(Dazul) Plavba na plachetnici po Slezské Hartě patří k prázdninám jako k velbloudovi hrb. Letos je tato akce obzvláštněna tím, že vyrážím s naším Myšákem a Nikem, Pad s sebou bere Kubu a Frantu. A taky s námi jede i Pajtáš, což samo o sobě garantuje mnohá překvapení a zážitky na které jistě nezapomeneme do konců svých životů. Pajtáš s sebou nebere své děti, ale nafukovací katamarán, na kterém bude sedět podruhé v životě. Podaří-li se, já na katamaránu budu sedět prvně. Ale nepředbíhejme.
O tradiční plachtění letos nikdo zájem neprojevil, ŠESTKA přesunula (v návaznosti na koronavir zmatky) tábor až na srpen a tak jsem využil návštěvy Pada s Bětkou a jejich dětmi s tím, že si na dva dny odskočíme zaplachtit (zájem projevila mužská část, takže vlastně podnikneme pánskou jízdu – po hladině přehrady).
S Padem a dětma jsme střediskovou plachetnici třídy vaurien naložili v DBCB na přívěsný vozík už včera večer, abychom dnes ráno minimalizovali zdržení. Sraz s Pajtášem máme v 8:00 pod klubovnou – připojíme přívěsný vozík s lodí a k Pajtášovi si přesedne jeden z ogarů, protože můj vůz je jen pětimístný.
Když ještě nakupujeme v obchodě rohlíky, Pajtáš už čeká v DBCB – přijíždíme s malým zpožděním, proto že k tomu všemu ještě dofukujeme podhuštěné levé zadní kolo na LandRoverovi. Připojení přívěsného vozíku s naloženým vaurienem i instalace dětské sedačky do Pajtášova zánovního vozu, probíhá bez problémů. V 8:50 už parkujeme před naší firmou, kde doplňujeme dětské podsedáky a v 9:00 parkujeme pro změnu před Tescem, kde Pad kupuje nějaké patáčky na průjem a já chlapskou zeleninu – česnek a cibuli.
K vůli rozměrnému nákladu jedeme pomalu a často zastavujeme, abychom zkontrolovali úvazy i loď samotnou. A taky se ogaři střídají v autě u Pajtáša, protože (vím, že to je nepochopitelné, ale je to tak) s ním chce jet každý. A tak dojíždíme k závoře, kde budeme parkovat a spouštět vauriena i katamarán na vodu, až před polednem.
12:45 už je nastrojený vaurien na hladině Slezské Harty, ale bezpečně zakotven. Příprava nafukovacího katamaránu je náročnější a tak pomáháme Pajtášovi nafukovat válce, poskládat stěžeň, čelen, nastrojit hlavní plachtu i kosatku, připnout síť, …
Tahle akce je pro mne zatěžkávací, protože od května se občas bolestí zpomalím a rozdýchávám „záda“. Před pár dny jsem vysadil jakési patáčky o kterých Pad prohlásil, že je předepisuje svým pacientům, kteří jsou na nich občas závislí. A tak raději vyplouvám na první krátkou testovací jízdu sám, poctivě vybaven plovací vestou. Reakce vyžadující přesun z jedné strany plachetnice na druhou jsou trochu zpožděnější, ale ty ostatní, nevyžadující prudkou změnu polohy, jsou ok.
14:20 nedočkavě vyplouváme v šesti (Pad, Kuba, Franta, Myšák, Nik a já) na vaurienu a Pajtáš ještě na katamaránu šolichá nějaké drobnosti, kterým my nerozumíme.
14:30 už vyplouvá i Pajtáš. Konečně vidíme jeho katamarán MINICAT 420 v akci. Pluje ladně po našem pravoboku a zdá se, že preferuje především jízdu rovně : -)
Na naší lodi vzniká panika, protože nejmladšímu Nikovi se zdá, že se plachetnice moc naklání a houpá. Panika je nakažlivá a tak dalším infikovaným je jeho bratr Myšák. Zbylí dva malí lodních sice nepláčou, ale nemají do toho daleko. Otáčíme tedy loď k nejbližšímu břehu a po pár minutách přistáváme. Vyloďujeme se a část lodníků se přesouvá zpět k zaparkovaným vozům po břehu, zbytek pluje souběžně s nimi.
Po té, co se setkáváme na asfaltce, která pozvolna mizí pod hladinou přehrady, je nám jasné, že plány na delší plavbu je potřeba přehodnotit – další paniku na lodi nemůžeme dovolit. Budeme plachtit v menších posádkách. Ti, kteří budou plnit bojový úkol na břehu, budou na dohled plachetnice a píšťalky na plovacích vestách i Padův mobil zprostředkují audio spojení s vaurienem.
Po své zkušební jízdě kotví i Pajtáš se svým katamaránem a svoluje, že vezme na další plavbu jednoho odvážného mladého muže. Nejmladší Nikýsek se hlásí, že s Pajtášem popluje. Jsem tomu rád, protože malé trauma z rozpoutané paniky na vaurienu před hodinkou, je potřeba zavčas neutralizovat – plavba na klidnějším katamaránu je tím nejvhodnějším lékem.
Posádka vaurienu se průběžně střídá, cílem každého nového vyplutí je katamarán a pozdravení Pajtáša s Nikýsem, kteří sviští po hladině většinou bez kosatky, jen na hlavní plachtu. Křižujeme velkou zátoku před přístavem v Leskovci nad Moravicí a užíváme si prvního prázdninového sluníčka. Úžasná pohoda je nakažlivá a nabíjí mne na mnoho příštích dnů.
Na tábořišti Ostravské Eskadry se domlouváme, že tam můžeme na noc zakotvit, abychom nemuseli naše plavidla dlouze odstrojovat. Vzdálenější tábor je prázdný a tak se domlouváme, že zakotvíme tam. Přenocujeme někde poblíž a ráno vyplujeme zpět. Pří míjením našeho vauriena s katamaránem, oznamuju tuhle zprávu Pajtášovi, který se podezřele dlouho plácá půl kiláku od břehu. V rychlosti registruju, že přišel o kosatku : -( Ujišťuju se ale, že pluje na přistání ke skautskému táboru a otáčím naši plachetnici stejným směrem.
Vauriena kotvíme vedle táborového mola a Pad se vydává zrychleným přesunem ke zbytku naší expedice, plnící bojový úkol kousek od zaparkovaných aut. Já tu počkám až katamarán s Pajtášem a Nikýskem zakotví. Pak se přesunu k vozidlu a přiblížíme vybavení na spaní spolu s potravinami blíže k našemu zamýšlenému nocležišti.
Jenže katamarán je i po čtvrt hodině skoro pořád na stejném místě. Říkám si, že se Pajtáš asi kochá a Nikýsek s ním. Po půl hodině mi to je dost divné a po třičtvrtě hodině stahuju vauriena z břehu na vodu, napínám plachty a vyplouvám směrem ke splihlému katamaránu, abych zjistil, co se to tam děje. I když v podvečer vítr utichá, mám jej pořád dost na to, abych se k Pajtášovi a Nikovi přibližoval příjemnou rychlostí.
Když jsem na doslech, zjišťuju, že Nikolas usnul a Pajtášovi se bez kosatky nedaří přiblížit ke břehu. Situace, kterou ještě nikdy nezažil. Kroužím kolem něj a nabízím mu, že když mi hodí nějaký provaz a já jez zachytím, pokusím se jej přitáhnout do přístavu. Neřekli by jste jak je zapeklité chytnout vržené lanko, když v jedné ruce držíte kormidlo a v druhé ruce otěže hlavní plachty : -) Ale ověřuji si, že to možné je. Nicméně už nevím za co a jak lanko připevnit na mé plachetničce. Nakonec jej přimačkávám chodidlem k palubě, protože v zubech musím zrovna přidržovat otěž kosatky.
Nějaké plavidlo za vaurionem táhnu prvně v životě. Chvíli po té, co se lanko plně napne a já cítím, že jsem dostal katamarán do tahu, cítím, že plachetnice pluje trochu jinam než chci. Lanko totiž není v ose a výsledný vektor vede loď jinam. Pouštím otěže i kormidlo, přehazuju lanko do osy a zkouším se dostat zase do tahu. Je to lepší, ale moje kocábka pořád 100% nepluje kde chci. Břeh se naštěstí blíží a tak jsem klidný. Už věřím, že to klapne.
Klaplo to. Pajtášovi se viditelně ulevuje, vrhá se mi k nohám jako Pátek k Robinsonovi, tluče hlavou o zem a děkuje za záchranu života. Snažím se mu vysvětlit, že to netřeba, že životy tímto způsobem zachraňuji i třikrát denně, že to je pro mne, jako skauta, přirozené. Jen moje skromnost nedovoluje zásluhy vytrubovat do světa atd. Odmítám také Pajtášův slib, že mi bude 8x týdně čistit boty a konečně na mne přestane psát štvavé pamflety. Já ho mám rád takového jaký je, se všemi jeho chybami a určitě bych to pro něj udělal bez váhání znovu. A protože jsme pálili, nepochybuji, že pokud by to bylo v jeho silách, udělal by to samé i on pro mne.
Nikolas, přikrytý vylovenou kosatkou, pořád spí na palubě katamaránu. Zanechávám jej ve společnosti Pajtáša a vydávám se za Padem a zbytkem naší posádky, abych je převezl blíže k našemu dnešnímu přístavu. Ještě, že náš LandRover vyjede skoro všechno : -)
Po přemístění a snesení bagáže vaříme večeři a já provádím večerní koupel. Na ztichlé hladině se zrcadli úžasný západ slunka. Atmosféra je úžasně romantická a ogaři jsou víc a víc tišší.
Ráno lezeme ze spacáků až kolem půl osmé. Hodinku před vstáváním solidně sprchlo a tak je vzduch plný ranního ozonu. Snídáme salám a chlapskou zeleninu, zapíjíme to čistou vodou. Balíme spacáky a karimatky a postupně vynášíme nahoru k autu. Převážím tereňák k zaparkovanému přívěsnému vozíku, kde budeme dnes do oběda kotvit a naši miniflotilu odstrojovat.
Dneska má podle předpovědi na Windguru kolem jedenácté zapršet a pak ještě několikrát. Vychutnáváme úžasné ráno a těšíme se, že zatím neprší, a ani to zatím na déšť nevypadá. Nikys se už zase čabrá ve vodě, ostatní děcka sedí na Pajtášově katamaránu a zkouší si zatáčet kormidlem. Plavidlo je naštěstí dobře uvázáno, takže nehrozí, že by s ním neplánovaně odpluli.
Ač je vedlejší tábor plný neskautských táborníků (když převáželi na pramičce zásoby potravin, nemohl jsem si nevšimnout, že poměr mléka a plechovek piva s láhvemi růžového vína byl v neprospěch mléka), teď po ránu převládá ticho. To se odráží od vodní hladiny lépe než hluk a pokřikování : -) Je potřeba přiznat, že nejhlučnější pokřiky vyluzuje nejmladší předškolák Nikolas. Ještě budeme muset na našem benjamínkovi zapracovat, aby se choval jak se na pořádného benjamínka sluší.
Pajtáš bere na katamarán Myšáka, naše zbývající pětice se naloďuje na vauriena. Mám trochu obavy, aby se neopakovala včerejší panika, ale ranní vítr je téměř neznatelný a tak po té, co odrazíme od břehu, jde ke kormidlu Nik, který vede loď docela dobře podle pokynů. Ukazuji rukou, kterým směrem má natočit příď. Protože se kormidlo natáčí přesně naopak, není plavba podle takovýchto pokynů pro každého jednoduchá. Ale Nik si zkoušel kormidlovat už lodi a předloni, takže to je skoro starý mořský vlk.
U kormidla se postupně střídá ostatní potěr naší posádky – prvňák Franta a třeťák Kuba. Předpokládám, že druháka Myšáka Pajtáš taky na chvíli pustí ke kormidlu. Postupně doháníme katamarán a plujeme občas souběžně. Protože oba válce katamartanu jsou nafukovací, nemá Pajtáš problém využít mé chvilkové nepozornosti, když Frantovi vysvětluju nějaký detail s kormidlem, a zezadu šikmo narazit do vaurienu. Naštěstí máme delší kýl než oni :- ) Nečekaný náraz spíše vystrašil, než aby způsobil nějakou nepříjemnost. Ale uvědomil jsem si, že jsem je absolutně neslyšel a protože jsem k nim byl otočený zády, ani neviděl. Pirátské řemeslo tedy Myšák s Pajtášem mají zmáknuté docela dobře.
Přistáváme u závory s asfaltovou cestou, která se pozvolna svažuje pod hladinu. Letos je hladina Slezské Harty tak o metr výš než loni. Okolní plážičky zmizely pod vodou a i plavidla kotvíme blíž závoře. Pajtáš na mé prosebné naléhání svoluje, že mne taky vezme na katamarán. Nakonec mi jej s velmi stručným vysvětlením jak se fixují otěže hlavní plachty půjčuje, abych si vyplul sám. Jeho důvěra v mé plachtařské zkušenosti je zřejmě dostatečně vysoká.
Odrážím katamarán od břehu, naskakuju, napínám spravenou kosatku, mírně dotahuju hlavní plachtu a už se můžu věnovat kormidlu, které lze vytahovat i stahovat přes kladku. To je hlavně při plutí na přistání luxusní. Tedy ve srovnání se střediskovým vaurienem. Jako první mne uchvacuje prostor paluby – síť i trampolína – kde se mohu pohodlně posadit, lehnout či stát a kormidlo ovládat z téměř jakékoliv pozice. Kosatka lze téměř okamžitě svinout pomocí rolfoku. Jsem rád, že jsem se naučil na vaurienu hlavní plachtu, kosatku a kormidlo ovládat sám, i když jsou situace, kdy si pomáhám nejen rukama a nohama, ale i zuby. Pod dojmem této zkušenosti mi příjde ovládání Pajtášova kamatamarnu „minicat“ jako rekreace pro důchodce. Vím, že je klidný vítr a skvělé počasí, ale rovnávám ovládání obou plavidel za stejných podmínek. Kdybych měl přejít z katamaránu na vaurien, zcela určitě by to nebylo tak snadné.
Užívám si plavbu všemi smysly. Je skvělé, že si při každém natočení plachty i kosatky najdu na palubě příjemný stín, kde mohu ulehnout a kormidlovat se zkříženýma nohama. Tak tohle je fakt bašta. Zvažuju na mne poměrně vysokou investici do nového padákového kluzáku Mac Charger, protože mi na mého Mac Jointa už dávno propadlo technické osvědčení. Ale pořizovací cena je stejná za jakou se podařilo Pajtášovi usmlouvat pořízení mírně použitého Minicata. Nový stojí aktuálně až 145 tis., Pajtáš se dostal na polovinu. Po své první samostatné plavbě jsem velmi nahlodán, zda nakonec investuju do padáku nebo katamaránu.
Na svojí druhou plavbu napříč přehradou s sebou beru Nika, který se několik hodin plavil už včera s Pajtášem. Usedá jako zkušený plavčík a zvládá chvíli i kormidlovat, přesto že je ovládání kormidla na katamaránu náročnější než na vaurienu. Pozitivní na naší plavbě je, že po náznaku paniky z Nikovy strany není ani vidu, ani slechu. Je důležité, aby z první prázdninové akce převládal u Nikolase pozitivní pocit.
Po našem zakotvení jde na katamarán ještě Pajtáš s Padem. Já pokračuju v odstrojování vauriena a občasném korigování dětí, které neustále lezou zpátky do vody, ač jim občas drkotají zuby a místy naskakuje husí kůže. Když dohlédnu, aby se dobře osušili a vyhřáli se na slunku, říkám si, že už se převlečou do suchého a do vody už nepolezou. Lezou tam stejně. Napadá mne podobenství o Sisyfovi, neustále valícím kámen do kopce.
Když katamarán dovedně přistává do křoví (zvednutá hladina přehrady nyní nabízí místa, kde jsme zatím ještě zaručeně nepřistávali), vytahuju z Pajtášova loďáku klíče od svého vozu abych se dostal ke kleštičkám, které potřebuju na odšroubování zbývajícího šeklu držícího ocelové lanko stěžně na přídi. Teď už můžu sundat i hliníkový stěžeň a začít jej chystat k připevnění na střechu LandRoveru. „Do pytle!“ chybí dva šekly z napínáků bočních lanek stěžně! Tohle není úplně běžné zboží, které za pár korun koupím v každém železářství, a tak osahávám dno pod hladinou kolem plachetnice, abych je našel a připevnil tam, kde patří. Ale je to jako hledat jehlu v kupce sena : -(
Volám Nikýska a zadávám mu specielní bojový úkol: najít šekly i závlačky. Spojuju příjemné Nikysovo brození ve vodě s případným nálezem dílů šeklů. Mezitím zkouším i Pajtáša, zda nemá nějaký náhradní šekl na katamarán s sebou. Má. Ale nepasuje : -(
Nebudu zapírat, že Nik příjemně překvapil. Za 10 minut mi přináší ztracený čep. Za dalších deset minut přináší i šekl a samostatný šroubek k němu. Nechápu jak se mu to mohlo podařit najít. Hlasitá pochvala a poděkování. Nik se dne pýchou.
Vyfukujeme katramaran, nakládáme vauriena na přívěsný vozík, Pajtáš balí jednotlivé díly stěžně, ráhna a rámu sítě, …. Trvá mu to sice déle než odstrojení a naložení vaurienu, ale vše skládá do dvou velkých vaků, které se mu vlezou do jeho Fabie. To je další ze skvělých předností skládacího katamaránu.
Poslední společné foto, velím „do tanku v tank“ a přesouváme se auty o pár kilometrů dál – nikdo z mých parťáků ještě nebyl na hrázi Slezské Harty. To si nemohou nechat ujít. Ještě pořád je nádherně slunečné počasí a ten výhled na sypanou hráz stojí za to. Velké informační cedule na západní části hráze přinášejí i další zajímavé informace o nádrži, kde jsme trávili dva skvělé dny.
Akci hodnotím velmi kladně : -)
(Pad) Mám tu výhodu, že svůj příspěvek píši až po přečtení Dazulova obsáhlého zápisu o celé akci, tak že už se omezím spíš na své zážitky a postřehy než souvislý popis.
Se skautskými kamarády z Valašska mám vždy zajímavé zážitky, i když někdy naplňují slogan, že zážitek nemusí být vždy pozitivní, stačí, když je intenzivní. Proto jsem neváhal, když nám Dazul navrhl, že během týdenního pobytu na pasekách si odskočíme na dva dny zaplachtit na Slezskou Hartu v týdnu namísto původně naplánovaného termínu akce o víkendu. Zpočátku to vypadalo, že díky náhle vzniklým střevním potížím předvečer se nebudu moci se svým kluky přidat, ale poté, co moje drahá polovička prohlásila, že je to určitě psychosomatického charakteru, tak jsem to vzal jako výzvu a celou akci jsem strávil na suchých rohlíkách bez dalších větších problémů.
První drobná komplikace nastala, když jsme se dva dospělý a čtyři děti namačkali do malé školní plachetnice vaurien a já po vyplutí nadšeně zarazil kýl do lodi, tak že nešel vytáhnout, což mohlo zkomplikovat přistání u břehu. Nick a poté Michal podlehli panice a začali naříkat, že se něco špatného stane a že už nechtějí být na lodi. Moji kluci František a Kuba se sice k naříkání nepřidali, ale bylo na nich vidět, že jsou z toho zaražení. Naříkání dětí vyvolalo pozornost ve stanovém táboře a část jeho osazenstva nás začalo pozorovat, jak situaci zvládneme. Zvládli jsme ji, díky Dazulovi, který vyskočil u břehu z lodi do vody a kýl uvolnil ze spodu, dobře. Nick s Michalem vzápětí vystoupili na břeh a vrátili se k výchozímu bodu po souši a my ostatní pak v mnohem většího pohodě po vodě.
Druhé „hluché místo“ prvního dne bylo, když Pajtáš se svým katamaránem po ztrátě kosatky uvízl uprostřed přehrady a po několika hodinách mu musel vyjet Dazul na pomoc. Zbývající omladina na břehu se už viditelně nudila, proto jsme pak s povděkem přivítali, když Dazul přišel, abychom se jeho Land roverem přiblížili k místo kempování – prázdném skautském tábořišti.
Večer a ráno na krásně položeném tábořišti na břehu přehrady, které se díky své malebnosti dostalo i na reklamní spot propagující skauting do televize, stáli za to. Odkaz na spot České televize: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10036942525-kampane-spoty/
Druhý den jsem si plachtění užil více, díky Dazulovi a poté i Pajtášovi jsem si mohl sám kormidlovat vaurien a poté i poprvé v životě katamarán. Sice úplně nesdílím Dazulovo nadšení, že jízda na katamaránu je skoro tak dobrá jako orgasmus, ale bylo to zajímavé a jiné než na plachetnici.
Na závěr bych chtěl Dazula uklidnit, že střídmým a krátkodobým užíváním léků na svoje bolavá záda obsahující tramadol se nestane na nich závislý. Já svým závislým pacientů předepisuji daleko silnější tabletky !! Díky za možnost si zaplachtit na Slezské Hartě a doufám, že to nebylo naposledy!!
Sestříhané pětiminutové video:
Delší – patnáctiminutové video:
Pár fotek z této velmi povedené akce:
