by
on
under
Permalink

Report ze vsetínského tranzitního centra

(Eliška, 2.D) Nazdar všichni, byla jsem požádána, abych Vám zaslala report ze vsetínského tranzitního centra a trošku přiblížila jeho fungování. Předem se omlouvám, že je to trošku delší  :)

Vsetínské tranzitní centrum začalo fungovat už ve čtvrtek 3.3. a od té doby sem již z Ukrajiny dorazily 2 skupiny lidí. V neděli 6.3. má přijet třetí skupina. Původní informace zní, že skupina přijede okolo 5 hodiny ranní a služba v centru by tedy měla trvat od 4:30 do 18:00. V sobotu večer zvoní telefon. Situace je samozřejmě nevyzpytatelná a každou chvíli se může něco změnit. Dozvídám se tedy, že tato skupina dorazí až okolo 18:00 a bude tedy potřeba noční směna, která se o ně postará. Souhlasím a odpoledně vyrážím směr Kulturák. Celkem se nás tu schází 6 – 3 pracovnící za úřad, 2 tlumočníci a já. Ještě před jejich příjezdem je potřeba zkontrolovat, zda je vše připraveno – deky, spacáky, čisté ručníky ve sprše, dále také uvařit teplý čaj a nachystat občerstvení. V centru jsou 2 místnosti, které byly přetvořeny na noclehárny. První z nich je klubovna K3 vedle kadeřnictví. Vzpomínám si, jak jsme právě sem chodívali do tanečních – pro mě je tahle místnost plná krásných vzpomínek. Nyní se tu nachází okolo 50 provizorních lůžek přichystaných pro ty, kteří sem prchají před válkou. Velký kontrast. Přímo naproti noclehárně se nacházejí sprchy, na chodbě je velká várnice s teplým čajem, varná konvice a balíky vody. Druhá část centra se nachází v přízemí o dvě patra níž. Zde je provizorní jídelna, posezení, pultík s hygienou, sklad oblečení a ještě jedna noclehárna se zhruba dvacítkou míst ke spaní, včetně dětské postýlky.

Zatím snad máme vše připraveno, tak čekáme a postupně se seznamujeme. Obě naše tlumočnice jsou ukrajinky žijící v Česku. Jedna z nich popisuje své dětství a dospívání ve městě nedaleko Mariupolu. Přibližuje nám tamní situaci – ve městě, které má skoro 185 tisíc obyvatel žije více než 100 různých národností. Jsou to lidé z Ukrajiny, Ruska, Maďarska, Kazachstánu, Uzbekistánu, Rumunska, Mongolska či Gruzie. A všichni tam žili společně, navzájem se tolerovali a přátelili. A nikdo z nich si válku nepřál. Stále je v kontaktu s rodinou a přáteli, kteří ve městě zůstávají a nemohou odejít. Klade také důraz na fakt, že i tito lidé (byť původně jiné národnosti) jsou také ukrajinskými obyvateli a i oni se snaží uprchnout před hrůzami války.

Zhruba o kolem půl 11 zvoní telefon. Přijíždějí. Všechno máme nachystáno, vycházíme ven. Jak jsem již zmínila, středisko v Kulturáku je pouze tranzitní. Slouží tedy pouze k tomu, aby si tady přijíždějící mohli odpočinout, občerstvit se či přenocovat a následně pokračují dál. Neslouží jako stálé ubytovací zařízení – ovšem i takové místa už na vsetínsku fungují. Na parkovišti zastavují dvě hasičská auta. V nich sedí 17 lidí – 9 dospělých a 8 dětí. Nejmladšímu z nich mohou být možná 2-3 roky, nejstaršími z přijízdějících je pár okolo 65-70 let. Maminky s dětmi, jediným dospělým mužem je zmíněný dědeček. Pomalu vysedají z aut a rozhlížejí se. Už v této chvíli s nimi naše překladatelky začínají mluvit ukrajinsky a na všech je vidět, jak jsou rádi, že slyší známý jazyk. Přesouváme se dovnitř, pomáháme se zavazadly. Nejdříve je vedeme do noclehárny K3, ukazujeme jim prostory, sprchy a toalety. Poté chvíli čekáme, než si uloží své věci a povedeme je do spodní části centra, abychom jim ukázali jídelnu a mohli se občerstvit. Když se rozhlížím kolem sebe, začínám si uvědomovat, že někteří z nich s sebou mají jen malý batůžek, ne větší než ten, ve kterém jsem si dnes přinesla svačinu. Jiní mají věci nacpané jen v igelitových taškách. Scházíme dolů, vaříme kafe a čínské polévky, rozdáváme ovoce, jogurty a taky sušenky. Naše překladatelky s nimi perfektně komunikují, já oprašuji své znalosti ruštiny a nějakou základní komunikaci taky kupodivu zvládám (občas trošku rukama/nohama, ale výsledku to jde). Všichni se postupně osmělují a začínají s námi více komunikovat. Ptají se po základních věcech – ručník, sprchový gel, kartáček nebo pastu na zuby. Nic z toho s sebou nemají. Přichází paní, která nás prosí o nějaké papíry, kterými by synovi (tak 5 let) mohla vycpat botičky, protože je má úplně promočené a žádné další nemá. Za chvíli se nás další z nich ptají, jestli nemáme nějakou teplou mikinu, tričko na spaní, oblečení pro děti, boty, teplou deku… je toho spousta. Prohledáváme pytle s oblečením a snažíme se všem vyhovět. Pro děti jsou nachystány hračky a alespoň na chvíli je tu slyšet i dětský smích a kolem létají bubliny z bublifuku. Mezitím naše překladatelky vysvětlují maminkám, jak to tady u nás funguje – práce, školy, víza atd. Nálada začíná být lehce uvolněnější a v jejich tvářích se chvílemi výraz bezmoci střídá s výrazem vděcnosti a možná i úlevy. Stále však mají slzy v očích. I přes jazykovou bariéru je tu vždy jedna věc, které všichni rozumí – úsměv. Ubezpečujeme je, že teď a tady jim nic nehrozí. Malá holčička (možná tak 7 let) nám hlásí: „U nás doma je válka, víš?“. Ano, vím. Všichni víme. A ve svých 27 letech si nechci ani představit, čím vším si tohle devčátko v posledních dnech prošlo. Starší pár vypráví, že pochází oblasti Donečku. Než přijeli sem k nám, čekal je dlouhý transport z místa jejich bydliště k hranicím. Pán říká, že na hranici strávili v řadě dlouhých 14 hodin, než je vůbec pustili dál a potom trvalo dalších minimálně 10 hodin, než se dostali sem. Je půlnoc a on se mě s lehkým úsměvem na rtech ptá, kde se může zapsat na kurzy češtiny. Počítá s tím, že zpátky do rodné vlasti už se asi za svého života nevrátí. Jeho paní se ptá, jestli si tu paštiku a ten jeden rohlík může vzít s sebou. Vysvětlujeme, že veškeré jídlo je tady jen pro ně a že si mohou vzít cokoli, na co mají chuť. A taky že jim to jídlo nikam neuteče a bude tady pro ně nachystáno po celou noc a i zítra ráno. Jsou z toho velice překvapení a neskutečně vděční. 

Většina z nich už ví, kam mají namířeno. Většinou za někým z rodiny nebo přátel. Jsou tady vsak dvě maminky s dětmi, které zatím netuší. Obě pláčou a říkají, že nemají kam jít. Paní z města ihned reagují. Zítra ráno pro ně bude připraven transport do Zlína, kde je přijmou v krizovém centru, vyřídí s nimi potřebné papíry, vízum a zařídí jim také ubytování. Postupně již začínají fungovat i dětské skupiny pro ukrajinské děti a pro jejich maminky jsou připraveny exkurze u potenciálních budoucích zaměstnavatelů. Druhá maminka se slzami v očích říká, že netuší, co bude dělat. Je masérka a na Ukrajině měla salon. V tom spěchu si však nevzala svoji licenci a nemá to jak prokázat. Překladatelky jí vysvětlují, jaké má teď možnosti a ona přikyvuje. Pracovat chce začít co nejdříve to půjde. Ví, že musí zabezpečit sebe a své dvě děti. Všichni postupně dojídají, berou si šampony a ručníky a odebírají se do sprchy a pomalu se ukládají ke spánku. Dnes v noci budou spát v teple a v suchu pod střechou. Jeden z řidičů nám vypráví o jejich cestě. Říká, že fotky nevypovídají nic o tom, jaké to na hranicích skutečně je. To musí člověk zažít. Oba řidiči za sebou mají dlouhou cestu z Přemyšli a určitě nebyla jejich poslední.

Je půl 2 ráno. Všichni příchozí už se uložili ke spánku. Část naší služby si jde také zdřímnout, ale vždy musí být někdo vzhůru. Já se pomalu loučím a odebírám se domů, jelikož za pár hodin vyrážím směr Olomouc. Ráno zbytek naší směny vystřídá další skupina dobrovolníků. Idea je taková, že by centrum mělo v budoucnu fungovat v režimu 24/7 a směny by se měly střídat po 12ti hodinách – asi. Pravděpodobně. Zatím jsme na začátku. Ubírám se nočním Vsetínem, ale v myšlenkách jsem pořád tam. Dnes v noci jsem se setkala pouze se 17ti lidmi a s jejich osudy. Podobně jsou na tom však tisíce dalších. Já dnes budu spát ve vlastní posteli ve svém rodném městě  – oni ne. A možná už nikdy nebudou.

Myslím, že každý z nás alespoň jednou za svůj život pronesl slova: “ Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe; duší i tělem být připraven/a pomáhat vlasti i bližním“. A teď je to právě naše vlast, která otevírá náruč těm, na jejichž domovy dopadají bomby a rakety. Někteří už dost možná ani domov nemají, protože se stal terčem náletu. Válečné konflikty nejsou ani černé ani bílé. Ale jedno mají společné – vždy nejvíce trpí nevinní lidé. Ti, kteří jsou nuceni opustit své domovy a rodiny a uprchnout neznámo kam. Proto Vás prosím, pokud máte tu možnost, snažme se pomoct. Věřím, že společně uděláme vše, co bude v našich silách. Já se budu snažit pomáhat v Kulturáku do takové míry, jak mi to jen kapacity dovolí  (přece jen pracuji v Olomouci, takže je moje pomoc limitovaná pouze na víkendy). Pokud máte možnost (Vy, nebo starší členové vašich oddílů) nabídněte svou pomoct v tranzitním centru, nebo jen přispějte do sbírky. Každá pomoc se počítá. Myslím, že bychom také měli být připraveni na přijetí některých dětí do našich oddílů, pokud o to bude zájem. Jsme teprve na začátku. Obrovská vlna pomoci bude stále potřebná.

Na závěr bych ještě chtěla říct – mějte se rádi a dávejte na sebe pozor. Dejme stranou všechny spory a buďme rádi, že můžeme být se svými blízkými. Protože oni nemohou. A ani nevědí, jestli se s nimi ještě někdy shledají. 

Na místě natáčela redaktorka Českého rozhlasu Zlín Gabriela Hykl >>>

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *