Ač jsem ze základní školy hezkých pár desítek let pryč, dodnes mi utkvěla jedna z básní, kterou jsem se tehdy musel učit nazpaměť – za trest. Soudružka učitelka Janáčová mne nechala naučit nazpaměť libovolnou báseň. Samozřejmě, že jsem si vybral tu nejkratší, kterou jsem rychle našel (a nebyl v ní Lenin ani první máj). Absolutně jsem tehdy nechápal co znamená ten divný název „Nové zpěvy staré Číny„, ale trest jsem si odpykal a jako bonus se mi dodnes ty první tři řádky básně vybaví vždy naprosto přesně. V dalších slovech a jejich přesném pořadí mám rok od roku větší nedostatky. Ostatně verše páně Hsü Jüan-čia jsou z cca 11 (?) století : -)
Jaro na Západním jezeře
Poupě puká, poupě puká,
rudé stromy, vlhká luka,
slavíci a slavíci.
Racek bílým křídlem mává
modré vlny, mokrá tráva
v šikmém slunci jiskřící.
Hory jdou, květy jdou,
jaro blýská nad vodou —
bílé body, bílý bod.
Jara lesku, větru vání!
V slunci šikmém zapadání
za lodí se vrací loď:
bílý bod a bílý bod.
Tahle báseň a souvislosti s ní se mi vybavila právě dnes. A vím čím to je. Botami! Od jara o podzimu je téměř jedno, jaké boty mám na nohou. Zvlhnou-li mi, snadno je usuším – na slunci, u ohně či vytrvalou chůzí přímo na nohou. V zimě, jedinému neoblomnému ročnímu období, to neokecám. Ve špatných botách draze zaplatím.
Jarem (poupě puká, poupě puká …) počínaje, mám větší šanci na přežití i v mých starých, sešlapaných botách, které jsem v době jejich slávy protáhl za polárním kruhem i pod Matternhornem. Pořád ale drží pevně – jen už nemají takovou odolnost vůči vodě jako dříve. A protože „neopouštím staré věci pro nové„, pořád mají své čestné místo ve skříňce s ostatními botami.
A dnes tu opět máme jaro. Hurá! Za ty, kteří se mohou hýbat a bezstarostně se pohybovat po svých, dvojité hurá! Zatím pořád patřím mezi ty, kterým je dopřáno tohoto privilegia – pohybu po svých. Dnešek je příležitost k oslavě. Jak jinak oslavit jaro než vytažením starých, ale pořád ještě dobrých bot.
Poupě puká a zpoza žluté podzimní trávy naplno raší zelená travička. Je čas obnovit ohradu pro jehňata. Je čas obout sešlapané boty, které sice neobstojí několik dnů ve stále bílé čtyřtitisícové nadmořské výšce, ale v šestistech valašských metrech jsou pořád dost dobré.
Za chvíli budou skutečné svátky – Velikonoce. To je čas vzít „jahňata od mamy“ a vypustit je samostatně na pastvu. A moje staré boty jsou tou nejideánější obuví pro stavění ohrady, aby se ovce nezatoulaly do lesů. Mám své boty za ty roky vyšláplé jako žádné jiné. Měkce, pohodlně, jedinečně a naprosto dokonale. Už nikdy v životě nebudu mít takové boty. Boty, které toho se mnou tolik prošly, přes dvanáct let spolehlivě sloužily a i po svém zenitu ještě hezkých pár let poslouží.
Jsou to boty jak mají být. Jsou to fakt dobré boty. Vivat jaro, vivat mé sešlapané boty!