(Dazul) Že si náš Myšák nenechá ujít koledování při Tříkrálové sbírce nám bylo doma jasné. A jako vlče už může. Ale když se začali o účast mezi koledníky dost nekompromisně hlásit benjamínci Nik a Kája, byli jsme na pochybách. Nakonec jsme se domluvili, že je na chvíli svezu dolů do dědiny, kde se na chvíli připojí k nějaké skupince a jak je to přestane bavit, odvezu je zpátky domů.
Několik večerů pobíhali doma každý se svou korunou a nejoblíbenějším příběhem Rychlých šípů při večerním čtení v posteli byl ten, jak šli koledovat do cukrárny : -)
Dnešní ráno kupodivu nebylo potřeba nikoho tahat z postele, přesto jsme s Myšákem na sraz u dolní hospody přijeli sice přesně, ale bez obvyklé pětiminutové rezervy. Už to tam vypadalo jako v hnízdě, kde se líhnou Tři králové – bylo jich tam minimálně patnáct (plus další dospělí) a někteří opozdilci dorazili po té, co Kikina začala vysvětlovat kdo s kým bude ve skupince, kterou část dědiny mají projít, co mají zpívat, co říkat, že se mají vyhýbat volně puštěným psům a koním …
Myšák je ve skupince s Pepou a dospělým doprovodem Mirkou. Mají na starosti naše paseky. Třetí z králů jim nedorazil a tak se docela hodí, že je nahoře doplní Kája s Nikem. To, že budou králové čtyři, asi nikomu na pasekách vadit nebude.
Vyvážím skupinu na kopec – začínají u Valůšků, tam zatím bez našich dvou benjamínků. Tříkrálovskou koledu u nás doma zpívají ještě bez Káji a Nika, ale u „horních“ Genzerů nastupují v zesílené sestavě. Tady jsou na loukách ještě zbytky sněhu a tak bíle oděné postavičky s papírovými korunami nepůsobí nepatřičně. Vzdálenosti mezi chalupami tu jsou kolem půl kilometru a tak koledníky převážím autem. Od místa srazu k první chalupě to je tři kiláky a celá jejich určená trasa má kilometrů osm. .
Dole v Poborově už ale naši králové chodí po svých. Pokud jsem to dobře zaregistroval, obešli něco málo přes 15 domů, kde je většinou radostně přivítali, přispěli do zapečetěné kasičky i podarovali nějakým kokinem (košíček jim nestačil). Asi tak v pěti domech nebyl nikdo doma a zpovzdálí jsem zaregistroval, že v jednom či dvěma případech v dědině neotevřeli či koledníky vyprovodili (paseky jsou naštěstí pořád stejné). To ale děckám radost nekazilo. V 11:30 jsou tihle koledníci už doma.
Velmi pozitivní a potěšující je, že mezi odpovědné vedoucí skupinek, kteří odpovídali za zapečetěnou kasičku, byli opět rodičové, kteří tak chodili koledovat i se svou ratolestí. Dali dobrý příklad svým vlastním dětem, pomohli oddílu a aktivně přispěli pro dobré dílo potřebným. I když to nemám přesně spočítané, troufám si tvrdit, že se ŠESTCE (kateřinickým skautům) podařilo za těch dvacet let, co se do Tříkrálové sbírky zapojuje, v Kateřinicách a Ratiboři (Ratiboř má na starost ratibořská družina ŠESTKY svetlušek a vlčat) vykoledovat kolem tři čvrti milionu!
Myslím si, že si dnes všichni mohou vybarvit „modré políčko“ za dobrý čin : -)
—————————————————————————————————————
Právě jsem se s děckama vrátil z nedělního promítání (12.1.2020) ve vsetínském kině Vatra, které bylo věnováno koledníkům. Promítal se hezký animovaný film BEZZUBKA 3, takže dětí bylo plné kino. I ze ŠESTKY jsem tam napočítal minimálně 15 dětí + rodiče k tomu (většinou stejně chodili jako dospělý doprovod). Vím, že to tak Charita jako poděkování organizuje každoročně, ale já se účastnil prvně. A naposledy. Kino bylo plné a spousta lidí postávala na schůdcích, proto při velmi hezkém uvítání (jak pána, tak paní) zazněla i prosba k rodičům, kteří si mohou dovolit nechat děti sedět samy v řadě, aby uvolnili místo ostatním dětem a aby se dětmi obsadily poslední volná místa třebas uprostřed řad i na přinesených židlích. Zatímco Myšák už v kině byl, pro školkáče Káju a Nika to byla premiéra. Když podávám prckům další vysvětlení a ponaučení ohledně kina, slyším ve změti hlasů za sebou ženské „… dělá, že neslyší!“. Protože jsem právě děckám dopovídal, co jsem měl na srdci, zvědavě se otáčím, abych zjistil, kdo je ten co „dělá, že neslyší“. Bleskovým očním kontaktem se sympatickou paní zjišťuju, že to mluví ona a mluví ke mně. Jsem absolutně nepřipraven. Jednak proto, že jsem zvažoval nechat děcka sedět samotné asi tak čtvrt hodinky před tím než to oficiálně zaznělo a pragmaticky jsem si vyhodnotil, že by to Kája ani Nik nedali, vybavujíc se mi zdlouhavé vyšetření na poruchy attachmentu. A tak ze sebe soukám něco ve smyslu, že ti maloši jsou v kině poprvé a pokud je nechám samotné, je dost pravděpodobné, že pláčem rozhodí celé kino. Paní mi evidentně nevěří, a říká cosi o tom, že to představení je přece pro děti … Okamžitý nápad je, že vezmu všechny děcka a uvolníme tak 4 místa, ale po velmi rychlé diskusi s nejstarším Myšákem (sleduje dění i krátký dialog a říká mi, že už má představení zkažené, ale Nikovi a Káji by to bylo moc líto) nápad zavrhuju. Nejsem jediný dospělák, který vyčnívá ze sedadel (10-20 nás tam je) a s brutálním sebezapřením těch 100 minut přetrpím.
Mé zapojení do TŘÍKRÁLOVÉ SBÍRKY to ani v dalších letech samozřejmě neovlivní, stejně tak (doufám) že ani u našich třech prcků, ale na „poděkovací“ promítání do kina mne už nikdo nedostane. Příště půjde s dětma Irča nebo nepůjdou vůbec.
—————————————————————————————————————
