(Dazul) Protože chystáme na rok 2027 oldskautskou expedici na Aljašku, kde plánujeme 800 km plavbu na kánoích po řece Yukon z Whitehorse do Dawson City, přišel Jarda s nápadem podniknout ještě před tím pár náročnějších akcí.

Murza už několik let navrhuje splout řeku v Albánii nebo Černé Hoře, takže legendární kaňon řeky Tara v Černé hoře byl přirozenou volbou – nikdo z nás jej doposud neplul a pověsti o něm jej předcházejí.

Zvadlo bylo vyvěšeno na našem webu, facebooku asi dva měsíce před Velikonocemi a tak se zvolna začali ozývat zájemci. V jednom okamžiku jich bylo 21, což při počtu raftů, které ŠESTKA spravuje, není problém. Problém, byl získat kvalitní potřebné informace pro tuhle plavbu.

Tara je nejdelší řeka Černé Hory. Nádherný vodní živel tvoří hranici mezi Černou Horou a Bosnou. Říká se ji také „slza Evropy“ a má celkovou délku 140 km. Kaňon řeky Tara je druhým nejhlubším na světě (po kaňonu na řece Colorado v USA) a je nejimpozantnější částí národního parku Durmitor. Dosahuje hloubky až 1 300 metrů a je dlouhý přibližně 78 kilometrů. Tento přírodní skvost je součástí národního parku Durmitor a je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Průměrný průtok řeky je 93 m3/s.
Řeka Tara, která kaňonem protéká, je známá svou křišťálově čistou a ledovou vodou.
O kráse tohoto místa vypovídá snad i účast v celosvětové soutěži o 7divů přírodního světa – v ní kaňon Tary reprezentoval přírodní krásu Černé Hory a bojoval o hlasy s takovými stálicemi světové přírodní scény jako je např. Mount Everest, Niagarské vodopády nebo Grand Canyon. Nad kaňonem se klene slavný Djurdjevičův most 370 m dlouhý, který byl v době dostavby (1941) nejdelším mostem v Evropě. Železobetonový most je tvořen pěti oblouky, které se vypínají 170 m nad hladinou řeky.

Největším problémem byly neúplné a protichůdné informace – třeba ta klíčová, zda můžeme plavbu podniknout na našich raftech a je opravdu nezbytné si zaplatit průvodce s licencí. Plavba kaňonem Tary (leží v NP Durmitor) není úplně levnou záležitostí – jen za plavbu 1 raftu vybírá správa NP 300 Eur + další denní poplatky na osobu za samotný vstup do NP. Ale každá sranda něco stojí, takže jsme připraveni zaplatit. Jen ne za nepotřebné služby : -) To je ale kapitola sama o sobě.

Pro případné zájemce zde přikládám odkazy na zajímavé články o plavbě kaňonem Tary: Grand kaňonem Tary v létě a Řeka Tara .

.

17.dubna 2025 – čtvrtek

(Dazul) Ve finále vyjíždíme dvěma vozy. Je nás 13 – z Kateřinické „sekce“ odpadli jen Hanny s Laďou. Původně měla suprovní obecní dodávku řídit Hanny, která má potřebné školení řidičů a papír opravňující obecní vůz šoférovat, ale v předtuše, že jí účast něco překazí, jsem potřebný glejt v mezičase získal i já, takže výpůjčka zánovního auta nebyla ohrožena.

Využili jsme nabídky naší obce Kateřinice, která pořídila před rokem novou dodávku pro 9 lidí, a půjčuje ji kateřinickým spolkům na jejich akce. Za nájezd 1 km se účtuje 7 Kč, takže cesta tímto vozem vychází pořád levněji než dvěma osobáky, které poberou stejný počet lidí.
Najeli jsme 2499 km, načerpali 249 litrů nafty a obecní vůz jsme ve třech lidech myli a uklízeli poctivé 2,5 hodiny, abychom jej vrátili uklizenější, než jsme si jej půjčili.

Po čilé komunikaci mailem a jedné on-line poradě (Zolo, Táňa, Fof, Alex a Honza jsou na vodě zkušení, ale s námi pojedou prvně), startujeme ve čtvrtek 17.4.2024 v 17:30 ze Vsetína. Posádku „obecního vozu“ tvoří Pípa, Uhlík, Bebi, Honza, Štěpa, Jarda, Murza a já. Nejmladšími účastníky jsou Štěpa (14) a Uhlík s Bebi (15).

Řídím jako první. Ač nejsem příznivcem RedBullů a jiných svinstev, posilňuji se před jízdou jedním energetickým nápojem a později i druhým. Říkám si, že když tyhle sajrajty nepiju, mohly by na mne učinkovat a udržet mne déle bdělým, když řídím vůz s osmi lidmi : -)

S posádkou Zolova auta se ale potkáváme až o půlnoci na benzince v Maďarsku, asi 20 km pod Kecszmétem. To už máme spapáno skoro všech 30 větrníků, které pro nás Irča na Murzovu prosbu napekla „na cestu“ do tří krabic od bot.

Nejrychlejší varianta cesty autem nonstop na místo odkud chceme kaňon řeky Tary splouvat by trvala 12:46 hodin, ale my děláme přestávky na tankování PHM, čůrání, protáhnutí se. Taky něco spolykají nezbytné formality na hranicích Maďarsko – Srbsko a Srbsko – Černá Hora. On ten Schengenský prostor má něco do sebe : -)

(Bebi) Všichni nabaleni do loďáků
Nasedáme do auta obce Kačice
Ano ano, namačkáni velice!
Krása!

Řidiči se střídají
Spánek, řízky a volant
Směr Černá hora
(Mimo EU – nemůžem volat,
Tak vytahujem vysílačky)

Spousta přejezdů přes hranice
Spousta výhledů, spousta příběhů
Fotíme foťákem, mobilem, čímkoliv
Trochu na punk, trochu při běhu

Jarda s pivem, my s Uhlem o minerálce a chlebu
Bože, to je děs!
A to nás čeká ještě 16 hodin!!

Milí lidé na každém rohu
A roh za každým milým člověkem
Propocené sedadla
A konečně –
Příjezd, začátek problémový
Ale co by nespravila slivovice!
Žádné úplatky
Jenom dárky pro lepší porozumění
Lidi – nic lepšího není
Než dostat povolení!

Ubytováni u milého černohorského páru
Stavíme stany, upouštíme páru
Zmizel nám Murza, Táňa, Dazul a Zolo
Jeli odvézt auta…. kousek… asi 100 kiláku hele
A to to Zolo musel brát naokolo
A najel dalších 90!
No prostě hrůza děs
A zatímco oni se trápili
My jsme seděli, hodovali, pili
A dobře, opravdu velmi dobře se bavili!

Když se odvozové kvarteto vrátilo
Povídali o sněhu, o horách, o rolbách
Jeden by to nevěřil
No nás naštěstí bylo 13 že jo!
Kolem desáté přichází únava
Do spacáku zapadám
S plným břichem
Usínám, v hlavě jediná myšlenka
– provinila jsem se nejhorším hříchem
Nevyčistila jsem si zuby :<<<

.

18.dubna 2025 – pátek

(Dazul) U Djurdjevičova mostu přes kaňon Tary jsme v pátek ráno v 10:20. Takže cesta k Taře je docela náročná (s přestávkami, čekáním atd. skoro 17 hodin)? Tuším, že v autě cestou sem a zpět budeme trávit výrazně více času než samotnou plavbou po téhle divoké vysokohorské řece.

Dominantou tohoto místa je most postavený mezi lety 1937 a 1940. Do užívání byl dán na podzim roku 1940. Na jaro 1941 byly plánovány zatěžkávací zkoušky a slavnostní otevření, ale to se z důvodu vypuknutí druhé světové války neuskutečnilo. Údajně 40 % stavebních nákladů na zbudování mostu tvořila stavba rekordního dřevěného lešení, které co do objemu nebylo překonáno do současnosti – bylo prý spotřebováno 650 kubických metrů smrkového dřeva, které se těžilo z lesů do okolí 25 kilometrů od stavby.

Tenhle most není stavěn vodorovně jako většina mostů – na jedné straně mostu je nadmořská výška 805,94 m n. m. a na druhé 811,28 m n. m.

V roce 1942, nedlouho po dokončení stavby, most obsadili italští fašisté a Četnici. Jugoslávští partyzáni ve snaze zpomalit postup protivníků zničili jeden z jeho oblouků (jihovýchodní, s výškou 44 m). Operace se účastnil Lazar Jauković (ta busta u mostu je jeho), který byl následně Italy zatčen a zastřelen. U mostu byl i pohřben. Paradoxně se podílel na budování mostu jen o několik let dříve. Díky tomu věděl, jak most vyřadit z provozu, aniž by byl zásadněji poškozen. Ostatní oblouky poškozeny nebyly. Opravy na stavbě byly zahájeny na podzim 1945. Znovu byl most otevřen roku 1946 a dodnes slouží. Ačkoliv most vypadá na první pohled, že je v dobrém stavu, značné části celé konstrukce jsou již za délkou svojí životnosti a za pomocí Číňanů má být rekonstruován.

Pohled na proplouvající kajak z výšky 172 m umocňuje ohromující dojem nejen z téhle ohromující stavby, ale i vodního živlu dole v kaňonu.

Zájmy místních, kteří jsou závislí na turistickém ruchu (propojení raftingových společností, hospod, kempů, …), jsou přirozeně zaměřeny na maximální monetizaci všech aktivit, které zde lze provozovat. Ale i tady existuje tržní a konkurenční prostředí. A tak se na druhý pokus daří vhodnou kombinací peněz, naturálního plnění, Murzovy znalosti zdejšího jazyka a přiměřené oprsklosti, získat povolení k plavbě na našich vlastních raftech kaňonem Tary s jednodenní licencí pro Pípu (první raft) a Zolu (druhý raft).

Možnost postavit si stany, rozložit žďáráky či využít pokoj (tuším za 50 EUR/pokoj) máme vzdušnou čarou 400 metrů od Tary. Dům není ještě 100% dostavěný, ale obyvatelný je. A rovinka kolem domku k postavení stanů přímo vybízí. Možnost využití toalety i pro nocležníky ve stanech zdarma je příjemným bonusem. Vše se nějak podezřele daří a klape, takže začínají být někteří z nás trochu nervózní, protože tak to prostě normálně nefunguje. Snažíme se proto nepolevovat v ostražitosti : -)

Kolem 14:00 vyráží oba dva vozy k soutoku Tary s Pivou, kde bychom rádi na raftech dopluli. Naším úkolem je tam nechat Zolův vůz a obecním autem se vrátit zpět. Až tam doplujeme, budeme mít jak a čím se vrátit pro dodávku, která zůstane (zdarma) zaparkována zde u domku. Běžná rutina při vodáckých akcích, když chceme zůstat nezávislí na ne vždy 100% službách místních. Nejkratší cesta k hraničnímu mostu Foča u Ščepan Polje, kde je nultý říční kilometr Tary, vede napříč Národním parkem Durmitor (nejvyšší hora Bobotov Kuk má 2523 metrů) přes dvě horská sedla (cca 2000 metrů nad mořem). To znamená více než 90 km tam a stejně daleko zpátky – jedna cesta 2 hodiny 10 minut, takže tam a zpět cca 4,5 hodiny. Murza ale přichází z informací, že sedlo není průjezdné a musíme NP Durmitor objet přes Šavnik a Jasenovo Polje, což trasu prodlužuje na 8 hodin! Ale Waze i Mapy.cz svorně doporučují kratší trasu, takže vyrážíme napříč horami.

Výchozím bodem pro návštěvu Národního parku Durmitor je město Žabljak, které je nejvýše položeným městem na Balkáně (cca 1500 m. n. m.). Projíždíme jím kolem 14:15 a na obzoru vidíme zasněžené vrcholky horských štítů vápencového pohoří. Během dalších pár minut odbočujeme na neširokou asfaltovou cestu, kde se dvě auta nevyhnou. Ale žádné auto do protisměru nás nemíjí, takže se s Murzou kocháme hlubokými skalnatými srázy a několika ledovcovými jezery. 14:45 zastavujeme, protože cesta končí pod ztvrdlými návějemi sněhu. Zolo s Táňou jsou asi kilometr za námi, a když vidí kam jsme se dostali, zastavují taky a vyčkávají na náš další postup. My vyčkáváme taky – na postup sněžných fréz, které se pomalu prokousávají skrze pozůstatek zimy.

Je to docela drama, protože v některých místech jsou návěje i tři metry vysoké a první stroj proráží masu sněhu na třikrát. Když se zastaví na posledních cca 50 metrech aby odstranil nějakou poruchu, padá na nás zoufalost. Ale při vypnutí stroje asi pět metrů před proražením cesty, začínáme pociťovat příznaky amoku. Naprosto seriózně debatujeme s Murzou o tom, zda si k místním „sněhovým cestářům“ nepůjdeme vyptat lopaty, a nepustíme se do ručního odhazování ztvrdlého sněhu.

Ještě před zprůjezdněním cesty nám Zolo oznamuje, že už má na autě letní gumy a netroufá si přes sedlo přejet, takže se vrátí a Durmitor objede, ať na něj na nultém kilometru Tary počkáme. Zolo tedy pojede jinudy, zatímco my tu pořád čekáme. A zbytek naší výpravy vyrazil ze základního tábora na průzkum kaňonu proti proudu Tary. Mimo to, že tři kilometry nad mostem prozkoumali SPLAVIŠTE DRUGI LOGOR (63 říční kilometr) kde budeme foukat naše rafty,

Cestou je překvapuje mohutná vyvěračka Ljutica, která sice teče jen 140 metrů než splyne s Tarou, ale když mi později ukazují fotky a videa, nechtěl bych sjíždět ani metr. Ani mne nepřekvapuje, že „ljutica“ v češtině znamená „zmije“.

Ta energie, divokost a nespoutanost Ljutice je obdivuhodná. Na svých 140 metrech toku, padá 100 výškových metrů! Bez diskusí to je obtížnost WW VI (hranice sjízdnosti). Naštěstí samotná Tara by měla mít v nejtěžším úseku někde dole obtížnost maximálně WW IV (velmi těžká).

Paradoxně při pohledu z té výšky Tara „klame tělem“ – vše co jsem zatím viděl, mi připadá na raftu pohodlně jetelné, i když to bude hezké „honga honga“.

Zatím co společně s Murzílkem čekáme v autě na to až se sněžná fréza probije ve výšce cca 2000 m sněhovou masou, o 1200 výškových metrů níž ostatní zachycují poezii dnešního dne objektivem fotoaparátu.

Beránci potulující se ve stádu po cestě i kolem našich stanů mimoděk připomínají, že u nás doma se slaví Velikonoce. Tady jsou svátky asi podle pravoslavného kalendáře, ale ten se na letošní Velikonoce teoreticky shoduje s tím křesťanským – zatím jsem tu ale existenci „velikonoc“ nezaregistroval třeba tím, že budou zavřené obchody.

Ale stejně jako u nás tu je jaro v plném rozpuku – pupeny i rozkvetlé stromy, nové listí na stromech, zelené louky, květy prvních rostlin, zpěv ptáků (prý jich je tady 167 druhů).

Vychutnávám si tenhle podvečer, kdy během pár desítek minut přecházím z rozkvetlé krajiny do ztvrdlých sněhových závějí. Takhle asi chutná jaro v Durmitoru : -)

Podnební střihy jako dnes nezažívám každý den, takže nasávám vše kolem plnými doušky a snažím se uložit do paměti každý detail.

Jakmile sněžná fréza prorazí poslední centimetry sněhové bariéry, zlepšuje se nám nálada, uhýbáme letitému, ale spolehlivému stroji a když necháme projet vůz, která čekal na průraz z druhé strany, vydáváme se na neopakovatelnou cestu přes sedlo (2000 m) okouzlující, cca 20 km přejezd planinou ohraničenou dvěma zasněženými horskými sedly.

Za druhým sedlem, při sjíždění serpentinami a ve skalách tesanými tunely, nás čeká další z mnoha zážitků – pohled na klikatící se zelené Pivsko jezero. Čeká nás k němu ještě půlkilometrový sestup, ale z ptačí perspektivy vypadá úžasně.

Na parkovišti u nultého říčného kilometru Tary jsme s Murzou o necelou hodinku dřív než Zolo s Táňou, kterým prodloužená trasa objížďky zabrala víc času. Využíváme čas k prohlídce soutoku Tary a Pivy, místa, kde budeme vytahovat rafty z vody. Murza taky domlouvá na horním parkovišti, že tu necháme Zolovo auto, za 15 EUR bude prý stráženo jako oko v hlavě té paní, které ten plac patří.

Zpátky jedeme obecní dodávkou, naší kratší trasou přes dvě sedla Durmitoru, aby si Zolo cestu dobře prohlédl a vyhodnotil, zda si nás tudy troufne v neděli odpoledne se svým vozem odvézt pro vůz, který necháme na startu.

Všechny ty krásy, které jsme s Murzou obdivovali cestou k soutoku, obdivujeme znovu společně s Táňou a Zolem, nyní navíc nasvícené těžce sytým podvečerním sluncem, které dělá krajinu ještě fotogeničtější. A dvojitá duha skrze kterou projíždíme, je bonusem za ten náročný převoz aut.

Přijíždíme za tmy, před devátou hodinou. Vysazujeme Táňu a Zola u hospody poblíž Djurdjevičova mostu, aby si dali večeři a sami jedeme o kilometr dál k našim připraveným žďárákům. Než tam zalezeme, dopřáváme si teplou večeři z našich vlastních zdrojů (já tradičně MRE) a večerní pokec se zbytkem naší výpravy. Uvědomuji si, že jsem 40 hodin nespal, pak už nic, neb jsem tvrdě usnul : -)

.

19.dubna 2025 – sobota

(Bebi) Probouzím se
Omrzlá špička nosu
Ale ráno jak z pohádky
Obouvám se – všichni už jedou na plné obrátky
Posnídáme a balíme stany
A ignorujem kosu

Pomalu ale jistě, na několik várek
Odvážíme všechno k vodě
Pomocí kabelu a motoru foukáme lodě

Ajaj, Murza nemá botu…
Udělá si ranní běh
A my… my čekáme tu

Přijde kontrola, všechno, zdá se v pořádku
A zpráva od Murzy, prý nastoupí u mostu
Vyjíždíme, úžasné
Hážem zbytky do loďáků
A loďáky do lodi
A sebe taky

Azuro, krása – žádné mraky
Jedeme, Murza už na nás čeká
Hodí na sebe neopren a jedem!

Pár pádu do vody, pár ztracených členů posádky
Uhlík, Honza na háčku
Já a Murza ve středu
Dazul, Pípa zadáci
Ano ano, výborně hoši dělají svou práci
Ale vlny sa občas spiknou proti nám
A tak nám uplave loďák…
Ale nebojte, už ho mám!

I v druhé lodi je jakýsi nedostatek zadáků
Chytáme Fofa a ujíždíme kamením
Pak zjišťujem, že vypadl i Zolo
Čekáme, čekáme a jedeme dál

Krásné výhledy, průzračná voda
Vodopády, jeskyně, kamzíci
Příroda jak z romantické novely
Jedeme, jedeme, posloucháme povely

Hledáme místo na spaní
Všichni promrzlí a unavení
Všude skály, všude kamení
A žádná louka:<<
A PAK!
– louka jak z víly Amálky, to vám přísahám!

Všichni sa vylodíme
Vyvlékáme neopreny
Všichni do suchého!

Co si navaříme, to si taky sníme
Pak už večer plyne klidným tempem
Svařák, hvězdy, příběhy
Kolem desáté zas ulehám
A tentokrát mám vyčištěné zuby!

(Děkuju Murzovi za čajík, Uhlíkovi za doprovod kamkoliv, bo jsem nechtěla chodit sama a tatínkovi drahému, Honzovi za postavení stanu! A celkově velké díky všem za tuhle akci, Dazulovi za realizaci, Honzovi a Alexovi za doplnění nálady vždy, když to bylo potřeba, Pípovi za užitečnou komandaci na lodi, bo bez toho bychom sa asi živí nedostali až k autům, a všem ostatním za skvělou společnost, příběhy, dobrou náladu! A honga honga)

(Dazul) Po noci strávené ve žďáráku vylézám z teplého péřáku do velikonočního rána – ranní teplota odpovídá nadmořské výšce 800 m v pohoří Durmitor a tomuto ročnímu období. Špičku protějšího hřebene s vrcholkem Crni vrh (1506 m) začínají olizovat první paprsky slunka.

To je nezpochybnitelný příslib úžasného dne, který nás čeká. Soukám se ze spacího pytle pár desítek minut před sedmou, kdy ještě mimo Murzy a mne všichni spí svým spánkem spravedlivých.

Když jsem včera oznamoval, že dnes vstaneme v 7:00, abychom mohli nejpozději v 9:00 vyrazit nafukovat rafty k Taře, tušil jsem, že se to možná úplně nezdaří, a tak jsem se nenechal vykolejit dvacetiminutovým zpožděním : -)

Díky včerejšímu průzkumu víme přesně, kde máme vyložit materiál a odkud vyplujeme. Tohle je evidentně místo pro start komerčních raftů.

.

Během dvou dnů jsme spluli 63 km – od SPLAVIŠTE DRUGI LOGOR (63 říční kilometr) k soutoku Tary s Pivou (0 říční kilometr) – pod hraničním mostem Foča. Soutokem řek Tara a Piva vzniká řeka Drina.

Než odjedu pro zbytek naší výpravy, foukáme pomocí Fofova výkonného kompresoru, připojeného natvrdo k autobaterii, oba rafty. Bude-li potřeba ještě něco dofouknout, zvládne to tahle grupa i ručními pumpami, které povezeme s sebou na raftech.

V těsném sousedství parkoviště na kterém foukáme rafty, teče jedna ze stovek vyvěraček, které mizí v zelených vodách Tary. Tahle ale není ani zaznačená na mapě. Její mechové koryto působí děsně romanticky, a tak si jej musím alespoň ohmatat a vyfotit.

Tradice velí vytáhnout svůj skautský šátek : -) Byl se mnou v Negevské poušti, na Sahaře, v Laponsku, na mořském kajaku u ostrova Krk, … skoro na každé akci za posledních cca 20 let, protože jej z báglu téměř nevytahuju. Tenhle šátek prý existuje ve dvou či třech kopiích, všechny ostatní tehdejší šátky vsetínských skautů jsou trochu jiné. Dostal jsem jej, když jsem šéfoval vsetínskému středisku Junáka a váže se k němu pikantní historka, kterou jsem nedávno začal sepisovat pro PŘÍBĚH SKAUTINGU NA VALAŠSKU, takže tou nyní nebudu zdržovat : -)

Oba rafty, které sebou máme jsou pořízené loňský rok – jeden z nich byl na Bystřičce, druhý jsme před naložením do auta museli vytáhnout z neotevřené papírové krabice a tady se musely před nafoukáním přivázat k válcům sedátka. Má to logiku – na 100% řeku jedině 100% kvalitní rafty : – )

Jakmile jsme v akci plně pohlceni událostmi, zapomínáme občas pořizovat dokumentární fotografie, které by byly více vypovídající a lépe publikované v tisku, takže než odjíždím zaparkovat auto, dostává Uhlík za úkol pořídit pár takových. Jako modela si volí Pípu : -)

Když přivážím zbytek účastníků naší plavby, rafty už jsou nafouknuté a přenesené blíž k řece. Než si stačí všichni do obecní dodávky odložit všechno co si sebou neberou na raft, zastavuje u nás auto strážce národního parku. Strážce vystupuje, klidně se usmívá a ptá se po naší licenci a potvrzení o zaplacení vstupu. Tyhle klíčové dokumenty opatruje Pípa, který je předkládá. Dlouhé mlčení, snad i mírné kroucení hlavou, ale vše je po pár minutách vráceno s tím, že to je OK. Alespoň my jsme o tom přesvědčeni.

Odvážím auto zaparkovat k domu, u kterého jsme nocovali. Pak klušu k mostu, kde už čeká Murza s Táňou, a společně nasedáme do dodávky majitele domu a kafé baru. Odváží nás 3 km na místo startu, kde už na nás čekají ostatní. Je 10:30. Podle mého předpokladu jsme sice už měli být půl hodiny na vodě, ale pořád to je v normě.

Převlékáme se do neoprenů, balíme oblečení do loďáku a Murza zjišťuje, že mu chybí jedna neoprenová bota. Začíná pátrání, zda ji nemá někdo u sebe. Pro jistotu vysypávám celý loďák, abych měl jistotu, že tu bota není. Murzílek je docela naštvaný a prohlašuje, že bez boty nejede, že si místo toho udělá dvoudenní vandr po Durmitoru. Podle všeho se zdá, že někdo z nás Murzův neopren z auta vyložil bez boty. A já, když jsem odcházel od zaparkovaného auta, nevšimnul jsem si, že na sedadle ta bota zůstala, i když jsem vůz automaticky prohlédl : -(

Ve finále Murza kluše 3-4 kilometry k zaparkovanému autu, aby zkusil botu najít. Nám nezbývá než tu na něj počkat.

Protože Murzův přesun k autu a zpět (až 8 km) + hledání ve voze, může trvat i 2 hodiny, využíváme čas k tomu, abychom si zopakovali zásady házení záchranného pytle v případě, že by někdo z nás z raftu vypadl. Každý, kdo chtěl si to mohl i prakticky vyzkoušet na suchu – Fof byl natolik shovívaný, že figuranta do Tary neházel.

Přenášíme loďáky a ukládáme je do raftů. Přestože má dvojice jeden cca 100 litrový lodní pytel, uložit tři až čtyři loďáky do raftu je tak trochu tetris. Ve finále se domlouváme na tom, že v jednom raftu pojede sedmý z nás a v tom druhém zase jeden lodní pytel navíc. Problém lichého počtu účastníků je vyřešen.

Murza už je pryč skoro hodinu, když nás přichází kontrolovat další strážce národního parku spolu s akční ženštinou oděnou v černém. Nerozumím řeči jejich kmene, ale působí na mne jako nějaká kontrolorka práce strážců národního parku. Znovu kontrola dokumentů zabalených v Pípově lodním pytli, znovu dlouhé zkoumání. Pak kontrolorka odchází rozčileně někomu telefonovat a afektovaně do přístroje sděluje něco ve smyslu „ale je tam tvůj podpis!“ (porozuměl-li jsem tomu správně).

Situace působí dramaticky a myslím si, že mnohý z nás nevylučuje možnost, že nakonec nevyplujeme. A Murza pořád nikde : -(

Raději mu zkusím zavolat a zeptat se, jak to s ním vypadá, zda nemá nějaký problém. Vydávám se proto k raftu, kde mám položenou svoji vestu s mobilem v náprsní kapse. Vytahuji mobil a vidím 11:45 jedno zmeškané volání od Murzy a v 11:47 druhé. Je 11:49, když vytáčím Murzovo číslo a zjišťuji, že na nás čeká na břehu pod mostem. Obratem dávám povel k nalodění o odražení, protože „kontrolorka“ pořád telefonuje. Jak už budeme na vodě, máme vysokou pravděpodobnost, že naši premiérovou plavbu kaňonem Tary dokončíme. Ale od povelu k vyplutí je dlouhý čas : -(

Na našem raftu dělám pravého zadáka a kormidelníka já, levého Pípa. Vyhovuje mi to, protože rameno ještě pobolívá a nechci případným výpadkem způsobit nějaký problém při řízení lodi. Na druhém raftu kormidluje dvojka Fof + Zolo.

U Murzy jsme během pár minut. Ve 12:26 přirážíme ke břehu, cca 800 metrů nad mostem. Murza se převléká do neoprenu a pak sedá doprostřed na levou stranu, vedle Bebi. Vyplouváme v plném obsazení vstříc řece, která nám zřejmě připraví nejedno překvapení.

12:57 jsme už cca 2,5 km pod mostem. Zdá se, že Tara opravdu teče cca 10 km za hodinu, bez toho, aniž bychom pádlovali.

Obdivuji bílé skály lemující tuhle divokou zelenou řeku a čekám kdy asi přijde ten úsek, kde je kaňon hluboký 1,3 km. Výška skal kolem je obdivuhodná, ale tipuji, že přes kilometr to není.

Je-li naše oblíbená rakouská ledovcová Salza „řeka učitelka“, pak se mi zdá, že černohorská Tara bude „řekou prověřovatelkou“. Tady se ukáže, co opravdu známe a umíme. Utěšuji se, že když jsem schopen Salzu plout na Barace singl, na raftu v šesti bude Tara obdobně náročná – tedy alespoň podle toho, co jsem měl možnost občas zahlédnout z výšky několika set metrů.

Plujeme něco málo přes hodinu a máme za sebou cca 14 km. Scenérie jimiž proplouváme jsou nádherné, úžasné, romantické, fascinující, … Alespoň pro mne. Úplná Aljaška : -)

Že při obtížnosti řeky WW 3+ existuje vysoká šance „cvaknutí se“ samozřejmě za ty roky vím, ale že z raftu vypadnu zrovna já, chvíli po proplutí pod Djurdjevičovým mostem – tedy v podstatě na začátku plavby – to mne hodně překvapuje : -(

A přitom bych si vsadil, že tyhle peřeje normálně proplujeme, protože nevypadají až tak nebezpečně. Ale když jsme nahoře na první velké vlně, okamžitě mi hlavou probleskuje, že to žádná velká sranda nebude. Chvíli po té se mi občas a nepravidelně Uhlík i Honza ztrácí v bílé vodě, která zalévá příď raftu.

To se opakuje při každé další vlně. Absolutně netuším kolik jich je, protože se to všechno odehrává v neskutečně rychlém sledu za sebou. Ale musí to být jedna z těch posledních vln, která mne vystřeluje do boku tak silně, že vytlačuju vedle sedícího Pípu a rázem jsme mimo loď. Raft se ale nepřevrací a proráží další (připadá mi, že aspoň dvoumetrovou) vlnu. Naštěstí se nám oběma daří dál držet v jedné ruce své pádlo a druhou se přidržovat zádi raftu, takže se necháváme protáhnout zbytkem peřejí. Absolutně netuším, co je příčinou našeho vypadnutí.

Vody tu je tolik, že jsem ani při nedobrovolném ponoření nezavadilo dno nebo skalisko. Pípovi se daří přeručkovat na svou stranu raftu a s pomocí ostatních vylézt nahoru. Periferním viděním registruji, že se něco děje s loďákama – Murza jeden vytahuje z vody a hází jej zpět.

Uvědomuji si, že nepřivázat loďáky byla chyba. Ručkuji na svou stranu raftu, ale ta je nyní natočená po proudu, takže se mi ani na druhý pokus nedaří vylézt nahoru, byť mne Pípa tahá silou buldočí. To už ale míříme do klidnějších vod, takže se nechávám nést Tarou a až se mohu opřít o jakýsi šutr, dostávám se zpět.

Adrenalin se prý podílí na udržení organismu při životě ve stresové reakci a způsobuje, že tělo podává extrémní výkony. Nevím jak Pípa, ale já se o tom právě teď přesvědčil : -) Když se tepová frekvence sníží na normální hodnotu, probíráme co se vlastně stalo a uzavíráme to svorně hodnocením: „Kdo si v Taře nezaplaval, jako by po ní ani neplul!“

Zdá se, že nejpravděpodobnější příčinou našeho vypadnutí bylo nedostatečné zaklínění chodidel v nožních úchytech na dně raftu. Myslel jsem na to při vyplutí, ale rezervní pádlo zasunuté pod sedačky mi listem můj úchyt překrývá a přitlačuje ke dnu. Chodidlem se k němu nedostanu a tak se i po zbytek plavby jistím jen tím, že má, levou nohu volně zasunutou pod list pádla : -/

Podvědomě srovnávám Taru se Salzou i když to je z podstaty nesmysl, protože každá z těch řek je naprosto jedinečná. Salzu jsem jel minimálně 20x, Taru jedu prvně. Ale načetl jsem o ní víc než o Salze. Má očekávání jsou tedy vysoká : -)

Podle toho, co kolem sebe vidím, se mi zdá že slovo „kaňon“ (tedy úzké údolí se strmými až vertikálními stěnami, které vzniká nejčastěji říční erozí) v případě Tary není až tak úplně přesně volené. Chybí mi tu především to „úzké“. Už si tedy nejsem jistý ani pravdivostí tvrzení že „kaňon dosahuje hloubky až 1 300 metrů“. Dosti mi to zavání nepravdivými marketingovými slogany podnikavců v cestovním ruchu. Ale třeba mne dalších, víc než 50 kilometrů plavby přesvědčí změnit názor.

Samotná voda, ač se to ze břehu možná nezdá, teče hodně rychle i v úsecích bez „bílé vody“. Podle Honzových inteligentních hodinek se pohybujeme rychlostí kolem 10 km/h. Už věřím tomu, že proplout celým kaňonem (údajně 78 km) lze (bez cvaknutí se) během jednoho dne.

My ale nikam nespěcháme, protože jsme připraveni na nocování v kaňonu. Protože jsme plně naloženi – tipuji, že náš raft nese hodně přes 500 kg (ale výrobce garantuje až 600 kg) – v peřejích, kterých jsme už projeli požehnaně, s tím musíme počítat. Jinak se ovládá raft bez těžkých lodních pytlů a jinak s nimi. Přítomnost plně naložených 100 litrových loďáků má ještě jednu nevýhodu – zabírají místo na raftu. Na některých pozicích ani nezle zasunout chodidla do nožních úchytů, protože na nich leží těžký lodní pytel.

Podvědomě se mi vybavuje legendární kniha „S Matyldou po Indu“, kterou napsal předevčírem zesnulý Jaromír Štětina. Expedice Indus 1975 jako první na světě proplula na Matyldě nejhlubší údolí světa a dosáhla tak světového prvenství. Pamatuji-li si to dobře, ti měli náklad na Matyldě důkladně připevněný, tak že s ním zvládali proplouvat výrazně větší vlny než my tady. Už si nevzpomínám, zda mimo Altaje testovali Matyldu i zde, ale jako vhodný terén pro takovou aktivitu by se Tara nepochybně hodila.

Stěny zdejšího „kaňonu“, vytvořeného z vápence po miliony let, vytvářejí ohromující útesy, které mne ohromují svým rozsahem a majestátností. Dnešní slunečný den tu nádheru jen umocňuje.

Z výšky nevypadá Tara až tak mohutně, ale když po ní člověk pádluje, musí si připadat malinkatý, drobný, nepatný, bezvýznamný a neskutečně drzý, že svou přítomností narušuje jakousi rovnováhu, která se zde odevšad odráží.

Přestávku na oběd děláme ve 14:30. To máme za sebou asi 16 km – po cca dvou hodinách plavby a nedobrovolném koupání. Bílá skaliska porostlá mechem k odpočinku a dlabanci přímo vybízejí, zvláště když se nachází v tišině, kde lze dobře přistát.

Sušíme vrchní části neoprenů i obsah vrchní části loďáků. Murza kontroluje i naše spacáky, ale ty se zdají být suché. Vybalujeme jídlo na oběd, sedáme na slunce prohřáté skaliska a doplňujeme energii.

Mám s sebou nenačatý balíček MRE – jídlo je zabaleno v gumovitě plastovém sáčku béžové barvy z nepropustného materiálu (proti vlhkosti) a obsahuje potravinovou dávku pro jednu osobu. Každý balíček obsahuje jídlo o celkové hodnotě cca 5000 kJ, které vydrží originálně zabalené a skladované ve správných podmínkách i celé roky. Murzílek to na misích musel jíst celé měsíce, proto má na MRE vypěstovanou averzi, ale já si jej dopřávám jen několikrát do roka, takže mi pořád chutná a oceňuji jeho komplexnost, skladnost i váhu. Zvažuji, že bych si ohřál hlavní jídlo – vydatnou kombinaci rýže a fazolí v mexickém stylu, ale nakonec vítězí lenost – nechávám MRE neotevřené a otevírám si tuňáka alá mexiko, který se nemusí ohřívat a dá se jíst bez dalších příloh.

Ostatní taky volí studenou kuchyni. Vládne idylka – slunko hřeje, skály nestudí, zelenomodré vody Tary „teskně hučí“. Oběd v lůně „divoké“ přírody pohoří Durmitor nemá chybu : -)

Využívám pohody a klidu abych pořídil pár svých oblíbených fotografických „detailů“. Když si uvědomím, že ještě před 20 lety jsem k vůli takovým fotkám s sebou vozil Nikona s teleobjektivem a k vůli videozáběrům i kameru, nemohu se nabažit výdobytku moderní civilizace – mobilu, kterým nejenže pořídím fotky a videa kvalitněji, ale navíc s ním můžu i do vody.

Začíná se mi na sluníčku asi trochu připalovat nos, což mi přijde lepší než když se Murzovi připaluje zrcátko na hlavě. Tuším, že se za pár dnů budeme loupat : -) Sluníčko a vodní hladina je vždy předzvěstí takovéto kratochvíle : -(

Netuším, jak hluboká je Tara. I když je voda relativně čistá a průhledná, metr od břehu nelze dohlédnout dna. Když jsme proplouvali klidnějšími úseky, zkoušel jsem 2x pádlem hloubku otestovat, ale i kdy jsem pádlo vystřelil kolmo ke dnu, nenarazilo na něj.

Je 15:20 když ukládáme loďáky zpátky do raftů a nastupujeme, abychom se posunuli dál. Za půldruhé hodiny bychom měli začít hledat místo na přespání, abychom nezatměli.

Další přiražení ke břehu plánujeme sice až narazíme na vhodný flek, ale protože tuhle vodu lze svou obtížností oprávněně nazvat „divokou“, jsme ve střehu, připraveni raději na leccos.

Že v „bílé vodě“ vypadává z pozice zadáka-kormidelníka Fof zjišťuju skoro až když míjíme volně plovoucí pádlo, kterého se drží. Muselo to být strašně rychlé, až z fotky vidím, že za jejich raftem, který projel peřejemi před námi, plave jakýsi tmavý předmět – nepochybně Fof.

Vzdálenost mezi jeho raftem a Fofem se zvětšuje, a tak natáčíme naše plavidlo, aby se mohl zachytit provazů na boku válce. Když se Fof drží, snažíme se pádlovat ke břehu, kde stojí jeho raft a čeká až se mu podaří dostat na zem.

První den plavby jsme dosáhli nejvyšší rychlosti raftu 19,6 km/h a upluli 45,7 km. Plavba trvala celkem 6,5 hodiny, ale v pohybu (tedy čistá plavba) jsme byli jen 4,26 hodiny – to tedy znamená, že jsme pluli průměrnou rychlostí 10,72 km/hod.

Druhý den jsme měli maximální okamžitou rychlost 20,3 km/h. Plavba byla dlouhá 13,7 km a i když trvala 2,2 hodiny, čistý čas plavby byl 1,12 hodiny – průměrná rychlost plavby 12,23 km/h.

Honzova tepová frekvence se během prvních čtyřech minut plavby zvýšila z 55 na 152.

Náš raft proud otáčí a stahuje do silné proudnice peřeje, kolem vysokých šutrů, kde tuším další průšvih. Připravuji se, že nás zalije voda z leva, raft se překlopí a proud nás i s prázdným raftem přimáčkne na skaliska. To není dobré! To není dobré! To není dobré!

Najednou jsme mimo proudnici i skály, stáčíme raft to tišiny na pravém břehu, otáčíme jej proti proudu a přichytáváme se větví. Tady počkáme, zda tu někde nevypluje Fof nebo druhý raft.

Ale dlouho se nic neděje – nevidíme nic mimo modrozelené vody, bílých skalisek, bleděmodrého nebe, jasného slunce, zelených křovisek a stromů. To čekání je po desíti minutách až nesnesitelné. Vystupuji tedy z raftu a hustým porostem i změtí sesunutých kamenů se neskutečně pomalu prodírám po břehu nahoru, kde tuším minimálně raft. V podstatě si ale nepřipouštím, že by tam nebylo všech 7 členů posádky druhého raftu. včetně Fofa.

Existuje-li nějaký vzorový „obtížně prostupný terén“, tak jej musí instruktoři survivalu ukazovat právě tady. Ty nejvíc „ostnaté“ křáky obcházím po skále shora, protože dole by mne mohla stáhnout Tara. Před lety jsem si pořídil místo neoprenových ponožek, neoprenové boty pro windsurfing, které sice mají podrážku umožňující chůzi po kamenech, ale ta je pro tento terén naprosto nevhodná. Budu si muset pořídit neoprenové boty se silnější podrážkou, jako mají ostatní chlapi.

Když se po nekonečných minutách dostávám ke „ztracenému“ raftu – většina sedí uvnitř, někteří jakoby smutně a zamlkle postávají kolem. Rychle počítám – uff – je jich sedm. Úleva.

Dozvídám se, že když naložili vypadlého Fofa a vypluli, aby dohonili náš raft, nějak se to nepovedlo, Fof vypadl podruhé a strhl s sebou i Zola. Jarda si prý vyzkoušel házečák v praxi. A teď tu přemýšlí kudy plout, aby se situace neopakovala. Popravdě líčím, jak nás to strhlo a jak jsem nevěřil, že to proplujeme, a že bych volil jinou trasu. Ale nemám za sebou jejich čerstvou zkušenost, ani pravděpodobný úbytek endorfinů.

Finální rozhodnutí je, že pojedou tudy, co my. Chvíli přemýšlím, jestli bych tu neměl počkat dokud se přes kritické místo nedostanou, ale protože cesta zpátky k našemu raftu bude násobně delší než jejich plavba, vydávám se do trní rovnou.

Až dnes si uvědomuji, že nejohroženější pozice na raftu je ta na kormidlu. Celkem byla paluba opuštěna nedobrovolně 5x, a vždy z místa na zádi.

17:20 proplouváme zúženějším úsekem, který lze bez ostychu nazvat regulérním kaňonem. Skály tu prudce šplhají do výše několika stovek metrů a slunko, které se chystá zalézt za obzor, nás v jeden okamžik téměř oslepuje.

Během dalších pár minut míjíme na pravoboku neskutečně krásné vodopády vyvěrající ze skal kdesi vysoko nad námi. Po úbočích kaňonu padají závoje vody, o hladinu se tříští krasové vyvěračky a stékají prameny. Kolem se to modrá vodou nebo zelenou vegetací.

Kolem mne se ozývá, že to zde vypadá jako ve velkofilmu Avatar. Za mne to je asi nejromantičtější místo, kterým nás Tara zatím vede. Raft před námi se mi jeví jako naprosto nepatrný.

Zvažuji, zda nezastavit, do vodopádů nevlézt a nevychutnat si je i fyzicky. Ale ta ledovcová voda je dostatečně studená na to, aby mne od tohoto laciného gesta odradila.

16:15 podplouváme zbytky visutéhoh mostu či spíše lávky na úrovni louky Džabasanska gradina. Něco podobně smutného jsme viděli, když jsme před desítkami let pluli po Dyji. Musíme dlouze zkoumat krajinu, abychom objevili zbytky nějaké stezky po obolu stranách, kterou stavba z ocelových lan, trámků a fošní propojovala.

V 18:00 míjíme na levoboku barokně rozevláté skalisko, které mi evokuje obrázky z komiksu Káji Saudka a Jaroslava Foglara  – trilogie „Modrá rokle“, „Ztracený kamarád“ a „Jeskyně Saturn“. Při správném úhlu pohledu vypadá skála jako lebka.

Blíží se večer a tak hledáme jakýkoliv flek, kde bychom mohli přespat. Sjíždět Taru s čelovkama je až poslední varianta : -)

19:00 přistává náš raft na levém (černohorském) břehu, poblíž místa „Kamp Brštanovica“. Než nás dopluje druhý raft, máme za sebou rychlý průzkum terénu, abychom už věděli, že ta louka, která začíná po sto metrech, pár výškových metrů nad námi, je pro přenocování ideální.

Ve 20:00 jsme všichni převlečení, máme postavené stany a přichystané žďáráky na noc, přenesené rafty na louku a někteří z nás i po večeři.

Fof u vařiče připomíná starou Jeremiášku a z jeho lektvaru se po čtvrt hodině vyvrbí svařené víno. Odolávám, i když je nepochybně skvělé, ale jednak jsem si dal na pobolívající rameno dvojitou dávku ibalginu a taky jsem si řekl, že zkusím dva týdny bez vína vydržet a chybí mí už jen pár dnů : -)

Do ždáráku zalézám po desáté večer, zatímco se u Fofů ještě povídá a vychutnává svařák. Až na to nedobrovolné plavání hodnotím dnešní den jako nadmíru povedený. Ale vlastně i to plavání bylo nakonec bezva, nikomu se nic nestalo a já si v praxi ověřil, že to zvládnu : -)

 

20.dubna 2025 – neděle

(Uhlík) Tak nádherně jsem se vyspal, ale v batohu mě čekalo malé překvapení – celý batoh s foťákem, dronem a další elektronikou byl totálně mokrý. Myslel jsem si, že mě trefí šlak, jak jsem to zjistil. Všechno jsem musel vyložit a modlit se, aby vše fungovalo jak má. Ani nevíš jak jsem byl zpocený.

Po chvíli působení sluníčka naštěstí vše fungovalo. Ještě chvíli jsem to nechal schnout, ale mezi tím se ostatní budili. Sice pomalu, ale budili. Jak se zbudila Bebi, řekli jsme si, že bysme mohli jít prozkoumat opuštěný kemp, což bylo fakt dobré rozhodnutí.

Když jsme prohledávali kuchyň toho kempu, Bebi našla krásné hrníčky, já jsem našel minci z roku 1998 – což je docela už doba. Našli jsme taky zajímavé věci, například jogurty, pípy na pivo a tunu alkoholu.

Po prozkoumání nám vyhládlo, což jsme vyřešili snídaní. Po dobré snídani jsme se potřebovali sbalit, nalodit a odplout.

Kdo by nechtěl začít den sjezdem řeky úrovně 3+ že? Musím uznat tohle ráno si zapamatuju asi navždy – adrenalin, rychlost a obrovské vlny. Po takovém krásném rozjezdu jsme si dali v celku dlouhý úsek, který byl na úrovni 4-5 což bylo poznat. Občas jsem si říkal „do háje, kam jsem se to dostal“ a někdy zase „hej my tady všichni umřeme“. Což bylo na mém obličeji poznat.

Po pořádném adrenalinu jsme museli zastavit a odpočinout. Jelikož jsme byli první, tak jsme se chytli nějakých větví. Jak přistáli druzí, chytli se nás a já jsem se jediný držel, jak proud začal brát lodě, tak mě málem roztrhl.

Po chvíli sjíždění z ničeho nic jak blesk s čistého nebe vidíme cedulí Waterfall 80m. Přistaneme a jdeme ho najít. Po chvíli chůze jsme ho našli – krásný malý vodopád i s mlokem.

Už se blížíme ke konci, před námi jedny s posledních peřejí. Vypadají zcela normálně, ale když se dostáváme na konce, dostaneme se na obrovskou vlnu, já a Honza se díváme na díru, a přísahám že jsem viděl dno.

Již se dostáváme do soutoku Tary a Pivy, tam končíme. Rychle se s Bebi převlečeme a naskakujeme do auta s Dazulem a Zolem, aby nás vysadili sedle jedné hory, kde budeme fotit, natáčet a létat.

Ten výhled to bylo něco neskutečného. Fakt se podívejte na fotky a videa, stojí to zato.

Jak jsme dofotili Dazul se vrátil, nabral nás, a jeli jsme za ostatníma. Ale cesta byla úzká a jistý řidič se nedobře snažil vyhnout, Dazul nám předvedl svou slovní zásobu, ale projeli jsme.

Přijeli jsme, sbalili auta, a vyrazili do města, abychom se šli najíst do místní restaurace.

Dojedli jsme a pak vyrazili na cestu, hledat nějakou louku, kde budeme spát. Při cestě na onu louku jsme jeli v lese, a míjeli jsme auto v místě, kde z jedné strany byl kopec, a druha strana byla vyvýšená. Na vyvýšené straně jsem viděl člověka. U toho auta stáli lidi, a můj mozek si pomyslel, že tam někoho přepadli. Jak jsme se přibližovali, zjistil jsem, že ten člověk na vyvýšené straně byla značka a oni přepadníci byli rodiče, kteří pomáhali synovi se vykadit. Já jsem fakt přemýšlel, co budeme dělat, když nás taky přepadnou. Jak jsme dojeli na louku, tak jsme to hned šli spát.

.

(Dazul) Noc na louce u Kamp Brštanovica hodnotím jako lepší než tu minulou nad Djurdjevičovým mostem. Asi proto, že jsme spali dál od civilizace a Tara hučí jen deset metrů od nás.

Ranní klid nepatrně ruší mé a Murzovo vstávání, ostatní ještě mají půlnoc. Vařím čaj, otevírám z MRE balíček s třeným koláčem a dostávám do sebe chutné kalorie na dnešní den. Předpokládám, že další jídlo bude až oběd někde u soutoku Tary s Pivou.

První paprsky slunka začínají dopadat na tábořiště, já jsem po snídani a většina výpravy ještě spí. Vydávám se tedy na průzkum okolí. Po proudu je na mapě zakreslená stezka, která by mne měla dovést na místo zvané „Demska luka“ odkud bych si mohl prohlédnou peřeje, které nás chvíli po vyplutí čekají. Ale stezka se zřejmě vypařila, protože další postup mi zahrazuje skála končící v Taře. Anebo je pěšina špatně v mapě zaznačená.

Ať tak či tak, obracím se proti proudu a skrze naše tábořiště kráčím k jakési dřevěné chatce, kterou jsem zahlédl včera po přistání, ale večer se k ní už podívat nešel.

Chata není jen jedna, když přicházím až k ní, vidím asi deset dalších staveb umístěných podél vyšlapané cestičky. To je zřejmě ten Kamp Brštanovica. Ještě není sezóna, a tak je opuštěný a trochu chátrá, i když míjím jednu chatu, která je ve výstavbě.

Na otevřené jídelně, stojící ve svahu na čtyřmetrových kůlech, dominuje vlajka, o které mi později Murza prozrazuje, že je vlajkou kontraverzních četniků – bojovníků, kteří se považují za ty nejpravověrnější stoupence a obránce srbských tradic. Srbsko je sice na druhé straně řeky, ale zřejmě zdejší kemp patří nějakému fandovi četniků.

Překvapuje mne zde, mimo jiné, naprosto funkční splachovací WC, které osobně testuju. Asi bych jej tu nečekal, ale rozumím tomu, že klienti raftingových společnosti, které vozí zájemce po Taře, toto vyžadují.

Po návratu zpět na tábořiště se samozřejmě svým objevem splachovacího záchodu chlubím, takže předpokládám, že než odplujeme, ještě bude několikrát využitý : -)

Louka už je plně zalita sluncem ale než všichni posnídají, sbalí si věci a nalodí se, uplyne ještě hodně času. A tak se stejně jako Murza zatahuji na ještě nafouklou karimatku a oddávám se ranní meditaci.

Medituji, ale vnímám a tak registruji vedle mne probíhající rozhovor, kdy Uhlík říká, že vyrazí na průzkum a Honza se jej ptá, zda jde sám nebo s někým. „Já si vezmu Bebi“, odpovídá mu Uhlík. Na to Honza obratem kontruje: „Takhle se žádá o ruku mojí dcery?“  : -)

Je 10:00 a výprava není stále sbalená. Na puťáku už bychom v tento čas byli na cestě, ale tady to není reálné. Už jsem dávno převlečený do vlhkého, ale sluncem prohřátého neoprenu, a tak přenáším náš sbalený loďák na místo odkud dnes vyplujeme.

Než se celá skvadra sbalí, přenášíme rafty z louky k řece, a pokládáme je na vodu, aby schládly. Sedačky jsou měkké a tak je dofukujeme. Jinak raft drží velmi dobře. Však je to jeho úplně první plavba – a hned po takové krásné řece!

Stany jsou už sbaleny, Fofíci taky, a tak se všichni účastníci přesouvají k raftům, aby naložili své loďáky, pevně uchopili pádla a hrábli do vln Tary.

Vyplouváme deset minut před jedenáctou. Je to sice dřív než včera, ale dnes Murzílek nemusel klusat pro neoprenovou botu a nemuseli jsme nafukovat rafty. Naštěstí nás dnes čeká asi jen 16 km, které odhadujeme na dvě hodiny plavby.

Peřeje jsou kousek za loukou, kde jsme tábořili. Ze břehu nevypadaly nijak hrozivě, ale občas „zdání klame“. Honza několikrát zmiňuje, že na internetu vyčetl informaci o docela obtížném úseku kousek odsud – takže jsme ve střehu!

Když jsou peřeje pořádné „honga honga“, není reálné abych v tom, nechal Pípu na kormidle samotného, a natáčel či fotil, i když by to byly nepochybně úžasné záběry. Bezpečnost posádky je důležitější : -)

Tahle řeka dokáže překvapit v každém okamžiku. Ještě pět metrů před nájezdem do vln považuji proplutí za normální rutinu, kterou tady při www II či www III prožíváme už jako standard, na který jsme si zvykli. Ale tahle vlna je nějaká divná. Mám pocit jako by háček Uhlík křičel něco o tom, že vidí pár metrů pod sebou kamenité dno Tary, a pak následuje několikametrové zhoupnutí při kterém očekávám překlopení raftu nebo alespoň můj výstřel mimo plavidlo. Ale pravou nohu mám pevně zaklíněnou v nožním úchytu, takže chvilkový stav beztíže končí stržením zpět na sedací válec. Během pár sekund se Tara tváří, jako by se naprosto nic nestalo. Je to podlá mrcha : -(

.

(Uhlík) Ten adrenalin, ten zápal
Občas řvali jedem dál
Chvílemi obrázky smrti
Pohledy z blízkosti
Voda krystalem se zdá
Nechceš to vzdát
.
Pípa Dazul řídili
jsem byl v říti
Bebi a Murza to jistili
Říkal jsem si co tam mastili
Já s Honzou ve předu hlídkovali
Vlnám se divili
.
Druhý člun byl též dobrý
Ale měli to blbý
Vlny jsme spolu zvládli
Někteří i prospinkali
Jeli jsme jak nůž máslem
Naše mozky řvaly „Zhasnem“

12:00 zastavujeme na levém břehu, mezi Liječevina a Likiča Do. Je tu písčitý břeh jako stvořený pro přistání. Na něj navazuje místo které v sezonu používají raftingové společnosti pro odpočinek a občerstvení pro své klienty. K nataženým drátům mezi kůly si stačí přimyslet plachty, které se na ně připevní a zastíněné posezení je tu.

My ale vystupujeme především proto, že tu je cedule a nápisem „Vodopád 80 m“. Vodopád bychom rádi viděli, i když nic kolem nedává tušit, že tu je. Průzkumná skupinka vyráží k vodopádu, aby nám dala vědět, zda stojí za to. My ostatní se sluníme na kamenech.

Když se vrací Pípa a spol zpět, jejich sdělení je jasné – stojí za to se k vodopádu podívat. Je asi 100 metrů nahoře. A tak tedy vyrážíme.

Procházíme mezi dřevěnými „domečky“ které dřív skrývaly lopatky vodního mlýna, poháněného vodou z vodopádu. Jsou zamčené na petlici a hustě obrostlé místní vegetací. Působí na mne jako nějaká „ztracená vesnice“.

Cestou nahoru kráčíme po koberci medvědího česneku. Neodolávám a žvýkám jeden celý list. Je to síla. Chuťové buňky mi vystřelují přímo do mozku. Jako bych na lačno schroupal stroužek normálního česneku.

Po pár minutách se s mým tělem začíná dít něco zvláštního, nenormálního. Jazyk mi začíná tvrdnout, začínám slábnout a natahuje mne to na zvracení. Otrava? Ale Murza ten medvědí česnek jedl přece taky. Po chvíli mi prozrazuje, že jej nesnědl a vyplivl jej, protože se mu taky začalo dělat divně.

Když se pak s touto zkušeností svěřuju Jardovi, uklidňuje mne, že medvědí česnek, který pěstuje u jejich domu on, je výrazně silnější, a že on tady poctivě snědl těch listů několik. Asi budu muset víc trénovat  : -)

Vyplouváme v cca 12:30. K „nultému říčnímu kilometru“ Tary nám zbývá rovných 5 km plavby. Odhaduji to na půlhodinu, když nebudeme nikde zastavovat.

Ty nejtěžší úseky máme mít teoreticky za sebou, ale protože nás Tara několikrát hodně překvapila, uvěřím tomu až doplujeme.

Dobře dělám. Hraniční most mezi Černou Horou a Bosnou a Hercegovinou je už v dohledu, když na skoro trojkové vodě Tara prověřuje, zda jsme nezapomněli jak chutná. Naštěstí jsme nezapomněli. Ani na Uhlíkovu hlášku, že z horního okraje brutální vlny fakt viděl dno.

12:55 připlouváme na nultý říční kilometr Tary – k soutoku s řekou Piva. Piva tu proti Taře působí tiše, mělce, čistě a ušlápnutě.

Jak to bude probíhal dál jsme už dopředu domluveni, takže žádné dlouhé zdržování – rychle do suchého a pak ve složení Zolo, Uhlík, Bebi a já míříme nahoru k Zolově autu. Uhlík a Bebi budou natáčet dronem náhorní planinu na Durmitoru a my je cestou zpátky přibereme.

Proti předchozím dvěma jízdám nyní potkáváme volně se popásající stádo koní. Jsou tak zvědaví, že se nechají z auta pohladit.

Uhlíka s Bebi vysazujeme v Sedle (1907 m) přes které vede úzká asfaltka. Nedaleko je Vrh Šljemena (2455 m), tak k němu mohou dron poslat.

Zolo mne veze k domku nad Djurdjevičůvým mostem, kde je zaparkováno moje (obecní) auto. Cestu, po které sjíždíme dolů už slunce zbavilo zbytků sněhu, takže nehrozí, že by tudy cestou zpátky nevyjel. Tím pádem bude mít cestu o 2 hodiny kratší.

Mezitím pořizuje Uhel hezké fotky okolních ještě zasněžených vrcholků, rozkvetlého šafránu (jsou jich to rozesety celé ostrovy) i zvrásněné krajiny téhle náhorní planiny.

Kombinace fialových polí šafránu s nedalekým sněhový polem působí nezvykle, ale moc krásně. Tohle doma neuvidíme.

Nemám rád, či spíše mi je brutálně odporné jednání ve stylu: tady můžete tábořit zadarmo, wc můžete používat zdarma, … a ve finále po vás pochtívají tu 5, tu 10 či 15 EUR, přestože domluva úplně jinak. Postavil jsem svépomocí dva rodinné domy, takže znám cenu peněz i daného slova. I když nelze paušalizovat, zdá se, že pro většinu obyvatel těchto jižních, turisticky atraktivních oblastí, platí vyřčené slovo jen do chvíle kdy zjistí, že by z vás mohli vytáhnout ještě víc peněz. Když už majitel domku dostal nad rámec domluvy jako poděkování nějaké EURa za postavené stany, i něco utržil za kávu u něj v kafé baru, řekl si Murzovi o další peníze za to, že jsme mohli požívat WC atd. Jsem tedy připraven, že i za parkování (dohodnuté samozřejmě taky zdarma) může pochtívat další EURa. Proto se taky nijak nezdržuji a když mne Zolo u cesty pod domem vysazuje, jdu přímo k autu, sedám do něj, startuji a zvolna sjíždím k asfaltové cestě. Nikdo za mnou nemává, nevybíhá, takže jsem majiteli možná trošku křivdil : -)

Vyjíždíme se Zolem na více než dvouhodinovou cestu zpátky skrz Durmitor. V Sedle nabíráme Uhlíka a Bebi. Prý toho natočili a nafotili dost a počítají s tím, že uděláme cestou zastávku, aby se mohly pořídit snímky z dronu jezera na Pivě. A taky těch úžasných tunelů vytesaných ve skále.

Uhlík vypouští stroj z cca 350 metrů nad jezerem – krajina viděna pohledem dronu je ještě hezčí. Řeka Piva teče přes náhorní plošinu Pivska planina mezi vápencovými skalami a vytváří hluboký kaňon. To jezero pod námi je přehrada Mratinje, s rozlohou 12,5 km² – největší umělá vodní nádrž v Černé Hoře, vybudována v roce 1975.

Kolem šesté odpoledne jsme zpět u soutoku Tary s Pivou. Cestou mi přichází zpráva, že se Murza domluvil s majitelem domku u soutoku, že mu nevadí, když rafty usuší a sbalí dole, a že k němu do zákazu vjezdu můžeme přijet nakládat našimi auty. Ušetřil jim třičtvrtě kilometrové vynášení z kaňonu nahoru, a tak jako poděkování dostal láhev vynikající meruňkovice.

18:50 startujeme. Přejíždíme po mostě pod kterým jsme před pár hodinami podplouvali, hranici do Bosny a Hecegoviny. Cesta vede hodně kilometrů podél řeky Drina, která by možná taky stála za vodácký hřích.

20:50 máme natankováno a sedíme v restauraci Bosanka, v centru Goražde, abychom na večeři ochutnali místní speciality balkánské kuchyně.

Váhám mezi čevabčiči a pljeskavicí. Nakonec vítězí pljeskavica – jakási grilovaná  placka z mletého masa, cibule a koření. 

Po večeři si jdeme přes most na druhou stranu Driny ochutnat zmrzlinu. Ale většina z nás odchází zpět naprázdno – karty neberou a místní měnu (bosenskohercegovskou marku) nemáme.

22:10 odjíždíme z Goražde s cílem někde přespat, abychom ráno pokračovali do termálů, které nám Murza vychválil.

Po více než 80 km odbočujeme z hlavní cesty na sever a po slušné lesní silničce přijíždíme na louku uprostřed borovicového lesa, kterou našel Pípa na mapě. Je půlnoc. Takže svižně vybalujeme z loďáků spacáky, karimatky, žďáráky nebo stany, rozprcháváme se po okrajích mýtiny a zaleháváme.

.

21.dubna 2025 – pondělí

(Dazul) Na noc jsem do žďáráku ani celý nezalézal. Bylo příjemně a tím, že spím pod velkou borovicí, napadla na mne ani rosa. Noc ideál.

Přesto 6:50 vylézám ze svého pelíšku a balím se. Domluvili jsme se, že se pokusíme ráno sbalit co nejdříve, abychom nebyli někým přistiženi, že jsme tu spali.

7:10 už jsou strženy i stany a každý si už dělá snídani. Snídat v lese přece neznamená to samé jako tábořit : -) Není naším záměrem dělat jakékoliv problémy, proto se snažíme opustit tenhle flek dříve než předchozí tábořiště.

Ale zdá se, že tahle lokalita není příliš frekventovaná, o čemž svědčí i nedaleko umístěný kontejner se včelími úly. Když Uhel letí dronem kolem včel, velký roj kopíruje jeho dráhu, takže jej nechává přistát pár desítek metrů od nás a čeká až se roj rozptýlí.

Dnes máme v plánu dorazit domů, ale mezitím bychom se rádi vykoupali v termálech Pačir, které má prověřené Murza. Je to asi 10 km před hranicemi Srbska s Maďarskem, takže minimálně 4 hodiny jízdy – ale směrem k domovu : -)

Ještě pořizujeme společnou fotografii, na kterou jsme v předchozích dnech pozapomněli. Díky Uhlíkově rozkládacím stativu jsme na ni všichni. Pořídil pro každého 3 kusy, ale tady na web dávám jen jednu – všechny jsou si nápadně podobné : – (

Po 8:00 vyjíždíme směr Pačir. Cesta vede podél spousty hezkých míst a téměř všechny se mi nepodařilo vyfotit : -(

Ale Stari Grad u srbského města Užice se zachytit podařil – bohužel ne mně : -( Přitom to 13. století z téhle středověké pevnosti úplně vyzařuje. A dobývat bych jej nechtěl ani v tomto století.

Ve 13:00 přijíždíme do Pačiru. Mají tu být geotermální lázně s jedinečným odstínem, známé taky jako Růžové jezero. Prý tu cestují lidi z celého Srbska, aby okusili léčivé účinky jezera, které by mělo být plné minerálů – například sodík, jód, sírany a brom. Teplota vody je údajně kolem 30 stupňů Celsia, ačkoli pramenitá voda má ve skutečnosti 172 stupňů Celsia a kvůli bezpečnosti je ochlazována.

My ale z Růžového jezera vidíme jen „vypuštěný rybník“. Zřejmě se přes zimu vypouští a my přijeli příliš brzy : -(

Ale dva kryté termální bazénky fungují i dnes. Za 2000 Forintů, směněných se Zolem za 5 EUR, nás vpouští do oploceného areálu.

Jeden bazének je teplý 28 stupňů Celsia a druhý 30 stupňů. Delší dobu se rochím v tom teplejším. Obávám se, že tam jsem více než doporučených 20-30 minut. Ale zdá se mi, že mé bolavé rameno je trošku lepší : -)

15:30 se loučíme s posádkou Zolova vozu – pojedou domů až zítra – a vyrážíme směr Maďarsko, Slovensko a Česká republika.

Cestou se mimo jiné bavíme čtením srbských názvů – zvláště sortiment jednoho z diskontů všechny pobavil : -)

Zastavujeme se v Lídlu, kde berou karty, abychom nakoupili studené nápoje a něco k zakousnutí – dehydratace i hlad jsou pěkné svině.

16:40 stojíme poctivou frontu na srbsko-maďarské hranici a blahořečíme Schengenský prostor, kde nic takového už léta nehrozí.

23:40 vykládáme Jardu se Štěpou za vsetínskou Zbrojovkou a v 23:55 Murzu v Rokytnici. Pak Pípu s Uhlíkem v Jablůnce a Honzu s Bebi na dolním konci Kateřinic …

.

22.dubna 2025 – úterý

(Dazul) Přijíždím domů půl hodiny po půlnoci, vykládám rafty do stodoly (ale rozbalovat je aby proschly budu už večer, teď už to nedávám), z auta vynáším všechny zapomenuté láhve, loďáky i pasy.

Uléhám kolem jedné ráno. Ale děcka do školy potřebuju odvážet v 7:00, takže 6:30 budíček. Mne ale čeká taky mytí, úklid a čištění obecního auta, abych jej mohl vrátit.

Po vysazení děcek u školy vezu nejdřív zapomenuté pasy Jardovi a Štěpovi, pak mířím na druhý konec Vsetína dát pas Murzovi a ve finále na ruční myčku do Rokytnice. Sundat z čelního skla a kapoty ty tisíce rozplácnutých mušek je zábava na delší dobu. Skoro celý mycí proces opakuji 2x, aby byl vůz alespoň uspokojivě umytý : -(

Ještě nemám nanesený vosk, když mi volá Pípa a nabízí, abych s autem přijel k nim, že tam má wapku, páru i vysavač a s Uhlíkem mi s čištěním vnitřku auta pomohou.

Ve dvou se auto lépe uklízí a ve třech ještě lépe : -) Auto parkuji v obecní garáži 10:20 – se závadou: boční dveře za řidičem se bez jakékoliv příčiny v 10:10 přestaly otevírat elektronicky a lze je zavřít i otevřít pouze mechanicky : -(

—————————————-

Co napsat závěrem? Akci považuji za velmi povedenou, nejen pro tu animální přírodní divokou esenci, ale i díky skvělé sestavě celé výpravy (což při 13 lidech není samozřejmé). Myslím si, že až budu jednou vzpomínat na rok 2025, vybaví se mi velikonoční Tara jako klíčová akce tohoto roku.

A pro úplnější představu informace co nás tahle akce stála: výstroj a výzbroj na akci měl každý vlastní + zdarma zapůjčenou z oddílu (rafty, pádla, vesty, helmy, loďáky), DOPRAVA AUTEM (2499 km – načerpáno 249 litrů nafty pro devítimístnou dodávku – jelo nás v ní jen osm) …. 2200 Kč/osoba, DÁLNIČNÍ POPLATKY, ZNÁMKY, EKOTAXA,… 1529 Kč, POVOLENKA PRO PLAVBU RAFTEM … 40 Eur/osoba, PARKOVÁNÍ A POUŽITÍ WC …. 2 Eur/osoba, VSTUP DO TERMÁLŮ … 5 Eur, …