Cesta
(Pepa – Poleva) Je odpoledne před tím velkým dnem. Vše co si beru s sebou mám vyskládané na posteli, hezky seřazené, asi padesátkrát překontrolované dle seznamu. Večer už mám vše sbaleno – krosnu i kontingentní batoh, jako příruční zavazadlo. Jdu spát a nemůžu usnout, mám z toho všeho takový divný pocit, touto dobou zítra už budeme v Koreji. Ráno vstávám jako obvykle, po chvíli se už loučím s rodinou a sedám do auta. Po cestě ještě nabíráme v Raťáku Veríka a vysedáme v Jablůnce. Přestup v Hranicách a jsme v Brně. Ve Vaňkovce kupujem červenou pásku na označení batohů a fixky na textil, dáváme si zmrzku v UGO a pomalu vycházíme směr místo srazu. Má to být nějaká curlingová hala, akorát nemáme tušení, kde přesně je. Na dané adrese je jen nějaké staveniště, a tak to celé obcházíme. Nakonce vidíme skupinku skautů za velkou halou, a tak víme, že jsme dobře. Následuje bus do Vídně, na letišti procházíme velkou halou, rovnou k check inu Korean air. Na ceduli zjišťuju, že jediná zakázaná věc, co převážím jsou radioizotopy, no nevadí. Obalujeme batohy strečkou a značíme červenou páskou. Dostáváme palubní lístky, a k naší velké radosti sedíme s Veríkem vedle sebe, takže maximální spokojenost. Sice prostřední řada, ale to nějak půjde. Následně procházíme pasovou kontrolou, potom odevzdáváme odbavené bágly, pak ještě skener a kontrola příručních. Tady asi jen vtipná příhoda, když Veríka požádala paní u pásu, aby si sundala i mikinu, tak si rozepla zip, že si ji sundá. Akorát zapomněla, že pod tím nic nemá.. :D
Teď už jen čekáme na odlet, máme rozchod a objevujeme nekonečně dlouhé letištní haly, plné obchodů, stánků, lidí, pilotů atd.. Obdivujeme přistávající a vzlétající letadla, taktéž velká, odstavená letadla. Je čas srazu, jedeme po jezdících schodech ke gatu, procházíme tunelem a už nás zdraví dvě nastoupené korejské letušky. Usedáme a asi po dvaceti minutách popojíždění a postávání konečně vzlétáme. Divný pocit, a zároveň cítím, jak mi strašně zalehá v uších, takže žvýkám jen co to jde.
Desetihodinová cesta byla úmorná, na rozdíl od Veríka a ostatních jsem vůbec nespal. Zhlédli jsme nějaká korejská videa, dostali dvakrát (nebo třikrát?) najíst, hezky se o nás starali. Z Vídně jsme odlétali v 11 ráno, nemám pojem o čase, ale zase je ráno. Na letišti jsem netrpělivě očekával svůj bágl a už ho vidím, radostné shledání to bylo. Obsadili jsme dobrou plochu haly a při krátkém rozchodu si nakoupili první korejské jídlo, protože jsme už měli celkem hlad. Kupili jsme oni-giri (takový rýžový trojúhelníček) a bublinkové pití. Po dlouhém čekání se dozvídáme, že dneska ještě nemůžeme na site, a tak že nám zajistili náhradní ubytování na nějaké univerzitě na kraji Soulu. Bylo rozhodnuto, že pojedeme veřejnou dopravou. Nejdřív jsme jeli metrem, a zabrali jsme asi většinu toho vlaku. Poprvé jsem zažil asi hodinu a půl dlouhou jízdu metrem. Chvíli po povrchu, chvíli pod zemí, míjeli jsme obří mrakodrapy, mosty, řeky… Vystupujem na Soul main station a poprvé vcházíme do tohoto obrovského, neuvěřitelného, všude svítícího města. Kolem vysoké budovy, zářící nápisy, spousta lidí. Každý jsme nafasovali kartičku na MHD, tady to prý jinak platit nejde. Čekáme na bus, každých asi 30 sekund přijede, nabere lidi a hned odjede nějaký bus. Tady to nefunguje jak u nás, zde mají jen jeden pruh a stojí tady asi vždy 5 busů za sebou, s tím, že každý max minutu. Přijíždí bus s naším číslem, než do něho všichni vlezli tak se za ním udělala dlouhá kolona dalších busů a všeci troubí, asi jsme jim trochu blokli dopravu :D. Tahle cesta trvala taky přes hodinu a půl, to už jsme všeci vytuhli a většinu cesty jedem už za tmy. Padá mi hlava z únavy, venku vidím míhající se neonové nápisy, sem tam autobus totálně nadskočí, sem tam zase dupne na brzdu, ale všeci víceméně spíme. Řidič neuměl vůbec anglicky, a tak domluva tam vepředu byla často vtipná. Konečně vysedáme na zastávce, vystupuju a hned cítím na těle ten horký, vlhký vzduch. Všude řvou cikády. Jdeme se ubytovat na tu univerzitu, jsem na pokoji s Alexem. Hezké pokoje, přes rok to prý jsou koleje. Jsem totálně na šrot. Všichni chceme jít spát, ale máme hlad, večeře prý přijede do hodiny.
Řekli v 10, teď je 1 hodina ráno a po třech hodinách ležení na posteli a polospánku si konečně dávám tu čínskou polévku. Je hodně ostrá, musím to pořád zapíjet vodou, ale mám hlad, takže nakonec sním všecko. A jde se spat. Ráno nastupujeme do autobusů, které nás vezmou na letiště. Odtud už nás svezou jambo-busy rovnou na site. Jedeme pořád dál a dál na jih, nakonec se městská krajina mění ve venkov, míjíme pole, domky a farmy. A už je to tady, vidíme kus situ a moře, taky velké parkoviště plné autobusů, nápisy: Welcome to jamboree!, a tak podobně. Někde na té cestě zastavujeme a vystupujem z autobusu. První čeho si všímám je, že je všude písek. Vytahujem bágly a Smurf nás jde nahlásit. Když čekáme ve stínu pod stanem, rozhlížím se a zjišťuju, že je to tady celé vlastně jedna placka z písku se stany na ní. Ani jeden strom v dohlednu. Jdeme do našeho Japchae campu, kde se zdravíme s ostatními z našeho jamoddílu. Mezi nimi také s Jirkou, Pingu a Gabkou, kteří tvoří zbytek naší vsetínské jambo-skupiny.
Bear Grylls
Po rychlém ubytování (hození si věcí do stanu) jdeme s Veríkem na průzkum okolí. Procházíme kolem jednoho ze zelených tunelů a zpoza něj, na kraji tunelu, vidím hlouček lidí, vepředu je kamera a někdo mluví anglicky. V moment, co vidím člověka před kamerou, mi to dochází. Srdce mi začíná bít rychleji a šokovaným tónem hlasu říkám Veríkovi: „Tyjo, Veríku, to je BEAR GRYLLS!“ Hnedka si říkáme, že s ním musíme dát fotku. Mezitím jde naproti i zbytek naší patroly, říkáme jim o aktuální situaci. Tak tam všichni čekáme, až Bear dokončí svůj výstup, a v moment, co jde pryč, se na něho vrháme. Děláme pár fotek, loučí se s námi a rychlým krokem nasedá do černého auta s tmavými skly, odjíždí pryč. Protože mezitím co jsme se s ním fotili, už si toho začali všímat i ostatní a za chvíli by tam byl asi slušný shluk lidí..
Večer následoval naprosto epický zahajovací ceremoniál, šli jsme tam v dlouhých zástupech lidí, několika kilometroví hadi v krojích se táhli od hlavního stage na všecky směry. To 43 tisíc lidí šlo na ceremoniál. Když jsme tam teda všeci byli usazeni, na trávě před obřím pódiem, všecko to začalo. Nepamatuju si, jak to šlo po sobě, tak to popíšu tak nějak náhodně. Na začátku byla spousta proslovů, třeba od korejského prezidenta, nebo šéfa WOSMu a hodně dalších lidí. Jediný projev, co jsem hltal byl samozřejmě Beara Gryllse, ostatní ale taky supr. Následovalo vystoupení několik K-pop skupin, korejských tanečnic… Poté byla dronová show, která byla úchvatná, také ohňostroj proběhl.
První dny
Následující dny probíhaly zajímavě, protože bylo fakt horko a my si ještě úplně nezvykli na místní klima. Každý den probíhal tak, že jsem se ráno vzbudil kolem 6 .- 7. hodiny, vzal jsem si ručník a šel se osprchovat. Po cestě ze sprchy jsem na sebe klasicky nalepil všechen písek, takže to nebylo moc platné. Protože můj sprcháč zůstal někde doma, umýval jsem se pochybným korejským mýdlem s příchutí zelené jablko (ten Korejec v obchodě nemluvil anglicky a obal byl jen v korejštině). Takže jsem se vrátil do stanu, kde už se ráno nedalo vydržet, oblékl jsem se (všecko odlehčené a prodyšné, v normálním tričku se tady být nedalo – to bych po hodině ždímal), a vařili jsme snídani. Nevím, zda-li je to korejský zvyk nebo to bylo jen kvůli jamboree, ale měli jsme neobvyklé kombinace jídel a celkově zajímavý jídelníček. Na snídani jsme měli třeba kuře s rýží a chilli omáčkou. K tomu většinou aloe vera drink, protože těch tady byla všude spousta (doslova celé palety). Po cca 2 hodinách poflakování se ve stínu našeho kempového stanu (kde se mj. vařilo, jedlo, trávil čas..) jsme se konečně dokopali k vypravení se, někam. Program nebyl organizovaný, takže jsme si mohli v podstatě dělat, co chceme. Většinou jsme trávili den někde ve stínu tunelů (konstrukce potažená zelenou tkaninou a zasázenými rostlinami, s rozprašovači vody uvnitř), vyměňováním šátků, nášivek, triček a všeho dalšího, kecali jsme s lidmi a užívali si (přežívali) nesnesitelné horko s vlhkostí.
Také jsme prozkoumávali různé části situ, někdy i ty daleké, kam už se muselo jet autobusem. Se spoustou lidí jsme si dávali fotky a vyměňovali kontakty. Na oběd jsme měli většinou něco s sebou, pamatuju si, že jednou nám dali nachos, oplatek, caprisun a bombony (to byl ale výživný obídek!). Odpoledne probíhalo víceméně stejně a nastal večer. Večeře už byla zase trochu normálnější, jednou jsme měli burger s CocaColou, jindy těstoviny a pořádné jídlo. Po večeři už byl volný program až do večerky. Nejlepší čas, kdy se dalo něco dělat, byl v noci. Třeba po deváté už nebylo ani takové horko. Večery mnozí trávili bavením se s lidmi, pařením na některé párty, které byly všude, anebo poklidným procházením tábořiště v barvách noci. Každý večer byla v tunelech spousta párů, většina z nich vzniklých tady na jamboree a hezké bylo, že spoustakrát byli i z úplně jiných zemí. Měl jsem z toho radost a přišlo mi to strašně hezké a roztomilé. Snad jim to vydrží co nejdéle, říkal jsem si. Večer následovala už jen sprcha a spát. Tohle byla nejhorší část dne. Ve spodním prádle jsem si lehl do stanu na svou karimatku, přikrývka nebyla nikdy třeba. Vždy když jsem ležel, bylo horko, cítil jsem, jak mi tečou po rukách i nohách kapky potu a v duchu jsem se skoro modlil, abych už zaspal. K tomu jsme někdy měli ve stanu ještě komára, to pak moje zoufalství nabíralo na úplně jiné síle.
//přepínám do přítomného času, už mě nebaví to „jsme“//
Memes
Jako taková ústřední věc, co na jamboree frčí je instagramový profil wsjmemes. Všichni ho sledujeme a máme z toho pořádnou kopu srandy. Každý den se tam objevují nové memy, které popisují aktuální situaci. Taková zajímavá věc, která nás drží každý den nad vodou, je ionťák jménem Pocari Sweat. Je všude, všeci ho pijí, je zdarma a dokonce máme doporučeno pít ho každý den. Má divnou, hodně sladkou chuť, je to prý náhrada za to, co vypotíte. Rozdělilo to účastníky na 2 tábory: ti, co ho milují a ti, kteří ho fakt nemusí. Já se hrdě hlásím k milovníkům tohoto nápoje, svědčí o tom i fakt, že jsem si domů dovezl přes 20 sáčků s bílým Pocari práškem (ale o tom později..). Všichni se na tom stávají závislými a já jsem jeden z mála, co si toho tolik dovezl domů. Kromě Pokari nás každý den na nohou drží i ledové drinky – co to ve zkratce je: koupíte si kelímek plný ledových kostek, k tomu takový vak plný přeslazené limonády – tento sirup nalijete do ledu a hotovo – máte chlazené pití. Pijí to tady všichni a je to asi nejprodávanější věc na celém jamboree. K tomu si kupujeme i spoustu korejských dobrot, třeba sladký dortík s červenými fazolemi a krémem (ten třeba chutná mě!).
Offsite programy
Za dobu, co jsme byli na situ, jsme stihli i 2 offsite programy. Večer předem nám oznamují, že další den jedeme na program mimo tábořiště. Je to náš první takový program, proto nevíme, co od toho čekat. Jedeme do korejské tradiční pevnosti, uvnitř je krásná vesnička v tradičním stylu. Dokonce tady roste i BAMBUS! Fotíme společnou fotku s korejskými tanečnicemi. Zkoušíme s Jirkou různé korejské hry, skáčeme přes obří švihadlo, snažíme se obrátit kartonový čtverec vzhůru nohama, anebo se houpeme na nějaké asi starodávné houpačce. S tou houpačkou: Je to stejný princip, jako naše houpačka pro 2 lidi, akorát tady nesedíte, máte jen dlouhou desku, uprostřed podloženou a vždycky jeden vyskočí, druhý doskočí a cílem je se takhle houpat co nejdéle. Samozřejmě je to sranda, protože vlivem doskoku vašeho kamaráda vyskočíte asi dvakrát výš než normálně. Je to supr sranda, s Jirkou si to užíváme, asi tak moc, že v jeden moment ta velká fošna praská na 2 části. Nejsme z toho moc nadšení a omlouváme se ISťačkám, které u toho jsou. Prý je to v pohodě, mají náhradní desky. Jdeme si proto zlepšit náladu nějakým tím jídlem. Dáváme si corn dog (párek v těstíčku), Jirka zkouší sladkoslaný brambor natočený do spirály na špejli a k tomu nějaké pochybné pití. Mňam.
O asi dva dny později jedeme na další offsite program, tentokrát do nějakého národního parku k moři. V borovém háji, kterému Korejci říkají národní park, je pro nás nachystána spousta aktivit. Překonáváme lanovou dráhu skoro v korunách borovic (díky které dostává Róza obří nášivku, za statečnost), vyrábíme si větrníky, děláme si své vlastní mýdlo… Protože tento háj přímo navazuje na velkou písečnou pláž, je tu i aktivita sbírání odpadků. Jsem z toho naprosto unešen. Ačkoli to může znít jakkoli divně, vždycky jsem si přál uklízet odpadky na pláži. Bereme rukavice, takové ty nástroje na sbírání, pytle a jde se na to. Pytle máme plné skoro hned, je tu hodně odpadků, hlavně polystyren. Poté jdeme se zbytkem k moři, a to je taková zajímavost. Korejci neumí plavat, takže máme nařízeno nechodit do vody více než po kotníky a s vestou můžeme maximálně po pas. Taky nemáme chodit k moři bez dozoru, ale tento zákaz není vymáhán, takže hodně lidí chodí po pláži i volně ve vodě. Když nás programy už nebaví, jdeme se trochu čachtat v moři. Je dost mělké a svažuje se hodně pomalu. Největší údiv pro mne nastává, když písek na pláži pálí tak, že tam skoro neudržím chodidla. Tak jdu rychle k vodě, ale když do ní ponořuju chodidla, je zle. Pálí to, ta voda je strašně horká. Je tu totiž jen tenká vrstva vody, která je hodně ohřátá sluncem. Museli jsme překonat kousek té horké vody a dál už byla jen teplá. Tohle je nejteplejší voda v moři, kterou jsem kdy zažil. Jirka s Pingu se nám vzdalují v moři, nakonec jsou tam snad až po pas, ba i víc. Děláme si srandu, že tam omylem „spadli“, prostě tam různě divočí a užívají si vody. Pingu totiž poprvé vidí moře. Já s Veríkem volíme umírněnější cestu, a tak se procházíme v mělké vodě podél břehu. Po tom, co jsme viděli pod vodou u břehu se nechceme pouštět nikam, kde nevidíme na dno. Na břehu potkáváme několik mrtvých krabů, ale ne ledajakých, jsou to takoví ti velcí červení, jako z pohádek a filmů. Dále vidíme i polorozloženou rybu a spoustu různých odpadků. Když Verík něco fotila, dal jsem ji na nohu kus mrtvého kraba, lekla se a já jsem se dost dobře pobavil. Ale už je čas jet zase zpět, takže jdeme po pláži, přes borový háj až k autobusu. Po cestě zpět jako vždy všichni usínáme, i když cesta netrvá více než 20 min. V tom chladu se prostě nedá vydržet nespat.
Nejisté dny
Někdy touto dobou začíná trochu krize a vrcholí neutěšený stav tábořiště a celkově všeho. Angličani a Američani odjíždí pryč, jejich vedení rozhodlo, že už to tady pro ně není bezpečné. Tahle zpráva hned podnítila vášnivou reakci nejdřív britských médií, poté už všech médií po celém světě. My si samozřejmě dělali srandu, že jsou jen rozmazlení a nedokáží vydržet trochu extrémnější podmínky. Oni ať si jedou, my ale nikam nejdeme. Následné asi 2 dny byly hodně nejisté. Stále více kontingentů oznamuje, že jedou pryč. WOSM (Světová skautská organizace) oficiálně vyzývá pořadatele, aby akci ukončili. Všecko to vypadá bídně, ale na tábořišti je stále dobrá nálada.
Pokud chcete, popíši vám, jaká byla situace z mého pohledu (a co všechno bylo špatně). 1) špatná hygiena – ve sprchách to bylo opravdu nechutné, na zemi byl asi 3 cm nános bahna, špíny, válely se v tom odpadky, spodní prádlo a páchlo to močí. Záchody 4 dny nikdo neuklízel a při počtu asi 100 lidí/1 záchody to byl extrém. Za celou dobu jsme neměli nikde mýdlo ani dezinfekci. 2) vedra – ačkoli tohle organizátoři nemohli zcela ovlivnit, bylo někdy nesnesitelné. Po tábořišti sice byly chladící tunely a hodně stanů, avšak nikde nebyl přirozený stín, na celé té ploše nebyl nikde ani 1 strom. Nic. 3) Infrastruktura – abych došel na záchod musel jsem přeskočit asi 5 hlubokých příkopů, vykopaných kvůli záplavám které tu byly před akcí. Wifi nikde nefungovala, odvoz odpadů taky nefungoval, na sběrných místech byly hromady odpadků a v každém tunelu a po celém situ to vypadalo jak na smetišti (nemohl jsem tomu věřit, když jsme všichni skauti..). Autobusy, co měli lidi vozit po situ, byly pořád plné a nestačily přepravovat dostatek lidí. Co jsem neviděl na vlastní oči, ale na základě doslechu a sledování situace, je dost možné: Nemocnice začala kolabovat pod náporem nemocných, neměli dostatek zdravotního personálu. Některé kempy neměly přístup k dostatku jídla. Servisáci byli přetížení, častokrát dělali něco, co ani neměli v popisu práce a volna také neměli tolik, kolik jim bylo slíbeno.
Najednou se věci začaly razantně měnit k lepšímu. Organizaci akce prý převzala korejská vláda a sám prezident se do věci dost významně vložil. Všude na tábořišti byli korejští vojáci, postavili spoustu mlhovačů – šli jsme mezi tunely, mávli na ně, oni u velké vojenské tatrovky nahodili generátor, pustili nám osvěžovač, my prošli, plácli si s nimi. Všichni byli moc milí a vysmátí, poté vždy generátor zase shodili a takhle pořád dokola. Také na každém rohu rozdávali (nejen) Korejci zmraženou vodu, která vlivem tepla byla už po 10 minutách normálně k pití, dostávali jsme nanuky a hodně chlazeného. Každý z nás nafasoval horu věcí zdarma: malý větrák, velký elektrický větrák, chladící rukávky, chladící šátek, opalovací krém ve spreji, deštník proti slunci (o něm taky zmínka dále), kloboučky korejské výroby. To by mě zajímalo, jak takhle na poslední chvíli seženou přes 40 tisíc klobouků a dalších takových věcí. Holt ve vyspělé Koreji je asi všechno možné. Do nemocnice byli povoláni vojenští lékaři, vládní úředníci byli údajně převeleni, aby uklízeli záchody na tábořišti. Světe div se, záchody a sprchy byly další den uklizené a čisťounké. Dokonce i to mýdlo tam dali! Na pozadí těchto velkých změn k lepšímu se blížil jeden takový stín. Věc, která všechnu tu snahu plánovala zmařit. Tajfun. Už od začátku akce někteří obeznámení se situací sledovali pohyb velkého tajfunu, který mohl, ale nemusel zasáhnout i Jižní Koreu. Jeden večer všichni sedíme kolem stolu v našem hlavním stanu. Na discord přichází dlouhá zpráva od našeho vedení. Zítra ráno se musíme evakuovat kvůli hrozbě tajfunu. V 7 ráno máme být sbalení a připraveni na odjezd.
Evakuace
Hodně z nás balí skoro celou noc, já mezi ně nepatřím, většinu mám už sbalenou, a tak ráno jen s Jiřím dobalujeme poslední věci, skládáme stan a máme to vyřešeno. Verík s Pingu se balily snad do 3 ráno, co jsem slyšel. Když balíme stan, přemýšlíme, že bychom si ho odvezli domů. Sice to nemáme dělat, ale původně nám ho měli dát. Navíc stany byly ještě mokré při balení, takže mám takové neblahé tušení, že většina z nich poté zplesnivěla. Jsme domluveni, že to vezmeme do oddílu, že ho využijeme víc, než kdyby zplesnivěl a nechali by si ho Korejci. Stan je zabalený, ještě s sebou bereme fakt hodně jídla, které už nikdo nechtěl (hlavně já s Veríkem). Přesně načas vyrážíme se všemi věcmi z našeho kempu, jen abychom se zastavili o kemp dál. Nejsou prý autobusy, musíme počkat na odvoz. Po chvíli čekání dostáváme supr nápad – v kempech ostatních zbyla spousta věcí, které tamní táborníci už nebyli schopni nebo nechtěli odvést. Chodíme tedy po ostatních uklizených kempech a pod hlavním stanem u palet vždy nacházíme hodně zajímavých věcí. Ukořisťujeme švýcarské deštníky, korejské vějíře, ale i vlaječku Spojených států. Tohle „lootění“ je opravdu sranda. Zbytek času ležíme a různě pospáváme ve stínu na složených plastových paletách. Kolem poledne nám přináší jeden ISťák nanuky, jsme nadšeni. Pod slovem evakuace jsem si sice nepředstavoval sedmihodinové čekání na bus, ale co je to je. Opravdu jsme čekali od sedmi ráno asi do půl třetí odpo. Vytahuju z báglu nějaké suroviny, co jsme nabalili a Róza začíná dělat svačinky pro celý jamooddíl. Už přijíždí autobus, vojáci nám pomáhají s naložením našich věcí. Mám v každé ruce něco, k tomu ještě těžkou krosnu na zádoch. Všecko je honem honem, a tak už sedíme v buse a všeci doufáme, že jsme tam nechali jen minimum věcí.
V buse klasicky všeci vytuhli. Z mého dost přerušovaného spánku si pamatuju jen cestu přes dlouhý most a výhled na hodně výškových budov. To už jsme v Soulu, hlavním městě. Přijíždíme k jakési bráně, venku je šero, z okýnka vidím muže v maskáči, který sedí za počítačem a pouští nás dovnitř. Následuje dlouhá široká osvětlená silnice, aspoň 4 pruhy, vpravo velká zelená plocha a nikde už nejsou domy, ani mrakodrapy, ani obchody. Za zdmi jako by byla jen příroda a široké silnice. Uprostřed tohoto areálu se tyčí obří betonová stavba, asi jakási rozhledna. Za stromy se mi zdá, že vidím nějakou těžkou techniku, ale v šeru těžko řect. Parkujeme před budovou, která vypadá jako nějaká průměrná ubytovna. Do autobusu vstupuje český velvyslanec v Soulu a něco nám povídá. Jsme prý na vojenské akademii v Soulu, zde studují ti nejlepší důstojníci korejské armády.
Vojenská akademie v Soulu
Od našich vedoucích dostáváme pokyny co a jak – máme si vybrat pokoj, v 22:00 už nesmíme pokoj opouštět, ven z budovy nesmíme chodit, jedno patro je chlapecké, druhé dívčí a návštěvy jsou přísně zakázány. Vykládáme věci a jdem. Nad proskleným vchodem do budovy visí baner „WELCOME! Enjoy jamboree in NOWON!“. Hned u vchodu nás vítají vojáci, usmívají se, sem tam z nich vypadne nějaké to anglické slovíčko a ukazují nám, kudy máme jít a kde se ubytovat. V pokoji jsou 2 palandy, skříň, dva stoly a dvě židle. Postele jsou hezky vojenské, takže člověk má pocit, jako by spal na koberci na zemi. V každém pokoji nesměl chybět rozhlas, takže jsme vždy věděli aktuální info. Hned se dozvídáme, že se zde nesmí fotit, protože to je vojenský objekt. Ehm ehm, první věc co všeci udělali po vysednutí z busu, že si vyfotili krásnou oblohu s červánky.. Já už taky udělal jednu fotku – našeho pokoje. Jsem na pokoji s Jirkou, Sandálem a toho posledního si asi nevzpomenu. Já rozkládám ve skříni mokrý stan, který jsme odvezli se situ, aby uschnul. Začínám třídit jídlo, co mám všude nastrkané, abych vůbec věděl, kolik všeho mám. Když mám věci a jídlo vyházené po celém stole a zemi, je čas jít to tu prozkoumat. K našemu zjištění to napadlo i všechny ostatní, takže společně s několika ogary obdivujeme moderní záchody. Tento záchod má asi 10 různých tlačítek, absolutně nevím, co které dělá a fakt mám strach nějaké z nich vyzkoušet. Asi je to celkem škoda, ale chytrý záchod jsem vždy použil jen „hloupě“. Další rarita bylo vyřešení odpadu u pračky. Hadice pračky s odpadovou vodou nebyla nikam napojená. Prostě když někdo pral, švihnul hadicu doprostřed umývárny na podlahu a všecko teklo do odtoků v zemi uprostřed místnosti. To, že v celé místnosti bylo na zemi asi 2 cm vody, očividně nikomu nevadilo.
Další zajímavá věc o jejich koupelnách – u každého umyvadla byla i sprchová hlavice, což je celkem užitečné, když si člověk umývá jen hlavu v umyvadle, navíc vodu může splachovat rovnou na zem. Všechny pisoáry v Koreji jsou vysoké – většinou tak od výšky prsou až k zemi. Protože tohle je asi vojenská akademie, mají tu jen společné sprchy, pro mě to nebyl úplně problém, avšak když jsem se sprchoval v noci a sám, bylo to o poznání příjemnější.. Na večeři dostáváme pizzu a hamburgery, takže jsme všichni spokojení a jdeme spát. Ještě nevíme, co všechno si zde můžeme dovolit a jak moc přísný režim tady je, tak to nechceme pokoušet. Ráno nás z reproduktoru probouzí melodie junácké hymny, absolutně se mi nechce vstávat. Tohle je po několik nocích konečně místo, kde není horko a nejsem neustále zpocený a ulepený. Tak ve 3 ráno mi byla dokonce kosa, protože jsme zapli klimatizacu a poté všeci vytuhli. Nikomu se nechce vstávat. Ráno vycházíme ven do pořádného lijáku, ze schodů se staly vodopády a všude je spousta vody. To už je začátek toho slavného tajfunu. Pod deštníky přecházím do vzdálenější budovy na snídani. Tady už se na nás usmívá hromada Korejců, kteří stojí za dlouhými stoly plnými jídla a pití. Bylo tu naprosto všecko, na snídani jsme si mohli vybrat co chceme. Naprosto luxusní zacházení, jak v nějakém hotelu. Lidi co nám to nachystali byli z nějakého místního kostela, rozdávali totiž takové sušenky – kde bylo napsáno něco jako „Jesus loves you“ a „God is Jesus“, začali jsme jim přezdívat jezusky (těm sušenkám).
Celebrity overnight
//Upřímně, tohle píšu na konci prosince, tedy 4 měsíce po našem dobrodružství. Vycházím hlavně z mých poznámek, které jsem ze sebe vychrlil hned po návratu a také z mých vzpomínek. Proto následující pasáž nebude asi úplně kontinuální a budou to spíše jednotlivé věci a zážitky, co jsme podnikli. //
Každý den probíhal víceméně podobně. Ráno nás budila skautská hymna z rozhlasu na vojenském pokoji. Po vydatné snídani jdeme připravení do autobusu a jedeme na program. Hodně času trávíme každý den v autobuse, kde si pouštíme K-Pop a různé podobné věci na TV. Vždy nás doprovází nějaká úřednice/překladatelka, která umí zařídit jakékoliv naše přání. Všude kam přijíždíme, nás vítají naprosto přehnaným způsobem – červené koberce od dveří autobusu až ke dveřím budovy (ne, fakt si nedělám srandu), řetězy z deštníků (aby na nás nedopadla ani kapka), nápisy v češtině, všichni mávají, dávají nám jídlo, omlouvají se za jamboree, chtějí se s námi fotit, pořád něco říkají a intenzivně mávají.. Strašně těžko pro mě pochopitelné, ale najednou jsme celebrity. Se vším všudy. Po dopoledním programu vždy jíme v nějaké kantýně ve vládní budově, tady vždy dostáváme i svačinku na odpoledne. Ze svačinek si pamatuju jen vynikající kakao se sušenkami ve tvaru slunečnic – ty byly výborné!! Po odpoledním programu byla večeře a to už byl opravdový next level luxus.
Vystupujeme z autobusu, jdeme po chodníku, který je lemován velkými jinany. Shýbám se pro jeden lístek a dávám si ho do turbánku k šátku, mám rád jejich listy a celkově je příjemné, že je tady jinanů všude hodně. Jdeme po schodech někam do vyšších pater. Tady se rozkládá svatební salon, v jedné části je velká jídelní hala se stoly a židlemi, všechno takové nějaké nóbl. Ve vedlejším křídle této haly jsou stoly. Hodně stolů. S hodně jídlem. Jakože HODNĚ jídlem. A je tu úplně všechno, od nejvíc luxusních potravin až po normální nudle. Krevety, sushi, spousta jídel co neumím pojmenovat, zákusky všeho druhu, ovoce, maso, omáčky, prostě cokoliv si člověk představí, tak tady je. Nakládám si první talíř, dávám tam nějaké rýžové knedlíčky, trochu nudlí, kousek nějakého masa, šunku, dvě krevety, kousek sushi, nějaké pochybné kuličky… Róza nás učí všecky jíst krevety, sama je milovníkem krevet, snědla jich snad 40! Jdu na druhé kolo, tentokrát sladké, nabírám si kousky melounu, ananas, kuličky z těstíčka plněné jakousi polevou, nějaké korejské Tiramisu, co je tak osmkrát lepší než to naše, plněné čokoládové košíčky, sušenky, něco obalené v čokoládě… Ještě mírně řečeno, totálně jsme se přežrali. Každý večer jsme sem jezdili na večeřu, pokaždé to pro nás byl velký gastronomický zážitek.
Byli jsme tam prostě celebrity.
Náhradní program
Po dřevěném chodníčku stoupáme někde na kopec na kraji tohoto velkoměsta. Uprostřed jakéhosi lesa/parku se nachází takový malý komplex dřevěných budov, prý nějaké „Healing centre“. Údajně se tady pořádně zrelaxujeme v korejském stylu.. Nejdřív nám rozdávají barevné lístečky, podle toho se dělíme na skupiny. Můžeme si půjčit slaměný klobouk, abychom si připadali jako pracovníci na rýžových polích. Naše skupina jde nejdříve na masáž chodidel/ozdravnou lázeň. V bazénku s pochybně žlutou vodou silně vonící nějakou směsí bylin si máčíme nohy, různě je zvedáme nahoru, dolů, do strany, ta Korejka neumí nic anglicky, takže ukazuje a když nechápeme, je vcelku bezradná. Poté v bazénku dokonce chodíme dokola, na dně jsou oblázky a další šutry, no není to moc příjemné. Společně s ogary vyvozujeme dvě teorie, proč jsme tuto proceduru museli podstoupit: 1) dělají z nás Asiaty – po tom co jsme vylezli tak máme všichni žluté nohy 2) byla to čínská polévka a naše nohy ji dochutili… V tomto centru ještě chvíli zůstaneme, teďka jsme na střeše budovy a v bylinné zahradě různě kroutíme rukou, na které máme dřevěné kolečko. Jsou to ale nějaké EZO blbosti, říkám si :DD a Korejci za to dokonce platí! Poté ještě nějaké protažení a kraťoučká bosá procházka, nějaká paní za plotem si nás zase fotí, achjo, my jsme tu fakt jak v zoo. Když čekáme na další pokyny, vejde na terasu hlouček lidí v oblecích, nějaký fotograf a další a další. Divím se, co se děje, ale nějak si vyvozuju, že muž, co kráčí vepředu, je asi někdo důležitý. Můj tip se potvrzuje, když děláme společnou fotku s tímto pánem, na které máme všichni zatnuté pěsti (v Koreji je tato „bojová“ póza na fotkách asi celkem moderní). Je to guvernér téhle části Soulu, která čítá přes 0,5 mil. obyvatel. Tenhle cápek se nás ptal, jestli se máme dobře, zdali nám něco nechybí a taak. Prý náš náhradní program zařizuje jeho administrativa, takže se musíme mít co nejlépe. Pingu dokonce byla dotažena na rozhovor do korejské televize, kde hezky vychválila toto centrum, jak jí to pomohlo zrelaxovat… Bylo to dost úsměvné, ta představa, že se Korejci dívají na Pingu jak říká, že je so happy and feels so relaxed after the visit in Nowon healing center.
V nějakém parku si lepíme záložky do knížky a lakujeme nehtíky přírodním lakem, poté vyrážíme na asijskou túru po místním parku. Soul je zajímavý tím, že se díváte na dlouhou rušnou ulici, vlevo vpravo mrakodrapy a na konci za tím vším vidíte hory. Je to skoro jako Vsetín, pomyslel jsem si jednou, když jsem se díval na kopce na obzoru. Na úpatí jedné takové hory se vydáváme na správný asijský hike. Obcházíme vyhlídky v kousku lesa, ale žádné klasické cestičky. Všude jsou vyvýšené lávky, skoro nikdy nejdete po zemi, vždy tak aspoň metr nad zemí. Vepředu jde náš průvodce, má mikrofon a plácačku s číslem, prostě normální asijský zájezd :D. Kdekoli jsou v Koreji stromy, tam řvou cikády. Upřímně jsem ani nevěděl, jak to vypadá, natož abych znal ten zvuk. Strašný rachot v každém lese. Jednu jsme dokonce viděli i na kmeni, takže mám už konečně představu, jak vypadá tahle havěť. Uprostřed lesa byla rozhledna a pod ní nějaká stanice, co vypadá jako stojan u pumpy nebo vysavač. Beru do ruky hadici ze stojanu, je to jak vysavač. Po zmáčknutí tlačítka z této hadice chrlí silný proud vzduchu. Tak hlavu hadice směřuju na své mokré, propocené tričko a je to příjemné. Poté zkouším i pod tričko a je to strašná sranda. Po chvilce si mě všímá průvodce a vypadá to, že mi konečně jde ukázat, na co to reálně je. K mému úžasu si hadici dává k puse a obří proud vzduchu mu z tváří dělá velké balóny a ven mu z pusy létají sliny. Je to vtipné, i ten průvodce z toho má úplné Vánoce. Poté si tímto „vzdušným dělem“ shazujeme kšiltovky a klobouky, klidně na vzdálenost dvou metrů. Takových malých, vtipných, či jinak zajímavých momentů zažíváme během náhradního programu spousty, ale čas jamboree se pomalu chýlí ke svému konci.
Ukončení jamboree
Poslední den na vojenské akademii si pro nás armádní orchestr připravil koncert. Dokonce tam zpívaly i nějaké K-popové hvězdy, co zrovna slouží na vojně. Ale to epické finále mělo přijít až večer. Už odpoledne odjíždíme autobusem na jakousi stanici metra. Tady chvíli čekáme a potom dostáváme rozkaz ve skupinkách nastupovat. Celé nástupiště je plné skautů a každý vagón jich vždy hodně spolkne, než odjede dál. I na nás přichází řada, a tak sedíme namačkaní v soulském metru a jedeme na ukončovací ceremoniál. Po extrémně vydýchaném, vlhkém a horkém vzduchu na stanici je to příjemná změna. Akorát mi je najednou celkem zima. Celým vozem se při otevření dveří prohání silný závan větru, k tomu ještě klimatizace tak na 18 stupňů… Na ty teplotní šoky si tady prostě musíte zvyknout…
Vystupujeme z metra přímo pod Olympijským stadionem v Soulu. V zástupu postupujeme ke dveřím do stadionu, procházíme kontrolu s rámy. Bereme si Pokari Sweat, drobnost která nás drží celou tu dobu nad vodou, od milé paní. Dokonce tady mají i bazén plný ledu a flašek POKARI! V úzké chodbě ústící už mezi sedadla dostáváme každý tašku s hromadou věcí (opět) – korejskou „lego“ stavebnici, pochybný kuřecí párek, brambůrky, croissant, jerky maso co není maso (rostlinné)… Samé zajímavé chálky, jen škoda, že jsme plní ještě z jídla co nám dali na akademii. Usazujeme se v našem ohraničeném sektoru sedadel, rozhlížím se a nemůžu uvěřit velikosti tohoto místa. Nikdy jsem na podobně velkém stadionu nebyl. Po hodně dlouhém čekání se stadion konečně zaplňuje a všichni se ztišují, aby bylo slyšet moderátory. Ceremoniál uvádí fajnová dvojice – Korejec a Korejka, říkají věci aj korejsky aj anglicky, takže jsou všichni spokojeni. Na začátku si všichni společně „renewujeme“ náš skautský slib, následuje hodně různých poděkování a klasických keců. Přichází důležitý bod večera – předání žezla pořadatele jamboree do rukou Poláků. (Při tomto momentu mi hlavou vrtá jedna myšlenka – kdy asi bude Světové Jamboree v Česku? Byl to Svojsíkův sen, a tak bychom se do toho mohli pustit..). Poté ještě proslov Beara Gryllse, kde odhaluje šokující pravdu – celé jamboree – špatné podmínky, špatná organizace a všechny další problémy – byly udělané schválně, aby zjistil, jak moc jsme připraveni na výzvy. Celé to natáčel a plánuje to vydat jako celovečerní dokument s názvem: WSJ23 Korea, aneb jak jsme vyprenkovali 50 tisíc skautů. Následoval hodně, jakože hoodně dlouhý K-popový koncert těch nejlepších a největších hvězd. Nikoho jsem neznal. Ale s každým novým zpěvákem a vystoupením bylo publikum víc a víc nadšené, všichni pořád mávali se svýma blikajícíma plácačkama, které jsme nafasovali v balíčku na začátku. Přecházely z toho oči. Nejenže tady sedělo přes 40 tisíc lidí, oni všichni ještě řvali/mluvili a do toho blikali těmi nesmysly. Intenzivní zážitek, opravdu. Když byla pauza a nebylo zrovna moc co, Jirka vymyslel parádní vtípek. Na obal od brambůrek napsal, řekněme „milostnou“ pozvánku na večer do Veríkova pokoje. Podepsal to jako Verík a hodil na tribunu pod nás, kde také seděli Češi :D. V jeden moment jsem postřehl letět vzduchem onen kuřecí párek co jsme nafasovali. Nebylo to moc skautské, no faktem je, že nebyl moc dobrý a vypadalo to komicky.
Ještě jeden moment – jednou jsem se jen tak otočil směrem nahoru, za námi už byla hned ulička ven, a skoro jsem se lekl. Hned skoro nad mou hlavou stojí namakaný Korejec s regulérním samopalem a sluchátkem v uchu. Tak aspoň jsme tady dobře střeženi, říkal jsem si. Kejpopové šílenství pokračovalo ještě tak 3 hodiny a ke konci už mě upřímně ze sezení bolel zadek a tím, že nejsem nějaký velký fanda korejské muziky, to na mě asi nemělo takový efekt. Ale hudba dobrá. Na konci nám moderátoři přejí klidnou cestu domů a děkují za naši účast na 25. Světovém skautském jamboree v Jižní Koreji. Následuje obří ohňostroj přes půl oblohy. Zvedáme se a pomalu postupujeme směr východ ze stadionu, ale je tu nějak narváno (nečekaně nečekané…). Nevím, zdali jsem to už v tomto článku zmiňoval, ale skauti se na jamboree prostě nechovají skautsky. Důkazem toho jsou odpadky a totální svinčík všude na stadionu. Podle mě to vypadá podobně jako po fotbalovém zápase. (I když fotbalový zápas v Koreji se asi od toho našeho dost liší…)
Ráno nás klasicky probouzí melodie junácké hymny z reproduktoru na vojenském pokoji. Jen se převalím na tvrdé matraci a po chvilce už lezu z palandy dolů po kovovém žebříku. Snídaně je jako každý den tady luxusní, ale už je ve vzduchu cítit něco jiného než předchozí dny. Na cestě z jídelní haly dostáváme každý ještě dárkovou tašku, ve které je spousta korejského jídla a kosmetika. Třeba pleťové masky z Aloe Vera, nůžtičky na nehty či kukuřičné krekry. Po snídani já s Jirkou dobalujeme naše bágly, musíme balit co nejlépe, protože kromě našich věcí a věcí co jsme dostali vezeme ještě ten stan. Všechno jsme nakonec narvali do našich 2 batohů (krosna + malý batůžek) a vyrazili jsme ven. Před vchodem už stálo asi 8 autobusů a hodně skautů s věcmi. Loučím se s Jirkou, Gabkou a Pingu, objímáme se a přejeme si šťastný post event. Ztrácí se v zadním autobusu a já ještě nervózně čekám na Veríka. Nakonec jí ještě pomáhám s pár věcmi a mezi posledními nastupujeme do našeho autobusu číslo 22. Začíná druhá část naší cesty – post event.
Post event
Jako všechno na tomto dobrodružství to začalo dlouhou cestou autobusem. Tentokrát jedeme přes celou zemi až na východní pobřeží. Zajímavé je, že u dálnic v Koreji jsou jednou za čas odpočívadla. Ale není to jako u nás, benzinka a parkoviště. Tady je hezké parkoviště, 2–3 restaurace, několik obchodů a vše působí dojmem, jako by sem někdo přenesl kus ulice z nějakého města. Všechno je čisté, hluk od cesty není až tak slyšet, je tu dětské hřiště, záchody jsou hezké, vše je tu udržované a čisté. Cestou jsme projížděli olympijským městem Pyeongchang, viděli jsme nějaké sjezdovky a spoustu cedulí a maskotů. Na oběd zastavujeme v restauraci u cesty nedaleko malé vesnice. Už nevím, co jsme jedli, ale pamatuji si boj o tofu. Po dojezení jídla nám na stole zbyl takový kvádr tofu se sójovou omáčkou. Vždy jsem si pomocí hůlek ukrojil kostičku, namočil do omáčky a snědl. Týpek naproti mně měl asi stejný zájem o tenhle kvádr, tak dělal to samé. Když na talířku zbývala už jen jediná kostka, významně jsme se na sebe podívali a v ten moment jsem ji vzal do hůlek. Verík mi poté říkala, že bylo vtipné nás sledovat, jak si postupně ukrajujeme… Správný boj o tofu.
Někdy za tmy přijíždíme do města u východního pobřeží jménem Sokcho. Řidič vjíždí do nějakých hodně úzkých a klikatých uliček, takže to chvílemi začíná vypadat, že jsme se sekli. Nakonec vítězoslavně přijíždíme na ubytování – nějaká škola. Po rozdělení pokojů zjišťuju, že jsme 3 na pokoji pro 10. O místo nebyla nouze. A co je ještě lepší – jsem na pokoji s Polem a Mortem. Mimochodem oba znám už z dřívějška, což je fakt velká náhoda. S Polem jsem se seznámil na kurzu Velká Morava a s Mortem při práci v SOSce na středoevropském jamboree v roce 2022. Byla asi půlnoc a Polo odchází s barvami v rukách na chodbu, prý si jde kreslit. Já unavený z dlouhé cesty moc nechápu tyhle jeho pohnutky, ale je mi to jedno. Po sprše a odepsání na zprávy jdu spát.
Ráno po snídani vyrážíme směr Mt. Seorak (1708 m.n.m.) – nejvyšší horu v tomhle regionu. Je to klasický asijský hajk. Z parkoviště jdeme pěšky tak 500 metrů, poté čekáme v řadě na lanovku. Vypadá to, že se na vrchol snad ani není možné dostat jinak. V kabince lanovky mě překvapují 2 věci. Jedeme hodně strmě nahoru, na to nejsem u lanovek zvyklý, a jedeme do mraku. V jeden moment nevidíme nic a najednou vyjíždíme k vrcholu, mrak je pod námi a vidíme krásu tohoto velkého pohoří. Nahoře je pár korejských turistů a potom my. Je to prostě velká skála hodně vysoko. Zajímavá věc je, že zábradlí bylo jen u schodů a cestiček, v prostoru kde se zde pohybují turisti okolo vrcholu není žádná zábrana. Jedna strana této skály byla hodně zajímavá, když člověk přišel k okraji a podíval se dolů, viděl jen propast hlubokou tak, že na dno nebylo vidět, protože tam byl mrak. U tohoto okraje byla jen malá cedule, která říkala, že je tu riziko pádu. Žádné zábradlí, nic. Hned jsem si představil, jak by to tu vypadalo, kdyby to bylo Česko – zábradlí úplně všude… Při čekání dole u lanovky jsme šli prozkoumat okolí. Já, s mým až panickým strachem z hadů jsem si v místní přírodě vždy dával pozor na to, kam šlapu. A tak jsem hned zpozoroval, že jeden klacík není v pohodě. Byl to malý had, který si to šinul se zvednutou hlavou směrem pryč. Nic hrozného se nekonalo, ale připomnělo mi to, že se mám mít na pozoru.
Pokračování nebude
Někdy v lednu jsem dopsal řádky výše a od té doby na tohle „dílo“ nešáhl. Vedení oddílu v kombinaci s dalšími věcmi je dost náročné a na psaní nějakého stokilometrůdlouhého článku nebyly kapacity – a ani se mi do toho nechtělo.. Dneska je 20. srpna 2024, tedy už je to více než rok co jsme odletěli do Koreje. Je škoda, že článek končí takhle, ale ruku na srdce, stejně ho nikdo nebude číst celý. Aspoň sem hodím zbytek poznámek, které jsem ještě nestihl zapsat do článku. Třeba si z toho něco odvodíte. (Celý článek jsem psal na základě poznámek, které jsem dal dohromady snad den po příjezdu.).
Pokud si dočetl až jsem, děkuji za pozornost a třeba tě čtení inspiruje k účasti na nějaké podobné velké akci.
Pepa
Procházka po coffee street na pobřeží, písečné pláže a surfaři
Varování co dělat při tsunami – aha moment
návrat zpátky do Soulu
ubytování na luxusním hotelu skoro v centru
Pokoje na kartu, zapnutí všeho karta, TV s netflixem apod.
snídaně rauty
všude busem, za den vždy 3 – 4 zastavení, tradiční jídla
tradiční Hanok vesnice
korejský „pražský hrad“ – muzeum šlechty
Poslední den – volný rozchod v Soulu = nejlepší den
metrem se smurfem k vojenskému muzeu
tanky, letadla, rakety
poté metrem > Itaewon
ulice plná všeho, pravá Asie
všecko jídlo, starbucks, kebab
random army shop
vybírání bankomat, utrácení jak šílení
national geographic triko, korea army trička
různé pití
milý týpek, foto na ig s ním, jeho comedy club
random kanál, divočina, cikády a sezení v parku
hradby, západ slunce, noční soul
cesta metrem zpátky (špatná zastávka, přejetí zastávky, kousek pěšky, snad tisíc stanic)
zpátky na hotelu, balení, vaření bibimbap v koupelně, něco pípe
Balení až do snídaně, noc beze spánku
Těžká snídaně, já jako mrtvola, lžička cukru a džus
Naložení věcí, nástup do busu
cesta na letiště, verík spánek
krátký rozchod, sraz u gate
odlétáme, sedíme u okýnka, jupíí
K drama a hodně spaní
těžko uvěřit že to končí
dosednutí ve Vídni, my totálně na šrot
bus z Vídně do Brna – verík pospává, já odepisuju leničce, hlava je otupená
v brně u zvonařky chvilu čekáme, poté se loučíme se smurfem a nakládáme věci k mému taťkovi do auta
ještě párek v rohlíku na benzince
cestu nevnímám, už jsem ok, vyprávím zážitky
verík vzadu vytuhla hned
vysazujem veríka, pokračujem
venku je bouřka a prší, bude tak 11 v noci
Doma ještě vyprávím, na sprchu se už nezmůžu a tak padám do postele o půl jedné
Následuje 12hodinový spánek, další den taky
Nemůžu uvěřit, že je konec
Musím to zapsat.