(Dazul) Marťa a Lila sice slíbily o této akci napsat článeček, ale protože se k tomu dostanou zřejmě až po táboře, pár slov píšu sám už nyní. Jejich článek určitě vyjde v potáborovém ŠESTÁKU.
Plavba na střediskové plachetnici třídy vaurien „LaVor“ patří už více než deset let k tradičním akcím, bez kterých si nedokážu svůj „oldskautský rok“ představit. Protože jsme se už naučili loď obstojně ovládat, nabízíme, že rádi své zkušenosti předáme. Ze zkušenosti vím, že nejpozději za dvě hodiny dokáže plachetnici ovládat (zatím) úplně každý (za standardních povětrnostních podmínek).
Loď spolu s Pajtášem byla na přehradu dopravena už v úterý večer. Pajtáš plachtil ve středu 5.7.2017 a zakotvil „LaVor“ v přístavu ostravské Eskadry, která nám léta takto nezištně poskytuje skautskou pomoc.
Já Pajtáša na „LaVoru“ vystřídal ve čtvrtek. Mé letošní první plachtění bylo bez jakékoliv pochybnosti velmi povedené, přestože jsem měl původně v plánu brázdit těch 13 km Slezské Harty na délku, sám. Na poslední chvíli se přidala Marťa a po ní ještě i Lila. Ani jedna neměla s vaurionem téměř žádné zkušenosti. Nevadí. Od toho tu je tahle akce!
Mé věci se vlezly do mého loďáku (v majetku ŠESTKY), holky vměstnaly své spacáky a další vybavení do jednoho společného lodního pytle – což mne velmi příjemně překvapilo. Dva loďáky a tři lidi se do naší plachetnice velmi pohodlně vlezli. Čekala nás totiž dlouhá cesta na druhý konec přehrady.
Vítr byl spíše mírný, ale zato jsme nezažili žádné úplné bezvětří. Už před vplutím do úžiny u Roudna bravurně ovládala kormidlo Marťa. Já měl na starosti hlavní plachtu a Lila při obratu přehazovala kosatku. Vše fungovalo jako švýcarské hodinky. Po hodince jsem už ani nemusel vydávat žádné povely.
Už cestou k místu, kde se vlévá do přehrady Moravice, jsme vyhlíželi vhodné místo na večerní zakotvení plachtenice a slušné přenocování.
Po obědě a koupání v zátočině na konci přehrady, jsme vypluli zpět na Novou Pláň a prohlídli si hřbitov vedle odsvěceného kostela v Karlovci. A pak jsme křižovali k Razovským tufitům. Po jejich prohlídce jsme zakotvili a přespali kousek od přívozu Razová.
Ráno pršelo a tak si holky vyzkoušely plachtění v náročnějších podmínkách. Excelovala Lila, které od této chvíle neřekne nikdo jinak než „adrenalinová Lila“ nebo „babička drtička“. Dokázala držet vauriena v takovém náklonu, že část kýlu vyčnívala nad hladinu a vodní hladina se málem přelévala do lodi. A při tom se tak divně smála a uchechtávala. Místy ve mně byla malá dušička, ale protože jsem nemohl dát najevo strach, převážně jsem mlčel a odevzdaně očekával okamžik, kdy se naše kocábka převrátí.
Nepřevrátili jsme se. Do přístavu u tábora Eskadry jsme dopluli vpořádku a během plavby stačili probrat všechno možné, včetně odborek. Marťa pak při pohledu na našeho dvouplachtového vauriena odvážně nazvala oplachtěné pramice ostravských vodních skautů „neckama s kůlem uprostřed“ :-)
