A tak jsem včera do auta naložil lyže, lyžáky, přilbu, rukavice, kite a videokameru na přilbu. Z Valmezu, kde pracuju, to mám na Veselský kopec (pro mne nejdostupnější snowkite lokalita) jen půl hodiny cesty vozem, plánoval jsem si tedy na 2-3 hodinky odskočit a pak se zase do práce vrátit. Odskočil jsem si, ale když jsem stál před betonovým radiovým vysílačem a kolem funělo výrazně víc, než na co jsem se cítil, byla bílá mlha, že nešlo vidět dál než na 20 metrů, uznal jsem, že už nejsem nesmrtelný, sedl zpátky do auta a jel 30 km zpátky do práce. Vliv na můj absťák to ale mělo pramálo : -(

Cajky jsem ale z auta nevytahoval a když jsem dnes dorazil do práce, vyhodnotil jsem, že by to šlo časově zvládnout, mrkl se na předpověď u Windguru.cz. Vítr i nárazy větru v normě. Vyřídím ještě plnou moc leasingovky pro novou značku na kolegovo auto (když mu tu přední nějaký mamlas ukradl), přepis dálniční známky na novou SPZ a jedu. Až při vysedání z Land Roveru si uvědomuju, že jsem si nechal na stole ve své kanceláři kameru na přilbu na které jsem včera zprovoznil ovládání z mobilu a chtěl jsem si na ni natočit dnešní „klouzání na sněhu“ : -( 

Mlha tu je lepší jak včera – viditelnost i 50 m. Terén tu ale za ty roky docela znám – pamatuju doby, kdy tu nestála Veselská rozhledna a pláň nebyla rozdělěna drátěnou ohradou. Vybírám si prostor mezi vysílačem a rozhlednou – tady se dá jezdit čtverec cca 1,5 km. Pláň od vysílače na Dobešov je sice násobě delší, ale jsou na ní dvě věrné elektrárny a ty vrtule ve mně budí fakt respekt, kolem nich jsem vždycky jezdil jen za dobré viditelnosti a nehodlám tuto tradici nijak narušovat.

Startovat budu tam, kde jsem vždycky vídával snowkitingové kursy – u kóty 557 m.n.m. kde je několik metrových kamenů, které nelze v této pláni přehlédnout ani v zimě.

Lyže, trapéz a vak se sbaleným vrchlíkem hážu na sníh a začínám rozmotávat šňůry namotané na hrazdičcě. I když je po každém usušení namotávám pomalu přepečlivě, nikdy se mi je nepodaří roztáhnout tak, aby se ty čtyři šňůry nepropletly a nezamotaly. A tak ve fučení větru a kose roztahuju odmotané šňůry a pomalu je od sebe rozplétám. Začínám od hrazdičky, dvě šňůry napravo, dvě nalevo. Kráčím pomalu mezi nimi a prstem v teplé rukavici odděluju lehce zašmodrchané propletence. Tam kde to nejde lehce, musí rukavice dolů a v té kose prsty rozuzlovávám chuchvalec holýma rukama. A když mám dva samostatné prameny, jdu ještě jednou abych levou rukou odděloval dvě šňůry napravo a pravou dvě šňůry napravo. Konečně vedou od hrazdičky čtyři samostatné, nikde se nekřížící šňůry.  

Z vaku vydělávám smotaný vrchlík draka a kráčím s ním po větru na konec šňůr. Tady jej rozmotávám a hned stoupám lyžákem na levé ucho aby jej vítr neodnesl do daleka. S jednou nohou na vrchlíku tou druhou nohou rozbíjím šesticentimetrovou vrstvu ztrvrdlého sněhu a kousky hážu na návětrnou stranu vrchlíku, abych ji zatížil. Není tu nikdo, kdo by mi draka podržel, a tak si musím poradit takto.

Z ucha vytahuju přes malé kladky zpřevodované šňůry, kterými se po navázání ke šňůrám vedoucím k hrazdičce, vrchlík řídí. Už bych ty konce mohl mít za ty roky nějak barevně označené, abych uvázal správné uzlíky do správných smyček, ale vždycky na to zapomenu : -(  A tak i dnes se mi daří navázat jedni stranu správně a druhou obráceně. To ale zjistím, až zvednu draka a on se obrátí zpátky k zemi – alespoň vím, která strana je navázaná špatně. 

Příště si už určitě vezmu dva barevné fixy, abych jimi pečlivě pomaloval uzly a pár centimetrů po obou jejich stranách : -) Raději ty fixy nabalím do pytle k drakovi, jak bude vrchlík suchý.

 První pokus o zvednutí draka nevyšel, ale po správném převázání šňůr na pravé straně, novém zatížení vrchlíku sněhem, navázání hrazdičky k trapézu, se mi daří ukázkový start a už to svištím do bílé mlhy. Spoléhám na to, že viditelnost je pořád těch 50 metrů jako když jsem kráčel od auta na start. Tam, kde jedu bych se měl vyhnout řadě stromů, objet pár keřů a otočit to musím před drátěnou ohradou lemující místní asfaltu a rozhlednu. 

Svištím si to fakt svižně. Na snowkiting používám staré křusky s dorvanou skluznicí, abych nemusel dávat pozor na případné krtince a vyfoukané místa. Ale v rychlosti mne kvalita skluznice nijak neomezuje. Touto rychlostí ujedu kilák tak za 2-3 minuty. Zkouším hranit a dostat se trošku proti větru – jde to, ale je to fuška.

Pokládám to pár metrů před ohradou, ale jen proto, že jsem držel draka zbytečně nízko a na otočení jsem neměl správný vítr. Zvednout vrchlík ze země, když dobře nefouká, je občas snaha na dlouhé minuty a někdy to nevyjde. Já to po pěti minutách vzdávám a tahám za sebou draka po sněhu víc proti větru na pláň, kde se mi jej zvednout daří a okamžitě svištím na druhou stranu k vysílači.

Otáčím mezi drátěnou a dřevěnou ohradou a zase kilometrová jízda do mlhy … Když jsem zapomněl nabitou kameru na stole v práci, řídím draka levačkou, rukavici z pravé ruky chytám do zubů a volnou rukou tahám mobil, přepínám na video a snažím se natáčet za jízdy. Samozřejmě, že podvědomě jedu pomaleji a opatrněji, abych nepřišel k úrazu a o mobil. Stejně díky mlze málem brousím dráty ohrady, ale daří se mi draka zvednout – zpomalit, strčit mobil zpátky do kapsy a lyžemi zahranit tak, abych se těm ocelovým strunám vyhnul.         

Mířím souběžně se smrkovým remízkem k vysílači, kde mám zaparkované auto. Cítím se v ovládání draka tak jistý, že kdyby mezi autem a loukou nebyla ohrada, podjel bych sloupy s elektrickými kabely a zastavil metr od auta. Takto ale pokládám vrchlík kite dva metry od ohrady, sundávám lyže, odvazuju šňůry, cpu oražovobílou tkaninu i s částečně nafouknutýma komorama do kitebatohu a motám šňůry na hrazdičku.      

Trapéz si odepínám až u auta, před tím než si sundávám přeskáče a přezouvám se do bot ve kterých můžu řítit. Než nastartuju auto, musím si sundat černou firemní zimní bundu i fleesku, protože mám potem úplně mokré záda. Na pláni, kde fičel vítr jsem to nevnímal, ale tady v závětří to je nekomfortní situace. 

Vyrážím do práce a mám pocit, že abstinenční příznaky závislosti na snowkite se mi dneska podařilo utlumit.  

A večerní potní chýše u Pegeho, s mácháním se v kádi ledových ker, a příjemným povídáním se sousedy – pasekáři, nemá žádnou chybu! Takovou porci pohody a příjemna si snad ani nezasloužím : -)

Fakt je ten, že když tady na Chladné fouká nárazově 9 m/s, není to úplně ideální terén pro snowkiting. Mám vyzkoušené, že Chladná aktivitám typu paraglide a snowkite spíše nepřeje. Proto taky není v hledáčku škol provádějících výcvik těchto (naštěstí pořád ještě ne úplně masových) aktivit.

