před pohraničníky prohlásila v žertu za Rumuna, mohlo mít ne úplně úsměvnou dohru :- (
Užívám si toho, že dnes tu na Dunaji žádné čluny s pohraničníky nerozřezávají jeho klidnou hladinu. Během druhé světové války byla tahle oblast Železných vrat jedním z nejdůležitějších strategických míst na celém Dunaj, protože šlo o úzké a těžko průplavné soutěsky – přirozený „trychtýř“ pro lodní dopravu. Opevnění a kontrolu zde zajišťovalo hlavně Německo a jeho spojenci v rámci Osy (zejména Rumunsko a do roku 1944 i okupovaná či kolaborující území na Balkáně). Oblast byla střežena minovými poli v řece – klíčový prvek obrany, umisťovaný proti sovětskému postupu po Dunaji, pobřežními a skalními dělostřeleckými bateriemi – kontrolovaly úzký průliv a mohly ostřelovat lodě, pozorovacími stanovišti na skalách – sledování provozu v soutěsce, hlídkovými a minolovnými loděmi (Kriegsmarine a říční flotily spojenců) – doprovod konvojů a čištění tras, protiletadlovou obranou – ochrana proti náletům na říční dopravu. Dunaj byl v té době zásadní logistickou tepnou pro přepravu surovin i vojenského materiálu, takže Železná vrata fungovala jako úzké hrdlo, kde bylo možné dopravu snadno kontrolovat nebo narušit. Právě kombinace silného proudu, úzkého koryta a vojenských min a hlídek dělala z tohoto úseku jedno z nejnebezpečnějších míst na celé říční frontě v Evropě. Jsem rád, že tu pádluji o více než 80 let „po té“.
17:20 vplouvám na paddleboardu do vodní „jeskyně“ Peștera Ponicova, která se nachází na rumunské straně Dunaje. Patří mezi největší jeskyně v celé oblasti Železných vrat a má dva vstupy: jeden suchozemský (z vápencového masivu, který jsou prozkoumat Murza a spol.) a druhý vodní (z Dunaje – přístupný lodí). Oba dva vstupy jsou od sebe vzdáleny vzdušnou čarou více než 400 metrů.
Jsme v Peștera Ponicov. Na mne to působí jako přechod do jiného, ztišeného světa. Podvědomý hluk proudu Dunaje náhle mizí a nahrazují jej duté ozvěny vody odrážející se od vápencových stěn. Mám pocit, že se spolu s paddleboardem posouvám hlouběji do kamenného masivu, kde se čas zpomaluje a světlo se láme do úzkých, téměř neskutečných pruhů.
Raft ještě několik desítek metrů pluje proti proudu podzemní říčky, ale pak se její voda začne rozlévat po kamenitém dně a tok slábne do nepravidelných žlábků mezi balvany. Nakonec se naše plavidlo zastavuje mezi vlhkými kameny. Pádla se zvedají a v jeskyni nastává na krátký okamžik zvláštní ticho – jen kapky vody dopadají na skálu a ozvěna připomíná, že říčka tam proti proudu ve tmě žije.
Raft se sotva pohupuje na posledních klidných místech podzemní vody a kapitán Zolo chvíli sedí nehnutě, s pohledem upřeným do temného hrdla jeskyně Peștera Ponicov. Zvuk Dunaj sem už téměř nedoléhá – jen tlumené šplouchnutí a kapání vody ze stropu. Zolo jako by ještě váhal, jestli má pokračovat v cestě proti proudu, který už dávno není splavný. Pak se pomalu zvedá a následuje mne do tmy, vstříc temně hučícímu proudu říčky. Před námi jen silný protiproud, kámen a hučící ticho.
Ostatní čekají u tůně před soutěskou, kterou jsme se vydali dál. Jsem si vědom, že tahle „cesta“ může být překvapivě náročná a plná nástrah, i když by neměla být delší než půl kilometru. Jedním z hlavních rizik je kolísající voda, která by dnes nemusela hrozit. Ale při deštích nebo při vyšším stavu Dunaje lze předpokládat, že se mohou některé části jeskyně rychle zaplavit a proud se stane silnějším, než se zdá zvenčí. Taky neradno podcenit tmu a ztrátu orientace – jeskynní chodby se větví, zužují a mohou se snadno zaměnit, zvlášť když bychom se vraceli jinou trasou. Povrch je navíc neustále mokrý a kluzký, takže hrozí pády na vápencových stupních a balvanech. A musím připustit i riziko sesuvů kamenů a nestabilních stěn, protože krasové jeskyně se přirozeně vyvíjejí a některé části mohou být uvolněné. Sice nějaké zkušenosti mám, i vybavení a respekt, ale pořád to je trošku jako hod kostkou :- (
17:40 jsme se Zolem v našich suchých oblecích, které umožňují efektní brození (u mne místy po prsa), u další ho schodu – peřeje, odhadem 200-300 metrů od vstupu. Proud tu je docela prudký, mám problém přejít z jedné strany ponorné říčky na druhou. Tady to otáčíme, protože ostatní zůstali cca 100 za námi, a nebylo by moudré se rozdělovat. Druhou skupinu, která by měla zkoušet suchozemský vstup, nevidíme ani neslyšíme. Možná, že se až do těchto míst ani nedostala.
Studená voda mne tlačí do suchého obleku jako živá hmota, která si zkouší, kde má oblek slabinu. Každý krok proti proudu je pomalý a nejistý – dno se střídá mezi kluzkými kameny a jemným štěrkem, který se pod nohama propadá a mění stabilitu v neustálé hledání rovnováhy. Proud v úrovni prsou už není jen vodou, ale silou, která mne naklání do strany a nutí opírat se o odpor vlastního těla. Suchý oblek drží teplo a odděluje mne od studené až ledové reality, ale zároveň z něj dělá objemnou, těžší siluetu, kterou si voda snadno „bere na mušku“. Moje ruce instinktivně sahají před sebe, jako by se dalo proud uchopit a na chvíli zpomalit. Každý krok je malinký boj – posun o pár decimetrů, který stojí víc energie, než by člověk čekal. A přesto je v tom zvláštní rytmus: monotónní tlak vody, dech, krok, záběr proti proudu, který postupně mění odpor v soustředěné soustředění na jediný pohyb vpřed.
Přírodní tunel, kterým voda protéká v Peștera Ponicov, je typický krasový průchod vytvořený dlouhodobým působením vody v masivu vápencových hornin. Nejde o pravidelnou chodbu, ale o nepravidelný systém rozšířených puklin, kaveren a zúžených „krčků“, které se střídají podle toho, kde byla hornina méně nebo více odolná. Stěny jsou modelované rozpouštěním vápence – hladké v jedněch místech, jinde naopak členité s ostrými výstupky, kde voda proudila pomaleji a usazovala minerály. Dno je proměnlivé: od hladkých erozních žlábků až po vrstvy štěrku a balvanů, které se v průběhu času přesouvají podle průtoků. Tok vody se v takovém systému neřídí přímkou, ale sleduje nejmenší odpor v hornině, takže se chodba stáčí, zužuje a znovu rozšiřuje. Místy vznikají malé kapsy a boční dutiny, kde se proud zpomaluje a voda se na okamžik uklidní, než se opět protlačí do dalšího úzkého hrdla. Celý systém tak působí jako živý, neustále přetvářený organismus, kde geologie a voda společně kreslí stále proměnlivou mapu podzemí. Respekt, respekt, respekt!
Slepé chodby se tu od hlavního vodního toku oddělily během vývoje podzemního systému, ale už nemají aktivní průtok vody. Vznikly to tam, kde se změnil směr proudění nebo kde se hlavní tok prohloubil do jiné úrovně. Uvnitř působí jako tiché kapsy horniny – končí nepravidelnou stěnou, závalem nebo jen úzkou puklinou, kterou už voda nedokáže dál rozšiřovat. Místy v nich zůstává jen vlhkost, drobné krápníkové útvary a ozvěna dávného proudění, které je kdysi formovalo.
Můj dojem z Peștera Ponicova je naprosto famózní. Sice jsem před třiceti lety na RS expedici MUNTI prošel Cetatile Ponorului (Ponorné hrady) v pohoří Apuseni, ale tohle je úplně jiný level. Temný vstup do jeskyně, vysoký jako by někdo skálu rozsekl, je sám o sobě působivý. Mohli jsme plout asi 100 metrů dovnitř. První okamžiky v Peștera Ponicova jsou jako přechod mezi dvěma světy. Za zády zůstalo světlo, podvečerní zpěv ptáků a šumění vody, zatímco přede námi se rozprostřela vlhká tma a chlad, který okamžitě pronikl i skrz suchý oblek. Kapky vody dopadaly ze stropu v pravidelném rytmu, jako by jeskyně dýchala. Suchý oblek mi dával jistotu, že můžu pokračovat dál, i když jsem slezl z paddleboardu a dravá podzemní říčka se postupně rozlévala v hlubokých tůních. V některých místech bylo nutné se brodit vodou, jinde se protahovat užšími soutěskami. Každý pohyb byl pomalejší, opatrnější — tady nebylo místo pro spěch. Světlo čelovek odhalovalo detaily, které by jinak zůstaly skryté. Jednou, když jsem měl ostatní dost daleko za sebou, jsem se zastavil, zhasl světlo a nechal se pohltit absolutní tmou. Ten pocit byl zvláštní — zároveň uklidňující i zneklidňující. Měl jsem pocit, že jsem se na chvíli stal součástí něčeho mnohem staršího a trvalejšího než jsme my sami.
Jediná věc, která mne smolila a kazila náladu, byly dvě hromady evidentně sesbíraného „odpadu“ na které jsme tu narazili. Na jedné byly kusy karosérie auta, které musel někdo nahoře u suchozemského vstupu vyhodit, a na druhé bylo několik uzavřených plastových pytlů s drobnějším odpadem, který tu voda spláchla. Tvrdá srážka s civilizací :- (
18:45 vyplouváme z Peștera Ponicova na otevřenou hladinu Dunaje. Držíme se raději dál od skály, protože místy jsou vidět následky kamenů spadlých ze 150 metrového srázu. Musíme počítat s tím, že kameny mohou dopadnout i poměrně daleko od paty srázu – nejen těsně pod něj. Vnímáme, že je bezpečnější využívat hlavní proudnici řeky, kde je více prostoru a menší přímé riziko zásahu padajícím kamením. Zkušenost z RS expedice na Mallorku je příliš živá :- (
18:55 přistáváme o půl kilometru po proudu níže, u jeskyně Veterani Cave (Peștera Veterani), která se nachází kousek nad hladinou Dunaje. V minulosti byla využívána jako vojenské stanoviště (už za Římanů i později). Dostat se do ní lze ale jen od Dunaje.
Název jeskyně „Veterani“ je prý odvozen od generála, který zde nechal vybudovat opevnění – už v 17. století využívala tuhle jeskyni habsburská armáda k ochraně plavby na Dunaji – z jejího vstupu bylo možné kontrolovat úzký říční koridor a případně jej i bránit.
Dnes tahle jeskyně působí zvláštním kontrastem: syrová přírodní dutina, kde kapky vody pomalu formují kámen, a zároveň prostor, který nese stopy lidské přítomnosti, stráží a dávných konfliktů nad řekou, která pod jeskyní dál tiše plyne.
Silný dojem na mne dělá poničené říční molo před jeskyní – ohnuté kovové zábradlí, proražená prkna podlahy – nezpochybnitelný důsledek padajících kamenů z více než stometrového srázu.
19:35 vplouváme do zálivu u Dubove, kde nás u privátního mola čekají ti, kteří zvolili „pěší“ variantu. Mají už uvařeno a navigují, kde přesně máme přistát. Kousek odsud konči asfaltová silnička, která lemuje zdejší záliv osázený spíše honosnějšími domy s vlastními přístupy k vodě.
19:45 máme vytažený raft i paddleboard a necháváme je trochu okapat. Vyslékáme se z neoprenů a suchých obleků, vaříme si večeři, vyfukujeme a balíme naše plavidla, schováváme se před deštěm, večeříme, … Domlouváme se na nočním, více než tříhodinovém přesunu auty o cca 180 km na severovýchod k řece Jiu.
21:00 se zastavujeme u malé obce Eșelnița na břehu Dunaje. Ta stojí v malebné krajině s výraznými skalnatými svahy a je součástí přírodního parku Porțile de Fier Natural Park. Je oblíbená díky krásným výhledům na řeku Dunaj a blízkosti historických památek, jako je například skalní reliéf Decebalus Rex Statue. Zobrazuje dáckého krále Decebaluse, který vládl v 1. století n. l. a proslavil se boji proti Římanům. Reliéf je vysoký přibližně 55 metrů, což z něj činí nejvyšší skalní portrét v Evropě. Byl vytvořen v letech 1994–2004 z iniciativy rumunského podnikatele Constantina Drăgana. Pod reliéfem je vytesán latinský nápis „DECEBALUS REX – DRAGAN FECIT“ („Král Decebalus – vytvořil (to) Drăgan.“) :- )
0:40 jsme na místě u řeky Jiu, kde už Murza před časem nocoval. Je to necelého půl kilometru proti proudu nad klášterem Mânăstirea Lainici. Vytahujeme naši bagáž, stavíme za svitu čelovek stany a cca 1:30 zalézáme do spacáků. Z jedné strany nás hlídá řeka, z druhé strany prudký zalesněný skalnatý svah vrcholu Piatra Argelii (1422 m).
Tenhle den nebyl o realizaci dokonalého plánu, ale spíše o improvizaci, čekání, zimě, horku, vodě a tmě. A přesně proto stál za to :-)
sobota – 4.4.2026: divoká jízda na paddleboardu
Vzhledem k málo spánku předchozí noci a včerejšímu (respektive už dnešnímu) ulehnutí, vylézáme ze spacáků v 9:00. Spíme poblíž řeky, v hlubokém údolí, na slunko si tady budeme muset ještě počkat. Přesto natahuji lanko mezi dvě statné vrby, na které by mělo svítit nejdříve. Sundávám z našeho stanu tropiko a vyvěšuju jej na připravenou šňůru, aby sražená voda okapala a vrchní díl stanu oschnul, než jej budeme balit. Na lanko zavěšuju taky mokrý suchý oblek a neoprenové rukavice. Myšákovy a moje neoprenové boty „napichuji“ na uschlé stvoly křídlatky, aby co nejvíce vyschly. Dřív než za 2 hodiny nevyplujeme, a tak je velká šance, že boty budou skoro suché a budou se Myšákovi na holé chodidlo obouvat mnohem příjemněji.
Na louce, kde máme postavené stany je docela dost rozkvetlých sedmikrásek. Všímám si jich ne jen proto, že v ranní rose jsou nejhezčí, ale hlavně proto, že u nás na valašských pasekách ještě předevčírem nekvetly.
9:52 jsme s Myšákem po snídani – k vojenské kávě jsme si dali z MRE tortily namazané sýrem japanělos. Toustový chleba, cibule a štangle salámu si zapomněl Myšák nabalit do svého loďáku (je dost pravděpodobné, že připravenou tašku s tímto proviantem mu z jeho pokojíku nepozorovaně odnesl nejmladší brácha Kuba), takže si musíme vystačit s vojenskou stravou. Ostatní nám sice nabízí svůj chleba i řízky, ale rezervu v podobě tří amerických dávek MRE s sebou vezeme i pro tento případ.
10:40 už mám nafoukaný a k plavbě připravený paddleboard, na kterém se dnes budu střídat s Uhlíkem. Ani dnes na něj neupevňuji ploutvičky, protože se chci vyhnout tomu, že budu „dřít“ o dno. Jízda na paddleboardu po řece s obtížností WWII jako je Jiu vyžaduje trochu zkušenosti a dobrou rovnováhu. Podle toho, co vidím pár set metrů pod místem, kde jsme spali, proud je svižnější, objevují se tam menší peřeje, vlny a překážky jako kameny nebo proudové válce, které bude zase potřeba aktivně číst a správně na ně reagovat. Včera na řece Cerna jsem za plavby 3x nedobrovolně opustil paddleboard i když jsem se snažil dobře ovládat směr, přenášet váhu a rychle reagovat dvojpádlem, abych udržel stabilitu. Ocenil jsem svůj suchý oblek, pod kterým jsem měl normální kalhoty, dvoje teplé ponožky a mimo trika i teplou mikinu. Vestu si neberu ani dnes, vzduchová bublina v suchém obleku mne nadnášela výrazně lépe než vodácká vesta. Jen si musím zase dávat majzla nato, abych oblek někde nepíchnul :- (
Okolí řek u nás a na Balkáně je po třiceti letech diametrálně jiné. Ve srovnání s Rumunskem jsou české řeky obecně výrazně čistší a lépe spravované. Například Česko patří v rámci EU mezi země s nejčistšími říčními vodami vhodnými ke koupání, i když se v nich stále objevují mikroplasty a jiné znečištění. Odpadky kolem řek se u nás sice také vyskytují, ale většinou jde spíš o lokální problém než o masivní znečištění. V Rumunsku je situace horší, alespoň podle toho, co jsme viděli včera na Cerne i dnes na Jiu. Oba břehy docela hustě lemují zachycené plasty a další odhozený odpad. Místy to působí jako vlaječky na horských hřebenech v Nepálu, které jsou jedním z nejikoničtějších symbolů tamní kultury a náboženství. Jsou spojené s tibetským buddhismem a slouží jako prostředek šíření modliteb a požehnání do okolního světa. Nejsou určeny jen pro lidi – jejich smyslem je prospívat všem bytostem. Na vlaječkách jsou vytištěné mantry, modlitby a symboly. Vítr, který jimi prochází, podle víry „aktivuje“ tato poselství a roznáší je krajinou. Tamní vlaječky bývají vybledlé a roztřepené. To není neúcta – naopak. Znamená to, že vítr už jejich modlitby roznesl. Když se úplně rozpadnou, věřící je nahrazují novými. Zachycené barevné sáčky a další odpad na březích Jiu, který míjíme, komentuji slovy, že zdejší mniši mají zřejmě podobnou tradici jako v Nepálu, jen ty zdejší vlaječky jsou už hodně vybledlé a potrhané, měli je už dávno vyměnit. Že bych měl napsat do Bukurešti upozornění patriarchovi Danielovi, šéfovi Rumunské pravoslavné církve, aby na zdejší mnichy dohlédnul a přiměl je k výměně vlaječek za nové :- )
I když jsme vypluli až cca 11:30, bylo to dříve než včera, protože auto jsem dnes převážel se Zolem. Fofův vůz stojí nad mostem k Mănăstirea Vişina a obecní dodávka na místě odkud jsme vypluli. Mezi nimi je necelých 15 km. Splouváme v podstatě úsek mezi dvěma kláštery – od Mănăstirea Lainici po Mănăstirea Vişina.
Vypadávám z paddleboardu až pár kiláků pod Mănăstirea Lainici, ale stojí to za to – než chytnu pádlo a zachytím se s prknem na místě, kde mne přestává strhávat proud, uplaval jsem aspoň půl kiláku. A Uhel, přestože pořizuje záznam téhle plavby na „360 kameru“, zrovna mění baterii, takže tohle drama zůstává uložené jen v mé paměti.
Při dalším vypadnutí se mi už daří vyškrábat se na paddleboard i v proudu, čímž mi stoupá sebevědomí docela dost vysoko :- )
Asi v půli dnešní plavby za jízdy měním flek s Uhlíkem – on přesedá na paddleboard, já místo něj na levého háčka raftu. Pravý háček je Myšák a tak občas odkládám pádlo, abych pořídil fotku či videozáběr pro film z téhle akce.
Úsek mezi Mănăstirea Lainici a Mănăstirea Vișina na řece Jiu patří evidentně k technicky zajímavějším a proměnlivým úsekům. Řeka tu teče v úzkém kaňonu, takže proud bývá svižnější, voda je chladnější a často se střídají klidnější pasáže s kratšími peřejemi a skalními překážkami. Obtížnost se obvykle pohybuje kolem WW II, ale při vyšším stavu vody určitě stoupá i výš. Každopádně je potřeba dobrá kontrola nad plavidly a schopnost rychle číst proud, a ještě rychleji na něj reagovat. Je to taková spíš dobrodružnější horská plavba než úplně pohodový sjezd — není to extrém, ale pro začátečníky by to už bylo dost náročné.
Poblíž Mănăstirea Vișina je parkoviště, které slouží hlavně poutníkům a návštěvníkům kláštera na druhé straně řeky. Tady máme zaparkováno Fofovo auto. Monastyrský pozemek je částečně ohraničený cihlovým plotem, který působí tradičně a zapadá do místní klášterní architektury. Odděluje klidný areál kláštera od okolní krajiny a dodává místu uzavřenější, tichou atmosféru. Přistáváme na levé straně, těsně pod mostem, který je uvnitř areálu. Vytahujme plavidla a přenášíme branou na kraj vyasfaltovaného parkoviště, aby oschly než je sbalíme.
15:15 sundáváme neopreny a suché obleky, rozvěšujeme kolem tak, aby na sluníčku co nejvíc uschnuly. Taky se posilňujeme ze zásob v malých loďácích – to je výzva pro místní psy, kteří neustále krouží kolem nás a loudí.
Odjíždím s Fofem pro obecní auto nad Mănăstirea Lainici, abychom mohli naložit výstroj a výzbroj na další cestu. Murza má vytipovanou řeku Lotru, která je cca 1,5 hodiny jízdy autem odsud. Rádi bychom tam stavěli stany ještě za světla.
15:58 zastavujeme u Apa de izvor Bumbești-Jiu (pramen přírodní vody pocházející z oblasti města Bumbești-Jiu), abychom doplnili zásoby pitné vody do pet flašek a camelbagů.
Na mramorové desce je vytesán nápis: „Cu dragoste pentru loldeauna Traian. Dadalau Brailaui“ což by podle překladače mělo znamenat „S láskou navždy, Traiane. Dadalau Brailaui“. Snad by měli jít o památku na syna zemřelého při v autonehodě – tak informuje AI.
Do kamene vedle pramene je vyryta do kamene ikona. Prameny jsou zde tradičně vnímané jako léčivé nebo posvátné místo, takže se k nim dávají obrázky svatých jako ochrana a „posvěcení“ vody.
Nekvalitní fotografie v rámečku, která je u pramene postavená, může být Traianova (o němž se zmiňuje vytesaný nápis) nebo klidně nějakého pravoslavného svatého. Ať tak či tak, když podobu na fotce srovnávám s naším Rasputinem Džardou, jakési shody tam nacházím. Takže se asi o svatého na fotce jednat nebude :- )
18:00 jsme v sedle Pasul Groapa Seacă (1575 m) přes které cesta vede. Tady je pásmo sněhu, čehož využíváme k rychlé koulovačce. Za 4 km bychom měli dojet k místu na řece Lotru, které Murza vytipoval k vyplutí. Mělo by být ve výšce cca 1400 m, takže by to měla být větší divočina než slovenská Belá.
My zatím ale využíváme čtvrthodinkové zastávky v prohlídce okolí Pasul Groapa Seacă a obdivujeme zasněžený holý hřeben, který se táhne kolem o cca 300 metrů výše.
Ozývají se námitky, že nebylo v plánu spát na téhle akci ve sněhu. Jenže tady bude sníh až do května, takže s tím asi nic nenaděláme, i kdyby o dvě stě výškových metrů níž byl.
Myšák vyšlapává s vodáckou vestou do prudkého svahu a pokouší se na ní sjet po sněhu dolů. Jde to, ale těsně před rovinkou se zabořuje do sněhu hlavou. Srovnám-li to se svou jízdou na báglu z hřebene Chlebu k Mojžíšovým prameňom na Malé Fatře, vychází mi, že jsem ještě pořád lepší jezdec : -)
Místo na start a přenocování Murza vybral u Balastieră Lotru (Lom na štěrk v Lotru). Nějaký sníh tu je, i místa na postavení stanů by se našly, ale stav vody v řece Lotru je nízký. Na paddleboardu bez ploutviček bych si na to troufnul, ale oba rafty by se musely přenášet každých pět metrů :- (
Lotru je krásně čistá, evokující slovenskou Belou nebo rakouskou Salzu. Shodujeme se ale, že tady nemá smysl připravovat rafty k vyplutí. I když by zde měly být nejlepší podmínky v vyplutí v dubnu a květnu při tání sněhu a deštích, zrovna dneska máme smůlu :-(
Podle mapy se až k přehradě Lacul Vidra tok příliš nezmění, protože do říčky vtéká asi jen desítka malých potůčků, které hladinu nijak neovlivní. Domlouváme se, že pojedeme dolů po proudu a budeme sledovat hladinu Lotru, pokud bude vypadat sjízdná, zastavíme tam a přenocujeme, abychom mohli ráno vyplout.
Ve finále stavíme stany až kousek na přehradou Lacul Malaia, tedy skoro 60 km pod Murzou vytipovaném místě. K jeho obhajobě musím konstatovat, že jsme míjeli několik míst, kde byly jako upoutávky umístěny kajaky, takže se Lotru opravdu jezdí.
Salašíme když se začíná stmívat, jen pár metrů od svižné Lotru. Odsud by to šlo. Jenže za 1-2 km je ústí přehrady Lacul Malaia a tam bychom končili. Domlouváme se, že zkusíme zítra najít vhodný úsek někde pod přehradou.
Teď je potřeba se připravit na noc. Louka je plná kravinců, ale místa na postavení stanů najít lze. Do stanu dáváme nafouklé karimatky a spacáky ve žďárákoch, aby byla noc kdy lze očekávat nulu až mínus, úplně v pohodě.
Když máme zabezpečené ulehnutí, připravujeme si večeři – dneska to bude hovězí na houbách s rýží. Tohle menu sice US MRE neobsahuje, ale my dnes ohříváme jídlo z hotovky.cz Myšák ohřívá ve svém ešusu a na svém vařiči maso s houbami a omáčkou, já mám ohřát hotovou rýži. Doma ji ohřívám v mikrovlnce, ale tady zkouším „páru“. Do víčka nabírám z Lotru vodu a dávám jej uvést do varu na svém vařiči. Pak víčko s vařící vodou přiklápím mým ešusem s rýží a přikrývám jej Myšákovým víčkem, aby teplo z ešusu neunikalo a rýže se prohřála.
Jestliže se moje rýže neprohřála důkladně, dohřála ji vřící omáčka od Myšáka :- ) Servírování připraveného jídla sice není na úrovni Michelinské hvězdy, kde to není jen o tom, jak jídlo chutná, ale hlavně o preciznosti, estetice, konzistenci a celkovém zážitku na talíři, ale co do chuti a vydatnosti je bez diskuze na tři hvězdičky.
Nevím, zda ostatní mají taky takovou mňamku, ale po večeři se scházíme u Fofova auta a stanu, abychom debatovali, koštovali matonku, zázvorovicu a rumunské víno.
S Myšákem ve spacákoch probíráme dnešní náročný den. Jsem rád, že se mu akce líbí a vše zvládá. Ani neví jak moc mne to těší. Jsem rád, že mám v rodině parťáka pro akce tohoto typu. Usínám a těším se na zítřejší plavbu po Lotru.
neděle – 5.4.2026 – nekonečná cesta autem a stejně nevyplouváme
Ze spacáku sice vylézám už v pět ráno, ale jen proto abych se vyčůral. Pak znovu zalézám a probouzím se až před osmou. To Už Murza končí s vařením snídaně a já dávám pitnou vodu na svůj vařič, abychom si mohli udělat čaj. Snídat budeme kukuřičné cornflety a ovocný jogurt, který jsme včera koupili po cestě v rumunském Kauflandu.
Až se všichni vzbudí, nasnídají, sbalí a naloží pojedeme po proudu Lotru hledat místo na vyplutí.
Ráno je slunečné, ale chladné. Po snídani a pověšení stanu na uschnutí využívám čas a zkoumám okolí. A samozřejmě fotím. Třeba ten puklý kámen na kravinci. Mne to evokuje puklé srdce, přízemnější Murza to komentuje diametrálně odlišným názvem : -)
Před jedenáctou vyjíždíme. Jenomže kilometr pod přehradou Lacul Malaia je další přehrada Lacul Bradisor, takže musíme ještě níž. Zkrátím to – přijíždíme až do Brezoi, kde se Lotru vlévá do řeky Olt. Ta je sice 100% splavná, ale je to těžký olej.
Hledáme pomocí AI na svých mobilech vhodnou řeku po cestě do Česka. Máme to odsud domů více než 1000 km a shodujeme se, že jet hledat řeku na jih a tím pádem zvětšovat vzdálenost domů by nebylo vhodné.
Nacházíme shodně tip na Someșul Cald v severozápadním Rumunsku. Tahle řeka do povodí řeky Someș (česky někdy „Somes“) a pramení v pohoří Apuseni, kde jsem byl v roce 1996 ze vsetínskými RS na expedici MUNTI. Someșul Cald prochází zalesněnými a horskými oblastmi s poměrně čistou vodou. AI vytipovává vhodné místo k vyplutí pod přehradní nádrží Lake Beliș-Fântânele, kde by mělo být rychlejší proudění, hlubší údolí a lesní krajina, údajně nejhezčí úsek téhle řeky.
Vyrážíme tam. Před námi je asi čtyřhodinový přejezd autem a cca 300 km.
12:00 projíždíme kolem Mănăstirea Cornet, na břehu řeky Olt, který má krásné a nepřehlédnutelné kamenné věže. Prý z roku 1666. A v roce 1979, kdy na se řece Olt plánovala výstavba přehrady, hrozilo, že klášter bude zatopen, nakonec byl ale projekt přepracován a přehradu postavili několik set metrů nad klášterem :- )
12:10 tankujeme naftu a doléváme močovinu, aby nás kontrolka našeho šíleně chytrého obecního auta neustále neobtěžovala. AdBlue bude dále nerušeně rozkládat škodlivé oxidy dusíku a měnit je na dusík a vodní páru : -)
15:30 jsem na parkovišti pod přehradou. Lake Beliș-Fântânele je umělé přehradní jezero, které vzniklo v 70. letech 20. století při stavbě vodní elektrárny – kvůli tomu byly zatopeny některé vesnice. Velké parkoviště pod hrází je proto, že vedle něj je spodní stanice sedačkové lanovky místní sjezdovky. Pohledem do mapy zjišťuji, že lanovky je dlouhá kilometr s převýšením něco přes 300 metrů. Asi tu bude dobré lyžování.
Od parkoviště není na Someșul Cald vidět, takže se klusem vydávám asi 400 metrů dál, kde by měl být přes řeku nějaký most a z něj si přehled o toku řeky už udělám.
Stíhám při klusu pořídit ještě fotku rozkvetlých šafránů, které tu kvetou a když přibíhám k řece, dostávám zlost na AI, která doporučila tenhle úsek k plavbě. Vody tu teče uboze málo, koryto je z části pokryto napadanými kmeny stromů a je tu spousta kamenů, mezi kterými bych neproplul ani na paddleboardu :- (
Takže – Someșul Cald rozhodně nevypadá jako splavná řeka. Jedině, kdyby hrázný pustil z přehrady trochu vody, jako se to dělá 2x ročně u naší Bystřičky, pak by to jetelné bylo.
Vyjíždím autem zpátky nahoru na hráz, ostatní šlapou pěšky. Po těch prosezených hodinách v autě přijde kilometrový výšlap do kopce vhod.
16:20 obědváme, svačíme a možná i večeříme na lavičkách u stánku s občerstvením, který tu improvizovaně provozují. Murza si všimnul, že přespávají v autě zaparkovaném kousek odsud, pro vodu si chodí s kanystrem a elektřinu jim vyrábí agregát ukrytý za ohybem stezky. Protože paní akceptuje platbu kartou (pochopil jsem, že na svém mobilu vytvoří QR kód, který si platící načte a pomocí něj ji zaplatí na účet), někteří nakupují místní speciality. My z Myšákem dojídáme včera koupenou bagetu, salám, cibuli a zapíjíme to citronovou matonkou.
Stánek je zřejmě vyhlášený, protože se u něj na občerstvení stavuje i rumunský policajt ve vyfešákovaném terénním vozu.
Z hráze Lake Beliș-Fântânele pozoruji přehradu a hodnotím ji jako zajímavý tip na plavbu v kanoi. Je dlouhá asi jako Slezská Harta, okolí je málo civilizované, takže tam musí být úžasné fleky na táboření. Škoda, že je to od nás sem tak daleko : -(
Když je Someșul Cald nesjízdná, radíme se co dál. Ve finále se rozdělujeme – osádka Fofova auta zůstává v Rumusku a chce se podívat na Ponorné hrady v pohoří Apuseni, my v cca 16:45 vyrážíme na Dunajec, který garantuje dostatek vody. Cestou domů to není velká zajížďka a těch cca 530 km a 6-7 hodin cesty nám za plavbu po Dunajci stojí. S posunem času, bychom kolem 23:00 mohli stavět stany na Slovensko-Polské hranici.
Pohledy z auta na krajinu nápodního parku Apuseni, jsou úžasné. Náhorní plošina (planina) se táhne výškou cca 1000 m mírně zvlněným terénem místo strmých hřebenů a je kombinací luk, pastvin a lesů, které zpestřují roztroušené samoty a horské usedlosti. Takový „divoký venkov ve výšce“ než typické velehory.
Mladší část naší osádky, která zabrala zadní řadu sedadel se oddává online i offline mobilním hrám. Já si krátím dlouhou cestu mimo povídání s ostatními i poslechem audioknihy – tentokrát Vondruškovy Dobronínské morytáty.
23:03 máme s Myšákem postavený stan (ostatní taky) a zalézáme do spacáků pár metrů od hučícího Dunajce na místě zvaném Nokle, odkud startují pltě s turisty.
pondělí – 6.4.2026 – skvělá tečka na závěr akce – dunajec
6:50 mne budí kapky deště dopadající na náš stan. Natahuji proto vedle stanů plachtu, abychom mohli pohodlně uvařit a nepršelo nám za krk. Dnes je poslední den naší velikonoční akce a tak se Dunajec pojede i kdyby lilo sebevíc :- )
7:40 někteří jedinci ještě leží v hamace a čučí na dění kolem sebe jako vyoraná myš. To už si ale většina naší výpravy dělá snídani, nebo už ji dojídá.
Myšák a já dojídáme kukuřičné cornflake a jogurt nakoupený předevčírem v Rumunsku. Je to rychlé, dobré i výživné. Myšák k tomu vaří kafe z MRE, abychom do sebe po ránu dostali i něco horkého.
Po snídani balím náš stan a protože je mokrý, nedávám si jej do loďáku, ale na obal paddleboardu. Večer jej doma stejně rozbalím a dám sušit spolu s ostatnímo věcmi. Když mám své cajky sbalené, foukám aku foukadlem paddleboard a raft. Paddleboard samozřejmě dotlakuju ruční pumpou, ale raft už nechávám na ostatních, kteří na něm poplují.
Ostatní se pořád ještě dobalují, a tak čas využívám na malou procházku po okolí. Nemůže mi uniknout malá červená houba – ohnivec rakouský. Červená miskovitá plodnice vypadá jako malý kalíšek s krví. U nás na pasekách jsem jej ještě neviděl, ale vím, že patří mezi nejedovaté houby, i když jsem jej nikdy nechutnal. Krásně kontrastuje s černo-zeleno-hnědým lesním podkladem. Je mi příjemně, ale po nalezení ohnivce rakouského mi je ještě pěkněji : -)
Na boudě, kterou tu mají plťaři postavenou, je reklamní mapa, kde je zaznačeno místo našeho přespání a vyplouvání pltí i konec plavby v Prielomu Dunajca u Lesnice. Chybí mi tam jen informace o tom, jak je tenhle úsek Dunajce dlouhý :- )
8:52 máme skoro sbaleno, jsme převlečení do neoprenů a suchých obleků. Auto dnes převážet nemusíme, protože Murzovi je blbě (asi úžeh) a tak se nabídl, že vůz do Lesnice převeze. Šetří nám to minimálně hodinu.
9:03 vyplouváme. Čeká nás několikakilometrový úsek do Červeného Kláštora, který je velmi klidný, takže začátek dnešní plavby je velmi klidný a pohodový. Proto fotím a točím, takže za chvíli je raft minimálně 100 metrů přede mnou.
Ale tady se mi raft dohání mnohem snadněji než na Dunaji. Odsud jsou vidět jedny z nejikoničtějších vrcholů Pieniny – třeba Tri koruny (982 m), což je asi nejznámější vrchol oblasti – tvoří ho pět vápencových věží. Je dominantou celého průlomu.
Slovenská část řeky Dunajec je poměrně krátká, ale mimořádně malebná a přírodně cenná. Nachází se na severu Slovenska, v oblasti, kde Dunajec tvoří přirozenou hranici mezi Slovenskem a Polskem v oblasti pohoří Pieniny. Nejznámější slovenský úsek leží právě v Pieninském národním parku. V poslední slovenské části řeka protéká hlubokým kaňonem zvaným Prielom Dunajca, který vytváří dramatické meandry mezi strmými vápencovými skalami.
Počasí je jakési neurčité – chvíli zataženo, občas trocha slunka. Věřím, že se to vyvrbí do slunečna aby mne nezábla pravá ruka ze které jsem si sundal neoprenovou rukavici, abych mohl fotit a točit.
Nedíval jsem se na vodočet, ale v místech pod skalami, kde bývaly docela solidní vlny a občas se tu někdo na pálavě cvaknul, dnes skoro žádná bílá voda není.
Dunajec jsem splavoval možná 20x, ale vždy mne ta krajina okouzlovala, a i dnes stále ještě okouzluje. Tohle se prostě neomrzí. Z těch letošních rumunských velikonočních řek je Dunajec nejhezčí :- )
Třeba takové proplouvání pod věží Sokolica (747 m), která stojí na polské straně hranice, je úžasné. Zvláště když plujeme na téhle řece sami. Sezóna ještě nezačala, a tak i plťaři ještě příliš kšeftů nemají. Takže si užíváme ticha a plavecké pohody v jenom z nejromantičtejších koutů Slovenska.
Uhlík se už včera holedbal, že mne na paddleboardu vystřídá. Moc jsem mu nevěřil, protože to na něm neumí zdaleka tak dobře jako já a snadno se rozpláče při prvním cvaknutí. A tak jsem jej opatrně nabádal už po vyplutí, zda nechce vystřídat a sednout si či kleknout na paddleboard. Vždy se ale vyhnul přímé odpovědi – jednou mu cosi padlo do oka, podruhé se zakuckal, potřetí lovil rukavici, počtvrté osušoval slzy, … Já jsem ale neoblomný a nepřestával jsem na něj dorážet. A – podařilo se to! Asi 200 metrů před koncem naší plavby Uhlík odevzdaně přelezl na prkno a plul. Sám! Bez pomoci ostatních! A ani jednou se necvaknul (protože tu jedinou vlnu, která na něj čekala, obeplul ve vzdálenosti 36 metrů)! Všichni jsme měli radost spolu s ním. Dojatý Pípa mu hned slíbil, že to oslaví a může si v hospodě objednat cokoliv. Uhlíkovi se rozzářily oči ještě více, a tak jsem jej poprosil, aby na chvíli zvadl, a já mohl udělat jeho důstojnou památeční fotografii. Loudil po mně tech fotek víc, aby měl pro mamku i své dva sourozence, ale já se nedal. Jedna fotka musí stačit!
Na parkoviště k Chatě Pieniny to máme rovných 760 m po asfaltové cestě, takže se nám nafouknutý raft i paddleboard dobře nesou. Pokládáme raft vedle zaparkovaného auta a paddleboard opírám o krytou zastávku, aby rychleji okapal a trochu oschnul. Ti, co mají neopreny se převlékají do suchého, nám se suchými obleky stačí jen oblek sundat. Když máme vše sbaleno a naloženo do dodávky, jdeme na oběd do Chaty Pieniny.
11:40 – já mám vybráno okamžitě – halušky se slaninou. Dává si je i Myšák a k tomu má každý z nás i kofolu – bratru za 650 Kč :-) Ostatní si pochutnávají na řízcích a dalších místních specialitách.
Halušky jsou dobré – to znamená, že jsem na Slovensku jedl i mnohem horší a taky i lepší. Ale jsou servírovány na stylovém dřevěném „taléřku“. Vypadá to moc hezky, ale rychle se to sní : -(
12:30 jsme připraveni vyrazit k domovu. Máme před sebou skoro 300 km a minimálně 4 hodiny jízdy + čas, který nám zabere plánovaná zastávka v termálním pramenu Kalameny.
12:45 ještě zastavujeme l Lesnickém sedle, abychom s pokochali zasněženým panoramatem Belanských Tater. Pokud by tu tak nefoukalo, mohl by Uhel vytáhnout drona a pořídit úžasné videa.
14:30 jsme v Kalamenech. Vzpomínáme jak toto místo za cca 40 let co jej navštěvujeme, doznalo změn – ne vždy úplně pozitivních. Na puťáku v roce 1989 jsme nedaleko vařili na otevřeném ohni jídlo a byli tu úplně sami. Roura, která přivádí teplou vodu ze země byla tehdy uprostřed bahnité, mělčí a menší jámy, …
Nezávisle na sobě se shodujeme, že termální voda tu je dnes nějaká studená, asi nejstudenější ze všech návštěv, které jsme tu kdy podnikli. Ve srovnání s pátečním termálním pramenem Izvorul Scorilo v Rumunsku, kde měla voda až 58 °C, jsou Kalameny totální ledárnou : -(
15:15 vylézáme, převlékáme se a pokračujeme v cestě domů. Čeká nás ještě více než 180 km a cca 2,5 hodiny jízdy až do Kateřinic.
18:15 vykládáme u jejich domu Jardu se Štěpou, pak Murzu. V 18:40 Pípu s Uhlíkem a pak Hanny s Laďou.
19:15 už s Myšákem foukáme mokrý raft ve stodole pod naším domem, aby dobře uschnul. Rozvěšuji tu taky mokrý oddílový stran a pak teprve jedeme k domu a vykládáme naše loďáky.
19:35 mi už visí v podkroví mokrá celta, aby taky důkladně uschla. Žďárák a péřový spacák sice mokré nemám, ale po každé akci je nechávám na pár dnů „vyluftovat“ než je uložím na jejich místo.
Myšákův neopren a můj suchý oblek nechávám uschnout v druhé polovině podkroví.
úterý – 7.4.2026 – tečka se nesmí podcenit
Akce pro mne pořád ještě nekončí – ani den po příjezdu. Musím v pořádku vrátit vypůjčené devítimístné dodávkové vozidlo Hyundai Staria na obec.
V praxi to znamená, že musím dotankovat plnou nádrž, bezvadně umýt auto zvenčí a stejně dobře vyčistit a vysát zevnitř. Své auto bych tak přepečlivě rozhodně nemyl.
Tankování a očista vozu mi zabírá skoro 2,5 hodiny a protože koberečky omyté wapkou na myčce ještě pořád neuschnuly, nechávám je vyschnout mimo auto a jak pojedu k večeru z práce, dám je do auta suché. Milanovi na obci telefonuji, abych mu oznámil, že auto je na svém místě, koberečky do něj dám večer a klíče mu vrátím zítra ráno – pro případ, že by někdo auto nutně potřeboval, jsou na obci náhradní klíče.
Večer ještě spočítám kolik jsem platil za PHM v Česku, Maďarsku, Rumunsku a Slovensku, co stály Pípu dálniční známky, mytí na auto myčce a pošlu zprávu ostatním.
Akci ale hodnotím rozhodně jako vydařenou :- )
Kolik nás tato akce stála?
Najeli jsme 2 489 km z ČR přes Slovensko, Maďarsko a Rumunsko. Jídlo si hradil každý sám, v placených kempech jsme nespali, takže se rozpočítávaly pouze náklady na dopravu obecním devítimístným vozem (který se pořídil pro potřeby kateřinických spolků): 13 945 Kč za dálniční známky (275 Kč SK, 824 Kč HU, 466 Kč RO), nákup nafty + Ad Blue (celkem 12 380 Kč), mytí auta před předáním (400 Kč). Na jednoho účastníka to tedy dělalo 1 549 Kč.
SESTŘÍHANÉ VIDEO (14 minut) z téhle velmi vydařené akce: