(Dazul) Tábor o letních prázdninách patří ke mně, stejně jako spousta dalších aktivit, které mi poskytují možnost odreagování (jinou prací). I když už tábory hodně let neorganizuju, vždy mne nabíjí už jen to, že mi je dovoleno tábor navštívit a hřejivě se přesvědčit, že i když se drobnosti v činnosti oddílu, u jehož zrodu jsem stál, liší, směr zůstává zachován. A mnohé prvky, se kterými jsme před dvaadvaceti lety laborovali, jsou dnes dotaženy téměř k dokonalosti. Radost, radost, radost. Díky!
Přijíždím v pátek až ve 21:00, po celodenní patnáctihodinové práci při pokládce zámkové dlažby do suchého betonu. Znaven, ale rozradostněn setkáním. Třeba Ferdu jsem neviděl snad dva roky.
Šneci se sprchují v táborové sprše, ale podle útržků rozhovoru ze tmy, jim došla voda a tak za občasného svitu čelovek vytahují v kýblu do výšky 4 metrů pár set litrů vody, aby je nalili do velkého plechového sudu ze kterého samospádem stéká do kotle pod kterým se už topí. Pokud by se obešli bez teplé vody, mohli se umýt jako každý táborový den v potoce. Ale co si budeme vyprávět – v teplé vodě jde zalezlá špína dolů spolehlivěji. Mám pocit, že Šneky plnění sudu s vodou docela baví, protože tím tráví minimálně hodinu.
Dnes v noci to vypadá na solidní déšť, proto neroztahuju hamaku, ale půjčuju si rozkládací lehátko určené pro „hlídacího psa“. Umisťuju jej do otevřené jídelny, abych měl i v leže co největší přehled o tom, co se na tábořišti děje. „Hlídací pes“ je na našich táborech specialita, kterou jsem zavedl ještě ve „čtverce“ – Lvíčatech a po založení ŠESTKY jsme ji přebrali. Před třiceti lety byly na táborech poměrně populární noční přepady táborů spřátelených oddílů, při kterých se kradly vlajky či symboly práce. Oddíl, který dokázal přelstít noční hlídku a z cizího tábora vlajku ukořistit ji pak blahosklonně zpět vyměňoval třeba za štangli uheráku. Protože jsem tehdy byl jen pár let po vojně a jakési návyky si přinesl do civilu, zavedli jsme na táborech „hlídacího psa“. To byl vždy někdo starší z vedení oddílu či fyzicky dostatečně schopný rover, který spal oblečený se zavázanými botami zpravidla v táborové kuchyni a byl připraven při probuzení hlídkou okamžitě vyběhnout za přepadníky. Ostatní, kteří vylézali rozespalí ze stanů zaujali předem připravenou obrannou pozici kolem tábora a stíhací družstvo těch nejrychlejších pak vyráželo za zvukem píšťalky, kterou měl u sebe „hlídací pes“. Fakt je ten, že se nikdy nepodařilo náš tábor úspěšně přepadnout. Podstatná část nebo i všichni přepadníci byli vždy pochytáni, svázáni a v táboře pak adekvátně ztrestáni – bláto, popel, voda, kopřivy, …
Ještě dlouho před budíčkem, ale stále za šera, vnímám pobíhající postavu po tábořišti. Na první pohled se mi zdá, že se snaží „zvednout“ kite či malý paraglide, ale na druhý pohled už poznávám podivně zamotaný igelit. Pochopil jsem, že se místní vtipálci snažili strečkou omotat vůdcovský stan a při budíčku se bavit překvapeným obyvatelům, kteří nemohou ze stanu vylézt.
Sobotní ráno je zatím sice bez sluníčka, ale s pohodovou teplotou. Každodenní ranní sled činností běží v poklidném tempu – budíček, rozcvička, ranní hygiena a vanaři, snídaně, …. Než je vydán povel k rannímu nástupu a vztyčení státní vlajky, vlčata neustále okupují hamaky rozvěšené mezi jídelnou a kolárkou.
Na táboře už je týden Klíště se svými dcerami (předškolačkami) a je vidět, že se na holky to má pozitivní vliv. Klíště už mi hlásí, že po té, co si její prvorozená vyzkoušela sekání sekerou, nechce na Vánoce panenku Barbie, ale „raději fiskasku“ : -) Klíště má s sebou skautský kroj a dle oddílové tradice stojí na nástupu v řadě mezi vedením oddílu. Kačka a Terka kroj sice nemají, ale nemohou si nechat ujít příležitost, aby se na nástupu hrdě postavily po boku Klíštěte.
Dneska je 13. července! Jsem rád, že nezapomněli. Dnes mimořádně vztyčuje státní vlajku ti nejstarší – Fanta, Denny, Klíště, Pazzič. Nezpívá se a vlajka se vytahuje jen do půli stožáru. Na památku Spídyho, který 13.7.2004 zemřel při záchraně lidských životů. Dnes by mu bylo 33. Byl rádcem Šneků a jeho družinou si prošel i Fanta a Pazzič. Fanta jako vůdce oddílu velmi krátce a bez zbytečného patosu oznamuje těm překvapeným táborníkům proč je dnes vlajka na půl žerdi. Ač nechci, hlavou živě probleskují momentky a pocity když mi tehdy vzlykající Miris oznamoval, že Spídy je mrtvý, z kopání hrobu, z předčasně ukončeného tábora, ze Spídyho ležícího v rakvi ve skautském kroji, z večerky znějící při spouštění do hrobu …
Dnes je návštěvní den a tak ihned po rozchodu prochází rojnice pomalu napříč celým tábořištěm a vysbírává nenápadné klacíky, odřezky či papírky. Než dorazí rodiče, musí být louka bez jediného „odpadku“.
Po časně ranním nezdařeném pokusu o zabalení podsadového stanu do stahovací fólie se vtipálkům vydařil jiný kousek. Mezi auty zaparkovanými za táborem je to modré, které patří Ditě, dokonale omotáno strečkou. Doufám, že na to řidička přijde dřív než bude chtít odjet, protože jestliže ke svému vozu přiběhne za deště, oddílové vtipálky prokleje do šestého kolena.
K tradičním táborovým rituálům patří „dražba“, kdy se draží zapomenuté části oděvů a tábornického vybavení. Přihazují se dřepy. Nešťastník, který chce získat zpět své tričko neustále přihazuje další a další dřepy, kterými musí trumfnout nabídky trochu škodolibých kamarádů. Padesát dřepů je dobrá cena : -) Ti mladší si mohou více dřepů rozložit na části po celé dopoledne. Triko, které Verča právě draží má správnou velikost, když se k němu nikdo nepřihlásí, klidně jej můžu nosit i já – a tak přihazuju. Ve finále se přebíjím s Martinem, kterému triko evidentně patří. Teď ještě odhadnout ten okamžik, kdy přestat, protože se ni nechce dřepovat do sta (nebo klikovat do padesáti). Přestávám u 75 dřepů a Martin na mne vrhá nehezké pohledy. Škádlím jej, že jsem byl původně ochotný jít do 150, ale při pohledu na něj jsem se slitoval : -)
Přijíždějí rodiče od Mimi, Dejva, Jirky, Lišky, Pepy, Bebi, Káti, Bojovníka, Matyáše, Myši, Tadeáše, Maxe, Marti, Marca Pola, Mimoně, Bebe, … Odvažejí si z tábora své ratolesti na krátké či větší rodinné výlety. Ostatní mají v táboře volnější program. Do toho začíná hustěji pršet. Já využívám čas a vyrážím na obhlídku pozemku, který Ještěr nedávno koupil pro ústředí Junáka – rád by znal jeho aktuální stav, než si jej některý z oddílů vybere jako tábořiště. Přístupnost pozemku není ideální, svým terénním vozem jedu po polních i lesních cestách, místy i po poli, než se mi podaří dostat na jeho zarostlý okraj. Venku stále leje jako z konve a tak ani nevystupuju z Land Roveru, ale fotím a točím pozemek otevřeným oknem při objíždění jeho hranice.
Daří se mi omylem otevřít zadní okno a protože se něco na mém téměř veteránu porouchalo, nejde zavřít. Nefunguje elektrické zavírání ani ruční přetláčení. Rozhoduju se tedy vyrazit zpět k táboru, abych okno alespoň zakryl celtou. Na tábořišti potkávám Ferdu, který se živí jako opravář aut a tak jen okamžitě zneužívám, aby mi nějak pomohl okno zavřít. Identifikuje závadu jako poruchu pohonu ovládání oken a dveře rozebírá, aby odšrouboval nějaký šroubek, okno zavřel a proti otevření zaklínoval šroubovákem. Ochotně dveře skládá zpět a doporučuje mi, abych si vyřezal klínky ze dřeva a okno zafixoval důkladně. Činím dle jeho pokynů a jsem klidnější, že nebudu mít auto plné vody.
Pršet nepřestává a tak vyrážím vozem na druhý průzkum. Zajímá mne ta chata v kopci za kolejemi, jejíž střechu vidím, když jdu směrem ke štole Woodboys. Blížím se k ní po polních cestách a poslední kilometr jedu souběžně s kolejemi. Žádné místo nevypadá na to, že bych mohl koleje přejet na druhou stranu a pokračovat k vrcholu. Ale protože se na druhou stranu musí nějak traktory dostávat, vytrvávám a polní přejezd nacházím. Průzkum vrcholu nepřinesl očekávaný výsledek a tak se přesouvám o kilometr dál. Tam střechu konečně vidím, ale autem se k ní určitě nedostanu – přes zarostlou cestu vidím třeba padlý strom. Beru z auta celtu, přehazuji ji přes sebe a vyrážím deštěm a vysokou promáčenou trávou směrem k vrcholu. Po pěti minutách už se ani nepokouším našlapovat opatrně, abych si nezamáčel boty. Mám je dokonale mokré. O to se mi šlape svobodněji.
Tak ta střecha, která mi ze vzdálenosti jednoho kilometru připadala jako břidlicová, vůbec z břidlice není – je to zrezlý plech. A není to žádná trampská chata, ale seník pro vysokou zvěř. No co, aspoň jsem se prošel. Na konci každé objevitelské cesty přece nemůže být Amerika : -(
Po druhé hodině odpoledne vyrážím z Žabákem, kterému rodiče na návštěvu nedorazí, na Slezskou Hartu plachtit na střediskovém vaurienu. Žabák na takové plachetničce ještě nikdy neseděl a tak se cestou na přehradu na leccos vyptává a já mu na vše poctivě odpovídám.
Přesto, že ještě před hodinkou lilo na našem táboře jako z konve, tady u přehrady svítí sluníčko a lidi se koupou. Vítr je „příhodný a stálý“, neztrácíme tedy ani minutku a před spuštěním plachetničky na vodu vylíváme z paluby několik centimetrů napršené vody, zbytky vysušuje Žabák houbou. Vytahujeme hlavní plachtu i kosatku, Žabák sedá k přídi, já vauriena odrážím na hloubku, naskakuju, Žabák nasouvá kýl a já kormidlo. Natáčím loď směrem na přístav v Leskovci nad Moravicí, Žabák přitahuje kosatku, já hlavní plachtu a oba si vychutnáváme ten okamžik, kdy loď nabírá rychlost. Protože je vítr tak akorát, naklápím vauriena co to jde a vysvětluju Žabákovi, že dokud voda nebude šplouchat přes nakloněný pravobok, může být klidný. Pokud chce vidět jakou ještě máme v náklonu rezervu, může se mrknout na kýl – dokud je jeho konec pořád aspoň centimetr ve vodě, jsme v pohodě a nepřevrátíme se.
Žabák je svižným tempem i náklonem docela překvapený a komentuje to velmi stručnými větami typu „jedeme docela rychle“, „to je hodně nakloněné“, „neměl bych si přesednout na druhou stranu?“, … Vracím loď z náklonu do normální polohy a Žabák sedá ke kormidlu. Nejdřív zkouší reakci lodi na krátké otáčení kormidla, pak se snaží plout co nejrovněji. Není to tak snadné jako to vypadá : -) Když už ví jak má s kormidlem zacházet, dávám mu do levé ruky modré lano od hlavní plachty, aby si zkusil jak se loď chová, když lano a hlavní plachtu přitáhne a jak když jej povolí. Okamžitě poznává, že mimo kormidla může naklopení lodi ovlivnit i natočením hlavní plachty. Žabák je velmi učenlivý. Další kilometr kormidluje a ovládá hlavní plachtu zcela samostatně. Já jen 2x přitahuju kosatku, točím a fotím, aby měl můj plavčík vzpomínku na své první opravdové ovládání plachetnice se vším všudy.
Když na severu temní obloha a je evidentní, že se na nás žene bouřka, jsme právě v zálivu u historické vápenky. Po cca hodince přebírám řízení lodi, děláme obrat a míříme co nejrychleji k přístavu u tábora ostravské Eskadry. Vypadá to, že nebudeme muset ani přehazovat plachtu, osa stěžeň-příď protíná místo pro naše kotvení naprosto přesně. Máme docela štěstí. Mrzelo by mne, kdyby měl Žabák super zážitek pokažený blesky a lijavcem uprostřed přehrady. Déšť nás zastihuje až když smotáváme plachty a ukládáme vesty na palubu. Tomu říkám klika.
Cestou na tábor ŠESTKY se stavujeme u přehrady Kružberk, podívat se dolů k břehu. Nádhera. Poloostrov na protějším břehu vypadá úžasně romanticky. Tady by se tábořilo! A plachtilo. Škoda, že se tady nesmí ani koupat : -(
Na táboře se hraje ringo. Běhá tam i Pazzič, který se evidentně snaží rozpohybovat utržený sval na kotníku, protože za pár měsíců vyráží na motorce z Kolumbie přes Ekvádor do Peru. Nějaký kotník přece nemůže překazit sedm tisíc kilometrů dobrodružství : -)
V táborové kuchyni je výstavka dovezených buchet – oči z toho přecházejí a jazyk neustále slintá. Kdo má hlad, může ochutnat cokoliv. Buchty budou na večeři a zaručeně vystačí pro celý tábor i na zítřejší snídani.
Po večerním nástupu se chystá mezidružinové divadelní představení – každá družina dostala přiděleno několik slov, které musí zakomponovat do cca pětiminutového příběhu, který sami vymyslí a sehrají. Světlušky a vlčata sedí kolem dýmajícího ohniště ve kterém se budou nahřívat kameny pro indiánskou potní chýši a společně vymýšlejí svůj příběh. Šneci se pohybují pořád kolem sušáku na spacáky a situují svůj příběh patrně zde. Z nacvičování zaznívají občasné neartikulované výkřiky, několikrát zaslechnu výraz „smažko“. Hmm – to bude asi výživné vystoupení. Blešky jsou zašité v hangáru a secvičují svůj výstup tam. Žaby se pohybují někde mezi nimi.
V mezičase jde Kečíbuz a Rex sundat pár soušek do lesa. Jdu jim pomoc s odnášením a přidává se i Fanta. Kečíbuz po prázdninách nastupuje do učení na tesaře, takže s oddílovou motorovou pilou se ohání docela dobře. Fanta mu ukazuje, který uschlý smrk má sundat a protože to Kečíbuz ještě nikdy nedělal, vysvětluje mu, kde má kmen položit, kde zařezat klín, jak vysoko dělat řez na protější straně atd. Dřeva na potní chýši bude dostatek. Hoši nařezané polena ještě štípou na půlky, aby lépe hořela.
Jednotlivé výstupy všech družin točím celé – proto má nesetříhané video z tohoto víkendu hodinu. Některé herecké výstupy – třeba Raptor – aspirují minimálně na Oskara. U Žab mne zaujala hláška „jak jsme spolu leštili kůži na střední“. Ptám se Myši, zda by mi onu hlášku mohla přeložit do češtiny. Odpovídá mi se smíchem: „Dazule, to nechceš vědět“. Tak nevím.
Vystoupení končí za tmy, takže vanaři, čištění chrupu a ti, kteří jdou do potní chýše jdou k ohništi. První jsou ogaři – nevěřil bych, že se nás do tak malého ini-tipi vleze sedm. Vleze! Kotlí Fanta a tak vylézám už v druhém sledu. V tůňce je zvýšená hladina, protože ogaři Budišovku přehradili, takže vody je zde nad kolena. Rochním se jak tuleň a po usušení u ohně si jdu lehnut do své hamaky. Cestou fotím týpko nádherně osvětlené ohněm a měsíc, který je skoro v úplňku. To bude parádní fotka.
V jídelně dlouze debatí Myš s Lilou a Marťou. Zalezlý ve spacáku ještě poslouchám hlasy od ohniště i šplouchání, když do tůňky skáčou cérky, ale to už jen matně – usínám poměrně rychle.
Nedělní ráno mi kalí Myš, která bezostyšně tvrdí, že jsem v noci chrápal. Že ji huba nebolí. V životě jsem se chrápat neslyšel. Jen jednou jsem se slyšel, ale to jsem vrněl jako kotě – a to je něco jiného než chrápání. Zvažuju, že Myš zažaluju pro pomluvu.
V neděli se stává později a není rozcvička. Ráno je trošku tišší než jindy. Procházím se kolem tábora a občas mobilem blejsknu nějakou momentku – potní chýši s totemem v pozadí, táborový kruh s totemem, osamělého VIP vanaře v tůňce se stany za ním, …
Když se vracím do tábora, stojí už řada na snídani. Čaj a buchty od rodičů. Mňam! A ještě jedna vyjímečná specialita – malá lžička valašské ohnivé vody. Na táboře je nějaká bolesti břicha a jedno zvracení. Je čas na preventivní desinfekci. Maminky, které zůstaly v rámci návštěvního dne přes noc, tuto aktivitu kvitují s povděkem.
Ranní prohlídka stanů, vztyčování státní vlajky za zpěvu „Junáci vzhůru, volá den …“. Kdo byl na „koně“? Kdo chce dnes plnit nějakého bobříka? Co se bude dít dopoledne … Jsem s Fantou domluvený, že vezmu do oběda čtyři zájemce o plachtění na přehradu a naučím je ovládat střediskovou plachetnici. Hlásí se Bojovník, Naty, Bebe a Jirka.
V 10:15 už kráčíme po břehu k přístavu Eskadry, kde jsme včera s Žabákem zakotvili vauriena. První se mnou popluje Bojovník a Natka. Obvyklý rituál při vyplutí, náklon, převzetí kormidla, přitahování a povolování hlavní plachty … Jedeme kousek od výletní fotovoltaické lodi kotvící v přístavu u Leskovce nad Moravicí, kolem skalisek a do hodinky se střídáme. Stejný postup Jirkou a Bebe. Dvakrát míjíme nádherný katamaran o kterém vím, že si jej majitel postavil podle plánů francouzského inženýra – před lety jsme chvíli plachtili vedle sebe a povídali jsme si.
Máme ještě čas a tak plujeme do přístavu a přibíráme Naty s Bojovníkem. Nyní nás pluje pět. Naty dostává můj mobil a má za úkol točit a fotit. Jedeme kousek k Leskovci, pak k Mysu George, směrem k hrázi, … Přesně v poledne, po skoro dvou hodinách plachtění kotvíme na svém místě v přístavu ostravské Eskadry.
Kousek od kotviště je na břeh vlnami vyvržen velký uhynulý kapr. Pramice s pětičlennou dívčí posádkou přiráží ke břehu, kousek od našeho vauriena. Bojovník s Jirkou se ještě prochází po velkém molu, které mají vodní skauti důmyslně postavené z plovoucích sudů, trámků, desek a lan. Je u něj zakotvená nezničitelná kovová bílá plachetnice, kterou ostraváci obdrželi po revoluci darem od holandských skautů.
Na našem táboře stíháme akorát nedělní oběd. Na návštěvu přijel bývalý rádce Šneků Miris s Dankou a jejich dcerou Natálkou. Ta se na tábor nedostala, ale protože pro nemoc odpadla Horka, navrhuji Mirisovi, aby se s Fantou domluvil, zda by tu nemohla Natálka zůstat. Už spolu o tom mluvili, ale Naty s sebou nemá spacák, ešus, karimatku,… Nic není problém – půjčím ji svůj spacák, ešus, karimatku, celtu, … Na Natálce je vidět, že má velkou radost z toho, že může být aspoň na druhé půli tábora.
V poledním klidu vedení oddílu plní vodou nafukovací míčky – je mi jasné, že budou sloužit jako střelivo pro nějakou hru. Nemýlím se. Za hodinku začíná další etapa celotáborové hry, kdy jednotlivé kmeny kradou bledým tvářím ohnivou vodu, která páchá na území indiánů zlo. Je to řež. Do toho přijíždí na návštěvu Jerry s ženou a synem. Málem jsem Jerryho nepoznal – neviděl jsem jej aspoň deset roků. Velmi milá návštěva.
Kolem půl páté přibírám do auta Kečíbuze, který končí svou návštěvu na táboře a společně vyrážíme domů. Byl to velmi povedený víkend.
Nesestříhané hodinové video : -)
