by
on
under
Permalink

6.-8.7.2018 – Odvoz plachetnice na Slezskou Hartu

(Dazul) Protože z oddílu ani střediska letos neprojevil nikdo zájem o to naučit se plavbě na střediskové pachetnici tříd variuoen křtěné na „LaVor“, vyrážíme v pátek odpoledne jen ve dvou – Pajtáš a já.

Když přijíždíme ke kůlně v DBCB, kde je „zazimována“ plachetnice, mimo pokácených stanů nás čeká ještě stejně nepříjemné překvapení – podsady a postele poskládané tak, aby nešla otevřít ta část vrat, kde je zavěšen trup lodi (s řidičkou auta zaparkovaného před naskládanými podsadami se v mezičase podařilo dohodnout na přeparkování). S nevelkým nadšením přeskládáváme zátarasu a po otevření vrat jsme „mile“ překvapeni „betami“ naskládanými tak, aby trup plachetnice nešel z kůlny vynést :-(

Před lety jsem v podobné situaci položil správcování DBCB, nyní mám pokušení v zoufalé sebeobraně učinit podobné rozhodnutí, Ale místo toho raději tuto evidentní zlomyslnost překonávám přenášením beden.

Na přehradě s pomocí náhodného turisty vykládáme trup plachetnice (Pajtáš je brutálně hyn na záda), vztyčujeme a kotvíme pomocí ocelových lanek hliníkový stěžeň. Pomáhám Pajtášovi ještě natáhnout kosatku a hlavní plachtu, pak jej nechávám osudu a jedu s vozíkem na tábořiště ŠESTKY, abych jim jej tam nechal. Budou jej využívat na dovoz dřeva a vody na tábořiště.

Snažím se nikde nezdržovat a tak na tábořišti ani nevypínám motor auta, jen rychle odpojuju vozík, předávám techničák a rychle jedu zpět za Pajtášem. Expediční jednotku jsem stačil jen letmo pozdravit a neměl čas ani vyzvědět nějaké historky z puťáku. I tak mi cesta na tábor a zpět trvá rovnou hodinu.

Mezitím Pajtáš dostrojuje „LaVor“, nakládá pneumatikové fendry i můj bágl (loďák jsem v tom fofru zapomněl přibalit). Stmívá se, ale fouká tak akorát na to, abychom ještě doplachtili do zátoky pod tufitovým lomem, kde je obvykle minimální koncentrace rybářů a kde klidně nocujeme. Pajtáš jde ke kormidlu a hlavní plachtě, já obsluhuju káču a funguju jako kosatník.

Vyplouváme až na několikátý pokus, protože protivítr nás neustále nahání na břeh ještě dřív než stíháme nasadit kormidlo. Protože Pajtáš i já máme trochu odlišný způsob plachtění, který samostatně funguje, při řízení se vzájemně dobře míněnými radami vzniká spíš chaos. Tak raději jako kosatník držím pysk a briskně reaguju na Pajtášovy povely.  

U tábora ostravské Eskadry Pajtáš domlouvá týdenní kotvení našeho vaurienu ve skautském  přístavu. Vykládáme pneumatiky – fendry na místě, kde v neděli zakotvíme naši kocábku a vyrážíme vstříc úžině u Roudna. Soumrak se mezitím přelévá do regulérní tmy a Pajtáš nechce riskovat, že se nám nepodaří úžinu přeplachtit. Proto stáčí plachetnici na sever do zátoky, kde měli svého času tábor 1. smečka vlčat a později i 1. dívčí. Tam to známe a dokážeme se vyhnout zatopeným pařezům. 

V tuto chvíli už provádíme „noční plachtění“. Vzhledem k tomu, že se na hladině pohybujeme sami, není třeba se obávat srážky s jiným plavidlem, ale raději vytahuju čelovku, abychom v případě potřeby dokázali dát světelný signál.

Noční břeh je v pravidelných intervalech lemován světýlky rybářů. Zdá se, že každých cca 50 metrů je minimálně jeden. Ale v naší zátoce je tma! Hurá! Pohodlně přistaneme, vytáhneme plachetnici kousek na břeh, abychom vylili vodu a konečně se najíme.

„Ty čuxxxx, jedeš mi přes špagáty!!! Kokoxx!!! ….“ prořízne tmu řetězec hodně peprných nadávek na naši adresu. Marně se snažím argumentovat, že někde přece přistát musíme, ale další sprška nadávek s ostravským dialektem nás přesvědčuje, že tady tedy přistávat raději nebudeme.

To už na nás pálí mohutný světlomet zleva a svoji baterku rozsvěcuje i rozzuřený rybář. Nasazuju káču, Pajtáš otáčí ještě se pohybující loď a snažíme se vytáhnout hlavní plachtu, kterou jsme jen několik okamžiků před tím stáhli, abychom mohli bezpečně přistát. Ale hlavní plachta se v půli stěžně zasekává a nelze nahoru vytáhnout! „Do pytle! Asi se lanko plachty namotalo na oko pro spinakr! S tím teď nic neuděláme. Musíme někde přistát, naklonit loď a pokusit se lanko vyprostit…“ Jenomže jediné místo, kde lze tady přistát je okupované nepřátelskými rybáři a všude jinde jsou skaliska – ve tmě a tomhle větru absolutně nereálně přistát aniž bychom neponičili trup.

„Vytni kosatku!“ překřikuje vítr Pajtáš. Namítám, že to je pitomost, na kosatku nemá v tomhle větru šanci doplachtit do bezpečí. Pajtáš ale trvá na svém. Dost neochotně tahám otěžemi dle jeho povelů a …. Plujeme! Občas sice jako retardovaní lodivodi s nekoordinovanými náklony, ale míříme pryč z nepřátelského území. Je tma jako v pytli a tak nás po chvíli už rybáři nemohou vidět.

Nevím kolik je hodin, ale tipuju, že se blíží půlnoc. V toto hodinu jsem ještě neplachtil. Na to musím vyrazit s Pajtášem. Ale protože je starší a zkušenější jsem v pohodě i když se v pravidelných intervalech opakuje konverzace typu“: „Pajtášu, nedělej kraviny!“ „Neboj se!“ „Já se nebojím, jenom mám strach když vidím co děláš.“

Pajtáš má představu, že se u ostravských vodních skautů domluví aby nás nechali přespat u naší lodi v jejich přístavu, kde spravíme zaseklou hlavní plachtu. Vymlouvám mu to, ale nedá si říct. Když se po dramatickém přistání vrací z tábora s nepořízenou, mumlá cosi že „tohle tedy nečekal“. Vauriena už nepouštíme od břehu, ale ponořeni místy po krk koníčkujeme na další místo, kde bude možno zakotvit. Pajtáš je evidentně skleslý a zamlklý.

Po cca 200-300 metrech narážíme na místo, kde půjde loď trochu vytáhnout z vody a přivázat ke stromu, aby nám do rána neodplula. Už toho mám tak akorát.

Do trochu mokrého spacáku (ten zapomenutý loďák mne fakt peklí) zalézám jednu hodinu po půlnoci. Usínám asi hodně rychle, protože neslyším Pajtáša jak chrápe.      

Ráno v klidu a chutně snídáme, balíme stan, bágly a kontrolujeme, že vaurien je přesně tam, kde jsme jej po půlnoci zakotvili. Pajtáš vytahuje mapu a shodujeme se na cíli dnešní plavby – záliv u Meziny. Tam moc lidí nebude a pokud zakotvíme včas, mohli bychom se stihnout podívat na Venušinu sopku, která je cca 4 km od místa našeho plánovaného noclehu.

Vítr je téměř příhodný a stálý, ale v úžině u Roudna se plácáme. Kdybychom se o proplutí pokusili včera večer …. : -) Dnes se u kormidla střídáme. Když se blížíme k Razovskému zálivu, skoro nefouká a tak si skáču zaplavat. Naše plachetnice vypadá z vody (i s Pajtášem) úchvatně. To chce foto! Pajtáš mi podává můj voděodolný mobil Xperia Z3 Compact a já pořizuju z patřičné vzdálenosti foto z úrovně vodní hladiny.

Vorvaním se líně podél lodi, točím a fotím. Je tu krásně. Akorát kdyby ten Pajtášisko kormidloval loď souměrně se směrem mé plavby! Najednou je ode mne padesát a za chvíli sto metrů, pořád se vzdaluje …. Tak za ním tedy nepoplavu! Pokračuju přímým směrem ku břehu, k místu, kde jsme se dohodli přistát a poobědvat. Zbývá mi ještě 300 metrů. Určitě by se mi plavalo líp bez mobilu.

Na břehu ještě pořizuju romantickou fotografii, kterou nedokáže pokazit ani Pajtášova přítomnost. 

Automaticky kontroluju mobil a čočka fotoaparátu se najednou mlží! Co to? Tenhle mobil je přece voděodolný! Táák – a už mi zhasl. Asi jsem bez mobilu : -(

„Pajtášu, prosim ťa, pošli Irči zprávu, že jsem utopil mobil, ať v případě potřeby volá tobě“. Můj spolehlivý parťák datluje SMS: „Dazul utopil mobil“. Za chvíli mu Irča odpovídá: „Proč mne to nepřekvapuje?“ Pajtáš: „To nebylo překvapení, to byla informace.“ Irča: „Niki pořád brečí, že musíme jít mobil vylovit.“ Zamačkávám slzu dojetí ze starostí nejbližších o můj život.

Vlečeme se pomalu do zálivu k Mezině. Slunko žehne jak na Sahaře a tak si skáču zase zaplavat. Bez mobilu. Po pár tempech jsem dokonale osvěžený a k břehu je dost daleko. Takže vzhůru na palubu! Nevím jaké má kdo zkušenosti s vylézáním z vody přes bort vauriena. Není to úplně snadné, ale zatím se mi to vždy povedlo. Nicméně dnes prvně dostávám při pokusu o vyplazení se na palubu křeč do pravého lýtka. Co křeč – velekřeč. I Pajtáš při tom zmlkl! Ale nadměrné stažení hladké svaloviny zpravidla do 30 sekund pomine a pak je potřeba postižené místo citlivě rozhýbat. To se mi daří ještě ve vodě. Bez toho bych se na palubu nedostal.

Na úzké loučce mezi smrkovým remízkem a břehem vodní nádrže je ve chvíli, kdy kotvíme pusto a klidno. Dle očekávání. Vzorově rolujeme kosatku i hlavní plachtu, vypouštíme trochu vody, srovnáváme kormidlo a káču. Tady už je podvečerní stín. Oblékám si na spálené stehna a lýtka dlouhé kalhoty a rozvaluju se na celtu. Ohřívám si bramborový guláš z vojenského balíčku BDP I. (bojová dávka potravin, menu 1), dojídám se kolečkem salámu a zapíjím matoniho minerálkou s citronovou příchutí. Je mi příjemně blaze.

Po 18:00 vyrážím hledat Venušinu sopku.(654 m.n.m.) – dělí mne od ní cca 150 výškových metrů a necelé 2 km vzdušnou čarou. Terénem to bude o třetinu víc. Pajtáš se necítí, zůstává plachetnici a relaxuje. Já vyrážím s podporou jeho papírové mapy. Teď by se mi mobil docela sešel – určitě bych si ušetřil spoustu zbytečné cesty. 

Cesta lesem po neznatelných pěšinách je normální, ale když se mi podaří vystoupat nad pás lesa a přede mnou se do široka roztáhnou posečené zvlněné louky s balíky sena, získává krajina zvláštní půvab. Na obzoru siluety válců sena, nad špičky smrků pode mnou prosvítá hladina vodní nádrže. Půvab zdejší krajiny je umocněn, když se mi podaří vystoupat na hřeben – novému obzoru vévodí Velký Roudný (780 m.n.m.), což je taky bývalá sopka.  

Vrchol Venušiny sopky spíše tuším, než abych šel na jisto. Ale mé tušení je správné. Zarostlý spíše plochý vrchol Venušiny sopka ukrývá vyhaslou čtvrtohorní sopku. Sopečnou činnost tady připomíná hlavně zvláštní červenohnědé zbarvení půdy. Samotný kráter je z té strany ze které přicházím spíše hodně špatně přístupný. Ale při sestupu se přidržuju lískových větví, takže to mám bez pádu. Před 1,8 miliony lety bych se tady takhle nepromenádoval :- )

Dole v kráteru je vidět víc než metrová sopečná puma a skvělý převis pod kterým by se bezva spalo. Že je tohle skvělé místo na přenocování ideální, potvrzuje i velké ohniště, které musí za tmy sehrávat pod převisem nádherné stínové divadlo.  

Podvečerní nálada v zapadajícím slunci, když sestupuji zpátky k vodě mi evokuje potulky Plešiveckou planinou. Asi to bude úseky neposečené trávy, které travninu „planiny“ nápadně připomínají.

Už cestou nahoru si nešlo všimnout zašité lesní chýše myslivců. Že je myslivců dosvědčuje množství posedů v okolí. Zbytečně nespěchám (Pajtáš je velký, bečet nebude) a tak si trochu zacházím. Stromy zastíněný lesní areálek mimo chaty vyplňují dvě menší hospodářské chatičky stlučené z kuláčů, udírna z dřevěného sudu, dřevěné lavice i stoly a kadibudka. Všude uklizeno a útulno. Nádherné místo.

K zakotvené lodi se vracím po necelých dvou hodinkách. Pajtáš ještě nemá postavený stan, ale jsem v natolik dobré náladě, že mne to nechává klidným : -)

Ráno v stáváme kolem sedmé. Hladina je doslova jako zrcadlo a tak ani neroztahujeme plachty, raději vytahujeme pádla. Omlouvám se Pajtášovi, protože jsem považoval za zbytečné je sebou brát, ale teď se nám moc hodí. Plujeme skoro tak rychle jako bychom jeli na plachty. Navíc nemusíme křižovat, takže jsme zanedlouho venku ze zálivu a tady, na dohled kostela svatého Jana Nepomuckého u hřbitova v Karlovci, vplouváme do větrem zvlněného pásu na hladině. Napínáme plachty a už svištíme.

Plujeme docela rychle a křižujme docela málo. Takže za chvíli proplouváme kolem mysu s dvěma tábory za Roudnem, snad na dvě-tři otočky dáváme úžinu u přístavu v Roudně a na jeden směr se dostáváme skoro k ostrovu. Tady se trochu trápíme než se nám podaří chytit pořádný vítr a dostat se na dohled přístavu v Leskovci nad Moravicí. Jede se tam regata. Počítám několikrát lodě a mimo té naší jsem se dopočítal k dvacetisedmi. Už jsem tu zažil i dvojnásobný počet plachetnic, takže vím, že dostat se přes ně do přístavu ostravských skautů nebude úplně jednoduché.

Zvláště když je u kormidla Pajtáš. Od přístavu se na nás žene první vlna kajutových plachetnic. A Pajtáš drží směr – přímo na komoru. Naštěstí první loď míjíme po pravoboku a bez poznámek vyslyšíme hlasitě vykřiknuté upozornění, že „se tady jede závod !“ Míjíme další vlnu plachetnic a Pajtášovi se daří proniknout skrze vytyčený koridor k našemu přístavu. Ostuda jak prase. Ale co jiného můžu čekat, když nechám u kormidla Pajtáša?

„LaVor“ je ukázkově zakotven, plachty svázány a my vyrážíme k autu. Cestu, kterou jsme včera plachtili 9 hodin jsme dnes zvládli v opačném směru za třetinu času. Na to, že jsem plachtil s Pajtášem, to je výkon hodný obdivu. Divím se, že mne na břehu nečekali s metálem za pevné nervy či diplomem vysoké školy sebeovládání : -)

Stavujeme se na táboře ŠESTKY. Domlouvám odvoz vozíku pro přepravu plachetnice na Vsetín, protože Tůlavé papuče jedou s vauriuenem na Lipno. Pája bere tuhle změnu s klidem a říká, že si navozí na tábořiště všechno v sobotu a v neděli si můžu vozík odvézt. Paráda. Měl jsem obavu, abych dřívějším odvozem přívěsného vozíku nezkomplikoval druhou půli šestkařského tábora.

Kolem tábořiště ŠESTKY prochází krojované skupinky skautů, vracející se z nedělní mše do svého tábora po proudu Budišovky. Jsou z novojičínského střediska – zjišťujeme, když se s nimi dáváme do řeči. Vezu Pajtáše po polní cestě, stejně jako kráčí novojičínští, abych mu ukázal, kde jsou dva postavené tábory i bývalé tábořiště ŠESTKY v Čermné. I když nově pořízené šestkařské tábořiště je z nich asi nejméně romantické, myslím si, že vedení oddílu rozhodlo strategicky velmi moudře, když začalo tábořiště budovat.

Domů přijíždím totálně vysušený sluncem. Vrhám se na rozebrání „utopeného“ mobilu, aby vyschnul. Postupuju přesně podle videa na youtube a zjišťuju, že při předchozích záručních opravách v autorizovaném servisu Sony, nedali technici do mobilu všechno : -( Jenže už je po záruční době a tak s tím nic nenadělám. S rozebíráním (včetně dojetí pro speciální mini šroubovák k Mirisovi na druhé paseky) končím až před půlnocí. To jsem zvědavý, zda se mi podaří mobil i složit a hlavně – jestli bude fungovat.

————————————————————————————————————————————————–       

Mobil se mi složit podařilo, ale nefunguje : -(

————————————————————————————————————————————————-

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *