V březnu 2017 představil stejný tým dokument SKAUTI BEZ LILIE – film uvedla letos i ČT.
(Dazul) I na našem vsetínském středisku se promítal nový dokumentární film HLEDÁNÍ LILIE. Rozhodnutí o zapojení se do premiéry (film se promítal najednou na 70 místech v republice) přišlo trošku později a na lokální propagaci nebyl čas. Ale i tak se ve velké klubovně vsetínského SKAUTSKÉHO DOMU sešla dvacítka zájemců.
Film samotný mne potěšil. Je cenným záznamem doby, kdy se JUNÁK po své třetí obnově otrkával, vzpamatovával ze své naivity, vyhraňoval, vedl „vnitřní bratrovražedné“ boje, klesal i stoupal, odrazoval ty slabší ve víře, učil se naslouchat i oponovat, formoval se do dnešní sebevědomé podoby. Do hodinové stopáže nelze vtěsnat vše, co by bylo vhodné srozumitelně zachytit, ale s odstupem těch tří desítek let mám pocit, že se tvůrcům podařilo vyhmátnout to nejpodstatnější. Osobně mám sice dojem (především ze závěru filmu), že na finální verzi dokumentu je trochu poznat „horká jehla“, ale to nic nemění na radosti, že HLEDÁNÍ LILIE vznikl.
Asi nejsilnějším momentem z filmu pro mne je (19:24 min), když skvělý rétor Václav (jeden z mých dvou guru) říká na adresu mladých vůdců oddílů:
„Ústředí a všechy tyto instituce sice existovat snad musí nebo mohou, ale nejsou rozhodující. Pro hnutí jste rozhodující vy. A co vy se naučíte a co vy vložíte do dětí, to s dětma ještě bude čtyřicet-padesát let. To myslím je rozhodující. …“
Film vznikl i díky finanční podpoře konkrétních lidí (viz závěrečné titulky) – s několika desítkami z nich jsem se osobně potkal (svět je malý), považuji je za velmi spřízněné duše. Vesměs skauti. Za nic neříkajícími jmény jsou schovaní státní zástupci, spisovatelé, matky dočasně v domácnosti, lékaři, inženýři, ekonomové, pojišťováci, právníci, vykoškolští pedagogové, poslanci, dobří řemeslníci, pracovníci v sociálních službách, … – jednoznačně skvělá společnost. Bez vyjímky všechny bych rád nechal přespat u nás doma : -)
Veliký dík Denindě, vůdkyni vsetínského střediska, za přípravu a zajištění téhle milé akce. Je to sice trochu nevděčná práce, ale rozhodně měla smysl!
Předpokládám, že podobě jako film SKAUTI BEZ LILIE (1.díl), bude i HLEDÁNÍ LILIE (2.díl) dostupný na internetu. Pro ostatní nedočkavce z našich řad – můžete jej shlédnout i u nás doma : -)
A takto probíhala ve stejný čas premiéra filmu v Praze:
Doplněno 23.2.2020 – od dnešního dne je HLEDÁNÍ LILIE volně přístupné:
Pajtášovy fotečky z premiéry filmu na Vsetíně:
[ngg src=“galleries“ ids=“130″ display=“basic_thumbnail“]
]]>
(Dazul) Letos už po devatenácté :-) Možná jsme takto jeli i víckrát, ale těch 19. ročníků je nějakým způsobem prokazatelně zachycených. Tradice má pro nás vysokou hodnotu a stojí nám za to ji dodržovat :-)
Ač může z doprovodných fotografií vyznít, že se na téhle akci bavili hlavně tatínkové při adrenalinově ochuceném splouvání ledově studené Belé, opak je pravdou. A při tom garance nevšedních zážitků byla i letos beze zbytku dodržena pro všech 17 účastníků (8 dospělých a 9 dětí).
Je zbytečné popisovat detaily, takže jen stručně: v pátek přesun do Červeného Kláštora na Slovensko-Polské hranici a seznámení s Vítkem a jeho třemi princeznami (jeli až z Prahy). Ty noci v kempech už nejsou to co bývaly – byly kdy, kdy se bušilo do kytar i za svítání a nikomu to v kempu nevadilo. Ale „jak jsme v té unii“, tak kolem třetí ráno chodí angličani i poláci s požadavkem, aby se už nezpívalo (asi proto, že zpíváme výlučně česky a slovensky). „Jsem věděl proč jsem nehlasoval pro vstup do té unie“.
V sobotu splouváme Dunajec. Užíváme si to – pltě necháváme daleko před námi. Pohodová pohraniční řeka mezi majestátnými skalami okouzlila všechny, kteří ji splouvali prvně. Navzdory předpovědím bylo úžasně slunečno a tak byla plavba pohoda i pro naše dva rafty a jednu baraku.
Místo opakování splutí stejného úseku, jsme se rozhodli pro přesun k Belé a Váhu. Šest dospěláků a skorodospěláků vyrazilo splouvat zamlženou Belou a zbytek splouvat Váh. Sraz byl dohodnut v kempu Borová Sihoť. Splouvání Belé se neslo v mírně adrenalinovém duchu – např. mlha nad vodou bránila výhledu na překážky. Koneckonců – fotky poví více : -) Tomášova hláška dne: „To nedopadne dobře! To nedopadne dobře! To bude bolet! …“
Neděle se nesla v líně pohodovém balení i splouvání Váhu v úseku Vrůtky – Strečno. A taky očekávané vodní bitvy, která skončila jako vždy bez vítěze.
Letošní ročník byl klasicky pohodový, se skvělým počasím a úžasnou partou, která si sedla.
Ještě nesetříhané video a pár fotek:
https://youtu.be/F8EPDaNBViU
[ngg_images source=“galleries“ container_ids=“94″ display_type=“photocrati-nextgen_basic_thumbnails“ override_thumbnail_settings=“0″ thumbnail_width=“120″ thumbnail_height=“90″ thumbnail_crop=“1″ images_per_page=“115″ number_of_columns=“5″ ajax_pagination=“0″ show_all_in_lightbox=“0″ use_imagebrowser_effect=“0″ show_slideshow_link=“1″ slideshow_link_text=“[Show as slideshow]“ order_by=“sortorder“ order_direction=“ASC“ returns=“included“ maximum_entity_count=“500″]
]]>
spíš potlačuju slzy. Dobrovolně podstupuju sebetrýznění v podobě sledování starých oddílových videí. Sleduju sama sebe na dvacet let starých záběrech a ač je to vlastně nesmysl, tak sama sobě závidím. Závidím si, i když vím, že všechno, co jsem tehdy prožívala, je pořád moje a stále mě to ovlivňuje. To malé copaté jsem pořád já, ale jaksi hrozně vzdálená. Nebýt těch záběrů, na většinu okamžiků bych si vůbec nevzpomněla. Je to jako minulý život. Ale přece jen to všechno v sobě mám. Podzimní slunce a vrčící dřívka na Dynčáku. Ráno na Lietavě. Bolavé nohy na Choči. Noční zima na Fatře. Planina a její zvláštní ticho. Bobování na Bařince. A všichni moji kamarádi. Moje malá ruka ve velké Radkově. Sabina, jejíž jemné ruce poznám i když v nich drží sekyru. Dazul drnkající na kytaru ještě ve spacáku. Zamyšlená, klidná Kecčina síla. Neposedný velký kluk Peťa. Barča – mírná a podporující. Jančino chápavé objetí. Mirisovo věčné škádlení. Fantovy stále stejně zářící oči. Milovaný Jeňa v kanadách a plandajících kalhotách. Chtěla bych mu skočit kolem krku a říct…
Kdybych měla svým dětem něco přát (kromě pevného zdraví), přála bych jim, aby se jednou také mohly dívat samy na sebe a závidět si. A aby mohly stejně jako já říct: Miluji svoji minulost.
Stránka se začíná pomalu plnit odkazy a půjde-li vše podle plánu, bude do konce roku 2018 zaplněna odkazy na více než 500 (?) sestříhaných i nesestříhaných videí z akcí, které se od roku 1997 podařilo zaznamenat. Cca 150 videí je zpřístupněno už nyní.
Můžeš si tak vybraný „historický“ videozáznam pustit třeba na svém chytrém mobilu, tabletu, počítači či chytré televizi – kdykoliv a kdekoliv. Stačí jen kliknout na řádek s datem a názvem akce :-)
]]>