12.-13.10.2019 – Potulka po Nízkých Tatrách

(Pad) Pro podzimní přechod Nízkých Tater jsem se odhodlal až na podruhé. Loňský podzim jsem sice byl sice více časově zaneprázdněn, ale hlavní důvod proč jsem nejel byl strach, jak zvládnu podzimní počasí na horách a hlavně spaní pod širákem v žďarského bivakovacím vaku.

Letos jsem to už bral jako výzvu, kterou je potřeba podstoupit a také mě pomohlo povzbuzování Dazula, že akce není náročná a že mě rád „žďarák“ zapůjčí. Nakonec jsme vyrazili s jen Dazulem sami. Bylo to fajn, nemám rád moc velké skupinové akce, jsem spíš introvert, který si rád pokecá ve dvou.

Mým „úkolem“ bylo Dazulovi připomínat, aby nezapomněl zavolat Irči, zabezpečil okénka auta před nádražím v Ružomberku…. Co jsem mu nestačil připomenout bylo, aby se poté, co vystoupil z auta převlékl do pohorek, takže Nízké Tatry poprvé absolvoval v neimpregnovaných trackových botách.

Euforie z hor u mne začala, když jsem poprvé zahlédl zasněžené Roháče z vlaku do Liptovského Mikuláše a pak pokračovala po výjezdu lanovkou na Chopok, odkud byly krásné výhledy na všechny strany, které díky krásnému počasí přetrvávaly celý den.

Přálo nám slunečné počasí, i když pocitová teplota díky neustálému větru byla nižší, takže jsme po většinu času nosili čepici a rukavice.

Z Chopku na Velkou Chocholu, což je dle mapy 23km jsme dorazili po více než 8hodinách. Musím přiznat, že díky téměř 20kg zátěži na zádech mě postupně ubývalo sil a těšil jsem se  na odpočinek. Místo na nocování jsme našli pod hřebenem skoro až za soumraku a když jsem vytáhl z batohu půjčenou čelovku od mé dcery Majdy, tak jsem zjistil, že přestala svítit. Světlo však vynahradil měsíc v úplňku, který se po 20hodině vynořil nad hřebenem a krásně ozářil naše tábořiště.

Úplńkový večer v horách byl překrásný. Leželi jsme v „žďarácích“  na zádech, pozorovali hvězdy a mraky a povídali si s Dazulem o všem možném až do noci. Přitom jsem téměř zapomněl na svůj strach z medvědů, který při nocování v horách mám pokaždé.

Druhý den nás čekal prudký sestup do údolí přes napůl zchátralé lázně Korytnice. Když jsme přicházeli na hlavní silnici do Ružomberku, tak jsme spratřil jak nám odjíždí místní autobus. Bůh stopu k nám byl ale dobrotivý a během 15minut jsem si každý sólo stopli ochotné řidiče, kteří nás hodili až před nádraží, kde jsme našli v pořádku Dazulův zaparkovaný vůz.

Pak už nás čekala už jen zpáteční cesta s krátkou zastávkou s nákupem sýrů v kolibě.

Díky Dazule za Tvou milou společnost, za půjčení žďárského pytle i za ochutnávku bojové dávky potravin. Těším se na další společné putování !

————————————————————————————

(Dazul) Letos nevyrážím na potulku po hřebenu Nízkých Tater sám, z Brna doráží už v pátek večer natěšený Pad. Drobná komplikace je, že autobus do Ratiboře přijíždí zrovna kolem 19:00, kdy je 3. RS SLEZINA v půli. Přehazuju tedy připravený program tak, abych mohl vysvětlit pravidla týmové hry a než roveři vymyslí a zrealizují zadání, odjíždím autem pro Pada. Když přijíždíme zpět do konce hry zbývá ještě aspoň 10 minut. Ale konec našeho dnešního RS setkání bude až za 35 minut a já bych chtěl roverům říct ještě o „výzvě“. Samozřejmě využívám přítomnosti svého dávného přítele k tomu, aby sdílel své vzpomínky na roverskou expedici POLAR FLARE 1993, která byla pro každého z účastníků skvělou roční roverskou výzvou a díky níž jsme se vlastně potkali. Snažím se totiž šestkařské roverské omladině na různých praktických příkladech vysvětlit jak taková výzva pro jednotlivce a projekt pro celou partu může vypadat. Zasloužená účast na této jedinečné expedici za polární kruh takovou splněnou osobní výzvou zcela jistě byla : -)

Ihned po SLEZINĚ sedáme do auta a vyrážíme k nám domů, po cestě vykládáme Marca Pola, Hrušku a Pepu. Irča se rychle pozdraví s Padem, nasedá do auta a odjíždí zpátky do klubovny na Oddílovou radu. Tím, že děcka ještě nespí a dorazil Pad, tuším, že balení na akci pár hodin před odjezdem si dneska fakt vychutnám. Děcka jsou jak z divokých vajec.

Vstáváme 4:30 a v 5:01 vyjíždíme teréňákem do údolí na asfaltku a pak už pořád směr Ružomberok. Vlak do Liptovského Mikuláše nám jede v 7:52. Stíháme to s malinkou rezervou. Na autobus v Mikuláši chvilinku čekáme, ale největší zpoždění má lanovka na Chopok. Píšou sice, že „premáva“ od 9:00, ale v 9:35 se u Pada raději ujišťuju, že Slovensko je ve stejném časovém pásmu jako Česko : -) 

Na hřebeni, ve výšce dvou tisíc metrů už je první sníh této sezony. Naštěstí jen nevelká pole, která nestihla roztát. Zmiňuju to proto, že jsem si pro větší komfort při řízení auta obul „botasky“ a ve svižném tempu při vystupování a přesunu na vlak, jsem večer nově naimpregnované kožené pohorky nechal v autě : -( Po kilometru Pad zastavuje, sedá na kámen a sundává si své pohorky. Prvně mne napadá, že mne chce trumfnout a jít naboso. A nebo, že by chtěl vyměnit své pohorky za mé „botasky“? Ne, potřebuje si jen vytřepat kamínky. 

Tady na hřebenu je úžasně slunečno a větrno, takže nepochybuju o tom, že zítra sestoupíme do údolí s přismahnutýma ksichtama. Nevýhodou silného vysokohorského větru je, že si s Padem při téhle potulce povídáme možná míň než bychom chtěli, protože mimo svistotu je toho slyšet málo. Zjišťujeme, že v čepicích, kapucích a rukavicích se nám kráčí lépe než bez nich : -)

Snad prvně nepotkáváme v úseku Dereše – Poľana stádo kamzíků. Ale na můj vkus tu je dnes „přebuchtíno“ – už jsme potkali tři skupinky turistů. Tohle počasí k tomu vybízí.

Cítím se skvěle. Po celé dva dny na horách mne bude doprovázet psychiatr. Slovy politika, kterému přezdívám Dacan od Hospodina se sexy mozkem: „Kdo z vás to má?“ : -) Nadstandardní péči tohoto typu VZP nehradí : -) Pad skutečně pracuje jako psychiatr, takže fakt nekecám. Ale skvěle je mi i proto, že necítím žádné problémy se zádama, které se před pár dny po několika letech připomněly.

První normální přestávku spojenou s obědem děláme po poledni, pár desítek metrů před Križským sedlem (1770 m) v závětří skaliska. Tady na sebe můžeme mluvit a přitom se i slyšíme : -) Oběd máme bohatý, ale studený – chléb s klobásami šunkovými a čabajskými, čerstvou paprikou, pepsicolou a oříškovou čokoládou. Na doplnění energie a nenáročnost ideální.

Tempo chůze udržujeme dle terénu a stoupání či klesání – tedy na stupnici pomalé až svižné. Při tom si labužnicky vychutnáváme úžasné výhledy, pohledy, rozhledy a „panoramata“. Mám pocit, že mne to nabíjí více než objímání stromů na Vysočině : -)

Čím víc se vzdalujeme od Chopku, tím lepší pocit mám. Drtivá většina turistů se naštěstí drží jen v pár hodinovém dosahu. A my dneska pošlapeme aspoň 9 hodin což znamená, že budeme mimo dosah „davů“ a ideálně v sedle pod Prašivou. Úžasně osvobozující je pocit, že dnes nemusím nikam dojít. V podstatě můžeme zalehnout kdekoliv, protože naše osmnáctikilové bágly jsou mimo proviantu a dostatku vody napěchovány taky dobrými spacáky karimatkami, žďárskými pytli, hamakami, pončami …

S fantastickým západem slunce a neutuchajícím větrem začínáme pomýšlet na dnešní poslední zastavení, večeři a zalehnutí. Před Malou Chochuľou (1719 m) je malý chodníček naznačující traverz kolem vrcholu nebo začátek sestupu do údolí ke Korytnici. Když to bude traverz, ušetříme zbytečný  výstup a následný sestup, když to bude začátek stezky do údolí, je nám jasné, že těch 900 výškových metrů stejně do tmy nedáme.

Je to sestup. Čím níže sestupujeme, tím je tráva vyšší. Na hranici kosodřeviny a menších smrků dosahují travnaté stvoly třičtvrtě metru. Tady, ve výšce cca 1400 m, shazujeme bágly, začínáme ohřívat večeři z balíčků Bojové dávky potravin 1., nafukovat karimatky, roztahovat žďárské pytle, připravovat spacáky a vytahovat čelovky. Vše jde ráz na ráz. I když Pad ještě ve žďáráku nespal, nijak v přípravě pelíšku nezaostává. Nádherně viditelný Velký a Malý vůz i Kasiopea dávají tušit, že v noci nezaprší. A mírnější vítr ohýbající žlutou trávu oznamuje, že se nemusíme bát ani rosy.

Nad hřebenem Velké Chochuľe vyplouvá bílý měsíc. Pokud dnes není úplněk, tak zítra nabeton bude. Každopádně vše kolem zalévá měsíční svit. Tohle miluju. Můj Parťák je na tom stejně.

Po večeři zabalujeme jídlo do neprodyšných igelitových sáčků a tašek, ukládáme do báglů a z oběma hliníkovými miskami ve kterých byly zadělávané fazolky s masem a slepici na smetaně s těstovinami odcházím po stezce o 200 metrů níže, abych je tam uložil. Zítra ráno je samozřejmě sneseme dolů, ale přes noc by mohlo aroma jídla přilákat medvědy, takže lepší bude, když budou co nejdále od nás  : -)

Do spacáků zaléháme kolem půl osmé, ale tahle úplňková „královská noc“ nás i po docela náročném dnu udržuje v bdělém stavu. Povídáme si jak za starých časů bez elektřiny. Tyhle chvilky jsou nepřenositelné a obtížně zapomenutelné. Po jedenácté večer si říkáme „dobrou noc“, ale stejně ještě pak tiše každý fascinovaně vzhlížíme k úplňkovým hvězdám dokud neusneme.

Přes noc se žádné překvapení nekoná a svítání podvědomě vnímám, ale užívám si ranní nirvány. Tohle vysokohorské lože je neskutečně příjemné a i svítání slibuje další nádherný den. Nespěcháme a tak si ranní pohody užíváme v teplých spacácích až do 7:30.  

Dávám vařit čaj, balím spacák do báglu, žďárák do obalu, … Snídani vychutnávám s pohledem na romantické okolí. Jídlo i krajina jsou jedinečné. Vnímám ten dar a ukládám si jej do své RAM. Nabíjí mne to a vím, že z těchto uložených pocitů budu čerpat vnitřní energii v náročných okamžicích, které následující měsíce jistotně přinesou. 

Sestupujeme kolem Skorušové (1348 m) smrkovým lesem dolů ke Korytnici. Tuhle stezku ještě neznám a jsem v napětí, čím mne překvapí.

Romantický chodníček po pár set metech končí pod kmeny vichřicí vyvrácených smrků a my jej při podcházení ztrácíme. Sestupujeme tedy po jeleních stezkách a tam, kde je nedokážeme rozeznat i cestou nejmenšího odporu. Brutálně prudký svah je posetý stovkami vyvrácených kmenů i úlomky tlejících pahýlů. Sestup v „botaskách“ není úplně ideální, ale své si užívá i Pad v pohorkách. Mnou odhadovaný dvouhodinový sestup k asfaltce se prodlužuje.

Až v 9:45 se dostáváme k potoku. Nečiní mi žádný problém z něj uhasit svou žízeň. Přetíná jej vrstevnicová lesácká cesta, která je sice pohodlná pro další chůzi, ale proti chodníčku vyznačenému na mapě, prodlužuje naši chůzi o pár kilometrů. Pokračujeme po chodníčku, která sice v mapě zaznačený je, ale mi jej skutečně nevidíme. Mapa ukazuje, že vede napravo od potůčku. Napravo žádný chodník není a tak se držíme kamenité vody.

Je to „o držku“. Tedy alespoň v mých „botaskách“. Před každým došlápnutím mi mozek pracuje výkonněji než centrální počítač tajné služby. Na můj vkus postupuju jako by mi bylo o třicet roků víc, ale zkušenosti z „průserů z minula“ naštěstí nezapomínám. A tak je to zatím bez pádu  když se noha několikrát „šmiká“.    

Jak tak při klopotném sestupu přemítám, nemám mnoho kamarádů – v podstatě vrstevníků, kteří mají totožný hudební vkus, s nimiž si kdykoliv rád zabrnkám a zazpívám, sdílí stejné hodnoty, volí podobně, obohacují mne při každém setkání, mají obdobný počet dětí – a jsou i v našem „mladistvém“ věku schopni trávit úplňkovou noc pod širákem v horách s tímhle masakroidním sestupem. Pade – díky : -)

Konečně na zpevněné cestě. Tudy jsem zpustlými lázněmi Korytnica ještě nešel. Bývala tu za SNP umístěna povstalecká nemocnice. Strategicky fakt dobře zvolené. Jenom mi není jasné, zda i odsud byl při zpáteční cestě sovětskými letadly evakuován některý z cca 700 raněných, kteří byli údajně za SNP přepraveni do Sovětského svazu.  

K hlavní cestě z Donoval do Ružomberku to odsud máme cca 1,5 km. Ale cítím, že by bylo fajn si ještě odskočit a tak využívám terénu, abych si odlehčil. Ve chvíli, kdy se dostáváme na dohled autobusové zastávky na rozcestí, vidím jak se Pad rozbíhá a divoce mává na autobus, který právě přijíždí. Rozbíhám se taky, podvědomě začínám taky mávat, ale řidič nás patrně nevidí a odjíždí směr Ružomberok. Na místo odkud odjel dobíhá Pad po cca 20 vteřinách. První co mne napadá je, že nás to moje „odskočení si“ vychází docela draho. Další autobus jede až za několik hodin : -(

Nemusíme nijak diskutovat – Pad šlape po asfaltce dolů k Ružomberku, já si stavím bágl na rozcestí a začínám stopovat. Mávám tu maximálně 5 minut, když mi zastavuje osobní auto ve kterém je řidič sám. Působí velmi ctihodně, takže mne napadá, že to klidě může být farář. Během minuty míjíme Pada a začínáme si povídat. Po té, co zjišťujeme, že pan inženýr má 8 dětí a já 5, máme k sobě okamžitě téměř důvěrný vztah. Na otázku „Vy ste veriaci?“ vyprávím svůj příběh, kde v odpovědi s nadhledem začínám tím, že moje žena o sobě říká, že je ateistka. Pan inženýr kroutí hlavou a říká: „To nieje pravda“. Probíráme i to, že ač obě země už volíme prezidenta přímo, já mu závidím jeho poslední dva prezidenty a on s hrdostí přisvědčuje – i když i slovenští prezidenti nejsou svatí, v protikladu působí fakt jako andělé : -) Jsem natolik pohlcený vyprávěním, že zřejmě ovlivňuju řidiče tolik, aby si prodloužil cestu o pár kilometrů a zavezl mne přímo k mému zaparkovanému autu. Zažil jsem už stovky stopů, ale ještě nikdy jsem při loučení nepocítil potřebu řidiči podat ruku tak jako dnes. „Svět je malý a o náhody tu není nouze“ – takže si myslím, že se ještě potkáme.

Pad doráží během pěti-deseti minut. O řidiči, který mu zastavil pěje také chválu, ale myslím si, že takový zážitek jako mám já, nemá : -)

Vyrážíme směr Vsetín, odkud Padovi jede ve 14:00 vlak. Zejména mezi Hovězím a Vsetínem mám fakt štěstí na řidiče, kteří jsou buďto „pod vlivem“ a nebo jen mají potřebu jet hodně pomalu a nepředvídatelně. A tak místo půlhodinové rezervy, stíháme Padův vlak s pouhými pěti minutami. 

Víkend hodnotím jako velmi pozitivní ve všech ohledech.

 

Padovy fotky:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *