11.-19.8.2018 – Polská řeka Drwęca

(Dazul) Nejdříve co o naší letošní polské řece uvádí Wikipedie: „Drwęca (německy Drewenz) je řeka v severním Polsku. Protéká územím Varmijsko-mazurského a Kujavsko-pomořského vojvodství. Je 252 km dlouhá. Povodí má rozlohu 5500 km². Pramení na východních svazích hory Dylewska Góra (Czarci Jar) v Mazurském pojezeří v nadmořské výšce 191 m. Protéká lesnatou rovinou na jihozápad a ústí zprava do Visly v nadmořské výšce 36,6 m ve vzdálenosti 10 km nad Toruní ve vesnici Złotoria.“

sobota 11.8.2018 – 1.den

Pokud se nemýlím, „našel“ tuhle řeku Pípa už někdy na přelomu roku, ale ještě týden před odjezdem jsme si nebyli jistí, zda pojedeme právě ji nebo si zopakujeme Wartu. Naštěstí bylo na Wartě málo vody a museli bychom hodně přenášet, takže nakonec (díky Hanýskově iniciativě při moderování vzájemné mailové komunikace) jedeme opět pro nás neznámou řeku – Drwęcu. Řekl bych, že nikdo toho nelitoval, protože dle mého subjektivního názoru byla Drwęca druhá nejhezčí polská řeka, kterou jsme od roku 2012 jeli (a možná, že byla i nejlepší).

Z pátku na sobotu u nás spí brňáci – Pad s Bětkou a dětmi. Jedou takto na vodu prvně a tak v předvečer prvního dne s Irčou konzultují spoustu praktických drobností. Naše vodácké výpravy se totiž dost liší od těch, na které je většina „vodáků“ zvyklá – nemáme s sebou žádné doprovodné vozidlo a všechno vybavení si sebou vezeme na lodi. Jídlo (a nádobí) pro naši pětičlennou rodinu nám zabírá samostatný osmdesátilitrový lodní pytel. Pět spacáků cpeme do dalšího samostatného loďáku. Velký stan pro naši rodinu zabere celý šedesátilitrový lodní pytel. V dalším povezeme karimatky, hamaky, celtu, pláštěnky, …. Pro nás dva dospělé a tři děti (4, 5 a 6 let) máme celkem 5 lodních pytlů + jeden malý pohotovostní s doklady, penězi, mobily, lékárničkou a toaleťákem. Pad s Bětkou zvládají srovnatelné vybavení pro jejich pětičlennou smečku zabalit do tří stolitrových loďáků.

V 7:00 nakládáme auta, v 8:00 už tankujeme ve Valmezu a před 9:00 jsme na smluvené čerpací stanici u Bohumína. Tady máme všichni sraz. Přijíždí 6 aut, 24 účastníků (z toho je 10 dětí) + pes, 9 lodí – prostě nejpočetnější sestava za těch 7 let, co pravidelně sjíždíme polské řeky. Aby nedošlo k dohadům: Pípa, Bobina, Martin, Lenička, Michal, Dazul, Irča, Myšák, Kája, Nik, Pad, Bětka, Majda, Kuba, František, Roman, Anička, Hanýsek, Klamerka, Vítek, Pajtáš, Šárka, Ještěr, Sojka + pes Čita.

Nyní nás čeká už jen únavná více než osmihodinová cesta na sever – k naší řece Drwęca u městečka Mszanowie přijíždíme v 17:20. Okamžitě stavíme stany a foukáme lodě, protože na 19:00 nás bude čekat majitel campu v městě Golub – Dobrzyň. Je to více než hodina jízdy – odvážíme tam všechna naše auta. Za 5 zlotých/den budou v relativním bezpečí, než k nim splujeme s naší flotilou. Za 2 zlot/km nás odváží zpět na start. Rozpočítáno na auta se skládáme po 73 zlotých (parkovné a doprava z Golub – Dobrzyň do Mszanowie).

Než se my řidiči – zadáci vrátíme zpět k našim posádkám, přehnal se nad tábořištěm děsivý déšť, až některé děti ve stanech strachy brečely.

Nyní je ale už klid a my v klidu večeříme. Pak se u ohně družíme s domorodci, kteří zde přišli oslavit narozeniny. Příjemní, ochotní, veselí a hodní lidé. Ukazují nám, kde nabrat pitnou vodu a v případě potřeby i nabít mobil :- )

neděle 12.8.2018 – 2.den

Vstáváme kolem 7:30 a protože jsme se dohodli, že chceme vyplout v 10:00, tempo v táboře se zvolna zvyšuje. Nejnáročnější je sbalit naše stany tak, aby byly suché. A také experimentování s prvním naložením lodi. Ten, kdo nikdy nezkoušel do baraky nacpat 2 dospělé, 2 dětí a 5+1 lodní pytel, nikdy nepochopí, o čem se tady zmiňuji. Míšu nám jako porcelán bere Roman s Aničkou a tak se mi nedaří nenaložit jen nově pořízenou malou kytaru, které se ujímá loď Martina s Leničkou.

V 10:15 odrážíme od břehu a mezi rákosím se pouštíme po proudu Drwęcy. Překvapuje mne hloubka – neustále kolem dvou metrů – tady strach s přetahování lodí mít nemusíme : – ) Řeka docela teče – odhaduju tak na 3-4 km/h, což je předpoklad k tomu, abychom se zbytečně nenamakali. Naše denní úseky předpokládáme mezi 15-20 km.

Obědovou přestávku děláme v 11:30 na písčitém břehu městečka Nowe Miasto Lubawskie. Děcka si hrají v písku a my dospělí poleháváme ve stínu nebo podnikáme průzkumné mini výpravy v okolí. Je vedro a nepomáhá ani časté svlažení hrdla či těla.

První překážka na nás čeká hned po obědovém nalodění. Přes řeku je padlý velký strom. Je ale naštěstí vidět už z dálky a máme dostatek času se domluvit, jak jej překonáme. Vypadá to, že po pravé straně jej půjde podplout, jen se musíme opravdu pořádně sehnout.

Jak už jsem se zmínil, naše pětičlenná rodina jede na barace ve složení Dazul (zadák) + Irča (háček) + Kája (přední porcelán) + Nik (zadní porcelán). Na druhé barace jede Pajtáš (zadák) + Šárka (háček) + Kuba (porcelán). Třetí baraku obsazuje Roman (zadák) + Anička (háček) + Myšák (občas pádlující porcelán). Čtvrtou baraku řídí Martin (zadák) + Lenička (háček). Skauta kočíruje Pad (zadák) + Bětka (háček) + František (přední háček) + Majda (zadní háček). Na páté (vlastní) barace jede Klamerka (zadák) + Bobina (háček) + pes Čita jako sfinga na přídi lodi. Pálavu tvoří osádka Hanýsek (zadák) + Vítek (háček). Další pálavu obsadili Pípa (zadák) + Míša (háček). No a na laminátce jede Ještěr (zadák) + Sojka (háček).

Ve 13:00 přináší do líně se ploužící flotily prvek vzruchu Roman, který ze zádi své lodi padá do řeky – naštěstí zde není Drwęca moc hluboká. Je to Romanova tradice. Kdyby se takto „necvaknul“ snad by ani neměl pocit, že nějakou vodu jel : -).

V 15:00 děláme na louce v meandru řeky u osady Lipowiec svačinovou zastávku. Bezprostřední okolí Drwęcy je od roku 1961 přírodní rezervací. Je to prý nejdůležitější ichtyologická rezervace v Polsku (ichtyologie = obor zoologie, který se zabývá studiem rybovitých obratlovců – známých je asi 25 000 druhů). Já osobně zatím moc ryb nepozoruju, ale několik druhů kačen, labutí, jeřábů, čápů i orlů zaznamenávám. Nejsem ornitolog, ale tady mi to přijde trochu jako ptačí ráj.

Další zastávka už bude na place, kde postavíme stany a tak se všichni pečlivě rozhlížíme, pokud by náš osvědčený průzkumník Ještěr něco náhodou přehlédl. Vhodný flek zatím nikde, ale nafouklý mrtvý bobr zachycený na levoboku v rákosí nelze přehlédnout. Objíždíme jej všichni v dostatečné vzdálenosti, ale i tak v nás tenhle metrový macek vzbuzuje škálu pocitů od lítosti a respektu po hnus a štítivost.

V 18:00 kotvíme na levém břehu a stany stavíme na půli cesty mezi řekou a umělým pískovým Jezerem Nielbark. Prý tu těžili písek, když se stavěla nová Varšava.

Tohle místo je oficiální „pole namiotowe“ – tedy tábořiště. Stany zde stavíme sami, ale rybářů kolem nás prochází a projíždí relativně dost. To ale neubírá na klidu a pohodě tohoto příjemně hezkého místa.

Děcka okamžitě rekognoskují terén a centrem jejich hříček se stává písčitý plácek kousek od našeho stanu Jsou tak zabráni do hry, že máme problém je dostat k večeři.

Ještěr tahá dříví na oheň a snaží se zapojit i děcka. Před devátou už ohník hoří a ti nejmenší mimo Vítka už chrupkají ve svých spacácích. Vytahuju konečně fungl novou kytaru Yamaha, pořízenou speciálně na tuhle akci – menší nástroj se mi nepodařilo sehnat. Kytara je sice jen jedna, ale kytaristi se střídají tři : -)

Naše dnešní plavba, jak jí zaznamenala Klamerka (jen 13,2 km):

pondělí 13.8.2018 – 3.den

Vstávám až kolem sedmé hodiny, spacák zpola otevřený abych se v něm neupekl. Opatrně překračuju spící děti, pomalu rozepínám vchod stanu a vylézám na orosenou trávu. Vytahuju solární panel a dávám nabíjet solární powerbanku, kterou jsem přes noc při dobíjení mobilu úplně vyšťávil. Mobil mi slouží nejen jako turistická mapa, standardní komunikátor, ale především jako fotoaparát a videokamera. A protože je na téhle „expedici“ co dokumentovat, pořídím každý den kolem 170 fotek či videosekvencí. Není tedy divu, že spotřeba energie v mém mobilu je vysoká a musím jej každou noc dobíjet.

Možná leckoho zaráží vysoký počet fotek, které pořizuju. Jsem odchovancem svitkového filmu 6×6 na 12 filmových políček a protože nejsem žádný Drtikol, Sudek, Saudek ani Kratochvíl, mám z té doby zafixováno, že v mém nekritickém pojetí byla jakž takž povedená každá desátá fotografie. A tady na vodě musím primárně jako zadák ovládat naši loď a na pořízení snímku mám zpravidla tak tři vteřiny. To není čas na kompozici, zlatý řez, světelnost ani zvýraznění detailu. Navíc jedu v úspornějším režimu spotřeby mobilu, který je na úkor jasu displeje, takže ve slunci na něm není nic vidět – střílím tedy snímky intuitivně jako pistolník v klasických westernech. Bude-li dařit a pořídím-li 1600 záběrů, je velká šance, že 160 z nich vyberu třeba jako přílohu pro tenhle kronikový zápis : -)

Než se ostatní vzbudí, vyrážím na krátkou procházku pro břehu Jezera Nielbark. Místy je nad hladinou pás ranní mlhy. Všude kole ticho a bezvětří. Z chomáče mlhy vyplouvá jako zjevení potápka – neslyšně a zvolna. Skrze větve vzrostlých olší se prodírá paprsek slunce jak z obrazu světce. V hladině jezera se zrcadlí svět nad vodou a kouř z dohořívajícího ohniště ranní pohodu umocňuje.

Ranní rozjímání je přerušeno vyzváněním mobilu – volá kolega z práce, že se nemůže připojit k našemu skladovému a účetnímu systému. Tak tohle už je třetí rok po sobě – vždycky, když jsme s Pípou (který nám ve firmě externě řeší IT) oba pryč, je nějaký problém na serveru. Když jsem se před týdnem pokoušel o Matternhorn, nic se nestalo. A kdyby ano, domluvil bych se s Pípou po telefonu aby problém řešil. Ale takhle ? Obě oči i ruce jsou fyzicky cca 700 km daleko. Budím kolegyni, která se dostane ke klíči od serveru, aby vyrazila ihned do práce a podle mých pokynů mi umožnila přístup na dálku po mobilu. Ale tuším, že to nebude nic jednoduchého : -(

Během půl hodinky ze stanu vylézá i největší spáč Nik – můžeme začít ranní rutinu – větrání spacáků, balení karimatek, vyklizení stanu, odepnutí vnitřní stanové části a její pověšení na strom aby proschla, příprava snídaně, balení loďáků, ….

Využíváme přístřešku s naučnými cedulemi a u stolu, ve stínku snídáme a klábosíme, než nám ještě proschnou stany a budeme je moci zabalit.

Kolegyně mi v mezičase posílá MMS obrazovky s chybovými hláškami, jedinečné kódy pro vzdálený přístup, …. Jsem ztracen, nevím si rady a tak se obracím na Pípu, který už je také vzhůru. Společně z mého mobilu zkoušíme připojení a identifikovat příčinu problému, proč se program z lokální stanice nemůže připojit k databázi na serveru. Pípa má díky mně brutálně ztíženo balení. Vypadá to, že se na server musí přijít podívat odborník. A skoro desítka kolegů, která je odkázaná na účetně-skladový systém, nemůže vyskladňovat, vystavovat a tisknout faktury, navádět přijaté zboží, provádět běžnou účetní agendu, bude-li potřeba vystavit doklad s EET můžu se jen modlit, aby nás nenaprášil na berňák, …. A to vše k vůli tomu, že nedokážu tenhle problém vyřešit : -( Dovolená mi začíná hořknout.

Nakládání lodí je dnes mnohem rychlejší a také vychytanější, protože si skoro všichni včerejší rozložení a uložení loďáků upravujeme a v rámci možností dotahujeme téměř k dokonalosti. Ale i tak vyplouváme až před 10:30. To ale ničemu nevadí, nic nás nežene. Máme jediný termín – dorazit do soboty k zaparkovaným autům v Golub – Dobrzyňi. A protože na to máme včetně dneška ještě 6 dnů, musíme to zvládnout i „s bodákem v pr…i“, jak jsme si říkali na vojně.

Drwęca je i dnes lemovaná lesem nebo stromovým remízem po levoboku a rákosem ohraničujícím louky na pravoboku. To co tady označuju souhrnným pojmem rákos, je ve skutečnosti směs zřejmě skřípince, ostřice, rdestu, puškvorce, stulíku, orobince … včetně onoho rákosu, který převažuje.

Pípa komunikuje s firmou, která má trošku kapacity, aby se fyzicky zašla na server podívat za něj. Já zajistím přístup k serveru a on jej bude navigovat. Dosavadní informace totiž naznačují, že by mohl být porouchaný jeden harddisk v diskovém poli serveru.

Na oběd zastavujeme na vnější straně pravotočivého meandru poblíž osady Szramowo. Řeka v tomto úseku tvoří hranici vojvodství (= něco jako kraj u nás, Polsko je rozděleno na 16 vojvodství) Kujavsko – pomořského (na pravém břehu) a Varmijsko – mazurského (na levém břehu). Společné foto pořizujeme ve vojvodství Varmijsko – mazurském : -)

Ač využíváme blahodárného stínku, děcka to táhne do vody. Postupně je přenáším přes hloubku na mělčinu téměř uprostřed meandru, kde se se pod dohledem volně čachtají. Navíc mají vesty, takže riziko průšvihu minimalizujeme.

Po obědě, koupání a ležícím odpočinku se znovu naloďujeme a vyplouváme dál. Nejbližší orientační bod bude most u Topiele. Máme to k němu asi 4 km, takže kolem hodiny plavby.

Tahle krajina je téměř placka a tak když to stromy kolem řeky dovolí, vidíme frekventovaný betonový most na půl kilometru daleko. To je příležitost, abych vyfotil celou naši flotilu z nadhledu, i když nemám k dispozici dron. Posílám dopředu zprávu, abychom v dostatečné vzdálenosti od mostu zastavili a já na něj mohl doběhnout, že pořídím společnou fotku shora. Jsme celkem sehraní a tak asi 200 metrů před mostem seskupujeme lodě. Vystupuju do rákosí s tím, že se probiju asi 100 metrů a budu na volném prostranství, po kterém se snadno k mostu dostanu. Ze srandy ještě pověřuju Pajtáša organizací plavidel tak, aby jeli co nejrovnoměrněji za sebou. Jeho protesty už nevnímám, protože si právě připadám jako příslušník zelených baretů ve vietnamské džungli. Čekám, kdy na mne zaútočí nějaká pětimetrová krajta. Už jen 50 metrů a budu z tohoto rákosového pralesa venku. Nebudu :- ( Narazil jsem na bažinu, která se po pár metrech mění v lagunu. Ať se dívám, jak se dívám, tohle nejde obejít. Takže zpátky k lodím.

K mostu mne odváží Martin s Leničkou a pak pádlují proti proudu zpět k ostatním. Chystám si mobil k focení a hledám nejvhodnější místo pro pořízení záběru se všemi plavidly. Ozývá se tón oznamující přijetí SMS. Je 14:50 a kolegyně z práce píše „MRP i maily fungují. Díky. Snad už bude vše OK.“ Volám hlasitě „Heuréka !!!“

Lodě připlouvají k mostu všelijak jen ne v nějakém aranžovaném tvaru. Takže žádná „Potěmkinova vesnice“ se konat nebude. Nevadí. Střílím jeden záběr za druhým a přecházím při tom na druhý konec mostu, abych měnil úhel pohledu. Za mostem je ve vodě stádo krav a naše flotila kolem nich musí chtě nechtě proplout. Naštěstí se drží u pravého břehu, takže plavba po levé straně řeky je bezpečná.

Irča, která mne dočasně zaskakuje na zádi, zastavuje loď ještě nad kravami. Nasedám, pořizuju pár záběrů černobílých dojnic a ujímám se opět řízení naší baraky.

V 15:02 přichází další SMS: „Tak maily nejdou, tak jsem si myslela, že je to OK, ale není“. A tak tu tedy mám další problém. Maily běží fyzicky na jiném serveru s jiným, linuxovským systémem. A z linuxu si pamatuju pouze příkaz „logout“ : -( Ale už jsem to před časem řešil a potřebné příkazy si zapsal. Jenomže diář ADK s poznámkami a návody jsem samozřejmě nechal doma. V hlavě mi šrotují kombinace možných řešení. Nakonec mi vychází jako nejlepší řešení náš druhorozený syn, který až příjde domů z práce a vyjede k nám domů na paseky dát vodu ovcám, najde v ADK návod a pošle mi jej jako MMS.

Dneska mi začíná baterie v mobilu odcházet dřív než obvykle. To ranní skoro dvouhodinové telefonování se koneckonců muselo nějak projevit. Přepínám jej do nejúspornějšího režimu i za cenu méně kvalitních fotek. Na to abych z loďáku vydoloval záložní powerbanku a mobil při plavbě nechal dobíjet raději ani nepomýšlím. Museli bychom přistát, vyložit celou loď, ….

Kolem páté hodiny mi volá Zdendáš a návod úspěšně a rychle nalézá – ještě že si léta udržuju jakýsi systém a můžu jej i na dálku navádět ve které části ADK jej mám uložený. Chce se mi zavolat „sláva“, ale potomek mne uzemňuje suchým konstatováním, že mu z jeho mobilu nejdou odesílat MMS. Doufám, že tohle už je fakt dneska (opravdu je třináctého ?) poslední problém. Ale Zdendáš hned navrhuje řešení – až přijde domů jeho Míša, pošle MMS z jejího mobilu. Musím ale počkat tak do sedmi nebo osmi večer. Dneska dostávám vysokoškolské lekce trpělivosti.

Slunce se pozvolna níží k vrcholkům stromů, ale teplo je pro nás chladnomily pořád velké. Záběry mého pádla jsou rytmicky dost monotónní a jednotvárné, takže je konám naprosto automaticky. Natolik automaticky, že několikrát usínám – většinou to zjišťuju, když naše loď v meandru jede na rákosí. Na Belé bych určitě neusnul : -) Ale Kája usíná častěji a na delší dobu. Právě spí na přídi a Nik chrupká uprostřed. Jsou přikrytí ručníkem, aby se nespálili.

Už začínáme úpěnlivě vyhlížet vhodný flek pro dnešní noc. Na levém břehu míjíme chatku s krásně posečeným trávníkem – místem jako stvořeným pro nás. Roman s Irčou jsou na průzkum, aby zjistili, že v chatě aktuálně nikdo není, ale věci jsou vytažené venku jako by se měl brzy vrátit. Stany bychom zde postavit dokázali. Moc se mi nelíbí, že bychom měli být odkázáni na něčí libovůli v případě, že se vrátí a zjistí, že má před chatou devět lodí a osm stanů. Navrhuju, že se zkusím během 20 minut dostat po proudu co nejdál a pokud narazím na vhodnější flek, zavolám, aby pluli dál. Odsouhlaseno a tak zrychleným přesunem mizím v lese, abych obešel rákosí. Během čtvrt hodiny se mi podaří přes les dorazit na členitou, aspoň kilometr dlouhou louku, bez viditelných stop civilizace. Tady vytváří Drwęca veliký meandr, takže stačí, když přeneseme lodě o 50 metrů a ušetříme si skoro kilák plavby. Volám Irči skoro přesně ve 20 minutě – věcně popisuju tábořiště i s jeho klady a zápory. Těší mne, když je na základě mého slovního popisu vyhodnoceno jako vhodnější než to, kde teď mi spoluplavci stojí.

Za čtvrt hodinky připlouvá první loď a já ji spolehlivě navádím na jediné vhodné místo pro přistání. Břeh je všude kolem vysoký a prudký, jen tady se úzký zářez s pozvolněji se svažujícím svahem. Ale zakotví tu pouze jedna loď. Takže je potřeba ji hned vyložit a vytáhnout na břeh, aby uvolnila přístav pro další plavidlo.

Podvečerní rutina se rozjíždí – stavíme stany, nafukujeme karimatky, vybalujeme spacáky, vaříme večeři, ….. Vítr je příhodný a tak Ještěr tahá z lesa větve na malý ohník, který má zapudit nepříjemný hmyz z okolí našich stanů.

V 19:30 konečně přichází MMS s nafoceným příkazovými řádky pro linux: „/var/log/clamav/clamav.log …“ Pípa se připojuje na server a společně mažeme soubor „clamav.log“ a provádíme restart mailového serveru. Pípa mi posílá zkušební mail a já mu na něj odpovídám. Funguje to !!! Tak, teď už je problém vyřešený úplně – zabralo to skoro 13 hodin, ale dokázali jsme to! Hořká chuť dovolené se začíná ztrácet. Ještě, že existují mobily, kamarádi a schopní synové : -)

Když děti uléhají do spacáků, posedáváme u ohníku, koštujeme vínko a povídáme si. Chvilky, které patří na našich „vodách“ k nejhezčím. Oheň hoří a my si povídáme. Utvrzujeme se ve svých viděních světa, obecných pravdách, sdílených názorech ……. Ke spánku se ukládám v opravdu pozdních nočních hodinách.

Naše dnešní plavba, jak jí zaznamenala Klamerka (13,5 km):

úterý 14.8.2018 – 4.den

Dneska spinkám až do 7:30, ale většina našeho tábora to zvládá ještě déle. Za hodinku už jsme posnídaní a částečně sbalení. Míša s Nikem dojídají snídani usazeni na barace obrácené dnem vzhůru. Za jiných okolností bych je hnal z jejich pohodlného sezení dolů, ale kombinace stínu, orosené lodi a jejich muší váhy mi pro tentokrát dovolila dělat vyjímku. Ale zásadu, že se na nafouknuté lodi vytažené z vody nesedí, si musí osvojovat už od malička – i když jsou nejmladšími účastníky plavby.

Kolem 9:30 se ranní balení blíží do finále. Děcka mají své nestrukturované hry rozehrané a já pomalu odtahuji naši loď a odnáším lodní pytle k nejužšímu místu meandru. Mezi Drwęcou tekoucí na sever a Drwęcou tekoucí na jih je necelých 50 metrů louky. Dávám baraku na Drwęcu tekoucí na jih – ušetřím tím skoro kilometr pádlování.

V mezičase dokumentuju levou paži posádky Roman + Anička + Myšák. Všichni tři na ni mají už od vyplutí barevný obtisk žaby. Každý z tohohle žabího bratrstva má nějaké jméno – tuším že Skokan, Žabák a Ropucha, nebo tak nějak : -)

Postáváme u naložených lodí a impulsem k vyplutí v 10:20 je pouze to, že polovina lodí, které zvolily Drwęcu tekoucí na sever už poloostrov obepluly a už směřují k jihu.

Za hodinu nám začíná pršet, děti a slabší povahy vytahují pláštěnky a ponča. Déšť naštěstí není prudký ani vytrvalý a tak jsem rád, že nebudu muset sušit svoji celtu.

Na levém břehu levotočivého meandru na úrovni osady Świecie je na samotě okázalá rekreační dřevěnice s širokými kamennými schody k řece, upraveným trávníkem, altánkem s luxusním posezením a dřevěným plotem oddělujícím tento prostor od „pole namiotoweho“. Udržovaný prostor je pochopitelně privátní, ale polští kajakáři chystající se k vyplutí na veřejném tábořišti nás informují, že tam sice nesmíme tábořit, ale pitnou vodu si nabrat můžeme. Majitel této usedlosti vyvedl k vodě potrubí s pitnou vodou, aby si mohli vodáci životodárnou tekutinu kdykoliv volně doplňovat. Pad přistání obohacuje pádem do vody a krvavým stržením puchýře na ruce : -( Při této příležitosti zjišťuji, že naše lékárnička, která má být v příručním lodním pytli tam není.

Rychle plníme své prázdné PET láhve a odrážíme na další plavbu – polští vodáci chtějí spustit svých devět laminátových dvoukajaků na vodu a my jim svými loděmi blokujeme místo.

Počasí je OK – nežhne slunko, je pod mrakem, občas padne pár kapek. Evidentně se nám pádluje lépe než v pařáku. K obědu zastavujeme až kolem druhé hodiny na vnější straně pravotočivého meandru mezi Nowym Dwórem a Brodnicí – asi 100 metrů od nás je rozhledna ze které lze pozorovat mokřadní ptáky.

Šířka údolí na tomto úseku je cca 0,5 – 3 km. Řeka zde silně meandruje a její tok je obklopen vrbami, borovicovými lesy i sítí kanálů schovaných v rákosí. Dno údolí je ploché, bažinaté, na jaře musí být úplně zatopené vodami Drwęcy.

Kolem páté vplouváme na začátek města Brodnica. Je to město velikostně a co do počtu obyvatel zhruba srovnatelné s naším Vsetínem. Řeka jej protíná středem, ale na konci města jej ve velkém meandru obtáčí do protisměru. Plánujeme využít oficiální kemp, který je skoro na konci Brodnice na jakémsi poloostrově. Čeká nás ještě skoro tříkilometrové pádlování. Ploužíme se pomalu, víme že do šesti hodin tam musíme doplout. Prohlížím si okolí Drwęcy a samozřejmě, že mne bije do očí ten nepořádek kolem – zatímco jsme doposud v řece viděli plavat nějakou plastovou láhev vyjímečně (asi bych spočítal na prstech jedné ruky), tady jsou oblasti s desítkami plovoucího odpadu. Po pár kilometrech si na to zvykám a přestávám to smetí vnímat. To je ta daň za civilizaci : -(

Brodnica je malebné město, které dává vyniknout historickému centru evokujícímu gotiku. Prohlížíme si jej z vody a je to zcela určitě netradiční pohled. První písemná zmínka o tomhle městě je prý už z roku 1263. Zdejší hrad začali stavět v roce 1305 a v roce 1380 dokonce postavili kostel i nemocnici.

V 18:15 už stojí v kempu většina našich stanů a posádky se chystají vyrazit do města na nákup čerstvého pečiva. Zítra je totiž v Polsku jeden z největších místních svátků (15. srpna = Nanebevzetí Panny Marie) a to mají všechny obchody poctivě zavřeno. Rádi bychom také zašli na večeři do některé restaurace.

Zajímáme se jak a kolik bychom měli zaplatit, abychom zde nezůstali dlužni, ale cosi jako recepce je neobsazeno. Roman informuje, že když naše lodi přirážely do kempu, byl na břehu podsaditější pán, zřejmě správce, který se ptal po našem vedoucím. Když jsme se nedokázali shodnout, kdo z nás to je, odjel. Čtyři z nás sice bývali dlouhá léta vůdcové vsetínského skautského střediska, ale konsenzuálně jsme se dohodli, že žádného šéfa akce nepotřebujeme, naše předchozí zkušenosti nám pomáhají najít shodu i bez vedoucího. Roman ještě zmiňoval, že onen pán povídal cosi o tom, že tady mají sazbu pouze za laminátové lodě a my máme nafukovací, takže asi neumí určit kolik máme zaplatit – ale vzhledem k znalosti polštiny Romana podezřívám, že si to špatně přeložil, a nebo si z nás dělá prču. Každopádně raději počítám s tím, že se ráno správce objeví a zkásne nás sám.

V 19:15 už sedíme na náměstí v zahrádce restaurace a objednáváme si pizzu – nějaké krajové jídlo jsme v jídelním lístku nedokázali identifikovat. Obsluha i příprava jídla je rychlá, ceny srovnatelné s našimi, pizza chutná skvěle. Překvapuje mne, že k pizze přinášejí zvlášť v malé mističce ještě kečup na individuální dochucení.

Nejstarší Míša má dnes 6. narozeniny, takže tuhle večeři bereme trochu jako jeho oslavu. Pořádně a s dortem narozky oslavíme až doma. Myšák ale radostně každému dospělému z naší expedice oznamuje „Já mám dneska narozeniny! Šest roků!“

Cestou z náměstí se s dětma stavujeme do místní Biedronky (prodejna obchodního řetězce) na zmrzlinu. Rádi bychom, aby ji spořádaly na lavičce u sochy papeže Jana Pavla II., ale jsou jako z divokých vajec. Nechápu jak mohou běhat a při tom lízat nanuka aniž by sebou plácly na zem. I když Nikovi se to nakonec daří a oznamuje to svým řevem minimálně polovině města Brodnice.

Před devátou už je skoro tma a Pípa má v kempu pro všechny děcka připravené svíticí tyčinky na šňůrce. Každý dostává jednu v barvě, kterou si vybírá, Pípa mu ji pomáhá zlomit a aktivovat chemický proces, kterým se tyčinka rozžíná. Děti jsou nadšené, pobíhají po kempu, neustále vytváří točením barevné kružnice, vyměňují si zkušenosti i barvy svých světel. U nás ve stanu visí celou noc žluté, modré a červené. Jsem zvědavý, jak budou reagovat ráno, až už světla svítit nebudou.

Když jsou děti uloženy, sedíme v doslechu na dřevěných lavičkách, klábosíme, koštujeme víno, hrajeme a zpíváme – dlouho po půlnoci. A je nám moc fajn.

středa 15.8.2018 – 5.den

„Kde mám svoje světlóóóó?“ brečí ráno nejmenší Nik. Jak mu mám srozumitelně vysvětlit (jsou mu pořád ještě 3 roky), že po smíchání dvou chemikálií probíhá chemická reakce, která uvolňuje energii ve formě světla a trvá jen cca 4 hodiny? Vzdávám to. Irča tomu možná nerozumí, ale vysvětlit Nikovi dokázala zatím všechno. To je holt výsada maminek.

Ranní balení je neměnným rituálem. Máme štěstí, zatím nám při balení ještě nepršelo, takže stany skládáme suché. Líbilo by se mi, pokud by to vydrželo do konce plavby. Pokud se nikde nezasekáme, mohli bychom v pátek zakotvit už v Golub – Dobrzyňi u našich aut. Bavíme se s Irčou, že bychom si pak mohli na den odskočit k moři, protože děti jej ještě nezažily. Déšť by nám to všechno mohl zkomplikovat.

Před dnešním vyplutím pořizujeme společné foto. Martin mi půjčuje svůj stativ s univerzálním uchycením pro mobil – takže fotím na samospoušť a stíhám doběhnout a vmísit se mezi ostatní. Tohle bude asi jediná fotka, kde budeme vidět úplně všichni včetně Čity.

Sotva vyplujeme z katastru Brodnice, obklopuje řečiště hustý les z obou stran. Zdá se, že přírodní rezervace zde nebyla vyhlášena jen formálně. Navíc se tu přes nekončící meandry pádluje velmi snadno, protože proud je zde mírný a překážky téměř žádné. Díky hloubce (odhaduju, že průměrná hloubka je kolem dvou metrů) zde zřejmě ani nikdy žádné přenášení přes mělčiny nemůže hrozit i kdyby byly stavy řek velmi nízké. Pro našince skvělá zpráva.

Po necelých dvou hodinkách plavby kotvíme na písčité plážičce a obědváme. Okolí ve mně evokuje jako bychom odpočívali někde v Amazonii. Držíme se intuitivně blízko sebe a našich lodí. Co kdyby : -) Teď třeba pozoruju a zároveň točím velkou chlupatou housenku, svižně se pohybující po písečných mini dunách. Právě sklouzla z vrcholu a skutálela se do úžlabí. Chvíli nehybně vyčkává a pak se pokouší překulit na nožky, aby mohla pokračovat dál. Kdyby byla jedovatá a já byl skutečně a Amazonském pralese, zažíval bych právě chvilky ohrožení života : -)

Na písčině oceňuju, že s sebou vozíme starou oddílovou celtu (číslo 5) z původních táborových jehlanů. Pořizovali jsme ji, když před svým koncem rozprodával Technolen celtu za 100 Kč/kus. Za 5 000 Kč jsme v roce 1998 pořídili 50 kusů a tábořili pod nimi skoro 10 roků. A i po 20 letech tenhle stanový dílec pořád spolehlivě slouží – jako pláštěnka, stínící plachta, podložka na ležení či sezení a právě v tuto chvíli jako prostírání na písčité plážičce.

13:15 jsme znovu na vodě – Nik si sedá vedle mne a pádluje nalevo. Já jsem „pod obojí“ takže mi nevadí, že musím pádlovat napravo. Jde nám to. Malé děti jsou velmi učenlivé a Nikovi to na jeho první vodě jde výrazně lépe než jeho staršímu bráchovi, když s námi prvně vyrazil on. Mám z něj velkou radost. Ale stejnou radost mi dělá o rok starší Kája, která sice vůbec nepádluje, ale ukázkově plní roli porcelánu. O Myšákovi také nepochybuju. Ve svých 6 letech je s námi na vodě už po čtvrté. Prvně jede v jiné lodi a jeho zadák Roman má pro něj jen slova chvály. Když je potřeba, pádluje jako divý.

Je to zvláštní – fenomén „červených trenýrek“ dorazil i na zapadlé tábořiště u řeky Drwęca. Míjíme je na levoboku (ó, jak symbolické). Na opuštěném plácku zůstaly osamoceně vyvěšeny. Jsou nepřehlédnutelné, i když zrovna tady je asi moc lidí neuvidí. Neubráním se zlomyslnému úsměvu. Perlí i malý Kuba, který upřímně a bezelstně svému mladšímu bráchovi vysvětluje, že „Zeman je prezident a má ve znaku červené trenýrky.“

14:30 zastavujeme na levém břehu, jehož písčitý skluz s převýšením 4 metry láká, abychom prozkoumali horní část. Po zdolání písčitého „pahorku“ se před námi otevírá půlkruhový palouk otevřený na řeku a ohraničený borovicovým lesem. Uprostřed je ohniště. Debata o tom, zda se dnes utáboříme tak brzo nebo ne, trvá jen krátce. Všichni jsou pro – tohle je jednoznačně zatím naše nejromantičtější místo na postavení stanů.

Za hodinu už máme postavené stany, umyté a vytažené lodě, děcka vybudované kanály v písečném svahu. Ti nejrychlejší se už koupou v písečném zálivu. Tři hamaky jsou přivázány v borovicovém háji a čtyři děcka se dohadují, kde se bude ve které houpat.

Irča dělá skvělou večeři – vepřové maso s bramborovou kaší a kukuřicí. Mňam. Klidně bych si přidal, ale už není co. Jako vždy recipročně omývám skládací hrnec, ešus a skládací jídelní misky. Nejdříve nahrubo umýt v řece a nabrat plný hrnec vody. Vodu ohřívám na vařiči a bez použití saponátu zbavuju nádobí mastnoty. Pak několik výplachů a ve finále opláchnutí troškou pitné vody.

Před osmou už hoří oheň a tak se dění soustřeďuje k němu. Celty a karimatky jsou nataženy do kruhu, hraje se Dobble, suší se u ohně po koupání, usrkává se vínko. Kolem deváté začínají Pad s Bětkou zpívat Pajtášovi koledy – vyžádal si je za to, že do své lodi přibral jednoho z jejich tří potomků : -)

Nad řekou dominuje měsíc, noc je vlahá, nálada hezky nostalgická, souznění plné. Fakt jezdím rád s tímhle společenstvím na vodu do Polska.

čtvrtek 16.8.2018 – 6.den

První činnost, kterou děcka zahajují pár minut po té, co se vyhrabou ze spacáků je pokračování v nekončícím díle – výstavbě kanálů a jezírek v písčitém břehu. Překvapuje mne, že tahle nepříliš strukturovaná stavba je funkční – nahoře někdo z nich vleje do chaotické soustavy kýbl vody a přes vyhloubené nástrahy, klopené zatáčky, vodopády i zadržovací hráze se vlna obohacená o jemný písek, prodere a šplouchne do tišiny Drwęcy.

Mezitím dospěláci balí stany a lodní pytle. Všichni mimo Pípy, Bobiny a jejich dětí. Ti se dnes odpojují a přesunou se k Baltu. Nemusí spěchat, pro jejich auto včera došel a dostopoval Pípa, takže dnes nebudou nakládat své tři lodě, ale jedno auto. Podnikavější část posádek s nimi dělá výhodné výměnné obchody – dává jim své odpadky a za ně si od nich bere jejich pitnou vodu.

Loučíme se s Pípovcama a odrážíme. Řeka teče pořád stejně, klidně a téměř neslyšně. Kája i Nik za chvilku usínají. A i porcelán Kuba na Pajtášově barace pochrupuje. Kdo spí, nezlobí! Pluje se příjemně. Všichni nabýváme pocitu, že nás tahle řeka už nemá čím překvapit. Ale základní dávku ostražitosti si každý z nás zachovává. Za ty roky už víme svoje.

V poledne kotvíme na levém břehu řeky v meandru pod osadou Słoszewy. Všichni hledáme stín, slunko je opět ve svém živlu. Nik a Káje před chvílí usnuli a nechce se nám je budit, tak loď opatrně kotvíme a usazujeme se na úzkém trávníku mezi vodou a hradbou rákosu. Stín u mne vypadá jinak, ale nemůžeme nechat ležet děcka na lodi a jít se k obědu posadit o padesát metrů vedle. Za nějakou chvíli se oba budí a vylézají si hrát na břeh. Měním si s nimi místo a zalehávám na palubu – prožívám si svoji nirvánu.

Úspěšnost dětských her je u Nika korunována jeho úlovkem tří říčních škeblí. Opatruje je jako svátost oltářní a když na lodi opět usne, drží je i ve spánku. Jakmile mu sklouznou na dno lodi a všimne si toho, okamžitě spustí řev, který můžu zastavit pouze tím, že mu škeble najdu a podám. Své kořisti si opravdově cení.

Před pátou hodinou přistáváme po levé straně řeky, kde je vyznačeno tábořiště. Asi kilometr za protějším břehem řeky by měla v lesích ležet osada Konstancjewo. Louka už je z části obsazena – polští vodáci se kterými jsme se potkali na tábořišti v Brdodnici v úterý, vyrazili sice později, ale během dne nás opět předjeli a dnes budeme vedle sebe stanovat znovu.

Roman s nimi zapřádá hovor a přichází s informací, že jeho polský kolega stejného jména má 66 roků a s jejich vodáckou partou dřívějších spolužáků už jezdí snad padesát let. Májí sjeté snad všechny řeky v Polsku a Roman přináší jejich tipy a doporučení na další roky našich plaveb – Biebrza (http://www.reky.cz/polsko/biebrza.aspx?ID_reky=298), Czerna Hancza (http://www.reky.cz/polsko/hancza.aspx?ID_reky=144), Mala panew (http://www.stezkacasu.cz/stezka-casu/letni-katalog/223-prirodni-pamatky-zahrady-parky-arboreta.html), Drawa (http://www.reky.cz/polsko/drawa.aspx?ID_reky=142), Wel (http://www.reky.cz/Clanek-WEL-ka-vyprava.aspx?ID_clanku=672) Tuším, že budeme muset společně okoštovat hodně vína, abychom se dohodli na řece pro rok 2019 : -)

Stany si stavíme skoro na konci obdélníkové louky ohraničené vysokým borovicovým lesem, řekou a polní cestou. Dnes je stavíme blíž k sobě a tak oproti přechozím tábořištím to dnešní působí trošku stísněně. Asi padesát metrů od našeho stanu je most ke kterému vede nezpevněná lesní cesta. Evidentně není v nejlepší kondici, protože z obou stran je uzavřen páskou s nápisem POLICJA a informační cedulí MOST NIEPRZEJEZDNY. I já se svojí znalostí polštiny rozumím tomu, že je most mimo provoz. Nepotřebuju se ani dívat na prohnilá prkna, trámy a skoro metrové díry, kterými se dá hezky pozorovat dno řeky. To ale domorodcům přijíždějícím ze samot a osad ukrytých ve zdejších rozlehlých lesích, nebrání aby před mostem zastavili, sundali pásku a pomalu most přejeli na druhou stranu. Kdybych to neviděl na vlastní oči, asi bych se tomu zdráhal věřit. Děcka mají samozřejmě přístup k mostu bez doprovodu dospělých okamžitě zakázaný.

Na louce je asi dost žab, protože Kája ještě dřív než si sundá svoji vestu, přichází pochlubit, následovaná zástupem kluků, ulovenou žabkou. Má ji zabalenu v listu a nejsem si úplně jistý, zda ten nebohý obojživelník vůbec žije. Velmi nelibě žábu pouští do trávy a padá mi kámen ze srdce, když tvoreček odskakuje z dosahu naší malé dračice.

Po večeři podnikáme s dětmi asi dvoukilometrovou procházku do lesa s tím, že nás písková cesta určitě někam dovede. Jsme málo vytrvalí, obracíme se dřív než něco výrazně zajímavého vidíme. Ale rovná krajina osázená hezky rostlými borovicemi poskytuje jiné vjemy než naše valašské kopce. Každou chvilku zastavujeme aby děcka určily které zvíře zanechalo stopy v písku cesty, prohlídky si mraveniště s černými mravenci, hodily si šiškou …

Romana napadá spočítat kolikže jsme s sebou vezli dohromady vína – pořád ještě nedochází. Rychlá anketa, sčítání, přepočítání, a pokud si to dobře pamatuju, dobrali jsme se 24 (nebo 26?) litrů. Na 14 dospělých pro 9 plánovaných dnů to je necelé 2 deci na osobu denně – alkoholici se z nás zřejmě nestanou i když některé „příděly“ za manželky likvidují pánové : -)

Naše dnešní plavba, jak jí zaznamenala Klamerka (24,2 km):

pátek 17.8.2018 – 7.den

Před půl osmou začíná na tábořišti ranní ruch. Louka je ve stínu vysokých borů a tak to dnes bude se sušením stanů trochu obtížnější. Ale my si umíme poradit : -)

Ani dnes se nevynechává ranní „čištění zubů“ a „desinfekce“ – to jeden nebo dva dobráci vezmou svoji čtvrtlitrovou plastovou láhev se slivovicí, medovinou, whisky, fernetem či jinou tekutinou s odpovídající voltáží, a obcházejí dospělé účastníky, s povinným lokem. Tento rituál je ze zdravotního hlediska nezbytný, protože cizí bacily číhají na každé vodní míli. Zatím v naší výpravě epidemie průjmu nepropukla, zřejmě to bude i tím, že jsou mezi námi dva lékaři a z jejich rukou taková desinfekce prý neškodí v jakémkoliv množství. Prevenci v naší flotile rozhodně nepodceňujeme.

Roman v rámci předávání svých zkušeností ukazuje Padovi svůj „tahák“ pro balení na letošní vodu. Je formátu A4, úhledně srovnaný do čtyř sloupců, vytištěný ještě s nadpisem WARTA (tuhle řeku jsme jeli v roce 2015). Každá položka jako stan, spacák, karimatka, hadr na podlahu, ešus, hrnek, lžíce, útěrka, ……má svoji kolonku a u každé je barevným fixem udělaná tečka, značící, že si to Roman skutečně nabalil. A těch položek má takto sepsaných 100 až 150. Je to takový detailista, že si počet dobrých hrnců, kaší, kuskusů atd. Fakt je, že když si po návratu poznačí co skutečně využil a spotřeboval, balí další rok bez zbytečností.

V 10:15 máme jako první položenou loď na vodě, naloženo, děti usazeny na místech porcelánů a Irča jako háček odráží od břehu. Prostor pro naložení lodí je tu velký maximálně na 2 plavidla, takže jej musíme průběžně uvolňovat, aby mohly vyplout všechny posádky.

Hned pod mostem přirážíme ke břehu a já vybíhám zpět na naše tábořiště, nechal jsem tam navázanou šňůru a na ní mokré Myšákovy kalhoty. Naštěstí to není dál než 300 metrů, takže jsem relativně rychle zpátky.

Spěchat ale rozhodně nemusíme, k vytyčenému cíli plavby to máme jen kolem desíti kilometrů a ty by šlo zdolat i za dvě hodiny, pokud bychom usilovně pádlovali. Domlouváme se s Irčou a Padovcema, že k moři vyrazíme už dnes a nebudeme si zítřejší den zkracovat několikahodinovým přesunem k moři a hledáním volného kempu. Zavoláme Pípovi a poprosíme jej, aby nám tam někde zamluvil místo pro naše 2 stany. Hezky to do sebe zapadá a nám se taky hezky pluje.

Kolem půl druhé už v dálce vidíme dominantu města Golub – Dobrzyň, cihlovou pevnost která mi připadá jak pařížská Bastila, než ji frantíci zbourali. Ale na druhé straně řeky je taky ukázková plážička, kterou nemůžeme minout bez toho, abychom tu nechali pohrát děti.

Za další hodinku už sušíme lodě v kempu, kde jsme po dobu plavby měli zaparkované naše auta. Musíme dobře vytřít písek ze záhybů a dokonale nechat proschnout lana a popruhy, aby lodě přes zimu nezteřely. Vždyť jen ty baraky a pálavy, na kterých jsme pluli stály v pořizovací ceně dohromady minimálně 140.000 Kč. Musí nám vydržet aspoň do roku 2028 a to bez naší náležité péče nebude možné.

Naše dnešní plavba, jak jí zaznamenala Klamerka (11,3 km):

Než nám naše loď na trávníku dokonale vyschne, zajdeme si s dětma nakoupit a na zmrzlinu. Studený nápoj a zmrzlinu si dnes neodpustím ani já.

V 16:30 se loučíme s menší půlkou naší expedice a společně s Padovcama vyrážíme k Baltu na kosu Hel, kde prý není žádný problém se sinicemi. Cesta nám díky různým objížďkám, semaforům, mýtům a kolonám trvá 4 hodiny, coj je výrazně víc než na co jsme byli překvapeni. Ale naštěstí nám v mezičase zamluvil Pípa dva fleky na stan „poli namiotowem“ na zahradě rodinného domu v městečku Jastarnia, nacházející se ve druhé třetině úžasně táhlého „poloostrova“ širokého cca 200 metrů. Pípovci jsou ubytovaní v kempu asi 4 km dál.

Stany máme postavené bleskurychle a hned se vrháme na přípravu večeře. Abych byl využitý, posílá mne žena abych mezitím osprchoval všechny tři děti. Dobrá tedy.

Sprcha je vyzděný uzavírací tmavý výklenek cca 1×2 metry, kde se vlezeme všichni čtyři. Abych nezamáčel oblečení, musím jej pověsit na háčky z vnitřní strany dveří. Mezitím, co postupně vysvlékám jednoho po druhém, Myšák drží sprchový gel. Než zavěsím na háček poslední tričko, iniciativně rozlévá ostatním do dlaní dávku a ukazuje jim jak si ji mají namazat po celém těle. Sakra, tohle jsem nedomyslel. Ale nevadí, aspoň budou dřív osprchovaní. Beru Myšáka, který má ten sprchový gyzd i ve vlasech, a pouštím mini sprchu (jsme zvyklí na několikanásobně větší růžice). Ejhle, voda je studená. Tak to bude muset být rychlé, říkám si a po té, co teplotu vyzkouším na sobě, sprchuju Míšu. Reakcí je mi řev jako u vraždění neviňátek. Utěšuju Myšáka a vysvětluju, že nějak musíme smýt ten sprchový gel, který na sebe napatlal. Ani obraz, ani zvuk – jen ultrazvukový pláč. Zkouším sprchnout Nika, který mezitím nabírá taky, protože slyší řvát staršího bráchu. První kapky jeho řev ztrojnásobují. Přidává se i Kája na kterou zatím nedopadla ani kapka. Snažím se nemyslet na to, co si musí myslet ti, kteří čekají za dveřmi až jim sprchu uvolníme. Nejde to. Hlavou mi běží krizové scénáře z nichž nejmírnější je ten, že mne bude v poutech odvádět mravnostní policie. Bleskurychle se snažím děcka poutírat a navléct na ně vše v čem přišli. Jejich řev neslábne a mně každá vteřina téhle chvíle připadá jako hodina. Snažím se je přiměřeně hlasitě (tak aby to určitě slyšeli ti za dveřmi) uklidňovat a vysvětlovat každou maličkost, kterou dělám (jako náš zubař). Snad nebudu lynčován hned po otevření dveří a dostanu aspoň minutu na svou obhajobu.

Těstoviny dovařím já, Irča mi ukáže jak se mají děti správně sprchovat. Ano, vím to, jsem totálně neschopný a nepoužitelný na sprchování dětí v cizím prostředí. Na svoji obhajobu musím uvést, že doma na stejnou činnost použitelný jsem. Osobně bych se pasoval i do kategorie „schopen“. Doufám, že se mi podaří aspoň dobře uvařit ty těstoviny. Pokud to zpackám, jdu se udat nebo pověsit. Pro jistotu (když vařím těstoviny už desátou minutu navíc) konzultuju jejich dovařenost i s Padem. On by tomu „ještě chvilku dal“. Myslel jsem si to, než jsem mu je dával chutnat, ale otázku svého života a smrti opravdu neberu na lehou váhu, tak se klidně zeptám i 2x. Mezitím velmi pozorně poslouchám, zda neuslyším stejný řev jako když jsem děcka sprchoval já. Identifikuju pláč Káji, ale zcela objektivně: je násobně menší než předváděla u mne. Jsem tomu rád, druhý takový akustický nápor by mohl vést k evakuaci nedalekého přístavu. Ještě že je tady maminka, protože jsou situace, kdy je veškeré tatínkovo snažení marnost nad marnost.

Díky tomuto extempore zažívají děti zřejmě svoji nejpozdnější večeři – 22:15. Má to jen jedinou výhodu, vůbec nediskutují a odcházejí si lehnout do spacáků bez obvyklých protestů. A nejen to, oni i během chvilky spí. Umývám nádobí a konečně se také sprchuju, Je to hezký pocit.

Pad nadhazuje, že pořídili láhvinku vína, rozumím tomu, že bych se měl účastnit ochutnávky. Dneska si to víno dokonale užívám.

sobota 18.8.2018 – 8.den

V 7:15 vylézám ze spacáku a když mi dochází, že po včerejší noci hned tak někdo vstávat nebude, vyrážím na krátký průzkum okolí. Ten velký železný kříž před naším kempem označuje místo, kde býval hřbitov i pro okolní obce. Snažím se vnímat pocit, po zjištění, že jsem třeba spal na něčím hrobě, ale upřímně – je neutrální. Moře na jižní straně kosy je o poznání klidnější než na straně severní. Ale na severní straně je táhlá pláž, takže půjdeme s dětma stejně tam. Přemýšlím, zda právě pozoruju příliv nebo odliv, ale nedobírám se žádné jasné odpovědi. Na Baltu to možná není až tak kardinální otázka jako u oceánu. Ale vzhledem k tomu, že na jižní straně kosy (tvořící hranu Gdaňského zálivu) zaplavuje moře rákos, asi pozoruju příliv.

8:30 už jsou děti vzhůru. Poprvé na této akci nemusíme ráno balit stan, takže šetříme spoustu času. Vzhledem k tomu, že 8:45 přichází celkem solidní déšť, jsem za „nebalení“ stanu vděčný.

V 10:00 už parkujeme spolu s Padovcama na placeném parkovišti města Hel. Trošku poprchává a tak vytahujeme dva deštníky, které tvoří povinnou výbavu Irčina vozu – konečně je využíváme. I když na mne prostot pod parapletem nezbývá, jsem tomu rád. Osobně deštníky nesnáším od doby, kdy jsem díky němu málem přišel o oko. Raději si od deštníku držím dostatečný odstup i kdybych měl promoknout na kost.

Naše desetičlenná skupina pomalinku vyráží na nejzašší část kosy Hel. Celá Helská kosa je nejmladší částí polského pobřeží. Před 200-300 lety prý byl na jejím místě řetězec ostrovů. Tohle je místo, kde 2800 polských vojáků dokázalo klást odpor německé agresi víc než měsíc – zatímco část armády zahájila cestu, která pro pětadvacettisíc z nich skončila v Katyni, Charkově a Kalininu střelou do zátylku z pistole příslušníka sovětské NKVD. Němci na tomto místě vybudovali největší baterie na světě a dokázali zde odolávat i po kapitulaci až do 11. května 1945. Tyhle dramatické události i dnes připomínají betonové pozůstatky obrany a těžké výzbroje rozmístěny v lesích a plážích. Vím, že Irču to moc neoslovuje, ale děcka se mnou nadšeně vylézají na střelecké kopule, radarové věže, útočiště posádky, … Pocity těch kluků, kteří tady zašli nebo prošli ohněm, jsou nepřenositelné a jen obtížně sdělitelné. Odmýšlím si roztodivné sgrafity, které zdobí přístupné části a děkuji Bohu, že jsem nemusel žádnou takovou betonovou stavbu zažít „naostro“.

V 11:00 už jsme všichni na pláži nejjižnější části Helské kosy. Všichni si zkoušíme jak chutná zdejší moře. Děcka se nahaté odvažují hloub, až jim voda sahá po pás, a pak prchají zpátky před každou větší vlnkou. Naše děti vidí takto naživo moře prvně v životě. Mimoděk mi hlavou probíhá vzpomínka, že já takto ochutnal prvně moře až ve svých 27 letech. Shodou okolností to byl také Balt a navíc tam se mnou byla Irča i Pad, kteří tu jsou se mnou i dnes. Organizoval jsem tehdy velkou roverskou EXPEDICI POLAR FLARE (1993) a díky ní jsem se potkal se spoustou inspirativních lidí. Přátelství zde vzniklá („jedli jsme z jednoho ešusu a spali pod jednou celtou“) přetrvávají i po čtvrt století. Důkazem toho je i Pad, kterého jsem díky expedici poznal.

Vracíme se autem 15 km zpět, abychom si v kempu vzali plavky, ručníky a vyrazili na severní pláž na celé odpoledne. Tady, hodinu po poledni, začínají radovánky u moře naplno. Děcka v písku vyhrabávají jámy, zahrabávají se, vrhají se proti vlnám i před nimi prchají, aby po čtvrt hodině zabaleny do ručníků schlíple drkotaly zubama. To je ta vzácná chvíle, kdy se na sebe tisknou, zahřívají se navzájem těly a podvědomě zažívají neformální sourozenecké sepětí. To je ta chvilka, kdy nikdo z nich nestrká do druhého, nebere mu jeho věc, nežadoní o cosi, nežaluje, negrosovatí ani nebabišuje.

Děcka mají úžasný regenerační efekt – opravdu jim stačí málo na to, aby se znovu vrhly do mořských vln, mokré se vyválely v písku, znovu se zahrabaly, opět podnikaly výpravy do nenavštívených míst pláže. A opuštěná písečná čtyřkolka pobřežní hlídky bezostyšně provokuje k tomu, aby byla konfiskována pro předškolácké hry.

Hrajeme hru na co nejlepší otisky rukou i noh v pomíjivém písku. Ale každá hra organizovaná dospěláky je zajímavá maximálně deset minut. To zdánlivě chaotické a nestrukturované hry organizované vrstevníky na tom jsou jinak. Nejsou omezeny časem ani realitou. Jen obtížně je lze přerušit, aniž by to vzbudilo nevoli účastníků.

V pět hodin jsme zpátky v kempu. Je nám líto, že jsme se nepotkali s Pípovcama, ale respektujeme individuální okolnosti, které tomu zabránily. Rodina Padova a Dazulova společně vyráží na večeři do nějaké restaurace v Jastarnii. Majdě je nějak divně špatně a tak se s maminkou Bětkou vrací zpátky do kempu. Zbytek skupiny v počtu osmi osob hledá i nadále restauraci, kde je osm volných míst.

Zeje-li restaurace prázdnotou, ani nezkoumáme zda na to máme a pokračujeme dál. Díky tomuto putování se dostáváme až na Molo Jastrania, kde je místní centrum turistických aktivit. Tady je možno pořídit celodenní kurs windsurfingu za cca 975 zl. (v aktuálním přepočtu cca 6 050 Kč), celodenní kurs kitesurfingu za 1590 zl (9 580 Kč ), půjčit si výbavu na kitesurfing za cca 6000 Kč, … Jako odvěký nepřítel „sportu“ s povděkem registruji ujištění, že sport opravdu není pro „kohokoliv“. Realisticky hodnotím, že ač mne celý den nabuzovaly vrchlíky kite k tomu, abych se zahákl do trapezu, zasekl chodidla na surf a křižoval hodinu proti větru, rodinný rozpočet by moji touhu vyhodnotil jako rozmar : -( Rychlým výpočtem docházím k závěru, že se mi vyplatí ve frcu koupit nafukovací kite (trapéz, neopren, přilbu i vestu mám) a za tři dny mám tuhle investici zpátky. Dobrá inspirace pokud tady ještě někdy pojedeme :- )

Vhodnou restauraci nacházíme (respektive se k ní vracíme) až v 19:30. Je v přístavu a proto se jmenuje CANTINA PORT. Samozřejmě že jsem na reklamní názvy v exponovaných turistických destinacích hodně imunní, ale tady mi to sedí. Servírka bez zdejšího dresu je tu evidentně na zkoušku (potvrzuje mi to návštěva jejího manžela či partnera s kojencem v náručí na place u ní), ale je vidět, že se snaží. Když ji při placení Irča říká, že má kuchaře pochválit, prvně se neznatelně usměje a souhlasně pokyvuje hlavou.

Cestou do kempu pozorujeme racky v přístavu a děti se dokonce vetřou do přízně polských manželů, kteří se svým dítětem házejí z mola do moře rackům kousky toustového chleba. Naše děti ještě neumí dobře česky, natož polsky, ale za chvilku už mají v rukou svůj plátek chleba a samostatně jej hází na hladinu moře. Zažívají ten údiv a nepopsatelný pocit moci, když během pár vteřin k plovoucímu chlebu připlouvá racek a bleskurychle jej sezobává.

Kráčíme po bulváru a nemůže nám uniknout levé ohraničení – velikými mramorovými koulemi. Až už dávno nejsem děcko, mám naprosto stejné asociace. Jenže já je už nedokážu tak rychle realizovat. Ale děcka to umí. Než svoji úvahu v mysli uzavírám, už Kuba přes koule skáče „kozu“. Náš Myšák jej okamžitě následuje a ostatní se bezprostředně přidávají.

Když jsou děcka uloženy ve spacácích a spí, otevíráme láhvinku polského muškátu – je bílý (červené nepiju z ideologickýh důvodů) a sladký (mám trpký život a rád si jej osladím). Zdejší přímořské podnebí snižuje nároky na správnou teplotu, ale i tak si víno vychutnávám. Narozdíl od toho našeho moravského, vnímám jen jeho povrch, na konci jazyka tomu cosi chybí. Ale nevylučuju, že bych si na něj nedokázal zvyknout. Přesto, že moje vinařská kvalifikace se pohybuje pouze v primitivní rovině „bílé x červené“ a „chutná x nechutná“. Polský muškát bezprostředně zařazuju jako „bílé, chutná“.

neděle 19.8.2018 – 9.den

Ráno je zdánlivě stejné jako ty předchozí. Zdánlivě si dovolím zdůraznit, protože pro mne to tak skutečně je. Ne tak pro Pada, kterého nacházím ležet na karimatce před jejich stanem. Později zjišťuju, že to má prozaický důvod – střevní potíže a nezmenšující se frekvence výběhů na toaletu realisticky vyhodnotil tak, že rozepínání stanu je přepychem, který si fakt nemůže dovolit. Irča sice nespí venku, ale na wc odbíhá taktéž. Do toho Kája, a Majdě také ještě není příliš fajn. Ranní desinfekce dnes odpadá, protože bychom chtěli za hodinku vyrazit autem domů. Ale obávám se, že by v tuto chvíli už ani valašský všelék nezafungoval. Irča včera podcenila prevenci, předpokládám, že tohle pro ni je dostatečné ponaučení.

Vyrážím autem do kempu k Pípovcům, Bobina má s sebou svoji lékárničku plnou homeopatik a po telefonu se s Irčou domlouvá, že ji dá Arsenicum. Podle názvu doufám, že mi z toho něco nenakape do jídla : -) Že je arsen silný jed samozřejmě vím, stejně tak mám ale matně uchovanou informaci, že se arsenem před objevem antibiotik snad i léčily infekce.

Po návratu zpět do našeho kempu je lék aplikován na všech pacientech. Irča je tak zesláblá, že v tuto chvíli jí snad ani hůř být nemůže. Nepřipadá v úvahu aby takto sedla za volant. Dlouhé trasy řídí vždy dobrovolně ona, ale dneska si štreku domů napříč celým Polskem vychutnám já.

Sbaleno, naloženo – můžeme vyrazit. Loučíme se s Bětkou, Padem, Majdou, Kubou, Františkem a vyrážíme domů k jihu. Jedeme každá rodina samostatně, držet kolonu ve zdejším provozu je nereálné. Na každého z infikovaných to příjde jindy a tak bychom zřejmě jen stáli.

To Arsenicum u Káji i Irči zabírá a učinkuje úžasně. Irča je už v poledne OK a od druhé hodiny mne už pravidelně střídá za volantem.

Dvanáctihodinová cesta Polskem ze severu na jih s nefunkční klimatizací v autě je fakt brutálním zážitkem, zvláště když je venkovní teplota kolem třiceti stupňů. Otevřené okna v rychlosti 140 km/h způsobují nadměrný hluk a tak trochu tlumí pokřikování, hádky a pobrekávání dětí připnutých k sedačkám. Navigace sice ukazuje, že z kosy Hel to máme až domů 8 hodin a 9 minut nepřetržité jízdy, ale kolony, nekonečné stání na semaforech o přestávky na jídlo nám cestu protahují o 50%. Kolony byly tak velké, že na velkém mýtu jsme těch cca 27 zlotých zaplatili, ale na malém mýtu se polákům zřejmě nevyplatilo ty 2 zloté vybírat a k otevřeným závorám postavili maníka, který na zmatené řidiče okazoval a křičel, že nemají zastavovat, ale pokračovat co nejrychleji dál.

Dveře našeho domu otevíráme přesně v 21:30. Věci z auta jen přenášíme do předsíně, nic nevybalujeme, jen rychle do sprchy a uložit děcka ke spánku. Irča ještě telefonuje s Padovcama i Pípovcama, kteří jsou ještě na cestě. Padovci prý projíždějí obě mýta volně bez placení, takže museli zažít ještě větší kolonu než my. Jsem rád, že už jsme doma a držím pěsti oběma vozům, které stále uhání na jih.

Před úplným usnutím si v hlavě promítám vzpomínkový film prosluněné řeky s písečným korytem, ranním oparem nad stany, dohořívajícím ohništěm, dětmi houpajícími se v hamakách, svlažujícími koupelemi, skoky do tůněk, ohýbajícím se rákosím ….. Byla to úžasně povedená akce se skvělými přáteli. Moc bych si přál ji zopakovat na další neznámé řece.