13.-15.7.2018 – Plachtění a ini-tipi

(Dazul) OS Tůlavé papuče jedou na za týden na Lipno a budou s sebou brát střediskovou plachetnici, úkol na víkend tohoto týdne tedy zní – převézt loď ze Slezské Harty ke skautskému domu na Vsetín. Protože bych si ještě rád zaplachtil, vyrážím z práce už po 15:00 přímo na Hartu. Nechci plout do jedné hodiny ranní jako minulý týden s Pajtášem.

Všechno klape jak má. Jedu bez vozíku, takže jedu rychleji a v pět už jsem i se svým lodním pytlem v přístavu tábora ostravských vodních skautů. 

Než stačím nachystat vauriena k vyplutí, zjevuje se tu Škvrně, která vede tábor 20. oddíl Kadeti (vlčata) ostravské Eskadry a protože jsme se už dlouho neviděli, skoro hodinu si vyměňujeme novinky a informace typu za kolik peněz se jim daří na táboře vařit, že sází Kapitánskou poštu, kdy se bude vdávat, kolik tábořišť spravují, že předává vedení oddílu, že je ráda když skauti z Kateřinic modrají, získávám tip na Čápa z Pardubic vlastní nafukovací katamaran který bychom taky rádi pořídili, ….

Kecá se mi dobře, ale taky tuším, že vítr může každou chvíli opadnout a já nedoplachtím ani na protější břeh k Leskovci. A tak kolem šesté zvedám kotvu a mířím nejprve na Leskovec, pak křižuju do úžiny u Roudna. Potvrzuje se pravidlo, že vždycky potřebuju plachtit proti větru : -(

Ale dneska nikam nespěchám, světlo bude určitě ještě aspoň 3 hodiny a tak i když to dnes třeba bude těžší se proti větru prosadit, neznervózňuje mne to. V loďáku nemám stan ale jen houpací síť, takže klidně můžu zakotvit skoro kdekoliv, kde bude pár stromů na uvázání hamaky. Ta volnost a nevázanost na konkrétní cíl mne uklidňuje. Vychutnávám si západ slunka vykukujícího zpoza těžkého mraku. Ale na déšť to naštěstí nevypadá.

Přede mnou je úžina u Roudna – pluju téměř přesně na západ proti slunku. Kosatka mi hezky stíní a chrání před oslněním. Vítr zeslábl, ale hladina se pořád trochu vlní. A hlavně – pluju – pomalu, místy nepatrně, ale pořád.

Takové chvíle jako teď prožívám, přímo vybízejí k mediaci, vzpomínání, zamyšlení, vigílii …  Jsem neskutečně rád, že si na tyto okamžiky dokážu udělat čas, že jim jdu vstříc, že je pořád ještě vyhledávám. Potřebuju k nim osvobozující samotu, kterou právě nasávám tady uprostřed vodní plochy. Jen já a on. Obtížně přenositelné, ještě hůře sdělitelné ale o to opravdovější : -)   

Podvědomě mířím do zátoky u Razové. Podaří-li se m tam doplout do setmění, bude to skvělé. Nepodaří-li se to, uvážu si houpací síť kdekoliv se podaří zakotvit před úplným setměním.

Úžinu u Roudna proplouvám téměř za bezvětří, tudíž ani moc nekřižuju. Do setmění je ještě hodinka, ale pluji kousek od břehu, aby mi neuniklo vhodné místo na noc. Mám pocit, že každý rok je k vodě vyšlapaných víc a víc rybářských cestiček. Čím širší je pěšina vyšlapaná, tím víc mne odrazuje abych právě tady zakotvil. Vím, že i na téhle přehradě lze najít výseky, kde si můžu připadat jako někde v divočině na kanadském jezeře. A protože je Slezská Harta nejkrásnější když ji člověk pozoruje z plachetnice, můžu si fakt vybrat ten nejromantičtější koutek, kolem kterého popluju. Však filmaři věděli proč tu natáčeli exteriéry filmu Johanka z Arku s Millou Jovovich, Dustinem Hoffmanem či Johnem Malkovichem.

Vybírám si vrbovím téměř skrytý flek, kde není kamenitý břeh a můžu tu snadno zakotvit. Tady žádný rybář není, takže nyní patří tohle to místo jenom mně. Zkasávám hlavní plachtu, vytahuju kormidlo, roluju kosatku, …. Kousek od lodi na kraji smrkově olšového lesíka vážu malou vojenskou hamaku, vystýlám ji spacákem a rovnou testuju. Skrze nádherně nasvícené větve pozoruju poslední chvilky topícího se slunce. 

Z balíčku BDP I. (bojová dávka potravin, menu 1) vytahuju zelené fazolky s masem – je to hotové jídlo v hliníkovém obalu. Dávám jej do ešusu, zažíhám vařič, abych si večeři ohřál a než se pořádně prohřeje, jdu na večerní koupel. Jó, ještě k té Bojové potravinové dávce – dodavatel, který jimi zásobuje českou armádu, k voděodolnému balíčku uvádí: „Bojové potravinové dávky jsou vyvíjeny a dodávány z důvodu zajištění plnohodnotného denního příjmu stravy pro jednotlivce, který se nachází v podmínkách neumožňujících zajistit si stravu standardním způsobem. Tyto podmínky vznikají při žživelných pohromách, válečných stavech apod. Potravinové dávky lze využít také na úrovních státních a krajských plánů řešení krizových situací. V neposlední řadě lze potravinové dávky použít při rekreačních a sportovních aktivitách. Potravinová dávka obsahuje základní potraviny v takovém složení, aby pokryly denní kalorickou a nutriční spotřebu jednotlivce vykonávajícího fyzicky i duševně náročnou činnost. Potravinová dávka je složžena z komponentů, které lze podle potřeby kombinovat při současném zachování celkové nutriční i kalorické hodnoty dávky. BDP zabezpečuje stravovací potřeby jednotlivce na dobu 24 hodin. Možnost různých variant složení BDP umožňuje jeho opakované používání avšak nejdéle na dobu 30 po sobě následujících dnů.“

Když vylézám z vody, je večera ohřátá. Strhávám alobalové víko vaničky s fazolkama a vychutnávám si obsah. Fakt je to dobré. Do BDP to vyrábí Hamé, ale v normálním obchodě jsem tenhle výrobek ještě neviděl. Český balíček BDP je těžší i objemnější (ač tu chybí ohřívač, sirky i lžička) než jeho americká obdoba MRE. Ale tuto nevýhodu vyvažuje tím, že je chutnější než MRE.

Horkou vodou z ešusu vymývám hliníkovou vaničku, aby mi z ní nevytékal zbytek mastnoty a nezahumusil mi vnitřek lodi – odpadky samozřejmě nenechávám na místě ani nezakopávám, ale vozím sebou zpět. Do vaničky, než ji slisuju sešlápnutím, vkládám ještě alobalový sáček od čokolády a žvýkačky (obojí z BDP).

Vytahuju z loďáku nafukovací karimatku, abych se dostal k celtě úplně vespod. Pokládám třiceticentimetrový váleček vedle lodního pytle, jak jsem zvyklý. Jenomže nedomýšlím to, že tady není rovina, ale svah, který se svažuje samozřejmě k vodě. Dobré jídlo v mém případě evidentně zpomaluje myšlení, reakci i schopnost hypnotizovat kutálející se karimáňu. K akci se odhodlávám až když jj černý válec odnášen vlnkami od břehu dál a dál. Ani pádle na něj nedosáhnu. Takže rychle dolů boty, kalhoty a šup tam ….  

Ještě se mi nechce spát a tak vyrážím na procházku okolí. Před časem jsem spal pár set metrů vedle, takže vím, jak to tu vypadá a cíleně se jdu podívat na romantický skalnatý vrcholek ukrytý mezi smrky a borovicemi. Výhled odtud není žádný, ale vypadá to tam opravdu hezky. Jenomže ke svému cíli nestíhám dojít, tma je rychlejší než moje nohy.  

Ležím v hamace, zalezlý ve spacáku a poslouchám ticho, ticho, ticho …..

Vzhůru jsem až když je regulerní světlo. Ale jsem líný vytáhnout ruku ze spacáku a podívat se na mobil kolik je hodin. Raději se jen zavrtím a mírně tím rozhoupám hamaku. Asi se mi daří i několikrát usnout. Ale močový měchýř velí, že teď už opravdu musím vstávat. Ráno je příjemně vlahé, ale na chvíli na sebe raději oblékám fleesku.

Užívám si snídani v trávě a jehličí. Hladina je zatím skoro jako zrcadlo a ozvláštňují ji pařezy smrků vyčnívající pár desítek centimetrů nad ní. Pozůstatek lesa, který tady před čtvrtstoletím stával. Vedle pařezů vyrůstá z vody olše s kmenem o průměru dvacet centimetrů – i ona je tady hezkou řádku let. Na téhle třináctikilometrové přehradě se mi líbí, že tu zatím (až na jednu vyjímku které jsem si všimnul) dodržují zákaz nových staveb v jejím těsném okolí. Remízky smrků vysazených při stavbě vodní nádrže zastiňují výhled z vody na mnohé stavby v pozadí – rozhodně to dělá tenhle kousek země a vody krásnější.

Volá mi Klíště, že s Jiříkem a jejich holkami vyrazí k přehradě hned po ranním nástupu. Takže mám nejvyšší čas vyplout, aby na mne zbytečně nečekali. Sraz jsem určil u závory, kde vykládáme a nakládáme loď.

Úžinu u Roudna proplouvám najednou a bez obratu! Tohle se mi poštěstí opravdu málokdy. Pár set metrů pluju dokonce „na motýla“. Dnešní den začíná fakt slibně.

Později u závory se naloďuje Klíště s Jiříkem, Kačkou a Terkou. Plachtíme směrem k přístavu v Leskovci. Jenže Terka je z často pleskající kosatky hodně vyděšená ač jí celou dobu drží Klíště na klíně. „Maminko, to není dobrá lodička.“ Je rozhodnuto – dvě stě metrů před přístavem děláme obrat a míříme zpět. 

Holky vystupují na břeh a už jen s Jiříkem vyplouváme opět k přístavu. Děláme okruh mezi Leskovcem a mysem u tábora Eskadry. Téměř okamžitě předávám ovládání hlavní plachty svému parťákovi aby vyzkoušel jak se chová loď, když plachtu povolí či přitáhne. Pak mu předávám i kormidlo a přesedám na místo kosatníka.

Je to nespravedlivé, ale „letci mají nejen ocelové ptáky“ ale i talent či brutální dávku štěstí – během chvilky jede Jirka „na motýla“. Moje učinkování se smrskává na občasné ukázání kterým směrem natočit příď, aby se kosatka naplno vypla a přehození kosatky při obratu. Když to obracíme zpátky k „závoře“, máme ostrov na dohled. Naštěstí k němu nepoplujeme – tomu nadanému chlapci by se jej třeba i podařilo obeplout a mé těžce pěstované sebevědomí by kleslo na dno. Ještě, že má u závory rodinu a chce dopřát trochu plachtění i Klíštěti.

U „závory“ je už i Miris s Natálkou a chystá se nafoukat pálavu. Když se Jiřík vyloďuje, všem oznamuju, že jsem s ním dohodl výměnu – „dva vrtulníky za našeho vauriena“ : -)    

Klíště chvilku dělá dámu, ale pak se naloďuje taky a vyplouváme na Leskovec. To už se obloha trochu zatahuje a vlnky jsou větší než před chvílí. Když plujeme naplno, voda se dostává i přes vlnolam. Klíště sedí u kosatky a tak dostává pravidelné spršky. Nestává se to často, snažím se jí vysvětlit, ale odpovědí mi je její suchý smích. Asi mi nevěří. I když mám pravdu. Ale s tím nic nenadělám a raději se věnuju kormidlování.

Ovládat plachtu i kormidlo si zkouší i Klíště. Asi to mají v rodině – i jí se daří pár desítek metrů plachtit na motýla. Když je hřmění na obloze doprovozeno i bleskem, jedeme raději přímo k závoře. Přistání je mírně dramatičtější, k vůli větším vlnám, ale zvládáme to bez ztráty kytičky.

Teď nevyplujeme, počkáme raději až to přejde. Do hodinky to bude pryč. Využíváme čas a jedeme dvěma vozy na oběd do hospody v Leskovci nad Moravicí. Tímto děkujeme za pozvání a úhradu společného účtu za 4 dospělé + 3 děti Jiříkovi :-)    

Po obědě je počasí zase ukázkové a já vyplouvám s Natálkou. Miris a ostatní vyplouvají na pálavě. Terka prý prohlašuje, že „tohle je konečně pěkná lodička“.

Plachtíme s Naty tři čtvrtě hodiny než zakotvíme v přístavu tábora ostravské Eskadry. Celých těch 45 minut mne „malá mirisová“ pouští ke slovu asi 2x – a to jí ještě musím nejdříve přeřvat povelem „kosatkáááá!!!!“  Ale jinak to je pohodová plavba.

Z přístavu jdeme k autům a protože Miris ještě nesfoukl pálavu, Naty si chce ještě zapádlovat. Miris svoluje, ale ona kontruje: „Ale já bych nechtěla jet s tebou tati, já chci z Dazulem.“ Nejsem si jistý, zda bych dokázal držet dekórum dalších 45 minut a tak se zbaběle vymlouvám na to, že musím už do tábora. Miris je koneckonců zvyklý : -)

V táboře se s Pípou domlouvám, že půjdeme prozkoumat Woodboys štolu a Ďáblovu tlamu, která by měla být asi půl kilometru nad ní. Nějak se k tomu přifařuje Martin a že jde s námi, jen musí být zpátky do večerního nástupu. Takže pohodový průzkum se mění v rychlou jízdu autem + pomalý klus. Woodboys je už zamřížovaná a tak pokračujeme hledáním Ďáblovy tlamy. Nejprve nacházíme hezkou kamennou trampskou boudu ve velmi dobrém stavu a po chvíli hledání i prudký sestup do kráteru s Ďáblovou tlamou. Monumentální. A užil bych si tuhle štolu ještě víc, kdyby mi nepřestala svítit čelovka.  

Nástup Martin stíhá, ale docela se při tom potíme a kaluže s teréňákem projíždíme docela rychle, takže to z dálky musí vypadat jako nějaké rallye Paříž-Dakar. 

Z našeho 6.OS klubu jsme u večerního táborového nástupu čtyři (Bobina, Pípa, Klíště a já) – tedy přesně polovina. U nás oldskautů zatím vítězí stará oddílová trička i když Klíště stojí na nástupu v regulérním skautském kroji. Dneska je návštěvní den na táboře, takže při nástupu stojí hlouček nás i rodičů mimo nastoupený tábor, všichni vnímají, že tak je to přirozené. Díky tomu alespoň pořizujeme fotky a videa – aby se za dalších 20 let mohly i dnešní vlčata usmívat a vzpomínat na „prehistorickými“ záznamy.

Mezi večerním nástupem a připravenou potní chýší, je pásmo her, do kterých se zapojují i hosté – tedy přítomní rodiče. Že se hraje HUTUTUTU pozná našinec podle zvuků i kdyby se nedíval. Nejudělanější z tatínků – Radim -se pomalu a s neochvějnou jistotou vydává na protivníkovu stranu. Na to, že tuhle hru nikdy nehrál, je trochu zbytečně klidný i když je zřejmé, že by zde v řeckořímském zápase neměl konkurenta. Ale HUTUTUTU je fakt jiná disciplína. Než stačí Radim uchopit a vynést nějakého nešťastníka či nešťastnici, vrhá se na něj smečka těch nejmenších a věší se na něj kde to jde – za ruce, za krk, za tričko, za . Další s Pípou v čele se mu snaží obratně podtrhnout nohy – trvá to necelých deset vteřin od chvíle, kdy jako golem vkráčí na nepřátelské území než rezignovaně přestává tůtat. Radim evidentně nechápe jak se to mohlo stát, ale my víme své. Mnoho psů, zajícova smrt : -) 

Do další orvávačky BULDOCI jsem vtažen i já. Hujersky se přidávám na stranu Radima, protože tady už má výrazně větší šanci. I když – ještě jsem nezažil, že by hru BULDOCI nevyhráli : -) Tuším, že jak se hraje „Raz – dva – tři – buldok“ nám ukázali před 20 lety na táboře ŠESTKY v Křekově ogaři z už zaniklého vsetínského 3. chlapeckého oddílu. A od té doby se v našem oddíle hraje neustále. I nyní slaví úspěch. Domlouváme se s Mirisem, Pípou a Martinem, že se k sobě pevně přichytneme a nedáme jim šanci, aby nás na tři vteřiny zvedli aniž bychom se dotýkali země. Dohromady máme určitě přes 300 kilo a tu masu nemají šanci ovládnout. Klidně proto kráčíme těsně vedle sebe směrem proti smečce buldoků a ve chvíli, kdy nastává okamžik našeho přichycení, bere Miris, ta sketa, roha a kličkuje mezi protivníkem na druhou stranu do bezpečí. Eště, že nejsem politik, s ním bych do koalice nešel : -)

Oheň už rozžhavuje kameny do červena a bíla, ti kteří už nešli spát posedávají kolem a povídají si. Uvazuju si hamaku mezi stromy za ohništěm, takže až vylezu z indiánské potní chýše (ini-tipi), zalehnu a budu sledovat dohořívající oheň.

Ráno mne budí Žaby, které mají dnes službu – že by chtěly, abych na ranní budíček s kytarou něco zahrál. Rozespale je odbývám, že sebou kytaru nemám, ale sborově odpovídají, že kytara je v zásobáku. Tak jo. Čekám, že to bude jedna ze dvou kytar, které jsem půjčil Marti, ale podle obalu to tak není. Prý patří Verči. Ladím a je jasné, že dnešní budíčková píseň nemůže být jiná než „Ej už je ráno, už je deň ….“. Naučil jsem se ji na svém prvním kursu FONS v roce 1992 od Zeta – Miloše Zapletala, který nás tehdy touto písní budil.

Dopoledne začíná jako každý den, vyjma rozcvičky, protože v neděli se na táboře rozcvičkou nezačíná. Po ranním nástupu nabízím rodičům, kteří mají tábor opustit (nově je dohodnuto, že kolem 9:00 po návštěvním dnu by měli z tábora odjet), že se mohou projet na plachetnici a pak mi ji pomohou naložit na vozík. Kupodivu se to setkává se zájmem – k závoře přijíždí 8 rodičů a 6 jich zkouší plachtit. Každý z nich ke konci plavby už sám ovládal kormidlo i hlavní plachtu. Jsem přesvědčen, že v tomhle krásném počasí to pro ně je skvělé zakončení návštěvy svých dětí na táboře ŠESTKY. A navíc se mi s nimi všemi plachtilo úplně skvěle.

Když společně odstrojujeme vauriena, holky srolovávají kosatku a hlavní plachtu do bleděmodrého obalu, hliníkový stěžeň i ráhno dávají na hagusy Land Rovera. Teď už jen šetrně přemístit trup plachetnice z vodní hladiny na připojený vozík. Propouštím všechny pomocníky, loučím se s nimi a dávám na vědomí, že pokud si budou chtít znovu zaplachtit, tak na konci prázdnin tady vauriena a možná i Pípovu evropu dovezeme na víkend.

Cestou domů jedu hodně pomalu a přesto se mi za Svatoňovicema uvolňuje na vozíku jedna deska na které je trup lodi usazen. Naštěstí nesklouzává celá ale je „jen našikmo“. Zastavuju na dlouhé rovince a přemýšlím jak problém vyřešit – respektive jak sám nadzvednout loď o 15 cm a prostrčit pod ní vypadlou desku. Pokud použiju obě ruce, loď se mi nadzvednout daří, ale chybí mu další ruka, kterou bych prkno prostrčil. Slunko žhne, auta nevšímavě sviští kolem a já se nepříjemně potím. Zkouším několik variant jak problém vyřešit. Nejreálnější se jeví podepření zvednuté lodi káčou – ale chybí mi ještě 5 cm. To, že si stopnu auto a poprosím řidiče, aby mi na 5 vteřin podržel nadzvednutou loď je nejsnadnější varianta, ale nakonec k ní nedochází, protože se mi daří opřít loď na svůj hrb a přesně připravenou desku vmžiku pod trup prostrčit. Uffff. Vázání popruhů je teď mnohem delší a pečlivější než při odjezdu od přehrady. Díky tomu nabírám skoro hodinové zpoždění proti předpokladu.

Ve skautském domě na Vsetíně na mne totiž čeká Hanýsek, Pajtáš a Šárka, aby loď na vozíku převezli na střediskovou zahradu, přenesli stěžeň a ráhno do velké klubovny atd.

Loď v pořádku předána, techničák od vozíku taky, můžu tedy domů …. : -)

———————————————————————————————————————————————–

Nesestříhané dvacetiminutové video z pátku, soboty a neděle: 


 

A ještě pár fotek od Klíštětě:

 

One Comment

on “13.-15.7.2018 – Plachtění a ini-tipi
One Comment on “13.-15.7.2018 – Plachtění a ini-tipi
  1. Neuvěřitelné.A také snímky jsou výborné.Je to jistě i díky stále se zlepšující technice i technologiím, ale mnohé mají i velmi dobrou kompozici, třeba i nezamyšlenou.BRAVO !
    A také Dazule nám literárně roste.To je velmi potěšitelné. MAGNIFIQUE !
    Díky
    Scamp.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *