Přijíždím v pátek až ve 21:00, po celodenní patnáctihodinové práci při pokládce zámkové dlažby do suchého betonu. Znaven, ale rozradostněn setkáním. Třeba Ferdu jsem neviděl snad dva roky.

Šneci se sprchují v táborové sprše, ale podle útržků rozhovoru ze tmy, jim došla voda a tak za občasného svitu čelovek vytahují v kýblu do výšky 4 metrů pár set litrů vody, aby je nalili do velkého plechového sudu ze kterého samospádem stéká do kotle pod kterým se už topí. Pokud by se obešli bez teplé vody, mohli se umýt jako každý táborový den v potoce. Ale co si budeme vyprávět – v teplé vodě jde zalezlá špína dolů spolehlivěji. Mám pocit, že Šneky plnění sudu s vodou docela baví, protože tím tráví minimálně hodinu.    

Dnes v noci to vypadá na solidní déšť, proto neroztahuju hamaku, ale půjčuju si rozkládací lehátko určené pro „hlídacího psa“. Umisťuju jej do otevřené jídelny, abych měl i v leže co největší přehled o tom, co se na tábořišti děje. „Hlídací pes“ je na našich táborech specialita, kterou jsem zavedl ještě ve „čtverce“ – Lvíčatech a po založení ŠESTKY jsme ji přebrali. Před třiceti lety byly na táborech poměrně populární noční přepady táborů spřátelených oddílů, při kterých se kradly vlajky či symboly práce. Oddíl, který dokázal přelstít noční hlídku a z cizího tábora vlajku ukořistit ji pak blahosklonně zpět vyměňoval třeba za štangli uheráku. Protože jsem tehdy byl jen pár let po vojně a jakési návyky si přinesl do civilu, zavedli jsme na táborech „hlídacího psa“. To byl vždy někdo starší z vedení oddílu či fyzicky dostatečně schopný rover, který spal oblečený se zavázanými botami zpravidla v táborové kuchyni a byl připraven při probuzení hlídkou okamžitě vyběhnout za přepadníky. Ostatní, kteří vylézali rozespalí ze stanů zaujali předem připravenou obrannou pozici kolem tábora a stíhací družstvo těch nejrychlejších pak vyráželo za zvukem píšťalky, kterou měl u sebe „hlídací pes“. Fakt je ten, že se nikdy nepodařilo náš tábor úspěšně přepadnout. Podstatná část nebo i všichni přepadníci byli vždy pochytáni, svázáni a v táboře pak adekvátně ztrestáni – bláto, popel, voda, kopřivy, …   

Ještě dlouho před budíčkem, ale stále za šera, vnímám pobíhající postavu po tábořišti. Na první pohled se mi zdá, že se snaží „zvednout“ kite či malý paraglide, ale na druhý pohled už poznávám podivně zamotaný igelit. Pochopil jsem, že se místní vtipálci snažili strečkou omotat vůdcovský stan a při budíčku se bavit překvapeným obyvatelům, kteří nemohou ze stanu vylézt.

Sobotní ráno je zatím sice bez sluníčka, ale s pohodovou teplotou. Každodenní ranní sled činností běží v poklidném tempu – budíček, rozcvička, ranní hygiena a vanaři, snídaně, …. Než je vydán povel k rannímu nástupu a vztyčení státní vlajky, vlčata neustále okupují hamaky rozvěšené mezi jídelnou a kolárkou.

Na táboře už je týden Klíště se svými dcerami (předškolačkami) a je vidět, že se na holky to má pozitivní vliv. Klíště už mi hlásí, že po té, co si její prvorozená vyzkoušela sekání sekerou, nechce na Vánoce panenku Barbie, ale „raději fiskasku“ : -)  Klíště má s sebou skautský kroj a dle oddílové tradice stojí na nástupu v řadě mezi vedením oddílu. Kačka a Terka kroj sice nemají, ale nemohou si nechat ujít příležitost, aby se na nástupu hrdě postavily po boku Klíštěte.

Dneska je 13. července! Jsem rád, že nezapomněli. Dnes mimořádně vztyčuje státní vlajku ti nejstarší – Fanta, Denny, Klíště, Pazzič. Nezpívá se a vlajka se vytahuje jen do půli stožáru. Na památku Spídyho, který 13.7.2004 zemřel při záchraně lidských životů. Dnes by mu bylo 33. Byl rádcem Šneků a jeho družinou si prošel i Fanta a Pazzič. Fanta jako vůdce oddílu velmi krátce a bez zbytečného patosu oznamuje těm překvapeným táborníkům proč je dnes vlajka na půl žerdi. Ač nechci, hlavou živě probleskují momentky a pocity když mi tehdy vzlykající Miris oznamoval, že Spídy je mrtvý, z kopání hrobu, z předčasně ukončeného tábora, ze Spídyho ležícího v rakvi ve skautském kroji, z večerky znějící při spouštění do hrobu …

Dnes je návštěvní den a tak ihned po rozchodu prochází rojnice pomalu napříč celým tábořištěm a vysbírává nenápadné klacíky, odřezky či papírky. Než dorazí rodiče, musí být louka bez jediného „odpadku“.

Po časně ranním nezdařeném pokusu o zabalení podsadového stanu do stahovací fólie se vtipálkům vydařil jiný kousek. Mezi auty zaparkovanými za táborem je to modré, které patří Ditě, dokonale omotáno strečkou. Doufám, že na to řidička přijde dřív než bude chtít odjet, protože jestliže ke svému vozu přiběhne za deště, oddílové vtipálky prokleje do šestého kolena.

K tradičním táborovým rituálům patří „dražba“, kdy se draží zapomenuté části oděvů a tábornického vybavení. Přihazují se dřepy. Nešťastník, který chce získat zpět své tričko neustále přihazuje další a další dřepy, kterými musí trumfnout nabídky trochu škodolibých kamarádů. Padesát dřepů je dobrá cena : -) Ti mladší si mohou více dřepů rozložit na části po celé dopoledne. Triko, které Verča právě draží má správnou velikost, když se k němu nikdo nepřihlásí, klidně jej můžu nosit i já – a tak přihazuju. Ve finále se přebíjím s Martinem, kterému triko evidentně patří. Teď ještě odhadnout ten okamžik, kdy přestat, protože se ni nechce dřepovat do sta (nebo klikovat do padesáti). Přestávám u 75 dřepů a Martin na mne vrhá nehezké pohledy. Škádlím jej, že jsem byl původně ochotný jít do 150, ale při pohledu na něj jsem se slitoval : -)

Přijíždějí rodiče od Mimi, Dejva, Jirky, Lišky, Pepy, Bebi, Káti, Bojovníka, Matyáše, Myši, Tadeáše, Maxe, Marti, Marca Pola, Mimoně, Bebe, … Odvažejí si z tábora své ratolesti na krátké či větší rodinné výlety. Ostatní mají v táboře volnější program. Do toho začíná hustěji pršet. Já využívám čas a vyrážím na obhlídku pozemku, který Ještěr nedávno koupil pro ústředí Junáka – rád by znal jeho aktuální stav, než si jej některý z oddílů vybere jako tábořiště. Přístupnost pozemku není ideální, svým terénním vozem jedu po polních i lesních cestách, místy i po poli, než se mi podaří dostat na jeho zarostlý okraj. Venku stále leje jako z konve a tak ani nevystupuju z Land Roveru, ale fotím a točím pozemek otevřeným oknem při objíždění jeho hranice.

Daří se mi omylem otevřít zadní okno a protože se něco na mém téměř veteránu porouchalo, nejde zavřít. Nefunguje elektrické zavírání ani ruční přetláčení. Rozhoduju se tedy vyrazit zpět k táboru, abych okno alespoň zakryl celtou. Na tábořišti potkávám Ferdu, který se živí jako opravář aut a tak jen okamžitě zneužívám, aby mi nějak pomohl okno zavřít. Identifikuje závadu jako poruchu pohonu ovládání oken a dveře rozebírá, aby odšrouboval nějaký šroubek, okno zavřel a proti otevření zaklínoval šroubovákem. Ochotně dveře skládá zpět a doporučuje mi, abych si vyřezal klínky ze dřeva a okno zafixoval důkladně. Činím dle jeho pokynů a jsem klidnější, že nebudu mít auto plné vody.

Pršet nepřestává a tak vyrážím vozem na druhý průzkum. Zajímá mne ta chata v kopci za kolejemi, jejíž střechu vidím, když jdu směrem ke štole Woodboys. Blížím se k ní po polních cestách a poslední kilometr jedu souběžně s kolejemi. Žádné místo nevypadá na to, že bych mohl koleje přejet na druhou stranu a pokračovat k vrcholu. Ale protože se na druhou stranu musí nějak traktory dostávat, vytrvávám a polní přejezd nacházím. Průzkum vrcholu nepřinesl očekávaný výsledek a tak se přesouvám o kilometr dál. Tam střechu konečně vidím, ale autem se k ní určitě nedostanu – přes zarostlou cestu vidím třeba padlý strom. Beru z auta celtu, přehazuji ji přes sebe a vyrážím deštěm a vysokou promáčenou trávou směrem k vrcholu. Po pěti minutách už se ani nepokouším našlapovat opatrně, abych si nezamáčel boty. Mám je dokonale mokré. O to se mi šlape svobodněji. 

Tak ta střecha, která mi ze vzdálenosti jednoho kilometru připadala jako břidlicová, vůbec z břidlice není – je to zrezlý plech. A není to žádná trampská chata, ale seník pro vysokou zvěř. No co, aspoň jsem se prošel. Na konci každé objevitelské cesty přece nemůže být Amerika : -(  

Po druhé hodině odpoledne vyrážím z Žabákem, kterému rodiče na návštěvu nedorazí, na Slezskou Hartu plachtit na střediskovém vaurienu. Žabák na takové plachetničce ještě nikdy neseděl a tak se cestou na přehradu na leccos vyptává a já mu na vše poctivě odpovídám.

Přesto, že ještě před hodinkou lilo na našem táboře jako z konve, tady u přehrady svítí sluníčko a lidi se koupou. Vítr je „příhodný a stálý“, neztrácíme tedy ani minutku a před spuštěním plachetničky na vodu vylíváme z paluby několik centimetrů napršené vody, zbytky vysušuje Žabák houbou. Vytahujeme hlavní plachtu i kosatku, Žabák sedá k přídi, já vauriena odrážím na hloubku, naskakuju, Žabák nasouvá kýl a já kormidlo. Natáčím loď směrem na přístav v Leskovci nad Moravicí, Žabák přitahuje kosatku, já hlavní plachtu a oba si vychutnáváme ten okamžik, kdy loď nabírá rychlost. Protože je vítr tak akorát, naklápím vauriena co to jde a vysvětluju Žabákovi, že dokud voda nebude šplouchat přes nakloněný pravobok, může být klidný. Pokud chce vidět jakou ještě máme v náklonu rezervu, může se mrknout na kýl – dokud je jeho konec pořád aspoň centimetr ve vodě, jsme v pohodě a nepřevrátíme se.

Žabák je svižným tempem i náklonem docela překvapený a komentuje to velmi stručnými větami typu „jedeme docela rychle“, „to je hodně nakloněné“, „neměl bych si přesednout na druhou stranu?“, … Vracím loď z náklonu do normální polohy a Žabák sedá ke kormidlu. Nejdřív zkouší reakci lodi na krátké otáčení kormidla, pak se snaží plout co nejrovněji. Není to tak snadné jako to vypadá : -) Když už ví jak má s kormidlem zacházet, dávám mu do levé ruky modré lano od hlavní plachty, aby si zkusil jak se loď chová, když lano a hlavní plachtu přitáhne a jak když jej povolí. Okamžitě poznává, že mimo kormidla může naklopení lodi ovlivnit i natočením hlavní plachty. Žabák je velmi učenlivý. Další kilometr kormidluje a ovládá hlavní plachtu zcela samostatně. Já jen 2x přitahuju kosatku, točím a fotím, aby měl můj plavčík vzpomínku na své první opravdové ovládání plachetnice se vším všudy. 

Když na severu temní obloha a je evidentní, že se na nás žene bouřka, jsme právě v zálivu u historické vápenky. Po cca hodince přebírám řízení lodi, děláme obrat a míříme co nejrychleji k přístavu u tábora ostravské Eskadry. Vypadá to, že nebudeme muset ani přehazovat plachtu, osa stěžeň-příď protíná místo pro naše kotvení naprosto přesně. Máme docela štěstí. Mrzelo by mne, kdyby měl Žabák super zážitek pokažený blesky a lijavcem uprostřed přehrady. Déšť nás zastihuje až když smotáváme plachty a ukládáme vesty na palubu. Tomu říkám klika.

Cestou na tábor ŠESTKY se stavujeme u přehrady Kružberk, podívat se dolů k břehu. Nádhera. Poloostrov na protějším břehu vypadá úžasně romanticky. Tady by se tábořilo! A plachtilo. Škoda, že se tady nesmí ani koupat : -(     

Na táboře se hraje ringo. Běhá tam i Pazzič, který se evidentně snaží rozpohybovat utržený sval na kotníku, protože za pár měsíců vyráží na motorce z Kolumbie přes Ekvádor do Peru. Nějaký kotník přece nemůže překazit sedm tisíc kilometrů dobrodružství : -)

V táborové kuchyni je výstavka dovezených buchet – oči z toho přecházejí a jazyk neustále slintá. Kdo má hlad, může ochutnat cokoliv. Buchty budou na večeři a zaručeně vystačí pro celý tábor i na zítřejší snídani.

Po večerním nástupu se chystá mezidružinové divadelní představení – každá družina dostala přiděleno několik slov, které musí zakomponovat do cca pětiminutového příběhu, který sami vymyslí a sehrají. Světlušky a vlčata sedí kolem dýmajícího ohniště ve kterém se budou nahřívat kameny pro indiánskou potní chýši a společně vymýšlejí svůj příběh. Šneci se pohybují pořád kolem sušáku na spacáky a situují svůj příběh patrně zde. Z nacvičování zaznívají občasné neartikulované výkřiky, několikrát zaslechnu výraz „smažko“. Hmm – to bude asi výživné vystoupení. Blešky jsou zašité v hangáru a secvičují svůj výstup tam. Žaby se pohybují někde mezi nimi.

V mezičase jde Kečíbuz a Rex sundat pár soušek do lesa. Jdu jim pomoc s odnášením a přidává se i Fanta. Kečíbuz po prázdninách nastupuje do učení na tesaře, takže s oddílovou motorovou pilou se ohání docela dobře. Fanta mu ukazuje, který uschlý smrk má sundat a protože to Kečíbuz ještě nikdy nedělal, vysvětluje mu, kde má kmen položit, kde zařezat klín, jak vysoko dělat řez na protější straně atd. Dřeva na potní chýši bude dostatek. Hoši nařezané polena ještě štípou na půlky, aby lépe hořela.

Jednotlivé výstupy všech družin točím celé – proto má nesetříhané video z tohoto víkendu hodinu. Některé herecké výstupy – třeba Raptor – aspirují minimálně na Oskara. U Žab mne zaujala hláška „jak jsme spolu leštili kůži na střední“. Ptám se Myši, zda by mi onu hlášku mohla přeložit do češtiny. Odpovídá mi se smíchem: „Dazule, to nechceš vědět“. Tak nevím.

Vystoupení končí za tmy, takže vanaři, čištění chrupu a ti, kteří jdou do potní chýše jdou k ohništi. První jsou ogaři – nevěřil bych, že se nás do tak malého ini-tipi vleze sedm. Vleze! Kotlí Fanta a tak vylézám už v druhém sledu. V tůňce je zvýšená hladina, protože ogaři Budišovku přehradili, takže vody je zde nad kolena. Rochním se jak tuleň a po usušení u ohně si jdu lehnut do své hamaky. Cestou fotím týpko nádherně osvětlené ohněm a měsíc, který je skoro v úplňku. To bude parádní fotka. 

V jídelně dlouze debatí Myš s Lilou a Marťou. Zalezlý ve spacáku ještě poslouchám hlasy od ohniště i šplouchání, když do tůňky skáčou cérky, ale to už jen matně – usínám poměrně rychle.

Nedělní ráno mi kalí Myš, která bezostyšně tvrdí, že jsem v noci chrápal. Že ji huba nebolí. V životě jsem se chrápat neslyšel. Jen jednou jsem se slyšel, ale to jsem vrněl jako kotě – a to je něco jiného než chrápání. Zvažuju, že Myš zažaluju pro pomluvu.

V neděli se stává později a není rozcvička. Ráno je trošku tišší než jindy. Procházím se kolem tábora a občas mobilem blejsknu nějakou momentku – potní chýši s totemem v pozadí, táborový kruh s totemem, osamělého VIP vanaře v tůňce se stany za ním, …   

Když se vracím do tábora, stojí už řada na snídani. Čaj a buchty od rodičů. Mňam! A ještě jedna vyjímečná specialita – malá lžička valašské ohnivé vody. Na táboře je nějaká bolesti břicha a jedno zvracení. Je čas na preventivní desinfekci. Maminky, které zůstaly v rámci návštěvního dne přes noc, tuto aktivitu kvitují s povděkem.  

Ranní prohlídka stanů, vztyčování státní vlajky za zpěvu „Junáci vzhůru, volá den …“. Kdo byl na „koně“? Kdo chce dnes plnit nějakého bobříka? Co se bude dít dopoledne …  Jsem s Fantou domluvený, že vezmu do oběda čtyři zájemce o plachtění na přehradu a naučím je ovládat střediskovou plachetnici. Hlásí se Bojovník, Naty, Bebe a Jirka.

V 10:15 už kráčíme po břehu k přístavu Eskadry, kde jsme včera s Žabákem zakotvili vauriena. První se mnou popluje Bojovník a Natka. Obvyklý rituál při vyplutí, náklon, převzetí kormidla, přitahování a povolování hlavní plachty … Jedeme kousek od výletní fotovoltaické lodi kotvící v přístavu u Leskovce nad Moravicí, kolem skalisek a do hodinky se střídáme. Stejný postup Jirkou a Bebe. Dvakrát míjíme nádherný katamaran o kterém vím, že si jej majitel postavil podle plánů francouzského inženýra – před lety jsme chvíli plachtili vedle sebe a povídali jsme si.

Máme ještě čas a tak plujeme do přístavu a přibíráme Naty s Bojovníkem. Nyní nás pluje pět. Naty dostává můj mobil a má za úkol točit a fotit. Jedeme kousek k Leskovci, pak k Mysu George, směrem k hrázi, … Přesně v poledne, po skoro dvou hodinách plachtění kotvíme na svém místě v přístavu ostravské Eskadry.

Kousek od kotviště je na břeh vlnami vyvržen velký uhynulý kapr. Pramice s pětičlennou dívčí posádkou přiráží ke břehu, kousek od našeho vauriena. Bojovník s Jirkou se  ještě prochází po velkém molu, které mají vodní skauti důmyslně postavené z plovoucích sudů, trámků, desek a lan. Je u něj zakotvená nezničitelná kovová bílá plachetnice, kterou ostraváci obdrželi po revoluci darem od holandských skautů.    

Na našem táboře stíháme akorát nedělní oběd. Na návštěvu přijel bývalý rádce Šneků Miris s Dankou a jejich dcerou Natálkou. Ta se na tábor nedostala, ale protože pro nemoc odpadla Horka, navrhuji Mirisovi, aby se s Fantou domluvil, zda by tu nemohla Natálka zůstat. Už spolu o tom mluvili, ale Naty s sebou nemá spacák, ešus, karimatku,… Nic není problém – půjčím ji svůj spacák, ešus, karimatku, celtu, … Na Natálce je vidět, že má velkou radost z toho, že může být aspoň na druhé půli tábora.

V poledním klidu vedení oddílu plní vodou nafukovací míčky – je mi jasné, že budou sloužit jako střelivo pro nějakou hru. Nemýlím se. Za hodinku začíná další etapa celotáborové hry, kdy jednotlivé kmeny kradou bledým tvářím ohnivou vodu, která páchá na území indiánů zlo. Je to řež. Do toho přijíždí na návštěvu Jerry s ženou a synem. Málem jsem Jerryho nepoznal – neviděl jsem jej aspoň deset roků. Velmi milá návštěva.

Kolem půl páté přibírám do auta Kečíbuze, který končí svou návštěvu na táboře a společně vyrážíme domů. Byl to velmi povedený víkend.    

Nesestříhané hodinové video : -)

https://youtu.be/Ls6BhXK7aWQ

[ngg src=“galleries“ ids=“120″ display=“basic_thumbnail“ images_per_page=“160″]

Jediný problém, který jsem trošilinku řešil, by se dal formullovat do 21 slov: „kdo mi pomůže sundat plachetnici z přívěsného vozíku a transportovat ji z těch cca 50 m na hladinu přehrady Slezská Harta“. Ale i to se podařilo, stejně jako naložení plachetnice pro transport z Kateřinic k přehradě, které člověk také nezvládne sám. 

Raději to vylíčím popořádku. Na letošní tábor ŠESTKY se nakládalo ve středu v 17:00. Dorazil jsem s menším předstihem, abych nachystal věci pro naložení vauriena, který byl zaskládaný „Betami“ (vojenské bedny pro podzimní polní týmovou megahru HELP, kterou hraje pár set hráčů z celé republiky) a stanovými podsadami. Jakmile přijel řidič s náklaďákem, začali jsme okamžitě nakládat podsady, kola, barely, várnice, hrnce, kotlíky, sekery, lopaty, hrábě, pily, plachty, celty, pádla, plovací vesty, bedny s nářadím, hřebíky a pruty, lana, sportovní nářadí, týpí a spoustu dalších věcí které jsou pro tábor ŠESTKY naprosto nezbytné. Byl jsem rád, že byly naloženy i baraky a paddleboard.

Ještě před příjezdem náklaďáku jsem si začal pomaličku chystat lehčí věci k transportu vaurionu. Dal jsem si na hromádku stěžeň, ráhno, káču, kormidlo, vesty, plachty a hlavně bednu s drobnostmi, které jsou nezbytné pro dobré nastrojení plachetnice (je tam mimo spinakr i spousta lan, šeklů a další drobnosti nutné pro první pomoc v případě nějakého porouchání).

Ve chvíli, kdy náklaďák odjel a my jsme naložili plachetnici na přívěsný vozík, zjistil jsem, že chybí bedna ve které byly mimo spinakr i upevňovací popruhy pro připevnění plachetnice k transportu. Bez upínacích popruhů vauriena nemám šanci zafixovat k vozíku. Okamžitě jsem pochopil, že bednu nějaký dobrák iniciativně naložil na korbu náklaďáku. Denis mi naštěstí půjčil své dva popruhy, jenž měl ve svém autě, abych vauriena provizorně připevnil. Pak jsem nechal naloženou loď i s vozíkem v DBCB a vyrazil k Hořanským abych zkusil na jejich náklaďáku najít chybějící dřevěnou bednu s cajky na loď.  Cestou jsem se modlil, aby nebyla bedna založena někde úplně vespod a já nemusel složit a pak zase naložit polovinu věcí, které se vezou na tábor. Naštěstí byla bedna s nápisem „PRO STŘEDISKOVOU PLACHETNICI“ hned na kraji, takže namísto hodin jsem na dvorku u Hořanských strávil jen pár minut.

Ráno cestou do práce jedu do DBCB, kde připojuji vozík s naloženou plachetnicí a celý náklad ještě několikrát jistím upínacími popruhy z včera „zachráněné“ bedny. Trochu mne trápí těžiště, které je na opačnou stranu kol vozíku než má být. Správně má těžiště tlačit na kouli tažného zařízení, aby se minimalizovalo riziko, že se přívěsný vozík s nákladem samovolně odpojí a způsobí nehodu. Dneska pojedu fakt hodně opatrně a pomalu. Ještě dávám na střechu Land Roveru koberec a na něj (pod hagusy) pokládám hliníkový stěžeň a ráhno. Poctivě připevňuji několika gumicuky i jedním popruhem. Než startuju, dávám na konec lodi přečuhující přes vozík, červený pytlík, namísto „práporu“. Fakt se mi nechce něco zanedbat, protože dneska bude na cestě policajtů jak much.

V práci se nemůžu dočkat až padne 17:00 a já vyrazím směr přehrada. Z Valmezu to mám 80 km. Bez zátěže přívěsného vozíku to je hodina dvacet jízdy, s naloženou čtyřmetrovou plachetnicí minimálně 2 hodiny.

Vůdce ŠESTKY Fanta mi dopoledne volá do práce, že by potřeboval přivézt nějaké láhve s etiketami ŠESTKA, které chce spolu s domácí slivovicí darovat jako poděkování domorodcům, kteří s letošním táborem pomohli. Když vyjíždím z Vítkova, volám Fantovi, že ty flašky mám s sebou, ale že bych docela potřeboval pomoct sundat loď na přehradě. Brašule vůbec neprotestuje a ochotně spolu s Bebe a Alíkem nezávisle na mě přijíždí na místo. Všichni velmi ochotně pomáhají plachetnici sundat a přenést na hladinu přehrady. Dokonce mi pomáhají i s nastrojením – pětimetrový stěžeň se jednomu připevňuje přece jen obtížněji než ve čtyřech. Jsem jim za pomoc hodně vděčný!

Kolem půl osmé mám už plachetnici nastrojenou, auto přeparkované a bágl přebalený do lodního pytle. Trochu nedočkavě odrážím, zasouvám káču, připevňuji kormidlo, napínám kosatku a natáčím hlavní plachtu. Fouká už mírnější večerní vítr a tak se nechávám zvolna  unášet směrem k táboru ostravské ESKADRY – přístavu vodních skautů, kde bych rád se Škvrnětem opět domluvil kotvení vaurienu na tyto tři víkendy. Zapadající slunko ještě pořád kýčovitě osvětluje část vodní hladiny a příjemně mne oslňuje, protože pluju přímo na západ. Je nádherné podvečerní ticho obohacené pleskáním vln o příď. Vychutnávám si ukázkově rovnou a dlouhou brázdu za kormidlem. Tak na tohle jsem se těšil celý rok! Přestávám mít na chvíli přehled o čase i místě, zažívám jakýsi rauš, extázi, opojení, … Díky.

Vítr spíše slábne a když chci příď lodi natočit přímo na tábor Eskadry, kosatka i hlavní plachta opadne. Stáčím raději loď do původního směru a vítr opět nabírám. Hmmm – opět neporučíme ani větru, ani dešti. Tábor Eskadry míjím v takové vzdálenosti, abych neztratil vítr z plachet. Nevadí, stavím se tam zítra. Dnes se pokusím dostat do „prokleté“ úžiny u Roudna. Ale pokud uvidím nějaké vhodné místo bez rybářů, kde by šlo dobře zakotvit, přespím dnes tam. Těch potencionálních míst pro přistání je bohužel spíše méně než více. Strmé skaliska padající přímo do vody kotvení vylučují, vysoké břehy taky, skoro všechny ostatní romantické fleky jsou obsazeny rybáři a jejich stany. Rybářské rádio na ztichlé vodní hladině zní navíc docela buransky. Fakt nechápu někoho, kdo sem jede z Ostravy, aby si tu postavil stan, rozdělal oheň,  nahodil prut, otevřel pivo a zapnul rádio. Rybářů je zde dost, stanů méně, ohně vidím jen 3 a rádio slyším jen jedno – naštěstí jen v zálivu s velkým dřevěným křížem. Tady rozhodně spát nehodlám, mířím vstříc „úžině“.   

Mne, na rozdíl od rybaření a pouštění rádia, baví plachtění. Jinak bych pochopitelně nedával tolik energie a prostředků na trošku nepohodlnou přepravu lodi sem. Fascinuje mne, že se díky lodi, plachtám a větru mohu volně pohybovat po hladině kam se mi zlíbí, vychutnávat si jízdu v náklonu tak, že jen malinko chybí k tomu, aby šla voda přes bort lodi dovnitř, lekat se při nečekaných poryvech jenž loď naklápí nekontrolovaně, nechat se ovívat večerním vlahým větrem, neskautsky si zanadávat když mi vyklouzne otěž z ruky a pohrávat si s napínáním a natáčením plachty. Zažívat pocit sepětí a sounáležitosti s hladinou, zálivy, skalisky, lesy, remízky a loukami svažujícími se do vody.

Pomalu, ale v malých občasných poryvech, s hezkým náklonem se přesouvám od mysu George směrem do úžiny. Na hladině jsou vidět pásy větru, takže lze ukázkově číst, kdy vítr ztratím a kdy do něj zase vpluju. O půl desáté už se pohybuji opravdu velmi pomalu a tak se „na kormidlo“ (pádlo jsem s sebou dnes nebral) dostávám na pravý břeh, naproti Roudna, protože levý břeh je obsazený rybáři.

Před přistáním skasávám hlavní plachtu, povoluji kosatku, vytahuji kýl a kormidlo. Vaurien tahám z půli na kamenitý břeh a usazuji jej dnem na pneumatiku, kterou sebou vezu. Pod příď dávám vestu, aby se trup nepodřel. Z loďáku doluju hamaku, kterou jsem samozřejmě dal skoro dospod. Přivazuju ji mezi dva vzrostlé topoly, rozkládám spacák, shazuji ze sebe všechno oblečení. Nořím se do nádherně vlažné vody Slezské Harty, dělám pár temp, obeplouvám loď zleva doprava a zprava doleva, vylézám, suším se utěrkou značky Jurek, oblékám černé oddílové tričko s dlouhým rukávem a v čopu večeřím čerstvý chlebík, který jsem koupil než jsem vyrazil. Kolečka uheráku zapíjím hltem citronové Mattonky a soukám se do spacáku v hamace.

Než to dnes zaslouženě „zalomím“, využívám vymožeností dnešní techniky a do svého mobilu diktuji tento zápis, který se okamžitě převádí na text. Usnadním si tím práci po návratu domů, kdy se budu snažit dát na www.oldskauti.cz článeček do naší webovské kroniky : -)

Pátek 5. července 2019 

Dneska ráno se budím velmi pozdě, respektive pozdě vstávám. Vnímám, že je světlo, ale jsem líný šahat po mobilu, abych se podíval kolik že je hodin. Proto se jen líně převaluji v hamace a občas zkontroluju jestli je plachetnice zakotvena pořád na svém místě.

A protože se mi s přibývajícím časem chce trošinku čůrat, odhodlávám se vylézt ze spacáku do relativního chladu pátečního rána. Až když jsem venku zjišťuji, že zdaleka není tak studeno, jak to na pohled vypadá.

Dávám větrat spacák, balím hamaku, rozkládám věci z lodního pytle tak abych je mohl v klidu spořádaně zabalit a všechno uložit jak má být. A hlavně – připravuji si snídani. Dneska dojím zbývající (ještě čerstvý) chleba a druhou půli nakrájeného uheráku, zapiju Mattoniho minerálkou s citronovou příchutí. Při tom se kochám pohledem na zvlněnou hladinu úžiny u Roudna.

Vítr je příznivý, což napovídají nejen vlnky, ale i neustále se chvějící listí osik na kterých jsem měl přivázanou hamaku. Mimochodem – zažívám hezké překvapení, když zjišťuju, že na 30 cm kmenu osiky za kterou jsem si přivázal jednu stranu hamaky, se vyřádil bobr. Samozřejmě, že ne přes noc. Už, když jsem přistál to tam bylo, jen jsem si večer toho nevšiml. Zato teď na to čumím jako puk.

Přes noc jsem nechal záď plachetnice ve vodě, protože jsem ji sám nedokázal celou z vody vytáhnout. Přes odtotové špunty na zrcadlu – zádi se do lodi dostalo aspoň 100 litrů vody, takže než ji dám na hladinu, musím vodu dostat z lodi. Ztěžklou loď nemám šanci sám vytáhnout na břeh, takže volím jiný postup. Vytahuju ešus a nabírám vodu z lodi, vylévám ji ven, opět nabírám … Opakuju tento jednoduchý úkon asi 120x, dokud v lodi nezbývá jen pár centimetrů vody. Pak zatěžuju celou svou vahou příď, aby se záď zvedla nad hladinu. Abych mohl jít odšpuntovat zrcadlo a zbytky vody vytekly z lodě ven, musím nějak zatížit příď. Rozprostírám na překližkovou příď své kraťasy a na ně pokládám velké kameny tak, aby záď zůstala nad vodou. Podařilo se. Paráda! Přecházím k zádi abych odšpuntoval zrcadlo a pomohl zbytkům vody ven. Tak – a teď můžu zátkami opět oba otvory ucpat, sundat z přídi zátěž a sesunout trup na hladinu.

Nakládám lodní pytel, odrážím plachetnici od břehu, zasouvám kýl, nasazuju kormidlo, přitahuju hlavní plachtu a napínám kosatku. Mezitím neskautsky kleju, protože se mi zamotaly otěže a vítr žene loď zpátky na skalnatý břeh. V poslední chvíli se mi daří loď otočit správným směrem a vyplouvám na západ. Půjde-li to dobře, mohl bych se podívat ke Karlovci, což je vzdušnou čarou jen 3 kilometry, ale křižováním proti větru aspoň trojnásobek.

Proti větru se prosazuji obtížněji než jsem očekával. Takhle namísto 9 km budu muset vydřít o tři kilometry víc. Přepočítávám to na hodiny a vychází mi, že zpátky k přístavu ostravské Eskadry se dostanu zřejmě až kolem páté odpoledne. To ale Expediční jednotce, která maká na tábořišti ŠESTKY moc nepomůžu.

Měním plán a otáčím to zpět na východ. Teď pluju většinou po větru. Daří se mi plachtit „na motýla“ – to znamená, že hlavní plachta je otočená na protější stranu jako kosatka. Plout „na motýla“ není až tak jednoduché a proto si toho nadšeně užívám. Vytahuju mobil a tento, pro mne vzácnější okamžik, fotím a točím : -)         

Kolem poledne kotvím v přístavu Eskadry. Namotávám kosatku, skasávám hlavní plachtu a vytahuju celou loď na břeh tak, aby seděla na pneumatice a vlny ji nespláchly na hladinu. První koho v přístavu potkávám je Drak, kterému se představuju a ptám se na Škvrně. Prý dorazí až v sobotu. Vysvětluji tedy Drakovi, že u nich v přístavu s jejich svolením každoročně tři prázdninové víkendy kotvíme naší střediskovou plachetnici a vyprošuju si svolení i pro letošní rok. Připomínám nepsané pravidlo, že ve všední dny mohou na našem vaurienu plachtit i oni, ale o víkendech jezdí lidi ze vsetínského střediska. Drak mi dává svolení a než vyložím loďák a uspořádám palubu, přichází mi oznámit, že Škvrně je v sousedním táboře v lomu. S loďákem na rameni jdu sličnou vodní skautku krátce pozdravit a pokračuji po břehu dalšího půl kilometru k zaparkovanému autu, abych vyrazil na „naše“ tábořiště.

Na tábořiště ŠESTKY vedle naučné stezky (Břidlicová stezka), jihovýchodně od Budišova nad Budišovkou, se dostávám ještě před pozdním obědem Expediční jednotky. Fanta, Alík, Bebe, Marťa, Myš, Rex, Maxík a Denis makají ukázkově. Mají už postavené všechny stanové podsady a zbývá jim osadit plátěnými stříškami posledních sedm stanů. Kuchyň, nářaďák i jídelna už jsou z větší části s nataženými plachtami, louka znovu téměř celá posečená křoviňákem. Smekám. Fakt dobrá práce.

Jakmile „expedičníci“ poobědvají a trochu zaslouženě spočnou, jdeme stavět nově pořízený velký vojenský stan, kterému se v ŠESTCE neřekne jinak než „hangár“. Když jsem za komančů kroutil své dva roky v zeleném, říkali nám, že družstvo bigošů (tuším 7 vojáků) mají limit na postavení tohoto stanu 7 minut. Neočekávám, že se nám to podaří jako trénovaným vojákům socialistické armády, ale nepřipouštím si, že by se nám stan nepodařil postavit.       

Funglovku stan (uloženku zakoupenou na letošní tábor za 32 000 Kč) se nám daří postavit za cca 30 minut. Na amatéry to není špatný výsledek. Těší mne, že si Fanta dost dobře pamatuje jak jsme stan na táborech stavěli, naučený postup neměnně dodržuje a předává v praxi další oddílové generaci.

Po hangáru planě přecházíme na natahování plachty na kolárku, stavění zásobáku, další sečení louky, dodělání krokví a dostavění posledních stanů, …. Práce jde od ruky, nikoho není potřeba do práce nutit. Skvělá nálada, skvělé počasí, skvělý tým. Jsem šťastný a vychutnávám si to. Díky.

Na pozdní večeři opékáme špekáčky a pak už jen sedíme společně kolem ohně. Letošní táborová etapovka je „indiánská“. Zvědavě proto vytahuju nový indiánský buben a společně s Fantovým bongem zkoušíme jak zní bubnování. Je to vděčná zábava. Vytahujeme i barel na vodu a bušíme do něj jako na buben. „Wakatéáheá, wakatéáheá, wakateáheá …“. Fanta natáčí Maxíka, který bubnuje a pohybuje se forestgumpovským stylem kolem ohně. Doplňuje k tomu nějakou písničku a úžasně komický klip se pokouší sdílet na ŠESTKAŘSKÉM facebooku. Nejsem v tomto ohledu příliš zkušený, ale pochopil jsem, že se to nasdílet nepodařilo. Škoda – tohle bylo na Oskara.   

Ještě když uléhám do spacáku v prázdném hangáru, slyším od ohně bubny a Myščin zpěv improvizované rýmovačky, doplňovaný výbuchy smíchu.

Sobota 6. července 2019

Budíček na Expediční jednotce je vždy volnější a zaslouženě nenucený. Bez rozcvičky a nástupu, zato s vydatnou snídaní, protože než oddíl dorazí na tábořiště, měli bychom toho ještě dost zvládnout. Zvolna a bez jakéhokoliv dohadování se každý pouští do nějaké práce. Jako bývalý vůdce ŠESTKY spokojeně chrochtám blahem.

Maxík a já děláme na táborové sprše. Před dvěma lety jsme ji prvně zprovoznili s Pípou a Bobinou. V době, kdy oddíl na Vsetíně nasedá do vlaku, sprcha s teplou vodou na tábořišti už funguje. Hold předpisy jsou předpisy. Divím se tomu, že jsem několik desítek táborů mohl bez sprchy s teplou vodou vůbec přežít : -) Pro příští rok bychom mohli iniciativně zavést třeba a EET: -)

Ve 14:20 přijíždí do Budišova nad Budišovkou vlak s třicítkou táborníků pod vedením Verči. Na přívěsný vozík si ti mladší ukládají svůj bágl a když jsou zaplněna i zadní sedadla Land Roveru, odvážím vybavení pro dalších 16 dnů na tábořiště. ŠESTKA šlape k táboru po svých.

V 15:15 se už všichni vítají stiskem levé ruky a při slavnostním nástupu se vztyčuje za zpěvu „Junáci vzhůru, volá den …“ na stožár uprostřed tábořiště, státní vlajka. Vůdce Fanta zasekává sekeru a zahajuje letošní „indiánský“ tábor. Předává základní informace typu „kde je latrina“ a vydává pokyn k dodělání stanů – postelí, poliček a roštu pod postel. Je ukázkově slunečný den, všichni jsou docela natěšení a po rozchodu se dávají do práce.

Málem jsem zapomněl poznamenat, že se hraje klasická hra, kdy má neznámý „zloděj“ nepozorovaně ukrást hnědý skautský šátek, uvázaný kolem táborového stožáru. Kdo zloděje chytí, je vítěz. Nechytí-li jej nikdo, je vítězem zloděj. Mimo Fanty nikdo neví, kdo je zlodějem a tak všichni po očku pokukují po stožáru. Zlodějovi vůbec nezávidím, čornout nepozorovaně šátek je téměř nemožné.   

Hra trvá až do večerního nástupu, ale abych se postaral o drobné vzrušení, domlouvám se s Alíkem, Rexem a Fantou, že udělají kolem stožáru „křoví“ a já se kolem nich i stožáru viditelně protáhnu se svým černým šátkem v kapse. Když míjím těsně táborový stožár aniž bych na hnědý šátek šáhnul, protáhnu se mezi těmi třemi výtečníky a s rychlým krokem kráčím mimo táborový kruh. Když už jsem za kruhem, začne Fanta pokřikovat „Ukradl šátek!“ No a já už mávám šátkem a ti méně pozorní, kteří si nepamatují, že šátek který je uvázaný na stožáru je hnědý, a já mávám černým šátkem, se nechají zblbnout a utíkají za mnou. Nechám se raději brzo chytit abych jim vítězoslavně ukázal, že tohle je jiný šátek, a ten hnědý je stále uvázaný na stožáru. A že jsem pouze zkoušel jejich bdělost.

Na táborovém náměstíčku před stany je pořád živo – před stany jsou kůly, desky, perlíky, kladiva, pily i sekery. Expediční jednotka, která už má své stany v cajku, pomáhá hlavně těm nejmladším, aby i oni měli kde uložit své osobní věci i tělo ke spánku. V neustálém klepání, tlučení, řezání a vrtání chodím tam, kde si mne vlčata a světlušky vyžádají. Většinou potřebují zatlouct příliš tlustý kůl, pomoc s podpěrou postele nebo roštem na bágl. Někteří mladší členové, především ti ratibořští, mne během roku vidí málokdy a tak se příliš nedivím, když za mnou příjdou se slovy „Pazziči, můžeš mi pomoc s postelí?“ Ani neví, jakou mi dělají radost, když mne oslovují přezdívkou mého nejstaršího syna, který je o čtvrt století mladší než já : -)

Ještě před večeří se zjistilo, že hnědý šátek na stožáru není. Tipuju, že je to dílem někoho ze starších jako je Rex, Martin, Verča, … Nikdo se tím ale nechlubí a tak loudím na Fantovi kdo že je oním „zlodějem“. Uzemňuje mne slovem „Maxík“. Nevěřícně kroutím hlavou, nezdá se mi, že by jeden z nejmladších ŠNEKŮ mohl tohle dokázat. Fanta ale potvrzuje, že to tak je, že jej vybral právě proto. Tušil, že Maxík může překvapit. Smekám před brašuleho odhadem i skvělým pedagogickým tahem.

Po chutné večeři a nástupu sedí na táborovém náměstíčku všichni ve skautských krojích a poslouchají další várku organizačních pokynů a pravidel, které jsou potřebné pro zdárný průběh tábora.

Já využívám svého statusu návštěvy a jdu se sebe smýt dnešní pot do tůňky u potní chýše. Voda je tu znatelněji studenější než na přehradě, ale pocit z umytého těla je stejně příjemný. Slunko už zalezlo za hradbu olší, vrb a osik – pocitově se ochladilo. Natahuju na sebe dlouhé kalhoty, a když kráčím k prvnímu slavnostnímu táborovému ohni, přehazuju přes sebe i černou oddílovou bundu se žlutým logem „oldskauti.cz“.

To už k připravenému ohni přichází celý oddíl. Horka, Savo, Mimi a Liška zapalují své fakule u bočního pracovního ohně a po jednom slavnostně přichází do otevřeného kruhu aby zažehli jednu stranu hranice. Většina přítomných není na táboře prvně a už slavnostní oheň zažila. Ti, kteří jsou tu prvně, velmi rychle podlehne slavnostní atmosféře a přirozeně zapadá do rituálního Gilwellského kruhu, který nikde nezačíná a nikde nekončí.

U ohně Fanta ohlašuje vítěze hry, která se hrála při práci na stanech – zcizení skautského šátku uvázaného ke stožáru. Když mu Maxík nese ukořistěný šátek, v kruhu to udiveně zašumí, někteří nevěřícně kroutí hlavou. Maxík překvapil všechny. Spontální potlesk a uznalé „Max je dobrý!“ hovoří za vše.

Za Fantovy asistence se slavnostně předává vedení družin – Žaby předává Myš Verikovi, Šneky zase předává Rex Alíkovi. Od této chvíle budou bývalí rádcové na táborovém nástupu stávat v řadě s vedením oddílu.

Pak Marťa přichází v kruhu pro jednotlivé světlušky a vlčata, aby je odvedla z jejich místa k rádkyni Šáši nebo rádci Alíkovi a předala je do klasické skautské družiny. Každý je rádcem slavnostně přivítán a pak se družiny s novými členy vzdálí od táboráku, aby je v soukromí na družinovém místě seznámili s družinovými rituály. Za čas se všichni vrací k ohni s hnědými šátky na krku a žlutými v ruce.  

Kolem desáté zpíváme v Gilwellském kruhu večerku a rozcházíme se čistit zuby, na „vanaře“ a zalehnout do spacáků. Tábor ztichl a já se zvolna ubírám do říše snů.

Neděle 7. července 2019

Ze spánku mne budí vzdálený zvuk bubnů a neartikulované zvuky do jejich rytmu. Tuším, že se ozývají od táborového ohně, který jsme před pár hodinami opustili v dohasínajícím stavu. Po pár minutách se přinutím vylézt ze spacáku a podívat se z hangáru ven. Táborový oheň hoří naplno a kolem něj se míhají v rytmu bubnu divošské siluety. Teď mi dochází, že letošní tábor je v indiánském duchu a tohle bude nějaká úvodní část celotáborové etapové hry. Napadá mne, že dnešní první táborový den je opravdu dlouhý, ale vzápětí mi dochází, že „už není dnes“, protože na mobilu mi hodiny ukazují čas 0:32

Za několik dalších minut se probouzí zbytek tábora a všichni přichází rozespalí k ohni. Pět postav oděných do indiánských obleků, ozářených jasně planoucím ohněm a tančících v kruhu kolem něj se po dalších několika minutách zastavuje, přestává bušit do bubnu a bubínku, tiše chvíli prohlíží nechápavé táborníky a pak jeden z nich spustí: „Jsem Rudý oblak, šaman jehož si vyvolil sám Manitou…“ 

Pak za zvuku bubnu přistupují jednotliví táborníci a dostávají osobní talisman – medvědí dráp zavěšený na koženém řemínku. Každý „kmen“ má talisman jinak barevně označený. Mezi tím vším se občas rozezní buben a zpěv „Wakatéáheá …“ Do tance se postupně zapojují všichni přítomní, spontálním válečným pokřikem se nechává strhnout většina.

Když po půl druhé ráno znovu zalézám do spacáku, uznale pokyvuju hlavou, protože emotivní úvod do letošní etapovky se vedení oddílu fakt povedl.

Znovu vstávám až po sedmé hodině. Ráno je zalité sluncem, tábor ještě nehlučí, ale služba už v táborové kuchyni úřaduje. Nechávám trochu proslunit spacák a balím karimatku. Věci postupně odnáším do auta zaparkovaného u cesty na kraji tábořiště. Pán s obytným přívěsem, který se nám sem na noc vnutil, aby ušetřil za autokemp (kilometr odsud), ještě asi taky spí. Dnes vyrážím zpět na Slezskou Hartu plachtit. Dorazí tam i Irča s našimi nejmenšími, kteří se těší na plavbu pod plachtami.

Čtvrt hodinky před devátou už kráčím s loďákem k přístavu Eskadry. Vítr zatím nevypadá na nějaký oslnivý fičák, ale hladina uprostřed přehrady vykazuje, že něco fouká. Spouštím vauriena na hladinu, vytahuju hlavní plachtu, napínám kosatku, odrážím od břehu, nasouvám kýl a nasazuju kormidlo. Otáčím loď na záliv s historickou vápennou pecí a za chvíli už cítím jak plachetnička nabírá rychlost. Je to obtížně popsatelný pocit, směsice pokory, pýchy, hrdosti, zadostiučinění, svobody, fungujícímu řádu, vděku i radosti z toho, že jsem právě tady na tomto místě a můžu plout, kde chci. Nabíjí mne to, žiju z toho dlouhé měsíce. Kdo nezakusil, nepochopí.

Volně si plachtím tu k bójkám u hráze, tu k Mysu George, tu do přístavu v Leskovci nad Moravicí obhlédnout milionovou loď poháněnou fotovoltaikou, která ale zatím ještě pořád nevyplula. O tři čtvrtě na jedenáct kotvím na kamenné plážičce, asi čtvrt kilometru od místa, kde má Irča s děckama přijet. Z břehu pozoruju flotilu tuctu plachetnic obeplouvající žlutou bójku. Letošní regata je nějaké slabší, před pár lety jsem tu při stejné příležitosti napočítal skoro půl sta plachetnic. Polovina lodí vytáhla spinakr takže semknuté hejno ve kterém dominují různobarevné „balóny“ přečnívající přídě, vypadá nádherně.  

Slunko zalézá za mraky a najednou to vypadá, že z koupání nic moc nebude. Na vítr to naštěstí nemá žádný vliv, soudě alespoň podle plachetnic svižně se pohybujících po hladině.      

Irča s dětma už je tu, s baťůžky na zádech, nafukovacími rukávky a vestami kráčíme k zakotvené plachetnici. Na koupání to fakt není a tak nabízím projížďku na lodi. Myšák neváhá, předpisově si nasazuje vestu a chystá se na své místo u kosatky. Kája a Nik zprvu váhají zda chtějí vyplout s námi, ale nakonec se rozhodují nastoupit. Usedají oba na příď, pod kosatku.

Vyplouváme. Kolem tábora Eskadry směrem k Roudnu. Děcka to zvládají dobře. Myšák přitahuje a povoluje kosatku přesně podle mých povelů, dva předškoláci sedí užasle jak hříbci proti směru plavby. První kilometr plachtění je za námi, za další dva bychom mohli dorazit k úžině.

U skalnatého poloostrova se musíme vyhýbat výletní motorové lodi, která dává jasně na jevo, že ona neuhne se svého směru ani o metr. Ztratíme sice vítr, ale do se dá dělat. Upozorňuju maloše, že budeme otáčet loď a oni musí trošku sehnout hlavu, aby Myšák mohl přehodit kosatku. „Myšáku, kosatka!“ velím a kormidlo otáčím do krajní polohy abychom udělali půlobrat a ráhno s hlavní plachtou se přesunulo na protější bok. „Kájo, máš kolem ramene provaz z kosatky, sundej si ho, ať může Míša dopnout plachtu!“ Kája ale jen netečně zírá do dáli a na moje slova vůbec nereaguje. Proti předpokladu vítr mírně zesiluje a já musím ještě dokončit obrat, nemůžu přejít ze zádě na příď abych lano z Kájina ramene odmotal. Myšák opakuje povel několikrát po sobě a vždy při tom o trošku zvýší hlas. Tohle na Káju není, je mi jasné, že začne brzy bulit. Předbíhá ji Nik, který ví, že se dějě něco komplikovaného, má pocit nebezpečí když se loď naklání na opačnou stranu a kosatka jej mírně plsekne do tváře. Z přídě se ozývá dětský pláč a za chvilinku jej doplňuje další. Nik a Kája brečí dvojlasně a po vystresovaných tvářích se jim kanou slzy jako hrách. Myšák je naštěstí v pohodě, už má za sebou první třídu a u kosatky sedí už po několikáté. Fixhuju hlavní plachtu, držím ovládací tyč kormidla a přesouvám se na příď, abych Káji odmotal smyčku lana kolem ramene a Míša mohl kosatku dopnout. Chytám volnou levou rukou za ručku Nika i Káju a konejšivě se je snažím uklidnit. Největší nápor breku trošku polevuje, ale při každém přehození plachty propuká znovu. To už ale míříme zpět k mamince.

Kotvíme v přístavu Eskadry a kolemjdoucí Škvrně na mně v reakci na rozléhající pláč vesele volá: „Co? Máte v lodi škvora?“ Vysvětluju souvislosti, Škvrně zapřádá s malošema hovor, pláč je pryč. Vytahuju loď na pneumatiku, skasávám plachtu a namotávám kosatku, ukládám vesty, káču a kormidlo. Zpátky jdeme se svolením Škvrněte přes jejich tábor schovaný v kamenném lomu, jen pár metrů od břehu přehrady. Na tábořišti se Kája okamžitě sápe do nejbližší hamaky – ale ta jediná není oddílová a tak se musí zeptat malého plavčíka, zda si do ní smí vlézt. Smutně se dívá, ale ani slova nevypustí. Škvrněti se jí sželí a poprosí plavčíka za Káju, načež se naše princezna skoro bez poděkování přesouvá do hamaky. Taky má povoleno si zkusit zatočit velkým kormidlem na kapitánském můstku u vlajkového stěžně.      

V mělčině u břehu pomalu kráčíme k mamince, která na nás už netrpělivě čeká. Na čabrání ve vodě to pořád není a tak se přesouváme k autu a jedeme na tábor ŠESTKY, aby maloši věděli, kam za pár let taky vyrazí. 

Na tábořišti je téměř prázdno, evidentně se odehrává nějaká hra mimo tábor. Ale kousek od potní chýše vidím zaparkované velké terénní auto s vozíkem, předpokládám tedy, že tam se něco děje. A taky, že ano. Kousek vedle dvojitého kruhu už kope do země taťka od Bebe jámu, aby do ní zasadil ručně vyřezávaný skoro třímetrový totem s figurkami družinových symbolů. Jiří Vráblík se totiž specializuje na moderní dřevořezbu, takže je to odborník na slovo vzatý. Z třistaletého kmene vyřezával pro ŠESTKU totem čtyři dny. Přivezl jel rozložený na 5 dílů a když do vykopané díry usadil spodní část, nasadil na čep docela těžkou prostřední část a třetí, nejmohutnější část jsme usazovali ve třech. Poslední dvě části, minimálně metrová křídla, nasadil do bočních děr. Sestavený totem převyšuje každého z přítomných minimálně o půlku těla. A – tohle úžasné dílo v podobě totemu bylo Jiřím Vráblíkem ŠESTCE darováno! Tak takových dárků oddíl během své dvaadvacetileté historie dostal skutečně nemnoho. Většina z nás je téměř oněmělá úžasem. Není skvělé, že Bebe je členkou právě kateřinické ŠESTKY ? : -)      

Zatímco si jsou dát dospěláci kafe a klábosit do táborové jídelny, než dorazí oddíl z lesa, nakládám Myšáka, Káju a Nika do teréňáku a jedeme po stezce podél Budišovky k břidlicové štole Woodboys. S čelovkou v ruce je nechávám hledat vstup do štoly a když vidím, že mříž je bez zámku a otevřená, chci je vzít pár metrů dovnitř, aby pocítili ten zvláštní chlad, vlhkost a hlavně obtížně přenositelnou atmosféru. Otevírám mříž a Myšák s Nikem současně křičí „Nééé!“. Zprvu nechápu co se děje a dochází mi to až když si všimnu, že oba ukazují na cedulku se symbolem zákazu vstupu.

Takže z prohlídky Woodboys nebude nic. Ale aspoň mají nějaký zážitek : -) Vracíme se k autu a přejíždíme o dalšího půlkilometru dál k Ďáblově tlamě. Dolů děcka samozřejme nevezmu, ale i z výšky vypadá tenhle břidlicový lom s dole vyrubanou jeskyní impozantně a budí respekt. Navíc tu je stará trampská chata upravená z původní štípárny břidlice Aloise Drexlera (jemu také patřil vedlejší lom, který až později trampové překřtili na Ďáblovu tlamu). Je volně přístupná a nikdo tu právě není. Vše uklizeno a připraveno na potulné nocležníky. Děcka tu prošmejdí vše, co se dá – vylezou na horní patro dřevěné postele a prozkoumají místní kamna i zevnitř. 

Když se vracíme do tábora, pobíhá kolem stanů třicítka indiánů s nějakými semínky, které se patrně pokouší zasadit do svých malinkatých, čerstvě pořízených políček. Obcházím dnes naposledy tábořiště a pozoruju přirozený běh tábora. Hra už skončila a vydává se svačina – každý zakusuje do veliké nektarinky, děcka posedávají na zemi, u stolů v jídelně nebo při tom hrají odpalbal umístěný za stany u remízku.

Všimnul jsem si, že cérky jsou zase pěknější než minulý rok, ogaři silnější a nikdo z nich se tady nenudí. Pořád se něco děje a pokud není naplánovaný nějaký program, každý si nachází zábavu sám.

Odjíždím z tábora a mám z těch čtyř dnů na tábořišti i přehradě bezvadný pocit. Hodně věcí v našem životě bývá otázkou priorit. Jsem rád, že jednou z mých priorit jsou i takovéto prodloužené víkendy : -)

NESESTŘÍHANÉ 22 MINUTOVÉ VIDEO  (4.-7.7.2019)

https://youtu.be/8coRgGWPsKc

[ngg src=“galleries“ ids=“119″ display=“basic_thumbnail“ images_per_page=“110″]

Sobotní ráno v 8:30 se na styčném místě ve VM potkáváme v plné sestavě řidičů – Miris, Žaneta (mamka od Veselky a Adély), Pípa a já. Miris přebírá firemní Citroen Jumper a Žaneta další firemní dodávku Iveco. Vyrážíme směr tábor a zakotvený „LaVor“.

Ve Vítkově pokračují dodávky a Pípa s vozíkem rovnou na tábor, který se dnes začíná bourat. Já spolu Olinkou a Petrem míříme k naší plachetničce třídy vaurien. Žádný z mých parťáků ještě neplachtil a tak je dnes čeká premiéra :-)

Tvrdím, že za normálního počasí naučím plachetnici ovládat průměrně vzdělaného člověka maximálně za 2 hodiny. Oli i Pege, jakožto vysokoškolsky vdělaní jedinci, to zvládají zhruba za 40 minut.

Vítr je mírný, ideální pro výuku plachtění. Od tábořiště ostravské Eskadry míříme do pověstné úžiny u Roudna a odtud k odsvěcenému kostelu v Karlovci.

Počasí je ideální ke koupání a tak s Petrem skáčeme do vody, zatímco Oli má držet vauriena ve stálém směru. Skoro nefouká a tak jsme absolutně bez starostí. Dokonce se vracím pro mobil, abych mohl udělat foto „LaVoru“ z úrovně hladiny. Zkouším natočit i krátký záběr ladně se kolébající plachetničky, ovládané sličnou kormidelnicí.

Zhruba v tento okamžik se napíná hlavní plachta i kosatka, ozývá se Olinčino pištivé zakvílení a loď se nám začíná docela rychle vzdalovat. Nejsem příliš dobrý plavec ale ani Pege, který je fyzicky výrazně lépe vybaven, nestíhá. Těší mne, že nemusím trpět mindrákem svého plaveckého stylu, ale neteší mne, že si zřejmě solidně mákneme, než naši plachetničku doplaveme. 

Po pár minutách vzdávám plavání s mobilem s rukou nad hladinou a upevňuju mobil mezi zuby, abych měl obě ruce volné k plavání. Opravdu se mi plave lépe :-)

Zatímco my usilovně plaveme, Oli skládá maturitu z ovládání malého plavidla. A zvládá ji. Daří se ji, aniž by plachetnici položila na bok, kroužením kolem nás se přiblížit natolik, abychom se mohli zachytit bortu a vysoukat se na palubu.

Asi v tomto duchu probíhá většina dnešního dne. Po páté odpoledne naposledy kotvíme „LaVor“ v přístavu tábora Eskadry a rozdělujeme se. Já mířím na tábor ŠESTKY, Oli s Petrem a svými dvěma psy (kteří celou dobu plachtění vzorně čekají v autě) na prohlídku starých míst. Potkáme se tady zase zítra ráno, pár hodin zaplachtíme a pak odstrojíme a naložíme loď.

Na tábořišti ŠESTKY je už téměř vše zbouráno a tábor se chystá na finále celotáborové hry. Jsem okamžitě zapojen – budu na předposledním „stanovišti“ a jakmile družina projde, pošlu SMS Denymu.

Balím si s sebou pro jistotu celtu, pláštěnku, hamaku, nůž a jídlo. Vše se mi hodí a já přečkávám hodinové blesky a déšť v relativním pohodlí, žvýkajíc kousky klobásky při pohupování se v leže a občasné dešťové spršce. Myslím na družinky, které vyrazily velmi nalehko. Za svitu blesků uvažuju, zda bych (být vůdcem tábora) etapovku raději nepřerušil.

Za 30 minut Deny volá, že se mám stavit pro Pazziho, vše sbalit a vráti se do tábora. Tady je v mezičase vypracován plán na přepravu táborového mužstva do klubovny, kde by měl být tábor důstojně ukončen.

Síla ŠESTKY je v tom, že se vedení nebojí přiměřeně riskovat a hledat netradiční řešení. Neplánovaný přesun cca 35 lidí s pomocí 4 osobáků a jedné (naložené) dodávky z Budišova do Kateřinic považuju za netradiční řešení :-)

Zpět na tábořišti jsem asi půl hodiny po půlnoci. Kecka hlídá zbývající vybavení tábora a udržuje oheň. Zalehávám do suchého dolíku vystaleného igelitem a celtou, zapínám spacák a v řádech minut jsem v limbu.

Ale v neděli v 8:01 jsem u vauriona a stahuju jej na hladinu. 8:10 přibíhá Pege a omlouvá se za zpoždění. Nakládáme pneumatiky na kterých naše plachetnička tři týdny kotvila, zaujímáme včera odzkoušené pozice a v téměř bezvětří vyrážíme k hrázi.

Vítr za chvíli chytáme, u závory vykládáme pneumatiky (budeme zde dávat loď na vozík) a míříme dál k hrázi. Počasí nám přeje – vítr se mírně zvedá a je právě tak akorát, aby bylo možno trénovat jízdu v náklonu.

Zdá se, že radost Oli a Pegeho ze svižné plavby je nefalšovaná. Mám radost, že mají radost :-)

Odstrojení „LaVoru“ i jeho naložení na přívěsný vozík je téměř bezproblémové a oložení plachetnice po 14:00 v kolni v DBCB, taky. Akci hodnotím na jedničku :-)

Krátké nesetříhané video:

https://youtu.be/NX3JcIHWi54

Podívej se na pár fotek z posledního plachtění a bourání tábora:

[ngg_images source=“galleries“ container_ids=“70″ display_type=“photocrati-nextgen_basic_thumbnails“ override_thumbnail_settings=“0″ thumbnail_width=“120″ thumbnail_height=“90″ thumbnail_crop=“1″ images_per_page=“80″ number_of_columns=“5″ ajax_pagination=“0″ show_all_in_lightbox=“0″ use_imagebrowser_effect=“0″ show_slideshow_link=“1″ slideshow_link_text=“[Show as slideshow]“ order_by=“sortorder“ order_direction=“ASC“ returns=“included“ maximum_entity_count=“500″]

Myšák sedí v plachetnici ve svých necelých pěti letech úplně prvně v životě, ale zvládá to skvěle, prestože vyplutí je k vůli ne úplně ideálnému počasí trošku komplikovanější. Ještěr se sice už ve vaurionu plachtil, na kormidlo se zatím necítí, takže jde ke kosatce.

Plachtíme do zátoky s křížem, kousek od polního letiště Slezká Harta. Letiště odsud sice není vidět, ale na dráze dlouhé necelých 500 metrů startuje k vyhlídkovým letům letadlo, které téměř neustále krouží kolem přehrady. My ale nechceme letět, my podnikáme vyhlídkovou plavbu a necháváme se pohánět větrem.   

V zátoce ukázkově přistáváme, svinujeme obě plachty a vytahujeme část trupu na břeh, aby nám vlny plachetničku neodnesly. Jdeme se podívat k několikametrovému dřevěnému kříži. 

Ač bych očekával, že ke kříži povede nějaká pěšinka, jsem překvapený neporušenou hradbou vysoké trávy a křoví kolem kříže. Jak symbolické pro náš ateisticky založený národ …

Sotva znatelnou pěšinkou v křoví míjíme hezky uklizené místo, které má pro sebe upravené nějaká skupina rybářů. Dominantní na něm je přístřešek – dokonale ochraňující před deštěm. Je vybavený vyřazenými, ale stále ještě dobře vypadajícími a stejně tak dobře sloužícími křesly. Totální pohoda. Na mýtince jsou i dva grily a zakrytá průsaková studánka v půlmetrovém betonovém studňáku. Všemu vévodí na stromě nepřehlédnutelná lebka s rohy, evokující klasický trampský nebo skautský kemp. Tady jsou ovšem nad lebkou umístěny funkční a přesně jdoucí hodiny. :-)   

Přístřešek nám dobře slouží jako ochrana před začínající dešťovou přeháňkou. Uvelebujeme se v křeslech a debužírujeme – pečivo, salám, ředkvičky, …

I když je brzy po dešti, obloha dává tušit, že tahle přeháňka nebyla dnes poslední. Ale to nás neodrazuje abychom před vyplutím ještě nevyrazili na opačnou stranu, podívat se na skalní převis.

Cestou zpět ještě zkoušíme obeplout jediný stálý ostrov (spíše ostrůvek) na téhle přehradě. Proplout kolem ostrůvku není úplně snadné, protože zde obvykle zradí vítr. Dnes ale máme štěstí. Obeplouváme jej v zřejmě nejpříznivějším větru, který jsem zde zažil. A vím o čem píšu, protože se mi zde před dvěma roky podařilo položit vauriena na bok :-(  

Od ostrova míříme do přístavu v Leskovci nad Moravicí. Aspoň se Myšák podívá na opravdové plahcetnice, které tam kotví. Ještěr nemá chuť jít ke kormidlu a tak zkouší kormidlo držet Myšák. Ještě to není ideální, ale vzhledem k jeho věku i faktu, že je na takovém plavidle prvně, je i tenhle výkon velmi přijatelný.

Pár set metrů od přístavu (podle plachet rozeznáváme i plachetničky třídy „optimist“) se obloha začíná velmi rychle zatemňovat a je víc než jasné, že příjde pořádný slejvák, možná i blesky. Rychle přehazujeme ráhno, přetahujeme kosatku a míříme k táborovému přístavu Eskadry zakotvit naši loď. Vzdušnou čarou to máme minimálně tři čtvrtě kilometru a tak se smiřuju, že i když nebude potřeba nějak moc křižovat, déšť nás nemine. Hlavně aby nelétaly blesky! My dva s Ještěrem to bezproblémově zvládnem, ale Myšák by to nemusel dobře rozdýchávat … 

K břehu přirážíme velmi svižně, akčně, trochu ve stresu, ale bez otlučení přídě. Sotva namotáme kosatku, už začínají padat první pořádné kapky. Takhle rychle zakovenou loď jsem už opravdu dlouho nezažil.

Nahazujeme na ramena loďák i bágl a snažíme se co nejdříve dostat do lesa, kde budou kapky přijatelnější než tady na otevřeném prostoru. Když jsem si tuhle situaci přehrával nanečisto, vyhodnotil jsem si, že nejslabším článkem bude čtyřletý Myšák, který nebude stíhat a já jej budu muset pravděpodobně nést na ramenou nebo v náručí. Praxe ale bývá často odlišná od terorie. Ten třistametový úsek na otevřeném prostoru louky (před naším zaparkovaným autem) probíhá první Myšák, pak já a jako poslední Ještěr. Převlékáme se až v autě, chceme-li být suší.

Na tábor ŠESTKY přijíždíme tak, že většina rodičů je ještě na tábořišti. Je totiž „návštěvní den“. Ještěr konečně vidí na vlastní oči jak vypadá pozemek, který se mu podařilo na dálku pro ŠESTKU zajistit. Vůdce tábora Fanta je sice v plné práci, ale levici tiskne pevně a dává najevo, že Ještěra rád vidí.

Chystá se další část letošní táborové etapovky. A tak se snažíme nezaclánět a prohlížíme si tábor samostatně. Ještěr i já máme za sebou desítky podobných táborů, ale Myšák vidí podsadové stany prvně v životě. A je nadšený, především proto, že v jednom z nich bude spát. Rozhoduje se, že bude spát ve stanu s Ještěrem. Což mne trochu mrzí, když ani po přemlouvání své rozhodnutí nehodlá změnit, ale respektuju to. Nicméně Ještěrovi i Myšákovi ukazuju stan, který do dneška obýval Pája (Pazzič) a kde tuhle noc strávím já. Druhá postel bude připravena (samozřejmě jen pro případ „největší nouze“ pro Myšáka).

Marťa má na tábor půjčenu jednu z mých kytar (zakoupenou v Rumunsku ještě za Čaušeska) a tak vytahuju z auta další nástroj, zkoušíme kytary sladit a společně si zahrát. Na kytary to není až tak ono, ale v triu s Myší (hraje na altovku a Marťa na zobcovou flétnu), to nezní tak špatně. Třeba ŠESTKA natočí další CD :-)

S Myšákem a Ještěrem se jdeme podívat pár kilometrů po proudu na tábořiště, kde tábořili novojičínští skauti. Už je prázdné. Cestou ale prozkoumáváme ústí štoly Woodboys.

Další dnešní déšť přečkáváme pod korunou mohutné jedle. V táboře už se chystá večerní nástup a po něm začíná etapovka. Kostýmy i provedení etapovky (velmi věrohodně namaskované otevřené zlomeniny) je na výrazně vyšší úrovni, než když jsem vedl ŠESTKU já. Těší mne to „úplně moc“.  

Do dnešního úseku etapové hry jsou jako figuranti zaangažovaní i rodiče, což byl oboustranně solidní zážitek a chvályhodné rozhodnutí vedení tábora.

Já byl pověřen přípravou kamenů do potní chýše (v oddíle se rozmohl matoucí výraz „sauny“). Dřeva připravil táborový lid v obdivuhodném množství, ale toho suchého paliva jsem po několika dnešních deštích moc nenašel. Upřesňuju – suché dřevo na podpal jsem nenašel žádné! Využívám proto zaujetí tábora etapovou hrou a drze si odnáším z táborové kuchyně pořádnou hrst vyschlé četiny. Za chvíli už oheň plápolá a já mezi kusy dřeva vyskládávám tři kýble kamenů. Když je hromada dříví skoro třičtvrtěmetrová, ponechávám oheň svému osudu a jdu očumovat soupeřící skupiny na etapovce.

Myšák se  v mezičase pohybuje v davu táborníků a vstřebává vše nové. Velký kouzelník Merlin s ním dokonce pořizuje společné foto :-)

Závěr dnešní etapovky je pro mne, jako neúčastníka tábora, působivý. Ke kulatému stolu jemuž vévodí král Artuš, jsou přizváni další rytíři a rytířky. Mocný Merlin vše komentuje, louče hoří, přítomni rodiče mačkají spouště fotoaparátů a mobilů …

Z potní chýše vylézám před půlnocí jako první. Kkdyž už v potoce zvolna schládám, oznamuje mi hlídka (Martin), že mám jít k Ještěrovi do stanu, protože si prý neví rady s Míšou. Myšák usilovně pláče a na nic nereaguje. Ale když jej vezmu do náruče, pláč ochabuje. Přenáším jej do „svého stanu“ s tím, že jej uklidňuju informací, že bude spát na posteli svého nejstaršího bráchy Páji. Funguje to. „Tati, já jsem bečel, protože mi bylo po tobě teskno.“ Děkuju Martinovi, že mi do stanu přináší další Myšákovy věci, přikrývám synka ve spacáku ještě celtou a zaléhám na druhou postel.

Ráno je Myšák vzhůru dřív než já. Já ale opravdu vstávám až po originálním budíčku táborové služby (družina Šneků), kteří prochází tábor s nastartovanou motorovou pilou. V tomto okamžiku si uvědomuju, že u Šneků se blbé nápady musí nějak podivuhodně dědit, protože i kdybych netušil, která družina má právě službu, bez váhání bych tipoval Šneky. U snídaně mi Mirisova dcera Naty říká, že ona (naštěstí) ze světlušek do Šneků přestoupit nemůže. Ale uzemňuji ji tvrdě argumentem, že její taťka byl historicky první rádce Šneků a zrovna v jejím případě se blbé nápady dědí naprosto prokazatelně :-)

Jedeme opět plachtit. Naty posiluje mladší část posádky lodi (taťka Miris hodlá na kole objet Slezskou Hartu z tábora, má můj obdiv – je to kolem 85 km). A přidává se k nám i Karčina mamka, která letos úspěšně absolvovala i splouvání Bystřičky.       

Počasí je ideální a tak se ke kormidlu opět dostává Myšák (o třídu lepší výkon než včera) i Naty (MMS mamince Dance odchází přímo z  lodi).

Karčina mamka už kormidlovala opravdovou padesátimetrovou motorovou loď na Rýnu a tak se dalo čekat, že kormidlování střediskového vauriena pro ní bude hračkou. Bylo.

Vracíme se ještě do tábora a jsme svědky další etapovky, kde rytíři, rytířky a panoši nakupují potraviny pro polévku, kterou mají uvařit pro krále Artuše. Jak to dopadlo nevím, protože vyrážíme po proudu Budišovky, abychom se podívali na potencionální tábořiště patřící spolku „Přátelé Zeleného údolí“. Místo skvělé, ale evidentně se zde letos tábor zatím nekonal.

Poslední zastávkou nám je bývalé tábořiště ŠESTKY v Čermné ve Slezku. Konstrukce jídelny a nářaďáku zarůstá  travou, ale pořád stojí.   

Pár fotek z víkendu:

[ngg_images source=“galleries“ container_ids=“69″ display_type=“photocrati-nextgen_basic_thumbnails“ override_thumbnail_settings=“0″ thumbnail_width=“120″ thumbnail_height=“90″ thumbnail_crop=“1″ images_per_page=“80″ number_of_columns=“5″ ajax_pagination=“0″ show_all_in_lightbox=“0″ use_imagebrowser_effect=“0″ show_slideshow_link=“1″ slideshow_link_text=“[Show as slideshow]“ order_by=“sortorder“ order_direction=“ASC“ returns=“included“ maximum_entity_count=“500″]