Děcka bezpodmínečně vyžadují, abych je vzal s sebou a tak doma s Irčou zůstává jen nejmladší Kuba. Ostatním cestou na Chladnou, v autě vysvětluji co se bude asi dít a jaký kdo z nich bude mít konkrétní úkol. To je taková deformace z doby, kdy jsem vedl oddíl – leckdo si z té doby pamatuje, že jsem neměl rád pohled na zahálející jedince (každý si zasloužil jedinečný „bojový úkol“).

Pár set metrů za barákem Raďocha a Mirisa, vykládám z vozu sbalený kite, lyže a přezouvám se do lyžáků. Docela ostře pofukuje a místy není skrze poletující sněhové vločky ideálně vidět. Je sice jen -5 stupňů, ale pocitově bych na téhle „větrné hůrce“ tipoval výrazně větší kosu. Bez rukavic vydržím maximálně 5 minut : -(. Děcka i já jsme sice dobře oblečení, ale přesto vydávám instrukci, že pokud bude komukoliv velká zima, půjde se ohřát do auta.

Společnými silami roztahujeme vrchlík kite, Myšák stoupá na pravé ucho, Kája na odtokovou hranu uprostřed a Nik na levé ucho, aby nárazy větru tuhle oranžovo-bílou nádheru neodfoukly. Zdánlivě jednoduchý úkol pro mne, ale násobně náročnější pro děcka. Stovky otázek mne zahlcují a (proč to, mezi námi, nepřiznat) zdržují při rozplétání šňůr na levém i pravém uchu. Dokud je nebudu mít 100% rozmotané, nemůžu dobře navázat řídící šňůry na hrazdičce. Rozmotávání nelze dělat v rukavicích a tak docela mrznu. Proto reaguji na všeliké nesmyslné dotazy děcek trošku podrážděně.  

Nárazy větru tu jsou docela velké a tak přehodnocují místo zvažovaného startu a snášíme rozložený kite o několik výškových metrů níž, kde jsou větrné nápory výrazně menší. Start tu bude ve větší pohodě.

Kája i Nik to vzdávají a jdou si sednout nahoru do auta, zůstává tu se mnou jen Myšák, který hrdinně zatěžuje vrchlík kite a při startu mi jej lehce nadhazuje, abych zvedl těch 10m2 do vzduchu co nejsnadněji. Daří se to napoprvé. Myšák je dobrý parťák!

Stráně položené o 100 výškových metrů níž, nebo ty do kterých naplno pere slunko (když zrovna svítí), jsou už bez sněhu. Ale i tady, na místě mého startu, jsou vidět trsy trávy vyčnívající ze sněhu i tmavé kopečky krtinců. Ale jen o pět výškových metrů výš je plocha téměř úplně bílá. Takže se ihned po startu nechávám vytáhnout raději na monotónně sněhovou pláň.     

Nejde nevnímat, jak obrovskou sílu vítr má. Kdyby byla plocha mého kite trojnásobná, věřím, že by zvednutý drak dokázal rozpohybovat i odbržděný osobní automobil. V takových chvílích mám vůči živlům typu „voda – země – vzduch“ ještě větší respekt a pokoru než kdykoliv jindy. Tady mi ta brutální energie větru rezonuje i v tom nejposlednějším nervu mého těla. Jsem totální nicka, která parazituje na aktuálně dobré náladě mocnějšího bratra větru. Stáčím kite doprava, hraním abych usměrnil výsledný vektor síly, která mne nasměruje požadovaným směrem. Snad moje věčně pokoušející, ale bezmezná pokora má vliv na to, že jedu přesně tak, jak si představuji. Z dálky a v tlumícím větru slyším, jak Myšák volá něco o tom, že jedůůůů.

