27.-29.12.2022 – Polárka na Bařince

(Dazul) Tradiční POLÁRNÍ VÝPRAVA ŠESTKY se sice zřejmě připravovala v jakémsi zmatku, ale pro historii je důležité, že se uskutečnila, a z toho, co jsem mohl osobně pozorovat, byla docela povedená.

K té domnělé zmatenosti – někdy v říjnu jsem s novým vůdcem ŠESTKY Martinem komunikoval a nabízel mu svoji pomoc s čím bude potřeba (jako příklad jsem uváděl Polárku či Puťák). Jen potřebuju, abych o tom věděl s dostatečným předstihem, ideálně ještě tento měsíc. Za pár dnů mi Martin potvrdil, že o zajištění Puťáku má zájem, poslal mi i termín, takže jsem mu to s radostí přislíbil, a poslal konkrétní návrh na putování po Jesníkách a plavbě po Moravici. O mé zajištění Polárky tak diplomatickým způsobem nebyl zájem, což mne nijak nemrzelo, a mohl jsem tedy bez výčitek v předpokládaném termínu Polárky slíbit pracovní i rodinné aktivity.

Zaslechl jsem ale pár týdnů před obvyklým termínem Polárky, že snad se nemá uskutečnit, protože si ji nikdo nechce vzít na starost. Vědom si své říjnové nabídky, a chtěje předejít nedorozumění, raději se dotazuju vůdce ŠESTKY Martina: “ … Rád bych si ověřil, že jste „odpískali“ letošní POLÁRKU. Je to skutečně tak?“ „Ne, není : -) Během dneška ověřím, co Miris, když nebude chtít Miris, plánuju se potom zeptat tebe, pokud řekneš, že ani ty nemůžeš, Polárka se odpíská.“ Uvědomuju si, že brutálně stárnu a nestihám už vnímat nejnovější trendy vyhodnocování informací ani práci s jasně formulovanými nabídkami. Ale jsem deformován mým jednoduchým mikrosvětem, kde „ano“ znamená ANO, a „možná“, „ne“ nebo mlčení znamená NE. A nerad se dostávám do situací „viníka“ jako je tato: „pokud řekneš, že ani ty nemůžeš, Polárka se odpíská.“ A tak je potřeba být připraven na případný střet v práci i doma, když jsem v dobré víře mezi koncem října a začátkem prosince několikrát potvrzoval, že mezi Štědrým dnem a Silvestrem jsem v oddíle nic neslíbil a jsme plně k dispozici doma i v práci. Zažil jsem takových situací v oddíle za ta léta spíše stovky než desítky, a tak by mne to nemělo překvapovat, ale i tak mne to alespoň nas..e. Ale jsem průhledný a lehce předvídatelný, takže se o mně ví, že v případě nutnosti do střetu v práci i doma jdu, i když mi to nečiní žádnou radost. Oddíl vždy patřil mezi mé tři nejdůležitější priority (rodina – práce – oddíl).

Na slovu plánování nespatřuji nic sprostého, nízkého či omezujícího. Když jsem aktivně vedl oddíl, přiznávám, že se celoroční plán činnosti řídil z větší části mými osobními zájmy. A zpravidla to ani nebylo v žádném konfliktu. Pracoval jsem s tím, že když předkládám plán celoroční oddílové činnosti oddílové radě či přátelům se kterými jsem oddíl vedl, na 97% jej schválí tak jak jej předložím. Vždy jsem tedy na táboře nebo těsně po něm udělal návrh činnosti oddílu na 18 měsíců dopředu tak, abych nenaplánoval žádnou akci na narozeniny svých synů, termínů odevzdání DPH, inventur, plánované rodinné aktivity, kulatiny rodičů a prarodičů, … Začátek  konec prázdnin, Vánoce, Velikonoce, … to jsou termíny, které jsou také snadno předvídatelné aniž bych na to musel mít vysokou školu. Téměř vždy byl mnou předložený plán schválený. To pro mne ale taky znamenalo, že jsem počítal se svou osobní účastí na všech takto mnou naplánovaných akcích. Nemám to patrně nikde poznačeno, ale co si pamatuji, za dobu, kdy jsem aktivně oddíl(y) vedl (dohromady cca 15(?) let), jsem chyběl na akcích, které byly v celoročním plánu tolik, že by šly spočítat na prstech jedné ruky.    

Na Bařinku vyrážíme s Nikem a Myšákem (kteří jako vlčata už na Polárku mohou) v 6:15 – stavujeme se do klubovny pro motorovou pilu, sekeru, benzin, … a pak nakoupit do Lidlu na Vsetíně, protože obchody byly přes svátky zavřené a děcka budou mít na Bařince společnou až večeři. V Lídlu se neplánovaně potkáváme s Hanny, Mikem a Marcem Polo, kteří plánovaně nakupují společné jídlo na všechny 4 dny Polárky. Hned jsem Hanny zaúkolován abych čekal na Mirisa, který má přijet před Lídl a předal mu nějaké papíry pro Kikinu, která má být 7:15 na srazu děcek na vlakovém nádraží i vkaz, že má (Miris) nakoupit vánočky, které v Lidlu nemají. Vzhledem k tomu, že je 7:16, Miris tu ještě není a k vlakovému nádraží to je od Lídlu cca 1,5 km, vychází mi, že Miris ty papíry, které má mít Kikina na cestu vlakem a autobusem k dispozici, doručit nestihne. Volám mu, abych se s ním domluvil – nezvedá to. Volám tedy Kikině, abych se zkusil domluvit s ní – nezvedá to. Volám Hanny, abych s ní domluvil náhradní variantu – nezvedá to. Nejsem tedy líný a vbíhám do Lídlu, abych se s Hanny domluvil napřímo a než k ní rychlou chůzí dojdu, ukazuje mi na Mirisa, který právě vyhází z obchodňáku, aby mne našel. Připadám si jako v nějaké hodně stupidní komedii …

Vyvážím LandRoverem nakoupené potraviny, Kikininu kytaru a věci z klubovny i Nika s Myšákem nahoru k Bařince. Ze snihu tu zbyly akorát velké ledové pásy na cestě a nepravidelné bílé ostrůvky. Takže jedu opatrně. Blata moc není, protože lesní cesta je zatím zmrzlá.

Z komína naší střediskové chalupy se kouří, takže správce Rampa tam, k mému příjemnému překvapení, skutečně je. Odpadá tedy zatápění v nových kamnech, sundávání okenic atd.

Bařinka je krásně vytopená, kolem kamen je tak o 2 m čtvereční víc místa, a v podkroví stačí akorát rozložit nové matrace. Kikina s Hanny a děckama vystoupaly k Bařince dřív, než jsme stačili vynosit všecky věci z LandRovera.

Protože po mně není nic požadováno, jedu dle domluvy zpátky – buďto do práce nebo pracovat z domova. Dva telefonáty mi šetří cestu do Valmezu, budu dělat z domu. 

Ve středu 28.12.2022 vyrážím z domova po sedmé, když jsem před tím naskládal do auta terčovnici, kladkovou kuš se šípy, a větrovku. V 7:30 přibírám v Ratiboři Janka a po osmé jsme v Huslenkách u vůdkyně střediska Denindy, abychom naložili 4 matrace, nějaké plechy do pece nových kamen na Bařince + hrnečky.  

Na Bařince se zapojuju a pomáhám Hanny s obědem – smažím cibulku a pak maso do rizota. Fakt je, že ty nové kamna nejen dobře vaří, ale taky brutálně hycují – kdybych neměl pevné a silné gatě, místo kuřecího masa bych si usmažil vlastní kyty. 

Na chvilku se na Bařinku přijela podívat i Irča s Kájou a Kubou.

Po obědě se většina děcek (hlavně světlušky a vlčata) začaly balit a chystat s Kikinou na sestup do údolí na autobus.

Irča do svého Jeepu včetně sebe pobrala 7 děcek a vyrazila do Kateřinic po vlastní ose.

Odchodem většiny oddílu jsme tu zůstali jen: Verik, Marco, Bebi, Naty, Mik, Janek, Myšák a já + Hanny, která pojede domů až za pár hodin. 

  

Pro stávající osazenstvo Bařinky jsem si připravil možnost si vyzkoušet střelbu z větrovky (ráže 6,4 mm) s kvalitní optikou na zavěšené polénka a střelbu z kladkové kuše do terčovnice.

Každý i mohl vyzkoušet natáhnout tětivu kuše a přes solidní optiku vyzkoušet svou mušku na bílou terčovnici. Vždy tři šípy – více jich natáhnout většina nezvládala : -)

 

Nabíjení osmiranného zásobníku větrovky chtělo také instruktáž, ale první série střel byla podezřele dobrá. Co rána, to houpání zavěšeného polénka.

Jakmile jsme posunuli kozu, o kterou střelci podpírali pušku, o 4-5 metrů dál, byla úspešnost výrazně nižší. Většina střelců normálním okem cíl neviděla, až pohled přes optiku jim umožnil dobře zamířit.

Střelba je převážně statickou záležitostí, a tak se do většiny pouštěla vlezlá zima. Navíc se v kuši zasekla tětiva a nešla vypustit. Takže jsme se přesunuli do chalupy a při „opravě“ kuše jme si ohřáli párky a povečeřeli.

Po chvilce trávení jsme vyrazili na večerní procházku na hřeben. Nejprve jsme šli s čelovkama a pak jsme zkoušeli jít temným lesem bez nich. To, že si do tři čtvrti hodiny normální oko na tmu přivykne a člověk se pak zpravidla dokáže pohybovat i bez baterky je odzkoušené. A nám se to dařilo i dnes.

Na hřebeni jsme se kochali pohledem na souhvězdí Oriona, Kasiopey, …

Po návratu do chalupy jsme přiložili a povídali si. Prokládali jsme to zpíváním s kytarou (natáhl jsem na svou dvanáctistunku devět strun). Večerka byla volná, ale když jsem pustil v podkroví na dobrou noc pár příběhů z audio knihy Beara Gryllse – Příběhy skutečné odvahy, začali se pomalu a dobrovolně trousit do spacáků. V červenci 2009 se Bear Grylls stal historicky nejmladším (35 let) ambasadorem skautů ve Velké Británii.

Pro ty neinformované cituji z anonce na tuto knihu: Bear ve své nové knize líčí strhující příběhy dobrodruhů, průzkumníků, vojáků, špionů i obyčejných lidí, kteří se odmítli vzdát i v těch nejzoufalejších situacích – příběhy, které ho inspirují po celý život. U některých vám přeběhne mráz po zádech, u jiných vám naskočí husí kůže po celém těle – přežití nebylo nikdy procházkou růžovým sadem. Všechny se však vyznačují dojemnou statečností, nezlomnou houževnatostí tváří v tvář smrti a mimořádnou psychickou odolností mužů a žen, již měli jedno společné – skutečnou odvahu.“

Před druhou hodinou ráno jsem se šel vyčůrat a při tom zatopil ve vyhaslých kamnech, abychom se ráno nebudili do velké zimy.

Když jsem vstanul, Žaby už měly zatopené a postavené na čaj. Myšáka hodně bolela pusa, na které má vyrážku a tak jsem mu slíbil, že pokud Miris přijede včas, stavíme se na Vsetíně za doktorem, aby mu předepsal nějakou účinnou medicínu.

Společně jsme posnídali vánočku s máslem a rohlíky s jahodovou marmeládou. Pak jsem zavelel „na dřevo“ a šel příkladem : -) Janek mi podával klády na kozu a já je oddílovou motorovou pilou řezal. Pak jsme se s Jankem vystřídali a když bylo všechno pořezané, přidali jsme se k ostatním a sekali špalky na polénka. Bebi s Natkou dřevo nakládaly do kolec a vozili skládat do Bařinky.

To už ale přišel Miris s Pepou a Rexem. Předal jsem jim informaci, že by se možná Janek (až to probere se svým rádcem Kubou) se Štíry dal na správcování Bařinky, když by do toho s nima šel Pepa, a informoval o několikastránkovém písemném návrhu co by bylo vhodné s Bařinkou dělat, který jsem předložil v lednu SRJ (ale v zápise nenašel).

Spolu s Markem a Myšákem jsme nasedli do LandRovera a vyjeli ku Vsetínu, abychom stihli ordinaci MUDr. Stejskala.

Další dění na Bařince až do 30.12.2022 bylo v režii Mirisa a spol. : -)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *