Tarsan na Hostýně

(Dazul) Dneska jsem si pospal, ale kolem sedmé jsem už na stavbě dával skelnou vatu do stropu a pak začal přišroubovávat sádrokartonové desky. Skelná vata je prevít, ať s ni děláš pomalu nebo rychle, v rukavicích nebo bez, stejně se ti za čas dostane skoro všude. A tak se mi osvědčila metoda, že vyskládám čtyřmetrové pásy do stropu vždy jen v jedné místnosti, pak sudnám mikinu i čepici, mikinu zapnu, aby se vata nedostala dovnitř a pořádně je mimo stavbu vypráším. Pak spočnu a vypráším je ještě jednou. Protože jsem zjistil, že i kdybych ochranný oděv prášil i potřetí, počtvrté, popáté … pořád z něj budou létat drobné kousíčky skelné vaty, po druhém prášení končím. S respirátorem pracovat neumím a tak makám samozřejmě bez něj. Podle toho, co létá při prášení mikiny, musím toho při práci se skelnou vatou spolykat pořádnou dávku. A tak není divu, že při vyklepávání mikyny kašlu jak tuberák. Nejlepší je to spláchnout – proto je spotřeba kofoly při této práci spíše nadměrná.

Před jedenáctou přijíždí strýc a bratrancem, jeho ženou a dvojčaty – jdou se podívat na čerstvé stádo baránků. Mají mezi nimi toho svého, který roste do podzimních klobás. A taky strýc přivezl korýtka, které přiděláme do přístřešku a budeme do nich sypat otruby pro jehňata.

Po našem „přírůstku“ už chápu proč teta jezdí tak často do Prahy pomáhat Viktorovi a Alči s jejich třemi dětmi. Situaci, kdy se pečuje současně o dvě nechodící mimina, si můžu odzkoušet až nyní a fakt to je (i z pohledu chlapa) občas dost náročné. Moje žena by si za každý samostatný výjezd (s jedním chodícím a dvěma nechodícíma děckama) zasloužila metál.

Dřevěná korýtka jsou skvěle udělané, řekl bych že až přepychově dobře. Jen si nejsem jistý, že to ti barani ocení … Znám rčení o perlách házených sviním, ale co se říká o ovcích v případě takových korýtek, to opravdu nevím.

Čtvrthodinku po poledni už jsem osprchovaný (ta skelná vata by byla úžasným mučícím nástrojem – a to mne čeká ještě šest místností) a vyrážím se protáhnout kolmo na Hostýn. Je to po hřebeni kolem 20 km a docela rád bych tam byl do 14:00, kdy by se měl u památníčku R.Plajnera konat vzpomínkový akt, který tam už víc než čtvrtstoletí pořádají Holešovští skauti. No, nevím, jestli to za cca 90 minut zvládnu – je to přece jen občas do pořádného kopce ….

S údivem zjišťuju, že od Bludného skoro až na Troják je fungl nová asfaltka. Šlape se mi o poznání lépe.Nevýhodnou je, že tu bude díky opravené cestě, ještě víc lidí než dnes. Doufám, že jim bude stačit, když dojedou pohodlně až k nové rozhledně u kóty Maruška (664 m.n.m.) a dál už se jim nebude chtít …

Počasí je ukázkové a láká k odpočinku. Je teplo a slunečno. Mohl bych se svalit do trávy nebo na jehličí téměř kdekoliv a byl bych v pohodlí a suchu. Ale já raději testuju svoji vůli a odolávám – až na Tesák. Tam už aspoň na malou chvíli zastavit musím, protože by mi jinak asi praskl močový měchýř.

Sluneční paprsky pronikají jehličnatým i smíšeným lesem a tvoří na stezce ostrou hranici mezi ozářeným prostorem a stínem. Při poměrně svižné jízdě z kopce i po rovině to je místy až nepříjemné. Moje oči reagují evidentně zmateně. Ale protože má asi každý z nás v sobě naprogramovaný nějaký mód, který umožňuje podvědomě bleskurychle vyhodnocovat situaci i v takovýchto okamžicích, a také i tu, která velmi pravděpodobně nastane během další chvilky, jedu docela odvážně. Možná i hodně odvážně, vzhledem k tomu, že jedu bez helmy. V hlavě mi rezonuje oblíbená hláška mého přítele Jiřího „Kdo nepadá, jezdí hluboko pod své možnosti“. Nepadám a tedy vím, že mám ještě rezervy.

Podle průběžných propočtů, které kontroluju za jízdy pohledem na hodiny v mobilu, bych mohl na Hostýn dorazit s rezervou cca 10 minut před vzpomínkovým shromážděním. A tak mi vůbec nevadí, když kousek za Holým vrchem, cca 5-6 km před Hostýnem, odbočuju vlevo namísto vpravo. Neklesám ale stoupám. Zato stezka se mění z kamené na travnatou a místo tunelu v bukovém lese, mám nad sebou otevřené nebe lemované hustým smrčím. No co, směr mám zhruba stejný, tak to zkusím jinudy. Nejpozději na Skalném se musím dostat zpátky na zelenou či modrou turistickou značku. Natolik svým zkušenostem a intuici věřím. A tak šlapu svým standardním tempem, které je něco mezi mírně zvýšenou a pohodovou rychlostí. Takhle to vydržím určitě pár hodin. A kdyby bylo zle, můžu okamžitě ještě přidat – ale takové tempo bych pak vydržel stěží jen půlhodinu.

Před sebou občas mezi smrčky vidím kopuli chrámu na Hostýně. Matně mi bleskne hlavou jak mne tam babička brávala a já se těšíval na cukrový růženec, který mi vždycky kupovala. Co to je růženec jsem tehdy samozřejmě netušil, ale vždycky jsem tu sladkost barbarsky sežral. Ani nevím, jetli se dá na Hostýně ještě koupit.

Tak – teď se z obzoru po kterém jedu, cesta stáčí prudce doprava a ještě prudčeji dolů. Brutální kamený sjezd. Po velmi dlouhé době mne napadá, že by (vyjímečně, jen pro tento případ) nebylo špatné mít helmu. Ale jezdím pod své možnosti, takže je sjezd bez pádu.

Na Hostýn přijíždím skutečně s desetiminutovým předstihem. Kolem Jurkovičovy Křížové cesty mířím směrem k rozhledně – tam je památník Táty Plajnera, kde se zřejmě bude konat vzpomínka na něj.

„Památník Rudolfa Plajnera tvoří kamenný obelisk, na němž je umístěna bronzová deska s reliéfním portrétem a znakem skautingu, a kamenná deska s nápisem. Byl odhalen 19. května 2001 u příležitosti 100. výročí narození Rudolfa Plajnera za účasti Jana Píska – vůdce Svojsíkova oddílu, Oldřicha Plajnera – syna, Stanislava Štěpána – zakladatele Memoriálu RP a zástupců města Holešova. Návrh památníku provedl Stanislav Štěpán a kamenické práce Alois Reimer. Plaketu s portrétem navrhl Vladimír Pechar a byla odlita v Brodku u Přerova.

Rudolf Plajner (1901-1987), učitel a náčelník Junáka, se podílel na protinacistickém odboji. V březnu 1949 mu bylo zakázáno věnovat se mimoškolní výchově mládeže a 3. června 1949, právě v době maturit, byl zatčen, obviněn z rozvracení republiky a krátce vězněn v Uherském Hradišti. Po propuštění byl nadále komunistickým režimem perzekvován v souvislosti s jeho činností pro český skauting. Na jeho památku se již od roku 1990 koná Memoriál Rudolfa Plajnera pořádaný Skautským střediskem Holešov.“

Na památníku je z druhé strany napsáno: „RNDR. RUDOLF PLAJNER / SE NARODIL 5.4.1901 V PROSTĚJOVĚ. / V LETECH 1929 AŽ 1959 BYDLEL A VYUČOVAL NA REÁLNÉM / GYMNÁZIU V HOLEŠOVĚ. / V ROCE 1939 BYL JMENOVÁN NÁČELNÍKEM JUNÁKA. NA / TUTO FUNKCI BYL POTVRZEN III. SNĚMEM V ROCE 1968 A / V TÉTO FUNKCI BYL UZNÁVÁN AŽ DO KONCE JEHO ŽIVOTA. / V BOJI ZA OSVOBOZENÍ REPUBLIKY OD NĚMECKÉ OKUPACE / ZA II. SVĚT. VÁLKY DOSTAL OD PREZIDENTA REPUBLIKY / DR. E. BENEŠE ČESKOSLOVENSKÝ VÁLEČNÝ KŘÍŽ. / V DOBĚ KOMUNISTICKÉHO REŽIMU BYL PERSEKUOVÁN, / VČETNĚ PŘÍSLUŠNÍKŮ JEHO RODINY. ZA TUTO DOBU / OBDRŽEL MNOHO STÁTNÍCH A SKAUTSKÝCH VYZNAMENÁNÍ / ZA SVOU OBĚTAVOU PRÁCI PRO SKAUTSKÉ HNUTÍ / A TO VČETNĚ ŘÁDU STŘÍBRNÉHO VLKA. / ZÁVĚR SVÉHO ŽIVOTA TRÁVIL V LUKÁCH POD MEDNÍKEM, / KDE NAPSAL ŘADU KNIH A RUKOPISŮ Z HISTORIE A ŽIVOTA / JUNÁCKÉHO HNUTÍ V NAŠICH ZEMÍCH. ZEMŘEL 23.6.1987. / SKAUTI HOLEŠOV //“

Těsně před slavnostním ceremoniálem se potkávám s Aleškem (synem mého oddílového vůdce), který se chystá podniknout cestu na skautské Jamboree v Japonsku starým automobilem ŠKODA. Odskočil si z Holandska, kde právě studuje, na očkování před dalekou cestou. V pondělí jede zase zpět, ale na Plajnerův memoriál si to odšlapal  z Holešova na kole. Jsem neskutečně rád, že tu potkávám spřízněnou duši. Držím jemu i jeho parťákovi palce, aby cesta na Jamboree proběhla přiměřeně dramaticky, ale úspěšně. A úplně maličko jim závidím :-)

Ač tuším mezi účastníky vzpomínkové akce spoustu známých (Amphora, Dráp, Kšanďák, Noe, …) neobtěžuju je po akci rušit pozdravem – jedu se místo toho nadlábnout. Musím na kole zvládnout ještě cestu domů :-) Grilovanou klobásu pojídám a půlitr vychlazené kofoly popíjím u nejvýše položeného stánku, s výhledem na poutní chrám.

Vychutnávám si nezbytné kalorie a mé ucho přerývavě hladí tóny příjemné muziky, která se line od té prapodivné nové stavby atypického tvaru. Slovům moc dobře nerozumím, ale to v případě hudby není vůbec třeba. Až dojím a dopiju, odskočím si na WC a pak hned půjdu nahoru, odkud jsou slyšet tyhle skvělé tóny. Právě zpívá úžasný sbor chytlavě „Jeruzaléme …“

Áááá – tady to je. Teď si můžu si prohlédnout půlkruhovou stavbu působící dojmem dřevěné konsrukce. Avantgarda říznutá klasikou. V tomhle je síla církve – tvořit nadčasové věci. Nesměle se blížím k pódiu, obcházeje stovku lidí sedících na lavičkách před „pódiem“. Našlapuju opatrně, nechci rušit a působit jako nejapný vetřelec.Ale ta muzika je fakt dobrá. Vnímám slova a překvapeně se rychle orientuju – Šavel – svatý Pavel, můj jmenovec a oblíbený citát „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval.“ Tohle bude asi nějaká zpěvohra o apoštolovi, který se nikdy fyzicky s Ježíšem nesetkal.

Co? Tarsan? Tady? V tomle vystoupení? Rozuměl jsem dobře? Rozuměl. Opět na jevišti zazní „… tenhle Tarsan …“. Jsem trochu zmatený, protože podle kostýmů učinkujících i dialogu o přijetí do školy slavného rabína Gamaliela mi to i přes mojí chabou znalost Bible moc neštýmuje :-( Buďto si ti mládežníci dělají nějakou prču a nebo tam vystupuje spolek mentálně postižených.

Mentálně postižený jsem já. Bohužel. Trvá mi nadprůměrně dlouho než mi dojde, že TARSAN a poutník z tureckého TARSU je slovní hříčkou. Čeština je skvělá! A autor muzikálu, který právě sleduju, má moji poklonu a obdiv. Až to skončí, musím na mobilu zjistit, kdo to komponoval a napsal libreto.

Zatím ale poslouchám jak Pavel při cestě do Damašku oslepne, znovu nabude zrak a obrátí se ….. Učinkující zpívají evidentně naživo. Kde je ale živá muzika? Tohle přece nemůže zvládat sebelepší zvukař. Obcházím „pódium“ zezadu a pátrám po kapele. Podle nástrojů, které slyším, tipuju na minimálně 4 hudebníky. Ti musí být někde vidět!

Už vidím klávesistu! Ze své původní pozice jsem jej nemohl spatřit, ale teď už jej vidím. Hmmm – elektrické klávesy, takže to bude nasamplované … Ále – kousek vedle je druhý muzikant – s elektrickou kytarou. Právě hraje bustrový spodek a fakt to je naživo! Kde jsou další? Ať čumím jak čumím, nikoho dalšího z muzikantů nevidím. Teď ale bere klávesista do ruky elektroakustickou kytaru a procítěně hraje na můj vkus relativně složitější vybrnkávačku. A sbor s ním souzní. Ufff! Fakt dobré! Tak tohle si poslechnu až do konce. Nemusím být odborník, abych poznal, že na hereckých výkonech učinkujících je vidět, že se jedná o amatéry, ale jsou to minimálně hodně dobří amatéři. Hlavnímu představiteli ke konci toho Šavla fakt skoro věřím.

Na amatéry je tenhle muzikál minimálně nadstandardní záležitostí. Soudě alespoň z CDček špičkových muzikálů, která jsem měl možnost slyšet. Hodně dobré písničky (mimo tuctových koncovek), citlivě kořeněné „humornými“ scénami  – třebas tou, kdy při kamenování Šavla vhodí učinkující (papírové) kameny do překvapeného obecenstva. Nebo replika římského vojáka, který volá Pavla k popravě, že má pro něj čerstvě uřezaný špalek a jak římská armáda odvádí kvalitní služby.

Při poslední scéně jsou učinkující převlečeni z biblických hávů do „moderní“ černé. Uvědomuju si, že moje oddílové tričko je černé a outdorové gatě taky. Na první pohled bych mezi ně na jevišti asi zapadl. A mohl bych zpívat sbor … :-)

Tleskám spolu s ostatníma ve stoje. Není to žádná zdvořilost, ale faktické uznání amatéra 6.třídy (výš se ani s největším optimismem nedokážu klasifikovat), těmhle téměř profíkům. Naživo, tak jak to zahráli a zazpívali, to zasluhuje minimálně obdiv!

Zamačávám slzu a na mobilu vyťukávám: TARSAN. Autorem muzikálu je redaktor RADIA PROGLAS Luděk Strašák, který byl také jedním ze dvou živých muzikantů (klávesy a akustická katara). A taky je „na internetu“ několik krátkých ukázek z představení v „kamenném“ prostředí.

Tak tohle byl od Žídkovských bohyní ve Zlínském divadle, první opravdu silný kulturní zážitek. Neplánovaný, ale o to lepší. Po tomhle už nemá smysl se courat po Hostýně. Sedám na kolo a vyrážím směr Tesák, Troják, Bludný, Kateřinice.

Zastávku dělám u Obřan – u dřevěné sochy Portáše. Cítím, že je správný čas na to si lehnout do stínu, nechat doznívat muzikál naživo a třeba si i chvilku schrupnout. Uvědomuju si, že tohle byl můj úplně první živý muzikál ….

Od Portáša to je do kopce. A já jsem odpočinkem evidentně zlenivěl. V půli kopce mi zadní kolo prokluzuje a tak slézám a pokračuju pěšky. Hmm – žádná sláva – normálně to vyjíždím v sedle. S námahou, ale v sedle.

Jsem doma. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval :-)