Po vrstevnici mám před sebou víc než třičtvrtě kilometru volného prostoru. I když mají moje lyže dorasovanou skluznici, sviští jako v akčním filmu. Kite mne v náporech větru tahá víc a víc nahoru. Tam mám k okraji lesa jen cca 300 metrů, takže se se pokouším s větrem přetahovat. seč mi síly a um stačí. „Ale je to marný, je to marný, je to marný.“ Aspoň to zkouším, jinak bych si to vyčítal, že jsem rezignoval. U borovice (je tam keška) jsem už docela blízko okraji lesa a tak to otáčím, abych se po vrstevnici od lesa vzdaloval. 

Když se dostávám na druhou stranu kopce, zjišťuji, že jsem minimálně o 10 výškových metrů výš. OK, nechám se dotáhnout co nejblíž k okraji lesa a pak to zase otočím na druhou stranu. Zvedám vrchlík, který se snažím držet 1-5 m nad terénem (tak dociluji největšího tahu), nahoru a snažím se jej otočit na druhou stranu – nedaří se to. Šňůry se motají jak na kolotoči a vrchlík se proti předpokladu dál drží původního směru. Ale to už jsem zase o pár metrů blíž lesu! Mám jedinou možnost zabránit tomu, aby kite neskončil na stromech – musím jej okamžitě položit náběžnou hranou dolů! Tahám levý okraj hrazdičky na maximum k sobě, ale vrchlík se chová stejně jako před chvílí – úplně jinak než předpokládám a chci : -( Další menší náraz větru a kite se zastavuje o smrkové větve. Pomalu sklouzává dolů a bez záchvěvu se propadá na zem, do relativního závětří. Levá i pravá část šňůr je zachycená na holých větvích listnáčů. Ta pravá půjde asi sundat snadno, dosáhnu tak vysoko, abych větev ohnul a šňůry sundal. Ale levá strana je v pětimetrové výšce pro mne nedostupná.

To už volám chabým hlasem ve větru i mocnými posuňky Myšáka a Nika na pomoc. Mají to ke mně tak 300 metrů, ale reagují a vidím, že se ke mně rozbíhají. Mezitím sundávám lyže a namotávám na hrazdičku asi 8 metrů šňůr, aby si ušetřil práci později a volné šňůry se mi zbytečně nezamotaly.

Teď si uvědomuji si, že zde popisuji situace, které asi většina kiterů vytěsňuje, taktně zamlčuje či o nich mlží. Ale náš Myšák si domů přinesl už z první třídy slogan „chyba je moje kámoška“. Zdá se mi, že mne osobně dopředu posouvají především průšvihy, nezdary a chyby, protože i když některé z nich občas zopáknu, snažím se z nich poučit. A taky posouvám hranice těch chyb. Před deseti lety bych na tomto místě v takovém větru kite ani nestartoval, ale dnes jsem se nechal kontrolovaně tahat víc než kilometr. Kdyby děckám nebyla zima, zkusil bych to určitě ještě jednou a zřejmě bych kite vedl na přistání o pár metrů dřív a neřešil bych vymotávání šňůr z haluzí.

Poslední fáze dnešní aktivity je zakončena roztažením kite a ostatní výstroje, v podkroví. Tady ji nechám pár dnů ve tmě proschnout. Během týdne kite sbalím a spolu s lyžema uložím na obvyklé místo, kde bude čekat až do prosince či ledna … 

Krátké video, poskládané především ze záběrů benjamínkovsko-vlčáckého dua Nik+Myšák, (3:01): 

https://youtu.be/tA9FvESh6sI

Skrze měkké hromady sněhu se s Land Roverem spolehlivě prodírám nahoru ke „smeťáku“. Už jsem tu nebyl asi dost dlouho, protože zánovní zastřešené turistické odpočívadlo tu naposledy ještě nestálo. Tady je cca 400 m.n m. a až nahoru na hřeben to je 100 výškových metrů. Pokud se mi tam podaří za kite vyjet, budu považovat dnešní pokus za vydařený.

Na mapě je tenhle svah označený „Pod Korycou“ a já jej mám spojený s životním průšvihem, protože jsem se tady před dvanácti roky znovu narodil. To tu na východní straně svahu stály ještě vysoké smrky. Dnes tam bují jejich zakrslí následovníci. Dělám, jako že nic, ale samozřejmě, že mám vůči tomuhle táhlému jižnímu svahu pořádný respekt. Napadá mne, že bych to mohl odložit na zítřek, jenomže zítra nebude skoro vůbec foukat a já bych kite sušil zbytečně. Tady se jezdí, když fouká : -)

Rozmotávám a natahuju po větru šňůry, rozkládám nově opravený vrchlík (oprava – vyvázání 3 šňůr vyšla na 860 Kč), zatěžuju jej mokrým sněhem aby mi jej rozdováděný vítr neodvál, navazuju šnůry k vyrchlíku a kmitám si nasadit trapéz, obout lyžáky a lyže. Nasazuju na přilbu outdorovou kamerku, abych asi za minutu zjistil, že se právě vybila. Dobíjel jsem ji před pár týdny a k tomu ta zima – příště ji budu raději nabíjet těsně před akcí. Tak pořizuju videozáběr aspoň na mobil. Budu ochuzen o jistě akční záběry při jízdě do svahu, ale přistihuju se, že mi to až tak nevadí a nekazí mi to dobrou náladu.  

Dneska fakt fouká docela hodně. Jestli mne to ani v tomhle větru nevytáhne až na hřeben, prohlásím tenhle kopec za prokletý, stejně jako jsem to udělal s Chladnou (608 m.n m.), která je o 2,5 km dál. 

Přitahuju přední šňůry a levá strana vrchlíku okamžitě reaguje a zvedá se. Hrazdičkou vrchlík srovnávám a kite svižně vystoupá – cuk, trh – a jedůůůůů! V prvním okamžiku mne napadá, že to jede fakt hodně rychle a tak stáčím kite do leva, abych se vyhnul osamocenému ostrůvku stromů a keřů. Už nejedu kolmo do kopce, ale nechávám se táhnout skoro po vrstevnici. Úvrať staré pasekářské cesty je bez sněhu a tvoří pomyslnou hranici, kam až dneska můžu svištět. Ale mám to k ní asi tři čtvrtě kilometru. Zvažuju, že tuhle jízdu zachytím na mobil, ale ve chvíli kdy pro něj sahám do pravé kapsy, brutální náraz větru se mnou trhne a já mně se vybavuje obdobný srpnový okamžik, který jsem tu už prožil. Ruka se okamžitě chytne hrazdičky a chuť na natáčení mne přechází.  

Pořád jedu svižně po vrstevnici na západ. Cestu mi přetínají uhánějící srnky. Rychlost máme obdobnou, ale já mířím jinde. Téměř ideální jízda skýtá první komplikaci – ten další osamělý ostrůvek stromů s posedem stojí přesně ve směru trasy. Zkusím jej podejet – nejde to, vítr lyžemi nepřetlačím. A na to, abych jej nadjel jsem se rozhodl pozdě. Musím tedy obrátit kite na druhou stranu a pojedu na východ.  

Čím víc se blížím k hřebenu, tím je síla větru silnější. Vrchlík jde ovládat dobře, ale stále častější nárazy větru mi připomínají, že fakt „neporučíme větru“. Nerad ale s pokorou obracím kite břuchem dolů a zastavuju. Sundávám lyže a pokouším se zdivočele kmitající vrchlík uklidnit. Nejde to. Tahá mne pořád výš a výš. Nedá se nic dělat, musím se „odstřelit“. Tahám prudce za červené poutko na hrazdě abych ji přes dvojité jištění suchým zipem odpojil od trapézu (postrojového pásu kolem beder). Jeden sucháč se odpojuje a zdá se, že i druhý je už rozpojený, ale trn, který se měl vysunout a odpojit mne, ne a ne povolit. Využívám chvilkové prodlevy mezi nárazy větru a odpojuju hrazdu z kovového háku trapezu klasicky. Hrazda tahem vystřelí na metr ode mne. Kite se z oválu stáhl do „květáku“, ale i když mne už netáhne, nedokážu si jej přitáhnout k sobě. Zápasím marně pár minut a nakonec zkouším předposlední možnost – pouštím levé šňůry a přitahuju pravou stranu. Vrchlík se stáčí po větru a jeho plocha se několikanásobně zmenšuje. Teď už se mi daří šňůry namotávat a přibližovat se tak, abych mohl kite zalehnout a smotat.

