(Dazul) Potulka po Malé Fatře minulý týden neprobíhala podle původních představ, a tak jsem raději už včera do kufru auta naložil goretexové kožené pohorky i backcountry lyžáky. Jistota je jistota : -)
V 6:55 odjíždím, s báglem připraveným na bivak ve sněhu a backcountry běžkami s tuleními pásy za sebou v autě, směr Liptovské Revúce na úpatí Velké Fatry. Je to dědina co do počtu obyvatel o třetinu větší než naše Kateřinice, a o pár století starší – první zmínky o ní jsou prý z roku 1233, kdy uherský král Ondřej II. daroval za věrnost svému sluhovi Hudkovi tři popluží země. Když Liptovsků Revúců projíždím, musím konstatovat, že sluha Hudko musel mít hodně dobré koně, protože středověká jednotka plochy (popluží) nebyla konstatntní a představovala množství půdy, které bylo možno jedním spřežením obdělat za den. Samotný název Revúca je prý odvozený od názvu místního potoka, který zvláště v jeho horní, skalnaté části i dnes provází charakteristický hřmot až řev (rev).
Zřejmě prvně jsem byl v Liptovské Revúci, když jsme předčasně ukončili jeden z mých prvních pokusů o přechod Velké Fatry z Turecké do Ružomberku, a k vůli počasí sestoupili z pod Ploské nejkratší cestou do údolí. Po druhé jsem zde byl zřejmě v roce 2009, kdy jsme šli zimní přechod spolu s Irčou, a v sedle Chyžky se rozhodli sestoupit – opět do Liptovské Revúce. Nejvážnější to ale bylo při jenom z mých sólových zimních přejezdů v roce 2019, kdy bylo tak ultra mizerné počasí, že už v Salaši pod Suchým vrchom to vzdala výprava dvaceti zdatných skialpinistů, a ani se nepokoušela o výstup na Ploskou. Samotnému se mi nechtělo zbytečně riskovat, a tak jsem se k jejich sestupu (kam jinam než) do Revúce přidal. Zřejmě jsem udělal dobře : -(
Do té doby jsem měl Liptovsků Revúcu spojenou jen s nezdary, ale v roce 2020 jsme si ji s Murzou prvně zvolili jako výchozí bod pro tradiční potulku po zimní Velké Fatře. A tehdy jsme se k zaparkovanému autu vrátili podle plánu : -) V roce 2021 jsme měli k vůli Covidu zaracha a jeli místo na Velkou Fatru na záhrab do Jeseníků, v roce 2022 místo zimního přejezdu Velké Fatry se řešila pomoc napadené Ukrajině, a po této odmlce, v roce 2023, jsem na potulku po mém oblíbeném pohoří vyrazil – opět z Liptovských Revúc. A protože letos vyrážím opět sám, sázím na jistotu – Liptovské Revúce : -)
Dole v údolí není po sněhu ani památka a navíc prší. Není to sice žádná průtrž mračen, ale setrvaný „niťák“. Včera jsem po mnoha letech porušil své zvyky a podíval se na regionální předpověď počasí – matematický model předpovědi předpovídá, že ve 12:00 pršet přestane. Teď je něco po desáté, takže ještě dvě hodinky bude chcát. Přehazuji přes sebe pončo pláštěnku, beru běžky do ruky a volným tempem kráčím Zelenou dolinou, proti proudu dravého potoka Lopušná. V hlavě mi zní 40-50 let starý hit Šel zvolna od Katapultů : -)
Kráčím dolinou po lesní, zatím asfaltové cestě, které lemuje pravý břeh Lopušné. Už když jsem kolem kráčel prvně, napadlo mne, že by byla skvělé akce se pokusit tenhle velmi svižný horský potok, připomínající spíše malou říčku, splout na kajaku nebo barace. Problém by byly ty popadané smrky přes potok, některé by nešlo podplout : -( Ale myslím si, že by to šlo zvládnout až k soutoku do Revúce a pak k soutoku s Váhem. Odsud to může být do Váhu tak 30 km, což by se dalo při takovém stavu vody během dne zvládnout. Nevím, zda se o to někdo někdy pokoušel, ale zdá se mi to jako dobrá výzva, když bych se nazval do šestky neoprenu měl i neoprenové rukavice a ponožky : -)
Před jedenáctou jsem u rozcestí Radovô, kde ještě loni stála krásná velkofatranská dřevěnice, která sloužila asi lesákům. Dnes tu už nestojí : -( Skrze šňůry deště vidím betonovou základovou desku a zbytky zachovalých dřevěných trámů. Většinu jich ale už odvezli, nebo pořezali : -( Nikdy jsem v té dřevěnici nebyl, a ani jsem neviděl, že by v ní byl někdo jiný, když jsem kolem několikrát šel, ale tahle „stavba“ do krajiny zapadala a líbila se mi.
V 11:06 kráčím k místu, kde zpevněná lesní cesta končívala, a kde je zastřešené odpočívadlo, před začínajícím stoupáním na Chyžky. Cestu tady protíná potok pramenící někde pod Ploskou. Dnes to ale místo asfaltu vidím kamenité podloží, ostrůvky asfaltu, a zpola obnaženou betonovou skruž, která bezpečně provázela potok pod cestou k nedalekému soutoku s Lopušnou. Jako by se tudy přehnalo tsunami : -( Nějak se nám nedaří tu přírodu regulovat přesně tak, jak bychom si to představovali, zatím nad námi vždycky dokázala zvítězit.
V cca 950 výškových metrech byl minulý týden na Malé Fatře sníh. Tady na Fatře velké v téhle výšce není. Ale je tu poľovnická chata Radovo, cca 100 metrů od turistické značky. Na verandě jsme v březnu 2009 ve svých bivakovacích pytlích s Irčou přespali, když jsme sestupovali do Revúc. Tehdy tu bylo aspoň metr sněhu a všechno vypadalo úplně jinak než dnes. Využívám zastřešené verandy, chvíli se tu ukrývám před deštěm, a prohlížím si okolí – takhle si jej fakt nepamatuju. Tehdy bylo šero či tma a počasí brutálnější.
Využívám toho, že na mapách je u téhle chaty vyznačeno „veřejné WC“. Dřevěnou budku šikovně schovanou v hustém lese nacházím až na druhý pokus, ale pak si už na první pokus vychutnávám klídek i toaletní papír, který tu je k dispozici : -)
Ve 1050 m.n.m. se mi zdá, že déšť polevuje. Koneckonců je půl hodiny po poledni, kdy už nemělo podle předpovědi pršet. Zastavuji, oklepávám pončo a balím jej do ruličky, kterou vsouvám do zatahovacího obalu ponča. Teď se mi kráčí o poznání pohodlněji. Ale začíná zase pršet : -( To určitě přejde, k vůli té chvilce přece nebudu zase sundávat bágl a vytahovat pončo. Alespoň prověřím loveckou bundu značky Alaska. Minulý týden obstála, ale dnes je horší počasí.
Na hranici sněhu narážím až v 1100 m nad mořem – tedy o 150 výškových metrů výš než minulý týden na Malé Fatře. Běžky ale nasazuji až ve 1200 metrech, na hranici pásma lesa, v nejspodnějším výběžku pastviny na které se nachází salaš pod Chyžkami. K ní to ale mám dalších 100 výškových metrů. Pořád prší : -(
Ve 13:00 nechávám běžky a hůlky před salaší a jdu se před deštěm schovat dovnitř. Potkal jsem před půlhodinou mladý český pár, který sestupoval do Revúce (nesl na rukách psa) a z krátkého hovoru jsem pochopil, že nocovali tady, v salaši pod Chyžkami. Tyhle útulně na turistické značce jsou ale tak zplundrované, že neobjevuji žádné známky po jejich nedávné návštěvě. Myslím si, že jsem tady snad ani nespal, už při první návštěvě jsme si tehdy raději postavili stany kousek vedle na sněhu.
Od roku 2007 s sebou na zimní přejezdy stan nevozím, je zbytečně těžký. Bivakovací pytel je o pár kilo lehčí : -) V kombinaci s hamakou a stříškou z celty se dá na Velké Fatře příjemně nocovat i v dešti. Ale samozřejmě nepohrdnu ani útulnou : -) Pro dnešek jsem si vyhlédl Koniarku, která leží mimo turistickou značku a nikdy jsem v ní nespal. Pokud bych to nezvládl se k ní dostat, přenocuju někde na sněhu. Tenhle pocit úžasně osvobozuje.
V salaši pod Chyžkami obědvám. Z balíčku MRE vytahuji nejdříve sladký koláč a pak tortilu a sýr, zapíjím to minerálkou s příchutí citronu. Výhodou téhle americké bojové dávky potravin je, že se jí člověk nepřejí, protože dávky jsou tak spočítány, aby se člověk nasytil a neměl problémy se z přežrání těžce pohybovat. Každý balíček americké MRE má přibalenu i nějakou sladkost, v menu č. 20 to jsou M&M oříšky v cukrové polevě. Pár jich konzumuji hned, zbytek ukládám do kapsy bundy a spořádám je za chůze. Poslední pojídám 30 výškových metrů nad salaší :-(
Ve 1310 metrech nad mořem, u rozcestníku v sedle Chyžky, zvolna končí pásmo sněhu a začíná pásmo žlutohnědé, zmoklé trávy. Sundávám běžky a pokračuji ve výstupu na Ploskou pěšky. Prší, fouká protivný vítr a je mlha – nic co by mne nutně překvapilo. Moc příjemné to není. Alespoň se snažím nezastavovat a zbytečně neodpočívat. Každé zastavení umocňuje chlad.
Bunda, rukavice i kalhoty jsou posety čímsi, co bych na první pohled nazval námrazou, ale námraza to není – vždyť jsou 3-4 stupně nad nulou, i když pocitově se to při téhle fujavici jeví jako výrazně méně. Není-li to námraza, musí to být drobné kapičky deště či mlhy. To je neklamné znamení toho, že vlhnu.
Ve 14:00, v cca 1500 výškových metrech začíná opět souvislá plocha sněhu. Nasazuji běžky a zdolávám posledních 35 metrů na vrchol na lyžích. Mlha je tak hustá, že občas nevidím od tyče k tyči. Ještě že mám mobil, který ukazuje na mapě moji pozici prostřednictvím signálu GPS. Ač se považuji za relativně zkušeného, člověka s dobrým orientačním smyslem, najednou zjišťuji, že se vracím po své stopě zpět – GPS naštěstí funguje i v mlze. Takovou mizernou orientaci jsem tu zažil naposledy s Brašulem, při našem druhém společném přejezdu hřebene Velké Fatry, v roce 2007. Proto každou chvilku kontroluji na mobilu svoji pozici, i když to znamená, že pak musím pár minut zahřívat promrzlé ruce. Rukavice už mám mokré, takže ty příliš neohřejí, ale bez nich je kosa ještě větší.
Na romantiku a vnímání krás svahu Ploské není nálada ani čas. Pohyb znamená život. Když zastavím na příliš dlouhou dobu, hrozí, že už to nerozejdu. Zastavuji tedy minimálně. Ale jednu zbytnou zastávku si přesto dopřeju. To když míjím už několikáté odtáté bludiště hlodavců ve sněhu. Nikdy jsem si neuvědomil, že i v mrazech a takhle velké nadmořské výšce se pod sněhem odehrává tak činorodý život. A to fotím asi nejkratší síť chodeb, na kterou jsem narazil (v téhle kose je každá fotka krutě vykoupená).
Při sjezdu po jihovýchodním svahu Ploské je kupodivu delší sněhové pole než při výstupu na po jihozápadním straně. Ale i tak musím běžky kousek nad Sedlem Ploske sundat a šlapat kus po svých. Ale když jsem se přehoupl na severovýchodní stranu hřebene, běžky opět nasazuji a další 1,5 km je nesundávám, i když je místy traverz pod Čiernym kameňom hodně náročný.
V 15:00, v Sedle pod Čiernym kameňom běžky musím sundat. Co skrze mlhu dohlédnu, všude se zdá jen travnatý terén : -( V 15:15, když traverzuji po červené turistické značce na jih, běžky znovu (tentokrát naposledy) nasazuji.
Za 30 minut sjezdu i stoupání (útulňa Koniarka je výš než Sedlo pod Čiernym kameňom) jsem konečně třicet výškových metrů nad místem, kde jsem zvažoval přenocovat. Skrze mlhu vidím nevelkou, zapadlou, dřevěnou stavbu, která by mi měla poskytnout pohodlné útočiště.
Sjíždím na lyžích docela prudký svah na dvě velmi dlouhé otočky a zastavuji před útulňou. Zdá se, že v ní nikdo není, takže ji budu mít zřejmě sám pro sebe. Má komín, což znamená, že bych si mohl zatopit a usušit mokré věci. Pět hodin chůze a jízdy v dešti bez ponča – to už bude určitě znát. Nohavice mém mokré a i bunda Alaska na některých místech cosi propustila.
V 16:00 už hoří v kamínkách oheň, na šňůrách u stropu visí navhlý zimní spacák, mokrá bunda, svetr (přestože jsem jej měl po celou dobu v báglu), vykroucené rukavice (tekla z nich dost špinavá voda), a v ešusu se roztápí sníh, abych si mohl ohřát večeři. Jakmile se teplota trošku zvedne, sundám i kalhoty, abych dal sušit i je.
Vnitřek útulni je nevelký – cca 1,8 x 4,5 metru – pro tři lidi dostatečně prostorný. Kdyby tu nebylo i dřevo na přikládání do kamen, mohla by se jedna ze čtyřech matrací roztáhnout místo něj a vlezli by se tu i čtyři. Na odtáté plechové střeše je FVE panel a dovnitř od něj vedou dráty k malé baterii, která je odpojená. Abych mohl baterii propojit s dráty, chybí mi redukce, kterou správce či majitel téhle útulně evidentně odnesl, protože přes zimu je FVE panel zapadaný metrovou vrstvou sněhu. Mně ale nevadí, že si nebudu moci rozsvítit LED pásky na stropě, mám nabitou čelovku, která mi vydrží svítit celou noc.
Za chvíli je v nevelkém prostoru trenýrková teplota a tak dávám sušit kalhoty i lyžáky. Dřeva je tu hodně, ale topím velmi úsporně. Přes noc stejně vyhasne. Stačí mi když alespoň trochu uschne oblečení, abych ráno nemusel do mokrého.
Po chutné večeři – hash brown potatoes – lehám na matraci a čtu padesátistránkovou knížečku (která tu visí) s názvem „Bez Boha na svete“, kterou napsala Kristína Royova, na jejímž úvodu kdosi rukou napsal „najprekladanejšie slovenské dielo“. Chci si na internetu o téhle knížce nebo autorce něci najít, ale tady na Koniarce není signál. Až doma si v databázi knih čtu, že „Kristína Royova (*18. august 1860, Stará Turá – † 27. december 1936, Stará Turá) bola slovenská náboženská spisovateľka a redaktorka. Vzdelávala sa súkromne. Stala sa zakladateľkou a vedúcou osobnosťou Modrého kríža, v Starej Turej založila útulňu pre výchovu opustených detí a sirôt, v roku 1911 aj malú ambulantnú nemocnicu, v roku 1926 sirotinec a v roku 1933 starobinec. Jej literárna kariéra začínala jej romantickými poviedkami ako s ľúbostnou, tak i s národnostnou tématikou. Písala romány, novely, poviedky, duchovné piesne a spisy rôzneho zamerania a druhu, no taktiež prekladala. Vďaka podpore cirkvi, ktorá jej diela vydávala vo veľkých nákladoch a viacerých vydaniach, sa stala fakticky najprekladanejšou autorkou – jej diela boli preložené do 17 jazykov. Svoje diela uverejňovala v časopise Betanie, Svetlo, Večernica.“
A tak si v příjemné samotě a tichu čtu dojímavou evangelizaci pro děti – příběh sirotka Martínka, který se při pasení dobytka naučil číst a našel vlastní cestu k Bohu. Literárně to určitě není na Nobelovku, ale dojímá to stejně jako Školák Kája Mařík nebo Gabra a Málinka : -) Jsem rád, že jsem měl příležitost si tohle dílko přečíst, asi bych se k němu jinde nedostal.
Do suchého spacáku definitivně zalézám před desátou večer. Mobil mám z power banky dobitý na 100% a tak si na usnutí pouštím začátek audioknihy Jeptiška pro markraběte (s podtitulem „Mocní a ubozí Markrabství moravského“) od Nadi Horákové. Mám ji staženu do mobilu spolu s dalšími tituly, takže nepotřebuji připojení na internet.
Když se po 5:00 ráno budím, je v kamnech samozřejmě vyhaslé, za oknem slábne noční tma a všude ticho. Ticho! Neprší! Dneska fakt neprší. Kalhoty i lovecká bunda Alaska přes noc určitě uschly, a tak se k autu na začátku Zelené doliny dostanu suchý! Tuším dobrý dnešek : -).
Zatím ale pořád polehávám ve spacáku a nikam nespěchám. V miniútulni je přijatelná teplota, takže nebudu zatápět, nepotřebuju teplé jídlo. A – najednou je něco jinak! Tak jsem si na to během večera zvyknul, že mi pár vteřin trvá, než mi dojde, že začalo zase pršet! Je 5:50. Za další čtyři minuty slyším z venčí ptačí cvrlikání. Nedokážu jej přesně identifikovat a tak si zadávám úkol, abych se naučil spolehlivě rozpoznat alespoň 10 ptačích zvuků. Už se k tomu chystám dlouho, ale ornitologie mi nikdy moc nešla.
V 6:10 mám na sobě kalhoty a zašněrované backcountry lyžáky. Začínám balit spacák do báglu, do další komory dávám nepoužitou nafukovací karimatku, bivakovací pytel, celtu, lano, … Na snídani si z MRE rozbaluji jablkový koláč a krekr na který dávám sýr. Zapíjím minerálkou, dojídám se slanými oříšky a vyrážím z 1300 m.n.m. do 750 m.n.m, kde mám na začátku Zelené doliny zaparkované auto.
Běžky sundávám asi o 50 výškových metrů níže a kilometr dál, takže dalšího půlkilometru výšky sestupuji s běžkami na báglu. Vůkol pořád samá mlha. Salaše Magury ale vidím, a tak k nim zabočuji, abych si je prohlédl. Tipoval jsem je na rekreační chaty, ale po příchodu blíž vidím, že jsou volně přístupné. A podle toho, že jsou téměř na turistické značce, taky tak uvnitř vypadají : -( Ale na nouzovku docela dobré.
V 950 metrech se mi odkrývá trochu zamlžený pohled na Liptovské Revúce. Ještě posledních 200 výškových metrů a budu na úrovni zaparkovaného auta. Odbočuji z turistické značky na sotva znatelné lesní chodníčky a blahořečím aplikaci Mapy.cz, které mne na ně spolehlivě dovedla. Sestup mezi majestátnými buky a habry má v mlhavém lese prvky tajemna. Kráčím zvolna, občas se opřu do běžeckých hůlek. Terén je kluzký a když nejsem dostatečně pozorný, srazím běžkami připevněnými na báglu z větvě spršku v podobě tisíce kapek vody. To mám za to, že jsem se ráno nemyl.
8:10 jsem u auta. Ukládám bágl do kufru, lyže a hůlky dovnitř auta, přezouvám si ponožky a boty, převlékám mokré a propocené icebreakové tričko.
V 10:00 se stavuji v Žilině do MacDonalds, ani ne tak na jídlo, ale především na wc : -) Ale i to jídlo si dopřávám. Platím mokrou pětieurovkou (peněženku jsem přes noc usušit nenechal), takže obsluha někam tiše mizí než mi vystaví účtenku. Možná proto, aby ověřila pravost mokré bankovky?
Na Vsetíně se stavuji do Lidlu, abych dětem koupil dlouho slibované suši. Když u pokladny platím mokrou tisícikorunou, prodavačka ji odmítá přijmout, aby se jí prý neroztrhla. Vysvětluji, že jsem zmokl a holt je bankovka mokrá. Paní naštvaně někam telefonuje a říká, že „pán má mokrou bankovku, údajně prý zmokl, přestože je venku hezky“. Vysvětluji, že jedu ze Slovenska, kde pršelo, ale verdikt je, že bankovku nepřijímají. To bych asi i pochopil, ale když odcházím od pokladny bez zboží, slyším poznámku: „Dobře, tak to vyhodíme“, což už nechápu, protože minerálky, i suši v uzavřeném plastovém obalu lze dle mého bez problému dát mezi zboží, kde před třemi minutami bylo. Ale asi má Lidl diametrálně jiné postupy než McDonadl : -)
Krátký sestřih videa (4:46) z této vydařené akce: