(Dazul) Včera večer jsem rozeslal nabídku k účasti na testování „nového“ (před čtvrt rokem z bazaru pořízeného „použitého“) kite – nafukovacího tažného draka. Ač jsem jej pořídil před pár měsíci, nějak se mi jej nedařilo vyzkoušet. Už samotné doručení bylo trochu dramatické – balík dorazil na poslední chvíli a tak jsem jej ani nerozbaloval, s tím, že to udělám až na přehradě Slezská Harta, kde jsem měl v plánu kite, trapéz a kiteboard vyzkoušet. Naposled jsme kiteboardovali s Irčou a Zdendášem v roce 2009 a bylo mi jasné, že to nebude žádná sláva i když bude kvalitně foukat. Pár minut před odjezdem mi od prodávajícího dorazila SMS „„Kámo, je mi to hrozně trapný, ale balila to ženská, nikdy to neviděla, já byl v práci a teď jsem byl ve sklepě a padák tam leží. Ta nána ti zabalila spacák trapas a já ji říkal, že na tom je napsaný tribal. Totálně to popletla. Strašně sorry, v pondělí to pošlu.“ Tak to fakt nevymyslíš !!! Další plánovaný pokus testování proběhl na Nových Mlýnech – déšť, déšť, déšť a když jsem se nasoukal so neoprenu, nafoukl kite, natáhl šňůry, přestalo pršet – i foukat : -( Pak ještě zkouška na Slezské Hartě, kdy Pege svištěl na plachetnici třídy vaurien a já se kousek od něj marně snažil hodinu nahodit draka … Prostě se nedařilo.
Minulý týden jsem v trošku divočejším počasí komorový kite, který používám výhradně na snowkiting (tažení po sněhu), poškodil a než mi jej v Prostějově opraví, budu muset nouzově použít nafukovací kite určený na kitesurfing (tažení na vodě). Takže tu výhodnou koupi snad konečně otestuju – sice ne na vodě, ale na sněhu. Ne, že by to bylo jedno, ale i to se v tomto případě počítá.
Jak bývá zvykem, historické okamžiky je mi souzeno prožívat sám : -) Předpokládám, že to není zapříčiněno klasifikací na wikipedii, kde se píše o tom, že tahle aktivita je „extrémním sportem a nese s sebou mnohá rizika“. Samozřejmě má i snowkiting svá rizika, ale řekl bych, že paraglide, rafting, potápění, jachting či lezení na vysokou horu má těch rizik víc.
Vyrážím na Chladnou, což je zakletý kopec na snowkiting i paragliding. Ale protože se mi už 2x podařilo jeho prokletí zlomit a užil jsem si skvělé hodinové tahání skoro kilometr tam a kilometr zpátky, chci jej zlomit i po třetí.
Nedaří se. Chybí mi tu parťák, který by mi vrchlík v náporech větru přidržel, abych jej mohl kontrolovaně dostat do tahu. Po třičtvrti hodině to vzdávám. Kite ale nevyfukuju, ale lámu jej a vecpávám na prázdná zadní sedadla do auta. Zkusím přejet do Březin a vyzkoušet to nad Skočovem.
Sněhu je dnes všude kolem požehnaně a i když jsem vyjel mimo rozhrnutou cestu, letitý Land Rover to zvládá. Ale já cítím na skráních kapičky potu. Mám pocit, že bych v tuto chvíli zasloužil titul „frontový řidič“. Po dvě stě metrech jsem zpátky na vyhrnuté cestě. Teď už to je jen o opatrnosti.
Až ke Smeťáku je cesta rozhrnutá, ale já bych potřeboval ještě o půl kilometru výš. Mezi vyhrnutou cestou a nevyhrnutou cestou je tři čtvrtě metrová sněhová bariéra. Nemám pochyb o tom, že bych ji nedokázal prorazit, ale už si nejsem tak jistý, že při tom třeba nezůstanu sedět „na břuchu“ auta : -( Vzhledem k tomu, že jsem se na tomhle místě před dvanácti lety podruhé narodil, měknu a volím třetí lokalitu – Veselský kopec.
Mám k tomuto místo zvláštní vztah. Z hlediska snowkite je tahle „náhorní planina“ ideální prostor, vždycky tu fouká natolik, aby se dalo jezdit. Však to taky všechny regionální snowkitingové školy využívají jako výukový terén. Znám ale tohle „legendární“ místo z kusých vyprávění mojí maminky, protože tu „v pohraničí“ po válce několik let bydleli a ona odsud chodila pěšky do školy až do Oder.
Ani dnes mne Veselský kopec neklame. Několik vrchlíků kite nad obzorem svědčí o tom, že na jistotu vsadili i další snowkitingisté. Podle pohybu různobarevných oválů vidím, že tu probíhá výcvik nějaké snowkitingové školy. Parkuju, nazouvám lyžáky, připínám trapez (tenhle už si na snowkiting nevezmu – na neopren OK, ale na zimní oblečení je moc těsný), vytahuju nafoukaný kite, přibírám hrazičku se šňůrama, lyže a kráčím na pláň. Na půli cesty mezi stanovištěm školy a okrajem nejbližšího lesa zapíchávám do sněhu lyže, natahuju cca 25 metrové šňůry, navazuju prusíkem šest konců šňůr na odtokovou hranu vrchlíku a zatěžuju kite po krajích i uprostřed hromádkami sněhu, aby mi jej vítr neodfoukl, než se dostanu těch pětadvacet metrů zpátky k lyžím a hrazdě.
Lyže nasazeny, hrazdička (bar) zaháknuta (urval se mi „šulínek“ a tak jistím oko karabinkou), zatahuju za prostřední šňůry a kite se ukázkově zvedá. Otáčím jej doleva a dostávám šňůry do cca 45 stupňové polohy vůči zemi. Při otočení vrchlíku tak vzniká největší tah – a už jedu!
Konečně mám možnost vyzkoušet jak se tenhle kite chová. Můžu srovnávat s prehistorickým hybridním komorovým typem TWISTY (EasyFly) – velikost 10 m2 – na kterém jsem doposud deset let jezdil. A můj úplně první půlminutový dojem je, že rozdíl existuje – diametrální.
Svištím po pláni sem a tam skoro tři hodiny. Nejlepší místo si zabrala škola, takže jezdím po okrajích, kde jsou podmínky méně příznivé. Ale aspoň kite pořádně prověřím.
Nafukovací TRIBAL se proti TWISTY lépe zvedá. Ale na první poježdění se mi zdá, že jsem pozitiva „nového“ kite při snowkitingu vyčerpal. TRIBAL 8 je o pětinu menší – cítím, že se to projevuje na rychlosti jízdy. Komorový TWISTY se výrazně lépe ovládá, je citlivější a reaguje rychleji. U tohoto TRIBALU je ovládací hrazda (bar) o cca 10 cm dál a dělá mi problém na „volant“ dosáhnout. U TWISTY dokážu ovládat kite jednou rukou a druhou točit, u TRIBALU 8 to nyní není reálné. Třeba to za pár let dokážu, letos ale určitě ne. Když se mi zadaří položit kite náběžnou hranou k zemi, mám u TRIBALU fakt problém na těch 25 metrů vrchlík pomocí šňůr otočit. U TWISTY mi to trvá o cca čtyři pětiny kratší dobu. Na starém komorovém TWISTY se mi vždy daří vrátit se i proti větru na místo startu, u TRIBALU se mi to nepodařilo ani po třech hodinách … Shrnuto: na snowkite je v mém případě TWISTY jednoznačně lepší.
Bolí mne levé koleno. Při jízdě vpravo je váha celého těla přenesená na levou nohu. Po několikahodinové jednostranné námaze se začínají ozvat staré rány. Fakt je, že ani při loňském pokusu o sólo výstup na Matternhorn mne koleno tak nebolelo. Takže dneska končím. Je na čase se naučit poslouchat vlastní tělo, zvláště když mám jen jedno. Pokládám kite na sníh, odepínám hrazdu, vycvakávám lyže, odvazuju šest prusíků z náběžné hrany vrchlíku, skládám kite do jakési ruličky a namotávám šňůry na hrazdu. Chvilka relaxace a pak se snažím všechno najednou pobrat do rukou, abych se vydal na půlkilometrovou sněhem neprošlapanou cestu k autu. Koleno reguluje rychlost postupu v rozmezí „chci-můžu“.
Dobře jsem si dnes zajezdil – slovy mého jmenovce: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval.“ : -)