Nasazuju lyže a s kite pod levou paží sjíždím skoro půlkilometrový kopec přímo k autu. Hurá – zvládl jsem to. Nahoru mne vytáhnul kite, dolů jsem si hezky sjel na lyžích. 

Doma mne čeká oblíbené sušení kite a rozmotávání šňůr. Zítra už bude vše připraveno na další jízdy : -)  Ale počkám, až bude vítr „příznivý a stálý“.  

https://youtu.be/yaJFs0JB6_k

[ngg src=“galleries“ ids=“110″ display=“basic_thumbnail“]

Minulý týden jsem v trošku divočejším počasí komorový kite, který používám výhradně na snowkiting (tažení po sněhu), poškodil a než mi jej v Prostějově opraví, budu muset nouzově použít nafukovací kite určený na kitesurfing (tažení na vodě). Takže tu výhodnou koupi snad konečně otestuju – sice ne na vodě, ale na sněhu. Ne, že by to bylo jedno, ale i to se v tomto případě počítá.

Jak bývá zvykem, historické okamžiky je mi souzeno prožívat sám : -) Předpokládám, že to není zapříčiněno klasifikací na wikipedii, kde se píše o tom, že tahle aktivita je „extrémním sportem a nese s sebou mnohá rizika“. Samozřejmě má i snowkiting svá rizika, ale řekl bych, že paraglide, rafting, potápění, jachting či lezení na vysokou horu má těch rizik víc.

Vyrážím na Chladnou, což je zakletý kopec na snowkiting i paragliding. Ale protože se mi už 2x podařilo jeho prokletí zlomit a užil jsem si skvělé hodinové tahání skoro kilometr tam a kilometr zpátky, chci jej zlomit i po třetí.

Nedaří se. Chybí mi tu parťák, který by mi vrchlík v náporech větru přidržel, abych jej mohl kontrolovaně dostat do tahu. Po třičtvrti hodině to vzdávám. Kite ale nevyfukuju, ale lámu jej a vecpávám na prázdná zadní sedadla do auta. Zkusím přejet do Březin a vyzkoušet to nad Skočovem.

Sněhu je dnes všude kolem požehnaně a i když jsem vyjel mimo rozhrnutou cestu, letitý Land Rover to zvládá. Ale já cítím na skráních kapičky potu. Mám pocit, že bych v tuto chvíli zasloužil titul „frontový řidič“. Po dvě stě metrech jsem zpátky na vyhrnuté cestě. Teď už to je jen o opatrnosti.

Až ke Smeťáku je cesta rozhrnutá, ale já bych potřeboval ještě o půl kilometru výš. Mezi vyhrnutou cestou a nevyhrnutou cestou je tři čtvrtě metrová sněhová bariéra. Nemám pochyb o tom, že bych ji nedokázal prorazit, ale už si nejsem tak jistý, že při tom třeba nezůstanu sedět „na břuchu“ auta : -( Vzhledem k tomu, že jsem se na tomhle místě před dvanácti lety podruhé narodil, měknu a volím třetí lokalitu – Veselský kopec. 

Mám k tomuto místo zvláštní vztah. Z hlediska snowkite je tahle „náhorní planina“ ideální prostor, vždycky tu fouká natolik, aby se dalo jezdit. Však to taky všechny regionální snowkitingové školy využívají jako výukový terén. Znám ale tohle „legendární“ místo z kusých vyprávění mojí maminky, protože tu „v pohraničí“ po válce několik let bydleli a ona odsud chodila pěšky do školy až do Oder.

Ani dnes mne Veselský kopec neklame. Několik vrchlíků kite nad obzorem svědčí o tom, že na jistotu vsadili i další snowkitingisté. Podle pohybu různobarevných oválů vidím, že tu probíhá výcvik nějaké snowkitingové školy. Parkuju, nazouvám lyžáky, připínám trapez (tenhle už si na snowkiting nevezmu – na neopren OK, ale na zimní oblečení je moc těsný), vytahuju nafoukaný kite, přibírám hrazičku se šňůrama, lyže a kráčím na pláň. Na půli cesty mezi stanovištěm školy a okrajem nejbližšího lesa zapíchávám do sněhu lyže, natahuju cca 25 metrové šňůry, navazuju prusíkem šest konců šňůr na odtokovou hranu vrchlíku a zatěžuju kite po krajích i uprostřed hromádkami sněhu, aby mi jej vítr neodfoukl, než se dostanu těch pětadvacet metrů zpátky k lyžím a hrazdě.

Lyže nasazeny, hrazdička (bar) zaháknuta (urval se mi „šulínek“ a tak jistím oko karabinkou), zatahuju za prostřední šňůry a kite se ukázkově zvedá. Otáčím jej doleva a dostávám šňůry do cca 45 stupňové polohy vůči zemi. Při otočení vrchlíku tak vzniká největší tah – a už jedu! 

Konečně mám možnost vyzkoušet jak se tenhle kite chová. Můžu srovnávat s prehistorickým hybridním komorovým typem TWISTY (EasyFly) – velikost 10 m2 – na kterém jsem doposud deset let jezdil. A můj úplně první půlminutový dojem je, že rozdíl existuje – diametrální.

Svištím po pláni sem a tam skoro tři hodiny. Nejlepší místo si zabrala škola, takže jezdím po okrajích, kde jsou podmínky méně příznivé. Ale aspoň kite pořádně prověřím.

Nafukovací TRIBAL se proti TWISTY lépe zvedá. Ale na první poježdění se mi zdá, že jsem pozitiva „nového“ kite při snowkitingu vyčerpal. TRIBAL 8 je o pětinu menší – cítím, že se to projevuje na rychlosti jízdy. Komorový TWISTY se výrazně lépe ovládá, je citlivější a reaguje rychleji. U tohoto TRIBALU je ovládací hrazda (bar) o cca 10 cm dál a dělá mi problém na „volant“ dosáhnout. U TWISTY dokážu ovládat kite jednou rukou a druhou točit, u TRIBALU 8 to nyní není reálné. Třeba to za pár let dokážu, letos ale určitě ne. Když se mi zadaří položit kite náběžnou hranou k zemi, mám u TRIBALU fakt problém na těch 25 metrů vrchlík pomocí šňůr otočit. U TWISTY mi to trvá o cca čtyři pětiny kratší dobu. Na starém komorovém TWISTY se mi vždy daří vrátit se i proti větru na místo startu, u TRIBALU se mi to nepodařilo ani po třech hodinách … Shrnuto: na snowkite je v mém případě TWISTY jednoznačně lepší.   

Bolí mne levé koleno. Při jízdě vpravo je váha celého těla přenesená na levou nohu. Po několikahodinové jednostranné námaze se začínají ozvat staré rány. Fakt je, že ani při loňském pokusu o sólo výstup na Matternhorn mne koleno tak nebolelo. Takže dneska končím. Je na čase se naučit poslouchat vlastní tělo, zvláště když mám jen jedno. Pokládám kite na sníh, odepínám hrazdu, vycvakávám lyže, odvazuju šest prusíků z náběžné hrany vrchlíku, skládám kite do jakési ruličky a namotávám šňůry na hrazdu. Chvilka relaxace a pak se snažím všechno najednou pobrat do rukou, abych se vydal na půlkilometrovou sněhem neprošlapanou cestu k autu. Koleno reguluje rychlost postupu v rozmezí „chci-můžu“. 

Dobře jsem si dnes zajezdil – slovy mého jmenovce: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval.“ : -)

[ngg src=“galleries“ ids=“108″ display=“basic_thumbnail“]