15.-16.7.2017 – plachtění a návštěva tábora

(Dazul) V 9:20 vyzvedávám na autobusáku v Novém Jičíně Ještěra, který přijíždí od Brna a ve třech míříme k zakotvenému LaVoru na Slezské Hartě.

Myšák sedí v plachetnici ve svých necelých pěti letech úplně prvně v životě, ale zvládá to skvěle, prestože vyplutí je k vůli ne úplně ideálnému počasí trošku komplikovanější. Ještěr se sice už ve vaurionu plachtil, na kormidlo se zatím necítí, takže jde ke kosatce.

Plachtíme do zátoky s křížem, kousek od polního letiště Slezká Harta. Letiště odsud sice není vidět, ale na dráze dlouhé necelých 500 metrů startuje k vyhlídkovým letům letadlo, které téměř neustále krouží kolem přehrady. My ale nechceme letět, my podnikáme vyhlídkovou plavbu a necháváme se pohánět větrem.   

V zátoce ukázkově přistáváme, svinujeme obě plachty a vytahujeme část trupu na břeh, aby nám vlny plachetničku neodnesly. Jdeme se podívat k několikametrovému dřevěnému kříži. 

Ač bych očekával, že ke kříži povede nějaká pěšinka, jsem překvapený neporušenou hradbou vysoké trávy a křoví kolem kříže. Jak symbolické pro náš ateisticky založený národ …

Sotva znatelnou pěšinkou v křoví míjíme hezky uklizené místo, které má pro sebe upravené nějaká skupina rybářů. Dominantní na něm je přístřešek – dokonale ochraňující před deštěm. Je vybavený vyřazenými, ale stále ještě dobře vypadajícími a stejně tak dobře sloužícími křesly. Totální pohoda. Na mýtince jsou i dva grily a zakrytá průsaková studánka v půlmetrovém betonovém studňáku. Všemu vévodí na stromě nepřehlédnutelná lebka s rohy, evokující klasický trampský nebo skautský kemp. Tady jsou ovšem nad lebkou umístěny funkční a přesně jdoucí hodiny. :-)   

Přístřešek nám dobře slouží jako ochrana před začínající dešťovou přeháňkou. Uvelebujeme se v křeslech a debužírujeme – pečivo, salám, ředkvičky, …

I když je brzy po dešti, obloha dává tušit, že tahle přeháňka nebyla dnes poslední. Ale to nás neodrazuje abychom před vyplutím ještě nevyrazili na opačnou stranu, podívat se na skalní převis.

Cestou zpět ještě zkoušíme obeplout jediný stálý ostrov (spíše ostrůvek) na téhle přehradě. Proplout kolem ostrůvku není úplně snadné, protože zde obvykle zradí vítr. Dnes ale máme štěstí. Obeplouváme jej v zřejmě nejpříznivějším větru, který jsem zde zažil. A vím o čem píšu, protože se mi zde před dvěma roky podařilo položit vauriena na bok :-(  

Od ostrova míříme do přístavu v Leskovci nad Moravicí. Aspoň se Myšák podívá na opravdové plahcetnice, které tam kotví. Ještěr nemá chuť jít ke kormidlu a tak zkouší kormidlo držet Myšák. Ještě to není ideální, ale vzhledem k jeho věku i faktu, že je na takovém plavidle prvně, je i tenhle výkon velmi přijatelný.

Pár set metrů od přístavu (podle plachet rozeznáváme i plachetničky třídy „optimist“) se obloha začíná velmi rychle zatemňovat a je víc než jasné, že příjde pořádný slejvák, možná i blesky. Rychle přehazujeme ráhno, přetahujeme kosatku a míříme k táborovému přístavu Eskadry zakotvit naši loď. Vzdušnou čarou to máme minimálně tři čtvrtě kilometru a tak se smiřuju, že i když nebude potřeba nějak moc křižovat, déšť nás nemine. Hlavně aby nelétaly blesky! My dva s Ještěrem to bezproblémově zvládnem, ale Myšák by to nemusel dobře rozdýchávat … 

K břehu přirážíme velmi svižně, akčně, trochu ve stresu, ale bez otlučení přídě. Sotva namotáme kosatku, už začínají padat první pořádné kapky. Takhle rychle zakovenou loď jsem už opravdu dlouho nezažil.

Nahazujeme na ramena loďák i bágl a snažíme se co nejdříve dostat do lesa, kde budou kapky přijatelnější než tady na otevřeném prostoru. Když jsem si tuhle situaci přehrával nanečisto, vyhodnotil jsem si, že nejslabším článkem bude čtyřletý Myšák, který nebude stíhat a já jej budu muset pravděpodobně nést na ramenou nebo v náručí. Praxe ale bývá často odlišná od terorie. Ten třistametový úsek na otevřeném prostoru louky (před naším zaparkovaným autem) probíhá první Myšák, pak já a jako poslední Ještěr. Převlékáme se až v autě, chceme-li být suší.

Na tábor ŠESTKY přijíždíme tak, že většina rodičů je ještě na tábořišti. Je totiž „návštěvní den“. Ještěr konečně vidí na vlastní oči jak vypadá pozemek, který se mu podařilo na dálku pro ŠESTKU zajistit. Vůdce tábora Fanta je sice v plné práci, ale levici tiskne pevně a dává najevo, že Ještěra rád vidí.

Chystá se další část letošní táborové etapovky. A tak se snažíme nezaclánět a prohlížíme si tábor samostatně. Ještěr i já máme za sebou desítky podobných táborů, ale Myšák vidí podsadové stany prvně v životě. A je nadšený, především proto, že v jednom z nich bude spát. Rozhoduje se, že bude spát ve stanu s Ještěrem. Což mne trochu mrzí, když ani po přemlouvání své rozhodnutí nehodlá změnit, ale respektuju to. Nicméně Ještěrovi i Myšákovi ukazuju stan, který do dneška obýval Pája (Pazzič) a kde tuhle noc strávím já. Druhá postel bude připravena (samozřejmě jen pro případ „největší nouze“ pro Myšáka).

Marťa má na tábor půjčenu jednu z mých kytar (zakoupenou v Rumunsku ještě za Čaušeska) a tak vytahuju z auta další nástroj, zkoušíme kytary sladit a společně si zahrát. Na kytary to není až tak ono, ale v triu s Myší (hraje na altovku a Marťa na zobcovou flétnu), to nezní tak špatně. Třeba ŠESTKA natočí další CD :-)

S Myšákem a Ještěrem se jdeme podívat pár kilometrů po proudu na tábořiště, kde tábořili novojičínští skauti. Už je prázdné. Cestou ale prozkoumáváme ústí štoly Woodboys.

Další dnešní déšť přečkáváme pod korunou mohutné jedle. V táboře už se chystá večerní nástup a po něm začíná etapovka. Kostýmy i provedení etapovky (velmi věrohodně namaskované otevřené zlomeniny) je na výrazně vyšší úrovni, než když jsem vedl ŠESTKU já. Těší mne to „úplně moc“.  

Do dnešního úseku etapové hry jsou jako figuranti zaangažovaní i rodiče, což byl oboustranně solidní zážitek a chvályhodné rozhodnutí vedení tábora.

Já byl pověřen přípravou kamenů do potní chýše (v oddíle se rozmohl matoucí výraz „sauny“). Dřeva připravil táborový lid v obdivuhodném množství, ale toho suchého paliva jsem po několika dnešních deštích moc nenašel. Upřesňuju – suché dřevo na podpal jsem nenašel žádné! Využívám proto zaujetí tábora etapovou hrou a drze si odnáším z táborové kuchyně pořádnou hrst vyschlé četiny. Za chvíli už oheň plápolá a já mezi kusy dřeva vyskládávám tři kýble kamenů. Když je hromada dříví skoro třičtvrtěmetrová, ponechávám oheň svému osudu a jdu očumovat soupeřící skupiny na etapovce.

Myšák se  v mezičase pohybuje v davu táborníků a vstřebává vše nové. Velký kouzelník Merlin s ním dokonce pořizuje společné foto :-)

Závěr dnešní etapovky je pro mne, jako neúčastníka tábora, působivý. Ke kulatému stolu jemuž vévodí král Artuš, jsou přizváni další rytíři a rytířky. Mocný Merlin vše komentuje, louče hoří, přítomni rodiče mačkají spouště fotoaparátů a mobilů …

Z potní chýše vylézám před půlnocí jako první. Kkdyž už v potoce zvolna schládám, oznamuje mi hlídka (Martin), že mám jít k Ještěrovi do stanu, protože si prý neví rady s Míšou. Myšák usilovně pláče a na nic nereaguje. Ale když jej vezmu do náruče, pláč ochabuje. Přenáším jej do „svého stanu“ s tím, že jej uklidňuju informací, že bude spát na posteli svého nejstaršího bráchy Páji. Funguje to. „Tati, já jsem bečel, protože mi bylo po tobě teskno.“ Děkuju Martinovi, že mi do stanu přináší další Myšákovy věci, přikrývám synka ve spacáku ještě celtou a zaléhám na druhou postel.

 

Ráno je Myšák vzhůru dřív než já. Já ale opravdu vstávám až po originálním budíčku táborové služby (družina Šneků), kteří prochází tábor s nastartovanou motorovou pilou. V tomto okamžiku si uvědomuju, že u Šneků se blbé nápady musí nějak podivuhodně dědit, protože i kdybych netušil, která družina má právě službu, bez váhání bych tipoval Šneky. U snídaně mi Mirisova dcera Naty říká, že ona (naštěstí) ze světlušek do Šneků přestoupit nemůže. Ale uzemňuji ji tvrdě argumentem, že její taťka byl historicky první rádce Šneků a zrovna v jejím případě se blbé nápady dědí naprosto prokazatelně :-)

Jedeme opět plachtit. Naty posiluje mladší část posádky lodi (taťka Miris hodlá na kole objet Slezskou Hartu z tábora, má můj obdiv – je to kolem 85 km). A přidává se k nám i Karčina mamka, která letos úspěšně absolvovala i splouvání Bystřičky.       

Počasí je ideální a tak se ke kormidlu opět dostává Myšák (o třídu lepší výkon než včera) i Naty (MMS mamince Dance odchází přímo z  lodi).

Karčina mamka už kormidlovala opravdovou padesátimetrovou motorovou loď na Rýnu a tak se dalo čekat, že kormidlování střediskového vauriena pro ní bude hračkou. Bylo.

Vracíme se ještě do tábora a jsme svědky další etapovky, kde rytíři, rytířky a panoši nakupují potraviny pro polévku, kterou mají uvařit pro krále Artuše. Jak to dopadlo nevím, protože vyrážíme po proudu Budišovky, abychom se podívali na potencionální tábořiště patřící spolku „Přátelé Zeleného údolí“. Místo skvělé, ale evidentně se zde letos tábor zatím nekonal.

Poslední zastávkou nám je bývalé tábořiště ŠESTKY v Čermné ve Slezku. Konstrukce jídelny a nářaďáku zarůstá  travou, ale pořád stojí.   

Pár fotek z víkendu:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *