(Dazul) Poslední víkend, kdy ještě stojí letošní tábor ŠESTKY. Těším se jak zase ochutnám jedinečnou atmosféru tohoto podniku, který podvědomě ovlivňuje všechny táborníky. Nejříve ale, stejně jako minulý týden, jedu pomáhat od velmi časného rána švagrovi s pokládkou zámkové dlažby domu. Tam mne taky zastihuje SMS našeho Zdendáša (Flegyho): „Tak se nám v 6:27 (po 14 hodinách) narodil silný a zdravý Honzík a váží 2,95 kg“ Obrovská radost!
Přerušujeme práci a připíjíme na Janovo zdraví. A já si teprve teď uvědomuju, že mi začala další životní etapa, že došlo k naplnění i mého koloběhu žití : -) Zamačkávám slzu dojetí a nakládám další kolečka zámkové dlažby. Slunko pálí jak divé, mám pocit, že mne dnešní činnost zmáhá o trošičku víc než kdy jindy : -)
Na tábor vyrážím ve 13:00. Tedy nejedu přímo na tábořiště, ale přímo na Slezskou Hartu, kde se potkám s oddílem, který se tam bude koupat, jezdit na padlboardu, barakách a jak dorazím, i na vaurienu. Krajina je od rána nabitá sluncem, sálá z ní teplo. Jsem rád, když projíždím zastíněnými alejemi, kde vnímám změnu venkovní teploty.
Hned po připlutí k plážičce, kde se oddíl usalašil, dávám vesty první dvojici a společně vyrážíme k přístavu u Leskovce nad Moravicí. Po té, co se noví plavčíci naučí poznávat kosatku, hlavní plachtu, ráhno, kýl, kormidlo, … si potupně oba zkouší nejprve kormidlovat (nejobtížnější je plout úplně rovně a držet směr), pak i ovládat hlavní plachtu.
Během půltřetí hodiny absolvují půl až třičtvrtěhodinový „výcvik“ Bebi, Honzík (?), Kvvašák, Růža, Mik, Hanny, Dejv a Savo. Ti odvážnější si zkouší i jízdu proti větru v ukázkovém náklonu. Mik si navíc zkouší jaké to je, když si skočí do vody a nechá se několik set metrů táhnout na provaze za lodí. Sám za sebe hodnotím tenhle seznamovací „rychlokurz“ hodně pozitivně.
Na tábořišti už je příprava na večeři. Při tom registruji, že asi pět táborníků ubylo – skolila je většinou nemoc. Absence takového množství lidu je patrná hlavně na večerním nástupu, kde je místo vyhrazené pro družinu Blešek prázdné.
Ale při množství lidí, kteří letos na tábor vyrazili, to naštěstí není zásadní problém. Jsem moc rád, že potkávám Káju, která dorazila na tábor z pracovního pobytu ve Švýcarsku. Je to velmi povzbudivé, jestliže stále existují takové přátelské vazby, k vůli kterým stojí za to dorazit na tábor „svého“ oddílu a aktivně tu strávit alespoň pár dnů.
Od minulého týdne se podařilo (odhaduju to na práci družiny Šneků) na tábořišti vybudovat špicovní tůňku. V meandru před slavnostním ohništěm s potní chýší a totemem je zvednutá hladina Budišovky minimálně na metr. Tady už se dá skákat!
Rex má pravou ruku obvázanou. Už od Mirisa, který byl v pondělí na táboře, aby dovezl Natálce věci, vím, že si Rex neúspěšně hrál na azbestového mužíka, když chytal rozpálený litinový plát na táborovém golemovi. V opavské nemocnici je to známá firma. Však se tam taky podivovali, kolik mají najednou pacientů z Ratibořa. Ale Rex je držák, nenechává se takovou „maličkostí“ zbytečně omezovat. Registruju, že jej někteří členové oddílu nově oslovují Packo.
A taky si nemůžu nevšimnout, že Lila začala malovat totem. Její barvení vlčete je naprosto originální. Nejsem si ale jistý, že stihne domalovat do konce tábora celý totem.
Sháním se po svých věcech, které jsem minulý víkend půjčil Natálce Š. Mám všechno mimo horního dílu ešusu „pinquin solo alu“. Natálce se jej podařilo kdesi zašantročit. Je z toho zjištění docela nešťastná a zkroušeně mi přináší stokorunu jako kompenzaci. Samozřejmě peníz odmítám s tím, že se polovina ešusu určitě najde.
Ogaři připravují dřevo na nažhavení šutrů pro potní chýši. Dneska tam s nimi ale nepůjdu. Jsem docela utahaný s ranního zápřahu i odpoledního nonstop plachtění – neužil bych si to. Natahuju si hamaku a uvelebuju se ve spacáku. V mírném pohupování pozoruju zář ohně s nasvíceným totemem na druhém konci tábořiště a je mi strašně dobře. Takové impresionistické chvilky mi dělaly hezky na duši před čtyřiceti lety – jsem rád, že se můj vkus po této stránce ještě pořád nezměnil.
Sobotní ráno vnímám už za svítání, ale vychutnávám si ten čas, kdy je do budíčku ještě daleko, potřebné minimum na noční odpočinek jsem absolvoval a teď už můžu jen beztrestně lenošit. Pokud ještě na chvíli usnu, nic se neděje. Kousek ode mne spí v hamakách Bebi, Mimi a Vojta. To, že spí mimo stan s vykládají tak, že jsou vlastně „hlídací psi“ a tím pádem nemusí na poslední rozcvičku tohoto tábora. Místo toho dělají v hamakách kraviny a zkouší ležet zavěšeni pod hamakou. Evidentně jim to nečiní žádný problém.
Já se jdu místo rozcvičky protáhnout mimo tábor nedlouhým indiánským během. Běh je nejjednodušší „sport“ – myslím tím ten přirozený, který jsem zvládal už jako malé děcko. Jakožto jedinec, který „sport“ nesnáší, zásadně rozlišuju mezi „sportem“ který je v hledáčku výrobců sportovního vybavení (na začátečnících se dlouhodobě vydělává nejvíc) a aktivitou skutečně finančně nenáročnou. Protože nejraději imituji běh osamoceně, nemám potřebu zasednout nejprve k internetu a nastudovat teorii a pořizovat předraženou běžeckou obuv Adidas či Nike. Když jsem na pasekách stavěl náš dům, občas jsem se šel proběhnout v montérkách a děravých botaskách. Domnívám se, že jsem měl stejnou radost jako kdybych zvedal chodidla nazutá do několika tisícovek. Jak říká dlouholetý bratr Murzílek: „Dazule, je to v hlavě!“ A tak si poskakuju po Břidlicové stezce a vychutnávám si dnešní ráno.
Když doskotačím zpět do tábora a vše je v relativním tichu, jdu si spočnout zpátky do hamaky. Táborový lid v poklidu přechází mezi stany a potokem, vanaři aspirující na „diamanťáka“ se rochní v tůňce, do signálu „příprava na snídani“ zbývá relativně dost času. Dneska bude náročný den. Za pár hodin zmizne výhled na kruhově postavené podsadové stany, kterým se právě kochám. Dneska se začne bourat tábor.
Po snídani je poslední prohlídka stanů a poslední vztyčování státní vlajky. Poslední stoletá melodie Karla Kovařovice s textem Serafínského-Procházky „Junáci vzhůru, volá den, …“ Dost z rituálů a zvyků šestkařského tábora je dnes naposledy. Savo má dnes 14. narozeniny – oddílová tradice na táboře je neoblomná – hobla a vhoz do tůňky ve skautském kroji. Jeho věrný druh Seno nějakým záhadným způsobem končí v tůňce společně se Senem. To, že jej Savo za odměnu stáhl s sebou, tvrdí pouze zlí jazykové : -)
Po převĺečení ze slavnostního do pracovního, začíná demontáž tábora. Sluníčko už funguje naostro a tak se stále ještě orosené plátěné střechy podsadových stanů sundávají mimo podsady, aby dokonale vyschly a mohly se předpisově sbalit do stavu ve kterém přečkají do dalšího tábora. Tyhle stany používá ŠESTKA už od roku 2005 nebo 2006 – tedy minimálně třináctým rokem. Ze nedlouho bude asi vhodné pořídit nové, což při aktuální ceně cca 3200 Kč za kus představuje částku 64 000 Kč.
Většina dřevěných podsad je z června roku 2001, kdy jsme si je vlastnoručně vyrobili. Že vydržely 18 let je úžasné – svědčí to o tom, že jsme je vyrobili kvalitně a stejně dobře se o ně oddíl léta stará a uskladňuje je. Tehdy nás to stálo 16 000 za desky, dnes stojí profesionálně vyrobená dřevěná podsada cca 5000 Kč, takže při počtu 20 kusů se jedná o částku 100 000 Kč. Vybavení tábora není žádná levná záležitost.
Vyklízím nářaďák a všechny sekery, pily, krumpáče, kladiva, hrábě, motyky, lana, bejsbolové pálky, baraky, padlboard, celty, aku vrtačky, hřebíky, vruty, bedny, barely, kýble, … skládám na louku před kuchyň, kde před ně odpoledne pohodlně najede objednané nákladní auto. Společně s více než třiceti koly bude úložný prostor napěchovaný do posledního místečka.
Když mám nářaďák totálně vyklizený, jdu rozebírat táborovou sprchu. Nejdříve musím vypustit vodu ze sudu umístěného na stromě. Když si představím jak se děcka namakaly, aby v kýblech vodu vytahaly do výšky čtyř metrů, mám trochu nehezký pocit z volně vytékajícího proudu vody vsakujícího se do vysoké trávy kolem umývárky. Než voda vyteče, odkolíkovávám stanovou sprchovací kabinku a přenáším ji důkladně vyschnout na přímé slunce.
Fanta plní láhve s oddílovou etiketou a skautským šátkem ŠESTKOVICŮ – ještě dnes je rozveze těm, kterým chce poděkovat za vstřícnost pro tábor ŠESTKY.
Jdeme všichni bourat hangár. Od rána už téměř vyschnul, zbytek necháme doschnout na zemi. Šneci tahají poctivě zatlučené kolíky kterými je velký vojenský stan vypnutý. Žaby jdou dovnitř a vydělávají tyče po obvodu – jde to těžce, protože v kožených okách jsou špičky natěsno.
Když hangár roztahujeme po louce, objevujeme na něm několik míst, které jsou ještě mokré. A protože nás tahle „uloženka“ stála 32 000 Kč, věnujeme jí adekvátní péči, aby nám vojenský stan sloužil ještě hezkých pár let.
Přes oběd se mění jídelna ve čtenářský retro kroužek. Staré, barevně vytištěné ŠESTÁKY, které po celý tábor visely vedle vývěsky na nářaďáku, teď kolují mezi jedlíky a podle reakcí lze poznat, že si právě prohlíží třeba fotky z tábora před 12 lety.
Před druhou hodinou si odskakuju na přehradu k vaurienovi. Nemůžu jej přece nechat celý den zahálet. Je slunečný a horký den. Nad hladinou pofukuje mírný vítr a zmírňuje letní žár. Jakmile odrazím od břehu a chytám vítr do plachet, spadá ze mne všechna únava a vlévá se mi do žil nová energie. Obracím plachetnici skoro proti větru, vyostřuju plachty a ustáluji trup do řádného náklonu. Loď nabírá hodně svižnou rychlost, brázda za lodí je rovná a vlnky čile šplouchají o příď. Vychutnávám si svobodu, nezávislost, radost z pohybu bez velké námahy.
Při jízdě na plachetnici zažívám podobné pocity jako když letím na paraglide nebo se nechávám táhnout za kite. Radost a divokost se snoubí s pokorou a přiměřenou dávkou opatrnosti. Po každé ve mně něco z těchto okamžiků zůstává. Je to nepřenositelné, ale silné a návykové.
Doháním z dálky obtížně identifikovatelnou nízkou plachetnici s dvěma plachtami a zvláštní kabinkou. Až když se přiblížím na třicet metrů, rozeznávám oplachtěný gumový oválný člun, která má na čele postavenou malinkatou plátěnou kabinku. Tak tohle vidím prvně. Člun je na délku minimálně o metr až dva kratší než vaurien a posádku tvoří tři lidi.
Co do rychlosti je můj vaurien výrazně rychlejší a lépe ovladatelnější Ale výhodou toho gumového hybridu je jednoznačně skladnost a lepší mobilita při transportu.
Po hodině brázdění hladiny Slezské Harty stáčím plachetnici do přístavu u tábora Eskadry. Vytahuju loď na břeh tak, aby vlnky nedosáhly na zrcadlo a já zítra nemusel zbytečně vylévat vodu z trupu. Vydávám se zpět k autu a uvědomuju se, že jsem se ani nevykoupal. Tak nepůjdu po břehu, ale k autu doplavu. Sundávám si tričko, uvazuju si jej na hlavu a zastrkávám pod něj mobil, abych jej při plavání nemusel držet v ruce. Těch 400 metrů se mi lépe poplave bez mobilu.
Osvěžen a vykoupán kroutím tričko a trenýrky, abych si zbytečně nezamáčel auto. Přesouvám se na tábořiště ŠESTKY a zapojuju se opět do práce. Jakmile začíná poslední část etapové hry tábora, přijíždí sjednaný náklaďák. Příjemným překvapením je, že přiváží i starý hangár, který chceme rozstříhat a použít na zastřešení uložených podsad. Veliký dík Kečíbuzovi, který se o naložení stanu postaral. Aby řidič zbytečně nemarnil čas čekáním, společně s ním nakládám kola a věci, které sám uzvednu.
Když etapovka končí, je většina věcí už naložena. Celý oddíl se dává do přeskládávání části naložených věcí, zvedáme na korbu těžký vojenský stan, vozík, kolečka, várnice, sudy, plachty, … V 17:45 je vše naloženo, staženo utahovacími popruhy a náklaďák vyráží ke Kateřinicám. Vykládat se bude zítra, jak dorazíme z tábora.
Celý tábor nosí podsady podle čísel k uskladnění do nářaďáku. Já jdu stříhat starý hangár, který nám ještě poslouží k zastřešení věcí jenž necháváme na našem tábořišti – podsady, rošty, postele, sud na sprchu, pláty a rám golema, … Martinovi ještě zbylo dost impregnačního roztoku, takže jej plánuju použít na nastříhané plachty.
Tím zvýšíme nepropustnost plátna starého hangáru, lépe zabezpečíme podsady proto dešti i sněhu a prodloužíme využití vyřazeného vojenského stanu. Tenhle ještě pamatuje naše tábořiště ve Vojenském prostoru Libavá. Prvně s námi byl na táboře a symbolicky svoji životní pouť taky na táboře skončí.
Po roztažení starého hangáru zjišťujeme, že za dobu, kdy byl stan pár týdnů položený před kůlnou v DBCB, si v něm mravenci nakladli tisíce bílých vajíček. Cérkám se to zdá odporné a štítí se jich. Pro mne jsou mravenci fascinující tvorové. Absolutně se v nich nevyznám, protože jich na zeměkouli existuje víc než 15 000 druhů. Vím jen, že ten nejběžnější druh u nás – mravenec lesní se dožívá 7-10 let. Proto je docela pravděpodobné, že z těch vajíček, které jsem z rozloženého hangáru smetl, vyroste jedinec, který za pár let na našem tábořišti štípne nějakého malého šestkaře : -)
Pokračuje přenášení a urovnávání podsad do nářaďáku. Jdu spolu s Martinem demontovat kostru týpí a jednotlivé tyče přenášíme na střechu nářaďáku, abychom ji zpevnili a mohli i na ni natáhnout těžkou plachtu z vyřazeného vojenského stanu.
Před půl devátou večer je poslední večerní nástup a poslední sundávání státní vlajky. Poslední pokyny na večerní program. Ten je dnes vyplněn slavnostním táborákem.
Oddíl se k ohni schází ve skautském kroji. Natálka, která na táboře původně ani neměla být a zůstala tu po návštěvním dnu za onemocnělou Horku, slavnostně přechází ze světlušek k Žabám. Oceňují se diamantoví vanaři (každodenní časně ranní a pozdně večerní koupel ve studené vodě Budišovky), zloději koní, rozdávají se lipové lístky za další „služební“ rok v oddíle – ze zúčastněných jich má na kroji bezkonkurenčně nejvíc vůdce Fanta, … Marťa přednáší vlastní dvanáctistrofovou báseň o letošním táboře.
Určitě nebude chybět klasická hrníčkárna a vzájemné děkování i pochvaly. Poslední táborový oheň je vždy plný emocí, radosti a všeobjímajícího přátelství.
Nedělní ráno je v houpací síti, respektive hamace vždy příjemné. Prý k ránu pršelo, ale listí déšť zachytilo a já nic nezaregistroval. Stejně tak spáči vedlejších čtyř hamak. Ostatní spali pod zastřešenou prázdnou kolárkou a jídelnou.
Jakmile se mi daří rozhýbat tělo, beru aku vrtačku a jdu rozšroubovat spoje totemu jištěné mocnými vruty. Je jich celkem šest. Hned při tom prvním poznávám, že to nebude žádná sranda. Nasazuju ten největší bit ze sady, vrtačku nastavuju na nejsilnější moment a – nic. Vrut se ani nehne! Tak to je teda v pytli. Zkouším jiný, pak další a při tom posledním, čtvrtém, který má stejnou hlavu, mi dochází baterka. Svižně jdu pro druhou baterku do vrtačky, měním bit za menší a zjišťuju další dvě nepříjemné věci: jeden z dvojice menších vrutů se protáčí – má ukroucený dřík a žádný z bitů neodpovídá hlavě menších vrutů. Takže ten neukroucený vrut se mi také nedaří vyšroubovat.
Zkouším znovu velké vruty. Zjišťuju, že když dám vrtačku do záběru, hlava se zafixuje a mohu otáčet celou vrtačkou ručně. Je to nepohodlné a zdlouhavé, ale vrut se daří pomalinku dostávat ven. Když mám horní díl totemu odjištěný, volám si na pomoc Fantu a Dennyho, abychom společně vysadili těžkou bukovou část s křídly z mocného čepu. Ve třech máme do dělat abychom to zvládli.
Teď je dobré zbývající dva díly usazené do země trochu vyviklat, abychom mohli zbytek poctivě zakopaného totemu vytáhnout. Kropáče jsme včera poslali domů náklaďákem spolu s ostatním vybavením tábora. Viklám, viklám a teprve praskot čepu mne upozorňuje, že bych měl přestat, nechci-li spojenou část ulomit.
Vytahuju komplikovaným způsobem (otáčením vrtačky) jistící vrut, rozpojujeme nejspodnější a prostřední díl totemu. Pokouším se ještě vytáhnout vruty fixující křídla, ale je to marná snaha. S pomocí ostatních přenáším všechny části totemu před jídelnu, aby je chlapci nezapomněli naložit. Budou je muset nějak dostat do osobních aut. Já sice mám přívěsný vozík, ale ten je určený pro přepravu plachetnice, fendrů, bedny s vybavením pro vauriena atd.
Šneci ve vrhají na demontáž hráze. Taky jim to jde ztuha, protože téměř všechno nářadí jsem poslali včera domů. Ale Šneci si dokáží poradit, takže hladina tůňky pomalu klesá a z vody se vynořují zatopené části břehu.
Ještě se snažím pomoc s vytažením plachty ze starého vojenského stanu na kostru nářaďáku, abychom zajistili uložené podsady. Tohle také není práce na čtvrt hodinky.
Pře devátou mi volá Irča, že už s dětma vyráží z domu ke Slezské Hartě. Balím své saky paky a vydávám se také k plachetnici.
Vedení oddílu a tábora v čele s Fantou má mé obrovské sympatie a vděk. Ne každý dospělák je ochoten vyrazit na dva týdny (v případě Fanty dokonce na tři) tábora v rámci své dovolené. A vydat ze sebe takové množství energie, které pro třicet cérek a ogarů vytvoří skvělé společenství a prostor pro tisíce malých opravdových dobrodružství. Vím, že si za tohle sice „nic nekoupí“, ale z vlastní zkušenosti také vím, že se jim jejich vklad dřív či později vrátí – jinak než by čekali, ale pozitivně (Bůh má totiž úžasný smyls pro humor). Klasik Václav Jebavý, známější pod jménem Otokar Březina, to formuloval slovy: „Nic se v duchovním světě neztrácí, každý náš čin, všechno naše úsilí se podílí na vytváření dějin lidstva. Naše skryté dějiny jsou součástí „vyššího systému dějin, jež se rozvíjejí v kosmu … vyšších duchovních světů, s nimiž je náš svět spojen.“
Na přehradě přeplouvám s vaurienem z přístavu Eskadry na plážičku o 300 metrů za lesem, kde se potkám s dětma a ženou. Kotvím plachetnici na pneumatiku a nafukuju z oddílu zapůjčený padlboard na kterém se děcka jistě vyřádí. Přijíždí i rodina Irčiného bratrance se čtyřmi dětmi, takže plachetnice bude permamentně v zápřahu.
Z přehrady děti a dospěláky vypuzuje náhlá bouřka a solidní vlnobití. Vše je natolik silné, že se mi nedaří přistát kde chci, ale musím zakotvit tam kde to jde. Když se mi daří dát loď do klidu, stáhnout plachty, přenést padlboard, zalézám do auta, abych přečkal hodně kvalitní návaly deště.
Po druhé hodině přijíždí dobrý kamarád ze střední školy Dan se svojí ženou a společně vyplouváme na hodinovou plavbu. Dan si zkouší plachetnici kormidlovat, Blanka odmítá.
Po přistání mi oba pomáhají vauriena odstrojit, přenést na přívěsný vozík, sbalit padlboard, … a samostatně vyrážíme k domovu. I tenhle prázdninový víkend byl pro mne výživný a jsem za něj moc rád.
