10.-12.5.2019 – Hanýskův POTLACH

(Dazul) S Hanýskem rozhodně nesdílím třeba jeho vášeň fandění vsetínskému hokeji. Ale hodně jiných věcí s ním naopak sdílím. Mezi ně patří třeba oddíl, potulky po souši i vodě, kytara, víno … A patří k mým přátelům se kterými se často potkávám, přesto, že se známe určitě víc než 30 let, víc než půlku našich životů. Rozhodně nepatří do skupiny lidí, které zlatoústí úhoři představují frází „můj dobrý přítel“, protože s dotyčným byli jednou na obědě. My jsme spolu jen jedli z jednoho ěšusu, pili z jednoho hrnku a spali pod jednou celtou. Když od Hanýska před časem dorazilo zvadlo na POTLACH NA BAŘINCE, okamžitě jsem si termín poznačil, svoji účast potvrdil a nabídl pomoc s přepravou materiálu a obtížně chodících přátel. Nezviklala mne o pár týdnů později ani pozvánka od Kikiny na křest CD BLAŽENEK, které nedávno natočily. Netřeba asi zdůrazňovat, že jsem se na Bařinku těšil. Koneckonců i tahle magická valašská dřevěnica stále patří k našim společně oblíbeným místům, kde jsme pár desítek let zpátky prožívali nezapomenutelné akce.   

Hanýsek Bařinku jako místo oslavy dožití své první a horší třetinky života zvolil skvěle. Nevede tu normální cesta a každý, kdo chce z údolí do těch 725 metrů nad mořem vystoupat, si musí dokonale vychutnat 130 metrů převýšení na šestistech metrech. Žádná chůze po vrstevnici, na Bařinku se jde „furt do kopca“. Už tento samotný fakt eliminoval potencionální zdvořilostní návštěvníky, kteří by se zdrželi jen chvilku : -)

Nevzpomínám, kdy jsem byl na Bařince naposledy, ale tuším, že už to bude asi deset let, kdy jsem tam řešil vrt. V rámci své rekonvalescence jsem tam pak natahoval do zakopané hadice vodu, aby mohla z vrtu samospádem stékat až dolů k chalupě. Práce s krumpáčem a lopatou mne tehdy unavila víc než výstup k Bařince bez berlí. Bařina se za tu dobu příliš nezměnila. Jen ty smrky kolem se mi zdály zase větší. Kde jsou ty časy, kdy jsme se přes ně mohli dívat na Vysokou.      

Páteční večer jsme si zazpívali v Bařince – Hanýsek, Klamerka a Vítek, Pazin, Martin, Linda a Martínek, Ještěr, Rampa a já. Před tím jsme ovšem učinili první pokus o napuštění hadice od vrtu k dřevěnici, tak abychom nasáli vodu, která by pak pořád tekla samospádem. Nezadařilo se, i když s nějakou dobrou radou či nápadem přišel každý z nás. Po desáté jsem dopravil Martina, Lindu a Martínka k jejich autu a pokračovali jsme v koštování i zpěvu do půl třetí ráno. Ale zvláště Lindin hlas při těch písničkách fakt chyběl.

Soboní ráno jsme už po osmé začali druhý pokus o „zprovoznění vody“, tentokrát s žebříkem, tak že nebylo potřeba mne držet za nohy, když jsem hlavou dolů odšroubovával nebo zašroubovával spoj hadic. Ani tento pokus nevyšel. Pazin pak odchází a tak nevím, zda je to znechucením z nezdaru či skutečně dalšími povinnostmi : -)

To už ale pomalu začali přicházet další gratulanti – Irča s Myšákem, Kájou a Nikem, Denisa s Františkem, Pajtáš, Roman s Aničkou, Mazánek s Ježkem, Beefman a odpoledne taky Koli s dcerou, Michálek a Jura. Počasí se umoudřilo a my vynášíme stůl před chalupu, abychom zde společně poobědvali skvělou kyselicu a opékané maso s rýží. To už ale skoro všeci Hanýskovi stihli popřát a při jídle se koštovalo s většiny láhví deklarovaných mastičkáři především jako lék.  A taky se dekorovalo! Než Rampa odešel do práce, stihli jsme mu slavnostně předat skautský metál a po obědě byla další Medaile svatého Jiří stříbrného stupně předána Hanýskovi. Odmítl si ji připnout na holou hruď, stejně tak jako ji po frontovém způsobu vykoupat v alkoholu. Ale nechal se aspoň vyfotit s vyznamenáním připnutým na tričku.

Proběhl třetí pokus o „zprovoznění vody“, tentokrát za ideového vedení Františka. Když Beefman vlezl do studňáku vrtu a „pumpoval“ s hadicí o stošest, voda dole u Bařinky tekla, když přestal „pumpovat“ voda téct přestala. To, že by se stal inventářem umístěným trvale ve studňáku Beefman kategoricky odmítl a tak jsme s dalšími pokusy o tomto víkendu skončili. 

Děcka nadšené ze stopařských značek při nedávném závodě světlušek a vlčat se opakovaně dožadovaly „značek“ a tak před třetí hodinou vyrazily od latríny po šipkách k nejbližší chalupě, asi 400 metrů přes hřeben. Před nedávnem jedničkáři koketovali s tím, že bychom jako středisko mohli tuto chalupu koupit a po dohodě s majitelem začali s úklidovými pracemi. Ač jsem poblíž šel nesčetněkrát, až nyní v rámci hry s děckama jsem se podíval i do bezprostřední blízkosti. Chalupa byla otevřená a tak jsem nakoukl dovnitř – a málem jsem se z úleku podělal. U stolu nehybně a tiše seděla postava v klobouku s kytarou! Děcka, které se držely těsně za mnou ani nedutaly a po té, co jsem jedničkářský vtípek prohlédl (jednalo se o naaranžovaného panáka) a zvolna z dřevěnice vykráčel, bez jakýchkoliv pokynů odkráčely se mnou.

Kolem šesté večer už všichni poposedáváme u ohně a zpíváme až hodně přes půlnoc. Koštuju grilovaný sýr s brusinkami, hraju a usrkávám bílé víno. Po setmění jako správný oportunista přecházím i na červené, protože bílé (z ideologických důvodů je mi bližší) dochází.

Mám radost, že si můžu popovídat i jen tak posedět taky s přáteli, se kterými jsem se už dlouho nepotkal. A pokud kdokoliv z nich dal tomuto setkání nejen prioritu ale i si to zde vyšlápnul, musí nás i po těch letech něco jako „přátelství“ pojit. Ježek jako „pamětník čekatel“ měla možnost osobně poznat „legendy“ vsetínského střediska z devadesátých let – občas jsem ji doplnil souvislosti typu „Michálek – to je ten, co dělal film o Bařince“, aby se udržovala v obraze.

Uvědomil jsem si, že tohle byl můj první letošní oheň, protože tradiční zimní záhraby jsem letos vlivem okolností nedokonal. Tím se vysvětluje můj intenzivní prožitek, za který jsem Hanýskovi neskonale vděčný. Hráli jsme a zpívali písničky, které jsme se učili ještě před pubertou a ač je normálně nehrajeme, já si vzpomněl na text a melodii i akordy jsem nepopletl : -)

Nedělní ráno bylo deštivé. Pozvolna jsme balili a uklízeli. Nevím zda někdo ráno ohni pomohl, ale proužek dýmu ještě pořád obohacoval poklidnou paseku s naší dřevěnicí. Nic nás nehnalo, nikam jsme nespěchali, měl jsem pocit, že si tohle ráno užíváme. I Vítek občas zanotoval svojí novou hymnu „Vitaj Vítku s holů řitků“.

Kolem desáté bylo vše uklizeno, Bařinka měla nasazené okenice a osazenstvo začalo sestupovat do údolí …

——————————————————————————————————————————-

Krátké nesestříhané video z náhodných záběrů:

Ještě pár foteček:

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *