(Dazul) Velká akce vyžaduje velké přípravy. To je fakt se kterým nelze nic dělat. A tradiční podzimní JEHNĚČÍ KLOBÁSKA je velkou akcí. Nezadá si třeba ani s plánováním tábora :-).
Navzdory nezdarům (velkému úhynu) poslední akce, bylo v páteční podvečer přivezeno první stádečko pěti jehňat i jejich zkušená „mama“. Až si na pastvě zvyknou, postupně přivezeme další „jahňata“ tak, aby měl každý účastník tradiční podzimní akce víc než jednoho baránka. Za ty roky je odzkoušeno, že naše hektarová pastvina v šestistech nadmořských metrech uživí i dvacetihlavé stádo. (Ale kdo si myslí, že ovce je „sekačka“, mýlí se – patsvinu je potřeba i tak minimálně jednou za sezónu pokosit.)
Vše běží jako po másle. Asi až příliš hladce a tak se nedivím, když Irča po čtvrthodince volá: „Ovce utekly!“ Ta nejstarší potvora se protáhla ohradníkem (do kterého zrovna v ten okamžik neproudilo 4000 Ampér – jel jsem ohradník zapojit) a jehňata ji následovaly (dalo by se říct, že „jako ovce“). Irča utíká cca 300 metrů k prázdné ohradě a pak dál za jehňatama, dokud jsou ještě nadohled. Já rychle odpojuju přívěsný vozík, nakládám děcka do teréňáku (i bez dětských sedaček) a obloukem – nejkratší možnou cestou – jedu za Irčou (a ovcema).
Zákon schválnosti funguje naprosto spolehlivě. Před pár dny opravená spojka Land Rovera dělá opět problémy. Nedokážu dlouho vyřadit zpátečku, pak zase přeřadit na vyšší rychlost, do toho děcka začínají pobrekávat protože vnímají, že jsem nějaký nervózní …
Objíždím šestihlavé stádečko zprava. Irča stojí tak, aby jim odřízla cestu do lesa a já naše „jahňata“ ženu velmi pomalou jízdou před sebou do kopce, zpátky do ohrady, která je cca tři čtvrtě kilometru daleko. Když se snaží ovce vybočit z trasy, přidávám plyn a odřezávám jim cestu. Musím přiznat, že takhle jsem tedy ovce ještě nikdy nehnal. To je jako z australského filmu. Ale nemůžu nechat děcka (2,3 a 4 roky) bez dozoru, proto se mnou absolvují jízdu Land Roverem. Na druhou stranu – je to pro ně ještě větší dobrodružství než pro mne.
Jenže – není radno chválit dne před večerem! Škrrrr – rychlost nelze zařadit. Ani pomalejší, ani rychlejší, ani vyřadit. Pach pálené spojky je stále intenzivnější. Je definitivně jasné, že oprava v servisu se nepodařila :-( Zastavuju auto pár metrů pod hřebenem, zatahuju ruční brzdu naplno, vytáčím volant do krajní polohy (kdyby zklamala i ruční brzda), instruuju Míšu, Káju i Nika aby se ničeho nebáli a chvíli počkali v autě, že běžím pomoc mamince nahnat ovečky do ohrady.
Ovce jako by vycítily, že mají evidentní přesilovku a než doběhnu, mizí v lese. Naštěstí se všechny jehňata pořád drží „mamy“ a tak naháníme jen jednu skupinku. Ale zatraceně rychlou a nevyzpytatelnou skupinku. Kdyby ovce aspoň běžely zpátky k ohradě na vedlejší hřeben odkud jsme je přivezli, ale ty věrolomné potvory mají neustále snahu běžet opačným směrem :-( Daří se jim to.
Děcka v autě začínají být ne neklidné, ony propukají v souvislý řev. Vytahuju je z vozu a začínají hrát tuhle hru s námi. Pomáhají mamince hnát stádo zezadu, já kmitám po straně, abych včas odřízl cestu hloub do lesa. Už vím, že ovcu neuhoním :-(
Po několikátém pokuse jsme cca 10 metrů od ohrady. Irča se snaží pomalu přiblížit k nejstarší ovci a chytit ji na obojek. Podaří-li se jí to, máme vyhráno, protože jehňata půjdou poslušně za ní. Už chybí poslední dva metry, metr … Irča vyráží po ovci, ale Nik souběžně vydává neartikulovaný výkřik, který má asi maminku povzbudit, daří se mu však ovci vyplašit. Pokus nevyšel :-( !. Snad kdyby Pege ovci včera neostříhal, mohla Irča místo obojku chytit za ovčí srst …
Stmívá se, ovce jsou víc v lese než na louce, děcka začínají pobrekávat – už toho mají taky dost. Dneska to vzdáváme – velím.
Je hodně po deváté a zvoní mi mobil – volá Pege, co že jsem jej naháněl. Když mu líčím jak ovce zdrhly, okamžitě říká, že si bere psy, čelovku a jde se po nich podívat. Znovu se oblékám, utahuju pohorky a za svitu ruční baterky vyrážím s ním. Jdeme ve směru, kde jsem viděl ovce naposledy – tedy z kopce dolů. V lese si na rozbahněné cestě všímáme ovčích stop. Ty nás utvrzují v naději, že jdeme správně.
Za rezervací Dubcová se mi zdá jako bych slyšel zvonce. Ale nedokážu určit ze kterého směru zvuk přišel. Na jedné z cestiček jsou patrny další stopy – bohužel srnčí. Zdá se, že odteď už budeme hledat naslepo.
Ujišťuju se, že Pegemu ovce přes noc nikdy nezdrhly a tudíž nemá zkušenosti s tím, co můžu od ministádečka očekávat. Vůbec mi to na klidu nepřidává. Navíc mi líčí historku jak svému otci daroval dvě ovce a ony mu utekly. Zpátky je dostal až po půl roce, ale zato neskutečně vypasené. Asi oželím, když naše ovečky nebudou tak vypasené jak Pege líčí. Raději je budu mít v ohradě na pastvě. Ony totiž nejsou všechny moje. Já je jen pasu – na podzim si je příjdou „zpracovat“ jejich „adoptivní rodiče“.
Samovolně se rozdělujeme a každý propátrává jinou oblast. Občas probleskne tmou čelovka ale vzdalujeme se od sebe tak daleko, že za chvíli už nevidím ani neslyším nic, co by potvrzovalo, že se tu nepotuluju sám. „Crrrr“ vrní mi v kapse mobil. Že by?! Skutečně volá Pege, že taky zaslechl nějakou ozvěnu zvonečků. Obracím se a rychle domlouváme další postup – vydáváme se tmou naproti sobě. Teoreticky bychom měli na jehňata narazit. Většina baránků je bílých a i odlesk jejich očí se za svitu baterky nepřehlédnutelně odráží.
Nic. „Marnost nad marnost, všechno je marnost“. Přidělená dávka optimismu se vypařila. Je 22:45 a vracíme se zpátky na kopec k našim chalupám. Při chůzi rozesílám spřízněným duším z oddílu, které bydlí také na pasekách nebo kraji dědiny, SMS: „Dnes v podvečer nám uteklo 6 ovcí (1 čerstvě ostříhaná mama s obojkem + 5 jehňat, jedno z toho je tmavé, tři z jehňat mají zvonečky). Pokud by jste je viděli, dejte mi vědět. Dnes už končím s hledáním, pokračuju zítra ráno.“
Ráno projíždím smutně kolem opuštěného teréňáku LAND ROVER s pochroumanou spojkou, Irčiným autem. Před sedmou nakládám na Vsetíně Hanýska a uháním s ním zpět. Nikdo jiný, kdo bude mít své baránky od jara do podzimu na naší pastvě, není dostupný či zdravotně způsobilý se účastnit dnešní netradiční pátrací akce. Po včerejšku mám pocit, že hledat ovce ve vysokém lese je asi podobné jako bychom měli hledat jehlu v kupce sena.
Než vyjedeme na kopec, stavuju se v dědině koupit pečivo. Ještě nejsem ani u pokladny a Hanýsek mi z auta přináší mobil – volá myslivec Petr Hořanský: “ … nejsů to tvoje ovce? Vidím jich tady u posedu na Dubcové …“ Skvělá zpráva! Víme, kde si pro ně máme zajít. Paradoxně jsem včera Petrovi Hořanskému zapomněl poslat hromadně rozesílanou SMS o ztracených ovcích.
Volám rychle Pegemu, který bere oba psy a vyráží – potkáme se u našeho domu a pak půjdeme společně. Mám trochu výčitky. Asi jsem ani nemusel Hanýska otravovat, když půjdeme najisto není třetí hledač nezbytný… Ale na druhou stranu – ještě nejsou ovce v ohradě!
Louka na kraji rezervace Dubcová je uzavřená vysokým lesem a má téměř obdélníkový tvar cca 150×100 metrů. Z jednoho kraje na druhý není vidět, protože středem louky se táhne svažující se hřeben. Ale i tak bychom měli stádo rychle najít.
Na louce s posedem ovce nevidíme :-( I myslivec je už pryč. A tak se rozdělujeme a pročesáváme okolní les ze zbývajících tří stran. Já lezu na posed – třeba z výšky uvidím víc než ostatní ogaři. Hmmm – možná vidím víc, ale ovce tu nejsou.
Nevím kde přesně začínají hranice místní „rezervace“, ale tuším, že jehňatům to je úplně jedno. Řekl bych, že si tam pro ně budeme muset zajít – respektive prostor „pročesat“.
„Tam jsou!“ slyším hlas odněkud z lesa. Rychle dolů, poklusem za hlasem a rychle skenovat vše na dohled ode mne. Už je vidím taky! Pegeho psi Berta a Eva pobíhají, ale páníček jim nedovolí jít až k ovcím. Stádo se dává do pohybu – lesem nahoru do kopce. Směr je dobrý.
Zdá se mi, že „mama“ zahýbá mírně doprava. Měním směr trochu doprava. Už bych řekl, že „mama“ jde hodně doprava. Měním směr hodně doprava a zrychlená chůze se mění na běh do kopce. Vypadá to, že ovce poběží obloukem zpět na louku s posedem. Musím jim nadběhnout a překvapit je až budou vbíhat na trávu. Mám pocit, že se docela potím a zadýchávám. Ale na to se tady nehraje …
Už jsem na louce. Rychle uvažuju, kde asi ovce vyběhnou. Typuju, že se napojí na lesní cestičku a přiběhnou po ní. Takže ještě padesát metrů doprava … Zastavuju, oddechuju, vyčkávám, oči jako ostříž, uši jako rys …
Je mi to prd platné. Ty potvory musely změnit před okrajem louky směr a louku oběhly nebo rovnou běžely od ní pryč! Pokud běžely po vrstevnici, mohly by se za kilometr dostat na louku pod Juráskama. Tohle je nejkratší cesta – probíhám houštinou a běžím zhruba směrem k našemu domu. Znám to tady docela dobře, jezdíval jsem tudy s čelovkou na horském kole ze stavby domů do dědiny. Tady můžu běžet skoro poslepu.
Čichám kolem sebe jak honicí pes, ale pronikavé aroma ovcí se nikde nevznáší. Taky nevidím nikde žádné stopy. Stádo se drží pohromadě a je nemožné, aby po sobě nezanechalo ani v jehličí žádné stopy. Tuším, že běžím nesprávným směrem. U bahnitého čůrku, který se po kilometru mění dole v potůček, nevidím žádný otisk ovčího kopýtka. Ovce nemají křídla a tak daleko nedoskočí. Tady prostě neběžely :-( Vracím se zpět. Už neběžím.
„To je zbytečné“ říká Pege. „Počkáme na další hlášku“ – myslí tím, že mi určitě někdo zavolá, že ovce viděl. Jsem docela znaven, ranní nadšení ze mne opadlo a tak mlčky souhlasím. Rozdělujeme se a každý míří jinou cestou domů. Ta moje je tedy hodně klikatá ale stejně se dostávám před ohradník a pečlivě zkoumám, zda v mezičase ovce nedorazily samy do ohrady. Marná naděje – nedorazily.
Volám mobilem Hanýska a oznamuju mu, že na pár hodin přerušujeme pátrání a půjdeme si odpočinout k nám domů. Z telefonu ale slyším: „Zdá se mi jako bych slyšel zvonky, ještě to projdu …“ Hanýsek je za půl hodiny u našeho domu – bez ovcí. Samozřejmě, že víme, že se do země nepropadly, ale fakt to tak vypadá.
Osvěžujeme se, posedáváme na sluníčku a na mobilu prohlížíme satelitní mapu okolí naší samoty. Z našeho domu lze přehlédnout skoro celá ohradníky vytyčená pastvina. Bez našeho stádečka je v dnešním příjemném jarním dnu smutná. Líčím Hanýskovi, že bychom tak do hodinky zkusili projít všechny paloučky, louky a pastviny v okruhu tří kilometrů. Uděláme takový velký okruh. Myslím si, že se baránci i s „mamou“ budou držet někde, kde je dobrá tráva. A ta ve smrkovém ani bukovém lese neroste, takže bych se soustředil na ta místa, které jsou na letecké mapě světlezelené. Pokud na nic nenarazíme, vzdáme to a budu odevzdaně čekat jestli mi někdo nedá zprávu, že ovce viděl. Irča moji včerejší SMS iniciativně přeposlala i starostovi, ke kterému se sbíhá spousta informací. Uvažuju, že bych to nechal v pondělí vyhlásit po dědině i obecním rozhlasem … :-(
Odpočati kráčíme lesem dolů k první louce. Nic. Žádná ovce. Takže jdeme ještě níž. Rozdělujeme se s tím, že se potkáme na spodní pastvině, kterou každý projde z jedné strany a potkáme se uprostřed.
Cooo? Zastavuju a čichám kolem. Nozdry mám jak klisna v říji. Zdálo se mi, že jsem prošel vzduchovou bublinou nasycenou pachem ovcí. Ale teď nic necítím. Vracím se proto pomalu zpátky do kopce a čenichám kolem jak honicí pes. Nic! Je to pryč! Procházím místo, kde mne „to praštilo přes nos“ několikrát, nahoru i dolů, ale teď už nic nevětřím. Jestli to tu bylo, a já bych na to dal krk že ano, tak to jarní vánek odvál dál, výš nebo níž.
Crrr! Volá Hanýsek. „Dazule, vidím je!“ „A kde teď stojíš?“ „Na kraji lesa, dole vidím střechy baráků.“ „A vidíš nějaký výrazný barák? Jakou má barvu?“ „Mně to připadá všechno stejné.“ …. Ač mám pocit, že naši dědinu znám docela dobře, nedokážu se první dvě minuty podle Hanýskových odpovědí zorientovat. Nakonec se utvrzuju v mínění, že jsem byl při sestupu do údolí rychlejší než on a podešel jsem jej. Pokud tedy budu postupovat šikmo nahoru, musím na Hanýska nebo ovce narazit. Rozhodnutí mi usnadňuje fakt, že tím směrem je pouze jediný palouk, který připadá v úvahu.
Postupuju s telefonem v ruce, pokládám Hanýskovi další upřesňující otázky a – uááá!!!! Asi 100 metrů nad sebou vidím telefonujícího „zaříkávače baranů“. Ovce musí být někde blízko. Prohlížím úzkou loučku roztaženou po vrstevnici, ale žádného baránka nevidím. „Kde jsi je viděl?“ „Jsou tam, v lese“ odpovídá mi Hanýsek a ukazuje šikmo nahoru. Už je vidím i já. Heuréka!
„Hanýsku, žádné zbytečně prudké pohyby. Jsme jen dva, bez psů, poženeme je volným krokem nahoru přes les. Jak narazíme na chodník, půjdeš pořád za nima a já to budu jistit z boku, kdyby chtěly odbočit zpátky do doliny!“ Nejdříve musíme stádečko dostat zpátky na Dubcovů – louku s posedem. Pak už je poženeme po chodníku a lesní cestě na velkou louku, která je propojená s loukou na které je ohradníkem vymezená naše hektarová pastvina.
„Mama“ se nechá pomalu nasměrovat tam, kde potřebujeme a pět jehňat cupitá kolem ní. Bukovým a habrovým listím pomalu šustí nahoru do kopce. Kráčím také zvolna a přistihuju se, že si pobrukuju „Běžela ovečka hore do kopečka a za ňů baránek ….“ Jo, asi nějak takto musela ta písnička vzniknout :-)
Hurá! Už budeme na první louce. Tam necháme ovce chvilku volně popásat a pak je poženeme přes les na největší travnatou plochu v blízkém okolí. Hanýsek se mně ptá, který z těch baranů bude Zeman a který Babiš. Máme totiž takovou tradici, že už od první akce „jehněčí klobása“ nedáváme baránkom jména. Jak má totiž nějaký baran jméno, je přece jen obtížnější jej sprovodit ze světa. Tolerovanou vyjímkou jsou největší filutové, pekelníci, pochybní šprýmaři a šejdíři stáda. Ti dostávají jména (zpravidla nejpopulárnějších) politiků. Snad je to tím, že „my hoši (a děvčata), co spolu chodíme“ máme jiné preference než většina tohoto národa. Ale musím přiznat, že když odkrvuju baránka se jménem takového chytráka, má moje primitivní dušička výrazně menší výčitky svědomí.
„Mama“ má tendence zahnout do smrkového hustníku. Nedá se nic dělat – nadbíhám jí a deru si ruce i tvář nezvykle ostrým jehličím. Vše dobré musí být vykoupeno přiměřenou mírou lopoty, námahy a dřiny – uklidňuju se. Než umřu, tak se to zahojí.
Zpíváme si s Hanýskem jako za mlada „Běžela ovečka hore do kopečka …“, „Tri dni ma naháňali, eště ma nedostali …“, „Na Vsetíně tam je lůka, seče ju syneček bez klobůka …“ a další vypalovačky. Ovcám to nevadí a nám to dělá veselejší ksicht.
Je přesně 11:04, když uzavíráme vlez do ohrady. Ovce jsou konečně rady. Neodpustím si spontální „Uáááá!“ Po více než šestnácti hodinách jsou ovce zpátky. Ufff. Mákli jsme si teda pořádně. Jako bača bych se zřejmě neuživil.
Kontroluju, zda jde do ohradníku obvyklých 4000 Ampér a rozvíjíme varianty jak odchytit „mamu“ abychom ji mohli přivázat na provaz ke kůlu.
Sedíme a odpočíváme na sluníčku před barákem. Ovce na konci táhlé pastviny máme na dohled. Řekl bych, že se doslova kocháme tím klidem kolem nás. „Tak si uvědomuju, že jsem tady strávil asi nejvíc času naháňáním ovcí.“ říká Hanýsek a zapíjí buchtu dalším douškem bílého vína. Zjevně naráží na to, jak jsme před dvěma roky chytali barany. Každá takováto zkušenost nás ale posiluje :-)
A mně se líbí, že si tohle dvoudenní „dobrodrůžo“ dokážeme i po těch letech pořádně užít :-)
Ty se můžeš mrknout na tříminutové video a pár fotek, které se podařilo ulovit nad rámec oveček …
